Povidky-od-alli | Alfa a omega - Štvanice - 10

Deset
ANNĚ nezabralo žadny čas zjistit, že běhat ve sněžnicich
vyčerpavalo. Zachycovaly se ve skalach, zachycovaly se v
křovi, dvakrat ji přivedly na kolena a jenom Charlesova ruka
na jejim lokti ji udržela od padu celou cestu dolů po uboči
hory.
Přeskakovani poraženych stromů bylo... zajimavě obtižne.
Nicmeně, Charles bez sněžnic propadal ke kolenům a hlouběji
na každem kroku- takže za sve byla naležitě vděčna.
Neznamenalo to, že byli pomali. Annu udivilo, co mohla hrůza
s jeji rychlosti udělat. Po prvnim, děsivem sprint-klouzani
dolů po strmem svahu, na kterem stravili hodiny lezenim,
ztratila pojem o čase a směru. Držela sve oči na Charlesově
rude bundě a zůstavala s nim. Když Charles konečně zpomalil,
byli samotni v lese.
Přesto nezastavili. Držel ji v rychlem klusu po hodinu nebo
vic, ale vybiral jejich cestu opatrněji, zůstavajic, kde byl
snih mělči a jeho absence sněžnic je nezasahovala.
Neřekl slovo po jeho přikazu k běhu- ale myslela, že to mohlo
byt proto, že nemohl; a nebylo to žadnym kouzlem
čarodějnice.
Jeho oči byly oslnivě žlute a jeho zuby byly vyceněne. Musel
mit dobry důvod, aby zůstal v lidske formě, ale stalo ho to.
Jeji vlastni vlk sklouzl zpět do spanku, když počatečni
panika jejich letu byla pryč, ale Charlesův byl pravě na
pokraji převzeti.
Měla celou zaplavu otazek k položeni. Některe byly
bezprostředni obavy jako: Mohla čarodějnice soupeřit s
jejich rychlosti, když člověk ne? Mohla Mary použit svou
magii, aby je našla?
Dalši byly jen zajimavosti. Jak jsi přišel na to, že byla
čarodějnice? Proč mohla magii vidět jen pote, co jeji vlk
převzal kontrolu? Existovala jednodušši cesta, jak zlomit
kouzlo čarodějnice? Dokonce i o hodinu později ji ruce palily
a bolely.
"Myslim-" řekl Charles nakonec, jak jeho rychle hladke kroky
zpomalily k vahavemu pokulhavani. Jeji unavene nohy byly
vděčne, že zněl take udychaně. "- že Asil ma nějake otazky k
zodpovězeni."
"Mysliš, že ji zna? Proč po něm jde?" zeptala se Anna.
Stravila dlouhou dobu předpokladanim, že vlkodlaci (kromě
ni) byly na vrcholu potravniho řetězcem, ale Charlesova
poražka rukama čarodějnice otřasla jejim pohledem na svět.
Byla ochotna věřit, že nikdo nemohl čarodějnici utect.
"Nevim, jestli ji Asil zna. Neviděl jsem ji v Aspen Creeku a
ona měla okolo deseti, když se tam uvěznil. Ale pokud ho
hleda, on pravděpodobně vi proč." To všechno bylo řečeno v
rychlych tři-slovnich davkach, jak se snažil zpomalit sve
dychani.
Šla vedle něj a doufala, že nějaky klid, ktery mu byla
schopna propůjčit, by mu pomohl. Jeho dychani se zpomalilo
dlouho předtim, než jeji ztratilo trhavy okraj jejich běhu,
ale byla zpatky v normalu dřive, než řekl něco dalšiho.
"Neměla by byt schopna udělat tohle. Způsobila, že jsem se
ji plazil u nohou jako štěně." Jeho hlas potemněl k zavrčeni.
"Neměla by byt schopna tě ovladat svou magii?" zeptala se
Anna. "Myslela jsem, že čarodějnice můžou takovou věc
udělat."
"Člověku, možna. Jedina osoba, ktera by měla mit takovy
druh kontroly nad vlky je jejich Alfa." Zavrčel, sevřel ruce,
pak řekl chraptivym hlasem nepodobnym svemu vlastnimu, "A
ani můj otec mě nemůže přimět k takove reakci. Může mě
zastavit, ale nemůže mě přimět udělat něco, co nechci."
Pomalu se nadechl. "Možna to neni ona, možna jsem to ja.
Vůbec jsem neslyšel toho prvniho vlkodlaka. Přemyšlel jsem o
tom, a nemyslim, že od nas byl po větru. Měl jsem ho slyšet,
nebo citit- a on by neměl byt schopny mě tak snadno
ztratit."
Jeji prvni reakce byla ho nějak uklidnit, ale držela to zpatky.
Věděl o magii a o stopovani vic než ona. Misto toho se snažila
podivat po důvodech. Vahavě se odvažila, "Byl jsi postřeleny
jen před par dny."
Zavrtěl hlavou. "To neni ono. Byl jsem zraněny už předtim.
Nikdy mě to nezastavilo od udělani, co jsem musel- a
obvykle, když jsem zraněny, děla mě to vic uvědomělym, ne
meně."
"Nejsou ti vlkodlaci, po kterych jdeme, nějak spojeni s
čarodějnici?" zeptala se Anna. "Myslim, pokud tě
kontrolovala, možna může kontrolovat taky je. Možna něco
udělala, takže jsi je nemohl citit."
Pokrčil rameny, ale mohla řict, že mu to vadilo. A byl
zraněny. Pozorujic ho blizko, pomyslela si, že to bylo vic než
jeho noha, co mu vadilo. Všechen ten běh, ktery udělal, byl
těžky take pro jeho hrudni zraněni.
"Potřebuješ nove obvazy?" zeptala se.
"Možna," řekl. "Musela bys to ověřit, ale nemame nic k
napravě naši situace. V tatově autě je dobra lekarnička, tam
teď miřime."
Byla kolem dvou kroků za nim, takže neviděl jeji překvapeni,
což bylo dobře, pomyslela si. Dominantni vlci moc
neustupovali. "Nepůjdeš po ni?"
"Jednou mě chytila," řekl. "A ja nevim jak. Obvykle mi ma
osobni magie dovoli odrazit jeji věznici kouzlo. Tohle bylo
zřejmě jednoduche- předtim to zkoušely tři různe
čarodějnice. Bez věděni, jak to udělala, nestoji za to
pokoušet se bojovat a riskovat, že nas porazi, bez varovani
taty. Vlci, oba dva, nejsou tak děsivi jako ona. Tata
potřebuje vědět, co se děje- a možna by Asil mohl vrhnout
trochu světla na to, kdo je a co chce."
Něco ji trapilo, ale vzalo to tucet yardů postupu, než přišla
na to co. "Proč tady? Myslim, vim, že hledala Asila- a znělo
to, jako by měla informace o tom, že byl v Aspen Creeku.
Zachytil jsi jeji vzrušeni, když jsi ji řekl, že byl tady?
Nebyla si jista. Tak co děla tady a ne v Aspen Creeku?"
"Klade past," řekl ponuře. "Můj otec měl pravdu, ale ne o tom
kdo nebo proč. Všechno, co udělala, bylo zabiti par lidi a
udělat to, aby to vypadalo jako vlkodlak, a ujistit se, že za
tim Marrok někoho pošle. Pak ho mohla sebrat a vyslechnout.
Mnohem bezpečnějši, než jezdit do Aspen Creeku a čelit
memu otci."
"Mysliš, že oba ti vlci jsou jeji?" Zeptala se ho už předtim...
ale trapilo ji to. S prvnim vlkem vytvořila nějaky druh
spojeni, s tim, za kterym Charles běžel. Nechtěla, aby byl ve
spojeni s čarodějnici.
Jako poprve kdy se ho zeptala, pokrčil Charles rameny, trhl
sebou, když ho to zabolelo, pak napůl zavrčel, "Nevim o nic
vic, než ty." Plahočil se několik kroků. "Vypada to
pravděpodobně. Vlk, ktery na tebe zautočil teměř určitě.
Protože jsi Omega, normalni vlk by prvně šel po ni."
Najednou se zastavil. Jen klidně stal. "Běželi jsme z mytiny
stejnou cestou jako vlk, ktery tě napadl."
Přemyšlela o tom, ale měl pravdu. "Byla tam cesta křovim."
"Viděla jsi nějake stopy? Krev? Rozevřela jsi ji rameno s
puškou a docela dost krvacela."
"Ja-" Všimla si? Pečlivě přemyšlela o jejich utěku, Charles
tlačici ji před sebou. "Na sněhu byla krev, když jsem ji
udeřila, a nasledovala jeji cestu mezi stromy. Ale my jsme
prošli po neoznačenem prašanu, jakmile jsme byli z mytiny.
Musela odejit jinou cestou."
Charles se otočil, takže ji čelil. Koutky jeho ust byly napjate
bolesti, a z šediveho podtonu jeho kůže si byla jista, že byl v
mnohem horšim stavu, než chtěl, aby věděla.
"Ona?" řekl tiše.
"Ona. Dostala jsem se blizko a osobně. Věř mi."
"Ona." Zopakoval. "To děla život zajimavějšim. Jeji zbarveni
bylo neobvykle."
"Ne." Anna se na něj zamračila. "Vypadala jako německy
ovčak."
"Neni to neobvykle pro německe ovčaky," souhlasil. "Ale
nikdy jsem neviděl vlkodlaka, ktery by vypadal takhle. I když
jsem o jednom slyšel."
"Kdo?"
"Asilova družka."
"Asilova družka ma byt mrtva, ne?" řekla Anna. "Takže si
mysliš, že je ve skutečnosti naživu a pracuje s čarodějnici?
Kvůli tomu hledaji Asila?"
"Asil řekl memu otci, že byla mrtva, a že spalil jeji tělo a sam
popel pohřbil." Teměř jako dodatečny napad řekl, "Nikdo
memu otci nelže. Ani Asil. Ale to děla absenci stop docela
zajimavou."
"Co to řikaš? Nebyla duch. Držadlo pušky do něčeho narazilo.
Pokud je Asilova družka mrtva, pak jeji podoba musela byt
nahodna."
Zavrtěl hlavou. "Nevim, co byla. Ale nevěřim na nahody."
Znovu vyrazil.
"Myslela jsem, že většina čarodějnic jsou lide," řekla po
chvili po promyšleni cele věci.
"Ano."
"Pak nejsou nesmrtelne. Řekl jsi mi, že Asilova družka
zemřela před několika staletimi. A tahle čarodějnice neni o
moc starši než ja. Mysliš, že možna veli ten vlk?"
"Nevim," řekl, zadržujic větev stromu, takže se nezhoupla
zpět a neudeřila ji. "To je dobra otazka."
Znovu se odmlčel, když ji vedl dalši zvlněnou zemi. Hory
vypadaly z dalky tak jednoduše, jen jeden dlouhy vystup a
dalši dolů na druhe straně. Realita byla serii stoupani a
klesani, ktera vypadala pokryvajici hodně země a stale nikam
nevedouci.
Museli utikat dele, než si uvědomila, protože se začinalo
stmivat. Zachvěla se.
"Charlesi?"
"Hmm?"
"Myslim, že moje ponožky musi byt mokre. Necitim prsty."
Nic neřekl, a ona se bala, že by si mohl myslet, že si
stěžovala. "To je v pohodě. Pořad ještě můžu jit. Za jak
dlouho se dostaneme k autu?"
"Ne dnes v noci," řekl. "Ne, pokud jsou tvoje prsty
znecitlivěle. Nech mě nejit nějake misto, ktere nam da
ukryt- během noci přijde bouře."
Anna se při tom pomyšleni zachvěla trochu vic. Na konci
zbytku zvlaště dlouheho zachvěni ji začaly cvakat zuby.
Charles položil ruku pod jeji paži. "Bouře bude dobra. Slyšel
jsem odejit kost, když jsi udeřila toho vlka. Pokud to neni
žadny přelud, bude mu chvili trvat se uzdravit. Těžky snih a
dobry vitr ho udrži od nalezeni naši stopy."
Zachytil přiznak nějakeho kopce a Anně připadalo, že šplhali
věky, než se dostali na maly sestupek země posety
poraženymi stromy.
"Možna mikrorozpuk minuleho jara," řekl ji. "Někdy se to
stava."
Byla moc unavena, aby něco udělal, ale kyvla, zatimco on se
pustil skrz stromy, dokud nenašel něco, co se mu libilomohutny
strom opřeny o dalši, oba se opirajici o hrbol země,
vytvařejic jeskyni s nevabnou podlahou sněhu.
"Žadne jidlo," řekl Charles ponuře. "A ty potřebuješ jidlo v
boji proti chladu."
"Můžu jit lovit," nabidla Anna. Charles nemohl. Dlouhou dobu
hrozně kulhal. Byla tak unavena, že by mohla usnout ve stoje,
a byla ji zima.
Ale stale byla v lepši formě, než on.
Charles zavrtěl hlavou. "Ať se propadnu, jestli tě pošli na
vlastni pěst v teto zemi s bouřkou čekajici na uvolněninemluvě
o čarodějnici a dvěma vlkodlacich čihajicich kolem."
Zvedl hlavu a zkoušel vzduch. "My o vlku," řekl tiše. Anna
nasala vzduch taky, ale nic necitila. Jen stromy a zimu a vlka.
Snažila se znovu.
"Můžeš vyjit ven," zavrčel Charles, divajici se do temnoty
pod jejich sestupkem. "Vim, že tam jsi."
Anna se otočila dokola, ale neviděla nic nezapadajiciho. Pak
uslyšela zvuk bot ve sněhu a podivala se znovu. Muž vystoupil
z lesů okolo deseti yardů dole na kopci. Kdyby se nepohnul,
pravděpodobně by ho neviděla. Prvni věc, ktere si všimla, byly
vlasy. Neměl oblečenou čepici, a jeho vlasy byly zvlaštniho
odstinu rude a zlate; visely v otrhane, neupravovane změti na
zadech a misily se do vousů, ktere by mu udělaly čest na Hill
nebo Gibbons ZZ Top.
Měl na sobě podivnou kombinaci kůže, hadrů, a novych bot a
rukavic. V jedne ruce držel svazek, ktery udělala z věci,
ktere byly v Charlesově batohu, a jeji vlastni jasně růžovy
batoh měl zavěšeny přes jedno rameno.
Hodil oba směrem k Charlesovi, a batohy přistaly uprostřed
mezi nimi.
"Vaše věci," řekl, jeho hlas zaroveň ochraptěly a mumlavy, se
zdravou davkou Tennessee nebo Kentucky. "Viděl jsem ji
poslat na vas bestii- což vas udělalo jejim nepřitelem. A v
duchu ´nepřitel meho nepřitele je můj přitel´, jsem myslel,
že vam přinesu věci. Pak bychom si možna mohli promluvit."
Nebyl to jeho pach, co Charlese utvrdilo v tom, že byli
sledovani, ale spousta menšich věci: odletajici ptak, naznak
zvuku, a pocit, že byli sledovani.
Jakmile cizinec vystoupil ze stromů, mohl ho Charles ucitit,
jako by měl byt schopny po nějaky čas, protože vitr
zvyhodňoval Annu a jeho. Vlkodlak.
Ačkoliv přinesl mirovou nabidku a řekl, že si chtěl promluvit,
řeč těla Charlesovi řekla, že druhy vlk byl připraveny utect.
Opatrny, ale se nepodival přimo na něj nebo se nepohnul tak,
aby ho to vystrašilo, nechal Charles Annu kde byla a šel dolů,
aby vyzvednul Annin batoh a jejich pozemni plachtu
naplněnou, všiml si, všim, co bylo v jeho batohu. Bez řeknuti
čehokoliv se obratil zady k cizinci a začal vystupovat na
horu.
Nebylo to tak hloupe, jako všechno protože Charles držel sve
oči na Anně a sledoval jeji tvař na jakykoliv naznak utoku.
Pak zaměrně očistil snih z horni časti klady a posadil se na
ni. Muž, viděl, ho nasledoval, dokud se nepostavil tam, kde
prve přistaly batohy, ale nepřišel dal.
"Myslim, že je dobry napad si promluvit," řekl Charles.
"Připojiš se k nam na jidlo?" Potkal se s mužovyma očima,
nechavajic ho pocitit vahu vyzvy, ktera byla jen těsně
rozkazem.
Muž přešlapl z jedne nohy na druhou, jako by připraveny
utikat. "Jste citit jako demon vlk," řekl chraptivě. Pak střelil
po Anně plachy pohled. "Ta věc už zabila a zabije tady.
Jeleny, a losi, lidi, i grizzly."
Zněl jako by to byl medvěd, co ho nejvice trapilo.
"Ja vim," řekl Charles. "Byl jsem sem vyslan, abych se o vlka
postaral."
Muž sklopil oči, jako by se už Charlesovi nedokazal divat do
oči.
"Věc je... ta věc je... mě take dostala. Nakazila mě svym
zlem." Ustoupil zpět, opatrny jako stary jelen.
"Jak dlouho jsi vlkodlak?" zeptala se Anna. "Pro mě to jsou
už tři roky."
Muž naklonil hlavu na zvuk Annina hlasu, jako by naslouchal
hudbě. Na okamžik se jeho neklid zpomalil.
"Dva měsice," spekuloval Charles, když se stalo zřejmym, že
druhy muž byl přiliš zachyceny v kouzlu Annina mluveni.
Rozuměl tomu pocitu. Nahly mir jak se bratr vlk usadil, byl
tak překvapivy, jako byl navykovy. Kdyby to nikdy předtim
necitil, pochyboval, že by i on mluvil. "Vstoupil jsi mezi
vlkodlaka a maturitniho studenta tenhle podzim. Stejně jako
jsi vstoupil mezi Annu a mě, když jsi myslel, že bych ji mohl
zranit."
To sedi, pomyslel si Charles, i když to přidava komplikace k
tomu, co byl druhy vlkodlak.
Jenom dalši vlkodlak mohl nakazit člověka. Ale byl si jisty, že
stopy zviřete přestaly, jakmile bylo z dohledu.
Zvuk Charlesova hlasu byl dost, aby muž odtrhl zrak od
Anny.
Věděl, kdo tu byl nebezpečny.
"Nechaval jsem ho zemřit. Studenta, myslim," řekl druhy
muž, potvrzujic Charlesovu teorii o koho šlo. "Přichazela
bouře, a pravděpodobně by ho zabila, kdyby byl v divočině,
když udeřila. Hory tady požaduji respekt, nebo si tě daji k
obědu." Odmlčel se. "Brzy přijde bouře."
"Tak proč jsi nenechal vlkodlaka ho zabit?" zeptala se Anna.
"No, madam," řekl muž, zirajic na sve nohy spiš než divajic se
na Annu. "Umřit bouři, nebo z utoku medvěda, tyhle věci se
prostě stavaji." Zarazil se, evidentně majic trable položit do
slov rozdil.
"Ale vlkodlak sem nepatři," řekl Charles, s nahlym naznakem
o tom, proč byl vlk tak tvrdy k smyslu a proč neobdržel
upozorněni jeho utoku. Z oblečeni, ktere měl na sobě,
vypadal, jako by tu žil velmi dlouho.
"Je to zlo. A proměnilo mě to take do monstra, jako je to
samo," zašeptal muž. Kdyby byl Charles o zlomek vteřiny
rychlejši, udržel by Annu zpatky. Ale byl unaveny, a
zaměřeny na druheho vlka. Než si to uvědomil, Anna klouzala
a posouvala se dolů po uboči. Spěchala a okolo čtyř kroků od
jejich noveho znameho odvedly jeji sněžnice vynikajici praci
v chovani se jako lyže.
Charles se přinutil ke klidu, když druhy muž chytil jeho
družku za loket a zachranil ji od sklouznuti dolů po svahu. Byl
si teměř jisty, že ten muž pro ni nebyl hrozbou. Charlesovi
se podařilo přesvědčit bratra vlka, aby ustoupil a dal Anně
šanci zafungovat svym kouzlem a ovladnout tulaka; to byl
důvod, proč ji jeho otec poslal, koneckonců.
"Ach, ty nejsi zlo," řekla Anna.
Muž ztuhl, jednu ruku stale na jejim rukavu. Pak se z něj
slova vylila, jako by je nemohl zastavit. "Znam zlo. Bojoval
jsem s nim a proti němu dokud krev netekla jako dešť. Stale
vidim jejich tvaře a slyšim jejich křik, jako by se to dělo
teď, a ne před zhruba čtyřiceti lety." Ale těsnost jeho hlasu
se odlehčila, jak mluvil. Pustil sve drženi na Anně, a zeptal
se, "Kdo jsi?" Padl vedle ni na kolena jako by ho jeho nohy už
neudržely. "Kdo jsi?"
Pohyboval se ale moc rychle a bratr vlk toho měl dost.
Rychle jako myšlenka zcela bez ohledu na sva zraněni, byl
Charles vedle Anny, dařic se mu udržet sve ruce z tulaka,
protože jakmile byl pobliž ni, Annin Omega efekt se rozšiřil
take přes něj.
"Je krotitel-vlků," řekl Charles druhemu muži. Ani Anna
nedokazala přivlastňovaci hněv udržet zcela mimo jeho hlas.
"Nositel-miru."
"Anna Cornickova," řekla Anna. Libil se mu způsob, jak ji to
sklouzlo z jazyka a voněla jako Boži vlastni pravda. Věděla,
že byla jeho- a takhle snadno se bratr vlk spokojeně usadil.
Takže nechytil jeji ruku, když se dotkla cizincova ramene a
řekla, "Tohle je můj druh, Charles. Kdo jsi ty?"
"Walter. Walter Rice." Ignorujic Charlese, jako by vůbec
nebyl hrozbou, zavřel Walter oči a trochu se na kolenou ve
sněhu zakymacel. "Necitil jsem nic jako tohle od... od doby
před valkou, myslim. Mohl bych spat. Myslim, že bych mohl
spat navěky bez sněni."
Charles napřahl ruku. "Proč s nami prvně nepojiš."
Walter zavahal a zabralo dalši dlouhy pohled na Annu, než
vzal Charlesovu rukavici svou vlastni a postavil se na nohy.
MUŽ, ktery se představil jako Walter, jedl, jako by byl
napůl-vyhladověly- možna že byl.
I když pokažde jednou za čas přestal jist, aby se podival na
Annu s posvatnou uctou. Sedic mezi nimi, potlačoval Charles
usměv- což bylo něco, co dělal častěji, než si kdy pamatoval,
od te doby, kdy potkal svou Annu. Sledovat jeji krouceni pod
Walterovym uctivačnym pohledem bylo zabavne. Doufal, že
se na ni takhle nediva- alespoň ne na veřejnosti.
"Neni to jako něco, co dělam," zamumlala do sveho masa s
mrkvemi. "Neptala jsem se na byti Omegou. Je to jako mit
hněde vlasy."
Mylila se, ale, pomyslel si, že byla dost v rozpacich i bez něj
dohadujicim se s ni o něčem, s čim si nebyl zcela jisty, že by
měl slyšet.
Nebo alespoň se většinou mylila. Jako dominance, byt
Omegou bylo hodně o osobnosti. A, jak jeho otec rad řikal,
identita byla častečně dědictvi, častečně vychova, ale
většinou volby, ktere jste v životě udělali.
Anna sebou přinašela mir a klid kamkoliv šla- alespoň když
nebyla vystrašena, zraněna nebo rozrušena. Něco z jeji sily
zaviselo na byti vlkodlakem, což zvětšovalo učinek jeji magie.
Ale větši čast toho byla ocelova pevnost charakteru, ktera
dělala to nejlepši za jakychkoliv okolnosti, ve kterych se
ocitla, soucit, ktery prokazovala Asilovi, když se ji snažil
vyděsit, a způsob, jak nebyla schopna nechat uboheho
Waltera venku v zimě. Tohle byla vědoma rozhodnuti.
Muž se udělal alfou, nebyla to jen nahoda narozeni. Totež
platilo pro Omegy.
"Jednou," řekl Walter tiše, zastavujic ve svem jidle, "po
velmi špatnem tydnu, jsem stravil odpoledne utabořeny ve
stromu v džungli, sledujic vesnici. Nepamatuji se teď, jestli
jsme je chranili nebo špehovali. Ta divka vyšla zavěsit sve
pradlo přimo pod můj strom. Bylo ji osmnact nebo
devatenact, předpokladam, a byla přiliš hubena." Jeho oči
cestovaly z Anny k Charlesovi a zpatky ke svemu jidlu.
Ano, pomyslel si Charles, vim, že je stale hubena, ale měl
jsem meně než tyden, abych ji vykrmil.
"Každopadně," stary veteran pokračoval, "pozorovat ji, bylo
jako pozorovat magii. Z koše to pradlo vyšlo všechno v
chomači, jednou je uchopila, a, jako tak, padlo rovně a viselo
stejně tak. Jeji zapěsti byla uzka, ale tak silna a jeji prsty
rychle.
Ty košile se neodvažily neuposlechnout. Když odešla, teměř
jsem zaklepal na jeji dveře, abych ji poděkoval. Připomněla
mi, že existoval svět s každodennimi povinnostmi, kde bylo
oblečeni vyprane a všechno bylo v pořadku."
Znovu se podival na Annu. "Pravděpodobně by byla zhrozena
špinavym Americkym vojakem ukazujicim se u jejich dveři- a
pravděpodobně by stejně neměla poněti, za co jsem ji
děkoval, i kdyby rozuměla, co jsem řikal. Jen dělala to, co
vždycky."
Odmlčel se. "Ale stejně jsem ji měl poděkovat. Dostala mě
přes špatny čas a několik špatnych časů pak."
Všichni potom byli tiše. Charles nevěděl, jestli Anna chapala
jeho přiběh, ale on ano. Anna byla jako ta žena. Připomněla
mu zimy stravene před ohněm, zatimco jeho tata hral na
housle. Časy, kdy věděl, že každy byl plny a šťastny, kdy byl
svět bezpečny a v pořadku. Nebylo to tak často, ale bylo
důležite si pamatovat, že mohlo byt.
"Takže," řekl Charles, když Walter jedl posledni ze svych tři
vysušenych večeři. "Žil jsi tady v horach po dlouhou dobu."
Walterův spork se na chvili zastavil, a podeziravě se podival
na Charlese. Pak odfrkl a zavrtěl hlavou. "Neni to, jako že je
to dal důležite, ne? Stare zpravy."
Snědl dalši sousto, polkl a řekl, "Když jsem se vratil z valky,
všechno na chvili bylo v pořadku. Měl jsem kratkou roznětku,
ale ne dost, aby se o to staralo. Dokud se to nezhoršilo."
Začal něco řikat, ale misto toho snědl dalši sousto. "Na tehle
časti teď zaleži ještě meně, předpokladam. Každopadně,
začal jsem znovu proživat valku- jako by stale probihala.
Mohl jsem ji slyšet, chutnat, citit- ale ukazalo se, že to bylo
jen selhani auta- nebo soused štipajici dřivi. Věci jako tohle.
Odstěhoval jsem se, než jsem zranil svou rodinu vic, než
jsem udělal už tak. Potom za mnou jednoho dne přišel
nepřatelsky vojak. Byla to uniforma, vite? Zranil jsem ho,
možna zabil..."
Posledni věta, kterou ze sebe muž vydusil, byla lež.
Walter se dival na sve nohy, odfrkl, otočil hlavu, aby se
setkal s Charlesovyma očima. A když znovu promluvil, jeho
hlas byl chladny a kontrolovany, hlas muže, ktery udělal
hodně špatnych věci- stejně jako Charles. "Zabil jsem ho.
Když byl mrtvy, uvědomil jsem si, že nebyl jednim z Viet
Congu, byl to pošťak. Tehdy jsem si uvědomil, že kolem mě
nebyl nikdo v bezpeči. Myslel jsem, že se nahlasim, ale
policejni stanice... no, policiste nosi uniformy take, ne?
Autobusove nadraži bylo hned vedle stanice, a skončil jsem v
autobusu do Montany. Jednou nebo dvakrat jsem sem přišel
kempovat s mym otcem, takže jsem věděl, že jsem se tu
mohl udržet od lidi. Nebyl tu nikdo ke zraněni."
"Zůstal jsi všechny ty roky v horach?" Anna si položila bradu
na ruku a Charles si všiml, že dva jeji nehty byly zlomene do
hloubky- a dival se kolem, dokud neuviděl jeji rukavice
položene vedle ni.
Walter přikyvl. "Bůh vi, že jsem věděl, jak lovit. Neměl jsem
zbraň- ale k čertu, půlku času ti zbraň ani v džungli
nepracuje."
Vytahl odněkud nůž skoro tak dlouhy jako jeho předlokti a
pozoroval ho. Charles se snažil zjistit, odkud ho vzal. Nebylo
vlastně mnoho lidi, kteři se mohli pohybovat tak rychle,
vlkodlak nebo ne.
Walter se stranou podival na Annu, pak zpatky na nůž, ale
Charles věděl, že viděl soucit v Annině tvaři, protože se
snažil sve přežiti bagatelizovat. "Nebylo to tak zle, opravdu,
madam. Zimy mohou byt drsne, ale je tu stary srub, ve
kterem teď zůstavam a pak pokud se podminky stavaji přiliš
špatnymi."
Walter nebyl jediny, kdo utekl do hor, pomyslel si Charles.
Bylo několik mist, před dvaceti lety, kde se cele komunity
zlomenych mužů schovaly v divočině. Většina starych vojaků
se uzdravila a odešla už před lety- nebo umřela.
Před touto cestou by neuvěřil, že tu někdo byl; Cabinetska
měla malo jemnosti ke sdileni se srdci lidi. Charles sem nikdy
nepřišel, aby necitil stara mista tlačici ho z cesty. Nebyla
určena pro muže- i toho, kdo měl bratra vlka. I v dřivějšich
dobach, se lovci kožešin a lovci teto oblasti vyhybali pro
nějakou s jemnějši povahou.
Ale muž, ktery tu žil třicet let, už nemusel byt vetřelec.
Mohl byt přijat jako čast hory.
Charles se zadival do noci-potemněleho nebe a přemyšlel,
jestli muž, ktery tu zůstal tak dlouho, se mohl stat
milovanym těchto duchů. Duchů, kteři ho mohli skryt
dokonce i od Charlesovych bystrych smyslů.
Walter otřel spork ve sněhu a podal ho zpět Charlesovi.
"Děkuji ti. Nejedl jsem takhle... dlouhou dobu."
Pak, jako by jeho slova prostě vyběhla, zavřel oči a opřel se
o nejbližši strom.
"Co viš o vlkodlakovi, ktery tě napadl?" zeptal se Charles.
Walter pokrčil rameny bez otevřeni oči. "Přišly na podzim na
čtyř-kolce a převzaly moji chatu. Potom, co mě to
proměnilo... udělal jsem svůj vlastni maly lov. Kež bych to
viděl předtim, než to konfrontovalo toho chlapce. Kdybych
ten den byl o trochu rychlejši, mohl jsem to zabit- pokud
bych byl o trochu pomalejši, zabilo by mě to. Dobra věc, že
je střibro pro vlkodlaky špatne."
Walter se nadmul hlasitym povzdechem, otevřel sve oči a
znovu vytahl dlouhy nůž z pochvy na předlokti. Tentokrat ho
Charles viděl to udělat- i když, přemyšlejic o tom, neviděl ho
ho odkladat.
"Tenhle můj stary nůž teď moji ruku pali, když ho čistim."
Dival se na sve ruce, nebo možna na nůž. "Myslel jsem, že
jsem umřel. Demona jsem s timhle starym nožem zle zranilma
to střibrne leptani, vite? Ale to monstrum mi otevřelo
střevo, než uteklo."
"Pokud tě vlkodlači utok teměř zabije, jednim se staneš,"
řekla Anna tichym hlasem. Stale toho litovala? Charles
překonaval divokou touhu všechny je znovu zabit, Lea a jeho
družku, celou Chicagskou smečku- ale zaroveň byl žalostně
vděčny, že jeho družka byla vlkodlak, ktery nezeslabne a
nezemře tak, jako všechny Samuelovy manželky.
Bratr vlk se pohnul a usadil, stejně jako Walter.
"Vlk, ktery tě napadl, se k tobě nevratil pote, co ses
proměnil?" zeptal se Charles. Obvykle když vlk někoho
proměnil, tahlo ho to prozatim zpatky k novemu vlkodlakovi.
Většinou, teorizoval mu jednou Samuel, nějakym genetickym
rozkazem k ujištěni se, že nevzdělany, nekontrolovany
vlkodlak nepřitahne moc nechtěne pozornosti.
Walter zavrtěl hlavou. "Jak jsem řekl, sledoval jsem ji sam,
po prvnim uplňku- ji a tu ženu. Co je vlastně ona? Ona sakra
jistě neni člověk- pardon, madam- ne s těmi věcmi, ktere
jsem ji viděl dělat. Snažila se mě k sobě zavolat, když jsem
se poprve přeměnil. Nevěděl jsem, co byla, jenom že byla
citit špatně- jako ta bestie. Na chvili jsem si myslel, že ona a
bestie byly ta sama bytost, ale pak jsem je viděl společně."
Před hodinou začalo jemně sněžit, ale teď padaly s větši
intenzitou velke, silne vločky, lepici se na řasy a vlasy.
Trochu vic jeho napěti odešlo; snih je skryje.
"Už jsi někdy viděl vlka v jeji lidske podobě?" Charles
nevěděl, jak Asilova družka vypadala ve sve lidske formě, ale
popis mohl byt užitečny.
Walter zavrtěl hlavou. "Ne. Možna žadnou nema."
"Možna ne." Charles nevěděl, proč si byl tak jisty, že druhy
vlk nebyl, co vypadal. Utikali, bylo možne, že jeji stopy
ztratil. Ale měl tendence věřit svym instinktům, když mu
takhle silně našeptavaly.
Obratil svou pozornost na Waltera. Dva měsice a dnes
odpoledne měl kontrolu na zastaveni utoku, jakmile si
uvědomil, že Anna byla vlkodlak a ne oběť. Tohle bylo vic
kontroly, než měla většina novych vlků.
"Tvoje kontrola je velmi dobra na někoho, kdo byl pravě
přeměněn- zejmena někoho, kdo neměl pomoc," poznamenal
Charles.
Walter mu věnoval chmurny pohled, pak pokrčil rameny.
"Kontroluju bestii uvnitř mě od valky. Kromě toho, že teď mi
rostou zuby a drapy se to moc neliši. Musim byt opatrnyjako
když jsem šel po vas. Když jsem vlk, mam rad chuť krve.
Kdybych porušil kůži misto roztrhani tveho batohu... no, pak
by ma kontrola nebyla tak dobra."
Pohledl znovu na Annu, jako by se bal, jak by ji to mohlo
přimět o něm smyšlet. Anna věnovala Charlesovi uzkostny
pohled. Bala se o Waltera?
Pomyšleni, že by před nim branila jineho muže, přineslo z
jeho hrudi zavrčeni, ktere se mi nikdy nepromitlo do tvaře.
Počkal, dokud se bratr vlk neuklidnil, pak řekl, "Na někoho,
kdo je vlk jen par měsiců s nikym ku pomoci, je to mimořadně
dobre."
Podival se přimo na Waltera a druhy vlk sklopil oči. Byl
dominantni, usoudil Charles, ale ne dost, aby smyšlel Charlese
zpochybnit- většina vlků nebyla.
"Myslel sis, že Anna byla v nebezpeči, že?" řekl tiše.
Vyzably muž pokrčil rameny, dělajic svou hrubě sešitoudohromady
kapuci kožešin šustici.
"Nevěděl jsem, že take byla vlkodlak. Ne dokud jsem nebyl
pravě mezi vami dvěma."
"Ale věděl jsi, že jsem byl ja."
Muž pokyval hlavou. "Ano. Bylo to citit, volalo mě to." Pokrčil
rameny. "Žil jsem sam po všechny ty roky, ale teď je to
těžši."
"Vlci potřebuji smečky," řekl mu Charles. Nikdy mu nevadilo
potřebovat dalši vlky, ale existovali nějaci vlci, kteři se tomu
nikdy nepřizpůsobili.
"Kdybys chtěl," řekla Walterovi, "mohl bys jit s nami domů."
Muž se utišil, jeho oči stale na nohou, ale každa jina čast
zaměřena na Charlese.
"Nejsem dobry okolo lidi, okolo hluku," řekl. "Pořad... tady
nezaleži, jestli někdy zapomenu, že to je les a ne džungle."
"No, tomu se přizpůsobiš," řekla Anna suše.
Walter odtrhl pohled k jeji tvaři, a ona se na něj srdečně
usmala, takže mohl Charles sledovat mužovy uši rudnout.
"Smečka Charlesova otce ma hodně lidi, kteři zcela
nezapadaji," řekla mu
"Smečka meho otce je bezpečna," řekl Charles. "Děla to tak.
Ale Anna ma pravdu, ma vic než par vlků, kteři by nebyli
schopni žit jinde. Pokud budeš chtit na nějakou dobu k jine
smečce, najde někde, kde se budeš citit vitany. Pokud to
nezvladneš, můžeš se vratit sem jako vlk samotař- potom co
se postarame o čarodějnici a jejiho mazlička vlkodlaka."
Walter se podival vzhůru a pryč. "Čarodějnici?"
"Vitej v našem světě." Anna si povzdychla. "Čarodějnice,
vlkodlaci, a věci, ktere vyražeji v noci."
"Takže co s ni udělaš?"
"Čarodějnice nam řekla, že hledala Asila, ktery je velmi
starym vlkem, ktery patři k memu otci. Takže jsme mysleli,
že bychom se dostali z hor, pak bychom si dlouze promluvili s
Asilem," řekl mu Charles.
"A do te doby?" Walter si promnul prsty předlokti, kde jeho
nůž zase ležel v pochvě pod oblečenim.
"Musiš přijit a setkat se s mym otcem," řekl mu Charles.
"Pokud to neudělaš, vyšle mě, abych tě přivedl, dobrovolně
nebo ne."
"Mysliš, že bys mě mohl přinutit jit s tebou ke smečce tveho
otce?" Mužův hlas byl tichy a smrtici.
"Ach, to bylo dobře udělano," vyštěkla Anna, zřejmě na něj
naštvana, i když Charles nevěděl, co udělal špatně. Jeho otec
by netoleroval tulaka tak blizko sve smečky, a nesouhlasil by
s jmenovanim Waltera osamělym vlkem, dokud by se s nim
sam nesetkal.
Ale Anna už obratila svou pozornost k Walterovi. "Co chceš
dělat? Zůstat tady sam? Nebo jit dolů s nami, když jdeme
pro malou pomoc- a jit znovu zpatky sem poradit si s tulakem
a čarodějnici?"
Charles na ni zvedl oboči, a ona zvedla svoje nazpět. "Ten vlk
mu ubližil. My jsme tady kvůli praci smečky- pro Waltera je
to osobni." Podivala se zpatky na druheho muže. "Neni?"
"Zlo musi byt zničeno," řekl. "Nebo převezme všechno, čeho
se dotklo."
Přikyvla, jako by to davalo perfektni smysl. "Přesně."
DNES v noci půjdou spat jako vlci, prohlasil Charles. Anna nic
nenamitala, i když jeji žaludek se na to pomyšleni stahnul.
Zvykala si na spani s Charlesem, ale dalši vlk ji znervozňoval,
bez ohledu jak uctivě se k ni choval. Ale jakmile slunce
zapadlo, teplota klesla o dalšich deset stupňů. S jedinym
spacakem věděla, že měl Charles pravdu, a nebylo na vyběr.
Přeměnila se sto yardů od mužů, třesouci se bosa ve sněhukam
se přesunula po prvnim pokusu pod velkou jedli- kdokoliv
je nazyval jehličnatymi, věděl, o čem mluvi.
Chlad dělal bolest přeměny horši a hvězdy ji tancovaly ve
viděni. Snažila se dychat tiše, slzy stekajici ji po tvařich,
když se jeji klouby a kosti přeskupovaly a znovu-potahovaly
masem a jeji kůže rozdělovala, aby se stala srsti.
Trvalo to dlouhy, dlouhy čas.
Později ležela udychana a zbědovana na ledovymi-krystalypokrytem
sněhu, přiliš unavena k pohybu. Dokonce i chlad,
objevila, měl pach.
Postupně, jak jeji zbědovani mizelo, uvědomila si, že poprve
od posledni noci, kdy byl Charles stočeny kolem ni a
obklopoval ji svym teplem, citila se v teple.
Když počatečni agonie vybledla k bolistkam a bolestem,
protahla se, jeji drapy rozšiřujici se a prodlužujici jako velke
kočky. Jeji zada pukala a praskala celou cestu dolů jeji
pateři.
Nechtěla jit zpatky a schoulit se s cizim mužem jen stopu
daleko. Vlk se mužů neobaval. Věděla, že se pravděpodobně
nechoval jako Ostatni. Ale hodně ani neměla rada napad
dotykat se někoho jineho, než Charlese.
Blizko ale z dohledu, vlk, Charles, udělal tichy zvuk, ne tak
docela štěknuti nebo zakňučeni.
Chvějic se jako novorozene hřibě, zapotacela se na nohou.
Pozastavila se k otřepani sněhu ze sveho kožichu a dala si
chvilku, aby si zvykla na čtyři packy, než se začala vracet,
sve oblečeni v ustech. Charles k ni přiklusal, popadl jeji
rukavicemi-napěchovane boty a doprovodil ji k jejich posteli
na noc.
Walter na ně čekal pravě mimo jejich zvoleneho ukrytu.
Jakmile ho mohla vidět, věděla, že nebyla jedina, kdo nebyl
nadšeny spanim nosem k ocasu a cizincem. Walter vypadal
zbědovaně, hrbil se s ocasem nesenym nizko.
Charles pohybem ucha Walterovi nařidil vlezt do ukrytu,
ktery pro ně našel. Walter se tam zavrtal, a na řadě byla
Anna. Charles ji zatlačil za Walterem, položil jeji boty tam,
kde se nenaplni sněhem, pak si lehl před ně oba, kde je mohl
chranit. Nebylo tam moc mista, i když se Walter zastrčil tak
blizko mezi stromy na jejich zadech, jak mohl.
Když se Anna usadila proti němu, třasl se Walter stresem.
Chudak, pomyslela si. Byt sam tak dlouho, a pak očekavat, že
se okamžitě přizpůsobi chovani smečky. Jeho utrpeni mělo
podivny efekt na jeji vlastni nepohodli. Znepokojena jim,
natahla se a zabořila nos do Charlesova limce. Uvolnila se,
doufajic, že to Walterovi pomůže udělat to same.
Tohle byla smečka, pomyslela si, když se přes ni přelilo teplo
obou ostatnich vlků.
Důvěřovat Charlesovi, že da pozor na poraněni svymi lepevycvičenymi
smysly. Vědomi, že oba vlci se ukazali připraveni
postavit se mezi ni a poraněni, a bylo bezpečne spat. Tohle
bylo lepši, tolik lepši než jeji prvni smečka.
Bylo to dlouho, než přestal Walter napodobovat kamennou
sochu a uvolnil se proti ni vice pohodlně. Ale ne, dokud
nepoložil svůj nos na jeji bok s povzdechem, ktery umožnil ji
samotne usnout.