Hleděla jsem do jeho prázdného obličeje, který během posledních několika vteřin vyměnil několik výrazů. A právě teď to vypadalo, že žádnou emoci necítí. Kdybychom byli komiksové postavičky, asi by jeho obličej prostřídal několik barev, než by byl zase normální. Odkašlala jsem si a jemně jsem mu stiskla dlaně, za které jsme se držely. Nevěděla jsem, jestli tím, že bych ho teď oslovila, bych jenom nevyděsila ten zbyteček klidu, který v něm asi zůstával. Jindy z něj pohoda vyzařovala na míle daleko, ale teď se zdálo, že byla skoro všechna pryč.
"Tome?" tiše jsem ho oslovila a čekala, jestli na mě aspoň zaostří jeho momentálně nepřítomný pohled. "Můžeš říct aspoň něco?" pobídla jsem ho k mluvení. "Je to aspoň dobrá zpráva, nebo jsem ti momentálně pokazila všechny vyhlídky do budoucnosti?" zeptala jsem se. Obávala jsem se, že jeho reakce bude negativní, velice negativní. Ani ve snu mě nenapadlo, že bude reagovat takhle. Nijak. Ještě chvíli jsem setrvávala v trpělivém očekávání, než jsem si poposedla a naklonila se k němu trochu blíž.
"Zlato?" zkusila jsem to znovu a zvedla obočí. "Jestli teď něco neřekneš, tak tě budu muset praštit, abych tě z toho transu dostala," varovala jsem ho, ale drobnému pousmání jsem se neubránila.
"Já..." začal, sotva se znovu podíval do mých očí a nejistě zalapal po vzduchu. "Já nevím, Mandy," řekl mi popravdě. "Tohle jsem naprosto nečekal... Momentálně jsem vykolejený, vůbec nevím, co... co bych ti na to měl říct..." zamrkal. Jeho dlouhé řasy se o sebe otřely a já si hned vzpomněla a jeden z prvních večerů, kdy jsem do jeho očí hleděla dlouhé hodiny a připadala si jako v ráji. Jestli naše dítě bude mít řasy po svém tatínkovi, tak bude mít nejkrásnější pohled na světě.
"Tome, já ti řeknu jenom jediné - dítě si chci nechat. Ať se ty rozhodneš jakkoliv, k potratu bys mě v životě nepřemluvil," zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. "A i když je to trochu šok, já sama jsem byla překvapená, co jsem se dozvěděla, v tenhle moment se neskutečně těším na svou budoucnost. Na naši, pokud to tak chceš taky," poopravila jsem hned svá slova.
"Brouku, něco takového bych po tobě ani nemohl chtít," pousmál se hned, zřejmě nad hloupostí mých slov. "Jsem ochráncem zvířat a své vlastní dítě bych poslal na smrt?" odfrkl si a ještě jednou rázně zakroutil hlavou.
"Miluju tě, Tome. Ale dítě brutálně zasáhne do tvého života bohéma," naklonila jsem hlavu na stranu. Tom si povzdychl a vstal, obrátil se ke mně bokem a loktem se opřel o zábradlí balkonu, zatímco se zadíval do dáli.
"Mandy," oslovil mě po chvíli a krátce se na mě podíval. "Já vím, že nejsem dokonalý přítel," řekl. Jeho slova mě překvapila, tolik upřímnosti se mi od něj ještě nikdy nedostalo. Sledovala jsem jeho svalnatou paži, jak se líně opírá o kus kovu, který nás ochraňoval od pádu dolů, jeho široká ramena, ve kterých jsem se tak ráda choulila, a představovala jsem si, jací asi my dva budeme rodičové.
"Nikdo není dokonalý," pošeptala jsem povzbudivě.
"To je sice pravda, ale já znám své nálady. Dřív tím trpěla jenom máma a Bill, ale teď i ty. A možná se ti bude zdát, že jsem teď naměkko, ale není to pravda," ukázal na mě prstem. Jen jsem se zasmála. "Nejsem naměkko, když ti říkám, že to dítě chci vychovat," otočil se ke mně čelem a schoval si dlaně za záda. Zřejmě si podpíral bedra, aby ho zábradlí netlačilo do zad. "Nejsem skvělý přítel, ale budu se snažit být ten nejlepší otec," pokývl hlavou, jako by o tom chtěl přesvědčit nejen mě, ale taky sebe. "Pokud to bude nutné, nějak omezím kapelu. Tohle by přece fanoušci mohli pochopit. Ovšem by bylo v našem zájmu, aby to bylo co nejdéle udržované v tajnosti. Nemuselo by to dobře dopadnout, kdyby..." odmlčel se. Nechtěla jsem si představovat, jak by mohli někteří jejich skalní fanoušci zareagovat. A on se té představy zřejmě bál taky.
Usmála jsem se na něj a vstala, abych ho mohla obejmout. Přesně takovou reakci jsem si jenom vysnívala, a že se stala skutečností, to pro mě něco znamená.
"Bála jsem se, že budeš reagovat poněkud ostřeji," řekla jsem popravdě a podívala se mu do očí.
"Mandy," zavrtěl hlavou a pousmál se. Prsty přejel podél mého obličeje a uhladil mi vlasy stranou, aby mi je vítr nepovíval do obličeje. "Jde přece o miminko, ten fakt musím přijmout, ať se mi to líbí nebo ne. Není jiná možnost, než si ho nechat," řekl statečně.
"Tak za tahle slova tě miluju ještě víc," pošeptala jsem. Nyní jsem měla jistotu, že v něm budu mít oporu. Objal mě kolem ramen a přitiskl na svou hruď, jako by mi tím gestem chtěl poděkovat za moje slova. Zhluboka jsem se nadechla jeho vůně a pak pomalu a spokojeně vydechovala. Blaženě jsem zavřela oči a už si vykreslovala naši společnou budoucnost ještě s malým prckem.
Když se Tom nadechl, lehce jsem se od něj odtáhla, abych se podívala, co mi chce říct. Pomalu si olízl rty a sklopil pohled k mému obličeji.
"Tak mě napadlo - Bill o tom ještě neví, že?" zvedl jedno obočí. Zavrtěla jsem hlavou na znamení, že se nemýlí.
"Chtěla jsem, abys byl ty první, kdo to bude vědět. Máš na to právo," pokrčila jsem rameny. Tom se usmál a pokračoval.
"Dovedeš si představit, jak bude vyvádět při představě, že bude strýcem?" nepřestával se usmívat. "Ten nás umačká k smrti, jak nás bude objímat," zachechtal se. Zasmála jsem se s Tomem a pootočila se, abych viděla dovnitř. Přes sklo balkonových dveří jsem viděla, že Bill sedí u televize a nepřítomně prohrabuje srst jednoho ze svých pejsků.
"Řekneme mu to hned?" zeptala jsem se. Tom pomalu sjel z mého ramene přes paži až ke dlani a propletl si se mnou prsty.
"Pojď, trošku ho poškádlíme, než mu řekneme pravdu," uculil se. V očích už mu zase šibalsky zajiskřilo. Nepoučitelný. Ale je pravda, že Bill je snadný terč. Všemu uvěří. Jenom by mě zajímalo, co Toma napadlo. Ale v tenhle moment je mi to jedno. Jsem šťastná. A zdá se, že krize v našem vztahu je díky dítěti zažehnána. Co víc si přát?