Povidky-od-alli | NŠ - 18.kapitola

Seděli jsme na čtvrté hodině, když se z chodby ozval pištivý zvuk. Požární poplach. První jsem zareagovala já s Dimitrijem. Vyskočili jsme a vlastními těly zaštítili naše moroje. Zpozorovala jsem, jak Read, strážce jedné morojky, kterou jsem neznala, se k ní taky postavil a čekali jsme, co se bude dít. Učitel se rychle vzpamatoval a všechny nás vyhnal ze třídy. Na nádvoří jsme se dostali jako poslední ze všech tříd.
Rozhlížela jsem se, jestli vidím všechny své známé, když jsem se zhroutila nevolností. Zatracené schopnosti stínem políbené. Pomalu jsem se zvedla a čapla Dimitrije za ruku. Nechápavě se na mě podíval. "Najdi toho strážce, co byl s námi ve třídě. Rychle." Dimitrij mi věřil a tak se bez otázek vydal hledat strážce.
S námahou jsem se otočila k Lisse a Christianovi, "Půjdete s tím strážcem a Annou Badicovou do bezpe..." Přerušila mě náhlá nevolnost, která se ocitla za hranicí únosnosti. "do bezpečí. Musíte mi věřit a jít. Ano?" Podařilo se mi vyslovit mezi hlubokým dýcháním. Ucítila jsem přítomnost dalšího strigoje a pod návalem bolesti upadla na zem.
"Rose!" Lissa ke mně rychle přiskočila a podala mi stříbrný prsten. Tázavě jsem se na ní podívala. "Mělo by ti to pomoct."
Netáhla jsem se pro prsten, ale srazila mě další vlna nevolnosti. "Rózo! Sakra." Dimitrij vytrhl Lisse prsten a nandal mi ho na ruku. "Lepší?"
"Děkuju." Vydechla jsem. "Strážce Reade. Vezmete teď, královnu, prince Ozeru a lady Badikovou do bezpečí. Já se strážcem Belikovem půjdeme po těch strigoních." Rozhodla jsem, vzala Dimitrije za ruku a otočila se k odchodu.
"Strigojích?" Zastavil mě Read. "Vždyť je to jenom požár."
"Víte vy, kdo jsem? Nebo proč jsem se před chvílí válela bolestí po zemi? Jsem stínem políbená a vycítím strigoje. Tady je jich nejméně pět, jestli né víc." Vysvětlila jsem mu. Tenhle strážce byl asi v mém věku a na dvoře jsem ho ještě neviděla, tím by se vysvětlila jeho neznalost. Každý, kdo byl u dvora, věděl, co dokážu.
"Poslechnete rozkaz výše postavené strážkyně, nebo tu budete jenom tak stát a koukat." Dimitrij ani nepočkal na odpověď, vzal mě zase za ruku a rychle políbil. "Ať se ti hlavně nic nestane. Víš, že teď je to pro tebe nebezpečné. A pro Sarah taky."
"Já vím, ale bez tebe se nikam nehnu." Odpověděla jsem mu a s ním po boku jsem vyběhla do zadní části školy, kde jsem ty strigoje cítila. Nemuseli jsme běžet moc dlouho, protože na nás hned zaútočilo šest strigojů. Dimitrij zaměstnával čtyři a já svým kůlem upoutala pozornost zbylých dvou.
Oba dva byli o něco vyšší než já, ale mě učil Dimitrij a tak jsem neměla nejmenší problém vyhnout se pěsti toho nižšího a současně mu zabodnout stříbrný kůl do srdce. Rychle jsem ho vytáhla, ale to už mě ten druhý praštil a já odlítla na zeď školy. Za letu jsem se ještě stihla přetočit, abych narazila bokem a ne hlavou. Oklepala jsem se z rány a zaútočila na strigoje. Koutkem oka jsem zahlédla Dimitrije se spoustou škrábanců, ale jinak byl v pořádku. U jeho nohou se válely dvě těla strigojů a právě probodl dalšího. Ta chvilka, kterou jsem sledovala svého Ruského milence, mi ale přinesla nevýhodu. Strigoj využil mojí nepozornosti a svými nehty na ruce mi rozškrábl nohu. Vykřikla jsem bolestí a zhroutila se k zemi. Strigoj se sklonil k mému krku a zabořil mi svoje tesáky do tepny. Znovu jsem vykřikla, když ho ode mě ten druhý strigoj odtrhl. "Musíme zmizet. Pán volá." Nestihli jsme s Dimitrijem nijak zareagovat, protože se oba strigojové svojí nadpřirozenou rychlostí utekli. Šokem jsem zapomněla na bolest ve svém stehně a postavila se k Dimitrijovi.
"Co to mělo znamenat?" Zeptala jsem se v naději, že mi jenom něco uniklo.
"Nevím." Dimitrij se na mě podíval a vytřeštil oči, "bolí to hodně?" Nechápavě jsem se na něj dívala a pak jsem pohledem sklouzla k mojí noze. Sakra! Přes stehno se mi od kyčle až po koleno táhnul hluboký šrám, který mi způsobil strigoj. Natáhla jsem ruku a dotkla se kůže okolo. Okamžitě jsem ruku zase odtáhla a sykla bolestí. "Určitě v tom máš infekci. Odnesu tě za Lissou."
"Ani nápad! Musíme za těma strigojema. Nemůžeme je nechat utéct." Odporovala jsem mu a opřela se o stěnu s rukama zkříženýma na prsou. Váhu jsem přenesla na zdravou nohu, teda myslela jsem si, že je dravá. Došlápla jsem na zem a zatmělo se před očima. Jako v mlze jsem vnímala Dimitrije, který mě vzal do náručí a odnesl na pokoj. Znovu jsem po pár hodinách skončila v bezvědomí.
"Kurva. Už zase." Byla moje první slova, která jsem vypustila z pusy, potom co jsem zase nabyla vědomí. Otevřela jsem oči a posadila se na nemocniční posteli a vedle mě se usmíval Dimitrij. Nemocniční? On mě se zraněním od strigoje vzal do nemocnice? "Co se stalo?"
Dimitrij pochopil, že se neptám na strigoje, ale na lékařskou verzi. "Hačalo hořet a ty jsi ve spěchu upadla a pořezala ses o hřebík." Pořádně zrezlý a špinavý hřebík. Vzala jsem za kraj přikrývky a odhrnula ji z pravé nohy. Přes celé stehno jsem měla nejméně dvacet stehů a určitě budu mít jizvu. "Dvacet pět stehů." Poradil mi Dimitrij. Dvacet pět. To je hodně.
O dva měsíce později
"Bude se mi po nich stýskat." Zašeptala jsem se slzami v očích a sledovala, jak se naše letadlo vzdaluje od letiště a tím i Lissy s Chrisem. Dimitrij mi stiskl ruku, ale nevyrušoval mě z mých myšlenek. "Těším se, až mi někdo řekne, jak si porušoval pravidla."
"Nikdo to neudělá. Všem jsem se potom totiž omluvil. Určitě časem zapomněli." Usmála jsem se. Představa, že by na Dimitrije dokázal někdo zapomenout. A na jeho akademii v Rusku na něj určitě pořád vzpomínají.
Když mi přišel dopis, že na Akademii sv. Basila v Rusku potřebují strážce na výpomoc, zářila jsem štěstím. S Dimitrijem jsme nabídku přijali a já se celý týden do našeho odletu radovala, že uvidím místo, kde se z Dimitrije stalo to, čím je. Ruským bohem.  Celý let jsem strávila uvnitř svojí hlavy spolu s představami mladého a neslušného Dimitrije.
"Jsme tu." Dimitrij vzal naše tašky a vystoupili jsme z letadla. Akademie v Rusku se mi na první pohled zdála stejná jako Akademie sv. Vladimíra. Byl tu nižší i vyšší kampus a dvě morojské koleje spolu se dvěma dhampýrskými. A uprostřed toho administrativní budova. Vše bylo stejné. V hlavě se mi mihl obrázek strážcovské chaty v lesích. "Je to stejné jako u nás. Jestlipak tu je i chatka v lesích a dva milenci, kteří utíkají pravidlům." Zašeptala jsem Dimitrijovi do ucha, když jsme prošli hlavní bránou.
"Jestli ano, mají smůlu. Chatka je teď naše." Odpověděl mi.