Spolek ΩΔΨ - 9.kapitola

Čuměla jsem jako puk, když si Teresa sedla vedle mě a pomalu mi nezačala brečet na rameni.

"Udělala jsem ti něco?" Nechápala jsem. Nevěděla jsem, co jiného bych jí mohla říct.

"Ne, já jenom.. Já ani nevím, proč jsem přišla zrovna za tebou.." Pokrčila rameny. Připadala mi teď tak bezbranná, až mě to bolelo za ni. Ale co se jí stalo?

"A můžu ti nějak pomoct?" Zeptala jsem se. Když přišla za mnou, tak asi něco chtěla.. Řekla bych.

Chvíli jenom tak seděla a potahovala. Přišlo mi to, skoro jako by se do toho nutila. Ale ne, určitě se přemáhala, aby se mi tady nerozbrečela na plné obrátky..

"Víš," vzlykla najednou. "Jak jsi mi přinesla od Toma ty.." Znovu pofňukla.

"Trenky?" Zeptala jsem se.

"Jo. Já jsem mu je jednou dala a.. To co tam napsal... Prostě.." Začala nabírat ještě víc. Tak teď jsem si připadala fakt provinile. Ale nemohla jsem za to, co tam napsal, že jo. Já jsem mu řekla, že se tam má jenom podepsat.. Takže je to jeho vina a ne moje.. On je fakt hajzl. A to jsem myslela, že je jiný než ostatní, co tady jsou. Asi se s ním pěkně rychle přestanu bavit..

Byla jsem úplně myšlenkama mimo, myslela jsem na Toma, na to, jak se hnusně zachoval, když jsem si uvědomila, že Teresa stojí ve dveřích a loučí se.

"Díky. Moc jsi mi pomohla." Utřela si slzu pod okem.

"Jasně." Přikývla jsem. "Rádo se stalo." Usmála jsem se. Zavřela za sebou.. Čím jsem jí jako pomohla? No, nevadí.. Ale hlavní je, že se zdálo, že odchází vyrovnaná.. Třeba jí pomohlo se jenom vybrečet.. Vlastně ani nevím, jak dlouho brečela, protože jsem se zapřemýšlela nad Tomem.. Může být opravdu takový sobec?

××× Tom ×××

Celý den jsem byl jako na trní.. Chtěl jsem vědět, jak zareagovala Teresa na můj pozdrav.. Možná to bylo hnusné, ale to, co ona udělala mě... Prostě, nebudu na to vzpomínat. Ještě by se mi vztekem začaly klepat ruce..

Nesvůj jsem taky nebyl jenom kvůli Terese. Chtěl jsem vidět Mel. Doslova jsem po ní toužil.. Každá část mého těla, každá buňka trpěla nedostatkem její přítomnosti. Potřeboval jsem slyšet její hlas. Potřeboval jsem vidět její krásné oči, její vějířek vrásek kolem očí, když se usmála.. Prostě za ní musím zajít..

"Hele, Tome. Uklidni se.. Kvůli tobě jsem se málem polil." Rozhořčoval se Bill, když jsem kolem něj proletěl. To, že si nosí plný hrnek na kopeček není přece můj problém, že jo.

"Tak sorry.." Pokrčil jsem rameny a dál spěchal pryč.

Kdyby mě nezdržel, když si výsostně na půl hodiny zabral záchod, tak jsem do něj nemusel vpálit. Spěchal jsem, tak ať nezavazí..

Vyšel jsem ze dveří a hned se vydal směr nováčci. Nikdy by mě nenapadlo, že bych dychtil po nějakém novém přírůstku, ale když ona byla tak kouzelná.. Učiněný andílek..

Cestou jsem měl ruce v kapsách, jako obvykle. Cítil jsem, jak se mi potí, ale nenapadlo mě si je vytáhnout. Hvízdal jsem si a díval se na okolní krajinu. Nikdy jsem si nevšiml, jak je tady krásně, když svítí slunce.. Uvědomil jsem si, že se usmívám.. Všechno bylo tak krásné.. A to všechno způsobila jenom jedna osoba... Melanie. To jméno tak nádherně zní.. Melanie.. Melanie..

Moje super nálada mě přešla v okamžiku, kdy jsem si všiml, že z nováčkovské koleje vychází Teresa. Co tam mohla tak asi dělat? Netvářila se egoisticky s nosánkem nahoru, jak to bývalo zvykem. Teď si utírala slzy, ale smála se. Tak hnusně... Hned se mi vybavila ježibaba ve Sněhurce, zlý vlk v Karkulce.. všechna zlá stvoření, o kterých mi babička vyprávěla pohádky na dobrou noc.. Jenomže, zvítězí dobro i v realitě? Zajímalo by mě, co tam asi tak mohla dělat. A proč brečela? A zároveň se umívala??

Počkal jsem, až přejde kolem mě. Neměl jsem chuť ji zdravit, ale ani jsem nemusel. Šla po druhé straně ulice a ani si mě nevšimla. Tak jsem přidal do kroku a vešel do budovy.. Hned v hale byla nástěnka s rozpisem pokojů. Bohudíky, že to tady ještě bylo.. Obvykle to sundávali hned po prvním dnu, kdy už měl každý nováček vědět, kde má složit hlavu. Jo, jenomže, jak se Mel jmenovala příjmením? To budu muset přejíždět seznam všech jmen a hledat ji podle jména Melanie? Co když je jich tady víc?

Počkat, neříkala něco o tom, že její mamka byla jedna ze zakladatelek Omegy? V prváku jsem si musel projít testem znalostí Omegy.. Nevím, proč, ale každý kluk v Sigmě o tom dívčím spolku musí něco vědět.. Prej, abychom věděli, jak začít koneverzaci s dívkami, které nám podle řádu řecké uličky patří... V mysli mi vyvstávalo písmenko G.. Je to možné?

Očima jsem přejel všechna příjmení na G. Tiše jsem odříkával, než se mi prst zastavil u příjmení, kde hned vedle něj dominovalo jméno Melanie.

"Gilbertová.. Jsem dobrý.." Pochválil jsem se a hned pádil do patra, v kterém byla ubytovaná. Bral jsem schody po dvou, jak jsem se nemohl dočkat, až ji pozdavím, až mi odpoví svým líbezným hláskem a usměje se na mě.. Bláznil jsem? Ano... Po ní.

Posledních pár schodů jsem spomalil chůzi, abych tam nedošel udýchaný. Stačilo, že se mi tep zrychloval už z její přítomnosti. To bych pak nemusel vydržet...:) Šel jsem chodbou a sledoval čísla pokojů, které naskakovala po jedničce.. Zastavil jsem se. Za těmato dveřma je. Teda, aspoň doufám. Slyšel jsem, jak si odkašlala.. Musela to být ona. Prosím..

Zaklepal jsem a čekal.

"Dále.." Pozvala mě. Nakoukl jsem dovnitř.. Seděla na posteli a četla si knížku.. To by normální Omega nedělala.. Ta by si lakovala nehty, trhala obočí nebo se zaobírala nějakou dietou. Nečetla by si knížku. Nečetla by si Hamleta od Shakespeara.

"Ahoj. Neruším?" Zavřel jsem za sebou a pohled mi opět sklouzl na její ruce, ve kterých držela knihu. Zaklapla ji bez jediného slova a chladně se na mě podívala.

"Co potřebuješ?"