Alfa a omega - Loviště - 12

Anna se potila a klela - Charles byl na pokraji výbuchu
a málem potřeboval sám spoutat. Alan musel mít nervy
ze železa, protože se mu vůbec netřásly ruce, třebaže
Charles nedokázal potlačit vrčení. Konečně Alan odložil kleštičky
do misky.
"Dobrá," řekl. "Pořád má v sobě olovo, cítím ho, ale ať se
propadnu, jestli ho dokážu najít. Aspoň to není stříbro. Zbytek
najde už jenom rentgen."
"Jeden máme v Aspen Creeku," řekl Charles.
"Anebo ho můžete nechat vyhnisat. Není ho moc - nemyslím
si, že by jí z něho bylo zle."
"Hlasuju pro tuhle variantu." Annina světlá pleť měla nazelenalý
odstín a pod očima se jí rýsovaly tmavé kruhy. "Už žádné
další šťourání, prosím."
Charles zpoza ní vyklouzl. "Změníš názor, až začnou hnis..."
"Ať to tak zůstane." Pobouřeně zafuněla. "Hnisání. Jak příjemná
myšlenka."
Lehce ji políbil, pak si dobře prohlédl Anniny okovy. "Jestli
tu má Arthur potřebné nástroje, dokážu je vypáčit," řekl.
"Běž se podívat," řekla Anna. "Když už mám hnisat, chci pohodlí.
A tyhle věci rozhodně pohodlné nejsou. A ještě jsou navíc
nevkusné."
Charles se usmíval, když za sebou zavřel dveře. Dokud trpěla,
dokázal myslet jen na to, jak jí má pomoct, vůbec si neuvědomoval,
že je nahá. Nechtěl ale, aby ji v takovém stavu viděl
Arthur, proto zavřel dveře.
Loviště
V domě panovala tma a Charlese napadlo, že si Arthur šel
zase lehnout - ráno bylo pořád daleko. Sám už znovu neusne,
ne v Arthurově domě - a s Annou nechtěl hýbat, dokud se trochu
neuzdraví.
Zašel do kuchyně a začal otvírat zásuvky, aby zjistil, jestli nenajde
něco užitečného.
"Charlesi?" Arthurův hlas. Ozval se z pokoje, ve kterém ukrýval
své poklady.
"Ano," odpověděl. "Hledám něco, čím bych mohl vypáčit
zámky na Anniných okovech. Asi nemáš sadu šperháků, co?"
"Možná mám něco, co by se ti hodilo," řekl Arthur.
Charles se přestal přehrabovat v zásuvce a zvedl hlavu. Hlas
druhého muže zněl... divně.
Možná o nic nešlo. Možná. Z dřevěného bloku vytáhl vykosťovací
nůž a schoval si ho do kapsy u džínů.
"To by bylo fajn." Dal si dobrý pozor, aby se mu nestáhlo hrdlo,
nechtěl totiž, aby Arthurovi došlo, že si něčeho všiml. "Je
statečná, zvládne to - ale chci jí je sundat." Beze spěchu prošel
tmavým obývacím pokojem... a ucítil, že na nejbližší pohovce
stále lpí Sunnyina vůně.
Chudáček. Sotva ji znal, takže ji mohl jen litovat. Nedivil se
ale, že je Arthur mimo. Bylo to zvláštní, ale jeho soucit s Angličanem
byl mnohem upřímnější než lítost, kterou cítil nad Sunny.
Snažil se nemyslet na to, že dnešní noc mohla skončit mnohem
hůř. Annu chtěli unést, ne zabít.
Její únos ho rozzlobil, a to tak, že ho neuklidnilo ani to, že tři
z únosců zabil. A bratra vlka taky ne.
Kdyby ji zabili... připojil by se k ní. Zarazil se, protože si to
nikdy dřív neuvědomil. Nijak zvlášť mu to ale nevadilo. Kdyby
zemřela, následoval by ji. Stejně jako by ji sledoval tam, kam ji
plánovali odvézt. Byla jeho a on její.
"Charlesi?"
Zazvonil telefon. "Hned tam budu. Volá Angus."
225
Pa t r ic ia Briggs
Otevřel telefon. "Ano?"
"Anna měla pravdu. Asi před hodinou - patnáct minut po tom,
co Chastelův byt opustila naše úklidová četa - dorazila na místo
policie. Někdo ohlásil, že slyšel křik, vytí psů, střelbu a kdovíco
ještě. Měli s sebou luminol - takový ten preparát, který svítí,
když s ním postříkáš krev. Fakt jsme Moiře dlužní, protože
neobjevili vůbec nic. Poslední čarodějka, kterou jsme si najali,
by to tam nikdy tak dobře nevyčistila. Policie přesto obrací celý
dům naruby - chovají se ale mileji."
"Past sklapla příliš pozdě," řekl Charles - a všiml si, že se
Arthur přiblížil a poslouchá.
"Ano." Angus se odmlčel. "A tvůj pach? Moira našla v jedné...
no, v jedné kupě částí těla oblečení. Vypadá to, že někdo
ukradl šaty, které jsi měl na sobě během lovu, protáhl je pokojem
a schoval je tu."
"Schválně."
"Rozhodně. Teď už ti jeho smrt nepřišije ani fae. Můžu dosvědčit,
že jsi loviště opustil v úplně jiném oblečení."
"Dobře."
"Mám pro tebe ještě další zajímavé zprávy. Ta dodávka?
Místní upíři při jejím čištění našli hůl, kterou jsi jednoho z těch
darebáků probodl, a poznali ji. Tvrdí, že je to lapač čar."
Charles se zamračil. "Lapač čar?"
"Prý nějaký upíří hokus pokus. Je to velké tajemství - místní
upíři fakt nechtějí mít problémy s tvým otcem, když nám toho
řekli tolik. Umí ho vyrobit jen hrstka upírů - a účtují si za to majlant.
Jestli si naši upíří žoldáci mohli něco takového dovolit,
byli úspěšní a drazí. Ta hůl prý dokáže absorbovat až čtyři zaklínadla
a osoba, na kterou je naladěná, je pak může použít, i když
jinak čarovat neumí."
"Vysvětlovalo by to stíny a maskování, které upíři použili při
prvním útoku. A taky Annin únos z hotelového pokoje - museli
použít lapač čar a uspat nás magií."
226
Loviště
"Nesmíme ale zapomínat, že lapač čar absorbuje jen čáry, které
mu dobrovolně předá ten, kdo je používá. Což znamená, že
jim nějaký vlk ukázal, jak použít stíny a maskování."
"Potvrzuje to Anninu teorii," řekl Charles. Přecházel sem
a tam. Na mobilech nenáviděl spoustu věcí - výhodou ale rozhodně
bylo, že se nezamotal do šňůry.
"Je Anna v pořádku?"
"Bude, jen co jí z těla vyhnisají poslední kousky olova a já
vypáčím několik zámků, aby nemusela vysvětlovat své zajímavé
šperky."
Arthur se opíral o rám dveří své pokladnice a ani nepředstíral,
že neposlouchá.
"Dobře." Angus si odkašlal. "Vedl sis dobře, synu."
Charles se oslovení "synu" usmál. Byl o několik desítek let
starší než Angus. "Taky si myslím. Ona mě... ona mě doplňuj
e "
"Pověz jí to," poradil mu Angus pobaveně. "Ženám se líbí,
když si kvůli nim muži zauzlují jazyk."
"Udělám to."
Zavěsil.
"Úklidová četa?" zeptal se Arthur.
A Charles si uvědomil, že toho Arthur hodně neví. "Včera
v noci zabili Chastela, a to zvlášť krvavým způsobem, který vyžadoval
rychlý zásah."
"Zabil jsi ho ty?"
"Ne. Upíři."
"Aha." Arthur se odvrátil. "Chastel. Je zvláštní vědět, že je
konečně po něm. Nemohlo se to stát milejší osobě." Znovu pohlédl
na Charlese a zlomeně se usmál. "Ale stalo, že? Chudák
Sunny." Přejel si rukama po obličeji a na chvíli ho tak schoval.
"Promiň. Promiň. Takže Chastel vyžadoval úklidovou četu?"
Charlese napadlo, že by mu mohl vyjádřit soustrast - ale rozhodl
se, že by to nepomohlo. "Annu napadlo, že jeho vražda
22 7
Pa t r ic ia Briggs
byla příliš krvavá - obzvláště s ohledem na to, že ji měli na svědomí
upíři..."
"Opravdu ho zabili upíři? Víš to jistě?"
Charles přikývl. "Je to ironie, když zvážím, kolik vlků by mu
s radostí zakroutilo krkem."
"Kdo zavolal policii? Upíři?"
Charles pokrčil rameny. "Bylo to špatně načasované. Policie
měla najít krvavou scénu masakru." Možná šlo o to zabránit otci
vyjít s vlkodlaky na veřejnost. Nebo udržet vlky dál od místa
činu a usnadnit tak práci tomu, kdo chtěl vraždu hodit na
Charlese. Kdyby vlkodlaci nedostali šanci prozkoumat ho, možná
by nikdy nepřišli na to, jak se dostal Charlesův pach na místo,
kde nikdy nebyl. "Informovali ji ale příliš pozdě. Teď už policie
nic nenajde."
"Asi ne. Angus je pozoruhodně efektivní."
"Pokud si dobře vzpomínám, jeho zástupce pracuje u policie.
Tom ví, na co se policie zaměří a jak jí zabránit v tom najít to."
Charles se odmlčel.
Uvědomil si, že si umí představit, že by si Arthur někoho najal,
aby za něj zabíjel. Rychle ale své podezření zavrhl. Zavraždili
Sunny. Vlk by svoji družku nikdy nezabil.
Přesto se Charles rozhodl řídit instinkty a hodil mu udičku.
"Ať už informoval polici kdokoli, udělal to příliš pozdě. Možná
by mu to vyšlo, kdyby přivolal policii hned po tom, co Chastela
zabili." Zavrtěl hlavou. "Myslím, že právě to mi na tom vadí.
Neschopnost osoby, která celou věc naplánovala. Vlci jsou většinou
lepší lovci. Upíři se už jednou pokusili Annu unést - krátce
před tím, než jsme sem přišli na večeři. Selhali, a přišli přitom
o dva ze své smečky. Michel, jeden z francouzských vlků,
byl s Chastelem, když ho zabili. A nechali ho naživu. Uzdraví se
a brzy nám poví, o čem upíři při útoku mluvili. Možná mu prozradili,
kdo je najal."
"Najal?"
228
Loviště
"Byli to profíci. Někdo je pozval do Seattlu, aby udělali nejméně
tři věci." Charles je odpočítal na prstech. "Unesli Annu.
Zabili Sunny. A zabili Chastela - aby ho zabili tím nejstrašnějším
a nejkrvavějším způsobem, který by na policii doslova křičel
,stvůra1."
Charles zabručel: "Nepřipravení nebyli upíři. Kdyby věděli,
co je čeká, když se poprvé pokusili Annu unést, uspěli by.
Někdo podcenil doprovod, který jsem s Annou poslal. Myslel
si, že problémy budou jenom s Angusovým zástupcem Tomem.
Chastelova smrt byla... mistrná. Lidé, kteří by jeho tělo objevili,
i ti, co by jen viděli fotky z místa činu, by na to nezapomněli
do konce života. Ale osoba, která měla zavolat policii, propásla
svoji chvíli.11
Charles sledoval Arthura koutkem oka. Vlkův výraz prozrazoval
jen zdvořilý zájem. Jeho tělo se ale během Charlesovy řeči
napínalo vzteky.
"Taková neschopnost," dodal a viděl, jak Arthur zaťal ruce
v pěst.
Arthur.
V otci vzbudila podezření nedávná smrt jednoho z alfů v Londýně.
Jednalo se o silného a velmi dominantního muže - přišel
o hlavu při nehodě. Mohla být nastražená.
Charles začal znovu přecházet sem a tam a zcela Arthura ignoroval.
Ten si neuvědomil, že se prozradil.
Chastelova smrt dávala smysl. Chastel Arthura ohrožoval.
Bránil mu rozšířit svůj vliv do Evropy. Jeho vražda vyvolala obrovské
mocenské vakuum - a Arthur by ve férovém boji s Chastelem
neměl šanci. Nemohl ho ale prostě odstranit a nechat jeho
vraždu nevysvětlenou - kdyby vlci zjistili, jak zbaběle se Arthur
Chastela zbavil, nikdy by se za něj nepostavili. Arthur nebyl
Bran, nedokázal by ovládnout kontinent mocí - potřeboval, aby
se mu vlci sami podřídili. A proto musel na někoho svalit vinu
za Chastelovu smrt.
229
Pa t r ic ia Briggs
Charles byl přesvědčený, že Arthura nezajímá, jestli vlkodlaci
vystoupí na veřejnost, nebo ne. Patřil k charismatickým vlkům,
které Bran plánoval využít k získání sympatií lidí. Když
ale narafičil Chastelovu vraždu tak, aby to vypadalo, že měla
lidi pobouřit, odvedl tím pozornost jinam. S plány jeho otce přece
jen nesouhlasila spousta lidí. A protože by Bran nikdy neuvěřil,
že Chastela zabil Charles, potřeboval Arthur darebáka beze
jména, kterého by Bran mohl vinit. Někoho, kdo si najal upíry
a pak příhodně zmizel.
Chastelova brutální smrt... byla vyjádřením Arthurova názoru.
Chastel byl barbar - a Arthur mu byl jasně nadřazený.
Neviděl, jak jsou si podobní. Angličan byl toho názoru, že netvor,
který zabíjí pro potěšení, není civilizovaný. Sám pro radost
nezabíjel.
Chastel vládl tak, že vyzýval na souboj všechny, kdo ohrožovali
jeho postavení - a ostatní zastrašoval. Arthur... začal zabíjet
alfy ve Velké Británii, pak ale přestal. Anebo našel lepší
způsob, jak se vlků, kteří ho mohli vyzvat, zbavit. Bran už zjistí
zbytek. Podle Charlesova názoru byli Arthur s Chastelem dvě
strany jedné mince - toužili jen po moci a scházela jim potřeba
starat se o ty, kdo jim byli podřízeni. Arthur to tak určitě neviděl,
možná to ale potřeboval zdůraznit, proto zvolil tak brutální
způsob, jakým se zbavil Chastelova těla.
Sunny.
Vlkodlak by jen těžko napadl omegu, o vlastní družce, která
mohla být omegou, ani nemluvě, což byl patrně hlavní důvod,
proč si na její vraždu najal upíry.
A pokusy o únos Anny najednou dávaly mnohem větší smysl.
Arthur nebyl jediný vlkodlak, který vlastnil soukromý tryskáč -
ale vlastnil ho. A Anna byla tím, čím mohla být Sunny. Omegou.
Nebyla cenná kvůli tomu, kdo byla, nýbrž pro to, za co by ji
ostatní považovali. Cenný majetek. A na rozdíl od Sunny by žila
věčně. Sunny stárla jako všichni lidé. A Arthura to upřímně trá2
30
Loviště
pilo. Proto ji nechal zabít, aby si ušetřil utrpení. Podle jeho reakce
ve skladišti ale asi podcenil, jakou bolest mu její smrt způsobí.
V to aspoň Charles doufal.
Ledabyle vytáhl z kapsy mobil a otevřel textovou zprávu.
"Zapomněl jsem informovat tátu," řekl. "Zrovna bude jíst snídani
a nemá rád, když ho při ní někdo ruší. Pošlu mu zprávu
o tom, co se dneska v noci stalo, a on mi pak může zavolat, až
bude chtít." Arthur neuslyší žádnou lež. Zpráva byla jednoduchá.
JETOARTHUR.
Naklonil mobil tak, aby na něj Arthur neviděl a myslel si,
že pořád píše Branovi, psal ale Angusovi. NEVOLEJ. POŠLI
POMOC. ZA VŠÍM JE ARTHUR. Znělo mu to trochu melodramaticky,
ale bylo to krátké, jednoduché a Angus si nemohl
vzkaz špatně vyložit. Odeslal zprávu.
S Arthurem si poradí. Nebyl dost silný na to, aby se postavil
Chastelovi. Byli tu ale Anna a Alan Choo, kteří potřebovali
ochranu - a to znamenalo zavolat pro pomoc.
"Hledal jsi paklíče," řekl Arthur.
"Ano."
"Nějaké mám tady." Arthur ukázal hlavou na pokladnici.
"Balil jsem. Už se sem nevrátím."
Charles ho následoval dovnitř. Zdálo se, že Arthur dělal přesně
to, co říkal. Tapiserie sundal ze stěn, umístil je do rámů, které
je měly udržovat stabilní, a následně do překližkových beden,
jež používala muzea k převozu uměleckých děl. Menší dřevěná
bedna už byla zapečetěná. Zůstala jen skříňka s mečem.
"Zbytek už jsem pochopil," řekl Charles a prsty přejel po dřevě,
které chránilo starý meč. "Čím jsi ale uplatil Danu, že porušila
slovo?"
Vzhlédl a všiml si, jak Arthur strnul a... změnil se. Skoro úplně
ztratil auru žalu.
"Stejně jako upíry. Nabídl jsem jí něco, co chtěla." Arthur se
usmál. "Ani to by ale nevyšlo, kdybys ji nerozčílil."
231
Pa t r ic ia Briggs
"Jak se mi to povedlo?" Sotva Charles otázku položil, vzpomněl
si na Daninu silnou reakci na obraz, který jí poslal otec.
Ztratila domov a otec jí chtěl darovat vzpomínku - ona si to ale
možná vyložila jako výsměch.
Arthur teatrálně rozhodil rukama. "Jak to mám vědět? Fae se
snadno urazí. A co se týká věci, kterou jsem jí nabídl..." Ukázal
na meč v bedně.
"Není to Excalibur," řekl Charles. "Až zjistí, že ho ve skutečnosti
nemáš... urazí se."
Arthur přejel prsty lehce po skříňce - a z její stěny vyloupl kus
tmavého dřeva. "Nejlepší je schovávat věci všem na očích."
Meč, který z tajné schránky vytáhl, byl jiný než ten, který
vystavoval - přestože se mu velice podobal. Oba představovaly
skutečné zbraně, ne filmové rekvizity. Sotva ho ale vyňal ze
schránky, naježily se Charlesovi vlasy na šíji.
Ať už se jednalo o Excalibur, nebo ne, nebylo pochyb o tom,
že meč v Arthurově ruce vyrobili fae: na kůži cítil jeho magii,
jeho pach.
Charles věděl, že Arthur umí šermovat. Studoval šerm a bojová
umění stejně jako Charles. Arthur udržoval správnou rovnováhu
a jeho stisk - ani příliš pevný, ani příliš volný - dokazoval,
že výcvik nepřišel nadarmo.
Meče Charlesovi starosti nedělaly, ale tento meč... Charles
byl patrně mrtvý muž. Ale Angus byl na cestě s posilami. Přivede
s sebou dost vlků na to, aby Anna byla v bezpečí. Charles musel
jen zdržovat tak dlouho, jak to šlo. A Arthur se vždycky rád
předváděl.
"Anna s tebou nepůjde," řekl. "Nebude ti stát po boku. Počká,
dokud se k ní neotočíš zády, a podřízne tě."
Arthur se usmál. "Ty opravdu nevěříš v reinkarnaci, že? Ani
v osud. Přijel jsem zabít Chastela a tvého otce. S Chastelem jsem
si uměl poradit. Na tvého otce jsem potřeboval něco víc."
"Proč mého otce?"
Loviště
Arthur na něj pohlédl, jako by byl úplně pitomý. "Protože
jsem on, samozřejmě. Král Artuš. Mým osudem je být nejvyšším
králem."
Opravdu je šílený, pomyslel si Charles.
"Ale můj otec nepřijel."
"Ne," souhlasil Arthur. "Osud je zvláštní věc. Víš, kdo Dana
je?"
"Určitě mi to povíš," řekl Charles suše.
"Zajímalo by mě, jestli to ví tvůj otec. Tomu říkám osud - já,
který jsem býval Artušem, jsem tu našel Nimue, Jezemí paní. Už
před několika desítkami let jsem zjistil, že žije v Seattlu - poznal
jsem ji, když jsem ji poprvé spatřil. Věděl jsem, že jednou přijde
chvíle, kdy to bude důležité - proto jsem koupil Sunny tento
dům."
Očividně, pomyslel si Charles, nebude těžké přimět Aithura
mluvit.
Arthur se lstivě usmál. "Nenašel jsem Excalibur při archeologických
vykopávkách - i když jsem se jim v té době věnoval.
V Cambridgi jsem se seznámil s mladíkem, jehož rodina patřila
ke staré comwallské šlechtě. Pozval mě domů na Vánoce.
Zjistil jsem, že po celé generace střežili poklad, na který už ale
dávno zapomněli. Až já ho znovu našel. Byl schovaný pod dlažbou
v kočámě. Meč v kameni, takříkajíc." Zasmál se vlastnímu
vtipu.
"Jeho starší sestra se tak podobala Daně, že mohla být její
dvojče." Palcem volné ruky si promnul ukazovák a prostředník.
"Stačilo trochu bádat a zjistil jsem vše, co jsem potřeboval. Při
pohledu na Danu mi proto došlo, že mám přesně tu věc, kterou
se nechá podplatit." Lehce mávl mečem. "Netušila, že meč už
není tam, kde ho schovala, dokud jsem jí ho neukázal - na fotografii.
Nejsem hloupý."
"V tom bych nesouhlasil," řekl Charles. "Udělal jsi spoustu
hloupých chyb, které bych ti mohl vytknout. Ale chtít obelstít
Pa t r ic ia Briggs
Šedou paní je zdaleka ta nejhloupější. Nikdy jsi neměl v úmyslu
jí ten meč dát."
Arthur zdvořile přikývl. "První dohodu bych splnil. Excalibur
nebylo to jediné, co jsem tam našel. Měl jsem i jiné zbraně, víš?
Nabídl jsem jí dýku. Odmítla - a přísahala, že mě bude štvát až
,na konec světa4, jestli si dobře vzpomínám. Znám ji, víš? Ona
ale nezná mě. Nevěří, že jsem Artuš."
Charles sejí nedivil.
"Ale otec nepřijel."
"Ne, přijel jsi ty. A přivedl jsi s sebou ji."
"Ji?"
"Guineveru. Moji bílou paní."
A pak Arthur dokázal, že není tak hloupý, jak si Charles myslel.
Aniž by dal jakkoli najevo, co má v plánu, a zatímco se
Charles stále snažil pochopit to, že Arthur chce Annu, protože si
myslí, že je jeho, Angličan bodl.
Bodnutí do břicha nebolelo, meč jen okradl Charlese o všechnu
sílu. O schopnost pohybu.
Slyšel vykřiknout Annu, soustředil se ale na ledový chlad,
který ho do sebe vtahoval.
Podlomila se mu kolena a Arthur ho následoval dolů na zem.
"Rychlý boj," řekl Angličan, ,je vždy nej lepší. Znám tě. Když
se neobjevil tvůj otec, byl jsem zklamaný. Pak jsem ale uviděl
ji... uviděl jsem svoji Guineveru a poznal ji." Zašklebil se. "Je
moje, ale získal jsi ji ty, stejně jako předtím. Mohl jsem tě zabít
čistě, víš? Ale chci, abys trpěl. Lancelote."
"Žádný Lancelot neexistoval, hlupáku."
Charles byl na okamžik přesvědčený, že to řekl sám, tak úporně
se na ta slova soustředil. Hlas ale patřil ženě.
Daně.
Arthur vytrhl meč z rány, klopýtl dozadu a postavil se. Jakmile
ocel vyklouzla z Charlesova těla, pominul i chlad. Charles si
přitiskl ruku na břicho, aby zastavil krvácení. Arthur ho nepro-
234
Loviště
bodl úplně - chtěl, aby trpěl - takže pokud nevykrvácí, bratr vlk
je uzdraví. Rána byla dost malá, a tak byla šance, že se rychle
zahojí.
Ostrá ocel, řekl bratr vlk, řeže nejrychleji, bolí nejméně, hojí
se nejdříve.
Charles se dotkl magie smečky a ta ho zalila obrovskou vlnou.
Nebyl alfa, ale otec mu mohl pomoct, když chtěl. A Bran
byl štědrý vůdce. Bolest polevila. Nemělo však cenu upozorňovat
na to, že neumírá. Ještě ne. Zůstal schoulený na zemi, stranou
dění. Nevšímejte si mě, nepředstavuju hrozbu. Charles uměl
působit nenápadně, i když ne tak jako Bran - jeho otec to umění
zdokonalil. Je snazší zůstat nezpozorován, když se všichni soustředí
na něco jiného.
"Dej mi ten meč," řekla.
"Je můj," prohlásil Arthur, sevřel zbraň pevněji a postavil se
do pozoru. "Od začátku byl můj. Získal jsem ho od tebe - a když
jsem zemřel, nebyl jsem to já, kdo ti ho vrátil."
Dana se přesunula tak, že na ni Charles viděl. Odložila maskování
- nebo přijala jiné. Ne že by něco změnila, prostě se stala
něčím víc. A Anna měla pravdu, byla úchvatná. Dobře. Upoutej
Arthurovu pozornost.
Charles sundal ruku z rány, a když z ní nevystříkla krev, nadzvedl
si košili a prohlédl si strup. Pořád byl příliš živý, než aby
se mohl pohnout, ale už brzy.
"Ukradl jsi ho," řekla Dana tiše a nelítostně. "Není tvůj. Nikdy
ti nepatřil. Král se možná opravdu jednou vrátí - bylo to předpovězeno.
Ale nejsi to ty. Nikdy jsi to nebyl ty. Nejsi Artuš."
"Nemáš mě poznat," řekl Arthur. "A naše dohoda neplatí.
Chastel Charlese nezabil, jak jsi slíbila. A když ho Charles porazil
- nenašla jsi jiný způsob, jak ho zabít, jak zabít Charlese.
Selhala jsi. Nic ti nedlužím."
Zvedla ruku. "Caladbog. Caledfwych. Excalibur. Darovala
jsem ho velkým mužům, bojovníkům, hrdinům. Tvé ruce ho
235
Pa t r ic ia Briggs
pošpiňují. Jsi obyčejný zbabělec, který si najímá jiné, aby za
něj vraždili, který se zbavuje těch, kdo jsou lepší, chytřejší
a silnější."
"Nemůžeš mi ho vzít," řekl Arthur. "Ne pokud nezabiješ
Charlese. A dokud on žije, nesmíš mi ublížit. Vím, jak fungují
dohody s fae."
Být tebou, nechoval bych se tak sebejistě, Arthure, pomyslel
si Charles. Dohodu s ní uzavřel i můj otec - a podívej, jak jsme
dopadli. Excalibur pro ni znamenal víc než dané slovo a pořád
znamená.
"Dobrá," řekla a mávla rukou.
A Charles najednou zažil zvláštní věc, viděl, jak padá na zem,
třebaže zůstal sedět. Což bylo lepší než jeho vlastní krátká vidina,
ve které padl mrtvý.
"Tak zabíjet nemůžeš," řekl Arthur a hlas mu nečekaně selhal
strachem. Zvedl meč před sebe, jako by jím mohl odrazit její magii
- a jestli to skutečně byl Excalibur, nejspíš opravdu mohl.
Arthur měl pravdu, pomyslel si Charles, když se postavil.
Dana takto zabíjet nesměla - celý den by ale dokázala vrhat iluze
smrti. Rána pořád bolela, bylo však nepravděpodobné, že by
se otevřela a on vykrvácel.
"Nemůžu?" zeptala se Dana. "Co ty víš o fae? Asi ne tolik, jak
si myslíš. Pokud jsem splnila svoji část dohody, dej mi meč."
Dana zaměstnala Arthura a Charles se zatím připlížil k vitríně.
Meč, který v ní zůstal, sice nebyl Excalibur, pořád to ale byl
dobrý meč. Jednalo se asi o repliku, již někdo kdysi dávno vyrobil,
aby ochránil originál. Rozbil bednu a vytáhl z ní meč, aby
ho použil k účelu, ke kterému byl vykován.
Arthur se otočil a podle výrazu tváře Charlese uviděl - buďto
iluzi zrušil rámus, nebo Dana.
"Arthure Maddene," řekl Charles formálně. "Byl jsi shledán
vinným z vraždy nevinných na marokově území a odsouzen
k smrti."
Loviště
Víc říkat nemusel, protože Arthur zvedl meč a vyrazil k němu.
Arthur měl za sebou dlouhá léta výcviku bojových umění,
Charlese ale cvičil otec, muž, který s mečem bojoval o holý život.
Charles byl silnější a rychlejší a Arthur se ho bál.
Přesto Charles nikdy nepoužil meč ve skutečném boji.
Pamatuj, vzpomněl si na to, co říkal otec, vlci nejsou lidi.
Když se postavíš vlkovi a vší silou praštíš do jeho čepele, zničíš
si i vlastní meč. Pokud si potřebuješ zbraň uchovat, stáčej údery
stranou a útoč na tělo, ne na kov.
A nápomocně se ozval i bratrův hlas. Je lepší se ráně vyhnout
než ji zablokovat —je to méně riskantní.
Proto Charles před Arthurovým prvním výpadem ustoupil.
Obě nohy nechával na dřevěné podlaze a jen je po ní posunoval.
Umožnilo mu to útočit vyváženěji a rychleji měnit směr.
Místnost byla malá. Meče krátké. Znamenalo to, že existovala
jen malá šance odstoupit od sebe, a tak bojovali velmi
zblízka.
"Jsi mrtvý," řekl Arthur. "Zabil jsem tě."
"Bodl jsi mě ocelí a pak ses příliš naparoval," zamumlal
Charles a soustředil se na to, aby nepřišel o meč. Odvracel rány,
ustupoval, otáčel se a nechával zatím všechnu práci na Arthurovi.
Britského vlka znatelně znervózňovalo, že opakovaně nic nezasáhl,
proto se soustředil na to, aby se vyhýbal Arthurovu meči.
"Tak malá rána se hojí zatraceně rychle." Bylo zbytečné zmínit
magii smečky - jen ať se Arthur bojí.
Charles si všiml, že se Dana stáhla a zůstala stát těsně před
dveřmi pokoje. Rozhodl seji ignorovat. Nebyla jeho spojenec,
už ne - získala by ale víc, kdyby souboj vyhrál. Nezajímalo
ho, jestli si vezme Excalibur. Porušila sice slovo, jemu ani jeho
družce, což bylo ještě důležitější, to však přímo neublížilo. Bratr
vlk jí částečně kladl za vinu Annino zranění, ale tomu mohla zabránit
jen tak, že by mu řekla o Arthurovi.
237
Pa t r ic ia B riggs
Arthur se přestával ovládat. Jeho elegantní, nacvičené útoky
přecházely v nahodilé, nesoustředěné výpady.
Charles zrychlil tempo. Předtím jen uhýbal a občas zablokoval
nějakou ránu, teď přidal i útoky: dva údery zleva, otočka
a blok; zprava, zleva, zprava, dolů a znovu - byly to manévry,
které cvičil a vylepšoval roky - nikdy přitom nezapomněl na to,
že Arthurův meč je pravděpodobně odolnější. Britovi se úplně
nepodařilo vykrýt úder a na hrudi se mu objevila dlouhá červená
čára.
Bolest anebo možná strach dodaly Arthurovi při protiútoku
sílu a zpříma udeřil do Charlesova meče. Ten se roztříštil.
Charles využil energie Arthurova útoku a nechal se jí otočit.
Protáhl se kolem Brita po jeho neozbrojené levé straně, dostal se
za něj a ze zadní kapsy kalhot vytáhl vykosťovací nůž. Vší silou,
jakou dokázal sebrat, ho Arthurovi zabodl do páteře v místě, kde
se napojovala na lebku. Nůž byl drahý a kvalitní, snadno proto
vklouzl mezi obratle, projel měkčí plotýnkou a přeřízl míchu.
Arthur se zhroutil dopředu a meč mu vypadl z rukou.
"Já..." hlesl, než ztratil schopnost mluvit.
Charles sebral ze země faeskou čepel a podřízl britskému vlkovi
krk. Potom se s mečem stále v ruce otočil k Daně.
"Věděla jsi, že chce zabít svoji družku?" zeptal se.
Omluvně se usmála. "Držel meč jako rukojmí."
"To není odpověď," řekl. "Lidský život pro tebe ale asi moc
neznamená. Lidé žijí tak krátce. Jakou cenu měl ten její? Nebo
Chastelův - byl netvor, že? Jakou měly cenu ve srovnání s takovým
mečem?"
"Uštěpačnost ti nesluší," pravila Dana důstojně.
"Ne," řekl Charles. "Asi ne. Najal si tě, abys zabila mého
otce?"
Přikývla. "Odmítalajsem, dokud mi nenabídl Excalibur. Svěřili
mi ho, je smyslem mé existence - a našel ho tenhle blázen."
"A můj otec nepřijel." Dokud držel meč v ruce, bude s ním
238
Loviště
mluvit - a Charles potřeboval vědět, co přesně udělala, aby
mohl informovat otce.
"Ne. Věděla jsem, že nepřijede-řekly mi to živly. Potřebovala
jsem ale toho blázna donutit, aby mi přivezl Excalibur. Jeho pevnost
v Comwallu je před fae chráněná; potřebovala jsem, aby ho
dopravil sem. Neměla jsem v úmyslu uzavřít s Arthurem jakoukoli
dohodu - jen získat zpátky meč."
"Nezabila bys mého otce?"
"Ne kdyby zůstal v Montaně. A zůstal tam, ne? Pak ses ale
místo něj rozhodl přijet ty - a přivezl jsi s sebou něco, po čem
Arthur zatoužil ještě víc než po smrti tvého otce. Měla jsem zařídit,
aby tě Chastel zabil. Důsledkem by bylo, že by Chastel nebyl
v nejlepší formě, až by si pro něj přišli Arthurovi zabijáci -
tvá družka by byla volná a on by si ji mohl vzít."
Charles se zhluboka nadechl. Nemohl ji usvědčit ze žádného
přečinu. Nikoho nezabila, neprolila ani kapku krve - dokonce
ani Arthurovy. Úmysl nestačil, aby proti ní zakročil, a ani to, že
se mu nelíbila její morálka.
Najednou netoužil po ničem jiném než se osprchovat a smýt
ze sebe krev, pot a špinavé činy dnešní noci. Rozevřel ruku a podal
jí meč dvěma prsty. "Je tvůj - přiznal se ke krádeži. Příště se
o něj starej lépe."
Vzala ho do levé ruky tak silně, až jí zbělely klouby, a vydechla
jako konečně uspokojená milenka. Natáhla pravou ruku.
"Nic ve zlém?"
Podíval se na její ruku a necítil žádnou touhu uchopit ji. Měl
jí za zlé spoustu věcí.
"Prosím," řekla.
Stiskl jí ruku. "Můj otec si s tebou promluví. Porušila jsi slovo,
které jsi mu dala."
Sevřela mu pevně ruku a sklopila oči. "Já vím. Já vím. A to
nemůžu dopustit. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Když to nikdo
nezjistí, bude vše v pořádku. To jistě chápeš."
239
Pa t r ic ia Briggs
Už podruhé té noci se Charles ocitl na kolenou, aniž by tušil,
co se stalo. Podíval se na svoji ruku, kterou Dana pořád svírala
- po paži se mu rozlévaly modré vzory.
Zhroutil se na bok a sevřela ho bolest, nedokázal ale otevřít
ústa.
"Kdybys byl člověk, už bys byl mrtvý," řekla Dana. Odhrnula
mu z tváře pramen vlasů, který se mu vysmekl z copu. "Bude to
trvat déle, ale nezůstanou žádné stopy, které by bylo možné sledovat.
Tvůj otec bude mít určitě podezření, ale dokud se o mém
podílu na celé věci nikdo nedozví, bude to v pořádku."
Sklonila se a políbila ho na tvář. "Mám tě ráda, Charlesi.
Nikdy bych Arthurovi neslíbila, že tě zabiju, kdybych tvoji smrt
nedlužila tvému otci. Připomněl mi, co už nikdy nezískám zpátky
-jen mu oplácím stejným, jak jsem slíbila."
Bratr vlk zavrčel, bolest je ale znehybnila na tvrdé podlaze.
"Pověz jí, že jsme tam za čtrnáct minut," řekl Angus, když zvedl
telefon. "A přestože jsem v pokušení, nebudu nazdařbůh jezdit
kolem bloku, takže až tě příště donutí zavolat, budeme tam za
třináct minut."
Alan držel mobil dál od ucha, aby slyšela i Anna. "Ano, pane,"
řekl a ukončil hovor.
Anna věděla, že by se měla omluvit, ale bylo jí to jedno. Když
několik minut poté, co se za Charlesem zavřely dveře, cvakl zámek,
zjistili, že místnost je nejbezpečnější celou pro vlkodlaky,
jakou kdy Anna spatřila, a že Alanovi nefunguje mobil.
Chvíli trvalo, než našli tu pitomou černou krabičku, která bránila
Alanovi telefonovat - rušičku mobilů.
Okamžitě zavolali Angusovi a zjistili, že už je na cestě, protože
mu Charles poslal textovou zprávu. Marok byl asi třicet minut
od Seattlu. Když Charles nezvedal telefon, zamrazilo ho, nasedl
do letadla a zamířil sem.
Annu napadlo, že jestli to tak půjde dál, dostane se sem rych240
Loviště
leji než Angus. Od chvíle, kdy rámus - Alan poznal, že šlo o šermířský
souboj - ustal, uběhlo už deset minut. Osm od okamžiku,
kdy Charles uzavřel jejich pouto tak pevně, že dokázala říct
jen to, že je nablízku a nehýbá se.
Její rány se zacelily, přesto ji na několika místech svědilo
a dvě ji dost bolela. Sebrala z postele plachtu a zabalila se do
ní. Jak pochodovala sem a tam, krátké řetězy, které jí visely ze
zápěstí a kotníků, vesele cinkaly, což jí šlo příšerně na nervy.
Alanovi patrně vadily ještě víc, nic ale neřekl.
Šestnáct minut po posledním telefonátu se dveře odemkly.
"Omlouvám se," řekl Tom. "Nemohli jsme najít elektronický
zámek - byl v místnosti s Arthurovým tělem."
"A Charles?"
"Je u něj Moira," řekl Tom.
Anna našla Charlese ležet na boku v Arthurově pokladnici
mezi úlomky oceli a kalužemi krve. Moira klečela vedle něj
a ruce měla položené na jeho nahém rameni. "Prozatím jsem ho
stabilizovala, dlouho to tak ale nezůstane. Někdo na něj vložil
kletbu smrti. Bojuje s ní a já pomáhám."
Anna mu pohlédla do tváře. Nebyl v bezvědomí, svaly měl
napjaté a žíly mu vystupovaly, jako by zvedal činky.
"Jak ji zastavíme?" zeptala se Anna a vůbec nepoznávala svůj
hlas. O magii toho věděla dost na to, aby se držela zpátky.
"Najdeme osobu, která ho zaklela, a donutíme ji, aby ji sejmula,"