Anna se potila a klela - Charles byl na pokraji výbuchu
a málem potřeboval sám spoutat. Alan musel mít nervy
ze železa, protože se mu vůbec netřásly ruce, třebaže
Charles nedokázal potlačit vrčení. Konečně Alan odložil kleštičky
do misky.
"Dobrá," řekl. "Pořád má v sobě olovo, cítím ho, ale ať se
propadnu, jestli ho dokážu najít. Aspoň to není stříbro.

"Ale co když se vám něco stane? On mě zabije." Odporoval a chtěl odstoupit z žíněnek.
"Už jsem bojoval i se strigoji v tomhle stavu. Ty bys mi nic neudělal ani, kdybys chtěl. Nejsi vycvičený."
"Proč chcete bojovat se mnou?" Zeptal se.
"Připomínáš mi mého nejlepšího kamaráda, který na akademii zemřel, aby mě zachránil. Byl silný a já věděla, že

Michel na tom byl zle. Byl napůl mrtvý. V nejbližší
době nikomu nic nepoví. Alan ho uložil na nemocniční
lůžko - v kleci ve sklepení svého domu jen dvacet
minut od místa činu. Klec byla nezbytná, protože vážně zranění
vlkodlaci měli sklony k násilí, když na ně nedohlížel někdo
dominantnější.
Charles se rozhodl, že je zbytečné snažit se s ním promluvit
dřív než

Koukala jsem na statistiky a moc mě potěšilo, co jsem zjistila. Kažý článek si přečte nejméně asi pět lidí, což je podle mě pro začátečníka, jako jsem já, celkem velký úspěch. A za ten jsem vám opravdu vděčná.

Ale zajímalo by mě, jaké články tady na blogu čtete nejraději a nejčastěji. Dole pod článkem je anketa a já budu ráda za každý hlas, který se tam objeví.

Charles zůstal stát v ledové vodě, která mu sahala několik
centimetrů nad tlapy. Očekával smečku netvorů, místo
toho se ale objevila kráska a on se tak cítil zvláštně
bezbranně.
Šla podél břehu a její zablácené boty šplouchaly ve vodě, která
omývala kamení. Nad nimi, za nimi a po obou stranách se do
tmy táhla přístavní mola. O čtyři nebo pět mol dál zrovna nakládali
loď

Kudy? Kudy? Anna se ochlazovala vyplazeným jazykem
a rozhodla se nechat rozhodnutí na ostatních. V hrdle jí
sípalo a chvěla se vzrušením.
Lov.
Nesešlo na tom, že v srdci sotva slyšela píseň měsíce ani že
kořistí byl pytel vepřového, které se už dva dny kazilo a možná
v sobě ani nemělo prsten. Poprvé byla nadšená z lovu, třebaže jí
Charles neběžel po boku.
Protože

V hlavní budově nás přivítal ředitel školy a poprosil nás, jestli bychom nešli na dnešní trénink. Oba jsme souhlasili a tak nám strážce ukázal náš společný pokoj. Museli jsme se převléct, protože hodina začínala za patnáct minut. "Vezmi si tohle." Vybalovala jsem naše věci do skříně, zatím co Dimitrij nám hledal cvičební oblečení. "Mám ho rád." Hodil po mně volné černé tepláky

Charles se cítil nejpříjemněji o samotě, a pokud to nebylo
možné, se smečkou v divočině. Dlouhé hodiny strávené
debatováním v přeplněné posluchárně nebyly na seznamu
věcí, které si užíval - nebo v nichž byl dobrý. Aspoň že nikdo
nezemřel. Zatím.
Jakmile italský omega uraženě odkráčel, Němci se uklidnili.
Italové naopak co nejlépe zamaskovali svoji uštěpačnou radost
a

Už tu měli být. Sunny se přestala snažit manžela uklidnit,
posadila se na jednu z pohovek z doby královny Anny
a rozhodla se čekat.
Byl úžasný. Třebaže by se takovému přirovnání vysmál, v lidské
podobě jí vždy připomínal spíše lva než vlka. Dokonce i ve
čtyřnohé podobě byl snědý a zlatý.
Stál u okna s rukama složenýma za zády a poskytl jí tak krásný
výhled na

"Dělají nám starosti nevinní," řekl ruský vlk.
Předstíral, že mluví k davu, jeho slova ale patřila
y f Charlesovi. Hovořil anglicky, což bylo dobře, protože
Charlesova ruština na rozhovor o vážných věcech nestačila,
a kromě toho ho rozptylovala Anna, která seděla zcela nehybně
vedle něj.
"Jsme silní," řekl Rus, "my se můžeme chránit. Ale máme

Seděli jsme na čtvrté hodině, když se z chodby ozval pištivý zvuk. Požární poplach. První jsem zareagovala já s Dimitrijem. Vyskočili jsme a vlastními těly zaštítili naše moroje. Zpozorovala jsem, jak Read, strážce jedné morojky, kterou jsem neznala, se k ní taky postavil a čekali jsme, co se bude dít. Učitel se rychle vzpamatoval a všechny nás vyhnal ze třídy. Na nádvoří jsme se dostali jako poslední

"Dělají nám starosti nevinní," řekl ruský vlk.
Předstíral, že mluví k davu, jeho slova ale patřila
y f Charlesovi. Hovořil anglicky, což bylo dobře, protože
Charlesova ruština na rozhovor o vážných věcech nestačila,
a kromě toho ho rozptylovala Anna, která seděla zcela nehybně
vedle něj.
"Jsme silní," řekl Rus, "my se můžeme chránit. Ale máme

Než mohla odpovědět, zazvonil mu mobil. Nebyl to jeho
otec - a kdyby byli doma, nechal by odpovědět záznamník.
Ale nebyli. Byl tu kvůli práci, a to znamenalo zvedat
telefony i v nevhodnou dobu. Zvedl z podlahy svoji bundu
a z kapsy vytáhl mobil.
"Charles," řekl.
Z telefonu se ozvala záplava jižanské francouzštiny, a to tak
rychlá, že zachytil každé čtvrté

y^ dvážná žena, pomyslela si Anna. Napřed si nás znepřáĚ
mtelí a teď nám ukáže něco, na čem j í doopravdy záleží.
V Danině tváři nebylo nic, co by dokazovalo, že přikládá
jejich názoru váhu - Anně to ale prozradila řeč jejího těla.
Anna nevěděla, co může čekat, když ale poprvé pohlédla na
obraz, ostře se nadechla. Byl zručně provedený, jedinečný v detailu,
barvě i

"Tady máš, nesnídala jsi a to není moc zdravé." řekl Dimitrij a vytáhl ze svého batohu chleba s máslem. "Děkuju." vzala jsem si od něj chleba a s radostí ho políbila. On je určitě ten nejpozornější chlap, jakého svět spatřil. A je celý můj.
Chleba jsem snědla a začala další hodina. Profesor vstoupil do třídy a začal povídat, když se mi zvedl žaludek. Na nic jsem nečekala

"Miluju Seattle." Krissy se objala pažemi a zatočila
se. Vzhlédla, nasadila dobře nacvičený úsměv
malé holčičky a její milenec se na ni usmál.
Natáhl se a zastrčil jí za ucho zlatou kudmu. "Přestěhujeme se
sem, princezno? Mohl bych ti sehnat byt s výhledem ná vodu."
Zvážila to a nakonec zavrtěla hlavou. "Chyběl by mi New
York, však víš. Nikde

Pozorovala ho z úkrytu jako už dvakrát. Předtím vždy štípal
dříví, ale dnes, protože napadla spousta sněhu, což nebylo
na polovinu prosince nic zvláštního, odklízel chodník.
Dneska ho dostane.
Se srdcem v tlamě sledovala, jak s pečlivě kontrolovanou
agresivitou odhazuje sníh. Všechny jeho pohyby byly
naprosto stejné, každé škrábnutí lopatou dokonale souběžné
s

Trošku delší vzpomínkový dílek....na minulém blogu jseem ho musela dokonce rozdělit až na 6 dílů....

Budík mi oznámil, že je čas jít zase do školy. Jeff se s námi včera rozloučil těsně před večerkou v půl jedenácté a potom jsme si dlouho povídali s Adrianem. Pár dní se tady zdrží, než se vrátí ke dvoru. S Dimitrijem jsme se do postele dostali dost pozdě a spát jsme tedy rozhodně nešli.

Kapitola patn當tá
NAKONEC to byla zima, co Annu řidilo. Nemohla zůstat dele
divajici se na těla: muže, ktery pro ni zemřel a ženy, kterou
zabila. Ale byl to chlad, vyplavujici teplo z jejiho těla, ktery
ji dal impuls pohybovat se.
Unaveně vstala na nohy, rušic vlky, kteři kolem ni byli
rozptyleni v marne snaze udržet ji v teple. Omluvně se
podivala na Charlese.

Čtrn當t
AČKOLIV se Charles chtěl hnat z kopce dolů, jakmile byla
čarodějnice pryč, vedl cestu pomalu, kontrolujic běh, ktery
Anna mohla snadno udržet se svymi sněžnicemi.
Když se dostali bliž, stromy a podrost zastinily misto, kde
čekali Asil a jeho otec. Charles opatrně zpomalil a zastavil.
Podival se na Annu a pak na Waltera. Tiše přikyvla a skrčila
se,

Prudce jsem otevřela oči a zadívala se na Adriana. "Co tu děláš?"
Zaváhal. Něco mi nechtěl říct. Už se nadechoval, že mi odpoví, když ho předběhl Dimitrij. "To počká." Rozhodl a pomalu mi pomohl se posadit. "Bál jsem se o tebe." Zašeptal mi do ucha a jemně mě políbil.
"Jak dlouho jsem vůbec byla pryč?" Zeptala jsem se. Výraz na jejich tvářích mi

Třin當t
NEŘEKLA mu, jak Charlese hledat, takže je Asil směroval
zpět k jejimu srubu. Opatrně Maripose vysvětlil, že tam
Charlese citil, že se Charles mohl rozhodnout čekat, kde si
myslel, že přijdou.
Bylo možne, že pravě to Charles udělal- takže ji přesně
nelhal. Bran nějak odřizl spojeni smečky, takže to Asil
nemohl ověřit, ale byl si poměrně jisty, že Charles byl někde
pobliž srubu. Ten chlapec byl opatrny a měl s sebou svou
křehkou novou družku. Musel vyrazit kontaktovat Brana,
ještě než dopadl posledni kousek vybuchu srubu. Čarodějnice
a Sarain vlk byly jedna věc- ale chlapec vi, že by stejně už
neměl šanci proti Asilovi.
Charles by měl byt nyni dobře na sve cestě k autům. Asil
tady neznal hory tak dobře, ale měl dobrou hlavu na
vzdalenosti. Musel by ho stopovat až by došli ke srubu- nebo
tomu, co z něj zbylo- ale pokud byl Charles dost chytry, aby
odjel, čarodějničino hledani bude bezvysledne.
Samozřejmě, kdyby Charles zjistil, že jeho otec tu byl take,
ten zatraceny blazen by pravděpodobně zamiřil zpatky do
chřtanu nebezpeči; byl tim druhem heroickeho idiota.
Přesto, chvili to zabere, než dosahnou srubu, takže Asil
může koupit Charlesovi tolik překažek, kolik mohl. Nevěděl,
co udělat, co by mohlo pomoct vic než to.
Kromě toho, chtěl vidět Mariposinu tvař až uvidi trosky.
Zničeni srubu bylo chytre, chytřejši, než si myslel, že
Charles byl. Možna nedal Branovu zabijackemu zviřatku
spravne hodnoceni.
Doufal, že Charles zabil toho uboheho kojota zachyceneho
tak blizko smrti, ale drženeho při životě Mariposinou vůli a
magii. Nikdy nechtěl stravit dalši noc poslouchanim nějakeho
uboheho mučeneho tvora dychajiciho rozedranymi vzdechy v
prostoru pod podlahou, na ktere on ležel. Zabralo mu většinu
te nešťastne dlouhe noci, aby zjistil, co to bylo. Nejdelši
dobu měl strašne podezřeni, že to byl ztraceny lovec, kolem
ktereho všichni dělali takovy povyk.
Nikdy nechtěl nikoho znovu vidět rozřezavat žive zviře.
Nikdy nechtěl vidět Sarainu milovanou osobu vyplněnou
nějakym cizincem, ktery sledoval čarodějnici, jako by byla
jeji bohyně a plnila jeji přani. Jeho Sarai by Maripose nikdy
nepřinesla zviře k ubližovani. Nikdy by nedovedla Asila.
Udělala to take bez přikazů. Mariposa ho nečekala.
Stražci měli byt poslušni, neschopni myslet sami za sebe.
Myslel si, že tam bylo vic vlka, než Mariposina bezducheho
stražce. Byla to stejna hloupa naděje, ktera jej přivedla do
tehle šlamastyky.
Kdyby jen Charlesova Anna nebyla Omega, pomyslel si, jeho
hněv by způsobil lakadlo Sarainy formy k ničemu. Citil ten
vztek teď- bezmocne slzy žalu, že vlk jeho Sarai byl
ukraden a změněn ve... věc.
Kdyby zůstal s Charlesem, pomohl mu zjistit co dělat s
Mariposou, možna by měli šanci. Ale Annina přitomnost
otupila jeho bolest a nechala jen věděni, že cokoliv
čarodějnice Sarai udělala, nezlomila jeho pouto s ni. Když
vlk, ktery vypadal jako jeho Sarai odešel, musel ho
nasledovat.
Ne, byl přiliš stary, aby obviňoval ostatni lidi ze svych chyb.
Nikdy to nebyla Annina chyba, byla jeho vlastni. Byl přiliš
stary, aby věřil ve šťastne konce. Nejlepši věc, kterou pro
Sarai mohl udělat, bylo ujistit se, že jeji vlk tentokrat
zemře.
Když Mariposa dnes rano předpovidala s vodou budoucnost a
objevila, že přichazel novy vlk, věděl, kdo to byl. Věděl, jake
neštěsti to bude, pokud do rukou dostane Brana. Takže když
se ho zeptala, jake jine vlky by Bran poslal za Charlesem,
lhal. A lhal s pravdou. Dalši vlk, ktereho by Bran poslal, byl
Tag. Asil se nedival na Brana, doprovazejiciho je s veškerou
zuřivosti zlateho retrivra.
Bran byl vždycky klamny parchant, jemny a mily dokud vam
neroztrhal hrdlo. Měl take mnoho jinych dobrych vlastnosti.
Asil si byl jisty, i se slabosti, kterou on, samotny, nechal v
Branově obraně, stary se může nějak vykroutit. Možna,
kdyby byl schopny mu dat větši varovani?
Kdyby Branovi všechno řekl, když poprve přišel do Aspen
Creeku?
Přiliš pozdě, přiliš pozdě.
Asil se moc netrapil skromnosti. Znal vlastni silne stranky,
kterych bylo mnoho- a on ji padl za oběť. Nevěděl, jak se mu
podařilo přesvědčit sebe samotneho, že Bran by ji měl byt
schopen odolat, když on nebyl.
Alespoň nevěděla, kdo Bran je. Zatim.
Přal si, aby to v lesich byl misto Charlese Samuel. Charles byl
rvač, zabijak. Mnoho neřekl, jen tiše čihal za svym otcem,
aby se inspiroval hrůzou, kterou Bran mohl byt schopny
způsobit. Kdyby nebyl tak zaujaty vyhliženim jako neškodny
chlapec.
Asil viděl Charlese jednou nebo dvakrat v akci- a byl
působivy, musel mu Asil nechat. Charles mohl byt silny a
rychly, ale to, co zde potřebovali, byla jemnost, ne svaly.
Samuel byl stary a mazany. Vzdělany. Charles byl zabijak,
ktery byl napůl-rozptyleny svou novou družkou, bezmocnou a
křehkou družkou. Nebyla moc jako jeho Sarai, ktera byla v
jejim pravem opaku bojovnice.
Něco se otřelo o jeho bok.
Podival se dolů, ale neviděl nic, i když se ho to znovu dotklo.
Nenapadně, tak, aby nepřitahl pozornost čarodějnice, spustil
ruku a ta dosedla na chlupata zada- nebyla tam pro žadny z
jeho dalšich smyslů. I tak, věděl, čeho se dotkl.
Pošetile, naděje vzrostla v jeho srdci, jak se jeho prsty
sevřely na hedvabne srsti, ktera mu kdysi byla velmi znama.
Může čarodějnice měnit podobu?
Znovu Bran, přitahujic ho zpatky do reality. Naneštěsti si
Mariposa všimla jeho zavahani.
"Děje se něco?" zeptala se.
"Spousta věci," řekl ji Asil. Měla pravdu, byl šťastny, když ji
mylil s pravdou tolik, kolik mohl. Ještě neziskala schopnost
všech dobrych Alfů zeptat se na specifickou otazku. Brana
bylo mnohem těžši podvadět.
"Moje Sarai je mrtva a ja nejsem." Nenapadně otestoval
vzduch a uvolnil se, když mu na ni divočina dala lepši
odpověď. "A něco je ve stromech- velky dravec, ktery neni
medvěd. Slyšel jsem, že na tomhle mistě jsou rosomaci."
Pokrčenim ramen vypustila dravce a přestala mu věnovat
pozornost. Napadlo ho, jestli věděla, že si broukala Sarainu
oblibenou piseň. Dělala to, aby ho mučila vzpominkou toho, co
bylo ztraceno, nebo protože se ji libila?
Bran čekal, dokud nebyla Mariposa zaměstnana svymi
vlastnimi myšlenkami, než s Asilem znovu promluvil.
Čarodějnice ma nesmrtelnost, silu a rychlost vlkodlaka. Může
se take přeměnit? Je opravdu vlkodlak? Měni nějak svůj
pach, takže je citit jako člověk a čarodějnice, ale ne
vlkodlak? Nebo si to jen vypůjčuje od sveho stvořeni?
Asil pokrčil rameny. Možna byla šance se o Maripose naučit
něco vic.
Teměř dvě stoleti jakmile si uvědomil, že pařici pouto k němu
dalo Maripose přistup, blokoval spojeni, jak nejlepe mohl. Ale
nejhorši se stalo, tak jake v tom bylo nadale nebezpeči?
Shodil štity a jen železna kontrola mu dovolila jit dal jako by
se nic nestalo, když ho Saraina laska zaplavila jako mořske
vlny. Chvili všechno, co mohl udělat, bylo pokladat jednu nohu
před druhou.
Některe spařene pary spolu mohly mluvit z mysli do mysli,
ale se Sarai to vždy byly emoce. V průběhu let jim praxe
dovolila vyvinout to v něco ne moc odlišneho od telepatie.
Bal tak šťastna, že ji nakonec nechal vstoupit, že se mohla
napit z jeho energii, vytvořit se z něj, spiš než Mariposou.
Otevřel se ji, takže mohla udělat tak, jak si přala. Kdyby za
tim byla čarodějnice, bylo by to fatalni, ale on byl
přesvědčen, že to byla jeho Sarai. Ubrala od něj jen trochu,
jak se naučila od ni.
Sarai byla mrtva, nikdy ji neměl zpatky. Rozuměl tomu,
protože to bylo něco, co ten napůl-žijici stin jeho družky
chapal. Pokud uspěje v Mariposině zabiti, i tenhle stin jeho
družky bude navždy pryč- pokud ne, bude uvězněna v tomto
napůl-životě, ktery byl živouci peklo. Rozuměl tomu, ale čast
něj se nemohla obtěžovat s budoucim truchlenim, zatimco
vstřebaval radost, že mu něco z ni zůstalo.
Co?
Mohl citit Branovu frustraci a přemyšlel, kolik citil z toho, co
on a Sarai dělali. Potřeboval, aby Bran věděl? Sarai si to
myslela, takže se mu to snažil řict.
"Teď vim, že tvůj stražce neni ona, ale je citit jako Sarai.
Někdy jsem přemyšlel, jake by to bylo s ni mluvit. Jen
jednou," řekl a byl odměněn, když se Mariposiny nehty
zaklesly do rukavu jeho bile bundy.
"Je tady; je to Sarai. Ale je moje," řekla Mariposa.
"Nepotřebuješ si s ni promluvit. Nechce tě."
Ale Bran porozuměl; Asil to mohl vidět v zamyšlenem
pohledu, ktery na něj jeho Alfa obratil.
Mohl se zastavit. Ale Mariposa neoblomně narokovala na
někoho, kdo byl jeho.
"Stale mě miluje," odpověděl Asil, vědic, že ji to jen
znepřateli. "Čast ji ano. Mohl jsem to vidět v jejich očich,
když přišla, aby mě dostala." A co viděl, bylo realne, teď už
věděl. Zlostně držel myšlenku. "Přišla ke mně- tys ji
neposlala."
"Patři mně." Čarodějnice zněla rozrušeně. "Stejně jako ty."
Zastavila se jako otočna myšlenka kolem a našla něco, co ji
potěšilo. Otočila se k němu a věnovala mu svůdny usměv. "Ty
mě taky miluješ." Citil jeji natahnuti se k němu skrz pouto,
ktere sdilel se Saraiinym vlkem a citil jeji tichou paniku, že
by čarodějnice mohla vidět, co dělali. Tolik se bala- a on to
nemohl vydržet.
Tak se vydal zmatene Maripose. Nebylo to, jako by to bylo
obtižne.
Sehnul se a vzal si jeji usta v živočišnem utoku. Po chvilce
prosteho překvapeni to uvitala. Věděl, cela ta leta, co byl
skutečny zaklad jeji posedlosti se Sarai. Snažil se to řict
Sarai, když poprve porozuměl, ale ona v lidech chtěla vidět
jen dobro. Myslela si, že byl přiliš podezřivavy- a domyšlivy,
což byla dost pravda.
Myslela si, že mu to zatemnilo usudek, což pravda nebyla.
Nevěřila mu, když ji řekl, že se na něj Mariposa zaměřila, do
te noci, kdy Mariposa Sarai podruhe otravila. Divka se
snažila přestrojit za jeho družku. Bylo to zbytečne,
samozřejmě. Mohla byt schopna změnit, jak vypadala, ale
vůbec nebyla citit jako jeho družka.Kdyby byla Sarai jen
člověk, byla by mrtva z otravy, misto toho byl tři dny
nemocna. Mariposa chtěla, aby umřela. Jenom pak Sarai
souhlasila, že s divkou bylo špatně něco, co nemohla napravit.
Jenom pak souhlasila poslat Mariposu pryč.
Libal Mariposu, doku nebyla bezdecha a lapajici po dechu.
Dokud pach jejiho vzrušeni nevzrostl v bouřivych vlnach. Pak
ji pustil, otřel si usta hřbetem ruky a řekl ji absolutni
pravdu. "Nemiluju tě. Nikdy jsem tě nemiloval.
Slyšela to v jeho hlase, citila to v jeho nevzrušenem těle. Na
chvili byla jeji tvař prazdna šokem, a on pro ni teměř citil
litost. Teměř. Kdyby nepřemyšlel o Sarai, a ubohem kojotovy
pod podlahou srubu a myvalovi, ktere rozřezala na kusy a
držela naživu- ne, protože ho potřebovala naživu pro kouzlo,
ale protože ji těšilo to dělat.
V přišti chvili byl jeji šok pryč. Věnovala mu cynicky usměv,
usměv děvky.
"Možna ne, ale chtěl jsi mě. Viděla jsem to ve tvych očich.
Vidim to teď. Jsem mlada a krasna, a ona byla stara a velka
jako krava. Chtěl jsi mě, a ona to věděla. Byla žarliva a
poslala mě pryč."
Zvedl na ni oboči. "Michaš svoje přiběhy. Myslel jsem, že
jsem to byl ja, kdo byl žarlivy na velkou lasku, s kterou tě
Sarai snesla. Myslel jsem, že jsem to byl ja, kdo tě poslal
pryč, protože tě Sarai milovala. Neřekla jsi to?"
"!Cabron!*" Dupla si nohou. "Hijo de puta."**
Těžke věřit, že byla stara dvě stoleti a ne mlada divka, jako
ktera vypadala a kterou hrala. Jako Petr Pan, nikdy
nevyrostla.
"Milovala mě. Nakonec si vybrala mě. Proto je se mnou a ne s
tebou.
Ale"- zvedla prst-"ty jsi mě chtěl. Proto mě poslala pryč.
Chtěl jsi mě a to ji rozzlobilo. Byla jsem mlada a bezmocna,
ditě v tve peči, a tys mě chtěl."
"Proč bych tě chtěl?" zeptal se ji chladně. "Měl jsem Sarai,
ktera byla vic ženou, než ty někdy můžeš byt. Chtěl jsem
Sarai; pro Sarai jsem žil a umřel. Nikdy jsi pro mě nebyla vic,
než zbloudily mazliček, o ktereho se Sarai chtěla starat."
Nechal svou pravdu zařinčet v ušich, a když se jeji ruka
zvedla, plna magie, neudělal žadny pohyb k obraně. Byl si
jisty, že ho nezabije- ne než se přesvědči, že měla pravdu.
Nebo dokud ji nedostane do opravdoveho vzteku.
Čest se domahala, aby bojoval za přežiti tak dlouho, jak
mohl, snažil se zastavit tuto hrozbu, kterou přinesl
Marrokovi. Cokoliv menšiho smrti mohl Asil zvladnout. A
zatimco se soustředila na něj, nevěnovala pozornost tomu, co
dělala Sarai- a, vice důležitě, nevěnovala pozornost Branovi.
Ale Sarain vlk nebyl tak optimisticky. Ve chvili, než ho
čarodějnicina moc zasahla, zaplavila ho obrazky věci, ktere
viděla čarodějnici dělat lidem.
Věci, ktere by ho mohly přimět zpochybňovat jeho předchozi
usudek, že tak dlouho, jak nebyl mrtvy, bude v pořadku.
Kdyby potřeboval důkaz, že jednal se stinem sve družky, pak
by to věděl. Sarai by věděla, že strašit ho v postupu,
nepomůže. Ale připomnělo mu to, že ji neblokoval, citila jeho
bolest take. A i když byla jen stin, nechtěl ji zranit. Přitahl
sve štity, aby Sarai zablokoval, pravě než ho čarodějnice
zasahla s větši zuřivosti než obratnosti.
Zakřičel, protože nebyl vyztuženy, protože to bolelo hůř,
než myslel, že je možne, a protože se jeho vlk rozhodl, že ho
nenecha jen lehnout a vzit to.
Změnit se v tu chvili bylo tak nevyhnutelne, jako to bylo
hloupe. Bolest se čtyřnasobila a syčela dolů nervy, končic
jeho přanim, aby to neudělal. Čas se pro něj změnil, sekundy
se staly hodinami, až existoval jen v prazdnotě utrpěni. Pak
se to zastavilo. Cele jeho tělo přešlo otupěnim, jak dokončil
přeměnu. Byla to jen chvile, prostor svobody, ktery mu Sarai
přinesla, jak od něj vzala jeho bolest. Nechavajic ho ve vlči
podobě, stojici dvě stopy od Mariposy a v plne kontrole jeho
těla.
Poprve vypadala Mariposa vystrašeně, a on ten strach jedl,
jako by to bylo čerstve kapajici maso. Zastavil se, aby to
vychutnal, než se na ni vrhl. Ale to ji dalo chvili navic
,protože měla čas zakřičet jmeno jeho družky.
"Sarai!"
A jeho otevřene čelisti se setkaly se srsti misto kůže, se
Sarainou krvi a ne Mariposinou. Jak se jeho tesaky hluboko
zakously, bolest Mariposiny magie ho znovu trhala,
zastavujici se jen, když Bran udělal svůj pohyb.
"TAHLE věc neni hnusna," řekla Anna Charlesovi. "Pokud
jsem měla, řekněme, pět a stale si uživala lepkavě kremove
sladke věci, můžu to mit vlastně rada."
Anna teměř šeptala, zatimco žvykala sušenou zmrzlinu.
Zřejmě ji přesvědčil, že konzumovat kalorie bylo důležite.
Bylo moc špatne, že tim krmila i Waltera a jeho. I když
Walter vypadal, že si toho važi.
Charles zamručel, jak shližel udolim na male postavy, ktere
prochazely přes louku. Vitr občas foukal jejich směrem, ale
přichazel ze špatneho směru, aby druhe varoval, takže byli
pozorovani.
"Přemyšlim, proč to děla," řekla Anna, když se Asil přeměnil
do sveho vlka. Charlesovi to nepřipadalo zaměrne- a
uprostřed toho byly jeho pohyby najednou elegantni a
řizene, jak se vrhnul na čarodějnici.
Všichni tři- Charles, Anna a Walter- vstali. Byli moc daleko,
aby napodobili zavěr, ale...
Věc, ktera vypadala jako vlk Asilovi družky se prostě
objevila odnikud, aby ho zastavila. A v tu chvili jeho otec
udělal svůj pohyb. Čarodějnice, rozptylena bojem mezi dvěma
vlky, to teměř minula.
Teměř.
A Charles byl moc daleko, aby změnil, co se stalo.
ASIL citil jeji frustraci, ale Sarai nemohla ignorovat hlavni
rozkaz sveho stvořeni, chranit Mariposu. Ještě ne. Nedal ji
dost. Takže bojovali, protože ona se nemohla zastavit, dokud
nebyl mrtvy nebo ji čarodějnice nezastavila.
Za normalnich okolnosti by to nebyl žadny zapas. Mohla byt
bojovnikem, ale Asil ji naučil všechno, co znala, a v teto
podobě ji převažoval o padesat liber svalů.
Byl rychlejši a silnějši, ale ona bojovala, aby ho zabila. On
bojoval, aby zůstal naživu, aniž by ji zranil.
Kdyby ho zabila, navždy by truchlila a to nemohl vydržet.
Citil ze sebe padat čarodějničin řemen, viděl Sarai zavahat,
když to spadlo take z ni.
A pak byl ten moment svobody pryč.
"Asile sedni," řekla Mariposa, jeji hlas chraplavy, ale bič jeji
sily se nad nim usadil a nutil ho udělat, jak řekla, spoutany a
drženy tak pevně jako vždy.
"Sarai, přestaň." Nevšimla si, že Sarai neudělala pohyb, aby
pokračovala ve svem utoku.
Protože se na Sarai nedivala; stale se divala na Brana.
Asil jeji pohled nasledoval.
Nejdřiv si pomyslel, že Bran byl mrtvy. Ale Mariposa se nad
tu stalou postavu rozkročila a nakopla ji. "Vzhůru. Vstaň."
Toporně se to zvedlo na nohy. Tělo bylo stale Branovo, šedy
vlk s přihlouplymi střikanci bile na konci sveho ocasu. Ale
když to vzhledlo na čarodějnici, nikdo nebyl doma.
Asil viděl zombie s větši osobnosti. A kdyby nebyl vlk, použil
by gesto, ktere ho matka naučila k odraženi zla, což bylo k
ničemu.
Nepracovalo to, pokud to nebylo krvi čarodějnice- a pokud
Mariposa nevěděla, nechtěl byt tim, kdo ji to nauči.
I stražce, stin jeho družky, kterym byla, měl uvnitř vic, než
cokoliv oživovalo Marroka.
Spokojena, že ji Bran znovu poslouchal, podivala se na Asila.
"Hussane, přeměň se zpatky na člověka."
Ach Allahu, to boli. Přiliš přeměn v přiliš malo hodinach, ale
jeji přikazy byly nelitostne.
Vyvravoral na nohy a citil ostry polibek ledovych krystalů ve
sněhu. Chlad mu obvykle nevadil- meně než všem vlkodlakům.
Ale teď to citil.
"Obleč si šaty," vyštěkla.
Byly roztrhane a zkrvavene, ale lepši než stat nahy v zimnim
větru. Jeho ruce se třasly, dělajic mu těžke rozvazat boty.
Mohl najit jen jednu ponožku, a ta byla tak mokra, že si ji
nenasadil; puchyře byly jeho posledni starosti.
Asil byl vystrašeny, vyděšeny. Žadna čarodějnice, kterou kdy
viděl, a on jich za leta poznal hodně, nebyla schopna udělat
něco jako tohle vlkovi s ne vice magii, než měla v ruce.
Člověku, ano- mrtvemu člověku. Udělal chybu, uvědomil si.
Přemyšlel o ni jako o ditěti, jakkoliv mocnemu, kterym byla,
ale měla dvě stě let na ziskani znalosti a moci.
Opatrně pocitil pouta smečky ke svemu Alfovi a citil... nic.
Opravdu Branovi udělala to, co udělala Sarai? Dvě stě let
byla dlouha doba na studovani a učeni se. Možna našla
způsob, jak udělat dalšiho stražce na svou ochranu, způsob,
ktery zabral par minut misto čtyř dnů mučeni.
Pak si uvědomil, že ho odřizl Bran sam, že poutani smečky
bylo stale na mistě. Porozuměni mu dalo naději; znovu pohledl
na Marroka, ale stale viděl jen omezenou inteligenci, ktera
neznačila žadnou podobnost s mužem, kterym Bran byval...
byl.
Jen pro jistotu přezkoumal znovu Asil poutani smečky, ale
někdo je aktivně těsně držel. A jedina osoba, kterou znal,
ktera to mohla dělat, byl Bran.
Ale nebyly utěsněne uplně.
Něco se z Brana uvolnilo a dotklo se ho to černymi studenymi
prsty, mokvajic pomalu do jeho duše. Sarai tiše zafňukala,
když si uvědomila, co to znamenalo, dřiv než on, ale pak,
vždycky byla v tomhle druhu věci lepši, než byl on- on
vždycky přemyšlel o hněvu jako o něčem žhavem a rychlem.
Tohle bylo horši.
Zběsilec.
V te době byl s severni Africe, ani ne stoleti stary. Ale i tam
slyšel přiběhy. Nositel smrti. Cele vesnice vyvražděne, od
starych žen po den-stare děti. Byly pisně a přiběhy. Většina
z nich teď ztracene v čase.
Čarodějnice vynutila přeměnu na svem synovi a svem vnukovitakže
si s nimi mohla hrat. Po leta je držela jako mazličky,
aby plnili jeji přani. Udělalo ji to nejnebezpečnějši
čarodějnici na Britskych ostrovech. A pak se jeji syn
osvobodil.
Zabil svou matku a snědl ji. Pak zabil všechno žive na mile
daleko. Našel domov v tmavem srdci velkych Welšskych lesůa
po leta nic živeho nežilo na den cesty od jeho doupěte.
Velci lovci generace, člověk, vlkodlak, nebo jiny, se snažili
vyhrat jejich čest nebo prokazat jejich odvahu- a zemřeli.
Někdo šel vykonat pomstu za ztracene milovane.
Zemřeli. I blazni, kteři nerozuměli, ti, kdo byli dost
nešťastni, aby přišli dost blizko monstra, ti take zemřeli.
Pak jednoho dne, nebo tak to slychal, vyšel Bran z divočiny,
jeho syn po jeho boku.
Už ne zběsilec, jenom harfenik, vypravěč přiběhů, a vlk
samotař.
Davajic dostatek času, i nejhrůznějši přiběhy se změnily v
legendy, pak v nic. Asil si byl dost jisty, že byl jediny, kromě
Samuela, samozřejmě, kdo věděl dost, aby porozuměl, co to
bylo, co čarodějnice udělala.
Myslela si, že měla Marroka pod kontrolou. Ale pak,
Marriposa si vždycky přepisovala realitu, aby seděla ji.
"...him of eagum stod ligge gelicost leoht unfaeger," citoval
Asil tiše.
"Co jsi řikal?" Mariposa byla bila a viditelně vyčerpana, ale
jeji řemen byl silny a nerozbitny.
"Beowulf," řekl ji. "Hruby překlad je, věřim... ´z jeho oči
vyzařovalo planouci, zlověstne světlo.´ Nejsem basnik, abych
překladal ve veršich."
Podeziravě se podivala na Brana, ale viděla jen oči tak matne,
že byly vice hněde, než jantarove. Asil to věděl, protože se
dival sam.
Z jeho oči vyzařovalo planouci, zlověstne světlo. Grendel
sliboval byt něco k Branově době jako zběsilec, jak slychal
ostatni přiběhy vypravěne skrz staleti. Ale nedostatek
inteligence v očich jeho Alfy a chladny černy hněv tekouci
pomalu z Brana do každeho vlkodlaka vazaneho s nim byl
daleko strašidelnějši než by Grendel nebo Grendelova matka,
nelitostna monstra epiky, mohla kdy byt. Doufal, že to
nakazilo jen nejbližši smečku, ale moc se bal, že se to mohlo
rozšiřit na všechny z nich.
Smrt by proudila světem, jako to nebylo od Black Plague

Dvan當t
TMA Branovi vůbec nevadila, když nasledoval Tagovy
instrukce na misto, o kterem si on a Charles mysleli, že bude
nejlepši misto startu. Prošel kolem Asilova Subaru a zavahalkdyby
šel Asil za Charlesem, znal rychlejši cestu.
Ale pokud bude něco špatně, zamiři Charles zpatky k autu.
Takže Bran držel jizdu.
Nechal si proběhnout hlavou dalši věci, ktere

Jeden當t
BOLEST držela Charlese vzhůru, zatimco jeho družka a
tulak spali. Jeho noha a hruď dělaly jasnym, že na ně tlačil
přiliš. Kdyby nebyl opatrny, neudělal by to dolů horami. Ale
byla to myšlenka na čarodějnici, ktera ho držela v pozoru,
když kolem nich nařikala sněhova bouře.
Nikdy necitil nic jako tohle, poslušnost balici ho v nemožnych
vrstvach,

Deset
ANNĚ nezabralo žadny čas zjistit, že běhat ve sněžnicich
vyčerpavalo. Zachycovaly se ve skalach, zachycovaly se v
křovi, dvakrat ji přivedly na kolena a jenom Charlesova ruka
na jejim lokti ji udržela od padu celou cestu dolů po uboči
hory.
Přeskakovani poraženych stromů bylo... zajimavě obtižne.
Nicmeně, Charles bez sněžnic propadal ke kolenům a hlouběji
na

Rose pohled
Sotva se mi v té temnotě přizpůsobily oči, ucítila jsem zážeh magie. Nebyl ale jeden, bylo jich mnoho a při každém dalším zasáhnutí magií jsem sebou škubla bolestí. Po chvíli už jsem to nevydržela a začala křičet. Křičela jsem dlouho a pak to najednou přestalo. Nevěděla jsem jak, ale ocitla jsem se v Dimitrijově hlavě. Taky tu bolest cítil. Nestihla jsem postřehnout nic jiného,

Devět
VE svem skleniku Asil ořezaval mrtve květy ze svych růži.
Nebyly tak skvěle jako ty, ktere měl ve Španělsku, ale byly
obrovske zlepšeni oproti komerčně pěstovanym květinam, se
kterymi začinal. Jeho španělske růže byly vysledkem staleti
pečliveho pěstovani. V te době mu nevadilo je opustit, ale
teď jejich ztraty divoce litoval.
Ne tak divoce, jako litoval

Osm
"ZAČALI jsme později, než jsem myslel," řekl Charles Anně.
"Ale stejně jsme udělali dobry čas. Baree Lake je stale mili
nebo tak daleko, ale utabořime se tady, než se setmi. Vitr
sfoukne většinu posledniho sněhu ze stromů, a větve nas
dnes v noci zastřeši od každeho sněženi."
Anna se pochybovačně rozhledla.
Jeji vyraz ho rozesmal. "Věř mi. Dnes v noci budeš v pohodli.
To vstani rano sebere nějakou odvahu."
Zdalo se, že jeho ujištěni přijala, což ho potěšilo. "Kdy
dojdeme na misto, kde byli Heather a Jack napadeni?"
"Nedojdeme," řekl ji. "Nechci naš pach nikde pobliž toho.
Chci, abychom vypadali jako kořist, žadny druh oficialnich
vyšetřovatelů."
"Mysliš, že se stara o jednu cestu nebo druhou?"
Charles sundal batoh, pokladajic ho na skalu, ktera vyčnivala
ze sněhu jako velryba zdvyhajici se z oceanu. "Pokud je
opravdu tulak branici sve uzemi, ne. Pokud je tady, aby dělal
problemy memu otci, nezautoči na lidi, kteři vypadaji, jako
by mohli dostat slovo jeho prace ven do světa."
Nasledovala jeho vedeni a položila svůj batoh nade snih.
Vytahl baliček rozinek z kapsy na sve paži- posledni baliček,
ktery měl po ruce, takže rano bude muset doplnit stav. Vzala
ho s polož-to povzdechem, ale stejně ho otevřela a začala
žvykat.
S Annou zaměstnanou jezenim, zabralo mu chvili prozkoumat
jeho vybrany kemp. Pobliž jezera byl lepši; dal si za cil
dosahnout ho někdy v časnem odpoledni a dat Anně šanci si
odpočinout. Nebyl to pro ni prvni den turistiky, ktery
dostala- měl nějake zkušenosti s branim jinych zelenačů do
hor. Bude to třeti nebo čtvrty.
Ale prvni pravidlo skotačeni v lesich bylo byt flexibilni. Mohli
se dostat do jeho prvniho vyběru před setměnim, ale myslel,
že dat ji nějaky čas k odpočinku po prvni tuře bylo vic
důležite.
Spal tu předtim, a skala se nezměnila od dob, kdy byl
chlapec. Naposled... chvilku o tom přemyšlel, ale nemohl to
zařadit. Keře na straně skaly tam nebyvaly, a mohl vidět
pahyl stare Douglasky tisoliste, ktera jej ukryvala naposled,
když tu byl, z vychodu. Položil špičku nohy na shnily pařez a
sledoval rozpad dřeva. Možna před padesati lety, nebo
sedmdesati.
Charles položil podložku, ale neobtěžoval se postavit
batohovy stan. Tak dlouho, jak počasi vydrži, neměl v umyslu
dělat je bezbranne vůči utoku.
Zřidka použival stany, pokud nemusel- a nikdy, když byl
venku na lovu něčeho, co ho mohlo lovit nazpět. Stan mu
blokoval viděni, tlumil zvuky, a stal v cestě.
Vzal ho pro Annu, ale jen nezbytně.
Stara jedle byla přiliš vlhka, aby byla dobre palivo, ale byly
tam dalši padle stromy. Půl hodina lovu jim dala velkorysou
naruč sucheho dřeva vyprošeneho z těl par starych lesnich
monarchů.
Anna seděla na velke skale vedle jeho batohu, když se vratil,
jeji sněžnice opřene proti spodni časti skaly. Sundal sve
vlastni a začal budovat maly oheň, vědomy si jejich oči na
něm.
"Myslela jsem, že Indiani dělali ohně třenim," řekla, když
vytahl plechovku Sterna* a zapalovač.
"Můžu to udělat," řekl. "Ale rad bych jedl někdy do přištiho
dne nebo tak. Sterno a Bic jsou mnohem rychlejši." Zase byli
v pořadku, pomyslel si. Začalo to, když usnula v autě, ale po
cely vylet sem se kolem něj uvolňovala vic a vic. Dokud ho
během poslednich několika mil několikrat nepopadla za bundu
k poukazani na tohle a tamto- stopy po rosomakovi, havran,
ktery je pozoroval z bezpeči bidelka na vrchu horni časti
sloupovite budky na borovici, a kralik ve sve zimni bile.
"Co bys chtěla k jidlu?" zeptal se ji pote, co zařidil oheň ke
sve spokojenosti a položil k varu hrnec sněhu.
"Už žadne sušene maso," řekla. "Moje čelist je unavena
žvykanim."
"Co takhle sladko-kysele kuře?" zeptal se.
MICHAL v krabičce olivoveho oleje a podal ji větši plastovy
saček. Pochybovačně se podivala dovnitř. "Nevypada to jako
sladko-kysele kuře," řekla.
"Musiš věnovat vic pozornosti svemu nosu," nabadal a ukousl
z vlastniho masa. Nebylo to tak dobre, jako večeře včera
večer, ale ne moc špatne na něco, co jste zalili vodou a jedli.
"A alespoň sladko-kysele kuře nevypada jako psi žradlo."
Naklonila se a podivala do jeho obalu. "Ewwe. Proč to
udělali?"
"Můžou sušit jenom male kusy," řekl, odtahujic svůj saček
pryč, než do něj strčila vlasy. "Jez."
"Takže," zeptala se, zpatky na svem bidylku, "jak dlouho
budou naše pachy takhle přestrojene?"
Byl rad povšimnutim, že potom, co si poprve ukousla, padla na
sve jidlo jako dřevorubec.
"To neni důležite," řekl ji, jak dělal rychle najezdy na vlastni
jidlo, "tak dlouho, jak budeme pořad mluvit o tom, co dělame,
takže nas jakykoliv vlk tam venku může slyšet."
Přestala jist a otevřela usta, aby se omluvila, pak se
uprostřed slova zastavila, aby se na něj zamračila. Přemyšlel,
jestli by se měl usmat, aby věděla, že ji jen škadlil; ale ona to
měla, protože na něj mavla svym sporkem**. "Kdyby byl v
doslechu vlkodlak, věděl bys to. Odpověz na otazku."
Malokdy s kymkoliv mluvil o sve magii, včetně sveho otceprotože
bratr vlk mu řikal, že čim meně lidi o tom vědělo,
tim lepši zbraň to byla. Ale bratr vlk neměl namitky, aby řekl
Anně všechno, co chtěla vědět.
Takže ukousl kousek hověziho a přiznal, "Nevim. Tak dlouho,
jak to potřebujeme- dokud nevyškrtneme duchy a oni se
misto toho nerozhodnou pomahat našim nepřatelům."
Podruhe přestala jist, tentokrat k zirani. "Tentokrat
neškadliš?"
Pokrčil rameny. "Ne. Nejsem čarodějnice k zavedeni sve vůle
na světě. Všechno, co můžu udělat, je zeptat se, a pokud to
vyhovuje jejich rozmarům, duchove to dovoli."
Vzala si sousto jidla a musela rychle polknout, aby se
zeptala, "Jsi křesťan? Nebo..."
Přikyvl. "Jako Balaamův osel, jsem. Kromě toho, jako
vlkodlak, viš, že na světě jsou ostatni věci- demoni, upiři,
ghulove, a podobně. Jakmile o tom jednou viš, musiš uznat, že
Bůh je přitomny. To je jedine možne vysvětleni, proč zlo
ještě nepřevladlo nad světem a nezotročilo lidskou rasu. Bůh
se ujišťuje, že zlo zůstane skryte a lstive." Dojedl a odložil
svůj spork.
"Balaamův osel?" Zamumlala pro sebe, pak zadržela dech.
"Balaamův osel viděl anděla. Tim mysliš, že vidiš anděla?"
Usmal se. "Jen jednou a nezajimal se o mě... ale stale, drži se
to s tebou." Ve skutečnosti, dava mu naději v nejtemnějši
noci. "Jenom proto, že Bůh je, neznamena to, že v lesich
nejsou duchove."
"Uctivaš duchy?"
"Proč bych to dělal?" Nebyl blaznivy nebo hloupy- a člověk
musel byt jedno nebo druhe, aby vyhledaval duchy. "Všechno,
co dělaji, je přidělavani mi prace- a můj otec mi dava prace
vic než dost jak to je."
Zamračila se na něj, takže se rozhodl vysvětlit. "Někdy mi v
tom či onom pomahaji, když se zeptam, ale častěji maji něco,
co potřebuji udělat. A neni zas tolik lidi, kteři je slyši, jaci
byvali- což znamena vic prace pro ty z nas, kdo to dokaži.
Můj otec mě drži dost zaměstnaneho za tři lidi. Kdybych
vyhledaval duchy v denni konverzaci, neměl bych čas zavazat
si boty. Samuel travi spoustu času snahou zjistit, kam
duchove patři v křesťanstvi- ja se o ně tolik nestaram."
Přemyšlel, jestli ji připomene, aby dojedla, ale ukousla si, pak
znova. "Co dělaš, když se tě zeptaji na udělani něčeho
špatneho."
Zavrtěl hlavou. "Většina duchů jsou spiš přatelšti a
nepřatelšti než dobři nebo zli."
A pak, protože podivne nutkani škadlit ji bylo stale silne,
dodal, "Vyjma mozky-sajicich duchů, kteři žiji tady kolem
čekajici na hloupe turisty utabořene pod jejich stromy.
Neboj se, udržim je od tebe."
"Trhni si," řekla svemu sladko-kyselemu kuřeti, ale ne, jako
by ji to vadilo.
Někde v temnotě zavyl vlk. Bylo to daleko, vlk lesů, pomyslel
si. Před dvaceti lety tam nebyli žadni vlci k vyti, ale dělali
neustaly pokrok zpatky dolů do Montany z Kanady po deset
let nebo vic. Zvuk ho přiměl se usmat. Jeho otec se bal, že
na teto krotke planetě nebylo vic mista pro predatory, ale
zjistil, že pokud se lide rozhodli nechat vlky zpatky na jejich
pravoplatnem mistě, mohli dat vlkodlakům dost času na
přizpůsobeni.
WALTER našel mrtveho muže, oblečeneho v lovecke
oranžove, opřeneho o strom. Z pohledu na něj, spadl ze skaly
nahoře, kde se vlnila stopa zvěře podel okraje kratkeho
utesu. Jedna noha byla zlomena, ale podařilo se mu par metrů
se odtahnout. Pravděpodobně zemřel mrazem před par dny.
Musel byt důvodem, proč všichni ti hledači prochazeli skrz
lesy. Musel se otačet dokola, protože žadny muž s trochou
rozumu by nelovil tak daleko od cesty bez smečky zviřat
stejneho druhu. Bylo to tak daleko od oblasti, kde lide
hledali, že šance, že kdokoliv najde tělo, byly někde mezi
mizive a žadne. Na jaře toho bude k nalezeni ponechano
malo.
Přemyšlel o pohřbeni těla, ale musel by kopat skrz osm nebo
deset stop sněhu a dalšich šest zmrzle půdy. Kromě toho,
neměl s sebou lopatu.
Nohy mrtveho muže byly te same velikosti, jako Walterovi,
takže si vzal boty stejně jako rukavice a bundu- nechavajic
po sobě oranžovou vestu. Nechat lovcovu zbraň bylo obtižne
rozhodnuti, ale bylo těžke přijit k munici, a netoužil
vyhlašovat svou přitomnost střelbou.
Sklonil hlavu a začal modlitbu. Nebyla to moc dobra
modlitba, protože ta, kterou si pamatoval, byla modlitba,
kterou řikal před spanim jako ditě. Ale zaměřil se na ni,
protože mu to pomahalo ignorovat bestii uvnitř něj, ktera
viděla lovce jako maso. Byla hladova, a nestarala se, odkud
maso pochazi.
Zrovna dokončoval modlitbu, když demon zavyl. Citil zvedani
odpovědneho vrčeni ze sveho břicha, vyzva jeho nepřiteli.
Ale držel zvuk v sobě. Věděl o pronasledovani zla... na chvili
byl zpatky ve valce s Jimmym, klouzajici ze stinu do stinu,
když se bližili ke stanu jejich velitele. Vzlyky vesnicke divky
skryly jejich postup.
Na moment uviděl Jimmyho tvař tak jasně, jako by opět stal
před nim. Pak byl zpatky v současnosti, stojici nad mrtvym
mužem- zmrzlou mrtvolou, jejiž krk nakrajel svym nožem,
jako to udělal CO před všemi těmi lety.
Ta mala divka nikdy nikomu neřekla, co se stalo, i když on a
Jimmy čekali několik tydnů na roubiky a střely. Mohli ji take
zabit- ale to by je dělalo stejně špatnymi, jako CO. Oficialně,
byl zabit sniperem. On a Jimmy se tomu trochu uchechtavali.
Většina sniperů neuživa nože.
Sehnul se a zvedl tělo. Nemohl ho nechat byt nalezeno se
zraněnimi nožem.
Vzal ho někam trochu vic obvyklych tras zvěře.
Nesl mrtvolu mili nebo tak a jemně ji položil pod houšti
Oregonskeho hroznoveho. Olizl si rty a ochutnal krev.
Překvapeně, podival se dolů na tělo a všiml si, že zraněni na
krku byla očištěna, kůže kolem trochu se lesknouci od slin.
Popadl hrst sněhu a otřel si usta, roztrhany mezi hladem a
nemoci- i když věděl, že nemohl moc spolykat, protože tělo
bylo naskrz zmrazene.
Odešel tak rychle, jak mohl zvladnout bez běhu.
"ANNO?" Charles dokončil zapinani spacich pytlů
dohromady. Neodpověděla mu. Shodila svůj kabat a boty, pak
si vylezla zpatky na skalu. Stala bosa, sve vlněne ponožky v
jedne ruce.
Kdyby byli někde jinde, musel by věřit, že si ten pohled
uživa, ale byli zastrčeni v korunach stromů, kde všechno, co
mohla vidět, byli dalši stromy. Ani se tak moc nerozhližela
kolem, jako se spiš nedivala na spacaky a na něj. Jakmile
dojedli, začala se znovu uzavirat.
Teplota klesla o deset stupňů, když slunce zapadlo, a pro ni
bylo přiliš krev mrazici postavat kolem bosa a bez bundy.
Mohla byt vlkodlak, ale omrzliny stale boli jako hřich.
Ale nedostane ji do spacaků bez použiti sily nebo
přesvědčovani. Sundal si vlastni boty a strčil ponožky do
sveho batohu. Vzal dva čerstve pary ponožek a strčil je do
spodni časti spaciho pytle, takže budou zitra rano teple.
Zabalil extra přikryvku, kterou vytřasl a ovinul kolem svych
ramen.
Pak přešel a vyskočil na skalu vedle ni. Nebylo tam moc
mista, ale podařilo se mu s ni stat rameno na rameni.
"Moji bratranci se svym ženam dvořili přikryvkami," řekl ji
bez ohlednuti. Nic neřekla, jen vytahla prsty a stočila je
dohromady pro teplo. "Řika se tomu loveni dekou," řekl.
"Jeden z nich šel k divce, ktere se dvořil a pomalu natahl
ruku-" Držel roh deky a položil svou paži kolem jejich ramen.
"A zabalil přikryvku kolem ni. Pokud neuhnula, přitahl ji bliž."
Zatahal, a ona ukročila, dokud nebyla vtažena pod jeho paži s
přikryvkou zachumlanou kolem nich obou.
"Loveni dekou?" V jejim hlase bylo pobaveni, ale jeji tělo
bylo stale ztuhle.
Vlk, pomyslel si, ale ne uplně. Kdyby se po tom nepoohližel,
neucitil by osobitou vůni jejiho vlka smišenou s vůni, ktera
byla Annina.
"Můj bratr, Samuel, je s tim ještě hladši než ja," řekl ji,
hybajic se trochu vic, dokud nestala před nim, jeji chladna
chodidla na vršku jeho.
Nadechla se a vypustila vzduch v dlouhem, mrazivem
vydechu, jeji tělo uvolňujic se proti němu.
"Řekni mi o pařeni," řekla.
Sevřel kolem ni sve paže. "Jsem v tom trochu sam novaček."
"Tys nikdy předtim nebyl spařeny?"
"Ne." Vdechl jeji pach a nechal ho vnořit do sebe a zahřat
jeho hruď. "Něco o tom jsem ti řekl. Většina dvořeni je jako
u lidi. Pak se vezmou a nakonec, obvykle, jeho vlk ji
akceptuje jako svou družku."
"Co když se to nikdy nestane?"
"Pak nestane." Nebyl zdaleka tak horkokrevny, jak zněl. "Už
jsem se vzdal nalezeni družky, když jsem potkal tebe."
Nemohl pomoci svemu usměvu, když přemyšlel o zmatene
radosti toho prvniho setkani. "Bratr vlk si tě vybral jakou
mou družku ve chvili, kdy tě spatřil, a ja mohu jen tleskat
jeho dobremu rozumu."
"Co by se stalo, kdybys mě nenaviděl?"
Povzdechl do jejich vlasů. "Pak bychom nebyli tady. Nechtěl
bych skončit jako můj otec a Leah."
"On ji nenavidi?"
Pokrčil rameny. "Ne. Ne tak docela. Nevim." Jak skončili u
tohohle? "Nikdy nic neřekl tak či onak, ale věci mezi nimi
nejsou v pořadku. Jednou mi řekl, před dlouhou dobou, že
jeho vlk rozhodl, že potřebuje družku k nahrazeni me
matky."
"Tak co se pokazilo?" zeptala se, jak jeji tělo měklo v jeho.
Zavrtěl hlavou. "Netoužim se na to Marroka zeptat a
doporučuji ti, abys to nedělala ani ty."
Přemyšlela o něčem jinem. "Řikal jsi něco o uplňkovem
obřadu."
"Spravně," řekl. "Je to obřad konajici se pod měsicem k
posvěceni našeho pouta- jako manželsky obřad, domnivam se,
i když je to soukrome. Take pak budeš plně přijata do
smečky meho otce." Citil jeji ztuhnuti; obřad smečky, ktery
zahrnoval sdileni Alfova masa a krve- doslova- mohl byt
pěkně děsivy, když jste na něj nebyli připraveni. A proč by
to měl Leo udělat spravně, když udělal tolik jinych věci
špatně? Rozhodl, že to bylo něco, co by měli prodiskutovat,
když se ji nesnažil uvolnit a jit s ni zalezt do spacaků. "Pokud
si vybereš, můžeme udělat samostatny manželsky obřad v
kostele, kdybys rada. Pozvat tvou rodinu."
Otočila se, takže mu viděla do obličeje. "Jak můžeš řict, že
nejsme spojeni?"
"Je to skoro jako magie smečky," řekl ji. "Někteři vlci to
sotva citi. Magie smečky je to, co nechava Alfu čerpat z
jeho vlků, aby to dalo hranu v rychlosti nebo rychlejšim
hojeni. Nechava ho to kontrolovat vlky pod jeho moci nebo je
najit, pokud to potřebuje."
Anna ztichla. "Nebo se živit jejich vztekem? Myslim, že to
Isabella dělala; měla rada, když mezi sebou smečka
bojovala."
"Ano," souhlasil Charles. "I když jsem nikdy neviděl sveho
otce to udělat. Ale viš, co myslim?"
"Ano. Pařeni je takove?"
"V menšim měřitku. Liši se to mezi pary. Někdy je to prostě
schopnost řict, kde tvůj druh je. Můj tata řika, že to je
všechno, co on a Leah maji. Někdy je to vic než to. Jeden z
vlků v Oklahomě je spařeny se slepou ženou. Ona teď může
vidět, tak dlouho, jak je ve stejne mistnosti s nim. Běžnějši
jsou věci jako byt schopna sdilet silu- a jakoukoliv z
ostatnich věci, ktere Alfa může obdržet od sve smečky."
Ztichl a čekal na dalši otazku.
"Moje prsty jsou ledove," naznačil po chvili.
"Promiň," řekla, a on pohladil jeji tva svym palcem.
Dotek byl něco, čemu se většinou vyhybal. Dotek nechaval
ostatni dostat se k němu přiliš blizko- bliž, než si mohl
dovolit, pokud měl přežit ve sve praci jako oblibeny otcův
zabijak.
Dělalo to bratra vlka po tom hladovějicim. S Annou nechal
odejit sva obvykla pravidla. Byly důvody- byla jeho družka, a
ani kvůli svemu otci ji nemohl zranit.
Byla Omega a nepravděpodobna stat se tulakem. Ale
skutečny důvod, přiznal sam sobě, bylo, že nemohl odolat
pocitu jeji kůže na jeho vlastni.
"Řim nebyl postaveny za den," řekl ji. "Pojď spat." A pak,
když proti němu ztuhla, řekl, "Je moc chladno na dělani
něčeho zajimavějšiho."
Ztichla. "To byla lež, nebyla?"
Zabořil svůj chladny nos do jejiho krku, zaraženy malym
smichem, ktery z ni vyšel. "Lepšiš se. Co kdybych tedy řekl,
že jsem přiliš unaveny?"
Vystoupil z deky a ovinul ji kolem jejich ramen. Pak ji zvedl a
seskočil ze skaly, ohybajic kolena, aby zmirnil přistani.
Zapomněl na sva zraněni; když ji přenašel do jejich spacaků,
jeho poraněne lytko silně bolelo. Ignoroval syčici bolest. Ani
jeho hruď s nim nebyla šťastna, ale když se s nim usadila ve
spacacich, chtělo by to mnohem vic, než par děr po kulkach,
aby byl nešťastny.
Usnula dlouho před tim, než on.
ZASTAVILI u Baree Lake, ale jedinou znamkou, že by někdo
byl pobliž, byla dvojice stop sněžnych skutrů přes zmrzlou
vodu. Byla to divočina, ale take to byla Montana. Sněžne
skutry mu nevadili tolik jako nečisti motorkaři, protože
sněžne skutry nepoškozovaly zemi. Narazil tu před par lety
na nečiste motorkaře, a sledoval je k Wanless Lake, okolo
dvaceti mil od nejbližši cesty, kde nakonec zaparkovali kola a
šli plavat.
Přemyšlel, jak dlouho jim zabralo dostat sve mašiny zpatky
bez zapalovacich sviček.
Nebyla snadna cesta dostat se od Baree Lake k Bear Lake v
zimě. On a Tag vytyčili něco, co vypadalo jak sjizdna cestaale
pokud to bude přiliš drsne, najde jinou. Všechno, co chtěl,
bylo, aby je tulak viděl a šel lovit.
Přemyšlel ale o stopach sněžnych skutrů. Většina Cabinetske
byla pro sněžne skutry moc drsna. Pokud jste ale chtěli jit
jen k Baree Lake a zpět- řekněme najit několik oběti a
trochu zpravodajstvi pro vlkodlači zabiti- byly v pohodě.
Organizovana banda odpadliků, vyčleněna k přinuceni Brana
neodhalovat existenci vlkodlaků skutečnemu světu, by
vyžadovala jinou lečbu, než jednoho tulaka.
Udrži skutry na paměti a bude připraven čelit několika
protivnikům, pokud to bude nutne.
Anna byla uklidňujici společnik. Jasně si to sama uživala, i
když byla dnes rano trochu ztuhla. Nestěžovala si, když se
jejich trasa stavala drsnějši, vyžadujici vic svalů. Byla
většinou zticha, což ho nechalo naslouchat ostatnim
monstrům v lese.
Protože většinou spiš mlčel, byl rad, že netlachala. Probudila
se vesela a odpočata a zůstala tak- dokud nesestoupili do
maleho zavěšeneho udoli.
Mohl měřit jeji rostouci nervozitu pomalym snižovanim
vzdalenosti mezi nimi. Když nakonec promluvila, byla dost
blizko, že nedopatřenim šlapla na zadni stranu jeho sněžnic
svymi. "Promiň."
Vysledne klopytnuti zranilo jeho poraněnou nohu, ale nikdy
by ji to neřekl. "Žadny problem. Jsi v pořadku?"
Viděl jeji zvaženi zdvořile lži a jeji zavrhnuti.
"Je to tu trochu strašidelne," řekla nakonec.
Charles s ni souhlasil: v Cabinetske bylo mnoho mist, ktera
byla citit jako tohle.
Nemohl si byt jisty, ale tohle bylo citit hůř než obvykle- bylo
to jistě horši, než čast hor, kterou minuli včera.
Jeji postřeh ho přiměl důkladně se podivat kolem sebe, pro
připad, že by si všimla něčeho, co on ne. Ale nebylo tam nic k
viděni, nic vic ohrožujiciho než utes, ktery se zvedal nad nimi
a vrhal svůj stin přes udoli a silně vzrostle zeleno-černe
stromy na všech stranach. Ale nepočital praci ostatnich sil.
Duchove těchto hor nikdy nebyli přivětivi, ne jako
Bitterroost (Hořke kořeny) nebo Pintlers. Nesnašeli
vetřelce.
Bylo možne, že duchove byli v tomto udoli jen aktivnějšinebo
se tu něco stalo. Čim vic o tom přemyšlel, tim jistějši si
byl, že to bylo vic než jen duchove, co dělalo neplechu.
Minuly tyden nebo před sto lety, nemohl řict, ale něco
temneho setrvavalo pod sněhem.
"Jsi vlkodlak," řekl ji. "Strašidelne by ti nemělo vadit."
Odfrkla si. "Nikdy jsem se nebala přišer, dokud jsem se
nestala jednou z nich. Teď se bojim vlastniho stinu."
Slyšel samo-sebe vysměch a odfrkl zpatky k ni. "Nesmysl.
Ja-" Zachytil divoky pach a zastavil, otačejic svůj nos do
větru, aby ho zachytil znovu. Anna zmrzla, sledujic ho.
Čekal, dokud se pach nestal trochu silnějšim; jejich
pronasledovatel se nebal, že by si ho mohli všimnout.
"Co citiš?" zeptal se ji tiše.
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. "Stromy, a kohokoliv,
komu jsi ty šaty vzal a-" Ztuhla, když zachytila to, co on.
"Kočku. Nějaky druh kočky. Je to panter?"
"Blizko," řekl ji. "Rys, myslim. Ošklivě naladěny ale ne nam
nebezpečny."
"Super," řekla. "Co-" Tentokrat se zastavila ona. "Co to je?"
"Mrtvy kralik," řekl, potěšeny. "Začinaš věnovat pozornost
svemu nosu." Znovu se nadechl a přehodnotil. "Mohla by to
byt myš, ale pravděpodobně kralik. Kvůli tomu je rys stale
kolem; přerušili jsme jeho večeři." Byl trochu překvapeny, že
tady narazili na rysa; kočky obvykle zůstavali dal od mist,
ktera byla citit takhle. Mohlo to tu byt řizeno většim
dravcem?
Vypadala trochu zeleně. "Opravdu nenavidim, že čast mě je
hladova citěnim syroveho masa."
Nevadilo ji citit Jackovu krev. Ale nekrmil ji hodinu, a byla
hladova. Jeji tělo spalovalo kalorie, aby zůstalo v teple. Ale
hladova nebo ne, nebyl čas ji nakrmit skutečnym jidlem;
potřeboval se dostat z tohoto maleho lakadla. Takže ji podal
pytlik sušenek arašidoveho masla a znovu je rozešel.
Arašidove maslo by se mělo ujistit, že začne pit ze sve
čutory; nebyl si jisty, že dost pila.
Šli, dokud nebylo udoli za nimi, a tmavy pocit zůstal za nimi
take, potvrzujic jeho domněnku, že to nebyli duchove.
"Čas oběda," řekl, podavajic ji granola bar a tyčinku
sušeneho masa.
Vzala je, oprašujic většinu sněhu pryč z poraženeho stromu,
pak vyskočila na něj. "Bylo mi fajn, než jsme narazili na to
udoli. Teď jsem utahana a zmrzla, a to je jen jedna hodina.
Jak to lide dělaji?"
Posadil se vedle ni, jedic vlastni sušene maso- chutnalo
mnohem lepe, než pemmikan

Sedm
ASIL snil o důvěrně znamem domě: malem a dobře udělanem,
domě postavenem pro teple klima s pečlivě udržovanymi
pomerančovymi stromy u dveři. Zastavil se před lavičkou
umistěnou tam, kde mohla zachytit stin největšiho
pomerančovniku, když slunce bylo vysoko na nebi. Přebihajic
prstem po neohrabanem spoji mezi dvěma kusy, ktere tvořily
opěradlo, přal si marně,

Bloudila jsem. Šla jsem nějakým tunelem a jediné, co mi ukazovalo cestu, byl hlásek vycházející z míst přede mnou. Šla jsem za hláskem malé holčičky. Mé holčičky a najednou jsem spatřila východ z tunelu. Prošla jsem do světla a postavila se na pláž do měkkého písku. Prohlížela jsem si tunel, kterým jsem přišla, když mě za ruku vzala moje malá dcerka. "Koukej, maminko. Ten ostrov je nádherný."