Povidky-od-alli | NŠ - 16.kapitola

Trošku delší vzpomínkový dílek....na minulém blogu jseem ho musela dokonce rozdělit až na 6 dílů....

Budík mi oznámil, že je čas jít zase do školy. Jeff se s námi včera rozloučil těsně před večerkou v půl jedenácté a potom jsme si dlouho povídali s Adrianem. Pár dní se tady zdrží, než se vrátí ke dvoru. S Dimitrijem jsme se do postele dostali dost pozdě a spát jsme tedy rozhodně nešli.
Budík dál křičel a já si připadala jako oživlá mrtvola. Pohled do zrcadla v koupelně mě v tom dojmu jen utvrdil. Vstala jsem o půl hodinky dřív, než ostatní, abych si mohla dopřát ranní uklidňující sprchu. Pustila jsem horkou vodu a dvacet minut jí nechala volně stékat po mém těle. Konečně se mi uvolnily všechny svaly, které do sebe nasávaly můj stres z posledních dnů a že ho nebylo málo.
Zavřela jsem oči a vzpomínala na den, kdy jsem poprvé uviděla Dimitrije. Vypadal úchvatně a já se do něj hned na první pohled zamilovala, i když jsem si to dlouho nepřiznávala. Milovala jsem ho od první chvíle.
 "Slyšelas to?" zeptala se najednou. Trvalo mi pár vteřin, než jsem zaslechla to, co ona svými zostřenými smysly zaznamenala mnohem dřív. Kroky, rychlé kroky. Zamračila jsem se. Měly jsme před sebou ještě dva bloky.
"Budeme muset běžet," řekla jsem a chytila se jejího předloktí.
"Ale ty nemůžeš..."
"Utíkej."
Jen silou vůle jsem dokázala neomdlít na chodníku. Mému tělu se po té ztrátě krve moc běhat nechtělo a navíc jsem taky pořád pociťovala účinky jejích slin. Nicméně jsem poručila svým svalům, aby neprotestovaly, pověsila jsem se na Lissu a běžely jsme. Normálně bych ji bez většího úsilí předběhla - obzvlášť teď, když byla bosá, ale dnes v noci byla mou oporou.
Neodbytné kroky za námi nabývaly na hlasitosti, blížily se. Před očima mi tančily černé hvězdičky. V dálce před námi už jsem dokázala rozeznat Jeremyho zelenou hondu. Ach bože, jenom jestli to stihneme...
Asi tři metry před autem nám přímo do cesty vstoupil člověk. Zarazily jsme se a já táhla Lissu dozadu za ruku. Byl to on, ten chlápek, kterého jsem viděla přes ulici, jak mě pozoroval. Byl starší než my, tak pětadvacet, jeho výšku bych odhadla tak na dva metry, nanejvýš o pár centimetrů míň. Za jiných okolností - řekněme kdyby nevyprovokoval náš zoufalý útěk -bych řekla, že je celkem přitažlivý. Hnědé vlasy po ramena měl stažené do culíku. Tmavé hnědé oči. Dlouhý hnědý kabát.
Jeho přitažlivost teď ale byla vedlejší. Byl jenom překážkou, která mně a Lisse bránila dostat se k autu a vypadnout. Kroky za námi zpomalily a já věděla, že naši pronásledovatelé nás dohnali. Koutkem oka jsem postřehla další pohyby, blížili se k nám další lidé. Bože. Poslali na nás snad tucet strážců, aby nás pronásledovali. Nemohla jsem tomu uvěřit. Ani sama královna necestuje s tak početným doprovodem.
Zpanikařila jsem a nedokázala jsem jednat tak úplně rozumně, poslechla jsem svůj instinkt. Přitiskla jsem se k Lisse a schovávala ji za sebou, co nejdál z dosahu chlapa, který byl zřejmě jejich vůdcem.
,,Nech ji na pokoji," zavrčela jsem. "Ani se jí nedotkneš.” Z jeho výrazu se nedalo vyčíst vůbec nic, nicméně natáhl ruce před sebe, což mělo být zřejmě uklidňující gesto. Jako bych byla nějaké divoké zvíře, které chce zklidnit.
"Nechci vám..."
Udělal krok vpřed. Ocitl se až moc blízko.
Napadla jsem ho, vrhla se na něj v obranném manévru, jaký jsem za poslední dva roky nepoužila. Rozhodně ne od té doby, co jsme byly s Lissou na útěku. Bylo to hloupé - jen instinktivní reakce na strach. A bylo to beznadějné. Byl to zkušený strážce, žádný novic, který ještě nedokončil výcvik. Taky nebyl slabý a nehrozilo, že by vycouval.
A páni, jak ten byl rychlý! Už jsem zapomněla, jak rychlí strážci mohou být, jak se umí pohybovat a útočit jako kobry. Skopl mě ze sebe, jako by odháněl otravnou mouchu. Odstrčil mě tak prudce, že jsem odletěla. Nemyslím, že chtěl udeřit tak tvrdě - nejspíš mě jen chtěl udržet v bezpečné vzdálenosti, jenže jsem se pořád pohybovala dost nemotorně. Nedokázala jsem se udržet na nohou, začala jsem padat na chodník, nejdřív bokem. To bude bolet. Hodně.
Až na to, že to nebolelo.
Stejně rychle, jako mě odrazil, se natáhl a chytil mě za paži, abych neupadla. Když jsem nabyla rovnováhy, všimla jsem si, jak na mě ten chlápek zírá. Přesněji řečeno zíral na můj krk. Pořád ještě jsem byla trochu dezorientovaná, tak mi to hned nedošlo. Pak jsem pomalu zvedla volnou ruku a lehce se dotkla ze strany svého krku, zranění, které mi před chvílí způsobila Lissa. Když jsem pak prsty odtáhla, měla jsem na nich tmavou lepivou krev. Zahanbeně jsem pohodila hlavou, až mi vlasy spadly do obličeje. Mám husté a dlouhé vlasy, takže mi úplně schovají krk. Přesně z toho důvodu si je nechávám růst.
Tmavé oči toho chlapa spočívaly na mém, teď už zahaleném kousanci ještě o chviličku déle. Se vzdorným pohledem jsem se vykroutila z jeho sevření. Pustil mě, přestože jsem věděla, že by mě klidně dokázal držet celou noc, kdyby chtěl. Bojovala jsem se slabostí a nevolností, když jsem zacouvala zase k Lisse a v duchu se připravovala na další útok. Náhle mě chytila za ruku. "Rose," zašeptala. "Nedělej to."

"Tatínek je fešák, uvidíš." pohladila jsem svoje bříško a usmála se.
Hlavou mi probleskla další vzpomínka na Dimitrije. Tentokrát to byla chvíle z terénního cvičení na akademii.
Nezaváhala jsem. Bulo to příliš rychlé, než aby to bylo něco přátelského. A celé to bylo černé. Vrhla jsem se mezi vetřelce Lissu a zaútočila na něj. I v té zběsilosti jsem mlhavě poznávala, že je to strážkyně, která učí novice na nižším stupni. Jmenuje se Jane nebo tak nějak. Ne Jean. Byla sice vyšší než já, ale i tak jsem jí dala ránu do obličeje. Klopýtla dozadu a v tom jsem vedle ní zaznamenala další postavu. Jurij. Vrhla jsem se vpřed a Jean se ocitla mezi ním a mnou. Kopla jsem jí do břicha. Spadla na Jurije a oba zavrávorali. V okamžiku jsem vytáhla svůj cvičný kůl a namířila ho na její srdce. Dotkla jsem se její hrudi a ona ihned ustoupila stranou, protože technicky vzato už byla "mrtvá".
Pak jsem se zaměřila na Jurije. Za sebou jsem slyšela tlumené zvuky zápasu, takže jsem předpokládala, že i Dean teď čelí svému útočníkovi či útočníkům. Ale neměla jsem čas to zjišťovat. Musela jsem vyřídit Jurije, což bylo o něco obtížnější, jelikož byl silnější než Jean. Kroužili jsme kolem sebe a střídavě zasazovali a schytávali rány. Zkusil zasadit rozhodující chvat, ale já byla rychlejší a vykroutila se z jeho sevření. Držela jsem se z jeho dosahu tak dlouho, dokud se mi nepodařilo probodnout kůlem i jeho.
Sotva poražený vycouval, otočila jsem se k Deanovi. Lissa stála stranou a pozorovala Deana, jak zápasí se svým útočníkem. Byl to dost ubohý boj. Ryana jsem těžce zkritizovala, ale ve srovnání s tímhle nebyly jeho chyby ničím. Deanův cvičný kůl se válel na zemi a on sám se pohyboval trhaně a nestabilně. Bylo mi jasné, že když bude takhle pokračovat, dopadne špatně. Vyskočila jsem vpřed a odstrčila Deana k Lisse. Vrazila jsem do něj takovou silou, že upadl, ale to mi bylo jedno. Potřebovala jsem ho odklidit z cesty.
Postavila jsem se proti mému soupeři a uviděla, že je to Dimitrij.
Bylo to nečekané. Malý hlásek v hlavě mi našeptával, že s Dimitrijem nemůžu bojovat. Připomněla jsem tomu hlásku, že s Dimitrijem zápasíme už dobře půl roku. A navíc to teď není Dimitrij. Je to můj nepřítel.
S kůlem v ruce jsem se vyřítila proti němu a doufala, že ho překvapím. Jenže Dimitrije je těžké překvapit. A navíc byl rychlý. Tak strašně rychlý. Bylo to, jako by věděl, co chci udělat, ještě dřív než já. Můj útok odrazil lehkou ránou ze strany do hlavy. Věděla jsem, že později to začne pěkně bolet, ale teď jsem byla tak nabuzená adrenalinem, že jsem tomu nevěnovala pozornost.
Vzdáleně jsem si uvědomovala, že se sem seběhli další lidé, aby se na nás podívali. Dimitrij i já jsme tady byli za celebrity a navíc celé situaci dodávalo na dramatičnosti, že je můj učitel. Tohle byla prvotřídní zábava.
Nespouštěla jsem z Dimitrije oči. Jak jsme se tak provokovali, útočili a odráželi útoky toho druhého, snažila jsem se vybavit si všechno, co mě učil. Taky jsem se snažila vzpomenout si na všechno, co o něm vím. Trénovala jsem s ním měsíce. Znám ho, znám jeho pohyby, stejně jako on ty moje. Dokážu předvídat, co udělá. Jakmile jsem začala tyhle svoje vědomosti využívat, náš boj se stal záludnějším. Byli jsme až příliš vyrovnaní, oba hrozně rychlí. Srdce mi zběsile bušilo v hrudi a na kůži mě studil pot.
Pak po mně Dimitrij konečně vystartoval. Vrhl se na mě celou svou vahou. To nejhorší jsem odrazila, ale byl příliš silný. Po tom střetu jsem zavrávorala. Nepromeškal příležitost, strhl mě k zemi a pokoušel se mě znehybnit. Kdybych takhle dopadla se strigojem, nejspíš bych skončila s prokousnutým hrdlem nebo zlomeným vazem. Tohle jsem nemohla dopustit.
Přestože jsme spolu zápasili už na zemi a já byla pod ním, podařilo se mi vystrčit loket a udeřit ho do obličeje. Ucukl a to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Převalila jsem ho a zalehla pod sebou. Snažil se mě setřást, ale já se nenechala a ještě k tomu jsem manévrovala se svým kůlem. Jenže Dimitrij měl velikou sílu. Naprosto jistě jsem věděla, že ho na zemi neudržím. Přesně jak jsem čekala, můj stisk zeslábl. Ale druhou rukou jsem popadla kůl, namířila mu ho na srdce a dotkla se jím jeho hrudi. A bylo hotovo.
Lidi za mnou začali tleskat, ale já měla oči jen pro Dimitrije. Dívali jsme se jeden druhému do očí. Pořád jsem na něm seděla a rukama se mu opírala o hrudník. Oba jsme byli zpocení a těžce jsme oddechovali. V jeho očích jsem viděla, jak je na mě pyšný, ale v jeho pohledu bylo mnohem víc. Byl tak blízko a já po něm prahla. Opět mi připadalo, že je mou součástí, kterou potřebuju, abych byla celá. Vzduch mezi námi se náhle zdál horký a těžký. V tu chvíli bych dala všechno za to, abych si k němu mohla lehnout a nechat se obejmout. Jeho výraz napovídal, že myslí na totéž. Boj sice skončil, ale zůstaly zbytky adrenalinu a živočišné divokosti.

Ach, jak ráda bych se do té chvíle vrátila. Moje tehdejší problémy mi teď přišli jako maličkosti proti tomu, čím jsme si potom prošli.
Před očima se mi objevila další vzpomínka. Vzpomínka na tu nejkrásnější chvíli v životě. Na to, co se stalo tenkrát v chatce.
Znovu mě zaplavila vlna emocí, ale tentokrát to nebyla ani nenávist, ani vztek. Bylo to hřejivé a krásné a tak hezky mě z toho bolelo u srdce. Objala jsem ho kolem krku a naše rty se setkaly. V tom polibku byla čistá láska, bylo to sladké a blažené, beze stopy zoufalství nebo temnoty. Intenzita toho polibku vzrůstala. Pořád v něm bylo plno lásky, ale vloudilo se do něj i něco víc – něco naléhavého a silného. Elektrické jiskření, které mezi námi před chvíli probíhalo, když jsem s ním zápasila, se teď vrátilo a sevřelo nás.
Připomnělo mi to tu noc, kdy na nás Viktor uvrhl kouzlo chtíče, a oba nás ovládaly síly, které jsme nemohli kontrolovat. Bylo to, jako bychom umírali hlady nebo se topili a jenom ten druhý nás mohl zachránit. Přivinula jsem se k němu s jednou rukou kolem jeho krku, zatímco druhou jsem si ho k sobě tiskla tak pevně, až jsem mu zarývala nehty do zad. Položil mě na postel. Chytil mě kolem pasu a pak mi jednou rukou sjel po zadní straně stehna a nadzvedl mi nohu, takže jsem ho objímala i nohama.
Pak jsme se oba současně zarazili, pořád těsně u sebe. Na téhle chvíli záviselo všechno na světě.
"Nemůžeme...," vydechl.
"Já vím," souhlasila jsem.
Potom mě znovu políbil a já tentokrát věděla, že už nebude cesty zpět. Už žádné zábrany. Svíjeli jsme se v objetí a on se mi snažil svléknout kabát, potom sobě košili, pak moji košili... Vážně se to hodně podobalo naší bitce na nádvoří – stejná vášeň a žár. Nakonec bych řekla, že instinkty pro boj a sex až nejsou tak odlišné. Obojí vychází ze zvířete v nás.
Jak jsme si ale svlékali čím dál víc oblečení, bylo v tom mnohem víc než živočišná vášeň. Bylo to sladké a nádherné. Když jsem se mu dívala do očí, bez nejmenších pochybností jsem věděla, že mě miluje víc než kohokoli jiného na světě, že jsem jeho spásou, stejně jako on mou. Nikdy bych nečekala, že poprvé k tomu dojde v chatce v lese, ale na místě nakonec stejně nezáleželo. Záleželo jen na tom, s kým. Když jste s někým, koho milujete, můžete být kdekoli a stejně je to nádherné. Kdybyste byli v té nejluxusnější posteli na světě s někým, koho nemilujete, nic by se tím nespravilo.
A já ho miluju. Miluju ho tolik, že to až bolí. Veškeré naše oblečení skončilo na hromadě na zemi, ale jak se ke mně Dimitrij tiskl nahým tělem, zima mi rozhodně nebyla. Nedokázala jsem určit, kde končí on a kde začínám já. Takhle jsem to vždycky chtěla. Abychom se nikdy nerozdělili.
Přála bych si umět najít vhodná slova, abych popsala sex, ale nic na světě by nedokázalo popsat, jak úchvatné to bylo. Byla jsem nervózní, vzrušená a tisíce dalších věcí. Dimitrij byl moudrý a zkušený a nekonečně trpělivý – stejně jako když jsme spolu trénovali. Připadalo mi zcela přirozené nechat se jím vést, ale on byl taky víc než ochotný občas mi předat vedení. Nakonec jsme byli rovnocenní. Každý dotek měl v sobě ohromnou sílu, dokonce i sebenepatrnější pohlazení konečky prstů.
Když bylo po všem, lehla jsem si na něj. Celé tělo mě bolelo, ale zároveň mi bylo překrásně. Byla jsem šťastná a spokojená. Trochu jsem litovala, že jsme to neudělali už dávno, jenže jsem si dobře uvědomovala, že až teď na to nastal ten vhodný čas.
Opřela jsem si mu hlavu o hrudník a vychutnávala si teplo sálající z jeho těla. Políbil mě na čelo a prsty mi projel vlasy.
"Miluju tě, Rózo." Znovu mě políbil. "Vždycky tady pro tebe budu. Nedovolím, aby se ti něco stalo."
Ta slova byla nádherná a nebezpečná. Neměl by mi říkat něco takového. Neměl by mi slibovat, že mě bude ochraňovat, když přece zasvětí život ochraně Morojů, jako je Lissa. Neměla bych být v jeho srdci první, stejně jako on by neměl být první v tom mém. Proto jsem neměla říkat to, co jsem řekla vzápětí.
"A já nedovolím, aby se něco stalo tobě," slíbila jsem mu. "Miluju tě." Opět mě políbil, takže jsem neměla šanci k tomu ještě něco dodat.
Potom jsme tam ještě chvíli leželi v objetí a moc nemluvili. Takhle bych vydržela věčně, jenže jsme oba dobře věděli, že musíme jít. Ostatní nás co nevidět začnou hledat a budou chtít, abych jim řekla, co se vlastně stalo. A kdyby nás našli takhle, určitě by to nebylo nic příjemného.
Tak jsme se oblékli, což nebylo nic jednoduchého, protože jsme se nedokázali přestat líbat. A nakonec jsme neochotně opustili chatu. Drželi jsme se za ruce a věděli, že takhle můžeme jít už jenom chviličku. Jakmile se přiblížíme k centru kampusu, budeme se muset chovat jako obvykle. Teď ale celý svět zářil a byl krásný. Každý krok by prosycen radostí.

Byla to ta nejkrásnější noc v mém životě, dokud nás nenapadli strigojové. Pár lidí unesli a my se je vydali zachránit, ale všechno bych vrátila, jen aby se v té jeskyni Dimitrijovi nic nestalo. Zní to sobecky, ale na něm my záleží více než na komkoliv jiném.
Rozběhli jsme se k východu a zanedlouho jsme se ocitli na čerstvém vzduchu. Moje skupinka zůstala stát ve vchodu, protože jsme chtěli sledovat, co se děje. Slunce už skoro zapadlo. Nevolnost mě nepřešla, což znamenalo, že Strigojové jsou stále ještě naživu.
O chviličku později jsme uviděli skupinku vedenou mou matkou. Podle počtu Strigojů bylo zřejmé, že jednoho dostali. Ale byli strašně blízko. Všichni jsme se napjali. Ještě kousek, ještě kousek...
Potom se všechno seběhlo tak rychle, že nikdo nedokázal včas zareagovat. Z výklenku u stěny vyskočili tři Strigojové, kteří se tam schovávali a nás nechali projít. Jeden z nich chytil Celestu a tesáky jí šel po tváři. Uslyšela jsem přidušený křik a všude se rozstříkla krev. Jeden ze Strigojů vyjel po profesorce Carmackové, ale moje máma ji odstrčila k nám.
Třetí Strigoj se vrhl na Dimitrije. Za celou tu dobu, co ho znám, jsem ho nikdy neviděla zaváhat. Vždycky byl rychlejší a silnější než kdokoli jiný. Tentokrát ale ne. Tenhle Strigoj ho překvapil a to kratičké Dimitrijovo zaváhání mu úplně stačilo.
Vyvalila jsem oči. Byl to ten blonďatý Strigoj. Ten, který se mnou mluvil při boji.
Strhl Dimitrije k zemi. Zápasili tam spolu a jejich síly byly vyrovnány. Pak jsem uviděla tesáky bořící se do Dimitrijova hrdla. Rudé oči vzhlédly a zadívaly se do mých.
Uslyšela jsem další křik – tentokrát svůj vlastní.
Moje matka se okamžitě vrhla Dimitrijovi na pomoc, ale vtom se objevilo pět dalších Strigojů. Nastal chaos. Už jsem Dimitrije neviděla, neviděla jsem, co se mu stalo. Viděla jsem jen, že se máma nemůže rozhodnout, jestli prchnout, nebo bojovat. Pak se jí v obličeji mihl výraz lítosti a rozběhla se za námi k východu. Já jsem se mezitím snažila dostat dovnitř, ale někdo mi v tom bránil. Byl to Stan.
"Co vyvádíte, Rose? Jdou sem další."
Copak mu to nedocházelo? Dimitrij je uvnitř. Musím mu pomoct.
Vyběhla matka s Albertou, které mezi sebou táhly profesorku Carmackovou. Pronásledovala je skupina Strigojů, ale náhle se zastavila před místem, kam ještě dopadaly poslední paprsky slunce. Já se pořád prala se Stanem. Nepotřeboval pomoc, ale máma mě stejně popadla a spolu s ním mě odtáhla ven.
"Rose, musíme odtud vypadnout!"
"On je uvnitř!" zaječela jsem a vší silou zabrala, abych se jí vykroutila. Jak jsem mohla zabít několik Strigojů, když se nedokážu vykroutit těmhle dvěma? "Dimitrij je uvnitř! Musíme se pro něj vrátit! Nemůžeme ho tam nechat!"
Škubala jsem sebou a hystericky na ně ječela, že musíme jít zachránit Dimitrije. Moje matka se mnou zatřásla a naklonila se ke mně tak blízko, že jsme měly obličeje jen pár centimetrů od sebe.
"Je mrtvý, Rose! Nemůžeme se tam vrátit. Za čtvrt hodiny zapadne slunce a oni na nás čekají. Než se stihneme vrátit za ochrannou linii, bude už tma. Potřebujeme každou vteřinu, a stejně to stačit nebude."
Viděla jsem, jak se Strigojové shromaždují u vchodu a červené oči jim září nedočkavostí. Asi deset jich úplně zaplnilo vchod. Možná jich bylo i víc. Matka měla pravdu. Vzhledem k jejich rychlosti by patnáct minut nestačilo. Přesto jsem nedokázala udělat ani krok. Nedokázala jsem odtrhnout pohled od jeskyně, kde byl Dimitrij, kde byla půlka mé duše. Nemůže být mrtvý. Kdyby byl, pak bych byla určitě mrtvá i já.
Máma mi vrazila facku, což mě vytrhlo z mého běsnění.
"Utíkej!" zakřičela na mě. "Je mrtvý! A ty se k němu nepřidáš!"
Viděla jsem, že panikaří, že se bojí, že by mohla přijít o život i její dcera. Vzpomněla jsem si, jak Dimitrij řekl, že by radši umřel, než abych umřela já. A když tady budu takhle hloupě stát a čekat, až se na mě Strigojové vrhnou, budu taky mrtvá.
"Utíkej!" zakřičela znovu.
S uslzenýma očima jsem se dala do běhu.

Ta vzpomínka mě ukrutně bolela, ale ty dvě, co přišly potom, byly snad ještě horší.
Minuty neplynuly rychle, ale nakonec přece jen nějak uběhly. Někdo zakřičel, že se strážci vracejí. Vyskočila jsem a rozběhla jsem se podívat tím směrem. Když jsem to uviděla, zarazila jsem se na místě.
Nosítka. Na nosítkách nesli těla padlých. Mrtví strážci s bledými obličeji a nevidoucíma očima. Jeden z přihlížejících Morojů se rozběhl do křoví, aby se vyzvracel. Lissa se rozbrečela. Strážci kolem nás nosili jednu mrtvolu za druhou. Dívala jsem se na ně a připadala si vyhořelá a prázdná. Uvažovala jsem, jestli až příště projdu za ochrannou hranici, uvidím i jejich duchy.
Konečně prošla celá skupina. Nesli jen pět těl, ale já měla dojem, jako by jich bylo pět set. Ale jedno tělo jsem neviděla. Toho pohledu jsem se děsila nejvíc. Rozběhla jsem se za matkou. Pomáhala nést nosítka. Ani se na mě nemusela podívat a bezpochyby už věděla, na co se jí zeptám.
"Kde je Dimitrij?" vyhrkla jsem. "Je..." Bylo by příliš troufalé doufat v tolik? "Žije?" Ach Bože! Co když byly moje modlitby vyslyšeny? Co když tam zůstal zraněný a čeká, až za ním pošlou doktorku?
Matka neodpověděla hned. A pak jsem její hlas sotva poznávala.
"Rose, on tam nebyl."
Na hrbolatém terénu jsem zakopla a pak jsem měla co dělat, abych mámu zase dohonila. "Počkej. Co to znamená? Třeba je zraněný a potřebuje pomoc..."
Stále se na mě nedívala. "Molly tam taky nebyla."
Molly byla Morojka, která posloužila Strigojům za potravu. Byla stejně stará jako já, vysoká a krásná. V jeskyni jsem ji viděla mrtvou, vysáli z ní všechnu krev. Ta rozhodně mrtvá byla. V žádném případě nemohla být jen zraněná a vypotácet se z jeskyně. Molly a Dimitrij. Jejich těla zmizela.
"Ne," vydechla jsem. "Nemyslíš..."
Matce z jednoho oka skanula slza. Nic podobného jsem u ní nikdy neviděla. "Nevím, co si myslet, Rose. Pokud přežil, je možné, že... že si ho s sebou vzali na později."
Pomyšlení na to, že Dimitrij by byl "svačinkou", bylo příliš příšerné, než aby to bylo nutné vyslovovat – ale tahle alternativa nebyla to nejhorší. Věděly jsme to obě.
"Ale Molly by si s sebou na později nebrali. Ta už byla nějakou dobu mrtvá."
Máma přikývla. "Je mi líto, Rose. Nic nemůžeme vědět s jistotou. Je celkem pravděpodobné, že oba byli mrtví a Strigojové jejich těla jen někam odtáhli."
Lhala. Poprvé v mém životě mi matka řekla lež, aby mě ochránila. Ona není zrovna utěšovací typ. Nevymýšlí si hezké příběhy, aby se někdo cítil líp. Vždycky říkala pravdu natvrdo.
Tentokrát ale ne.
Zastavila jsem se a celá skupina procházela dál kolem mě. Lissa mě dohnala a tvářila se ustaraně a nechápavě.
"Co se děje?" zeptala se.
Neodpověděla jsem. Jen jsem se otočila a rozběhla se zpátky k hranicím pozemku. Lissa vyběhla za mnou a volala na mě. Nikdo si nás nevšímal, protože kdo by byl tak hloupý, že by po tom všem, co se stalo, lezl za ochrannou linii?
Já ano, i když za denního světla jsem se neměla čeho obávat. Proběhla jsem kolem místa, kde Lissu mučila Jesseova parta, a překročila jsem neviditelné čáry, které ohraničovaly pozemky Akademie. Lissa na okamžik zaváhala, ale pak se vydala za mnou. Sotva popadala dech.
"Rose, co to..."
"Masone!" zakřičela jsem. "Masone, potřebuju tě."
Chvilku mu trvalo, než se zjevil. Tentokrát nejenže byl bledý, ale vypadalo to, že poblikává jako žárovka, která se chystá zhasnout. Stál tam, díval se na mě, a ačkoli se tvářil stejně jako vždycky, měla jsem zvláštní pocit, že ví, na co se ho chci zeptat. Lissa stála vedle mě a dívala se střídavě na mě a na místo, kam jsem směřovala svou řeč.
"Masone, je Dimitrij mrtvý?"
Mason zavrtěl hlavou.
"Žije?"
Opět zavrtěl hlavou.
Ani živý, ani mrtvý. Svět se se mnou zatočil a před očima se mi roztančily barevné tečky. Dlouho jsem nejedla, takže jsem byla zesláblá a točila se mi hlava. Neměla jsem daleko k mdlobám. Ale musela jsem se ovládnout. Musela jsem položit další otázku. Ze všech těch obětí... Ze všech obětí, z nichž si mohli vybírat, by si určitě nevybrali jeho.
Následující slova se mi zadrhla v krku. Klesla jsem na kolena a vyslovila je.
"Je... je z Dimitrije Strigoj?"
Mason na okamžik zaváhal, jako by se bál mi odpovědět. Potom přikývl.
Srdce se mi roztříštilo. Celý můj svět se roztříštil.
Ztratíš to, čeho si ceníš nejvíc...
Rhonda nemluvila o mně. Nemluvila ani o Dimitrijově životě.
Čeho si ceníš nejvíc.
Byla to jeho duše.

Další vzpomínka mě zasáhla opravdu hluboko.
Tak. Tohle má v plánu. I přes to, že jsem ho vytočila do nepříčetnosti, pořád mě chtěl mít navěky nablízku.
"Ty mě neprobudíš," řekla jsem.
"Rose, neexistuje žádný způsob, jak bys mohla-"
"Ne!"
Vylezla jsem nahoru na zábradlí mostu, s jednou nohou přes něj. Věděla jsem, co se bude dít. Strnul.
"Co to děláš?"
"Říkala jsem ti. Já zemřu dřív, než ze mě bude Strigoj. Nebudu jako ty, nebo jiní. Nechci to. Ani tys to kdysi nechtěl. "Uslzené tváře mi ovanul vítr a mě zastudil obličej. Přehodila jsem přes zábradlí i druhou nohu a zadívala se dolů na rychle plynoucí vodu. Byli jsme mnohem výš, než v úrovni druhého patra. Kdybych narazila dost tvrdě do vody,
a dokonce i kdybych přežila ten pád, neměla bych sílu plavat
proudu a dostat na břeh. Jak jsem se dívala, uvažujíc o mé
smrti, vzpomněla jsem si, jak jsme kdysi s Dimitrijem seděli na zadní sedačce v autě a probírali toto téma.
Bylo to poprvé, co jsme seděli takhle blízko sebe, a každé místo našeho
doteku bylo teplé a krásné. Uvědomila jsem si, že jeho vůně už dávno zmizela. Tenkrát byl uvolněný a usmíval se. Bavili jsme se o tom, co to obnáší být na živu a zcela ovládat svou duši- a co obnáší stát se nemrtvým, ztratit lásku a světlo života a ty, které známe. Dívali jsme se na sebe a shodl se n atom, že smrt je lepší než takový osud. Při pohledu na Dimitrije teď, jsem musela souhlasit.
"Rose, nedělej to." Slyšela jsem v jeho hlase skutečnou paniku. Pokud skočím, ztratí mě. Žádná strigojka. Žádné probuzení. Aby mě proměnil, musel by mi vypít tolik krve, aby mě zabil, a pak by mi musel dát napít svojí krve. Pokud bych skočila, voda by mě zabila, ne ztráta krve. Byla bych
dávno mrtvá dřív, než by mě našel v řece.
"Prosím," žadonil. V jeho hlase byla stopa smutku, což mě překvapilo. Trhalo mi to srdce. Připomnělo mi to příliš živého
Dimitrije, ten, který nebyl monstrum. Ten, kdo by se staral o mě
a miloval mě, kdo by mi věřil a miloval mě. Tento
Dimitrij, ten, nebyl nic z těch věcí, udělal dva kroky pečlivě
vpřed, pak se znovu zastavil. "Musíme být spolu."
"Proč?" Zeptal jsem se tiše. To slovo odnesl vítr, ale Dimitrij ho přesto slyšel."Protože tě chci."
Dala jsem mu smutný úsměv, jestli tak se znovu setkáme ve světě
mrtvých. "Špatná odpověď," řekla jsem mu.
Pustila jsem se.
V tom okamžiku byl u mě. Stihl to svou Strigojí rychlostí v okamžiku, kdy jsem začala padat.
Natáhl se a chytil mě za jednu ruku a přetáhl mě přes zábradlí. No, vlastně jen napůl-zbytkem těla jsem visela nad řekou.
"Přestaň se semnou prát!" Křikl a snažil se mě tahat za ruku k sobě.
Sám byl také ve vratké pozici, obkročmo seděl na zábradlí a nakláněl se dolů, aby mě držel.
"pusť mě!" Křičela jsem zpátky.
Ale on byl příliš silný a podařilo se dopravovat většinu mě přes zábradlí,
natolik, že jsem nebyl v celkové nebezpečí pádu znovu.
V tu chvíli, než jsem se pustila, jsem opravdu
uvažovala o mé smrti. Já bych se s ní vyrovnala a přijala ji. A taky jsem věděla, že Dimitrij tohle udělá. Byl na to dost rychlý a dobrý. Proto jsem v druhé ruce, která mi volně visela dolů, držela kůl.
Podívala jsem se mu do očí. "Vždycky tě budu milovat."
Pak jsem mu zabodla kůl do srdce.
Nebyl to tak přesný zásah, jak jsem chtěla. Ne když tak zkušeně uhnul. Snažila jsem se mu ho zarazit ještě hloub, ale z tohoto úhlu to šlo špatně. Pak se přestal bránit. Ohromeně se na mě podíval a pootevřel rty a téměř se usmál, i když to byl strašlivý a bolestný úsměv..
"To je to, co jsem měl říct..." vydechl.
To byla jeho poslední slova.
Jak uhýbal kůlu, ztratil rovnováhu. Magie v kůlu vše jenom usnadnila, když ochromila i jeho reflexy. Dimitrij padal.
Málem mě strhl s sebou, a jen tak tak jsem chytla zábradlí. Padal do tmy- dolů až do černoty řeky Ob. O chvíli později mi zmizel z dohledu.
Dívala jsem se za ním, jestli bych ho viděla ve vodě, kdybych zamžourala dost silně. Ale neudělala jsem to. Řeka byla příliš tmavá a on příliš daleko. Mraky překryly měsíc a všechno zase zahalila temnota. Chvíli jsem zírala do řeky, a když mi došlo, co jsem právě udělala, chtěla jsem se vrhnout za ním. Teď už určitě nedokážu žít...
Při poslední vzpomínce se mi podlomila kolena a já se svezla k zemi a nekontrolovtelně se rozbrečela. Nevím, jak dlouho jsem tam tak seděla, ale už vstali i ostatní. Naposledy jsem si utřela slzy a v ručníku vyšla z koupelny. Ostatní seděli u stolu v obýváku a snídali, rychle jsem se převlékla a bez snídaně jsem s partou šla do třídy. První hodina uběhla celkem dobře, ale o přestávce jsem dostala hlad.