Povidky-od-alli | NŠ - 20.kapitola

"Ale co když se vám něco stane? On mě zabije." Odporoval a chtěl odstoupit z žíněnek.
"Už jsem bojoval i se strigoji v tomhle stavu. Ty bys mi nic neudělal ani, kdybys chtěl. Nejsi vycvičený."
"Proč chcete bojovat se mnou?" Zeptal se.
"Připomínáš mi mého nejlepšího kamaráda, který na akademii zemřel, aby mě zachránil. Byl silný a já věděla, že by byl výborný strážce." Při vzpomínce na Masona, který se neohroženě a hloupě vrhl zpět mezi strigoje, jen, aby mě zachránil, mi steklo z očí pár slz. "Teď ho vidím v tobě." Vrškem ruky jsem si setřela z tváří slzy a nasadila si masku strážce. " Teď bojuj a já tě naučím, vše na to, abys byl připravený, nebo jdi za svým kamarádem a modli se, abys prošel terénním cvičením proti mně a Dimitrijovi."
Po hodině, kterou jsem skoro celou strávila s Hennykem, tím lukem, co je podobný Masonovi, jsme s Dimitrijem šli na oběd do místní jídelny. "Někdy mi o něm budete muset všechno vyprávět." Poprosila jsem hlavní strážkyni školy. Seděli jsme u stolu s ostatními strážci a povídali si o práci ale i tom, jak se Dimitrij změnil.
"Musím jít, mám teď hodinu místo jednoho nemocného strážce. Uvidíme se v pokoji." Dimitrij se zvedl od stolu a políbil mě na rozloučenou.
"Neboj se soudruhu. Já si poradím." Odpověděla jsem mu a dál si povídala s hlavní strážkyní Angelou Jinnskou. "Víte, vaše akademie mi připadá stejná, jako ta moje. Zajímalo by mně, jestli tu také máte po krajích pozemků strážcovské chaty. Vždycky to bylo moje oblíbené místo na přemýšlení." Prohodila jsem jen tak mezi řečí. Styděla jsem se jí na to ptát, co kdyby zjistila, že jsem se tam s Dimitrijem poprvé vyspala. 
"Jo jedna tu je, vzadu za kolejemi. Promiň, já už musím jít, taky mám hodinu." Rozloučili jsme se a já se dala do prohlídky areálu školy. Zvenčí mi akademie přišla známá, ale uvnitř to bylo jiné. Každá chodba končila jinde a já měla problém neztratit se tady.
Procházela jsem zrovna poslední úsek školy, když mě vyrušili hlasy. "...včera to prej byl nějakej moroj z prváku. Netušil jsem, že jsi až tak zoufalá." Zajímalo by mě, o čem se to baví.
"Nechte mě být. To není pravda!" Křičela na něj nějaká holka. Slyšela jsem v jejím hlase slzy, jak se jí ten kluk dotkl.
"A co nám uděláš, krvavá děvko?" Zeptal se jí jiný kluk. To už jsem nechtěla poslouchat, obešla jsem roh chodby a stoupla si vedle mladé dhampýrky. Vyděšeně se na mě podívala, ale já pozornost věnovala partě přihlouplých morojů. "Tohle je tvoje kamarádka? Vidím, že je to krvavá děvka se vším všudy. I s fakanem." Moroj, asi hlavní v tý skupince, se na mě opovržlivě podíval a začal se s kamarády chechtat.
Na nic jsem nečekala a přišpendlila ho k zemi. "To odvoláš. Ona není žádná krvavá děvka a o moje dítě se taky otírat nebudeš!" Klečela jsem jedním kolenem na jeho hrudi a druhým mu přidržovala ruku na zemi. Snažil se mi vykroutit, ale neměl proti mně žádnou šanci. Najednou mi do hlavy začali narážet kamínky. Nechápala jsem to, ale pak se přidali i kapky vody a okolo mě se výrazně oteplil vzduch. Magie. Oni používají magii. "Ať toho nechají. Nechci ti ublížit." 
"Ty mě? To nedokážeš." Rozzuřeně se na mě podíval a mě zasáhla velká cihla ze zdi do hlavy. Pustila jsem ho a on společně s ostatními utekli.
"Mám někoho zavolat? Není vám nic?" Dhampýrka se ke mně sklonila a pomalu začala panikařit.
"Strážce Belikov je v jedné učebně na teorii. Najděte ho." Zašeptala jsem a stočila se na podlaze do klubíčka. Hlava mě bolela, ale cítila jsem, jak se rána hojí. Studentka odběhla pro Dimitrije a já se po chvíli odvážila na citlivé místo šáhnout. Bolelo to, ale kůže se už zcela zacelila a tmavé tečky před očima taky zmizeli.
"Rose!" Byla jsem tím uzdravením tak překvapená, že jsem si ani nevšimla Dimitrije, který se tu objevil s tou dhampýrkou. "Jsi v pořádku?"
"Noc mi není. Vyléčil to náš zázrak." Nechtělo se mi před tou holkou mluvit o naší dceři. "Mohla bych na tvojí hodinu?" Dimitrij přikývl a pomohl mi na nohy. "Děkuju." Otočila jsem se na studentku. "Jak se jmenuješ?" Trošku jsem zaškobrtla a Dimitrij si mě k sobě přitiskl blíž.
"Daysy. Daysy Koolnová." Odpověděla potichu. Rozpačitě se rozhlížela kolem a odešla. "Musím na hodinu." Zmizela za rohem.
"To bylo divný." Prohodil Dimitrij. Omotal mi ruce kolem pasu a pomohl mi do učebny. Otevřel dveře a kolem mojí hlavy prosvištěla křída. "Dávejte pozor!" Posadil mě na židli za katedru a postavil se vedle mě. Třída byla plná dhampýrů ve třetím ročníku, ale hluk byl třikrát větší, než na jakékoli hodině v mojí Akademii. "Už nevím, co mám dělat, zkusil jsem všechno." Postěžoval si Dimitrij.
"Všechno ne." Vstala jsem, vzala ho za ruku a společně jsme si stoupli doprostřed pódia před tabuli.