I když mě trochu pálily oči z té sluneční záře, nemohla jsme odtrhnout zrak z té nádhery. Tiše jsem vydechla.
"Úžasné, že?" Pošeptal Tom. Pootočila jsem se, abych se mu podívala do obličeje. Musela jsem se trochu oddálit. Jeho pohled byl až moc blízko a já jsem měla strach.. Ty jeho všepátrající oči mě skoro pálily na kůži. Díval se na mě s takovým zájmem, že jsem cítila, jak rudnu. Radši jsem se podívala zpátky na zapadající slunce, abych nemusela své červené tváře dál ukazovat.
"Já bych tady mohla sedět celou věčnost.." Pošeptal jsem.
"To bys asi umřela hlady." Zasmál se Tom.
"Jestli mi budeš denně nosit pizzu v krabici, pití a sem tam čokoládu, tak bych to přežila." Pokrčila jsem rameny.
"Kdo by se pak popral s Teresou?" Znovu se zasmál. To jsem mu jako pořád přišla k smíchu?
"Nebo kdo by jí spíš dělal vrásky."
Zase se zasmál.
"Proč se pořád směješ? To mi fakt neleze do hlavy." Podívala jsem se na něj. Mezi prsty svíral kopretinu a pomalu s ní točil dokola.
"Nevím.." Pokrčil rameny a pořád se díval na květ. "Je mi s tebou dobře. Máš smysl pro humor.." Najednou se na mě podíval.
"Čekáš, jestli zrudnu?" Zvedla jsem obočí.
"Jo.. Moc se mi to líbí.." Řekl popravdě a já jsem si málem naliskala, že jsem se ptala. Jeho kompliment totiž způsobil to, nač čekal.. Zrudla jsem.
"Kolik tak může být hodin?" Zeptala jsem se.
"Já bych tipoval možná půl 10.." Pokrčil rameny. "Nějak jsem si nevzal mobil."
"No, já taky ne a asi je to dobře.. Bylo by to hodně nelidské tady otravovat s mobilem.. Nemáš ani hodinky?"
"Taky jsem si je nechal na pokoji.."
"Aha.."
"No, ale jestli chceš jít.. Klidně už můžeme vyrazit.."
"Asi jo. Stejně, jestli se budeme loudat, tak budeme kolem půlnoci zpátky, že?" Napřímila jsem se. Doteď jsem byla opřená o Tomovu hruď..
"Jo.. Snad mě kluci nesháněli." Pochechtl se.
"Snad mě nesháněla Teresa.. A jestli byla nějaká neohlášená schůzka, tak ať si ji strčí do špic, na to já jí nehraju.."
"Co když se do Omegy fakt nedostaneš?" Vstal Tom a pomohl mi na nohy.
"Ne, že bych kvůli tomu vybrečela moře slz, ale bude mě to mrzet.. Chodila tam máma. Dokonce ten spolek založila, ale nechce se mi věřit, že byl na takové hrozné úrovni, jako je teď.. To je prostě jenom o rivalitě mezi holkama.. Vždyť to není normální.. Spolek má snad spojovat a ne ještě víc rozhádat, protože ta má lepší šaty... Vždyť je to úplně postavené na hlavu.." Zavrtěla jsem hlavou a nadechla se.
"Jestli tohle řekneš před studentskou radou, tak jsi jasná prezidentka Omegy."
"Já prezidentkou být nechci.." Zarazila jsem ho hned, než by si stihl vykreslovat nějakou budoucnost.
"Proč?" Zeptal se hned.
"Nechci rozhodovat za celý spolek. Vždyť to nemůžeš vůbec rozhodnout dobře.. Sotva jsem si zvládla vybrat tuto školu - sama za sebe. A ještě abych vybírala za druhé holky? Nehrozí.." Zděsila jsem se.
"Ty bys byla ale dobrá. Fakt dobrá.." Objal mě kolem pasu.
"Byla. Možná. Ale nebudu." Řekla jsem rozhodně. Přišla jsem studovat a ne tady plnit prezidentskou funkci.
Chvíli bylo ticho. Tom asi nechtěl mluvit, protože tušil, že mi tím prezidentstvím akorát pokail náladu. Ale já jsem ji pokaženou neměla, jenom jsem o tom nechtěla mluvit. A jak jsme se oddalovali z toho báječného místa, začalo mi být teskno. Povzdechla jsem a ani si to neuvědomila.
"Stalo se něco?" Zpomalil Tom svou chůzi.
"Ne, nic.. Jenom jsem si na někoho vzpomněla.."
"Na koho?" Zeptal se.
"Stýská se mi po tátovi.." Pošeptala jsem.
"Aha." Byla slyšet v jeho hlase úleva. "Na to si zvykneš.. Horší ale je, když jedeš domů a zase pak znova všechno prožívat. Ale potom aspoň víš jak na to, si jakoby obrněná.." Vysvětlil mi.
"Ty na to musíš být zvyklý, když jsi předtím jezdil s kapelou, ne?" Podotkla jsem.
"Jo, ale taky jsem to zažíval.. Nemyslíš?" Usmál se.
"Asi jo.." Oplatila jsem mu úsměv.
"No nic, asi bychom měli hejbnout s kostrou.. Už mám hlad." Zasmál se a poplácal se po plochém břiše.