Povidky-od-alli | Alfa a omega - Štvanice - 8

Osm
"ZAČALI jsme později, než jsem myslel," řekl Charles Anně.
"Ale stejně jsme udělali dobry čas. Baree Lake je stale mili
nebo tak daleko, ale utabořime se tady, než se setmi. Vitr
sfoukne většinu posledniho sněhu ze stromů, a větve nas
dnes v noci zastřeši od každeho sněženi."
Anna se pochybovačně rozhledla.
Jeji vyraz ho rozesmal. "Věř mi. Dnes v noci budeš v pohodli.
To vstani rano sebere nějakou odvahu."
Zdalo se, že jeho ujištěni přijala, což ho potěšilo. "Kdy
dojdeme na misto, kde byli Heather a Jack napadeni?"
"Nedojdeme," řekl ji. "Nechci naš pach nikde pobliž toho.
Chci, abychom vypadali jako kořist, žadny druh oficialnich
vyšetřovatelů."
"Mysliš, že se stara o jednu cestu nebo druhou?"
Charles sundal batoh, pokladajic ho na skalu, ktera vyčnivala
ze sněhu jako velryba zdvyhajici se z oceanu. "Pokud je
opravdu tulak branici sve uzemi, ne. Pokud je tady, aby dělal
problemy memu otci, nezautoči na lidi, kteři vypadaji, jako
by mohli dostat slovo jeho prace ven do světa."
Nasledovala jeho vedeni a položila svůj batoh nade snih.
Vytahl baliček rozinek z kapsy na sve paži- posledni baliček,
ktery měl po ruce, takže rano bude muset doplnit stav. Vzala
ho s polož-to povzdechem, ale stejně ho otevřela a začala
žvykat.
S Annou zaměstnanou jezenim, zabralo mu chvili prozkoumat
jeho vybrany kemp. Pobliž jezera byl lepši; dal si za cil
dosahnout ho někdy v časnem odpoledni a dat Anně šanci si
odpočinout. Nebyl to pro ni prvni den turistiky, ktery
dostala- měl nějake zkušenosti s branim jinych zelenačů do
hor. Bude to třeti nebo čtvrty.
Ale prvni pravidlo skotačeni v lesich bylo byt flexibilni. Mohli
se dostat do jeho prvniho vyběru před setměnim, ale myslel,
že dat ji nějaky čas k odpočinku po prvni tuře bylo vic
důležite.
Spal tu předtim, a skala se nezměnila od dob, kdy byl
chlapec. Naposled... chvilku o tom přemyšlel, ale nemohl to
zařadit. Keře na straně skaly tam nebyvaly, a mohl vidět
pahyl stare Douglasky tisoliste, ktera jej ukryvala naposled,
když tu byl, z vychodu. Položil špičku nohy na shnily pařez a
sledoval rozpad dřeva. Možna před padesati lety, nebo
sedmdesati.
Charles položil podložku, ale neobtěžoval se postavit
batohovy stan. Tak dlouho, jak počasi vydrži, neměl v umyslu
dělat je bezbranne vůči utoku.
Zřidka použival stany, pokud nemusel- a nikdy, když byl
venku na lovu něčeho, co ho mohlo lovit nazpět. Stan mu
blokoval viděni, tlumil zvuky, a stal v cestě.
Vzal ho pro Annu, ale jen nezbytně.
Stara jedle byla přiliš vlhka, aby byla dobre palivo, ale byly
tam dalši padle stromy. Půl hodina lovu jim dala velkorysou
naruč sucheho dřeva vyprošeneho z těl par starych lesnich
monarchů.
Anna seděla na velke skale vedle jeho batohu, když se vratil,
jeji sněžnice opřene proti spodni časti skaly. Sundal sve
vlastni a začal budovat maly oheň, vědomy si jejich oči na
něm.
"Myslela jsem, že Indiani dělali ohně třenim," řekla, když
vytahl plechovku Sterna* a zapalovač.
"Můžu to udělat," řekl. "Ale rad bych jedl někdy do přištiho
dne nebo tak. Sterno a Bic jsou mnohem rychlejši." Zase byli
v pořadku, pomyslel si. Začalo to, když usnula v autě, ale po
cely vylet sem se kolem něj uvolňovala vic a vic. Dokud ho
během poslednich několika mil několikrat nepopadla za bundu
k poukazani na tohle a tamto- stopy po rosomakovi, havran,
ktery je pozoroval z bezpeči bidelka na vrchu horni časti
sloupovite budky na borovici, a kralik ve sve zimni bile.
"Co bys chtěla k jidlu?" zeptal se ji pote, co zařidil oheň ke
sve spokojenosti a položil k varu hrnec sněhu.
"Už žadne sušene maso," řekla. "Moje čelist je unavena
žvykanim."
"Co takhle sladko-kysele kuře?" zeptal se.
MICHAL v krabičce olivoveho oleje a podal ji větši plastovy
saček. Pochybovačně se podivala dovnitř. "Nevypada to jako
sladko-kysele kuře," řekla.
"Musiš věnovat vic pozornosti svemu nosu," nabadal a ukousl
z vlastniho masa. Nebylo to tak dobre, jako večeře včera
večer, ale ne moc špatne na něco, co jste zalili vodou a jedli.
"A alespoň sladko-kysele kuře nevypada jako psi žradlo."
Naklonila se a podivala do jeho obalu. "Ewwe. Proč to
udělali?"
"Můžou sušit jenom male kusy," řekl, odtahujic svůj saček
pryč, než do něj strčila vlasy. "Jez."
"Takže," zeptala se, zpatky na svem bidylku, "jak dlouho
budou naše pachy takhle přestrojene?"
Byl rad povšimnutim, že potom, co si poprve ukousla, padla na
sve jidlo jako dřevorubec.
"To neni důležite," řekl ji, jak dělal rychle najezdy na vlastni
jidlo, "tak dlouho, jak budeme pořad mluvit o tom, co dělame,
takže nas jakykoliv vlk tam venku může slyšet."
Přestala jist a otevřela usta, aby se omluvila, pak se
uprostřed slova zastavila, aby se na něj zamračila. Přemyšlel,
jestli by se měl usmat, aby věděla, že ji jen škadlil; ale ona to
měla, protože na něj mavla svym sporkem**. "Kdyby byl v
doslechu vlkodlak, věděl bys to. Odpověz na otazku."
Malokdy s kymkoliv mluvil o sve magii, včetně sveho otceprotože
bratr vlk mu řikal, že čim meně lidi o tom vědělo,
tim lepši zbraň to byla. Ale bratr vlk neměl namitky, aby řekl
Anně všechno, co chtěla vědět.
Takže ukousl kousek hověziho a přiznal, "Nevim. Tak dlouho,
jak to potřebujeme- dokud nevyškrtneme duchy a oni se
misto toho nerozhodnou pomahat našim nepřatelům."
Podruhe přestala jist, tentokrat k zirani. "Tentokrat
neškadliš?"
Pokrčil rameny. "Ne. Nejsem čarodějnice k zavedeni sve vůle
na světě. Všechno, co můžu udělat, je zeptat se, a pokud to
vyhovuje jejich rozmarům, duchove to dovoli."
Vzala si sousto jidla a musela rychle polknout, aby se
zeptala, "Jsi křesťan? Nebo..."
Přikyvl. "Jako Balaamův osel, jsem. Kromě toho, jako
vlkodlak, viš, že na světě jsou ostatni věci- demoni, upiři,
ghulove, a podobně. Jakmile o tom jednou viš, musiš uznat, že
Bůh je přitomny. To je jedine možne vysvětleni, proč zlo
ještě nepřevladlo nad světem a nezotročilo lidskou rasu. Bůh
se ujišťuje, že zlo zůstane skryte a lstive." Dojedl a odložil
svůj spork.
"Balaamův osel?" Zamumlala pro sebe, pak zadržela dech.
"Balaamův osel viděl anděla. Tim mysliš, že vidiš anděla?"
Usmal se. "Jen jednou a nezajimal se o mě... ale stale, drži se
to s tebou." Ve skutečnosti, dava mu naději v nejtemnějši
noci. "Jenom proto, že Bůh je, neznamena to, že v lesich
nejsou duchove."
"Uctivaš duchy?"
"Proč bych to dělal?" Nebyl blaznivy nebo hloupy- a člověk
musel byt jedno nebo druhe, aby vyhledaval duchy. "Všechno,
co dělaji, je přidělavani mi prace- a můj otec mi dava prace
vic než dost jak to je."
Zamračila se na něj, takže se rozhodl vysvětlit. "Někdy mi v
tom či onom pomahaji, když se zeptam, ale častěji maji něco,
co potřebuji udělat. A neni zas tolik lidi, kteři je slyši, jaci
byvali- což znamena vic prace pro ty z nas, kdo to dokaži.
Můj otec mě drži dost zaměstnaneho za tři lidi. Kdybych
vyhledaval duchy v denni konverzaci, neměl bych čas zavazat
si boty. Samuel travi spoustu času snahou zjistit, kam
duchove patři v křesťanstvi- ja se o ně tolik nestaram."
Přemyšlel, jestli ji připomene, aby dojedla, ale ukousla si, pak
znova. "Co dělaš, když se tě zeptaji na udělani něčeho
špatneho."
Zavrtěl hlavou. "Většina duchů jsou spiš přatelšti a
nepřatelšti než dobři nebo zli."
A pak, protože podivne nutkani škadlit ji bylo stale silne,
dodal, "Vyjma mozky-sajicich duchů, kteři žiji tady kolem
čekajici na hloupe turisty utabořene pod jejich stromy.
Neboj se, udržim je od tebe."
"Trhni si," řekla svemu sladko-kyselemu kuřeti, ale ne, jako
by ji to vadilo.
Někde v temnotě zavyl vlk. Bylo to daleko, vlk lesů, pomyslel
si. Před dvaceti lety tam nebyli žadni vlci k vyti, ale dělali
neustaly pokrok zpatky dolů do Montany z Kanady po deset
let nebo vic. Zvuk ho přiměl se usmat. Jeho otec se bal, že
na teto krotke planetě nebylo vic mista pro predatory, ale
zjistil, že pokud se lide rozhodli nechat vlky zpatky na jejich
pravoplatnem mistě, mohli dat vlkodlakům dost času na
přizpůsobeni.
WALTER našel mrtveho muže, oblečeneho v lovecke
oranžove, opřeneho o strom. Z pohledu na něj, spadl ze skaly
nahoře, kde se vlnila stopa zvěře podel okraje kratkeho
utesu. Jedna noha byla zlomena, ale podařilo se mu par metrů
se odtahnout. Pravděpodobně zemřel mrazem před par dny.
Musel byt důvodem, proč všichni ti hledači prochazeli skrz
lesy. Musel se otačet dokola, protože žadny muž s trochou
rozumu by nelovil tak daleko od cesty bez smečky zviřat
stejneho druhu. Bylo to tak daleko od oblasti, kde lide
hledali, že šance, že kdokoliv najde tělo, byly někde mezi
mizive a žadne. Na jaře toho bude k nalezeni ponechano
malo.
Přemyšlel o pohřbeni těla, ale musel by kopat skrz osm nebo
deset stop sněhu a dalšich šest zmrzle půdy. Kromě toho,
neměl s sebou lopatu.
Nohy mrtveho muže byly te same velikosti, jako Walterovi,
takže si vzal boty stejně jako rukavice a bundu- nechavajic
po sobě oranžovou vestu. Nechat lovcovu zbraň bylo obtižne
rozhodnuti, ale bylo těžke přijit k munici, a netoužil
vyhlašovat svou přitomnost střelbou.
Sklonil hlavu a začal modlitbu. Nebyla to moc dobra
modlitba, protože ta, kterou si pamatoval, byla modlitba,
kterou řikal před spanim jako ditě. Ale zaměřil se na ni,
protože mu to pomahalo ignorovat bestii uvnitř něj, ktera
viděla lovce jako maso. Byla hladova, a nestarala se, odkud
maso pochazi.
Zrovna dokončoval modlitbu, když demon zavyl. Citil zvedani
odpovědneho vrčeni ze sveho břicha, vyzva jeho nepřiteli.
Ale držel zvuk v sobě. Věděl o pronasledovani zla... na chvili
byl zpatky ve valce s Jimmym, klouzajici ze stinu do stinu,
když se bližili ke stanu jejich velitele. Vzlyky vesnicke divky
skryly jejich postup.
Na moment uviděl Jimmyho tvař tak jasně, jako by opět stal
před nim. Pak byl zpatky v současnosti, stojici nad mrtvym
mužem- zmrzlou mrtvolou, jejiž krk nakrajel svym nožem,
jako to udělal CO před všemi těmi lety.
Ta mala divka nikdy nikomu neřekla, co se stalo, i když on a
Jimmy čekali několik tydnů na roubiky a střely. Mohli ji take
zabit- ale to by je dělalo stejně špatnymi, jako CO. Oficialně,
byl zabit sniperem. On a Jimmy se tomu trochu uchechtavali.
Většina sniperů neuživa nože.
Sehnul se a zvedl tělo. Nemohl ho nechat byt nalezeno se
zraněnimi nožem.
Vzal ho někam trochu vic obvyklych tras zvěře.
Nesl mrtvolu mili nebo tak a jemně ji položil pod houšti
Oregonskeho hroznoveho. Olizl si rty a ochutnal krev.
Překvapeně, podival se dolů na tělo a všiml si, že zraněni na
krku byla očištěna, kůže kolem trochu se lesknouci od slin.
Popadl hrst sněhu a otřel si usta, roztrhany mezi hladem a
nemoci- i když věděl, že nemohl moc spolykat, protože tělo
bylo naskrz zmrazene.
Odešel tak rychle, jak mohl zvladnout bez běhu.
"ANNO?" Charles dokončil zapinani spacich pytlů
dohromady. Neodpověděla mu. Shodila svůj kabat a boty, pak
si vylezla zpatky na skalu. Stala bosa, sve vlněne ponožky v
jedne ruce.
Kdyby byli někde jinde, musel by věřit, že si ten pohled
uživa, ale byli zastrčeni v korunach stromů, kde všechno, co
mohla vidět, byli dalši stromy. Ani se tak moc nerozhližela
kolem, jako se spiš nedivala na spacaky a na něj. Jakmile
dojedli, začala se znovu uzavirat.
Teplota klesla o deset stupňů, když slunce zapadlo, a pro ni
bylo přiliš krev mrazici postavat kolem bosa a bez bundy.
Mohla byt vlkodlak, ale omrzliny stale boli jako hřich.
Ale nedostane ji do spacaků bez použiti sily nebo
přesvědčovani. Sundal si vlastni boty a strčil ponožky do
sveho batohu. Vzal dva čerstve pary ponožek a strčil je do
spodni časti spaciho pytle, takže budou zitra rano teple.
Zabalil extra přikryvku, kterou vytřasl a ovinul kolem svych
ramen.
Pak přešel a vyskočil na skalu vedle ni. Nebylo tam moc
mista, ale podařilo se mu s ni stat rameno na rameni.
"Moji bratranci se svym ženam dvořili přikryvkami," řekl ji
bez ohlednuti. Nic neřekla, jen vytahla prsty a stočila je
dohromady pro teplo. "Řika se tomu loveni dekou," řekl.
"Jeden z nich šel k divce, ktere se dvořil a pomalu natahl
ruku-" Držel roh deky a položil svou paži kolem jejich ramen.
"A zabalil přikryvku kolem ni. Pokud neuhnula, přitahl ji bliž."
Zatahal, a ona ukročila, dokud nebyla vtažena pod jeho paži s
přikryvkou zachumlanou kolem nich obou.
"Loveni dekou?" V jejim hlase bylo pobaveni, ale jeji tělo
bylo stale ztuhle.
Vlk, pomyslel si, ale ne uplně. Kdyby se po tom nepoohližel,
neucitil by osobitou vůni jejiho vlka smišenou s vůni, ktera
byla Annina.
"Můj bratr, Samuel, je s tim ještě hladši než ja," řekl ji,
hybajic se trochu vic, dokud nestala před nim, jeji chladna
chodidla na vršku jeho.
Nadechla se a vypustila vzduch v dlouhem, mrazivem
vydechu, jeji tělo uvolňujic se proti němu.
"Řekni mi o pařeni," řekla.
Sevřel kolem ni sve paže. "Jsem v tom trochu sam novaček."
"Tys nikdy předtim nebyl spařeny?"
"Ne." Vdechl jeji pach a nechal ho vnořit do sebe a zahřat
jeho hruď. "Něco o tom jsem ti řekl. Většina dvořeni je jako
u lidi. Pak se vezmou a nakonec, obvykle, jeho vlk ji
akceptuje jako svou družku."
"Co když se to nikdy nestane?"
"Pak nestane." Nebyl zdaleka tak horkokrevny, jak zněl. "Už
jsem se vzdal nalezeni družky, když jsem potkal tebe."
Nemohl pomoci svemu usměvu, když přemyšlel o zmatene
radosti toho prvniho setkani. "Bratr vlk si tě vybral jakou
mou družku ve chvili, kdy tě spatřil, a ja mohu jen tleskat
jeho dobremu rozumu."
"Co by se stalo, kdybys mě nenaviděl?"
Povzdechl do jejich vlasů. "Pak bychom nebyli tady. Nechtěl
bych skončit jako můj otec a Leah."
"On ji nenavidi?"
Pokrčil rameny. "Ne. Ne tak docela. Nevim." Jak skončili u
tohohle? "Nikdy nic neřekl tak či onak, ale věci mezi nimi
nejsou v pořadku. Jednou mi řekl, před dlouhou dobou, že
jeho vlk rozhodl, že potřebuje družku k nahrazeni me
matky."
"Tak co se pokazilo?" zeptala se, jak jeji tělo měklo v jeho.
Zavrtěl hlavou. "Netoužim se na to Marroka zeptat a
doporučuji ti, abys to nedělala ani ty."
Přemyšlela o něčem jinem. "Řikal jsi něco o uplňkovem
obřadu."
"Spravně," řekl. "Je to obřad konajici se pod měsicem k
posvěceni našeho pouta- jako manželsky obřad, domnivam se,
i když je to soukrome. Take pak budeš plně přijata do
smečky meho otce." Citil jeji ztuhnuti; obřad smečky, ktery
zahrnoval sdileni Alfova masa a krve- doslova- mohl byt
pěkně děsivy, když jste na něj nebyli připraveni. A proč by
to měl Leo udělat spravně, když udělal tolik jinych věci
špatně? Rozhodl, že to bylo něco, co by měli prodiskutovat,
když se ji nesnažil uvolnit a jit s ni zalezt do spacaků. "Pokud
si vybereš, můžeme udělat samostatny manželsky obřad v
kostele, kdybys rada. Pozvat tvou rodinu."
Otočila se, takže mu viděla do obličeje. "Jak můžeš řict, že
nejsme spojeni?"
"Je to skoro jako magie smečky," řekl ji. "Někteři vlci to
sotva citi. Magie smečky je to, co nechava Alfu čerpat z
jeho vlků, aby to dalo hranu v rychlosti nebo rychlejšim
hojeni. Nechava ho to kontrolovat vlky pod jeho moci nebo je
najit, pokud to potřebuje."
Anna ztichla. "Nebo se živit jejich vztekem? Myslim, že to
Isabella dělala; měla rada, když mezi sebou smečka
bojovala."
"Ano," souhlasil Charles. "I když jsem nikdy neviděl sveho
otce to udělat. Ale viš, co myslim?"
"Ano. Pařeni je takove?"
"V menšim měřitku. Liši se to mezi pary. Někdy je to prostě
schopnost řict, kde tvůj druh je. Můj tata řika, že to je
všechno, co on a Leah maji. Někdy je to vic než to. Jeden z
vlků v Oklahomě je spařeny se slepou ženou. Ona teď může
vidět, tak dlouho, jak je ve stejne mistnosti s nim. Běžnějši
jsou věci jako byt schopna sdilet silu- a jakoukoliv z
ostatnich věci, ktere Alfa může obdržet od sve smečky."
Ztichl a čekal na dalši otazku.
"Moje prsty jsou ledove," naznačil po chvili.
"Promiň," řekla, a on pohladil jeji tva svym palcem.
Dotek byl něco, čemu se většinou vyhybal. Dotek nechaval
ostatni dostat se k němu přiliš blizko- bliž, než si mohl
dovolit, pokud měl přežit ve sve praci jako oblibeny otcův
zabijak.
Dělalo to bratra vlka po tom hladovějicim. S Annou nechal
odejit sva obvykla pravidla. Byly důvody- byla jeho družka, a
ani kvůli svemu otci ji nemohl zranit.
Byla Omega a nepravděpodobna stat se tulakem. Ale
skutečny důvod, přiznal sam sobě, bylo, že nemohl odolat
pocitu jeji kůže na jeho vlastni.
"Řim nebyl postaveny za den," řekl ji. "Pojď spat." A pak,
když proti němu ztuhla, řekl, "Je moc chladno na dělani
něčeho zajimavějšiho."
Ztichla. "To byla lež, nebyla?"
Zabořil svůj chladny nos do jejiho krku, zaraženy malym
smichem, ktery z ni vyšel. "Lepšiš se. Co kdybych tedy řekl,
že jsem přiliš unaveny?"
Vystoupil z deky a ovinul ji kolem jejich ramen. Pak ji zvedl a
seskočil ze skaly, ohybajic kolena, aby zmirnil přistani.
Zapomněl na sva zraněni; když ji přenašel do jejich spacaků,
jeho poraněne lytko silně bolelo. Ignoroval syčici bolest. Ani
jeho hruď s nim nebyla šťastna, ale když se s nim usadila ve
spacacich, chtělo by to mnohem vic, než par děr po kulkach,
aby byl nešťastny.
Usnula dlouho před tim, než on.
ZASTAVILI u Baree Lake, ale jedinou znamkou, že by někdo
byl pobliž, byla dvojice stop sněžnych skutrů přes zmrzlou
vodu. Byla to divočina, ale take to byla Montana. Sněžne
skutry mu nevadili tolik jako nečisti motorkaři, protože
sněžne skutry nepoškozovaly zemi. Narazil tu před par lety
na nečiste motorkaře, a sledoval je k Wanless Lake, okolo
dvaceti mil od nejbližši cesty, kde nakonec zaparkovali kola a
šli plavat.
Přemyšlel, jak dlouho jim zabralo dostat sve mašiny zpatky
bez zapalovacich sviček.
Nebyla snadna cesta dostat se od Baree Lake k Bear Lake v
zimě. On a Tag vytyčili něco, co vypadalo jak sjizdna cestaale
pokud to bude přiliš drsne, najde jinou. Všechno, co chtěl,
bylo, aby je tulak viděl a šel lovit.
Přemyšlel ale o stopach sněžnych skutrů. Většina Cabinetske
byla pro sněžne skutry moc drsna. Pokud jste ale chtěli jit
jen k Baree Lake a zpět- řekněme najit několik oběti a
trochu zpravodajstvi pro vlkodlači zabiti- byly v pohodě.
Organizovana banda odpadliků, vyčleněna k přinuceni Brana
neodhalovat existenci vlkodlaků skutečnemu světu, by
vyžadovala jinou lečbu, než jednoho tulaka.
Udrži skutry na paměti a bude připraven čelit několika
protivnikům, pokud to bude nutne.
Anna byla uklidňujici společnik. Jasně si to sama uživala, i
když byla dnes rano trochu ztuhla. Nestěžovala si, když se
jejich trasa stavala drsnějši, vyžadujici vic svalů. Byla
většinou zticha, což ho nechalo naslouchat ostatnim
monstrům v lese.
Protože většinou spiš mlčel, byl rad, že netlachala. Probudila
se vesela a odpočata a zůstala tak- dokud nesestoupili do
maleho zavěšeneho udoli.
Mohl měřit jeji rostouci nervozitu pomalym snižovanim
vzdalenosti mezi nimi. Když nakonec promluvila, byla dost
blizko, že nedopatřenim šlapla na zadni stranu jeho sněžnic
svymi. "Promiň."
Vysledne klopytnuti zranilo jeho poraněnou nohu, ale nikdy
by ji to neřekl. "Žadny problem. Jsi v pořadku?"
Viděl jeji zvaženi zdvořile lži a jeji zavrhnuti.
"Je to tu trochu strašidelne," řekla nakonec.
Charles s ni souhlasil: v Cabinetske bylo mnoho mist, ktera
byla citit jako tohle.
Nemohl si byt jisty, ale tohle bylo citit hůř než obvykle- bylo
to jistě horši, než čast hor, kterou minuli včera.
Jeji postřeh ho přiměl důkladně se podivat kolem sebe, pro
připad, že by si všimla něčeho, co on ne. Ale nebylo tam nic k
viděni, nic vic ohrožujiciho než utes, ktery se zvedal nad nimi
a vrhal svůj stin přes udoli a silně vzrostle zeleno-černe
stromy na všech stranach. Ale nepočital praci ostatnich sil.
Duchove těchto hor nikdy nebyli přivětivi, ne jako
Bitterroost (Hořke kořeny) nebo Pintlers. Nesnašeli
vetřelce.
Bylo možne, že duchove byli v tomto udoli jen aktivnějšinebo
se tu něco stalo. Čim vic o tom přemyšlel, tim jistějši si
byl, že to bylo vic než jen duchove, co dělalo neplechu.
Minuly tyden nebo před sto lety, nemohl řict, ale něco
temneho setrvavalo pod sněhem.
"Jsi vlkodlak," řekl ji. "Strašidelne by ti nemělo vadit."
Odfrkla si. "Nikdy jsem se nebala přišer, dokud jsem se
nestala jednou z nich. Teď se bojim vlastniho stinu."
Slyšel samo-sebe vysměch a odfrkl zpatky k ni. "Nesmysl.
Ja-" Zachytil divoky pach a zastavil, otačejic svůj nos do
větru, aby ho zachytil znovu. Anna zmrzla, sledujic ho.
Čekal, dokud se pach nestal trochu silnějšim; jejich
pronasledovatel se nebal, že by si ho mohli všimnout.
"Co citiš?" zeptal se ji tiše.
Zhluboka se nadechla a zavřela oči. "Stromy, a kohokoliv,
komu jsi ty šaty vzal a-" Ztuhla, když zachytila to, co on.
"Kočku. Nějaky druh kočky. Je to panter?"
"Blizko," řekl ji. "Rys, myslim. Ošklivě naladěny ale ne nam
nebezpečny."
"Super," řekla. "Co-" Tentokrat se zastavila ona. "Co to je?"
"Mrtvy kralik," řekl, potěšeny. "Začinaš věnovat pozornost
svemu nosu." Znovu se nadechl a přehodnotil. "Mohla by to
byt myš, ale pravděpodobně kralik. Kvůli tomu je rys stale
kolem; přerušili jsme jeho večeři." Byl trochu překvapeny, že
tady narazili na rysa; kočky obvykle zůstavali dal od mist,
ktera byla citit takhle. Mohlo to tu byt řizeno většim
dravcem?
Vypadala trochu zeleně. "Opravdu nenavidim, že čast mě je
hladova citěnim syroveho masa."
Nevadilo ji citit Jackovu krev. Ale nekrmil ji hodinu, a byla
hladova. Jeji tělo spalovalo kalorie, aby zůstalo v teple. Ale
hladova nebo ne, nebyl čas ji nakrmit skutečnym jidlem;
potřeboval se dostat z tohoto maleho lakadla. Takže ji podal
pytlik sušenek arašidoveho masla a znovu je rozešel.
Arašidove maslo by se mělo ujistit, že začne pit ze sve
čutory; nebyl si jisty, že dost pila.
Šli, dokud nebylo udoli za nimi, a tmavy pocit zůstal za nimi
take, potvrzujic jeho domněnku, že to nebyli duchove.
"Čas oběda," řekl, podavajic ji granola bar a tyčinku
sušeneho masa.
Vzala je, oprašujic většinu sněhu pryč z poraženeho stromu,
pak vyskočila na něj. "Bylo mi fajn, než jsme narazili na to
udoli. Teď jsem utahana a zmrzla, a to je jen jedna hodina.
Jak to lide dělaji?"
Posadil se vedle ni, jedic vlastni sušene maso- chutnalo
mnohem lepe, než pemmikan , i když to nebylo tak
posilujici bez všeho toho tuku. "Většina jich ne, ne v tuhle
ročni dobu. Tlačil jsem na nas trochu tvrdě, abych nas dostal
z udoli, proto se tak citiš." Zamračil se. "Nezpotila ses, že
ne? Jsou tvoje ponožky suche? Přinesl jsem nahradni. Vlhke
ponožky znamenaji omrzliny- mohla bys ztratit prst."
Zavrtěla svymi sněžnicemi, ktere se houpaly stopu nebo tak
nad zemi. "Myslela jsem, že byt vlkodlakem znamena
nezničitelnost, kratkost smrti."
Něco v jeji tvaři mu řeklo, že přemyšlela o biti, ktereho se ji
dostavalo ve zkoušeni přeměnit ji na něco, co nebyla.
"Mohl by dorůst," řekl Charles, uklidňujic bratra vlka, ktery
neměl rad, když Anna nebyla šťastna. "Ale nebyla by to
legrace."
"Super." Pak, jako po promyšleni, mu řekla, "Moje ponožky
jsou suche."
"Dej mi vědět, pokud se to změni."
SNĚŽNICE byly na jejich nohach utažene. Věnovala
Charlesovi modelově-nevražive blysknuti- bylo to bezpečne,
protože zirala na jeho zada. Střelna zraněni a všechno,
zřejmě neměl žadne problemy. Stěži pokulhaval, když šplhali
na stranu dalši hory.
Zpomalil, ale nepomohlo to tolik, jak doufala. Kdyby ji neslibil
brzky tabor na vrcholu, kam pravě šplhali, pravděpodobně by
prostě zkolabovala, kde stala.
"Neni daleko," řekl bez rozhlednuti. Nepochybně mu jeji
lapani po dechu řeklo všechno, co potřeboval vědět o tom, jak
unavena byla.
"Čast z toho je nadmořska vyška," řekl ji. "Jsi zvykla na vic
kysliku ve vzduchu a musiš dychat tvrději, abys vyrovnala
rozdil."
Dělal pro ni vymluvy- a to ji vyztužovalo pateř. Uděla tenhle
vystup, i kdyby ji to mělo zabit. Vykopla okraj svoji sněžnice
do sněhu v připravě na dalši krok, a divoky křik se rozlehl
mezi stromy, zvedajic ji vlasy vzadu na krku, jak se odražel
ozvěnou v horach.
"Co je to?" zeptala se.
Charles ji přes rameno věnoval ponury usměv. "Vlkodlak."
"Můžeš řict, odkud to přichazi?"
"Vychodně odsud," řekl. "Způsobem, jakym se tu žene
vzduch, je několik mil daleko."
Trochu se třasla, i když by se neměla bat. Konec konců, byla
take vlkodlak, spravně? A viděla Charlese vytřit podlahu s
jejim byvalym Alfou i přesto, že byl několikrat postřeleny.
"Neubliži ti," řekl Charles.
Nic neřekla, ale sledoval jeji tvař a jeho oči změkly. "Pokud
opravdu nemaš rada moje použivani nosu, abych řekl, co citiš,
můžeš zkusit použivat parfem. To funguje jako lek."
Zavětřila a ucitila pouze lidi, kteři Charlesovi půjčili sve
oblečeni. "Ty parfem nepouživaš."
Usmal se, jeho zuby bile v tmave tvaři. "Pro mě moc
slabošske. Musel jsem se misto toho naučit kontrolovat sve
emoce." Pak vytahl jakykoliv škrob, ktery měla ponechany v
kolenou, když trochu smutně dodal, "Dokud jsem nepoznal
tebe."
Začal znovu vystupovat, nechavajic ji lezt za nim. Kdo byla
ona, že se mohla dotykat tohoto muže? Proč ona? Bylo to jen
tim, že byla Omega? Nějak si to nemyslela. Ne s tim
ironickym přijetim visicim ve vzduchu.
Byl jeji.
Pro jistotu, počitala na svych prstech v rukavicich. Ještě
minuly tyden čekajici u stolů v Scorci´s nikdy neslyšela o
Charlesovi nebo chozeni mil ve sněžnicich. Nikdy by ji
nenapadlo znovu si uživat libani muže. Teď se plahočila přes
snih v pod-nulovem počasi s hloupym usměvem na tvaři, lovici
vlkodlaka. Nebo alespoň nasledujici Charlese, ktery lovil
vlkodlaka. Divne. A docela pěkne. A byly tu socialni vyhody k
nasledovani Charlese kolem- pohled na něj.
"Chichotaš se?" řekl Charles svym Mr. Spock* hlasem.
Podival se zpatky na ni, pak provedl jednu z těch složitych
otoček, ktere sněžnice požadovaly, aby změnil směr. Stahl si
rukavici a dotkl se jejiho nosu, pravě kde věděla, že se
shromažďuji pihy. Jeho prsty bloudily dolů ke sledovani
důlku v jeji leve tvaři.
"Rad tě vidim šťastnou," řekl soustředěně.
Jeho prohlidka ukončila jeji smich, ale ne teply nejasny pocit
v jejim žaludku.
"Jo," řekla šibalsky. "Pak mi řekni, že tohle byl opravdu
posledni vystup a že tohle velke rovne misto, kde stojime, je,
kde se utabořime, a že dnes už nemusim chodit."
STALA tam vypadajici jako kočka ve smetaně, a on neměl
nejmenši tušeni proč. Nebyl na tohle zvykly. Byl dobry ve
čteni lidi, sakra. Měl hodně praxe, a bratr vlk byl všechno,
ale občas empaticky. A stale neměl tušeni, proč tam stala
divajici se na něj s tajnym smichem stale tančicim v očich.
Sklaněl se, dokud nemohl přitisknout čelo na jeji vlněnou
čepici a zavřel sve oči, vdechujic ji a nechavajic jeji teplo
rozšiřit přes sve srdce. Jeji vůně zlomila pouta, ktera na něj
uvalil a vrhla se přes něj jako dym vodnich dymek.
Pro ně už ne lidsky pach, ale, vsaknuty v ni, nemohl
přemyšlet.
Stale to mohl slyšet. Citit to. Něco.
V jednu chvili stal vedle Anny, v dalši byl tvaři dolů ve sněhu
s něčim- vlkodlakem, informoval ho jeho opožděny nos- na
svych zadech a Annou pod nim.
Zuby se prořezavaly tuhou latkou jeho bundy a trhaly jeho
batoh. Ignoroval vlkodlaka kvůli Anně a tlačil sebe (a
vlkodlaka) vzhůru, aby ji dal misto dostat se zpod něj, vědic,
že to bylo pravděpodobně fatalni rozhodnuti.
Anna se zpod něj vysoukala tak rychle, jako jakykoliv
eskamoterstvi-ruky kouzelnikův asistent. Ale neposlechla
jeho rozkaz utikat.
Utočici vlk nevypadal, že by si ji všiml. Byl tak
zaneprazdněny trhanim Charlesova batohu, že nevěnoval
pozornost ničemu jinemu. Tulak, pomyslel si Charles- z
kontroly, pokud to bylo tak daleko, aby neuvolnil sve prvni
drženi pro něco vice okamžitě fatalniho. Ne, že by si
stěžoval.
Charlesova lidska forma byla trochu křehči než vlk, ale byla
skoro tak silna.
Bez Anny pod sebou, zabralo mu okamžik zpřetrhat vazby na
sněžnicich k uvolněni svych nohou.
Baličky střibrne folie klesaly po obou stranach něj jako
konfety hozene na svatbě: sušene maso. Samuel by o tom
nepochybně přišel s něčim vtipnym - Uvidime, kdo skonči
jako mražena večeře.
Vrčic usilim, Charles narovnal sve nohy s takovou rychlosti a
silou, jake mohl shromaždit- a ten pohyb, kombinovany s
vlkodlakovou vahou, roztrhl latku Charlesova kabatu a
batohu. Držic se na latce a ničem jinem, vlk byl vyhozen z
jeho zad, kop, a vlk byl deset stop daleko. Ne dost daleko, a
přesto přiliš. Byl mezi Charlesem a Annou- a byl bliž Anně.
Dokonce i když se Charles zoufale uvolňoval ze zbytků obalunemilosrdně
drtic vše, co se ho snažilo držet- uvědomoval si,
jak divny utok byl. I z-kontroly tulak by nepoškodil jen
baleni. Dostal by někam zub nebo drap, ale Charles byl zcela
nezraněny.
Vlk se překulil na nohy, ale neudělal žadny dalši pohyb k
utoku. Byl vystrašeny, ten vlk. Pach jeho strachu zaplavil
vzduch, když se vzdorně setkal s Charlesovyma očima. Ale
zůstal, kde byl, mezi Charlesem a Annou. Jako kdyby ji
chranil.
Charles přimhouřil oči a snažil se toho vlka zařadit- potkal
se s tolika. Šeda na šede nebyla neobvykle zabarveni, i když
byl očividně hubenějši než Annina vlči podoba, mrtvolně
hubeny. Nevoněl povědomě- ani nebyl citit smečkou. Byl citit,
jako by měl brloh v Douglasce tisoliste, cedru a žule- jako by
nikdy nebyl dotknut šamponem nebo některou z vystroji
moderniho života.
"Kdo jsi?" zeptal se Charles.
"Kdo jsi?" zopakovala Anna a vlk se na ni podival. Peklo v
plamenech, stejně jako Charles.
Když to použila, mohla vytahnout z každeho vlka co chtěla
teměř stejně efektivně jako Bran, i když on by to udělal
pouhou silou osobnosti. Anna vas přiměla chtit se stočit do
klubička u jejich nohou a slunit se v jejim klidu.
Charles viděl chvili, kdy si vlk uvědomil, že tam vůbec nebyli
lide na ochranu. Citil hněv druheho vlka a nenavist jako
hořela, pak zmizela, jak přišla, proti jeho Anně. Nechavajic
za sebou... užas.
Vlk utekl.
"Jsi v pořadku?" zeptal se Charles, zbavujic se oblečeni tak
rychle, jak to bylo možne. Mohl použit magii, aby se svlekl
jako obvykle, ale nechtěl riskovat jeji použiti tady, když ji
mohl později potřebovat na něco důležitějšiho.
Zatraceny obvaz kolem jeho žeber byl ztuhly, a bolelo to,
když ho trhal svymi nehty, jak se prodlužovaly.
Trochu z jeho vazeb na sněžnici se zapletlo s tkaničkou, tak
rozbil zašněrovani.
"Jsem v pořadku."
"Zůstaň tady," nařidil, když nechal bratra vlka proudit nad
sebou a připravovat ho o řeč. Otřasl se, když sebou podoba
přinesla volani lovu- a každa minuta přeměny nechala toho
druheho dostat se dal.
"Budu tady," řekla mu- a, když se jeho vlči forma usadila nad
nim a zpevnila, dalši slova splynula přes něj. "Neubliž mu."
Přikyvl, než zmizel v lesich. Nezabije na tomhle vyletu
nikoho. S Anninou pomoci přivede vlka k bezpečnosti.
JAKMILE zmizel přistihla se Anna třesouci, jako by ji někdo
pravě sundal kabat a nechal ji odhalenou ledu a sněhu.
Nervozně se rozhledla kolem přemyšlejic, proč stiny stromů
vypadaly najednou hlouběji. Jedle, ktere jenom před chvili
byly prostě stromy, nyni vypadaly vznašejici se nad ni v
tichem ohroženi.
"Jsem přišera, sakra," řekla nahlas.
Jako v odpověď, vitr odumřel a ticho udeřilo; těžke,
všeobecne ticho, ktere vypadalo nějak žive, i když se nic
nepohnulo nebo nevydalo zvuk. Dokonce i mali ptaci,
chickadeove** a brhlici, ztichli.
Zirala na stromy a to trochu pomohlo. Ale pocit, že ji něco
pozorovalo, rostl. Jeji nos ji nic neřekl- ale nic ji neřekl ani o
vlkovi, ktery srazil ji a Charlese z nohou. Nyni, když ten
samy vlk prchal, jeji alarmovy system byl v plnem proudu.
Jak užitečne.
Ale přemyšleni o vlkovi ji připomnělo ten zvlaštni pocit, ktery
měla jen par chvil před tim, jako by mohla vidět skrz
podivnou vlkodlači kůži a do jeho kůže, citit jeho trapeni,
jeho potřebu. Natahla ruku a zeptala se, kdo byl, čast z ni
jista, že přijde k ni a odpovi.
Když misto toho utekl, vytrhlo ji to z podivneho uvědoměni.
Nemohla se dotknout většiny toho, co z vlka citila; citila se
jako slepy člověk poprve vidici barvy. Ale přisahala by, že
zautočil, aby ji ochranil- a že udělal to nejlepši, aby nezranil
Charlese.
Něco ji pozorovalo. Zavětřila, vtahujic pach vzduchu, ale
citila jenom obvykle lesni pachy.
Šla po obvodu mytiny, ale svyma očima, ušima nebo nosem nic
nezjistila. Stejně to prošla znovu, se stejnymi vysledky.
Divat se potřeti zaležitosti nepomůže. Potřebovala se
uklidnit, nebo by se honila za Charlesem v plne panice. Jo, to
by na něj udělalo dojem.
Ne že by někdy udělala něco, co by ho mohlo ohromit.
Založila si ruce přes břicho, ktere začalo bolet nějakou
emoci, kterou nemohla pojmenovat, nechtěla pojmenovat.
Mohla to byt zlost.
Tři roky vydržela, protože, tak zle, jak to bylo, potřebovala
smečku.
Byl to instinktivni požadavek, bez ktereho se jeji vlk nemohl
obejit. Takže je nechala okrast ji o jeji hrdost, nechala Lea
kontrolovat jeji tělo a předavat ji kolem jako děvku, kterou
vlastnil. Na okamžik, mohla citit Justinův dech ve sve tvaři,
citit jeho tělo držici jeji dole, bolest v jejich zapěstich a
tlak na nose, kde ho zlomil opatrně kontrolovanou,
otevřenou-rukou ranou.
Krev kapala dolů jejimi rty a dolů na jeji novy kabat, aby
cakala do sněhu. Polekana, položila si ruku na nos, ale nebylo
s nim nic špatně, i když chvili před tim citila jeho otok, jako
tu noc, kdy ji Justin praštil.
Ale krev tam byla stale.
Sklonila se a vzala hrst sněhu a přitiskla si ho na nos, dokud
to nepřijemně nepalilo. Položila si ruku na nos a tentokrat
odešla čista, takže to stale nekrvacelo. Otazka byla, proč to
vůbec začalo krvacet? A proč najednou začala přemyšlet o
Justinovi.
Možna mělo krvaceni nosu co dělat s nadmořskou vyškou,
pomyslela si. Charles bude vědět. Vzala čisty snih a otřela si
obličej, pak zbytek batohu, ktery byl nedaleko. Dotkla se
sveho nosu, a jeji prsty odešly čiste. Cokoliv to způsobilo,
zastavilo se to. Odstraňovala krvave skvrny na sve bundě a
uspěla jen v otřeni krve kolem.
S povzdechem se divala po něčem, kam uložit krvavy kus
latky. Odložila svůj batoh, když dělala dřivějši průzkum. Stal
v nepoškozene slavě uprostřed folii-pokrytymi jidly
rozptylenymi ve fantasknich vzorech s kousky a kusy
Charlesova batohu.
Typicky muž, pomyslela si s experimentalni podražděnosti,
necha ženu uklidit nepořadek.
Posbirala Charlesovo oblečeni a otřasla ho od sněhu. Nacpala
ho do sveho batohu a pak začala na vrchol pokladat foliemizahalena
jidla. S trochou organizace byla schopna dat většinu
nepoškozeneho jidla do sveho batohu, ale nebyl způsob, jak
by byla schopna nacpat do něj o něco vic. Věnovala zbytkům
Charlesova batohu, spaciho pytle, a sněžnicim frustrovany
pohled.
Nevadilo by ji to tolik, kdyby tohle nebyla přirodni rezervace
a oni za sebou neměli nic nechavat. Podivala se zblizka na
Charlesův batoh, ale byl roztrhany na cary. Zbraň take byla
poškozena. Nevěděla o puškach moc, ale měla podezřeni, že
potřebovaly rovnou hlaveň, aby pracovaly spravně.
Ale vyhrala jackpot, když se jeden z kusů batohu ukazal byt
podložkou, na ktere spali minulou noc.
Něco ucitila, když klečela, aby rozšiřila těžkou latku ven.
Snažila se nereagovat na pach, sbirajic všechny zbyle kousky
a hazejic je do středu tkaniny.
Všechno, kromě zbraně. I když byla ohnuta, stale byla
konejšivě pevna. Kdokoliv za ni tak klidně stal, pozorujic jičlověk,
ne vlkodlak.
Svazana dohromady vytvořila latka uhledny svazek, ktery
mohli nest. Když Anna přesunula provizorni baleni vedle
sveho batohu, uslyšela sveho pozorovatele vyjit ze stromů za
ni.
"To vypada, jako byste měla nepořadek na rukou," řekl
přatelsky hlas. "Naběhla jste do medvěda?"
Zněla dost přatelsky. Anna se otočila, aby se podivala na
ženu, ktera vyšla ze stromů po sledovani ji přiliš dlouho, aby
mohla byt zcela důvěryhodna.
Jako Anna, měla oblečene sněžnice, ale měla hůlky v každe
ruce. Hluboke hněde oči se divaly zpod jeji čepice, ale
zbytek jeji tvaře byl zakryty vlněnym šatkem. Pod šedou
čepici ji spadaly na ramena tmavě hněde vlasy.
Anna se zhluboka nadechla, ale všechno, co ji jeji nos řekl, že
ta žena byla člověk.
Mohl byt lidsky sluch dost chudy, aby všechen ten hluk boje
mohl byt udělan medvědem spiše než parem vlkodlaků?
Zatraceně, kdyby věděla.
"Medvěd. Ano." Anna ji věnovala usměv, o kterem doufala,
zakryje dobu, kterou ji zabralo odpovědět. "Omlouvam se,
jsem pořad trochu mimo. Jsem městska divka, a nejsem
zvykla na Matku Přirodu v cele jeji krase. Ano, medvěd.
Vystrašili jsme ho, pak objevil jeden z našich-" Co by tolik
potřebovali, že by lidsky muž honil medvěda? "-malych vaků.
Ten se zapalovačem."
Druha žena zaklonila hlavu a zasmala se. "Nechodi to tak
vždycky? Ja jsem Mary Alvarado. Co dělaš tady uprostřed
zimy, pokud nejsi zvykla na divokou zemi?"
"Ja jsem Anna... Cornickova." Nějak vypadalo spravne použit
Charlesovo jmeno. Anna věnovala Mary Alvarado dalši
ironicky usměv. "Nejsme svoji dlouho. Nejsem zvykla na nove
přijmeni. Ty musiš take hledat toho lovce. Mluvili jsme o tom,
že nikdo jiny nebyl takhle daleko. Ja jsem možna zelena jako
trava, ale můj manžel se v okoli vyzna."
"Patrej a Zachraň, to jsem ja," řekla Mary.
"Neměl by každy jit po dvou?" zeptala se Anna. Nebyla si
jista, ale vypadalo to jedině rozumně. Heather a Jack lovili
společně.
Mary pokrčila rameny. "Mam tu někde kolem partnerku. Měli
jsme rozepři, a ona se rozzlobila. Ale brzy se přes to
přenese a necha mě ji dohnat." Spiklenecky se usmala. "Je
dost vznětliva."
Žena udělala krok bliž k Anně, ale pak se nahle zastavila a
rozhledla se.
Anna to citila take, jako velky vitr zla tekouciho skrz
stromy.
Něco zavrčelo.