Alfa a omega - Loviště - 2

"Miluju Seattle." Krissy se objala pažemi a zatočila
se. Vzhlédla, nasadila dobře nacvičený úsměv
malé holčičky a její milenec se na ni usmál.
Natáhl se a zastrčil jí za ucho zlatou kudmu. "Přestěhujeme se
sem, princezno? Mohl bych ti sehnat byt s výhledem ná vodu."
Zvážila to a nakonec zavrtěla hlavou. "Chyběl by mi New
York, však víš. Nikde se nedá nakupovat jako v New Yorku."
"Dobrá," zapředl shovívavě. "Jestli ale budeš chtít, můžeme
si sem občas zajet a pohrát si."
Krissy zaklonila hlavu, aby nachytala do úst déšť, a rychle
chňapla po kapkách jako netopýr po hmyzu. "Můžeme si jít hrát
hned teď?"
"Napřed práce, potom zábava," prohlásila Hannah, ta otrava.
Byla Ivanovou holkou před Krissy. Krissy zaujala její místo jak
v Ivanově posteli, tak v jeho srdci, a to Hannah namíchlo.
"Ivane," zakňourala Krissy, položila mu ruce na košili, přitáhla
si ho blíž a olízla si rty. "Můžeme si jít hrát? Dneska večer
přece nemusíme pracovat, že ne?"
Nechal se políbit, pak zvedl hlavu a v očích měl žhavý pohled.
"Hannah, odveď ostatní do hotelu a kontaktuj našeho zaměstnavatele.
S Krissy dorazíme za několik hodin."
Zase pršelo, ale Jody vyrostl v Eugene, kde pršelo jednou ročně
- od ledna do prosince. A kromě toho se narodil ve znamení ryb;
voda byla jeho živel.
Zvedl tvář k nebi a nastavil ji dešti. Zkouška se protáhla
a slunce zapadlo dřív, než se dostal ven. Dneska večer hráli dobře;
všichni to cítili. Ze zadní kapsy si vytáhl paličky a bubnoval
do vzduchu v rytmu, který slyšel jen on. V posledním úseku by
měl něco změnit...
Domů to vzal zkratkou - šerou uličkou dost širokou sotva
na auto a půl. Nebylo ještě pozdě, v okolí ale viděl jen staršího
muže a děvče, které vypadalo asi na šestnáct. Oba byli promočení
a spěchali jeho směrem.
"Promiňte," oslovil ho muž. "Jsme tu na návštěvě a zabloudili
jsme. Nevíte, kde je tu nejbližší restaurace?" Na sobě měl
drahý plášť - Jody hádal, že vlněný - a na zápěstí lesklé zlaté
hodinky, které musely stát jmění. Dívka - a jak se blížili, Jody
zjistil, že staršího muže od ní musí dělit víc než jedna generace;
možná to byla jeho vnučka - měla obuté lodičky na deseticentimetrových
podpatcích, díky nimž působily její nohy drobně.
Všimla si, že š iji prohlíží, a užívala si jeho obdivu. Nemohl
si pomoct a oplatil jí úsměv. Položila mu ruku na zápěstí a řekla:
"Potřebujeme najít něco k zakousnutí." Její úsměv se rozšířil
a on si všiml jejích Špičáků.
Divné, pomyslel si, nevypadala-na to, že by patřila k lidem, se
kterými se tahala jeho bývalá a kteří nosili umělé Špičáky a hráli
tu pitomou hru... ne D&D, ta byla bezva... něco s upíry.
Dívka měla vlasy stažené do culíku a vypadala spíše jako
Britney Spears než Vampirella. Její lodičky měly ostře růžovou
barvu a ani jediný kousek jejího oblečení nebyl černý.
Nelíbilo se mu, že se mu hrdlo stáhlo strachy jenom proto, že
měla nasazené umělé Špičáky.
"Nejbližší restaurace je několik bloků odsud," řekl a zkroutil
zápěstí, aby ji donutil pustit ho. "Podávají tam italské jídlo. Mají
výbornou červenou omáčku."
Olízla si rty a nepustila ho. "Miluju červenou omáčku."
"Podívejte," řekl a znovu se jí pokusil vyškubnout, "nechte
toho. Není to legrační."
"Ne," vydechl muž, který se, zatímco Jody mluvil s dívkou,
dostal za něj. "Vůbec to není legrační." Jody ucítil na krku ostrou
bolest.
"Kde tu budeme mít soukromí?" zeptal se stařec po chvíli.
"Kde si budeme moct hrát, aniž by nás u toho někdo viděl?"
A Jody zavedl své nové přátele na místo vzdálené několik kilometrů,
kam, jak dobře věděl, nikdo nechodil.
"Dobře," pochválil muž. "Velmi dobře."
Dívka zavřela oči a usmála se. "Provoz přehluší křik."
Muž se naklonil k Jodymu a pošeptal mu do ucha: "Teď se
můžeš bát."
Jody se bál hodně, hodně dlouho, než ho nakonec hodili do
vody, aby se jím nakrmily ryby.
"Kamení ho udrží pod vodou dost dlouho na to, aby nepoznali,
jak zemřel," řekl Ivan.
"Pořád si myslím, že jsme ho měli nechat viset nahého na
stromě jako tu holku v Syrakusách."
Ivan jí promnul vršek hlavy. "Drahé dítě," řekl a vzdychl
si. "To byl zvláštní případ; byla vzkazem pro svého otce.
S tímhle jsme si jenom pohráli, a kdybychom dovolili, aby
se ti hloupí lidé dozvěděli, že jsme ho zabili, narušilo by to
naši práci."
Zadívala se na krvavé paličky, povzdychla si a hodila je za tělem.
"A práce má vždycky přednost."
"Díky práci máme střechu nad hlavou a můžeme cestovat,
kamkoli se nám zachce," řekl jí Ivan. "Musíš si umýt obličej
a znovu se obléct, princezno."
Z bílé mlhy trčel vrchol velké hory a v celé své kráse vládl nebi.
Anně se zatajil dech. Mount Mounier, pomyslela si, i když zeměpis
Kaskád nebyl zrovna její silnou stránkou. Pod nimi se
táhlo celé pohoří, ale tato hora byla mnohem větší než zvlněná
krajina okolo. Postupně se v dálce objevily další horské štíty
a topily se v mracích.
"Hej, Charlesi?"
Hory se nacházely na Charlesově straně letadla. Anna se k němu
naklonila tak blízko, jak jen to šlo, aniž by se ho dotkla - pilotoval
letadlo a ona ho nechtěla rozptylovat.
"Ano?"
Citlivé uši si chránili před burácením motoru sluchátky a jejich
hlasy přenášely mikrofony. Ten jeho zněl ve sluchátkách tak hluboce,
že bzučela, přestože byla nastavena na nejnižší hodnoty.
"Kolik letadel vlastně smečka má?"
Tohle bylo druhé, ve kterém letěla.
"Jenom learjet," odpověděl. "Jestli se nakloníš ještě o kousek
dál, uškrtíš se. Tahle Cessna je moje."
On vlastnil letadlo? Pokaždé, když si začala myslet, že ho
zná, objevilo se něco nového. Věděla, že má na starosti finance
smečky - a že jejich smečce nehrozilo, že by v nejbližší době zůstala
bez peněz. Věděla, že sám je finančně zabezpečený, i když
o tom doopravdy nikdy nemluvili. Vlastnictví letadla ale bylo
něco dočista jiného než finanční jistota, bylo to jako srovnávat
Mount Rainier s kopci v Illinois.
"Nechystáme se vyřizovat záležitosti smečky?" zeptala se.
"Proč jsme si vzali tohle letadlo?"
"Jet potřebuje k přistání tisíc pět set metrů," řekl. "A to znamená,
že bychom museli přistát na Boeing Field nebo Sea-Tac,
a já nechci, aby nás celý týden sledovaly úřady."
"Tebe sleduj í úřady?" Na mysli j í vytanula karikatura Charlese,
za kterým se plíží muži v tmavých oblecích.
Kývl. "Zbytek světa o nás možná neví - ale špatní lidé už bohužel
ano."
A proto se marok rozhodl, že nastal čas odhalit vlkodlaky veřejnosti.
"Takže tě sledují špatní lidé?"
Věnoval jí vlčí úsměv. "Jenom když jim to dovolím."
Zamyslela se a dospěla k názoru, že sejí líbí, když se usmívá.
"Takže kde teda přistaneme?"
"Na letišti, které spravuje Smečka Smaragdového města, asi
padesát kilometrů od Seattlu."
Letadlo nadskočilo, propadlo se a ji zalechtalo v žaludku.
Pevně sevřela područky a zasmála se, když Charles letadlo znovu
narovnal. "Létání se mi moc líbí."
Sklonil hlavu a podíval se na ni přes okraj tmavých brýlí.
Potom zkroutil koutky úst nahoru a obrátil pozornost zpátky
k přístrojové desce. Letadlo se naklonilo doleva.
Anna čekala, že ho znovu narovná, ale točili se dál a dál, až
byli vzhůru nohama, a pak ještě dál, až byli opět hlavou vzhůru.
Přes její smích řekl: "Tohle letadlo není stavěné pro akrobatické
létání, ale taková otočka znamená přetížení jenom jednoho
G." Naklonil letadlo na opačnou stranu a dodal: "Když se provede
správně." A pak se s letadlem roztančil po nebi.
Připravil ji o dech a bránice ji bolela od smíchu, když letadlo
konečně znovu narovnal. Pohlédla na Charlese, ale ani se neusmíval.
Klidně mohl práškovat pole s obilím.
Nenáviděl letadla, stejně jako nenáviděl většinu moderní techniky.
Řekl jí to. Přesto jedno vlastnil - u všech svátých, a uměl
s ním létat. Když řídil náklaďák, jel opatrně a měl ho plně pod
kontrolou. Tak proč se rozhodl hrát si s cessnou? Bavil jenom ji,
nebo si to sám užíval?
Žena by měla o svém druhovi vědět víc. Když uzavřeli pouto,
věřila, že se o něm víc i dozví. Ale počáteční schopnost cítit
ho postupně odezněla, protože ji pohřbily jeho sebekontrola
a její sebeobrana. Cítila jejich pouto, bylo silné, zářící a nerozbitné.
Přemýšlela, jestli ho on cítí stejně, anebo v ní mohl číst,
kdykoli se mu zachtělo.
"Station Air November, jedna osm osm tři Victor žádá o povolení
k přistání," řekl a jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že nemluví
s ní.
"Jděte na to, pane. Teda, jděte na to, osm tři Victore," odpověděl
cizí hlas. "Vítejte na území Smečky Smaragdového města,
pane."
Charles je navedl prudce dolů roztrhanými mračny a kolem
zasněžených hor do měkce zeleného údolí. Než si uvědomila,
že míří k přistávací dráze, kola se s jemným nadskočením dotkla
země.
Místo, kde přistáli, vypadalo skoro stejně izolovaně jako
Aspen Creek. Přestože na stráni asi tři sta metrů nad nimi ležel
sníh, tady dole, kde přistáli, bylo všechno zelené jako v létě.
Vlastně ještě zelenější. Až na přistávací dráhu a hangár byly kolem
jenom stromy a křoví.
Charles si sundal sluchátka, rozepnul si pás a z hangáru se zatím
k letadlu rozběhli lidé.
Odtáhl se a bolestivě ztenčil pouto mezi nimi. Kdyby ji předem
varoval, nic by neřekla: tři roky v první smečce ji naučily
ovládat bolest. Překvapil ji ale, proto zakňourala.
Charles si sundal sluneční brýle a zamračeně na ni pohlédl.
Vzápětí rozevřel oči dokořán, protože pochopil... "Nikdy jsem
si nemyslel..." Odvrátil se a řekl,-ne však jí: "Dobrá. Dobrá."
A bolestivě stažené pouto povolilo.
S vlčíma očima se k ní naklonil a dotkl se její tváře.
"Omlouvám se," řekl. "Nechtěl jsem se před tebou uzavřít. Já
jenom..."
Zmlkl, protože nevěděl, jak má pokračovat.
"Nasadil sis zbroj?" nadhodila. "To je v pořádku, jenom jsem
to nečekala. Dělej, co musíš."
Ale neudělal. Místo toho upřel pohled na blížící se muže a řekl:
"Nejsou to nepřátelé. Aspoň protentokrát."
Než mohla něco říct, zvedl se. A co bys řekla? Uzavřel se, aby
mohl zabíjet, kdyby musel, aby si žádného z nich nepustil příliš
k tělu. Aby nezaváhal a udělal, co by bylo zapotřebí.
Přece jen o svém druhovi něco věděla. Následovala ho ven
z letadla a vstříc cizím vlkům a uvažovala, jestli by ji to mělo
uklidnit, nebo by si měla dělat starosti.
"Jsem rád, že jste to zvládl, pane," řekl muž, který to tu měl
na starost. Pořád ji občas děsilo, že dokáže jen podle pohybů
a držení těla poznat, kdo má velení. Lidé - normální lidé - nepotřebovali
vědět, kdo je první a kdo poslední.
"Sledovali jsme vás na radaru a Jim se obával, že máte problémy,
protože jste často měnili rychlost."
Charles se tvářil neutrálně a Annu napadlo, jak asi musely
jeho akrobatické kousky vypadat na radaru.
"Žádné problémy jsme neměli," řekl.
Druhý vlk si odkašlal a sklopil oči. "Dobře. Já jsem lan Gamer
ze Smečky Smaragdového města a mám vám pomoct, jak je nom
to půjde."
Zatímco Charles s ostatními vlky vykládali zavazadla a debatovali
o tom, co je potřeba udělat na letadle a kde ho schovají,
stála Anna kousek stranou. Nebyla v přítomnosti cizinců tak
nervózní, jak čekala - a chvíli jí trvalo, než pochopila proč.
lan stál v hierarchii smečky někde uprostřed a tady velel.
Takže tato skupina vlků nepatřila ve smečce k nej dominantnějším,
k alfovým zástupcům; byli to vlci, kteří by v dominantním
jedinci nevzbudili potřebu ukázat jim, kam patří. Angus Hopper,
alfa Smečky Smaragdového města, byl chytrý muž. Ne že by se
musel bát, že nad sebou Charles ztratí kontrolu, bylo ale lepší
hrát na jistotu.
Angus to neudělal proto, že cizí dominantní vlci Annu pořád
děsili, jedna její část mu přesto byla vděčná.
Až začne jednání, bude se v dominantních jedincích doslova
topit. Vlci, kteří přiletí z Evropy, vládli každý vlastnímu území;
někteří byli u moci už celá staletí. Dokud ale bude s Charlesem,
nikdo jí neublíží. Věděla to, ale trvalo několik let, než do
ní vtloukli strach, a bude trvat déle než měsíc nebo dva, než se
od něj osvobodí.
Pa t r ic ia Briggs
"Postarají se o letadlo," řekl lan. Sebral ze země nejbližší zavazadlo
a skloněným ramenem a uctivým kývnutím je vybídl,
aby ho následovali po kamenné cestičce mezi stromy. Charles se
chopil vlastního kufru a pustil Annu před sebe.
Jakmile vykročili, vlk ze Smaragdového města se dal do řeči
rychlým, věcným tónem, kterým by před obyčejným člověkem
zamaskoval úzkost. Charles tak na lidi působil, dokonce i na
vlastní smečku, a Anna byla přesvědčená, že ani jeho otec neví,
jak moc mu to vadí.
"Angus je v práci," řekl vlk. "Podle jeho instrukcí ale máte
mít volný přístup k domu."
Anna si vzpomněla, že dům při přistávání zahlédla, na zemi
ho ale maskovaly stromy. Právě k němu asi mířili. "Můžete
si půjčit cokoli, co kdokoli z nás vlastní, samotné smečce pak
patří novější land cruiser a corolla, která už zažila lepší časy.
Angus říkal, že když budete chtít, můžete místo toho použít jeho
BMW."
"Vezmeme si corollu," řekl Charles. "A ubytujeme se v hotelu
ve městě. Odsud bychom to měli příliš daleko na místo schůzky."
"Napadlo ho, že to řeknete. Angus vás pozval do svého bytu
ve městě."
"To nebude nutné," ujistil ho Charles. Anna si nebyla jistá,
jestli si všiml, jak druhý muž stiskl rty. Patrně ho to prostě nezajímalo.
Smečka Smaragdového města sraz pořádala, a když Charles
odmítl nabídku bydlení, mohlo to vypadat, že je nepovažuje za
spojence. Charles upřednostňoval nezávislost - držel se stranou
lidí, které mohl být nucen v budoucnu zabít. Byl otcův zabiják
a vykonavatel spravedlnosti a jeho pochmurné povinnosti
ovlivňovaly všechno, co dělal. Nesnažil se s ostatními vlkodlaky
spřátelit, dokonce ani s těmi ve vlastní smečce. Bylo by mu
milejší bydlet o samotě.
Ale to neznamenalo, že by Anna nemohla uhladit pocuchané
peří.
"Vážíme si vaší nabídky," řekla Ianovi. "Jsme ale spolu teprve
krátce a ..." Zmlkla a ani se nemusela snažit červenat se. lan
se možná urazil, jeho zájem ale ublíženost překonal.
"Takže je to pravda?" lan střelil pohledem po Charlesovi a zase
se rychle odvrátil. "Slyšel jsem o tom."
"Je to šokující, já vím," zamumlal Charles.
Druhý vlk strnul a ustaraně na Charlese pohlédl, měl se před
ním příliš na pozoru, než aby si uvědomil, že žertuje.
"Rád lidi škádlí," řekla Ianovi ve snaze pomoct.
Vlkovi ze Smaragdového města poklesla nevěřícně čelist.
Charles si toho všiml a zakřenil se na ni. Byla škoda, že jeho
úsměv neviděl lan, než se k němu totiž otočil, nasadil Charles
znovu kamenný výraz, který používal na veřejnosti.
"Jasně," řekl lan. Odkašlal si a změnil téma. "No... Angus
chtěl, abych vám řekl, že už čekáme jenom na Rusy a na
Francouze. Taky si myslel, že byste chtěl vědět, že britský alfa
přijel jen s družkou. Až dorazí Rusové, dozvíme se to - ubytují
se v apartmá, které vlastní Angusova společnost."
"Angusova společnost?" zeptala se Anna - zabalili si narychlo
a Anna tak nedostala šanci zeptat se, co tu vlastně budou
dělat.
"Angus vlastní počítačovou firmu," vysvětlil Charles.
"Vymýšlí programy, díky kterým ostatní společnosti fungují.
Tento týden využijeme budovy jeho firmy - dal zaměstnancům
vánoční dovolenou dřív." Pohlédl na lana. "Vsadím se, že
Francouzi už jsou tady. Chastel bude chtít prověřit loviště, než
dorazí kořist."
"Nezapsali se v hotelu, který si rezervovali."
Charles zavrtěl hlavou. "Pověz Angusovi, že Chastel by se nikdy
neubytoval v hotelu. Byl by příliš na očích. Najal si dům,
něco hezkého. Je tady pravděpodobně už týden nebo dva."
Charles tvrdil, že to s lidmi neumí, že jim nerozumí... a možná
to byla pravda. Ale predátorům rozuměl velmi dobře.
Stromy prořídly a z lesa se vyloupl dům. Stejně jako Branův
i tento využíval přirozený terén a okolní stromy ho z velké
části účinně schovávaly. Angusův podnik na tom musel být
dobře.
"Podle Anguse způsobí nejvíce problémů právě Francouz,"
řekl lan.
"Nepodceňujte Rusy," řekl Charles. "Ale Angus má asi pravdu.
Jean je mocný, děsivý a úplně šílený. Vyžívá se v zabíjení,
hlavně když je kořist slabší a vyděšená - jeho život by neobstál
pod drobnohledem, kterému budeme vystaveni, až se představíme
světu."
"Angus říká, že všichni budou hlasovat stejně jako Jean
Chastel, protože se ho bojí."
Charlesovi se na tváři objevil vlčí úsměv a oči měl studené
a jasné. "Tohle není demokracie: žádné hlasování nebude. Ne
v tomto případě. Evropané nebudou mít žádný vliv na to, jestli
o sobě povíme světu, nebo ne. Jsem tu, abych si vyslechl jejich
obavy a rozhodl, jak jim pomůžeme zmenšit dopad vystoupení
na veřejnost."
"Mně se zdá, že evropské delegace, které už dorazily, na to
mají jiný názor." lan si dal dobrý pozor, aby to nevypadalo, že
Charlesovi protiřečí.
"A co asijští vlkodlaci?" zeptala se Anna. "Nebo afričtí a australští?
Anebo ti z Jižní Ameriky?"
"Na nich nezáleží." lan mávl rukou.
"Záleží," řekl Charles tiše. "S nimi jsme se dohodli jinak."
Annina nosu se dotkl ostrý pach strachu; do Charlesova hlasu
se vloudila hrozba, protože měl pocit, že si druhý vlk moc
dovoluje - a lan si toho všiml. Anna se na Charlese zamračila.
"Přestaň ho děsit. Tyhle věci jsem měla vědět. Pověz mi o vlcích,
kteří nežijí v Evropě."
Charles zvedl obočí, ale ochotně odpověděl: "Vlkodlaci
jsou evropští netvoři a dost dobře se jim daří i v Novém světě.
V Africe je nás málo a v Asii ještě míň, protože tam žijí stvůry,
které nás nemají zrovna v lásce. V Austrálii bys našla dvě
smečky, asi čtyřicet vlků. Oba alfy jsme o našich plánech informovali
a žádný nic nenamítal. Bran probral svůj záměr i s vlky
z Jižní Ameriky. Nemají z toho zrovna radost - ale stejně jako
Evropané ani oni nemají žádný vliv na to, co otec udělá, nebo
ne. Na rozdíl od Evropanů to ale vědí. Nabídli jsme jim stejnou
pomoc jako Evropanům a oni se s tím spokojili. Pozvali jsme je,
ale rozhodli se nepřijet."
Otlučená, pomačkaná corolla měla čtyři rychlosti a paličatou
řadicí páku, takže se Anna musela pečlivě soustředit na řízení,
dokud nenajeli na mezistátní a nezamířili k městu.
"Dobrá," řekla. "Potřebuju vědět víc. Měla jsem se zeptat
dřív, ale všechno se seběhlo příšerně rychle. Britský alfa si s sebou
kromě své družky nevzal žádné další vlky. Chce tím naznačit,
že si poradí s každým, kdo by se mu postavil?"
Charles kývl. "Mezi Arthurem Maddenem, britským alfou,
a Angusem je zlá krev." Odmlčel se. "Vlastně mám dojem, že
i mezi Arthurem a mým otcem. Kdyby to měl být problém, zavolám
tátovi a uvidím, co se s tím dá dělat. Podle táty je Arthur
jediný alfa, který se postaví Chastelovi - a to je dobrá věc.
Budeme potřebovat veškeré výhody."
Nepůsobil... ustaraně. Spíše zaujatě. Annu napadlo, že tento
týden budou bojovat trochu jinak než obvykle; nepůjde o zuby
a krev, nýbrž o souboj vůlí. Tolik dominantních vlků v jedné
místnosti... a většina budou alfové. A budou se hádat. Možná
se do sebe přece jen pustí postaru. Prozatím ale řídila a neměla
nejmenší tušení, kam vlastně míří.
"Jedeme do hotelu?"
"Ano." A dal jí pokyny. Když ale sjeli z dálnice a ocitli se
v ulicích Seattlu, řekl: "Co kdybychom se napřed někde zastavili?
Mohli bychom zajet za Danou, fae, která nám slíbila,
že na jednání dohlédne." A možná jí stejně jako otec četl tak
trochu myšlenky. "Nebude jenom něco jako... pozorovatelka
Spojených národů, elegantní hostitelka a Angusova výpomoc.
Postará se o to, aby všechno proběhlo civilizovaně a my nemuseli
platit Angusovi vyčištění zakrvácených koberců. Otec jí po
mně poslal dárek, aby jí poděkoval za pomoc, za kterou jí platíme
malé jmění."
"O tom jsem nevěděla." Anna nikdy žádného fae neviděla,
tedy žádného, o kterém by věděla, že je fae. Zamrazilo ji vzrušením
a rukama pevněji sevřela volant. "Bran zapojil do vlkodlaci
věci fae?"
"Je nezbytné mít s sebou někoho nezávislého, kdo zajistí, že
se násilí nevymkne z ruky."
Anna si vzpomněla na vlky, které znala: násilí se vždycky vymklo
z ruky. Snažila si představit někoho, kdo by tomu dokázal
zabránit. Bran, Charles - ale ti by museli sáhnout po dalším násilí.
"Ona to dokáže?"
"Ano. A co je důležitější, všichni to vědí."
"Jaká fae je? Není Dana německé jméno? Myslela jsem, že
většina fae pochází z Britských ostrovů - však víš, z Walesu,
Irska a Skotska."
"Většina fae ve Spojených státech pochází ze severní Evropy,
jsou to Keltové, Germáni, Francouzi, Comwallané, Angličané.
Dana není její pravé jméno. Asi poslední desetiletí si říká ,Dana
Sheaová‘ , což je varianta daoine sidhe. Hodně starších fae a někteří
čarodějové nepoužívají skutečná jména- cokoli, co jim patří
tak dlouho, nad nimi má moc a dá se to použít proti nim podobně
jako třeba ostříhané vlasy nebo nehty."
"Znáš její pravé jméno? Anebo jaký druh fae je?"
"Neznám ho - myslím, že ho nezná ani táta. Patří ale k Šedým
pánům, k nejmocnějším fae. Vládnou fae podobně jako táta
vlkům." Pohlédl na ni. "Teda kdyby byl táta šílený masový vrah.
Ale vím, jaký druh fae je. A ž se s ní setkáš, promluv si s ní. Pak
mi povíš svůj názor."
Anna napůl pobaveně zafuněla. "Co dostanu, když to uhádnu?"
Oči mu zesvětlaly vlkem, který se ukrýval v jeho nitru, a hlad
v jeho pohledu jí prozradil, co přesně má na mysli, když řekl:
"Stejnou věc, jako když se zmýlíš."
Očekávala strach nebo třeba nervozitu, které v ní pomyšlení
na sex obvykle vzbuzovalo - ale nepřišly. Cítila jen vítané
šimrání v žaludku. Za méně než měsíc udělal s jejími problémy
v této věci velké pokroky. "Dobře," řekla mu.
Usmál se na ni a uvolněně se opřel.
Dálnice v okolí Seattlu klesaly a stoupaly víc než ty v Chicagu.
Klenuly se nad vodou, klikatily se a zavrtávaly do kopců, na
kterých stály domy, jichž se tisíce vozů projíždějících pod nimi
nijak nedotýkaly. Přes výfukové plyny tu byla cítit voda a sůl
z Pugetova zálivu a z dalších jezer a rybníků se slanou vodou.
Z šedého nebe tu a tam zapršelo, ne dost na to, aby zapnula stěrače
naplno, přesto nebylo radno dovolit, aby se dešťové kapky
sbíraly na okně příliš dlouho.
Řídila se Charlesovými pokyny, sjela z dálnice a pomalu projížděla
něčím, co mohlo být stejně dobře městečkem v Británii
jako předměstím Seattlu. Všechno tu bylo staré, malebné a krásné,
třebaže trochu kýčovité. Na vodě vpravo se u mol pohupovaly
čluny a hausbóty, vlevo pak na strmém svahu kopce stály
úzké budovy.
Nad vodou a silnicí, po které jela, se klenul obrovský stříbrný
most končící na příkrém kopci nad nimi. Název ulice, která vedla
napříč přímo pod mostem, přiměl Annu sundat nohu z plynu,
protože si nebyla jistá, jestli četla správně.
"Trolova?"
"Cože?" Charles hleděl na vodu, teď se ale otočil k ní.
"Mají tady Trolovu ulici?"
Usmál se. "Na to jsem úplně zapomněl. Co kdybys po ní vyjela
nahoru na kopec?"
Zahnula do ulice a na okamžik si byla jistá, že udělala chybu.
Malé modré auto hlasitě supělo, protože svah byl strmější,
než se zdola zdál. Silnice byla úzká a působila klaustrofobicky,
most totiž nad ní tvořil střechu a jeho ocelové podpěry ji lemovaly
z obou stran.
Anna se tak soustředila na řízení, že si ničeho nevšimla, dokud
nebyli skoro na místě. Silnice, po které jeli, končila křižovatkou
ve tvaru písmene T, kde se napojovala na další. Most nad
hlavou končil ve vršku kopce. A v prostoru mezi silnicí a mostem
dřepělo něco obrovského.
Aniž by se zeptala Charlese, zaparkovala.
Někdo vytvořil z betonu obrovské humanoidní monstrum
zvedající se z písku: trola pod mostem. Jedno oko mu zakrývaly
betonové vlasy, druhým hleděl přes Anninu hlavu na vodu pod
svahem, po kterém právě i s autem vyšplhali nahoru. Jednu ruku
měl položenou na opravdovém V-W Broukovi a byla dost velká
na to, aby v ní sevřel celé auto. Čumák brouka byl schovaný pod
trolovým vousem, jako by tam hledal úkryt.
Anna pomalu vysedla a s Charlesem po boku přešla silnici.
Někdo se na soše nedávno vyřádil křídou a jasně růžová a zelená
barva jen zvýrazňovaly tvorovu podivnost. Přikreslili mu
nehty a záhyby kůže na kloubech. Broukův nárazník zdobily růžové
a zelené květiny a na zadní okno - pokrývala ho vrstva betonu
- někdo napsal "Novomanželé1.
Anna si koutkem oka všimla, že je kdosi sleduje. Z výklenku
nad trolem, z místa, kde most přecházel v kopec, je obezřetně
pozorovali tři nebo čtyři bezdomovci. Jeden z mužů odložil noviny,
které četl, a vydal se dolů k nim.
Byl nadprůměrně vysoký, ale hrbil se, aby vypadal menší. Na
sobě měl omšelý baloňák silně potřísněný bahnem. Na nohy si
luizul nike, ale každou jinou. Ta pravá měla díru na palci, ta levá
na patě a odhalovala špinavou nohu bez ponožky. Jeho džíny
byly nové a tuhé, ale stejně umazané jako plášť. Zahlédla několik
vrstev oblečení - červenou flanelovou košili a pod ní žluté
Inko s dlouhým rukávem a zašedlý bílý nátělník.
Anna si muže všimla, s Charlesem po boku pro ni ale nepředstavoval
žádnou hrozbu - a Annu víc zajímal trol. Proto nechala
Charlese, aby si s mužem poradil, a sama vyšplhala na brouka
a z něj na netvorovu paži a ještě výš, až mohla ruku položit
na jeho obrovský nos.
"Líbí se vám můj malý trol?" ozval se cizí muž a hlas měl
hrubý jako někdo, kdo dlouhé roky kouřil krabičku cigaret denně.
Nepáchl ale cigaretami. K Anninu nosu se donesl zemitý,
magický pach vyostřený dravčím pižmem.
"Je opravdový?" zeptala se ho Anna v bezpečí na soše, v bezpečí
s Charlesem.
Cizinec k ní vzhlédl, zasmál se a odhalil rozeklané, zčernalé
zuby stejně ostré, jako byl jeho pach. "No. Možná sochař něco
viděl. Něco, co vidět neměl, vlče." Poplácal betonovou paži,
na které stála, a ona obezřetně couvla. "V každém případě mi
ale postavil tady kámoše a všichni jsme spokojení. Dokonce
i támhle Šedá paní se tomu zasmála. Ani mi moc neublížila za
to, že mě viděli a já jí o tom neřekl."
Fae se uměli maskovat. Dokázali vypadat jako kdokoli jiný.
Ale hlad, který zářil muži z očí, když na ni pohlédl, byl nesmrtelný
stejně jako ona a mnohem starší.
Vlčici se nelíbil, Anna přimhouřila oči a zavrčela na něj. Měl
by vědět, že není kořist.
Znovu se zasmál a pleskl se do stehna rukou v obnošené rukavici
bez prstů. "Kdybych se ale zapomněl a ukousl si," cvakl
zuby a Anna v šeru pod mostem viděla, jak od nich odskočily
jiskry, "rozžvýkala by mě a hodila velkým chobotnicím, které
tu žijí, jo, to by udělala." To pomyšlení ho očividně pobavilo.
"Dobrý kousek vlčího masa by za to ale mohl stát."
"Trole," řekl Charles.
Anna trola tak zaujala, že zapomněl na skutečnou hrozbu.
Když se mu Charles připomněl, trol se prudce otočil, dřepl si
a zasyčel.
Charles si vytáhl z ucha jednoduchou zlatou náušnici a hodil
ji fae, který ji chytil nelidsky rychlýma rukama.
"Vezmi si mýto a běž, Starý," řekl Charles.
"Hej, Jere," ozval se ustaraný, tenký hlas nad nimi. "Neotravuj
je, jinak nás odsud poldové vyženou. Víš to."
Trol v lidském převleku si přitiskl kousek zlata k nosu a začichal.
Obličej mu zacukal a jeho oči se proměnily ve víry strašidelného
modrého světla, než se znovu staly lidskými. "Mýto,"
řekl. "Mýto."
"Jerry?"
"Žádný problém, Bille," zavolal na své... přátele? Spolubydlící
pod mostem, kteří byli lidštější než on. "Jenom jsem jim přišel
popřát dobré odpoledne."
Pohlédl na Charlese a na okamžik se zatvářil nezvykle vznešeně,
napřímil se a narovnal ramena. Čistým hlasem bez přízvuku
řekl: "Za výslužku vám dám radu. Nevěřte té fae." Pak
se zasmál, proměnil se zpátky v muže, který je přišel pozdravit,
a vyškrábal se zpátky nahoru pod most.
Charles nic neřekl, Anna sklouzla dolů ze sochy a následovala
ho zpět k autu.
"Jsou trolové opravdu tak velcí jako ta socha?" zeptala se,
když si zapínala pás.
"Nevím," odpověděl Charles. Překvapeně na něj pohlédla
a on se usmál. "Já nevím všechno. Nikdy jsem neviděl trola v je ho
skutečné podobě."
Nastartovala. "Mýto se platí za přechod mostu. My přes most
nepřešli."
"Vetřeli jsme se na jeho území. Zdálo se mi to vhodné."
"A co rada, kterou nám dal?"
Opět se usmál a tvář se mu pobaveně rozzářila. "Víš, co se
říká:,Nikdy nevěř fae." ‘
"Dobrá." Byla to běžná rada, první věc, kterou lidé o fae říkali,
a pointa většiny příběhů o nich. "A hlavně tehdy, když nám to
sami poradí. Kam teď?"
"Zpátky dolů Trolovou. Vidíš ta mola dole? Dana žije na
hausbótu pod kopcem."
Danu navštívil doma jen jednou, přesto Charles bez problémů
našel cestu: její domov s okolím zrovna nesplýval.
Do vody vybíhala čtyři mola; u tří kotvila řada lodí různých
typů. U čtvrtého jen jedna. Jednalo se o dvoupodlažní hausbót,
který připomínal miniaturní viktoriánské sídlo, a to včetně ozdob
ve všech barvách západu slunce na moři: v modré a oranžové,
žluté a červené.
Dana věděla, jak se schovávat všem na očích. Nikdo ze sousedů,
tedy až na ty, kdo byli sami fae, netušil, kdo je. Byla tak
mocná, že jí dovolili vybrat si, jestli se chce odhalit lidem, nebo
ne - a ona se rozhodla dál ukrývat.
Charles byl taky mocný. On ale neměl na vybranou.
"To je ono?" zeptala se Anna. "Vypadá to spíše jako obydlí
víly."
"Počkej, až to uvidíš uvnitř," řekl jí.
Skoro dvě staletí šel šťastně... nebo aspoň spokojeně po rovné
cestě. Celý život sloužil svému alfovi, který byl zároveň jeho
otec i marok, a to jakkoli mohl.
Když mu otec prozradil, co zamýšlí udělat, že potřebuje vlky,
kteří by propůjčili vlkodlakům před lidmi svoji tvář, vlky, o kterých
si Bran mohl být jistý, že na veřejnosti nic neprovedou,
Charles souhlasil, že bude jedním z nich. Ne že by jeho odmítnutí
cokoli změnilo; vlk vždy nakonec uposlechl svého alfu
nebo byl zabit. A Charles věděl s naprostou a uspokojivou jistotou,
že by otce v boji nikdy nedokázal porazit.
Ale to bylo před Annou. Nyní se soustředil jen na ni, na její
bezpečí. Přestože byl s otcem zajedno v tom, co bylo třeba udělat,
s bratrem vlkem si dělali starosti, že nedokáží vystoupit na
veřejnost a zároveň chránit Annu.
Tento týden ale nesměl dát skutečné pocity nijak najevo. Vlci
museli přiznat svoji existenci lidem. Věděl to.
Byla tu ale Anna a ta všechno měnila.
"Neměli bychom se jít podívat, jestli tu je?" zeptala se Anna
a dál si prohlížela hausbót z bezpečí souše.
Dana o nich už bezpochyby věděla - cestou k molu cítil, jak
se o něj otřela magie, počká ale, dokud se jaksepatří nepřiblíží.
Dana, La belle dáme sans merci, dělala podobnou práci pro
jeho otce už dřív. Dobře jí platili, ale v případě fae bylo vždy
rozumné přinést zvláštní dárek jako "poděkování" . Vyjádřit
vděk slovně bylo nebezpečné, protože někteří fae to brali jako
přiznání závazku. Marok nebyl jediný, kdo ji obdaruje, jeho
dar ale musel být lepší než všechny ostatní dohromady. Přesto
jí ho Charles mohl dát až na první schůzce, nemusel sem zvlášť
jezdit.
Otec však navrhl, že by Dana mohla ocenit návštěvu, ještě
než začne s prací - a že by se mohla líbit i Anně. A tak dorazili
na místo. On nesl pod paží zabalený obrázek a Anna právě o několik
kroků před ním zjistila, že se plovoucí mola houpají.
Šťastně na něj pohlédla a on ji následoval na vodou nasáklý
dřevěný chodník. "To by mohla být zábava," prohlásila, pak se
otočila, rozběhla se a udělala několik přemetů - jako školačka
o přestávce. Zastavil se a ovládla ho směsice chtíče, lásky a strachu,
se kterou si navzdory věku nevěděl rady.
"Co?" zeptala se. Po svých akrobatických kouscích byla trochu
udýchaná. Odhrnula si z tváře vlnité vlasy a vážně se na něj
zadívala. "Děje se něco?"
Sotva jí mohl říct, že má strach, protože netuší, co by dělal,
kdyby sejí něco stalo. Že jeho nečekaná reakce probudila bratra
vlka. Vyváděla ho z míry; jeho sebekontrola - se kterou neměl
celé roky prakticky žádné problémy - byla v nejlepším případě
nejistá. Přísně se pokusil donutit vlčího bratra ustoupit a získat
/pátky kontrolu.
Anna sebou trhla a přitiskla si ruce na spánky. "Víš, pokud
nechceš, abych věděla, jak se cítíš, mohl by ses pokusit nějak
rozptýlit. Bolí to, když mě blokuješ."
Neuvědomil si, že to dělá. Nechtěl jí ublížit. Začal se jí otvírat,
bratr vlk ale převzal nadvládu a otevřel je oba úplně. Bylo
to, jako když člověk rozevře deštník, který byl celé roky někde
schovaný. Některé části skřípaly a sténaly a sypal se z nich prach
-jin é při náhlém napnutí zapraskaly a hrozily, že se zlomí.
Cítil se nahý - hůř. Měl pocit, jako by ho stáhli z kůže a on
teď s obnaženými nervy čekal na to, až ho další závan větru rozřeže
na kousky. Vše, co byl a čím býval, nyní leželo odhalené na
denním světle, což se nikdy nemělo stát. Nikdo ho takto neměl
vidět, ani on sám.
Nastala odmlka, krátký oddech, a pak ho všechno tvrdě zasáhlo.
Bylo tu příliš mnoho vzpomínek, věcí, které viděl a udělal.
Bolest, potěšení i žal: vše bylo přímo před ním, jako by se to
dělo právě teď - a bylo toho příliš mnoho, příliš mnoho a on nemohl
dýchat...
Anna byl znenadání u něj, chytila ho a uvolnila pero, které
ho drželo otevřené, dovolila jeho myšlenkám a pocitům vrátit
se zpátky na soukromá místa, nebyly ale už tak dobře schované
jako dřív. Čekal, že v něm bolest zapustí kořeny, rozplynula se
však za zvuků Anniny písně, která jím protékala.
Znovu vztyčil štíty, stěny, které ho oddělovaly od světa, Anna
ale zůstala uvnitř. Byl to zvláštní pocit, ale nebolelo to, spíše měl
dojem, jako by mu někdo podtrhl koberec pod nohama. Bylo to
ďábelsky intimní, děsivé a zázračné. Začínal si na podobné pocity
v její přítomnosti zvykat.
Anna mu tiskla obličej na hruď, objímala ho a tiše, sladce si
broukala Brahmse.
Pohladil ji po vlasech a políbil ji na vršek hlavy. "Promiň a díky.
Bratr vlk má tendenci brát všechno doslova a nelíbí se mu,
když tě něco bolí." Zjistil, že se usmívá, třebaže se mu stále trochu
točila hlava. "Brahms?"
Nejistě se zasmála a on couvl, aby mu mohla pohlédnout do
očí. "Promiň, zpanikařila jsem. A hudba mi pomáhá soustředit
se... na to, co dělám, ať už je to cokoli. Uklidňující hudba.
A Ukolébavka mi připadala příhodná. Jsi v pořádku?"
"Jsem..." řekl, pak si ale uvědomil, že lže, proto se opravil.
"Budu." Ano, jeho život zahnul prudce doprava. Mít družku vyvádělo
z míry jak jeho, tak vlka - nebyl ale zvyklý stěžovat si.
Usmál se pro sebe. Dokonce mu zpívala i ukolébavky - líbilo
se mu to.
Nějak se mu podařilo udržet se na nohou a nespadnout do
vody a v rukou pořád držel dárek pro Danu.
"Půjdeme se podívat na fae?" 2eptal se zdvořile, jako by
právě nezažil... prozření, něco jako metafyzické zhroucení...
Nedokázal to popsat.
"Jasně." Anna ho vzala za ruku a bylo to lepší než objetí, protože
na kůži cítil tu její.
Bratr vlk spokojeně zasténal a uklidnil se, a to i přesto, že se
ve společnosti fae nikdy necítil dobře, všech fae. Nepatřili ke
smečce a nikdy patřit nebudou. On sám měl Danu rád víc než
ostatní fae. Na názoru na ni se s bratrem vlkem prostě neshodli.
Hausbót měl dveře jako opravdový dům. Anna se zastavila
a Charles zavolal. Řasami skryla upřený pohled. Tak dobře se
ovládal, že si ani nevšimla, že je něco v nepořádku, dokud na
něj po několika přemetech nepohlédla a nespatřila jeho oči, byly
/.laté a divoké - a pak ho ucítila, všechno. Viděla příliš mnoho,
příliš mnoho věcí musela zpracovat, takže cítila jen jeho bolest.
Teď mezi nimi zase stavěl stěny. Netušila, jestli to dělá schválně,
nebo ne.
Zdálo se, že už se vzchopil, i nadále mu ale nechávala ruku
11a zádech, pod bundou, aby cítila jeho svaly, hladké a uvolněné
pod dotykem jejích prstů.
Přes pachy slané vody, vegetace a města vnímala terpentýn -
nikdo je ale nepřišel pozdravit.
Charles otevřel dveře a nahlédl dovnitř. "Dano? Poslal nás
láta, abychom ti předali dárek."
Zdálo se, jako by se zastavil celý svět a pozorně naslouchal,
fae se ale neozvala.
"Dano?"
Konečně jim nad hlavou zazněla odpověď. "Dárek?"
Anna vzhlédla a spatřila, že se v prvním patře otevřelo okno.
"Tak mi to řekl," odvětil Charles.
Podle vřelosti v jeho hlase Anna poznala, že má Danu rád.
Nebyla na to připravená; měl rád tak málo lidí. Vlčice, kterou
probudila událost na molu, se neklidně, maj etnicky, ochranitelsky
pohnula.
"Tak mi ho přines nahoru, drahoušku. Jsem ve studiu a nerada
bych roznesla barvu po domě."
Drahoušku? Anna přimhouřila oči. Zdálo se, že náklonnost
byla oboustranná.
Charles ji vzal mimoděk za ruku. Vlčice se po jeho dotyku
uklidnila a Anna ho následovala dveřmi do hausbótu. Charles
očividně věděl kam jít, anebo možná jen sledoval ostrou vůni
terpentýnu.
Šla za ním a rozhlížela se. Chodbu lemovaly obrázky motýlů
a můr. Pokoje po stranách byly malé a útulné, zařízené ve fialové,
růžové a modré barvě - vypadalo to, jako by se domu ujali
animátoři od Disneyho a vyzdobili ho tak, aby dokonale připo
mínal obydlí víly. V jednom pokoji s téměř maniakálním veselím
bublal umělý vodopád. Zbytek prostoru zaujímala široká
postel. Celý dům byl cítit slanou vodou a zvláštní vůní, které si
všimla už při rozmluvě s trolem - možná to byl pach fae.
Chodba vedla do útulné kuchyně a k úzkému schodišti, které
osvětlovalo střešní okno a lemovaly ho rozkvetlé květiny v květináčích
růžové, modré a levandulové fialové barvy. Schody
vedly do velké místnosti, jejíž jednu stěnu tvořila okna poskytující
výhled na vodu. A uprostřed pokoje... skleníku, ať už to
bylo cokoli, stála fae.
Její bledá pleť ostře kontrastovala s mahagonovou barvou
její kudrnaté hřívy, která jí sahala až k bokům. Tvář měla soustředěně
svraštělou, takže vypadala... roztomile. V dlouhých,
štíhlých prstech atraktivně potřísněných barvou držela malý
štětec. Její oči byly tmavě modré jako jezero v pravé poledne
uprostřed léta. Ústa měla tmavá a plná. A byla vysoká, stejně
jako Charles, který byl sám vysoký, měřil hodně přes metr
osmdesát.
Kromě vlasů se v ničem nepodobala obrázku, který si o ní
Anna udělala. Podle vrásek kolem očí se věkem nacházela někde
mezi dospělostí a stářím. Šedé triko měla méně špinavé od
barvy než ruce a šortky odhalovaly svalnaté nohy, avšak šlachovité
stářím, ne pevné mládím.
Na stojanu před ní stálo velké plátno obrácené na opačnou
stranu, takže Anna neviděla, co na něm je.
"Dano," zavrčel Charles.
Anna nechtěla, aby se ta žena dívala na jejího druha. Což nedávalo
žádný smysl. Fae nebyla krásná, a dokonce Charlesovi
ani nevěnovala pozornost. Muselo se jednat o zbytkovou reakci
na to, co se stalo na molu.
Anebo za to možná mohl způsob, jakým ho oslovila: drahoušku.
Anna vsunula ruku Charlesovi pod bundu, sevřela v pěsti
jeho silnou hedvábnou košili a snažila se nevrčet - a neodtáhnout
ho pryč.
Dana Sheaová vzhlédla a usmála se. Byl to zářivý úsměv, který
v sobě ukrýval všechnu radost matky, která poprvé vidí své
dítě, nebo chlapcův triumf nad prvním zásahem míčku baseballovou
pálkou. Byl vřelý, intimní a nevinný a namířený na
Charlese.
"Dano," řekl Charles drsně. "Nech toho. Ta magie na
mě nepůsobí." Jeho hlas začínal znít skutečně rozzlobeně.
"A nemysli si, že náklonnost mého otce ti dá v mém případě
volnou ruku."
Anna zavřela oči. Byly to čáry. Nadechla se nosem a dovolila,
aby jí ostrý pach terpentýnu a Charlesova vůně pročistily
hlavu. Jednalo se o čáry, ale nezdálo sejí, že jsou namířené proti
Charlesovi, ne úplně. Dana ho znala; určitě věděla, že se umí
magii bránit.
Anna pochopila, o co jde - byla to výzva. Fae nebyla vlkodlak,
byla ale dominantní a na svém území. A možná považovala
za svého i Charlese. Určitě ho kdysi měla.
Právě to vlčice vycítila. Ta žena s Charlesem spala. Anna
předpokládala, že se za dvě stě let vyspal se spoustou žen. Ale
Dana nebyla jeho družkou.
Anna se zhluboka nadechla, opřela se čelem o Charlesovu paži
a vzpomínala na to, jaké city v ní probouzel jeho pach, na zvuk
jeho smíchu a dunění hlasu v jejich posteli v noci. Nemyslela na
vášeň, i když i té měli dostatek, ale na hluboce zakořeněnou jasnost
mysli, kterou jí přinášel - a vrátila mu ji. Něco mu mohla
dát jen ona: mír.
Svaly pod jejím čelem se uvolnily a rty se otřel o vršek její
hlavy. Otevřela oči a zadívala se na fae.
"Je můj," řekla pevně.
Fae se pomalu usmála. "To vidím." Pohlédla na Charlese.
"Jistě chápeš to nutkání," řekla mu. "Nemohla jsem odolat a mu-
sela ji vyzkoušet. Tolik jsem toho slyšela o štěněti, které chytilo
do pasti starého psa."
"Opatrně," varoval Charles. "Nebezpečně se blížíš lži."
Fae uraženě zvedla obočí.
"Nechceš mě," řekl jí. "Nechovej se jako čubka."
Zvedla nos, znovu se pustila do malování a prakticky se k nim
otočila zády.
"Ezop. Snažím se o Tristana a Izoldu, Romea a Julii, a ty přijdeš
s tím starým řeckým sucharem."
"Jestli máš moc práce, možná bychom ti mohli předat marokův
dar až zítra," řekl Charles, ale nepohnul se.
Fae si povzdychla. "Víš, nejvíce na tobě miluju - a taky nenávidím
- to, že si prostě neumíš hrát. Jsem starší žena, která
dostala košem, a její bývalý milenec si našel mladší, krásnější
ženu. Měl by ses cítit trapně, protože se o nás tvoje nová láska
dozvěděla." Podívala se na Annu. "A ty. Čekala jsem od tebe
něco lepšího - jsi jeho žena. Měla by ses na něj aspoň rozzlobit
za to, že tě nevaroval, že jsme byli milenci."
Anna na ni chladně pohlédla, protože si ale vzpomněla na to,
že tu jsou proto, aby polichotili někomu, kdo jim má pomoct
splnit úkol, neřekla: "Nestojíte mi za to, abych se na vás rozčílila."
Místo toho prostě pravila: "Teď je můj."
Dana se zasmála. "Možná přece jenom za něco stojíš. Bála
jsem se, že si našel někoho, kdo mu vždycky ve všem ustoupí,
a to by pro něj bylo strašné. Jenom se podívej na to, co s je ho
otcem provedla ta ukňouraná krejčovská panna, kterou si vybral
za družku." Fae se chystala podat jim ruku, nešťastně se
na ni ale zadívala. "Potřásla bych vám rukou, ale upatlala bych
vás od barvy. Tady mě znají jako Danu Sheaovou a ty musíš být
Charlesova družka Anna Cornicková, dříve Anna Lathamová
z Chicaga." Anna si vzpomněla na to, co jí Charles řekl o pravých
jménem, a trochu ji zneklidnilo, s jakou... precizností ji
faeská žena pojmenovala. "Nejsem jediná," pokračovala Dana,
"koho zajímá žena, které se podařilo zkrotit našeho starého vlka.
Takže buď připravená na nevrlost žen," do hlasu sejí vloudil vážný,
varovný tón a pohlédla na Charlese, "a flirtování mužů."
"Něco jsi slyšela?" zeptal se Charles.
Dana zavrtěla hlavou. "Ne. Ale znám muže a znám vlky.
Žádný z nich není dost dominantní na to, aby se ti postavil přímo
- ale budou ji považovat za slabinu. Když se tvůj otec rozhodl
zůstat doma, získali šanci vyzvat tě. Nejsi alfa - nebude se
jim líbit, že tě mají poslouchat." Vzala do ruky terpentýnem nasáklý
hadr a utřela si ruce. "Teď vás přestanu poučovat a vy půjdete
sem a podíváte se na to, co jsem namalovala."