Povidky-od-alli | NŠ - 13.kapitola

Bloudila jsem. Šla jsem nějakým tunelem a jediné, co mi ukazovalo cestu, byl hlásek vycházející z míst přede mnou. Šla jsem za hláskem malé holčičky. Mé holčičky a najednou jsem spatřila východ z tunelu. Prošla jsem do světla a postavila se na pláž do měkkého písku. Prohlížela jsem si tunel, kterým jsem přišla, když mě za ruku vzala moje malá dcerka. "Koukej, maminko. Ten ostrov je nádherný." Otočila jsem se směrem, kam ukazovala její ručka a spatřila jsem ten samý ostrov, jako ve svém minulém snu.
"Proč nenecháš Lissu, aby na mě použila magii?" Zeptala jsem se náhle. Doufala jsem, že mi malá Sarah odpoví. Ještě na mě, v takovýhle snech nepromluvila. Ale já jsem potřebovala vědět, proč nenechá Lissu, aby mi pomohla.
"Magie ti nepomáhá, vyvolává tu temnotu. Teď se tě taky zkouší magií probudit, ale já jí to nedovolí. Ubližuje ti to, maminko. Měla by ses probudit, nebo se tatínek zblázní." Otřásla jsem se pod mým oslovením. Chtěla jsem se probudit, ale v hlavě jsem měla poslední, ale nejdůležitější otázku.
"To pouto. Dá se zrušit?"
"Nedá. To pouto jsem já, když umřu, zruší se." Vysvětlila. Toho jsem se bála. Raději než přijít o mou holčičku, se vyrovnám s poutem. "Ale můžu ho změnit. Vadí ti, že ti tatínek vidí do hlavy, ale ty jemu ne. Změním to. Budete si moci číst pocity a myšlenky navzájem. Ale teď tě budu muset chvíli nechat o samotě. Bude to bolet a trvat dlouho." Pustila mou ruku a otočila se k tunelu. Udělala pár krůčků ke vchodu a otočila se zpět na mě. "Mám tě ráda, maminko." Zamávala mi a odešla.
"Miluji tě srdíčko!" Zavolala jsem za ní.
Dimitrijův pohled
"Já vidím jeho auru a myslím, že mi dokáže číst myšlenky." Nechápal jsem, o čem to mluví. Já jí můžu číst myšlenky? Nechápal jsem to, ale její další slova, to vyjasnila. "Máme pouto." Zarazil jsem se. Pouto? My máme pouto! To jenom utvrdí náš vztah.
Najednou jsem měl plnou hlavu emocí a myšlenek, které nebyly moje. Byly její. "Nemůžeme mít pouto. Nevyužívám éter." Zněly mi hlavou její úvahy. "Já éter neovládám, ale moje dcera ano. Naše dcera. Ona mě a dimitrije spojila poutem, které nezmizí tak, jako to s Lissou." Její myšlenky začaly být chaotické a prosycené strachem. "Navždy budu s Dimitrijem spojená. I když mě nebude chtít, vždy budu s ním. Spojeni na věky. Zní to poeticky, ale je to děsivé. On mi vidí do hlavy, slyší, co si myslím, a zná všechna tajemství. To je zlé. Ne že bych měla před ním tajnosti, ale třeba rozhovory s Lissou. Neměl by vědět, o čem si povídáme. Vlastně by neměl vědět nic, co je v mojí hlavě."
Její myšlenky jsem nemohl dostat z hlavy a tak jsem vyskočil na nohy a natáhl k ní ruce. "Neboj se, zvládneme to." Prohlásil jsem a viděl, jak zaváhala. Chtěla jít za mnou, ale zároveň chtěla utéct.
Najednou se v jejích očích mihl stín temnoty. "Už to nikdy nedělej! Jasné? Nikdy mi nelez do hlavy! Nechci tě tam. Jak by bylo tobě na mém místě?" Její slova mě ranila. Zasáhla s nimi moje citlivá místa a už nikdy si nesmažu z paměti její výraz, když řekla poslední větu. Její obličej, který jsem tolik miloval, se naplnil odporem, vztekem a temnotou. "UŽ TO NIKDY NEDĚLEJ!" Viděl jsem jak jí očima proběh bílí záblesk a pak se zhroutila na zem.
"Rose!" Vykřikl jsem a zachytil její hlavu těsně, než narazila na zem. "Rózo. Prosím, vrať se mi." Zvedl jsem její bezvládné tělo a se slzami v očích jí položil na její postel. Posadil jsem se k ní a její hlavu si položil do klína. Vypadala tak krásně a uvolněně, dokonce se jí rty zvlnily do mírného úsměvu.
Chvíli jsem jí hladil po těch nejkrásnějších vlasech, jaké jsem kdy poznal, když sebou škubla. Podíval jsem se jí do obličeje a čekal, až otevře oči, ale ona místo toho vykřikla bolestí. Moji mysl zalila čistá bolest, ale nevěnoval jsem jí pozornost. Soustředil jsem se jenom a jenom na mojí Rózu, která teď se stále zavřenýma očima křičela bolestí. Nevěděl jsem, co jí tak moc ubližuje, ale přísahal jsem si, že až s to dozvím, pomstím se. Její křik mi rval na cucky nejen uši, ale i srdce. Něco ubližuje mojí Rose, a já to nemůžu zastavit. Tak moc jsem si přál, aby to přestalo, aby se Rose probudila a nic jí nebylo.
Přál jsem si to tak moc, až jsem se lekl, když se její víčka zachvěla. Viděl jsem, jak se snaží otevřít oči, ale nemohla. "Dokázala to. Ona to zvládla." Zašeptala mi do obličeje slabě. Skláněl jsem se nad ní, abych vůbec slyšel, co vyslovila. Kdo a hlavně co dokázal?
"Co se stalo?" Zeptal jsem se jí opatrně. Nevěděl jsem, jestli mě vůbec slyší, ale doufal jsem, že se brzy dozvím, o čem to mluvila.
"Dítě. Spojila nás." Nechápal jsem to, zase. Spojila? Pouto už ale máme. "Vidím ti do hlavy." Vydechla a než jsem stačil něco říct, zase se propadla do bezvědomí.