Povidky-od-alli | Alfa a omega - Loviště - 3

y^ dvážná žena, pomyslela si Anna. Napřed si nás znepřáĚ
mtelí a teď nám ukáže něco, na čem j í doopravdy záleží.
V Danině tváři nebylo nic, co by dokazovalo, že přikládá
jejich názoru váhu - Anně to ale prozradila řeč jejího těla.
Anna nevěděla, co může čekat, když ale poprvé pohlédla na
obraz, ostře se nadechla. Byl zručně provedený, jedinečný v detailu,
barvě i textuře. Robustní mladá žena s rusými vlasy a bledou
pletí si opírala hlavu o bílou stěnu a hleděla z obrazu na
někoho nebo na něco. V hrubých, silných rukou držela žlutou
květinu delikátní a jemné textury.
Barvy neodpovídaly skutečnosti, byly jasnější - na ženě ale
bylo něco povědomého, na křivce její tváře, na tvaru jejího ramene.
"Vypadá, jako by ho namaloval jeden ze starých holandských
mistrů," řekla Anna.
"Vermeer," souhlasil Charles. "Ještě nikdy jsem ho ale neviděl."
Fae si vzdychla a přikročila ke stolu. Rychlými, skoro horečnatými
pohyby začala čistit štětce.
"Nikdo ho nezná, protože před několika staletími shořel.
A nikdo ho už ani nepozná, protože můj obraz není ten
jeho." Pohlédla na Annu. "Ano, je to Vermeer. Na co se ta žena
dívá?"
A v tu chvíli to Anna spatřila, cizost pod maskovacím kouzlem.
Něco neznámého, a přesto... povědomého. Ani mi moc neublížila,
řekl trol. Ta žena byla šelma na vrcholu potravního řeLoviště
lězce. Její pohled nebyl Anně příjemný, proto zavrtěla hlavou.
"Nevím..."
Dana udělala ostré gesto rukou. "Nedíváš se."
Pravda. Anna se zadívala na ženu na obraze, která na ni hleděla
čistě modrýma očima jen o několik odstínů světlejšíma, než
byly Daniny. Napadla ji naprostá hloupost, přesto ji řekla: "Na
někoho tady v pokoji?"
Dana svěsila ramena a otočila se k Charlesovi. "Ne. Vidíš?
Když obraz dokončil, přivlekl dovnitř nějakého chudáka z ulice
- a dokonce i ten nevzdělaný hlupák to viděl. Vermeerovi studenti,
kteří byli u toho, když obraz dokončil, ho pojmenovali
podle toho, co ten žebrák jejich mistrovi řekl: Ta, která hledí na
lásku. Vermeer dal obrazu jméno Žena se žlutou květinou, nebo
nějaké podobně prozaické, jak měl ve zvyku."
Anna se na obraz zadívala a čím déle na něj hleděla, tím víc
chyb nacházela. Ne že by byl špatný - um, který zachytil svůdnou
texturu pleti, vlasů a látky ženiných šatů, se nedal popřít -
ale bylo to jako poslouchat počítačový program hrající hudbu
podle not: obraz představoval dokonalost techniky... ale neměl
žádnou duši.
"Já toho o obrazech moc nevím," řekla Anna omluvně.
Dana zavrtěla hlavou a smutně se na Annu usmála, po dravci
cizosti v ní nezbyla ani památka. "Ne, to nevadí. Můj lid je
prokletý láskou ke krásným věcem, ale neschopností tvořit je."
Usušila si ruce. "Samozřejmě ne všichni fae. Ale ti z nás, kdo
jsou nejvíce nadáni magií, obvykle nemají žádné tvůrčí schopnosti.
Ach jo."
"Draci jsou úplně stejní," pravil Charles tajemně.
Znal draka? Anna na něj se zájmem pohlédla. Usmál se, pozornost
ale upíral na fae, která se přestala drhnout.
"Ani draci nedokáží tvořit?"
Pokrčil rameny. "Tvrdí to táta. Většinou říká jenom věci,
o kterých ví, že jsou pravdivé."
4 7
Pa t r ic ia Briggs
Usmála se a zdálo se, jako by vyšlo slunce. "Být jako drak
není tak špatné. Viděla jsem jenom jednoho - myslím, že říkal,
že je na průzkumu. Nemluvili jsme spolu dlouho, ale byl jako...
jako Vermeerův obraz. Umělecké dílo."
Naklonil hlavu na stranu. "Přesně."
Dana ho napodobila a zadívala se na něj, opravdu si ho prohlédla.
"Jsi marokův kat. Drzý. Nebezpečný."
"To je pravda," řekl Charles.
Annu zaujalo, že fae považovala "drzost" za významnější než
"nebezpečnost" .
"To mě na tobě přitahovalo," řekla Dana. "Bývala bych řekla,
že tě znám dost dobře. Ale netušila jsem, že umíš být i laskavý."
Položila mu ruce na ramena, zakřenila se na Annu a políbila
ho na tvář. Anna ucítila zapulzovat magii, jak ji přehodila
přes Charlese jako plášť nebo síť. Sklouzla po něm, ale dokonce
i Annu, na kterou nebyla soustředěná, zasáhly fascinace a chtíč,
který vyzařovala.
"Tak," řekla Anně. "Ani sestra by nemohla být cudnější.
A teď, neříkal jsi, že pro mě něco máš?"
Nelhala. A pokud ano, Anna to nepoznala - jenže fae lhát nemohli,
nebo ano? Mohla magii použít mimoděk; možná se to
stávalo pokaždé a fae to už prostě nevnímali.
Nezdálo se, že by měla na Charlese nějaký vliv, dalo by se
to ale jen těžko odhadnout. Na tváři měl obvyklý výraz pro veřejnost.
Nepomohlo jí dokonce ani pouto druhů, protože jí nic
neřeklo. Nebylo ale možné, aby ho fae s takovou magií políbila,
aniž by něco cítil, nebo ano? Náklonnost, obdiv či chtíč? A ť
už fae použila magii úmyslně, nebo ne, obrátila ji proti němu
a o Annu se otřel jen její stín - a ji nikdy dřív žádná žena nepřitahovala.
Lehce se dotkla Charlesovy paže. Ještě se mu nepodařilo vybudovat
si proti ní ochranu, proto ihned poznala, co k Daně
Sheaové cítí - obezřetnost. Žádnou touhu ani strach, jen opatrný
4 8
Loviště
respekt - jako jedna šelma ke druhé na neutrálním území. A pak
tu byl bratr v lk ...
Vlkodlaci mluvili o vlcích, s nimiž sdíleli kůži, jako by byli
jedna bytost. Na některých nebylo skoro nic vlčího, a to dokonce
ani ve vlčí podobě, tedy kromě vznětlivosti a potřeby zabíjet
tvory, kteří se před nimi dali na útěk. Během prvních měsíců
po proměně musela Anna bojovat o zdravý rozum, dál o tom
ale nepřemýšlela.
Charles někdy mluvil o svém vlkovi, jako by se jednalo o samostatného
tvora, s nímž sdílel tělo, jako o bratru vlkovi.
Možná za to mohl děsivý okamžik, kdy ucítila všechno, čím
byl - informací bylo příliš mnoho, než aby je dokázala vstřebat
nebo třeba jen vzít na vědomí - poprvé ale ucítila Charlesova
vlka. Byli dvě samostatné duše. A bratr vlk ji cítil taky.
Družko, řekl jí ne právě nelaskavě. Zmiz z naší hlavy, abychom
se mohli vypořádat s Tou, která k nám nepatří.
Ze jména, jímž ji označil, nevyčetla jen to, že Dana není vlk.
Vycítila rovněž, že je mocný, nemilosrdný zabiják. Že je vázaná
pravidly. Příliš civilizovaná. Respektovaná nepřítelkyně.
Hlas bratra vlka zněl v její hlavě dokonce zřetelněji než marokův.
A marok se vyjadřoval slovy - bratra vlka něco tak lidského
neomezovalo.
Anna se Charlesovi vyškubla, jako by ji spálil, a zadívala se
na své prsty. Charles do ní strčil ramenem, aby ji uklidnil. Bylo
to nedbalé gesto, kterého si faeská žena patrně ani nevšimla.
Anebo byla příliš zdvořilá, než aby se o něm zmínila.
Později, zamumlal bratr vlk tiše a znovu ve své hlavě osaměla.
Zůstala sama se žárlivostí a... ublížeností nad odmítnutím
bratra vlka. Vědomí, že by se tak cítit neměla, nepomáhalo.
Charles vzal do ruky balíček, který přinesl, a podal ho Daně.
Dana zvedl obočí. "Obyčejný balicí papír a motouz?"
Pokrčil rameny. "Tak mi to dal táta."
Fae potřásla hlavou, otevřela zásuvku ve stole z javorového
4 9
Pa t r ic ia B riggs
dřeva a vytáhla jemné nůžky z pravého stříbra. Balíček položila
na desku stolu, přestřihla provázek a rozbalila ho.
A cizost, kterou v ní Anna předtím zahlédla, byla v plné míře
zpátky. Dana se nepohnula, dokonce ani nemrkla, ale prostor,
který obývali, naplnilo... něco. Všechny svaly, každičký chloupek
na Annině těle ji nabádal, aby utekla.
Pohlédla na Charlese. Soustředil se na fae, ale nepůsobil znepokojeně.
Copak to necítil? Anebo si byl jistý, že se s hrozbou,
kterou Dana představovala, dokáže vypořádat? Jeho klid ale
Anně umožnil získat zpět ten vlastní. Čekala, aby zjistila, co tak
silnou reakci vyvolalo.
Ještě předtím, než Dana balíček otevřela, bylo jasné, že se
uvnitř nachází obraz. Nebyl velký. Měřil možná dvacet pět centimetrů
na třicet, měl dubový rámeček o několik odstínů tmavší,
než byl javor stolu, a jednalo se o obrázek vody.
"Táta chtěl, abych ti řekl, že tak si to pamatuje," řekl Charles.
"Možná se zmýlil v detailech, ale nemyslel si to."
"Nevěděla jsem, že marok maluje." Danin hlas se zdál...
hlubší. Plný a starobylý. Ruce sejí třásly, když se obrazu dotkla.
Faeská moc, kterou Anna ještě před okamžikem tak silně cítila,
zmizela, jako by nikdy neexistovala.
"Nemaluje." Charles zavrtěl hlavou. "Máme ale ve smečce
umělce, ten má dar malovat podle popisu - a otec to se slovy
opravdu umí."
"Nevěděla jsem, že tam tvůj otec někdy byl." Fae působila...
ztraceně.
Charles pokrčil rameny. "Znáš ho. Nikdo si ho nevšimne,
když nechce. A je bard. Byl všude."
Dana zvedla hlavu. Oči měla opuchlé a nos zarudlý, třebaže
jí po tvářích nekanuly žádné slzy. Vypadala velmi lidsky. "Jak
to věděl?"
Charles zvedl ruce. "Kdo ví, jak táta na podobné věci přichází.
Myslel si, že tě to potěší."
Loviště
Znovu se zadívala na obraz a Anna nedokázala říct, jestli má
radost, nebo ne - rozhodně ji zasáhl. Šokoval. "Můj domov. Je
dávno pryč. Zničily ho magie a geologie, pramen vyschl už před
staletími. Na jeho místě teď stojí ulice, která nese jméno stovky
jiných ulic ve stovkách jiných měst. Myslela jsem, že už na
něj všichni zapomněli." Dotkla se obrazu stejně, jako se Anna
dotýkala Charlese: lehce, jako by se bála bolesti, ale nedokázala
si pomoct.
Naklonila ho tak, aby ho oba lépe viděli. Část jezera, hádala
Anna. Hlubokého jezera, které odráželo barvu nebe a ztmavovalo
ji téměř dočema. Umělecký styl byl jednodušší než u obrazu,
na kterém pracovala Dana, a plátno mnohem menší. Několika
prostými tahy štětcem ale malíř zachytil nadpřirozenou atmosféru,
která z obrázku dělala okno do cizího světa. Na místo, kde
Anna nebyla vítaná - nějak ale odpovídalo cizosti, již zahlédla
v Daniných očích.
"Pověz otci," řekla Dana a obrátila pozornost zpátky k obrazu,
"že se pokusím odvděčit se mu něčím stejné hodnoty. A pokud
se mi to nepodaří, předem se omlouvám."
"No," řekla Anna, jakmile byli znovu bezpečně na cestě. "To
bylo... znepokojivé."
"Nelíbila se ti?"
Pohlédla na něj, pak se otočila zpátky k silnici. Když se o ni
otřely faeské čáry, toužila ji Anna milovat, schoulit sejí u nohou
a čekat na drobky její náklonnosti. Po zbytek časuji toužila zabít
za to, že flirtovala s Charlesem - že s ním spala.
Chtěla se schovat v nějaké tmavé díře, aby už nikdy neobtěžovala
bratra vlka svojí přítomností - i když věděla, že je to
hloupé. Nezavrhl ji. Ne doopravdy. V jeho pokárání ale zaznělo
tak silné... odmítnutí. Soustředil se na Danu.
Na Danu, která byla fae, Šedá paní, sebejistá a mocná. Ne třiadvacetiletá,
nedostudovaná ženská, která po třech letech života
51
Pa t r ic ia Briggs
ve smečce neznala ani čtvrtinu toho, co by měla o vlkodlacích
vědět. K Charlesovi se vůbec nehodila.
O ničem z toho ale nemohla Charlesovi říct, protože by vypadala
jako hloupá nána - komplikovaná, hloupá nána, která
se dožaduje neustálé pozornosti. Naštěstí mu mohla odpovědět,
aniž by přiznala, co jí na návštěvě u fae doopravdy vadilo.
"V Brookfieldské zoo v Chicagu mají pavilón plazů. Jako dítě
jsem ho navštívila se školou. Chovají tam zelenou mambu. Je to
nejkrásnější had, jakého jsem kdy viděla; není nijak okázalá, má
ale... nepopsatelně zelenou barvu - a je tak jedovatá, že když
někoho kousne, obyčejně není dost času na podání protijedu."
"Myslíš, že je krásná?" Zvážil to. "Já bych řekl, že je zajímavá,
ale ne krásná. Jen málokterý fae je s maskovacím kouzlem
krásný. Krása dost dobře nesplývá s okolím. A fae stejně jako
my dlouho zdokonalovali způsob, jak se ukrýt všem na očích."
Anna hleděla dopředu. "Je krásná. Výrazná. V místnosti plné
filmových hvězd by se všichni podívali napřed na ni."
Upřeněji sledoval; cítila to, i když se věnovala řízení. "To je
dominance," řekl. "Ne krása."
"Opravdu?" Předjela dvojici mladíků ve ferrari a ti se urazili
a za burácení motoru se na ni tak nalepili, až poznala, že se jeden
z nich lépe oholil. "Krása není vždycky jednoduchá," řekla.
"Vezmi si kupříkladu Paganiniho."
"To je hudba."
"Víš, co mám na mysli."
Nepřitakal prostě na souhlas a jí se líbilo, že zvážil, co řekla,
namísto aby ji nechal jen mluvit.
"Viděl jsem ji bez maskování," řekl nakonec. "Možná mě to
zaslepilo, takže nerozeznám detaily. Stali se z nás milenci, protože
mě zaujala." Sledoval její reakci.
Ještě ráno by mu na rovinu řekla, jak se cítí, když jí popisuje
bývalou milenku. Mezitím ale zahlédla jeho odhalené nitro
- třebaže se snažila nedívat. Nikdo by se neměl takto odkrýt
5 2
Loviště
jiné osobě. Ale všimla si něčeho... nečekaného. Věděla, kdo je
a kdo je on. Nemohla říct, že by si sama sebe nevážila; vážila.
Ale Charles byl... přírodní živel.
A obával se, že když Anna spatří jeho skutečné já, nedokáže
ho milovat - protože při pohledu do zrcadla viděl jen zabijáka.
Právě proto uzavíral pouto mezi nimi. Miloval ji víc než život
a nečekal, že mu city oplatí. Prostě očekával, že jednoho dne
zmoudří.
Byla vyděšená-jako by jí dal křehoučkou, cennou skleněnou
ozdobu a sebemenší špatný pohyb ji mohl rozbít. Cítila, že by se
jí měl ujmout někdo silnější a schopnější, aby nepřišla k úhoně.
Ne že by před Danou nevznesla svůj nárok dostatečně rychle.
Když Anna nic neřekla, pokračoval: "Přijala mě za milence
po tom, co zjistila, že na mě nepůsobí její schopnost vzbudit
v každém vášeň, a byla zvědavá, jaký bude sex s někým, koho
neočarovala."
Anna si odfrkla. "Vsadila bych se, že tvůj vzhled jí taky nevadil."
Charles si povzdychl. "Zachoval jsem se špatně, že? Dlužím
ti omluvu."
Pohlédla na něj.
"Nechtěl jsem zabřednout do staré historie - ale ani jsem nezabránil
tomu, aby to udělala ona. A pak... slova nejsou mojí
silnou stránkou. Jedno ale musíš pochopit: nebylo mezi námi
nic než vzájemné porozumění - a to ještě před více než stoletím."
"To je v pořádku," řekla mu. "Chápu to." Humor, rozhodla se,
a musí být trefný. Suchý. "Měl jsi spoustu času nahromadit milenky,
které ti budu moct vyčítat."
Stiskl ji koleno a obestřel ji vřelým hlasem beze slov, načež
řekl: "Líbilo se mi, když jsi na mě před ní vztáhla nárok."
Zaváhal. "Myslím, že to, jak jsi o ní dokázala mluvit bez žárlivosti,
ranilo moje city."
53
Pa t r ic ia Briggs
Sundala ruku z volantu a pohladila ho po paži. "Nech si vyšetřit
čich, Kemo Sabe." Když mohl být upřímný on, zvládne to
i ona. "Nelíbí se mi, když o ní mluvíš. Toužila jsem jí rozškrábat
obličej, když tě políbila. A když mě bratr vlk odstrčil..."
"Nemyslel to tak." Charles klepal volnou rukou do rámu dveří.
"Neumí brát... ohledy, dokonce ani aby ušetřil něčí city. Je
velmi přímý."
Pořád měla za sebou kluky ve ferrari, proto varovně šlápla na
brzdy.
"No," řekla. Přímý. "To všechno vysvětluje." Už jí to ale nevadilo.
Neuchlácholilo ji Charlesovo vysvětlení, nýbrž přímý
souhlas, který, jak cítila, vyjádřil bratr vlk s Charlesovým potěšením
z toho, že se postavila Daně a prohlásila ho za svého.
Nedokázala rozluštit vše. Zrovna teď necítila z Charlesovy strany
vůbec nic - ale zdálo se, že bratr vlk je víc než ochotný podělit
se s ní o své pocity.
"Vy dva máte mnohem víc společného než jenom tělo," řekla.
Charles se rozesmál a svezl se dolů na sedadle. "Asi ano,
v dobrém i ve zlém, co? Nemá fae rád, dokonce ani Danu.
A taky... oba si pořád zvykáme na to, že máme tebe. Chráníme
smečku, to byla vždycky naše práce. Hlavně submisivní vlky,
kteří jsou naším srdcem."
"A on... ty mě vidíš jako supersubmisivní," uhádla. Ve skutečnosti
byla omega a ani zdaleka ne submisivní. Hrála ale ve
smečce skoro stejnou roli. Dominantní vlci se v její společnosti
mohli... uvolnit, protože věděli, že je nikdy nevyzve - ne proto,
že by nemohla, ale protože nechtěla. Omegy postavení nezajímalo,
zajímala je jenom smečka.
"Jsi naše," prohlásil nezvratně a bez humoru. "Bratra vlka
a moje. Postaráme se o tvé bezpečí. Dana je mnohé, ale bezpečná
rozhodně není. Rozptylovala jsi nás - a kdybychom s tebou
mluvili příliš dlouho, vycítila by to a urazila se. Fae není těžké
urazit a Dana není výjimkou."
54-
Loviště
"Její reakce na Branův obraz byla divná," řekla Anna.
"Mocná," souhlasil Charles. "Ale nehodilo by se, aby jeho
dar byl menší než dary, které během konference dostane od
ostatních. Zachovat si přízeň fae je zajímavý tanec a já ho s radostí
přenechám otci."
"Vermeer... Proč ho okopírovala, místo aby namalovala něco
vlastního?"
"Její vlastní malby jsou... horší. Vzpomínáš si na obrazy
smutných klaunů? Anebo jsi příliš mladá? V jednu dobu byly
úplně všude. Byly zářivě barevné a mdlé. Prázdné."
Anna se zachvěla. "Můj zubař jich měl plnou ordinaci."
"Něco takového," řekl Charles.
"Možná by měla malovat kraj inky," navrhla Anna. "Vermeerovo
pozadí bylo velmi dobré."
"Jednou jsem jí to navrhl, ale neměla zájem. Chce malovat
objekty, které ráda pozoruje - milence a snílky."
"Myslíš, že má smečka dobré pojištění?" zeptala se Anna
a znovu se zadívala do zpětného zrcátka.
Charles se ohlédl a přimhouřil oči.
Ferrari okamžitě zvětšilo odstup.
"Ježíši," řekla Anna. "Je dobré mít tě po ruce."
"Děkuju."
Anna se proplétala provozem a uvažovala o Daně, začala o ní
přitom smýšlet shovívavěji než dřív.
Jaké by to bylo milovat hudbu, jako ji milovala ona, a nebýt
schopna zpívat ani hrát? Anebo hůř, hrát dovedně, ale nikdy nepřekročit
hranici mezi notami, tóninou a rytmem, a skutečnou
hudbou? Vědět, že uniká jen o chloupek, ale prostě netušit, jak
přejít od přesnosti metronomu k moci a skutečné kráse?
Poznala několik takových lidí ve škole. Některým se přechod
povedl, jiným ne.
Na Severozápadní, než ji proměna donutila školy nechat, studovala
hudbu jako hlavní předmět. Jejím nástrojem bylo cello.
55
Pa t r ic ia Briggs
Chlapec, který hrál ve školním kvartetu první housle, tak mistrně
ovládal techniku, že ošálil profesory a přesvědčil je o tom,
že hraje skutečnou hudbu. Byl doslova zázračné dítě.
Myslela si, že to sám neví, pak ale jednou večer zašli po koncertu
do místního baru, aby ho zapili pivem. Ostatní šli tančit,
ona ale zůstala u stolu s ním, protože si o něj dělala starosti, vypadalo
to totiž, jako by se chystal vypít celou hospodu dosucha,
třebaže obvykle řídil a držel se ledového čaje nebo kávy.
"Anno," řekl a zahleděl se do jantarové tekutiny ve sklenici,
jako by v ní mohl najít moudrost věků. "Tebe jsem neoklamal,
že? Ostatní," vágně mávl rukou na přátele, "si myslí, že jsem
něco - ale ty víš, že to není pravda, že?"
"Vím co?" zeptala se.
Naklonil se blíž. Táhly z něj pivo a cigarety. "Víš, že jsem
podvodník. Cítím zvíře v sobě, řve a chce se dostat ven. A když
mu dám volnost, vyzdvihne mě do výšin i mně navzdory."
"Tak proč to neuděláš?" Tehdy ještě nebyla vlkodlak. Svět
byl milejší, netvoři se krčili ve skříních a ona byla kurážná ve
své nevědomosti.
V očích měl starý, unavený pohled a trochu mu splývala slova.
"Protože pak by všichni viděli," řekl jí.
"Viděli co?"
"Mě."
Velké umění vyžadovalo odhalení duše a některé věci bylo
bezpečnější nechat ve tmě. Poté co ji násilím proměnili, nějaký
čas vůbec nehrála - a nejen proto, že musela prodat cello.
"Anno?"
Přesunula ruce na volantu. "Myslím na Danu a na to, proč nedokáže
malovat, jak by chtěla." Zaváhala. "Napadlo mě, jestli je
to proto, že nemá duši - jak tvrdí některé církve. Anebo proto,
že ji to, co ukrývá v nitru, příliš děsí, než aby to ukázala světu."
ifřt
56
Loviště
Vybral ten hotel proto, aby Anna měla pohodlí. V Seattlu se dala
najít i přepychovější místa, třpytivé klenoty z oceli a skla.
A on šije mohl dovolit.
V některých městech marokova společnost několik hotelů
vlastnila a v jiných měla velký podíl. Vzpomněl si ale, jak ji sotva
před několika týdny zastrašil jeho dům, který nebyl ani extravagantní,
ani zvlášť velký, proto ho napadlo, že by se cítila příjemněji
v tomto hotelu, který byl jeho oblíbený.
Někdy ho to zahanbovalo, ta potřeba ukázat jí věci, které miloval,
v naději, že šije taky zamiluje. Byl příliš starý, než aby si
dopřával něco podobného: předvedl sejí v letadle, vzal ji sem
do hotelu. Někdy jí bude muset povědět o investičním portfoliu,
které jí založil. Byl ale zkušený lovec a věděl, že nesmí kořist
vylekat. Počká, dokud si nezvykne na něj, na smečku, na...
všechno.
Anna zastavila u obrubníku a on vycítil její stres, když si
obsluha parkoviště přišla pro klíče od vozu. Objala se pažemi
a Charles zatím uvedl své jméno a dal mladíkovi spropitné za to,
že se nenechal vzhledem otlučené toyoty zaskočit.
Vzal jejich kufry a s pohledem upřeným na Annu, která si zírala
na nohy, odmítl pomoc. Cítila by se lip, kdyby jim nikdo nepomáhal.
Možná ji měl vzít na neosobnější místo? Někam, kde jste zaparkovali
a nikdo se nezeptal, jestli potřebujete pomoc? Možná
byla pořád rozrušená z Daniny snahy vyvolat v ní žárlivost.
Anebo si dělala starosti s bratrem vlkem.
Bratr vlk s nikým kromě něj podobně nemluvil. Dokonce ani
s tátou. Možná ji to rozrušilo? Anebo za to mohl způsob, jakým
je bratr vlk před domem fae odhalil. Spatřila něco, co ji znechutilo?
Vyděsilo? Možná neměl způsob, jakým se od něj po odchodu
z Danina domu odtáhla, nic společného se žárlivostí.
Nebyl zvyklý na emocionální horskou dráhu, na které se poté,
co ji potkal, ocitl. Dobře že byla omega a dokázala všechny oko5
7
Pa t r ic ia B riggs
lo uklidnit - a ne dominantní vlčice. Bratr vlk byl už tak na hraně;
jen když se ho dotýkala nebo byla šťastná, měl se plně pod
kontrolou.
Potřebovali si promluvit, ale ne na veřejnosti.
Hotel byl starší: z cihel, ne z oceli, a měl jen jedenáct podlaží,
ne třicet. Zároveň byl ale postaru nóbl, vyzdobený s vrtošivostí,
které se mu líbila a jejímž cílem bylo potěšit, ne udělat
dojem Středomořím ovlivněným stylem art deco. Když vešli
do vestibulu, zastavila se Anna - která stále mlčela - těsně za
dveřmi. Vzhlédla a zadívala se na vánoční strom ověšený velkými
pentlemi ve světle růžové, tmavě fialové a stříbrné barvě
namísto žárovek a s ještě větší zlatou a tmavě zelenou mašlí
na špičce.
Anna se na něj usmála a vzala ho za paži. A on poznal, že zvolil
dobře. Zamilovala si to tu. Bratr vlk byl spokojený, protože
potěšili svoji družku.
Jejich pokoj se nacházel v šestém patře, s čímž bratr vlk nesouhlasil.
Bylo by mu milejší, kdyby mohli použít okna jako
únikovou cestu a nemuseli přitom riskovat krk. Charles ale dal
přednost pokoji, který byl obtížněji přístupný pro nečekané návštěvníky,
a vlk nakonec ustoupil.
Dveře výtahu se otevřely a přímo před nimi viselo na stěně zrcadlo,
díky němuž se chodba zdála větší a světlejší - a na malém
stolku plavala v čirém akváriu zlatá rybka.
"Zlatá rybka?" zeptala se Anna.
"Jsou to houževnatá stvoření," řekl.
Zasmála se. "Proti tomu nic nenamítám. Vím o někom, kdo
zachránil zlatou rybku z kolejí, kde žila v míse piva. Ale proč
mají zlatou rybku v hotelu?"
Pokrčil rameny. "Nikdy jsem se nezeptal. Když ale přijedeš
sama, dají ti ji do pokoje, abys měla společnost." Neřekl jí, že je
to poprvé, co tu přespí a nebude mít v pokoji rybku.
Byl sám hodně dlouho, a to navzdory smečce i milenkám,
58
Loviště
které si našel a které si našly jeho. Musel být, protože, jak Dana
říkala, byl otcův zabiják. Musel být sám: známí se zabíjeli snáze
než přátelé.
Už ale nebyl. Miloval to, liboval si v tom - třebaže byl někdy
tak trochu přesvědčen o tom, že mu jejich pouto přivodí smrt.
Kvůli ní by zničil svět.
Pravděpodobně k tomu nedojde.
Otevřel dveře apartmá a počkal u nich, zatímco ona prozkoumávala
své nové území.
Prošla si pokoje a dotkla se stolu a gauče v salónu. Lehce zatahala
za střapec tapiserie, která oddělovala ložnici od zbytku
pokojů.
"Vypadá to tu jako na natáčení Šejka," řekla Anna. "Dokonce
tu mají i pruhované tapety, které připomínají stěny stanu, a závěsy.
Bezva."
Posadila se na postel a zasténala. "Na tohle bych si dokázala
zvyknout." Potom k němu obrátila vřelé hnědé oči a řekla:
"Myslím, že si musíme promluvit."
Souhlasil s ní, přesto ho zamrazilo v žaludku. V mluvení zrovna
nevynikal.
Posunula se dozadu, v tureckém sedu se usadila na straně postele
a poplácala matraci vedle sebe.
"Nekoušu," řekla.
"Opravdu?"
Anna se zakřenila a s jeho světem bylo najednou všechno
v naprostém pořádku - jo, byl v tom až po uši.
"Anebo se aspoň postarám, aby sis to užil."
Charles nechal zavazadla před koupelnou. Blokovala tak sice
dveře ven na chodbu, bratru vlkovi ale nevadilo, že jim zatarasil
únikovou cestu. Její teplo ho přitahovalo jako oheň v zimě a on
ani jeho bratr nemohli uniknout. A ani jednomu to nevadilo.
Svlékl si koženou bundu a upustil ji na podlahu. Potom se
posadil na postel a zul si boty. Když se natáhl vedle ní, aniž by
59
Pa t r ic ia Briggs
na ni pohlédl, uslyšel, jak její tenisky bouchly o zem. Promluvit
si. Řekla "promluvit s i". Půjde mu to lépe, když bude hledět
na stěnu.
První slovo přenechal jí. Kdyby jí začal klást otázky, Anna by
se ho nemusela zeptat na to, co potřebovala vědět. Zjistil to už
dávno s méně dominantními vlky.
Po chvíli si lehla na postel vedle něj. Zavřel oči a nechal se
obklopit jejím pachem.
"Připadá ti naše pouto stejně divné jako mně?" zeptala se tichounce.
"Někdy je tak silné, že si ho přeju přerušit, i když to
pak bolí. A když se ztenčí, chybí mi intimita vědomí, co cítíš."
"Ano," souhlasil Charles. "Nejsem zvyklý sdílet cokoli s kýmkoli
kromě bratra vlka." Moje družka, pomyslel si. Měla za sebou
krušné chvíle a potřebovala všechno, co jí mohl dát. Proto
použil slova, jimž nedůvěřoval, aby jí řekl, co mohl. "Nezajímá
mě, co si o mně myslí bratr vlk. S tebou je to... jiné. Těžké."
Pohnula se, až mu její dech ovanul zezadu krk. Velice tiše řekla:
"Přeješ si někdy, aby k tomu vůbec nedošlo?"
Posadil se, otočil se k ní a změřil si ji, aby zjistil, jak to myslela.
Po jeho nečekaném pohybu sebou trhla, a kdyby postel nebyla
tak velká, spadla by z ní, jak se snažila dostat se od něj co
nejdál.
Zavřel oči a ovládl se. Nebyli tu žádní nepřátelé, které by
mohl zabít. "Nikdy," ujistil ji a doufal, že slyší upřímnost v jeho
hlase. "Nikdy toho nebudu litovat. Kdybys věděla, jaký jsem
vedl život, než ses v něm objevila ty, ani by ses na to neptala."
Cítil její teplo, její blízkost, ještě než se ho dotkla. "Působím ti
tolik problémů. A než skončíme, bude jich asi ještě víc."
Charles otevřel oči, utápěl se v jejím pachu a v její přítomnosti
a políbil pihu na její tváři. Pak tu u nosu a další nad rtem.
"Můj bratr Samuel už dlouho tvrdí, že potřebuju, aby mým životem
něco zatřáslo."
Políbila ho - byl to tak vzácný úkaz, že zůstal naprosto ne6
0
Loviště
hybně sedět a užíval si důvěru, kterou ho obdarovala. Týraly ji
nestvůry a někdy ji ještě pořád ovládaly.
Anna se odtáhla. "Jestli budeme pokračovat takhle, k žádnému
rozhovoru nedojde."
Dobře, pomyslel si. Věděl ale, že si musí promluvit o několika
věcech, proto si lehl a založil si ruce za hlavou, přestože na
posteli byly přinejmenším tři vrstvy polštářů.
"Pořád mám pocit, jako bych dělala všechno špatně," řekla.
"Jako by naše pouto mělo být něčím víc, než mu dovolujeme."
"Mezi námi nic špatného není," ujistil ji.
Vydala frustrovaný zvuk, takže to asi nebyla odpověď, kterou
chtěla slyšet. Charles to zkusil znovu. "Máme čas, lásko.
Když si budeme dávat pozor a půjdeme cestou, kterou chceme
jít, budeme mít dost času na to, abychom udělali všechno,
jak se patří."
Vycítil, že se na něj soustředila. "Dobrá," řekla nakonec.
"S tím můžu žít. Znamená to, že ti můžu říct, když se vydáš
špatným směrem?"
Zakřenil se. "Dokázala by ses držet zpátky?"
"Mezi námi nic špatného není," zopakovala spokojeněji jeho
slova. "To znamená ano, že?"
Znovu na ni pohlédl. "To znamená ano. Správně."
"A jsi stejně zmatený jako já?"
Zdálo se, že je pro ni důležité, aby byli rovnocenní. Nemohl
jí ale lhát. "Ne. Myslím, že jsem zmatený trochu jinak. A patrně
i víc. Ty za sebou nemáš skoro dvě staletí, během nichž ses
už rozhodla, kdo jsi a kdo ne. Když se pak všechno změní..."
Charles pokrčil rameny.
Nebyl zvyklý na tolik emocí. Kdysi dávno sebral pocity a touhy
své lidské půlky a někam je schoval, aby se mu nepletly do
cesty při tom, co musel udělat. A teď byly zpátky a jemu scházely
nástroje, jak se s nimi vypořádat - a nebyl natolik hloupý,
aby si myslel, že se nechají znovu někam odstrčit.
61
Pa t r ic ia B riggs
"Jinak zmatený," řekla. "Dobře. To je v pořádku."
Natáhla se, dotkla se jeho paže a přejela po ní prstem. "Když
jsem se tě dneska dotkla... zdálo se mi, jako bys měl v těle dvě
duše. Máš takový pocit i u mě?"
"Anno," řekl jí. "Jsi, kdo jsi. Bratr vlk a já... Víš, že jsem se
jako vlkodlak narodil, že mě neproměnili. Myslím, že proto jsem
trochu jiný. Většina vlkodlaků musí své vlky k poslušnosti donutit,
nebo si je dokonce podřídit, aby mohli fungovat. Po čase
se vlčí duch stane součástí toho lidského. Nemyslící, násilnická
část plná instinktů a tužeb, ale bez skutečných myšlenek."
Zadíval se na její bledou ruku na své zelené hedvábné košili.
"Nejsem dědeček, abych hleděl člověku do duše," řekl jí.
"Nevím, jestli jsem ti řekl pravdu. Tak to prostě vidím a cítím.
S bratrem vlkem jsme uzavřeli kompromis. V situacích, pro
které jsem lépe stvořený já, mi přenechává plnou kontrolu - a já
mu prokazuju stejnou laskavost."
"Dvě duše," řekla.
"Ne." Zavrtěl hlavou. "Jedna duše, jeden muž, dva duchové.
Bratr vlk a já jsme jedno. Neoddělitelní. Kdyby zemřel on, zemřel
bych i já."
"Ochromila jsem svoji vlčici?"
Překulil se na bok, protože ho k ní táhla její starost. "Není to
nic, nad čím bys měla truchlit. Jde o prosté přežití. Jestli ti to
pomůže, zdá se mi, že ty a tvá vlčice jste uzavřely úplně jiný
kompromis." Usmál se. "Myslím, že právě proto si tě bratr vlk
vybral - krátce potom, co jsme se poprvé potkali. Jsme v rovnováze,
víš? Ty a já, tvá vlčice a můj vlk. Ona se drží zpátky, dokud
nejsi v ohrožení, ale pořád tuje."
Anna mu stiskla paži. "Dobrá. S tím se vyrovnám lépe než
s možnými alternativami."
"Potřebuješ další slova?" zeptal se a její dotyk mu zastřel
hlas.