Alfa a omega - Loviště - 9

Kudy? Kudy? Anna se ochlazovala vyplazeným jazykem
a rozhodla se nechat rozhodnutí na ostatních. V hrdle jí
sípalo a chvěla se vzrušením.
Lov.
Nesešlo na tom, že v srdci sotva slyšela píseň měsíce ani že
kořistí byl pytel vepřového, které se už dva dny kazilo a možná
v sobě ani nemělo prsten. Poprvé byla nadšená z lovu, třebaže jí
Charles neběžel po boku.
Protože jsme s tebou, řekl jí bratr vlk. O tom pouto druhů je.
Nikdy nejsi sama. Ne dokud budeme žít.
Dobře, odpověděla mu.
Sledovali Angusův pach, končil ale vzkazem osvětleným malou
nouzovou svítilnou. Stálo na něm: "Já žádnou z tašek neschoval.
Angus." Nedorazili sem první - cítila tu pachy několika
jiných vlků - a když odcházeli, objevil se další.
Ric pak zachytil jinou stopu - patrně patřila někomu z Angusovy
smečky, třebaže ji nepoznávala. Běžela Ricovi těsně za ocasem,
když do ní jeho alfa strčil tak silně, až klopýtla a vrazila do stěny.
Ze stropu vzápětí spadla síť a smotala Rica do úhledného uzlíčku.
Anně a Isaacovi trvalo jen okamžik dostat ho ven - napřed ho
ale trochu poškádlili. O pět zatáček později narazili na vlka visícího
hlavou dolů ve světlíku, který vedl ven na čerstvý vzduch
ve výšce čtyři podlaží nad nimi.
Isaac vydal hrdelní zvuk plný falešného soucitu. Když se znovu
vydali na cestu, uvězněný vlk zavrčel a Ricův alfa pak nějaký
čas vypadal velmi šťastně.
Loviště
Anna zachytila Moiřin pach a zamířila do tunelu o průměru
sotva půl metru. Sotva se do něj vešli a Isaac z toho neměl vůbec
radost - Ric si musel lehnout na břicho, aby se jím proplížil.
Zavedl je do dusné malé komůrky. Než se Ricovi podařilo
prorazit dřevěnou stěnu potaženou něčím, co zadržovalo nejen
vlhkost, nýbrž i vzduch, všichni se úzkostně rozkašlali. Anna
s Ricem pak společně drapli Isaaca za srst na šíji a odvlekli ho
na místo, kde se sice lépe dýchalo, vzduch tam ale byl zatuchlý
a páchl (a ne příjemně).
"Má někdo telefon na Arthurovu družku?" zavrčel Charles. Nikdo
neodpověděl, proto vytáhl vlastní mobil a zavolal otci.
"Co se děje?" zeptal se Bran hned po prvním zazvonění.
"To se právě snažíme zjistit. Nemáš náhodou telefonní číslo
Sunny... Arthurovy družky tady v Seattlu?"
"Ano, počkej okamžik." Bran byl vzápětí zpátky a nadiktoval
mu telefonní číslo.
"Ozvu se ti, jakmile budu vědět, co se stalo," slíbil Charles
a ukončil hovor.
Vytočil číslo, s ohledem na Arthurovo rozrušení ho ale nepřekvapilo,
když telefon nezvedla. Zavolal proto na jiné číslo.
"Potřebuju vědět, kde se zrovna teď nachází telefonní číslo 360-
555-1834. GPS lokaci a adresu, pokud ji máte." Nepočkal na
odpověď a zavěsil.
Arthur byl bledý, potil se a kůži měl studenou. Trhal sebou,
zůstával ale v bezvědomí.
Chvíli trvalo, než jeho muž telefon vystopoval. Nabourat se
do systému a nezanechat po sobě stopy nebylo lehké. Zvládl by
to sám, kdyby měl počítač, přístup k internetu a několik dní -
jeho muž byl lepší. Čas ale nebyl na Sunnyině straně.
Uplynulo dvacet, možná pětadvacet minut, než mobil zazvonil.
"Charlesi?"
"Ano?"
165
Pa t r ic ia B riggs
"Ten telefon je asi půl kilometru od vás a nehýbá se."
Pohlédl na Anguse. "Musím to prověřit. Dohlédneš na ni za
mě?"
Alfa Smaragdového města kývl. "Já, moje smečka, Isaac,
jeho omega i fae, všichni ji budeme hlídat."
Sunny našli přímo za plotem, asi sto metrů od zamčené brány:
byla nahá, znetvořená a mrtvá. Aby její tělo nepřehlédli, parkoval
kousek od ní nebesky modrý jaguár, patrně její, s dveřmi na
straně řidiče dokořán.
Sunnyino tělo bylo pořád teplé, otevřené oči ale měla zakalené
smrtí.
Klečel vedle ní duch, jeden z lesních lidí. Vídal je vzácně,
přestože poznal, když byli nablízku. Duch hladil Sunny štíhlýma
hnědýma rukama po tvářích, jako by ji chtěl utěšit - tak poznal,
že Sunny ještě žila, když ji tu odhodili. Duch byl ostýchavý,
a jakmile mrtvolu obklopili muži, kteří si jeho přítomnosti
nevšimli, stáhl se. Prosmýkl se kolem Charlese, který ucítil dotek
duchova žalu.
Chudinka, řekl. Tak moc se bála, tak moc. Sama. Byla úplně
sama.
Rozptýlil Charlese natolik, že málem nezastavil ostatní, než
sejí dotkli.
"Nechte mě zachytit pach," řekl jim. "Abych poznal jejího
vraha." Vyslechnout ducha by bylo k ničemu. Duchové mu říkali
jen to, co chtěli, ať už měl zájem to slyšet, nebo ne.
Ostatní ucouvli a on přiblížil nos k místu mezi jejím krkem
a čelistí, kde nejčastěji ulpí pach. A ucítil známého darebáka, což
ho nijak nepřekvapilo. Kolik netvorů mohlo běhat nocí a brát si
za cíl vlkodlaky a jejich blízké?
Aniž by sejí dotkl, přesunoval se od jednoho místa, kde se dal
obyčejně nahmatat puls, k druhému. Upíři jí při krmení potrhali
kůži, modřiny se ale nestačily utvořit. A pili z ní všude.
166
Loviště
Cítil její strach a utrpení a byl jejich svědkem. Prozkoumal ji
pečlivě, aby se ujistil, že nerozšířili své řady. Nic nového ale nenašel:
cítil jenom čtyři upíry, kteří zaútočili na Annu.
Bratr vlk zdivočil, když si uvědomil, že to mohla být ona, že
tady mohla ležet jejich Anna.
Charles zavřel oči a donutil se uklidnit. Po tváři ho hladily
dlouhé, studené prsty a zpívaly jeho vlkovi - což nepomáhalo.
Netušil, co tady, uprostřed města, dělá lesní duch - a upnul se na
záhadu, kterou jeho přítomnost představovala.
Otevřel oči a rozhlédl se. Kolem stálo několik opuštěných
skladišť - prázdná parkoviště zarůstala ostružiním, nechvalně
známým plevelem pacifického středozápadu, které představovalo
útočiště pro ty, jimž nevadily tmy.
Jedno tajemství vysvětleno. Charles si v duchu zazpíval jednu
z dědečkových písní, které mu přinášely jasnost mysli a mír
- a to navzdory duchovi, který se ho dotýkal a hladil ho. Kdyby
byl sám, odstrčil by ducha stranou - bratr vlk nesnášel, když se
jich dotýkal někdo jiný než Anna. Žádný z vlků ho ale neviděl...
a Charles už tak proslul jako podivín. Nechtěl, aby si lidé navíc
mysleli, že vidí věci, které nikdo jiný ne.
Když si byl víceméně jistý, že mu bratr vlk dovolí chovat se
civilizovaně, vstal.
"Upíři," řekl. "Vezměte ji do skladiště k Arthurovi." Britskému
vlkovi to nijak nepomůže - jen mu to potvrdí, že zemřela rukou
upíra.
Anna se frustrovaně zadívala na tašku, která visela ve výšce šesti
metrů v jednom ze světlíků, jež se na tomto podlaží nacházely
ve stropě - katastrofa, k níž málem došlo v místnosti beze vzduchu,
přesvědčila Annu o jejich užitečnosti.
Hleděla na brašnu, když tu se najednou objevil jiný vlk a připravil
je o kořist.
Byla příliš velká tma, než aby uhádla, kdo to byl, i kdyby
167
Pa t r ic ia Briggs
znala všechny vlky v jejich chlupaté podobě. Vlk skočil na
brašnu z otvoru nad ní a zmizel o podlaží níž, stále příliš vysoko
nad Anninou hlavou. Bezmocně sledovat, jak jim někdo
krade kořist přímo před... no dobrá, nad nosem, ji dohánělo
k šílenství.
Isaac si znechuceně odfrkl.
A najednou ji obklopil bratr vlk... jeho úzkost, strach a láska
byly tak silné, až klopýtla a opřela se o Isaaca - což se bratru vlkovi
vůbec nelíbilo.
Něco se stalo. Když se ale zeptala, bratr vlk jí nemohl nebo
nechtěl odpovědět.
Musela za Charlesem. Hned. Problém byl, že netušila, jak
přesně se dostat zpátky - mohla sledovat svoji stopu, běhali ale
sem a tam bludištěm a znamenalo by to znovu lézt úzkým tunelem.
Mohla by to zkusit nahoru.
Pelášila, jak nejrychleji mohla, když se před ni protlačil bílý
vlk. Dalšího měla za ocasem - Isaac a Ric.
Byl to Isaac, kdo našel schodiště vedoucí nahoru. Ocitli se
v přízemí menšího skladiště, jakmile se ale rozběhli ke dveřím,
cestu jim zastoupil vlkodlak v lidské podobě.
"Když půjdete ven, budete diskvalifikováni," varoval.
Alfa vlk se na něj chladně zadíval, muž sklopil oči, rozhodil
ruce a couvl. "Jen opakuju, co mi řekli. Když půjdete ven, jste
ze hry."
Proběhli kolem něj na čerstvý vzduch. Ric, jehož srst se ve
světle na dvoře ukázala být šedá, kýchl radostí nad tím, že podzemní
bludiště nechali za sebou. Anna se zhluboka nadechla
a ucítila - upíra.
Klopýtla, zastavila se a zapátrala po nepříteli. Nakonec ho našla
stojícího za pletivovým plotem asi sto metrů daleko.
Chvíli trvalo, než ve vyfintěném starším muži poznala zákeřného
zabijáka, kterého naposledy viděla na Tomovi. Její nos
168
Loviště
ho ale poznal hned. Udělala dva kroky, načež vrazila do bílého
vlka, který ji předběhl a zastoupil jí cestu, upír totiž upoutal i jeho
pozornost.
Mrtvý muž se zasmál a mávl rukou. Zastavil u něj modrý minivan
a on nastoupil. Vůz se rozjel, ještě než zavřel dveře.
Isaac hluboce hrdelně zavrčel a ona také. Moc dobře věděl,
o koho šlo. Ric na ně zmateně pohlédl - ani Anna však do včerejška
na žádné upíry nenarazila.
Anna neviděla důvod dál tu zůstávat, proto se otočila a zamířila
k většímu skladišti, které nyní bylo prudce osvětlené.
Z bratra vlka ji bolelo na hrudi.
Uvnitř haly se všichni vlci, kteří zůstali v lidské podobě,
shlukli k sobě a pozornost obrátili dovnitř hloučku. Bylo jich tu
příliš mnoho, než aby jí čich cokoli prozradil.
Všechno oblečení leželo na kupě u stěny a jí tak chvíli trvalo,
než našla svoje. Než svršky posbírala, objevil ji Charles.
Soustředil se na skupinu uprostřed místnosti a pohyboval se
zvláštně prkenně, což jí dělalo starosti.
Proměnila se a její tělo protestovalo ještě víc, než když na
sebe brala vlčí podobu. Stejně jako všichni vlci byla i ona vedená
k tomu, aby při proměně dělala co nejméně hluku, ale, sakra,
bolelo to.
"Au, au, au," šeptala, když se její ruce pomalu, bolestivě, neochotně
měnily v lidské. Strčila šije do podpaží a zmáčkla, aby
si tlakem ulevila od bolesti. Každá proměna byla jiná, ale ty, při
nichž se jako poslední proměnily ruce, nenáviděla ze všech nejvíce.
V rukou bylo tolik nervových zakončení a všechna bolela.
Točila se jí z toho hlava.
Charles nad její bolestí zavrčel.
Vzhlédla, poblíž ale nikdo nebyl. Ric a jeho alfa se stále měnili
na opačné straně hromady oblečení. Pohlédla na Charlese
a strnula. Oči měl žluté a koutek úst mu cukal, jako by měl tik.
"Charlesi?" Hlas měla po proměně chraplavý.
169
Pa t r ic ia Briggs
"Sunny je mrtvá." Jeho hlas zněl hrdelně a ona poznala, že je
na pokraji... něčeho.
Anně to asi půl vteřiny dělalo starosti, pak si ale uvědomila,
co řekl. "Arthurova Sunny?"
Téměř neznatelně přikývl a dál jí upřeně hleděl do tváře.
"Upíři. Našli jsme ji před branou."
A upíři se schovali a čekali, až vlci Sunny najdou. Když upír
v obleku spatřil Annu, postaral se, aby ho taky viděla. Při pohledu
do Charlesových divokých zlatých očí se rozhodla, že mu
o tom poví později. Upíři byli pryč. Zapamatovala si jejich poznávací
číslo, ale patrně na tom nesejde: dodávka byla téměř jistě
pronajatá.
Ozvalo se vytí, divoký, žalostný výkřik a asi půl tuctu hlasů
se k němu přidalo, aby projevilo soucit s někým, kdo ztratil
družku - a všichni vyli lidskými hrdly.
Charles napřáhl ruku a Anna mu dovolila, aby jí pomohl na
nohy. Pořád byla trochu ztuhlá - a on vypadal, že potřebuje něco
udělat.
Zakryl ji svým tělem před ostatními, jako by věděl, že se
nerada ukazuje nahá před cizími lidmi. Většina vlků se přes
ostýchavost přenesla během prvního roku po proměně. Anna
měla s nahotou pořád problém. Ne kvůli cudnosti, ale protože
šaty jí dodávaly iluzi bezpečí před pozorností mužů v její první
smečce.
Sebrala svršky a co nejrychleji se oblékla, tenisky si nazula
naboso a ponožky strčila do kapes.
"Je Arthur v pořádku?" zeptala se.
Charles zavřel oči, přitáhl šiji blíž, nos jí přitiskl ke krku a dýchal
jako maratónský běžec.
"Ne," řekl. "A ani já."
Bolela ji kůže i kosti a objetí vítala asi stejně jako někdo, kdo
usnul na pláži, aniž se namazal krémem na opalování. Potřeboval
to ale, proto se uvolnila.
Sunny zabili upíři.
"Sunny by byla omega, kdyby ji proměnili." Bylo to prohlášení,
ale myslela to jako otázku.
"Ano."
Anna se zachvěla a jeho stisk zesílil. Její citlivá kůže protestovala,
rozbolavělé svaly si stěžovaly, vlčice se ale toužila zahrabat
hluboko do něj a chránit ho.
Byla tady a v bezpečí. Využil ji, její pach, k tomu, aby potlačil
touhu donutit něco krvácet.
Věděl, že ji drží příliš pevně. A věděl taky, že potřebuje čas
na zotavenou, který jí nemohl dát. Bolestivé zvuky, které vydávala
při proměně, znovu probudily jeho vlka. Bratr vlk toužil
po sexu nebo po krvi, a nedostane ani jedno. Žádnou krev -
a žádný sex, dokud se nezklidní. Bratr vlk by Anně neublížil, ale
mohl ji vyděsit.
Obejmout Annu bylo to nejlepší, co mohl udělat. Postupně se
uvolnila a bratr vlk se trochu uklidnil. Bude trvat hodně dlouho,
než se upokojí natolik, aby Charlesovi přenechal plnou kontrolu.
Při pohledu na Arthurovu agónii bylo příliš snadné představit
si na jeho místě sebe.
Útoky byly divné. Upíři se soustředili na špatné věci a na špatné
lidi, jestli chtěli něčeho dosáhnout. Annu mohli unést kvůli
výkupnému nebo ji držet jako rukojmí. Sunnyinou smrtí však
nic nezískali. Anninou smrtí by taky nic nezískali. Nechápal,
proč by si někdo bral za cíl omegy - a hlavně tu, která nebyla
vlk. Možná schválně napadli družky dvou ze tří nejmocnějších
dominantních vlků na konferenci. Ale jaký měli cíl? Jednáním
přece dosáhli, čeho mohli.
Pořád netušil, o co upírům nebo těm, kdo šije najali, jde. Nic
neodpovídalo.
Omega.
Anna si myslela, že upíři pracují pro vlka. Její osobní zkuše-
171
Pa t r ic ia Briggs
nost s nepřítelem dodávala jejím instinktům na váze, proto se
jim rozhodl věřit - bratr vlk jim věřil, a to mu stačilo.
Bez ohledu na skutečný cíl si Charles uměl představit přinejmenším
jeden důvod, proč by si vlk někoho najal, aby zavraždil
Sunny a napadl Annu. Vlk, obzvláště dominantní, by jen
těžko úmyslně ublížil omeze, dokonce i lidské.
Možná ani Chastel by to nedokázal.
Charles se donutil Annu pustit a o krok couvnout, aby jí dal
prostor. Snažil se ignorovat její úlevu - nebyla to reakce na něj.
Mohla za to proměna, již stále cítila v kostech, proto nechtěla,
aby sejí dotýkal.
"Jste první, kdo se vrátil," řekl Anně. "Proč jste zpátky tak
brzo?"
Divně se na něj podívala. "Bratr vlk mi řekl, že mě potřebuješ."
Netušil, co má odpovědět. Měl by přiznat, že neví, proč to bratr
vlk udělal? Dělalo by jí to starosti? Než se mohl rozhodnout,
opustila Dana skupinu kolem Arthura a přistoupila k Charlesovi.
"Děláme si starosti o Arthurův zdravý rozum," zamumlala
tiše, když se přiblížila.
Myslela tím, že tu kromě něj není nikdo, kdo by Arthura udržel
pod kontrolou, kdyby se pomátl. Potřebovali, aby byl na
stráži.
"Už jdu," řekl Charles.
"Půjdu taky," řekla Anna. "Nemůže to ublížit, ne?"
Nechtěl ji nikde poblíž ostatních vlků. Bylo jich tu příliš mnoho.
Kdyby ji napadli, neměl by ji jak chránit.
Omega by ale mohla být užitečná.
"Děkuju," řekl a v duchu se hádal s bratrem vlkem. "Pomůže
to."Arthur seděl na zemi, družku držel v náruči a šeptal jí, zatímco
ostatní nad ním obezřetně bděli. Tváře měl zbrocené slzami
a teklo mu z nosu. "Sluníčko, moje Sunny."
172
Loviště
Vzhlédl a soustředil se na Charlese. "Je mrtvá."
"Ano," řekl Charles.
"Udělali to upíři," zašeptal. Pak zařval a jeho hlas se rozlehl
velkou halou: " Ublížili jí!"
"Já vím. Najdu je."
"Zabij je." Arthurova tvář byla ztrhaná, k nepoznání zbrázděná
žalem a zuřivostí. Bolestí.
"Zabiju."
Arthur manželku pevně objal a přitiskl si její hlavu k rameni.
"Nenáviděla stárnutí," řekl a kolébal ji. "Teď už nezestárne.
Chudinka Sunny."
Angus oslovil Charlese a ani se nesnažil ztišit hlas: "Přežije.
Kdyby měl zešílet, už by se to stalo. V každém případě by ale
bylo nej lepší odvést padlé a raněné z loviště." Na okamžik se
zadíval na Arthura. "Arthure, dovolíš, abychom tě vzali domů?
Brzy dorazí ostatní, přímo z lovu." Mrtvé tělo páchnoucí strachem
a bolestí by žádného z alfu patrně ke krvelačnosti nedohnalo.
Nebylo ale moudré riskovat.
"Ano." Arthur vstal s manželkou v náruči. Charlese napadlo,
že se Angus možná ukvapil, když o Arthurovi prohlásil, že bude
v pořádku. Vrávoral a zdálo se, že je v šoku - přesto bylo lepší
dostat ho pryč.
Nemohl však zůstat sám. Nevzal si s sebou nikoho ze smečky
- byl to projev síly a možná i důvěry. Znamenalo to ale, že zůstal
sám v cizí zemi s mrtvou manželkou.
Angus pohlédl Charlesovi krátce do očí a možná v nich spatřil
paniku - Charles by dnes v noci nedokázal Arthura utěšit. Ani
za ideálních okolností nebyl v utěšování dobrý.
Alfa Smaragdového města se ohlédl po jednom z vlků. "Pošli
pro Alana Choo. A přiveďte mi Torna." Podíval se na Charlese,
ne na tak dlouho, aby se to dalo považovat za výzvu, ale aby mu
dal najevo, že mluví s ním. "Alanovi bratranci vlastní pohřební
ústav. Jeho rodina se stará o naše mrtvé. Ví, kdo jsme, a může
173
Pa t r ic ia B riggs
pomoct i Arthurovi. A pokud dokázali Tom a jeho čarodějka odrazit
smečku upírů, dokážou udržet při smyslech Arthura."
"Potřebuješ mě, Angusi? Byl jsem venku." Tomův obvykle
lehký krok byl trochu ztuhlý, což byla jediná známka toho, že
se ještě zcela nezotavil. Klidným pohledem si změřil rozrušeného
vlkodlaka a mrtvou Sunny. "Chápu. Poslal jsi někoho i pro
Alana Choo?"
"Ano. Seber ještě několik členů smečky, svoji čarodějku
a Alana - bude tu za okamžik - odvez Arthura k němu domů
a dnes v noci se o něj postarej."
Charles vytáhl peněženku a vyndal z ní jednu z Arthurových
vizitek - měl dvě, jednu od otce a druhou od Arthura. "Tady
je jeho adresa. Někdo by měl odvézt i auto jeho ženy. Je to ten
modrý jaguár, který parkuje před branou - nevím, čím přijel
on."
"Já jo." Tom si vzal vizitku. "Postarám se o to." A během několika
minut odstranil s chirurgickou precizností Arthura, tělo
i hrstku Angusových vlků z haly.
První vlk s kořistí vběhl dovnitř, sotva se za Tomem zavřely
dveře. Charles se rozhlédl a zjistil, že Anna vážně hovoří s Ricem
a Isaacem.
Bude lepší, když si zrovna teď promluví raději s nimi. Toužil
ji odsud odvést, odletět s ní domů, kam by za ní upíři ani ten,
kdo stál v pozadí, nemohli. Chtěl ji zamknout v domě a zatarasit
dveře.
Ano, bude lepší, když ještě chvíli počká, než si s ní promluví.
Vlk, který přiběhl, nesl v zubech jejich brašnu. Anna poznala
Moiřinu vůni dokonce i v lidské podobě. Vlk se před nimi na
chvíli zastavil a ona zachytila jeho pach. Byl to ten, kterého na
začátku lovu našli chyceného v síti.
"Ano, Valentine, drahoušku," řekl Isaac. "Vidím, že ji máš.
174
Loviště
Blahopřeju." Kousavou uštěpačností maskoval zdráhavé pobavení.
"Odnes ji odsud, smrdí."
Zkažené vepřové opravdu dost smrdělo.
Vlk se zakřenil a s kořistí zamířil k Daně a Angusovi, kteří na
něj čekali. Vzali si od něj brašnu a označili ji.
"Takže jednání je v háji," pokračovala Anna v rozhovoru, který
vlk přerušil. Charles jí neřekl, co se dnes stalo, možná si ještě
nepřiznal porážku - ale Isaac si tím byl docela jistý.
Pokrčil rameny. "Všechno je možné - až na to, že bychom se
přímo postavili Chastelovi. Předpokládám, že se vrátíme domů,
aniž bychom přijali, co marok nabízí." Usmál se, v jeho výrazu
ale bylo něco temného. "Potom mu zavoláme a dojednáme něco
tiše. Nebude to tak výhodné jako to, čeho jsme mohli dosáhnout
otevřeně - ale možná, jen možná to bude stačit na přežití."
"Proč Chastela někdo nezlikviduje?"
"Protože je opravdu tak dobrý, jak tvrdí. Evropská pole jsou
plná hrobů dobrých vlků, kteří se pokusili Netvora zabít. Marok
by to možná dokázal - ale na Chastelově území bych na něj nesázel.
Tady?" Pokrčil rameny. "Ale marok tu není a nemyslím
si, že Charles by mu stačil."
"Donutil Chastela ustoupit," namítla. "Dvakrát."
"Když se Chastel vydá na lov, nedostanete šanci postavit se
mu čelem." Isaac se tvářil ponuře. "Tak svoji kořist nezabíjí,
tedy pokud nejde o děti nebo lidské ženy." Pohlédl na ni. "Za
prvních sto let života zabil tři stovky lidí, o nichž víme, pravděpodobně
víc. Mnoho, mnoho jich zabil za denního světla a přímo
před jejich přáteli a rodinami. Střelili ho, tloukli, a nic se nestalo.
Na konci osmnáctého století se Chastel soustředil na
Gévaudan ve Francii. Bylo to tak zlé, že vesničané, rolníci, přestali
vycházet na pole. Vyděšení šlechtici organizovali honitby,
najímali si lovce vlků a vybili všechny vlky v oblasti - a taky
spoustu vlkodlaků. Celá věc znepokojila samotného francouz175
Pa t r ic ia Briggs
ského krále a dějiny říkají, že muž jménem Jean Chastel, jemuž
netvor právě zabil manželku, vzal stříbrnou kulku odlitou
ze zděděného kříže. Nechal ji třikrát posvětit vesnickým
knězem a s malou družinou se vydal zvíře ulovit. Zjevila se
před nimi velká bestie, Chastel vypálil a zabil ji - a tak zemřel
Netvor z Gévaudanu."
"Co ho doopravdy zastavilo?"
"Marok," řekl Ric.
"Tehdy ještě nebyl marok," opravil ji Isaac. "Nejspíše došlo
k tomu, že Bran Comick Netvora vystopoval a řekl mu, že jestli
nepřestane, postará se o to, aby skončil v rukou čarodějnic."
Pousmál se. "Tehdy byly čarodějky mocnější - a nic by je nenadchlo
víc, než kdyby jim do rukou padl vlkodlak, kterého by
mohly mučit kvůli krvi, masu a srsti, jež používaly při čarování.
Chastelovi bylo sto let - a Bran byl... Bran. Tehdy to byla velmi
účinná hrozba. Teď je ale Chastel silnější a taky chytřejší —
a nenávidí Brana tak, jak jen dominantní muž může nenávidět
toho, kdo ho pokořil."
"Dělá to, aby se Branovi pomstil?"
Isaac zavrtěl hlavou. "Myslím, že z'více důvodů. To je jeden.
Druhým je, že chce marokovi zabránit v tom, aby zasáhl na jeho
území."
"Změní na tom něco Sunnyina smrt?" Pořád se snažila přijít
na to, co mohlo za její smrtí být, ale nic nevymyslela.
Objevil se další vlk, byl unavený a kulhal - ale v tlamě držel
brašnu. Nevěnoval jim pozornost a zdánlivě jen Anna si všimla
jeho příchodu.
Isaac pokrčil rameny. "Řekl bych, že to bude poslední kapka.
Arthur je považován za Charlesova nejsilnějšího stoupence: je
z nás jediný, kdo žije od Netvora dost daleko na to, aby riskoval
jeho nelibost. Nejsem si jistý, jestli je to pravda, možná jen
v tom smyslu, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Arthur
a Bran... si ve spoustě věcí nerozumí. Na tom ale nesejde. Po
176
Loviště
tomhle nebude Arthur celé týdny k ničemu. Ztráta družky je ..."
Ušklíbl se, pak ale s námahou znovu nasadil obvyklý přátelský
výraz. "Charlesovi nepomůže, to je jisté."
První vítězný vlk už se proměnil zpátky v člověka a nyní hledal
v hromadě oblečení to své. Což Anně připomnělo, že v kapsách
má pořád ponožky, a boty naboso ji začínaly řezat. Zula si
je a natáhla si ponožky na chodidla, kam patřily.
Klečela a zavazovala si boty, když do místnosti dorazil třetí
vítěz. Nikdy ho neviděla ve vlčí podobě, jeho pach jí ale jasně
řekl, o koho jde: Chastel.
Jakmile se objevil v hale, někdo spustil zvukové znamení
a skladištěm se na pět vteřin rozlehlo hluboké hučení. A ještě
jedno: signál, že byla nalezena i třetí brašna.
Anna ho sotva slyšela. Chastel byl nejobrovitější vlkodlak, jakého
kdy spatřila. Ric byl nadprůměrně velký; Charles byl ještě
větší; vedle Chastela by ale oba působili jako nedorostlá štěňata.
Vypadal jako bernardýn mezi německými ovčáky - statistická
odchylka. Srst měl hnědě skvrnitou, což byla dokonalá kamufláž
do lesa.
Pohlédl jí do očí, ty jeho byly žluté a šílené, a ona couvla
a vrazila do Isaaca, který ji vzal za ramena a postavil ji. Chastel
odklusal k místu, kde stála Anna s vlky, se kterými lovila.
Zastavil se před ní, hodil brašnu na zem a o krok couvl - bylo
to pozvání.
"Už mám druha," řekla. Uvědomila si, že Ric měl s účastí
na lovu pravdu. Byla v jedné místnosti s tolika vlky, a necítila
strach. Tady, s Charlesem a přáteli - bez ohledu na to, jak byli
noví - se nebála. "A od vás nic nechci."
Rozevřel čelisti, vyplázl jazyk a usmál se na ni - děsivý
parchant. Znovu vzal brašnu do zubů. Udělal krok, pak se ale
otočil, vrhl se na ni, upustil brašnu a uvolnil si čelisti. Byl rychlý,
tak rychlý. Uskočila dozadu a vrazila do Isaaca, který tam jen
stál a vůbec se nehýbal.
Pa t r ic ia Briggs
Neměla šanci uhnout Netvorovi z cesty, proto jen čekala, až
do ní zaryje zuby. Krev sejí nahrnula do hlavy a měla čas uvědomit
si, že ji zabije. Zabije ji před ostatními vlky a nikdo nebude
mít šanci cokoli udělat, dokud nebude pozdě.
Nebála se ale. Smrt ji nikdy neděsila - měla strach z bezmocnosti.
Na poslední chvíli se zastavil a cvakl čelistmi těsně před jejím
krkem, na který dosáhl, aniž by se musel zvednout ze země. Až
příliš pozdě Isaac ucukl a strhl ji s sebou. Chastel na ně spokojeně
pohlédl a otočil se, aby vzal do zubů brašnu - když tu do něj
nečekaně vrazil bratr vlk.
Byl to rychlý a tichý útok; Annu zaskočil stejně jako Chastela.
Neviděla, kdy se Charles pohnul - necítila, kdy se proměnil ve
vlka.
Chastel zuřil a vrčel, ale Charles byl tichý jako smrt a o to děsivější.
Utočil s intenzitou, již Chastel postrádal: Charles chtěl
zabíjet, Francouz se pořád snažil zjistit, co se děje.
Anna viděla Charlese bojovat už dřív - byl ale vyčerpaný
a zraněný nebo se zdráhal - a většinou byl v lidské podobě.
Útočící bratr vlk byl něco zcela jiného: V jeho způsobu boje nebyla
žádná inteligence, žádná věda.
Ostatní vlci vyklidili prostor. Nikdo nevýskal, nikdo nepovzbuzoval.
Svědci byli stejně tiší a soustředění jako Charles,
když do sebe bojující vlci zarývali drápy a zuby. Nešlo o hru
a nikdo si to ani nemyslel.
Pokud dělal rozdíl ve velikosti Charlesovi starosti, nedal to
na sobě znát. Když se do boje dal i Chastel, nebyl už tak jednostranný,
jak se na počátku zdálo - a byl brutální. Díky srsti bylo
těžké poznat, jak na tom jsou, oba ale byli zakrvácení. Jakmile
se od sebe odtrhli, sklonili hlavy a vycenili zuby, kapala z nich
krev a tvořila na dřevěné podlaze loužičky.
Chastel se vrhl pod Charlese a chňapl mu zuby po zadní noze.
Než se ale mohl francouzský vlk zakousnout, Charles nohou
178
Loviště
škubl, zkroutil se jako hadí muž v Cirque du Soleil a zahryzl se
Chastelovi do čenichu. Anna slyšela křupnout kost.
Francouz na všechno zapomněl a jen se snažil dostat Charlese
ze svého čenichu - pustil Charlesovu nohu, tahal, tlačil a třásl se
- cokoli, jen aby ze sebe druhého vlka shodil. Bratr vlk, Charles,
ale držel jako buldok a francouzský vlk se vzpíral stále chaběji
a chaběji. Nakonec zavřel oči a jeho tělo sebou jen bezmocně
cukalo.
Něco se snažilo odvést její pozornost pryč od Charlese. Tichý
hlas uvnitř ji nabádal: podívej se sem, podívej se sem - Annu ale
zajímalo jen to, jak vážně je zraněný.
Angus vykročil vpřed. "Pusť ho, Charlesi."
Bratr vlk prudce otočil hlavou - a smýknul přitom Chastelovým
mohutným, ochablým tělem. Podíval se Angusovi do očí a zavrčel.
Alfa zbledl, udělal půl tuctu kroků dozadu a vrazil do Dany
- která boj sledovala s příliš velkou spokojeností.
Při pohledu na fae, která měla zajistit pořádek, zamrazilo
Annu u páteře. Ano, sem. Dívej se, dívej. Chce mu ublížit, šeptala
Annina vlčice.
Vyplývalo to z řeči jejího těla, ne z tváře, která dávala najevo
jen starost. Její tělo ale hovořilo o něčem jiném, dychtivě si
protahovala prsty a přenášela váhu - chystala se skočit a zabíjet,
chystala se lovit a Charles byl její prstýnek s rubínem.
Annina vlčice řekla: Zastavíme ji. Nikdo neublíží našemu druhovi.
"Ano," zašeptala Anna.
Dana promluvila: "Charlesi Comicku, porušil jsi příměří.
Pusť ho."
Bratr vlk se na ni neobtěžoval pohlédnout. Jak jí to říkal? Ta,
která nepatří k nám a myslí si, že vládne na místě, jež patřilo vlkodlakům.
Anna mu četla myšlenky z řeči těla. Chastel se znovu
začal vzpouzet a její druh stiskl pevněji zuby, aby se mohl zapřít.
Po chvíli zůstal francouzský vlk nehybně ležet.
179
Pa t r ic ia Briggs
Anně by Chastelova smrt v nejmenším nevadila - následky
pro Charlese ale byly něco úplně jiného. Kdyby věřila, že by
Charles s fae bojoval, dělala by si menší starosti. Její druh však
v hloubi srdce miloval pořádek. Pokud by Chastela za to, že se
pokusil Annu vyděsit, zabil a fae by rozhodla, že tím porušil příměří,
Charles by to možná uznal. Nevěděla, co by mu fae udělala,
a nemínila to zjistit.
Anna se vytrhla z Isaacova ochablého sevření.
"Charlesi, pusť ho," řekla a přesunula se doprostřed vyklizeného
prostoru. Málem ho oslovila bratře vlku, to jí ale připadalo
příliš intimní, příliš soukromé, než aby se o to podělila.
Byl to rozhodně bratr vlk, ne Charles, kdo se k ní otočil a upřel
na ni vztekle rozpálené oči. Pokusila se otevřít pouto mezi nimi,
ale Charles se držel stranou - snažil seji chránit před sebou šatným.
Přistoupila k němu, klepla ho po nose a ignorovala vztek, který
ho konečně donutil hrdelně, rozzlobeně zavrčet.
"Otevři tlamu." Nebála se ho, ale jeho vrčení, pach krve
a ostatní věci jí připomněly příliš mnoho věcí. Vzpomněla si na
dobu, kdy krev a zoufalství byly její.
Ruce sejí třásly a těžce dýchala nosem jako závodní kůň na
konci Kentuckého derby. Přesto mu strčila palec do tlamy, potáhla
a rozřízla si o jeho Špičák ruku.
Sotva ucítil její krev, rozevřel čelisti, nechal hlavu druhého
vlka plesknout o zem a rychle od ní ucouvl. Nevěděla, jestli
Chastel žije, nebo ne - nedokázala v sobě probudit zájem, přestože
věděla, že za okamžik to bude důležité. Zrovna teď se soustředila
na bratra vlka.
Rudý vlk, který byl zároveň bratrem vlkem i Charlesem, sejí
zadíval do očí a ona pochopila, čeho si při pohledu na ni všiml.
K smrti se bála - fae, krve, vzteku, vlastní troufalosti - viděl ale
jen její strach, ne jeho příčiny.
Ještě chvíli jí hleděl do očí, pak vyklusal ze dveří - které se
180
Loviště
před ním otevřely, třebaže u nich nikdo nestál, a zase se zabouchly,
když jimi proběhl.
"Za ním," poručila Dana hlasem, který by mohl řezat sklo.
"Prolil první krev."
Její hlas uvedl muže, kteří doposud nehybně přihlíželi, do pohybu.
Vydali se ke dveřím.
"Stát," řekla Anna... a pak udělala něco, o co se ještě nikdy
nepokusila, ne takhle. Vlčice však věděla, jak na to, použila
přece Charlesovu moc k tomu, aby se proměnila rychleji
než kdy dřív - a nyní s její pomocí vložila do svého hlasu
sílu. "Stát. "
A vlci, dvounozí i čtyřnozí, kteří na Danin povel vyrazili, se
zastavili a otočili se k ní.
Fae na ni pohlédla a i ona vložila do svého hlasu moc. "Prolil
první krev. Jsem fae, nemůžu lhát. Přísahala jsem, že ten, kdo
během lovu prolije krev, bude potrestán: krev za krev. Stěny křičí,
abych splnila své slovo."
Odtrhla oči od Anny a upřela je na Anguse, který stál nedaleko:
"Liame Angusi Magnussone, synu Margaret Hooperové
a Thomase Magnussona. Při tvém pravém jméně ti poroučím,
abys mi přivedl Charlese Comicka."
Angus vykročil ke dveřím.
"Ne, " řekla Anna a vlčice se postarala o to, aby poslechl.
Angus se k ní obrátil a po tváři se mu rozlil úsměv. "Ano, má
paní," řekl Anně. Pak se jeho úsměv ještě rozšířil. "Na něco zapomínáte,
Dano Sheaová. Lov skončil. Signál zazněl dřív, než
Charles zaútočil, pravidlo první krve už neplatí."
Danina tvář strnula a Anna v jejích očích na okamžik spatřila
touhu po Charlesově smrti, po smrti kohokoli. Chtíč, který překonal
cokoli, co kdy viděla ve vlkodlakovi. Fae se ale ovládla
a rukama si uhladila sukni, jako by byla pokrčená. "Ach. Máte
pravdu."
"Chastel ohrozil Annu, Charlesovu družku," pokračoval
181
Pa t r ic ia Briggs
Angus bryskně. "Mimo lov podobná věc podle našich zákonů
útok ospravedlňuje."
Měl pravdu. Anna se tak upnula na Charlesovy pocity, že
se nepodívala na jejich situaci ve správném světle. Přestože jí
Chastel neublížil, jeho hrozba ospravedlňovala Charlesův prudký
útok. Charles to tak možná cítit nebude, ale vlci ano - a to
stačilo na to, aby Dana Sheaová musela změnit postoj.
"Ne smrtící."
"Není mrtvý," namítl Ric, který klečel spolu s Michelem,
francouzským alfou, vedle padlého Netvora. Někdo, možná
Michel, zamumlal: "Škoda."
Angus k vlkovi na zemi přistoupil a dobře si ho prohlédl:
"Dokonce není ani vážně raněný," řekl a sám vypadal trochu
zklamaně. "Charles ho pouze přiškrtil. Za několik minut bude
v pořádku, jenom ho bude hodně bolet čenich."
"Dobře," řekla Anna. Prošla kolem Anguse a Dany a zastavila
se u dveří. "Vyřiďte si to tady," řekla. "Já si jdu promluvit
s Charlesem."
Nezamířil k bráně, přestože to očekávala.
Anna toho o stopování moc nevěděla a k tomu, co znala, potřebovala
sníh. Štěrk by ji dostal, kdyby její kořist nekrvácela
jako zaříznuté prase. Bylo nemožné nevšimnout si, že rudá cestička
vede pryč od brány. Množství krve jí dělalo starosti, proto
přidala do kroku. Štěrk přešel v bláto - a bláto nemělo při stopování
ke sněhu daleko. Charles měl velké tlapy a jeho drápy se
hluboko zarývaly. Mířil k vodě, která tvořila hranici průmyslové
čtvrti.
Neutíkal, jen vyrovnaně klusal, což v ní vzbudilo naději, že
navzdory spoustě krve není vážně raněný. Jeho stopy ji zavedl
k plotu v zadní části pozemku. Byl vysoký tři a půl metru
a na vrcholu opatřený žiletkovým drátem - přesto ho, třebaže
byl zraněný, přeskočil. Nebyla si jistá, jestli by to zvládla, i kdy182
Loviště
by byla ve vlčí podobě. A pokud nebude muset, znovu se nepromění.
Možná tak za dvacet minut. Nemínila ale čekat.
V pohledu bratra vlka bylo něco špatného. Něco šíleného...
rozzlobeného. Hleděla na plot a vzpomínala na sázku, kterou
s ním uzavřela, když jeli navštívit Danu Sheaovou. Oba na ni
zapomněli.
"Jaká fae je Dana Sheaová?" mumlala si pro sebe, zatímco
hledala způsob, jak se dostat přes plot. Dana byla silná, rozhodně
dost na to, aby zastrašila trola, a patřila k Šedým pánům -
přesto Anna netušila, jak silná je. Určitě žrala - hlad, který dala
najevo, byl nepochybně hladem dravce. A měla něco společného
s vodou - žila na hausbótu a v pokoji měla fontánku.
La belle dame sans merci. Krásná dáma bez slitování, která
lákala muže k řece nebo k prameni a topila je. Nutila je věřit něčemu,
co nebyla pravda.
Nutila je věřit něčemu, co nebyla pravda.
Charles dokázal, že je imunní vůči Daniným čarám, jimiž
v něm chtěla vzbudit touhu. Ale možná nebyl imunní vůči zbytku
její magie.
Charles byl celý večer na hraně. Byl ale chytrý a bystrý - a napadl
Chastela až poté, co se stáhl. To se mu nepodobalo. Starosti
jí dělaly důsledky jeho činů - co si bude myslet Charles. Vůbec
ji nenapadlo, že podobné chování pro něj nebylo typické.
Její druh věděl o Daně víc, řekl jí to - a Bran o ní patrně věděl
ještě víc než Charles. Zeptá se ho na to, poví mu, co viděla
v Danině tváři - jakmile najde Charlese.
Přistoupila k plotu, škubla za pletivo a zpřetrhala spony, které
ho vázaly ke sloupku. Potom ho prudce nadzvedla a ucítila tah
v ramenou a ve svalech na pažích. Člověk její postavy by něco
takového nezvládl: být vlkodlak mělo i výhody. Když byla hotová,
měla díru dost velkou na to, aby sejí proplazila - nesměla
zapomenout Angusovi říct, že musí plot opravit.
Sledovala Charlesovy stopy, ale nespěchala, protože taky ne183
Pa t r ic ia Briggs
spěchal. Netušila, co na konci cestičky, již za sebou nechával,
najde, byla si ale docela jistá, že bude lepší, když ho nenajde příliš
brzy. Ale ani příliš pozdě.
Čekal lovce, které se na něj Dana chystala tak rychle poštvat?
Byl připravený postavit se tuctu nejsilnějších vlků v Evropě?
Očekával, že za ním přijde Angus? Anebo sama Dana? Cítil to,
když z něj Anna načerpala moc, aby faeskou ženu zastavila?
Cítil, že se blíží? Pouto mezi nimi bylo silné a napjaté, nic jiného
ale nevnímala.
Tedy kromě... když to zvážila, zjistila, že ví, kde je. Uvolňoval
jejich pouto, už se tak úpěnlivě neschovával. Anna se zastavila
a zvážila to. To dělal? Schovával se před ní?
Nebyl od přírody násilnický. Věděla to, na vlastní kůži poznala
jeho něhu. Udělal ze sebe muže, kterého potřeboval otec, jeho
zabijáka, meč. Byl ve své práci velmi, velmi dobrý.
Bratr vlk ale toužil po krvi a mase. Její vlčice ne: byla to jedna
z věcí, jimiž se od něj jako omega lišila. Vzpomněla si, jak
se Charles zastavil před otcovým domem, když z něj ucítil krev
a bolest. Zeptal sejí tehdy, co cítí, a jakmile mu to řekla, pověděl
jí, že kdyby nebyla omega, dostala by hlad.
Byl hladový, přestože jí to neřekl.
Ve vlčí podobě dokázala žrát syrové maso a chutnalo jí.
V lidské podobě jí ale krev voněla jako krev, ne jako jídlo.
Anna znovu vykročila a všimla si, že míří dolů z kopce, směrem
k... Zamžourala, ale nedokázala říct, jestli má před sebou
záliv, nebo jen další ze solných jezer, která byla v Seattlu úplně
všude. Cestou sem ji nenapadlo zeptat se; starosti jí tehdy dělal
lov.
Podél potůčku tekoucího ostružiním, které bylo nyní bez bobulí,
zato plné suchého listí a trnů, vedla úzká pěšina. Byla celá
blátivá, bahno sejí lepilo na boty a zouvalo jí je, jako by ji chtělo
shodit do potoka.
Charles se do něj hluboko zabořil, když se zastavil, aby se
184-
Loviště
napil. Věděla, že krvácení vyvolává žízeň. Krvavou stopu
bylo stále těžší sledovat. Doufala, že proto, že se uzdravuje.
Dominantnější vlci se uzdravovali rychleji - když se k ranám
nepřidalo stříbro, vyčerpání a magie.
Přesto si o něj dělala starosti.
Nesmírně se jí ulevilo, když se dostala dolů na pláž, na kamenitý,
mokrý, studený kus země, a uviděla Charlese, který se
zrovna oklepával. Stál ve vodě a smýval ze sebe krev.
"Máš kuráž," řekla mu Anna. "Ta voda je zatraceně studená."
Nikdy však neměla důvod pochybovat o Charlesově odvaze.
Jantarově žlutýma očima sledoval, jak sklouzla dolů z posledního
tří metrového svahu, a to ladněji, než čekala, jen aby zakopla,
sotva se dostala na pevnější pláž posetou kamínky.
"Tak," řekla bratru vlkovi. "Až budeš připravený, musíme si
promluvit. Prozatím jsme v bezpečí. Ve skladišti jsem předala
velení Angusovi." Opravdu? Možná se Angus velení prostě
ujal.
Pás suchého kamení podél vody byl široký sotva patnáct centimetrů.
Podívala se dolů na své zablácené boty, dospěla k názoru,
že hůř už na tom být nemůžou, a vstoupila do mělké ledové vody.
Ostře, překvapeně vydechla. "Je fakt studená," řekla a vykročila
podél břehu, protože její tělo potřebovalo zůstat v pohybu.