Alfa a omega - Loviště - 1

Pozorovala ho z úkrytu jako už dvakrát. Předtím vždy štípal
dříví, ale dnes, protože napadla spousta sněhu, což nebylo
na polovinu prosince nic zvláštního, odklízel chodník.
Dneska ho dostane.
Se srdcem v tlamě sledovala, jak s pečlivě kontrolovanou
agresivitou odhazuje sníh. Všechny jeho pohyby byly
naprosto stejné, každé škrábnutí lopatou dokonale souběžné
s předchozím. Navzdory důrazné sebekontrole z něj čišela
zuřivost, kterou tlumil jen silou vůle - připomínal jí trubkovou
bombu.
Přitiskla se k zemi, dýchala mělce, aby ji neviděl, a zvažovala,
jak to udělá. Zezadu, řekla si, zaútočí tak rychle, jak
jen to půjde, aby neměl čas zareagovat. Jeden rychlý pohyb
a bude po všem - tedy pokud neztratí kuráž jako už dvakrát
předtím.
Něco ji nabádalo, že to musí udělat dneska, že další šanci už
nedostane. Byl obezřetný a disciplinovaný - a kdyby tak nezuřil,
jeho ostré vlkodlaci smysly by její úkryt ve sněhu pod jedlemi,
které lemovaly dvorek, určitě odhalily.
Třásla se stresem z toho, co měla v plánu. Útok ze zálohy.
Bylo to slabošské a zbabělé, ale jinak ho nedostane. A musela
to udělat, protože bylo jen otázkou času, než jeho sebekontrola,
která mu umožňovala v pravidelném rytmu odhazovat sníh,
i když vlk v jeho nitru zuřil, povolí. A až se to stane, budou umírat
lidé.
Bylo to nebezpečné. Dokázal být tak rychlý. Jestli to zkazí,
mohl by ji zabít. Musela věřit, že její vlastní vlkodlaci reflexy
budou stačit. Musela to udělat.
Odhodlání jí dodalo sílu. Dneska to provede.
Charles slyšel přijíždět SUV, ale nevzhlédl.
Vypnul mobil a ignoroval otcův chladný hlas ve své hlavě,
dokud nezmlkl. Zasněžená silnice k žádnému jinému domu kromě
jeho nevedla - takže SUV znamenalo další krok, kterým ho
otec chtěl donutit k poslušnosti.
"Hej, náčelníku."
Byl to nový vlk, Robert, kterého do Aspen Creeku poslal jeho
alfa, protože se neuměl ovládat. Marok dokázal v takových případech
někdy pomoct; jindy prostě uklidil cizí svinčík. Jestli se
Robert nenaučí disciplíně, bude to patrně Charles, kdo dostane
za úkol zbavit se ho. A jestli se Robert nenaučí slušně chovat,
nebude to Charlesovi ani tak vadit, jak by mělo.
Skutečnost, že Bran poslal Charlesovi zprávu po Robertovi,
mu prozradilo, jak moc zuří.
"Náčelníku!" Ani se neobtěžoval vystoupit. Existovalo jen
málo lidí, kterým Charles dovolil oslovovat ho jinak než celým
jménem, a tohle štěně k nim rozhodně nepatřilo.
Charles přestal odhazovat sníh, zadíval se na druhého vlka
a dal mu najevo, jak mu jde na nervy. Muž se přestal křenit,
zbledl, sklopil oči a srdce se mu rozbušilo strachy, což bylo vidět
na velké tepně na jeho krku.
Bylo to malicherné. Charlesovi se to vůbec nelíbilo, nelíbila
se mu vlastní malichernost ani bublající vztek, ze kterého pramenila.

Bratr vlk v jeho nitru vycítil Robertovu slabost a líbila
se mu. Stres z odmítnutí maroka, vlastního alfy, vzbudila v bratru
vlkovi krvežíznivost. Robert bude stačit.
"Já... ach."
Charles mlčel. Jen ať se ten pitomec trochu nadře. Přimhouřil
oči a muž se začal ještě víc vrtět. Pach jeho strachu se bratru vl12
Loviště
kovi líbil - Charlesovi z něj ale bylo trochu zle. S bratrem vlkem
si obvykle rozuměli lépe - problém byl možná v tom, že
taky toužil někoho zabít.
"Chce vás vidět marok."
Charles celou minutu mlčel a dobře věděl, jak dlouhá se bude
poslovi zdát. "To je všechno?"
"Ano, pane."
"Pane" mělo hodně daleko k "Hej, náčelníku" .
"Pověz mu, že přijedu, až odklidím chodník." A vrátil se zpátky
k práci.
Po několika pohybech lopatou uslyšel, jak se SUV na úzké
silnici obrátilo. Vozu se protočila kola, pak ale vystřelil vpřed
a zpátky k marokovi. Robertova neodkladná touha co nejrychleji
uniknout málem zavinila, že dostal smyk. Bratr vlk se cítil
samolibě spokojený; Charles se snažil nebýt. Věděl, že by neměl
otce odmítáním rozkazů dráždit - hlavně ne před vlkem,
jako byl Robert, kterému chyběla pevná ruka. Charles ale potřeboval
čas.
Musel se ovládnout, než znovu předstoupí před maroka.
Potřeboval skutečnou kontrolu, která mu umožní logicky předložit
argumenty a vysvětlit marokovi, proč se mýlí - namísto
aby se prostě porafali, jako to udělali už čtyřikrát. Znovu zalitoval,
že není výmluvnější. Jeho bratrovi se několikrát podařilo
marokův názor změnit - jemu nikdy. Tentokrát ale Charles věděl,
že se otec mýlí.
A opět ho přepadla skutečně báječná nálada.
Zadíval se na sníh a zhluboka se nadechl studeného vzduchu
- a na ramenou mu přistálo něco těžkého a srazilo ho to obličejem
do sněhu. Jeho krku se dotkly ostré zuby a teplá tlama, vzápětí
ale zmizely, a to stejně rychle jako tíha, která ho strhla na
zem.
Aniž by se pohnul, pootevřel oči a úkosem pohlédl na černou
vlčici s nebesky modrýma očima, která ho obezřetně sledovala...
zdráhavé vrtěla ocasem, přešlapovala ve sněhu a s nervózním
nadšením vytahovala a schovávala drápy jako kočka.
A najednou se zdálo, jako by se v bratru vlkovi něco sepnulo,
a prudký vztek, který poslední dva týdny svíral Charlesovy
útroby, polevil. Úleva byla tak silná, že nechal hlavu klesnout do
sněhu. Jen s ní, vždycky jen s ní, se bratr vlk uklidnil. A ani několik
týdnů nestačilo na to, aby si na ten zázrak zvykl - a nezabránily
mu ani v tom chovat se jako pitomec, místo aby požádal
o pomoc.
Což byl samozřejmě důvod, proč ho napadla ze zálohy.
Až se vzpamatuje, vysvětlí jí, jak nebezpečné je útočit na něj
bez varování. Třebaže bratr vlk dobře věděl, kdo ho napadl: dovolil,
aby je srazila do sněhu.
Chlad na tváři byl příjemný.
Zmrzlý sníh jí zaskřípal pod tlapkami a úzkostně zakňučela,
což dokazovalo, že si nevšimla, že na ni předtím hleděl.
Studeným čenichem se dotkla jeho ucha a on se donutil nereagovat.
Hrál si na mrtvého a obličej měl zabořený ve sněhu, takže
se mohl široce usmívat.
Studený čenich zmizel a on čekal, až se znovu ocitne na dosah,
tělo nechával ochablé a bez života. Zaškrábala na něj tlapkami
a on dovolil, aby s ním pohnula - když ho ale štípla do
zadku, nemohl si pomoct, trhl sebou a vyrazil ostrý zvuk.
Potom už bylo zbytečné hrát si na mrtvého, proto se překulil
a zvedl se do dřepu.
Rychle utekla z dosahu a ohlédla se. Věděl, že nedokáže z je ho
obličeje nic vyčíst. Věděl to. Uměl ovládnout svůj výraz.
Zjevně si ale všimla něčeho, co ji přimělo přitisknout přední
polovinu těla k zemi a rozevřít čelisti ve vlčím úsměvu - což
byla univerzální pozvánka ke hře. Udělal kotoul vpřed a ona
vzrušeně štěkla.
Váleli se spolu po dvorku - znovu zaneřádili pečlivě odklizený
chodník a čerstvě napadlý sníh udusali těly a nohama. Zůstal
v lidské podobě, aby vyrovnal jejich šance, protože bratr vlk
vážil o dobrých třicet nebo čtyřicet kilo víc, kdežto jeho lidská
podoba se jí váhou skoro vyrovnala. A ona naopak nezaútočila
zuby ani drápy na jeho zranitelnou kůži.
Povalila ho na zem, pustila se mu do břicha a on se smál jejímu
hravému vrčení - a smál se ještě víc, když mu strčila ledový
nos pod bundu a pod košili a polechtala hojím na citlivých místech
po stranách břicha.
Dával si pozor, aby ji nezalehl a neublížil jí, a to dokonce ani
náhodou. Riziko, které na sebe vzala, bylo důkazem její důvěry,
což ho nesmírně hřálo - nikdy ale nedovolil bratru vlkovi zapomenout
na to, že je dobře nezná a má spoustu důvodů bát se ho
a toho, co je: muž a dominantní vlk.
Blížilo se auto. Mohl jejich hru přerušit, bratru vlkovi se ale
ještě nechtělo pustit se do opravdového boje. Chytil ji proto za
zadní nohu, škubl a odkulil se z dosahu lesklých tesáků.
A ignoroval silný pach otcova vzteku - který se rázem rozplynul.
Anna si jeho otce nevšimla. Bran uměl splynout se stíny, jako
by byl jen obyčejný muž, a ne marok. A ona se plně soustředila
na Charlese - bratra vlka nadchlo, že dokonce i marok pro ni byl
až na druhém místě. Charlesovi to dělalo starosti, její vlčí smysly
byly necvičené a jednou by si nemusela všimnout nebezpečí,
které by ji mohlo připravit o život. Bratr vlk si však byl jistý, že
ji dokáží ochránit, setřásl ze sebe proto Charlesovy obavy a zatáhl
ho zpátky do veselé hry.
Slyšel, jak si otec povzdychl a začal se svlékat, a když se
Anna dala na útěk, Charles ji pronásledoval kolem domu.
Jakmile se dostal příliš blízko, vklouzla Anna mezi stromy,
aby si ho udržela od těla. Na čtyřech tlapkách s drápy se jí utíkalo
lépe než jemu v botách, dokázala se tak kolem stromů
protáhnout rychleji.
Nakonec se mu podařilo ji z hájku vyhnat. Opět vyrazila k domu,
byl jí však v patách. Když oběhla roh a ocitla se zase na
dvorku, strnula, čekal tam na ně totiž jeho otec ve vlčí podobě.
Charles měl co dělat, aby o ni nezakopl. Nakonec jí stejně
podrazil nohy, třebaže přešel z běhu ve sklouznutí.
Než mohl zkontrolovat, zdaje v pořádku, vrhla se na něj chlupatá
stříbrná koule a celý boj se rázem změnil. Dokud se pral jen
s Annou, měl Charles většinou navrch, jakmile se k ní ale přidal
jeho otec, musel zapojit svaly, rychlost i mozek, aby ho vlci, černý
a stříbrný, nestrhli do sněhu.
Nakonec ho povalili na záda, Anna mu zalehla nohy a otec se
v předstírané hrozbě dotkl zuby jeho krku.
"Dobrá," řekl a podřídil se. "Dobrá. Vzdávám se."
Jeho slova znamenala víc než jen konec hry. Zkusil to. Slovo
alfy bylo však zákon. A ť už bude následovat cokoli, budiž. A tak
se podřídil otcově dominanci jako kterékoli jiné vlče ve smečce.
Marok zvedl hlavu, slezl Charlesovi z hrudi, kýchl a setřásl ze
sebe sníh. Charles se posadil a vytáhl nohy zpod Anny.
"Díky," řekl jí a ona se na něj šťastně zakřenila. Sebral z kapoty
otcova vozu oblečení a otevřel dveře domu. Anna vběhla
vesele do obýváku a zamířila chodbou do ložnice. Šaty hodil
do koupelny, a když je otec následoval, zavřel za bílou špičkou
jeho ocasu dveře. Připravil horké kakao a polévku, a když
se otec konečně znovu objevil, v obličeji byl po proměně stále
rudý, oči však měl oříškově hnědé a lidské.
Nebyli si moc podobní. Charles zdědil vzhled po sejlišské
matce, kdežto Bran byl skrz naskrz Velšan, měl pískově žluté
vlasy a výrazné rysy, které obvykle nesly klamně upřímný výraz,
po kterém však nyní nezůstala ani stopa. Navzdory hře se
Bran netvářil nijak šťastně.
Charles mlčel. Prostě neměl co říct. Dědeček mu často říkával,
že se zbytečně snaží vytrhnout ze země stromy, místo aby
je obešel. Byl šaman a rád mluvil v metaforách. Obvykle míval
pravdu.
Podal tátovi hrnek s horkým kakaem.
"Včera v noci mi volala tvoje žena." Branův hlas zněl drsně.
"Aha." Nevěděl to. Anna to musela udělat, když byl venku
a snažil se utéct frustraci.
"Prý neposlouchám, co se mi snažíš říct," pokračoval otec.
"Řekl jsem jí, že jsem jasně slyšel, jak jsi mi vynadal do idiotů,
protože chci jet do Seattlu a setkat se s evropskou delegací - a že
stejnou věc slyšela i velká část smečky."
To ode mě nebylo právě taktní, pomyslel si Charles a rozhodl
se raději pít kakao a neotvírat pusu.
"A já se ho zeptala, jestli máš ve zvyku hádat se s ním bez
dobrého důvodu," prohlásila Anna vesele, protáhla se kolem
tchána a otřela se o Charlese. Oblékla si jeho oblíbený hnědý
svetr. Visel jí až do poloviny stehen a její křivky zmizely ve vlně
barvy kakaa. Bratru vlkovi se líbilo, když nosila jeho oblečení.
Měla vzhledem k tomu, co zažila, vypadat pořád spíš jako
uprchlík, ale nevypadala. Barva svetru dodávala její pleti porcelánový
nádech a zvýrazňovala bohaté odstíny jejích světle hnědých
vlasů. A také její pihy - což zbožňoval.
Vyhoupla se na pult, šťastně zabroukala a vzala si hrnek s kakaem,
který jí připravil.
"A pak zavěsila," řekl otec nabručeně.
"Hm," pravila Anna. Charles nevěděl, jestli reaguje na horké
kakao, nebo odpovídá jeho otci.
"A odmítla zvednout sluchátko, když jsem jí volal zpátky."
Otec neměl radost.
Není dvakrát příjemné mít kolem sebe někoho, kdo neuposlechne
každý tvůj rozkaz, co, starouši? pomyslel si Charles -
zrovna když mu otec pohlédl do očí.
Bran se rozesmál a Charles poznal, že se doopravdy nezlobí.
"Frustrující," dodal Charles.
"Ječel na mě," řekla Anna naprosto klidně a zaťukala si na
čelo. Marok dokázal mluvit s ostatními vlky telepaticky, neuměl
jim ale číst myšlenky, i když to tak často vypadalo. Prostě se zatraceně
dobře vyznal v lidech. "Ignorovala jsem ho a on toho nakonec
nechal."
"Bojovat s někým, kdo se nebrání, není zábava," řekl
Charles.
"Věděla jsem, že když se s ním nebudu hádat, bude muset přemýšlet
o tom, co jsem řekla," prohlásila Anna samolibě. "I třeba
jenom proto, aby mě mohl zpražit, až se příště uvidíme."
Ještě jí nebylo ani čtvrt století a spolu nebyli ani měsíc - a už
dbala o to, aby sejí ostatní přizpůsobili. Bratra vlka družka, kterou
jim našel, potěšila.
Charles postavil hrnek na pult a založil si paže na hrudi. Věděl,
že působí děsivě; přesně to chtěl. Když se od něj ale Anna kousíček
odtáhla, spustil paže, zahákl palce za poutka u džínů a donutil
se uvolnit ramena.
A jeho hlas zněl měkčeji, než zamýšlel. "Manipulace s Braném
se obvykle obrátí proti tobě," varoval. "Nedoporučoval
bych to."
Otec si ale promnul ústa a hlasitě si vzdychl. "Dobrá," řekl.
"Proč myslíš, že se stane něco _ strašného, když pojedu do
Seattlu?"
Charles se otočil k otci a rázem zapomněl na to, že už se nechtěl
s Braném kvůli cestě do Seattlu dál hádat. "Přijede Netvor,
a ty se mě ptáš?"
"Kdo?" zeptala se Anna.
"Jean Chastel, Netvor z Gévaudanu," odpověděl Charles.
"Rád žere svoji kořist - a tou jsou většinou lidé."
"Nechal toho," řekl Bran chladně.
"Prosím tě," vyštěkl Charles, "neopakuj mi něco, čemu sám
nevěříš - páchne to příliš jako lež. Netvor byl donucen přestat
zabíjet veřejně, ale tygr svoje pruhy nezmění. Dělá to pořád.
Víš to stejně dobře jako já." Mohl poukázat na další věci - Jean
našel zálibu v lidském mase, a čím mladší bylo, tím lip. Jenže
Anna na vlastní kůži zažila, co se stane, když se vlk promění
v bestii. Nechtěl být tím, kdo jí poví, že na světě existují horší
stvůry, než byl její bývalý alfa a jeho družka. Otec věděl, kdo
Jean Chastel je.
Bran v tomto bodě ustoupil. "Ano. Téměř jistě. Ale nejsem
bezmocný člověk, mě nezabije." Přimhouřil oči a zadíval se na
Charlese. "A ty to víš. Tak proč jsi přesvědčený o tom, že mi
hrozí nebezpečí?"
Měl pravdu. I když pominul Netvora, pořád se mu dělalo zle
při pomyšlení, že by měl otec jet. Netvor představoval nejočividnější,
nej pravděpodobnější nebezpečí.
"Prostě to vím," řekl Charles nakonec. "Rozhodnutí je ale na
tobě." Vnitřnosti se mu stáhly v očekávání toho, co se stane.
"Pořád nemáš logický důvod."
"Ne." Charles se donutil přijmout porážku a sklopil oči.
Otec se zadíval ven z malého okna na hory zasypané bílým
sněhem. "Podobné věci dělala i tvoje matka," řekl. "Tvrdila
něco, pro co neměla důkazy, a já to prostě měl přijmout."
Anna hleděla s očekáváním na jeho otce.
Bran se usmál, pak zvedl hrnek, jako by připíjel horám. "Tvrdě
jsem se poučil o tom, že obvykle měla pravdu. Nedokážu ani
popsat, jak to bylo frustrující."
"Takže," řekl a obrátil pozornost zpátky k Charlesovi. "Už
jsou na cestě, nemůžu sraz zrušit - a je potřeba to udělat. Až
oznámíme lidem, že mezi nimi žijí vlkodlaci, ovlivní to evropské
vlky úplně stejně, ne-li víc než nás. Zaslouží si, abychom je
vyslechli a vysvětlili jim, proč to děláme. Měl bych jim to oznámit
já, ale ty budeš přijatelnou náhradou. Někteří se však urazí
a s tím si budeš muset poradit."
Úleva zalila Charlese tak prudce, že se musel opřít o pult, nečekaně
se mu totiž podlomila kolena z toho, jak z něj odplynula
naprostá jistota, že dojde ke strašlivé katastrofě. Charles pohlédl
na svoji družku.
"Můj dědeček by se s tebou určitě rád setkal," řekl jí zastřeně.
"Dal by ti jméno ,Odstraňuje mu stromy z cesty1."
Anna se zatvářila ztraceně, ale otec se zasmál. Taky starouše
znal.
"Mně říkal ,Ten, který vráží do stromů4," vysvětlil Charles
a v duchu upřímnosti, protože potřeboval, aby ho družka poznala,
dodal, "a někdy taky ,Běžící oreP."
,"Běžící orel‘ ?" zeptala se Anna zmateně a zamračila se. "Co
je na tom špatného?"
"Je příliš hloupý na to, aby létal," zamumlal otec s drobným
úsměvem. "Starouš měl pěkně ostrý jazyk - byl škodolibý
a chytrý a každá jeho urážka se na tebe nalepila, dokud nepřišel
s novou." Naklonil hlavu na stranu a pohlédl na Charlese. "Ale
ty jsi byl tehdy mnohem mladší - a já nejsem tak pevný jako
strom. Cítil by ses lip, kdybys..."
Anna si důrazně odkašlala.
Otec se na ni usmál. "Kdybyste s Annou jeli místo mě?"
"Ano." Charles se odmlčel, protože to nebylo všechno, dům
byl ale příliš plný moderních věcí, než aby s ním duchové mluvili
jasněji. Obvykle mu to vyhovovalo. Když na něj začali
příliš dotírat, stáhl se do kanceláře, kam se kvůli počítačům
a elektronice vůbec neodvážili. Přesto se jedné jeho části hned
dýchalo lehčeji, když otec slíbil, že nikam nepojede. "Nebude
to úplně bezpečné, rozhodně to tak ale bude lepší. Kdy nás
chceš v Seattlu?"