Alfa a omega - Loviště - 11

Michel na tom byl zle. Byl napůl mrtvý. V nejbližší
době nikomu nic nepoví. Alan ho uložil na nemocniční
lůžko - v kleci ve sklepení svého domu jen dvacet
minut od místa činu. Klec byla nezbytná, protože vážně zranění
vlkodlaci měli sklony k násilí, když na ně nedohlížel někdo
dominantnější.
Charles se rozhodl, že je zbytečné snažit se s ním promluvit
dřív než za den. To se dá trochu dohromady. Zajde za ním zítra
a vezme s sebou jednoho z francouzských vlků.
Anna vypadala nemocně a unaveně - mdle, opravil se. Měla
pravdu. Hrůza masakru mu unikala a Angusovi patrně taky.
Kdyby někdo rozřezal Chastela na kusy zaživa... možná by mu
to vadilo víc. Kdyby šlo o někoho, koho miloval nebo koho měl
chránit - bylo by to jiné.
Anna ale byla mladá a i přes kruté první roky života vlkodlaka
toho ještě moc neviděla - anebo to možná bylo tím, že při pohledu
na oběť vraždy nemyslela na snídani.
"Angusi, vrátíme se do hotelu a ještě se několik hodin prospíme.
Zavoláš, až to tu uklidí?"
Angus - který opět telefonoval - mávl na souhlas a Charles se
dotkl Annina ramena, aby ji přiměl pohnout se.
"Myslela jsem, že si půjdeme promluvit s Michelem?" namítla
Anna.
"Dneska v noci ne. Počkáme, dokud se trochu nezotaví. Stačí,
že vím, že lo udělali upíři. Nehyl jsem lo já. Neumím si představil,
že hy lo udělal Michel. I kdylV doká/al přemoci mněného
Pa t r ic ia Briggs
Chastela, což je nepravděpodobné, s tak vážnými zraněními by
nedokázal narafičit podobnou scénu. Byla to chladná, profesionální
práce: upíři."
Zastavila se. "Proč byl ten pokoj cítit tebou?"
Znovu ji postrčil. "Nemám zdání. Angusi, mohl by ses na to,
prosím, podívat?"
Angus přikývl, aniž by přerušil hovor.
Udělala krok a znovu se zastavila. "A kdo vyhrál lov?"
"Záleží na tom?"
"Možná. Pokud Chastel našel prsten s rubínem - a Dana k němu
měla přístup. Fae umí očarovat předměty, ne?"
Charles pohlédl na Anguse a všiml si, že je poslouchá.
"Počkej chvíli," řekl Angus tomu, s kým mluvil. "Vyhrál
Valentin. Německý vlk."
"Kruci," zaklela Anna.
Nikdy neslyšel, že by někdo použil tu nadávku tak procítěně.
Unaveně se zakřenila. "Valentin nám tu brašnu sebral přímo
před nosem. Skoro jsme ji měli."
"Sebral ji tobě a Italům?" zeptal se Charles pochvalně. "To
Valentina potěší - je to taková menší pomsta za to, že se omega
rozhodl zůstat s Isaacovou smečkou."
"Takže žádný drahokam očarovaný fae," řekla Anna.
"Zdá se, že ne." Charles odvedl Annu ven do chladné noci...
nebo do brzkého rána.
lan jim zasalutoval plechovkou piva a Charles posadil Annu
na sedadlo spolujezdce.
Byla tak unavená, že jí trvalo několik bloků, než řekla: "Hej.
Jak to, že řídíš?"
"Protože jsi tak unavená, že ti splývají slova," odvětil. "Zavři
oči a já nás odvezu zpátky."
"Jak dlouho můžeme spát?" zeptala se Anna a začala odkládat
svršky ještě dřív, než zavřel dveře hotelového pokoje.
208
Loviště
"Dokud nebudeme muset vstát," odpověděl Charles. Taky byl
unavený - přesto její oblečení posbíral a hodil ho na kufr, než
se postaral o své šaty. Spodní prádlo si jako obvykle nechal: pro
Annu to tak bylo snadnější.
Připojil se k ní na posteli, na kterou padl obličejem, a skoro
zasténal potěšením z toho, že se může uvolnit. Byly čtyři ráno,
se zataženými závěsy se ale budou moct ještě čtyři nebo pět hodin
prospat - tedy pokud mu Angus nebude mít co ohlásit.
Ležela na opačném konci matrace, takže mezi nimi byl studený
půlmetr volného místa. Věděl, že tak usne... postupně se
k němu ale přesune a nakonec se na něj doslova nalepí. Pak
bude moct jít spát i on.
"Charlesi?" řekla.
"Hm?"
Pohnula se, ale s hlavou v polštáři nedokázal říct, jestli se otočila
k němu nebo od něj. Její hlas zněl zdráhavé a bratr vlk, lstivý
starý lovec, ho nabádal, aby nechal hlavu dole a tělo uvolněné
a počkal, až kořist přijde k nim.
"Vadí ti to?" zašeptala.
Zvážil všechny věci, které mu mohly vadit, ale nedokázal přijít
na žádnou, která by odpovídala této situaci. "Vadí mi co?"
"Dnešek." Odmlčela se. "Já. Moje vlčice." Víc neřekla.
Stačilo to. Mluvila o tom, jak se předtím milovali. Jak na to
odpovědět? Vezmu si tě, jakkoli budeš chtít — co třeba teď- mu
nepřipadalo jako správná odpověď.
"Vadí to tobě?" zeptal se Charles.
Tiché klepání a lehké vibrace mu napověděly, že bubnuje prsty
do postele. Potom matrace nadskočila, jak se posadila. Otočil
hlavu, otevřel jedno oko a podíval se na ni.
Byla nahá. Svlékla si i poslední kousky oblečení. Sledoval,
jak natáhla ruku, předklonila se a dotkla se jeho nahých zad.
Prostě mu položila ruku na kůži. Jak tam seděla, rozbušilo sejí
srdce, viděl, jak jí pulzuje tepna na krku - a ne vášní.
209
Pa t r ic ia Briggs
"Špatné myšlenky?" zeptal se.
Kývla. "Je po všem. Skončilo to. Už dávno. Proč to má nade
mnou pořád takovou moc?" Ruku, kterou se ho dotýkala, zaťala
v pěst, zvedla ji, znovu ji položila zpátky a roztáhla prsty.
Slova. Neuměl to s nimi. Ale musel to zkusit. "Ve tvé hlavě
to ještě neskončilo. A to je v pořádku, Anno. Nečekej, že
bude po všem tak brzy. Je to jako... jako stříbro, které mi zůstalo
v ráně. Musí to vyhnisat - a to je někdy horší než samotná
rána."
"Když vypustím vlčici," řekla lehce zahořkle, "nevadí mi
to."
"Tvá vlčice představuje emoce, potřeby, přítomnost," souhlasil.
"Minulost ji nezajímá, když nemá vliv na současnost."
"Ví, že nám neublížíš," řekla Anna frustrovaně. "Vím to i já,
ale nepomáhá to. Ona se dokáže natáhnout a vzít si, co chce."
Obrátil se a dal si načas, aby ji nevylekal. Když se přetočil,
byl k ní o třicet centimetrů blíž a mohl se na ni dívat, aniž by ho
bolelo za krkem.
"A chceš mě?"
Když se pohnul, odtáhla ruku a nyní seděla ztuhle a s rovnými
zády. Něco se začalo měnit...
"Ne tvá vlčice," řekl. "Ptám se, jestli mě chceš ty? Anebo jenom
ona?"
Snažila se jen co nejlépe sžít se stvořením ve svém nitru? Dát
mu, co chtělo? To dělal jeho otec se svojí družkou. Vlk s vlčicí
si byli tak blízcí, jak jen to šlo - muž se ženou... se k sobě vůbec
nehodili. To pro Annu nechtěl.
Nemyslel si, že by ho Anna nenáviděla, že za vším, co mezi
nimi bylo, stála jen její vlčice. Ale už jen ta možnost bolestivě
pálila.
"Chci tě," řekla mu a ukázala si palcem na hruď. "Opravdu."
Pak se trochu žalostně usmála. "A ona taky."
Vrátil se tedy k původní otázce. Bylo velmi důležité, aby na
210
Loviště
ni dostal odpověď. "Vadí ti, když tvoje vlčice iniciuje naše milování?"
Sklopila oči, ne však z touhy podřídit se mu, nýbrž v lidském
instinktu skrýt emoce. "Ne tak, jak myslíš," řekla nakonec.
"A jak to myslím?"
Podrážděně na něj pohlédla.
"Nehraju s tebou hry, Anno," ujistil ji a hleděl jí do očí, aby
je nesklopila. "Potřebuju vědět, co mám dělat. Potřebuju vědět
víc."
"Ptáš se, jestli jsem ochotná mít sex, když ho zahájí ona."
Hlas měla ostrý hanbou, která jí zbarvila i tváře.
"Přesně na to se ptám."
Polkla. "Ano." Potom ze sebe vychrlila, jako když z balónu
uniká vzduch: "Myslím, že to já jí k tomu dávám podnět."
Zalila ho úleva. S ostatními věcmi si poradí. S čímkoli.
"Takže. Takže vadí ti, že iniciuje milování způsobem, který máš
na mysli ty?"
Zasmála se. "Promiň. Takhle to ale zní dost hloupě." Sklopila
hlavu, pak ji zvedla, odhodila si vlasy dozadu a odhalila mu
tvář rozpálenou studem a chtíčem. "Vadí mi, že to dokáže beze
mě. Ale já se tě nemůžu dotknout - kůží na kůži - bez její pomoci."
"Aha," řekl. "Tak si zkusíme trochu pohrát a uvidíme, jestli
s mojí pomocí namísto její docílíme stejných výsledků."
Mrkla na něj. "Cože? Jsou čtyři ráno. Musíš mluvit v kratších
větách, abych tě chápala."
Lehl si na záda a zvedl bradu v submisivní póze, kterou zatím
nabídl jen otci. "Tady jsem," řekl. "Nemůžu se pohnout."
Zahýbal rukama, jako by měl zápěstí přivázaná k matraci.
Zakýval chodidly. "Co se mnou uděláš?"
Zírala na něj. Submisivní? Charlesi Měla ale před sebou jeho
odhalený krk. Nepředstavoval hrozbu. Nemohl ji donutit uvěřit
211
Pa t r ic ia Briggs
slibům, že jí neublíží, protože těm už věřila. Jeho tělo však říkalo
stejnou věc - a tomu věřila až do morku kostí.
A protože věřila, dokázala se přiblížit, až se koleny dotkla
jeho těla. Přitiskla mu nos na krk a on se nebránil, ani když otevřela
ústa a přitlačila mu na kůži zuby.
Pod jazykem cítila, jak se mu zrychlil tep. Ale ne strachem -
cítila jeho vzrušení a ryzí volání jeho pachu uvolnilo něco v jejím
nitru, takže zasténala rozkoší. Olízla mu krk, užívala si jeho
slané, mužské chuti a cenila si volnosti, kterou jí dal, aby se ho
mohla dotýkat a okusit ho podle svého.
Dala si načas a její dotyky byly zpočátku nejisté. Měla pocit,
jako by... narušovala jeho soukromí. Jako by byla vetřelec.
Najednou si na něco vzpomněla. "Někdo mi řekl, že nemáš rád
doteky," pověděla mu. Nepamatovala si, kdo to byl. Možná Asii.
Zvedla z něj prsty a on se prohnul v zádech a následoval je.
Nejistě nechala ruce viset ve vzduchu, takže se musel snažit,
aby na sobě cítil její dotyk.
"Obvykle ano," přiznal trochu bez dechu. "Tvůj dotyk ale miluju.
Dotkni se mě kdykoli. Kdekoli." Myslel to zcela upřímně:
a jí na mysli vytanula scéna, ve které hovořil s otcem a ona se ho
přitom dotýkala na nevhodných místech.
Chystala se s ním o ten obrázek podělit, pak si ho ale dobře
prohlédla a uvědomila si, že myslel svá slova vážně - a nutkání
rozesmát se rázem zmizelo. Úmyslně se zvedl ještě výš, aby na
sebe přitiskl její ruce, a použil k tomu jen svaly na zádech, ruce
a nohy nechal tam, kde byly.
"Pohlaď mě," řekl jí. "Líbí se mi to."
Srdce jí tlouklo tak silně, že ho slyšela - ano, trochu se bála.
Ale na tom, že sejí Charles vydal na milost a nemilost, bylo zároveň
něco důležitého a mocného. Dodržel slovo: bez ohledu na
to, co udělala, zůstaly jeho ruce a nohy tam, kde byly.
* * * * * *
212
Loviště
Něco vibrovalo Anně pod hlavou.
Byl to tak divný pocit - pořád byla jen napůl při vědomí - že
se pokusila zjistit, o co jde. Sluch jí prozradil, že někde nablízku
je nastartované auto, snažila se proto přijít na to, jak se dostala
z postele do auta, aniž si toho všimla.
A pak ucítila upíry.
"Je vzhůru, Ivane," řekl ženský hlas.
Anna otevřela oči a spatřila upírku, která napadla Moiru. Žena
se na ni usmála.
"Já," řekla žena, Jsem Krissy nesnášela. Byla to vlezlá malá
nána. Ivan ji měl ale rád - a tebe nemá rád vůbec. Takže buď
hodné vlče a nebudeme mít žádné problémy, dobře?"
Anna se neobtěžovala odpovědět. Byla nahá, ruce a nohy
měla spoutané řetězy a mohla se nacházet jedině v zadní části
modrého minivanu, ve kterém upíři jezdili. Odstranili zadní
sedadla a k podlaze přišroubovali velká železná oka, ke kterým
Annu připoutali. Až dodávku vrátí, autopůjčovna jim to pěkně
naúčtuje. Byla si docela jistá, že pojišťovna nepokrývá věci,
jako je provrtaná podlaha.
Upírka se opírala o jedny z posouvacích dveří. Nohama se dotýkala
Annina boku. Vedle ní seděl muž, který vypadal na pětačtyřicet,
byl ale upír. Pětačtyřicet mu asi bylo už spoustu let.
Na jazyk sejí draly otázky. Co ode mě chcete? Jakjste mě dostali
ven z hotelu? Co jste provedli s Charlesem?
Charles by jim jen tak nedovolil ji odnést. Zavřela oči a nahmatala
svůj konec pouta - bylo stejné jako vždy, když ho bratr
vlk držel zavřené. Ať se stalo cokoli, Charles byl v pořádku.
Poslední, co si pamatovala, bylo, že se sehnula, aby ochutnala
kůži na jeho břiše. Nesmí před nepřítelem projevit slabost. Proto
dobře volila otázky.
"Kdo vás najal?"
Žena se usmála a odhalila Špičáky. "Netuším," řekla. "Já jenom
plním úkol. Máme tě zabalit do krabice, naložit do letadla
213
Pa t r ic ia Briggs
a poslat přes oceán. Když nebudeš dělat problémy, nic se ti nestane."
Její úsměv se rozšířil. "Když ale budeš dělat problémy, samozřejmě
ti ublížíme. Zábava!"
Přes oceán znamenalo do Evropy, napadlo Annu. Nechal ji
unést jeden z vlků? Mysleli si snad, že když ji odvezou ze země,
Charles ji nenajde? Pokud ano, šeredně se mýlili. Přesto by pro
všechny bylo mnohem jednodušší, kdyby ji nikam neodvezli.
Prudce se zvedla a použila přitom velké svaly na zádech a na
stehnech. Okovy se jí zařízly do kůže, ale ignorovala bolest.
Ruce měla pevně spoutané, ale oko, ke kterému měla přikované
nohy, se začalo ohýbat a rolovat podlahu.
"Do prdele!" Muž, který jí seděl u nohou, pohlédl do přední
části vozu. "Říkal jsem, že v tomhle zasraném autě není žádné
dobré místo, kam přikovat řetězy."
"Střel ji," řekl řidič.
Nedokázala zvednout hlavu a otočit ji natolik, aby viděla na
řidiče, vsadila by se ale, že je to muž, kterého spatřila u skladiště.
Z předního sedadla někdo hodil dozadu brokovnici. Upír,
kterého viděla, ji chytil a ze vzdálenosti jednoho metru ji střelil
do ramene.
Charles se posadil a chytil se za bolavou hlavu. Chvíli trvalo,
než si uvědomil, co na něj bratr vlk křičí. Je pryč. Mají ji. Nemohl
jsem se pohnout. Nemohl jsem je zastavit. Nemohl jsem tě
probudit. Vstávej!
Anna?
Byla pryč, o tom nebylo pochyb. V posteli vedle něj nikdo neležel.
Pokoj byl cítit upíry a nočním vzduchem, oba pachy přitom
vnikaly dovnitř rozbitým oknem. Sebral džíny a natáhl si je.
Sebral i boty a ponožky, protože rozdrásané nohy by ho mohly
zpomalit.
Loviště
Skok ze sedmého patra by byl nemožný, ale druhý pokoj, který
jim pořídil, se nacházel v pátém. Vyskočil z rozbitého okna,
přistál na nohou a překulil se, aby změkčil dopad. Zvedl se,
a přestože ho ramena i kolena bolela, fungovala.
Možná by je dokázal vystopovat i ve městě - existoval ale
lepší způsob. Ledabyle otevřel své pouto s Annou.
První, co zjistil, bylo, že není daleko, rychle se ale pohybuje.
A je raněná - její zranění mu patrně umožnilo zlomit čáry, které
ho držely v bezvědomí. Cítil, jak se ho poslední zbytky magie
snaží držet zpátky - když teď ale byl vzhůru a věděl, co se děje,
snadno je spálil. Páchly čarodějnictvím.
Zatímco jeho zbytek se soustředil na nalezení Anny, jedna
malá část si všimla, k jak velkému množství magie mají upíři
přístup: k vlčí i čarodějné.
Přiškrtil pouto mezi sebou a družkou, aby necítil její bolest,
jen směr, odkud přicházela. Starost a věci, které nemohl ovlivnit,
by ho rozptylovaly, takže by nedokázal správně fungovat.
Napřed ji musel najít.
Rozběhl se.
Problém s velkými městy - a hlavně se Seattlem, plným vodních
kanálů - byl, že mu nestačilo vědět, kde je, potřeboval zjistit,
kam ji vezou.
Na jih, pomyslel si a bezhlavě se rozběhl dolů z kopce. Co
leželo na jihu? Beacon Hill, Západní Seattle, Kent, Renton,
Tacoma. Většina vlků se ubytovala v blízkosti centra, pokud
si ale dobře vzpomínal, Italové bydleli někde v Západním
Seattlu.
Letiště. Bratr vlk si tím byl naprosto jistý. Možná od Anny
zjistil něco, co Charlesovi uniklo.
Sea-Tac, pomyslel si - asi pětadvacet kilometrů od hotelu.
Ve vlčí podobě by běžel rychleji, ale nemohl ztrácet čas proměnou
a na dálnici by je mohl někdo vidět. Jestli se ale dostanou až
tam, nebude jim stačit ani bratr vlk. Musel by ukrást auto - což
215
Pa t r ic ia Briggs
by udělal. Anna by ale zůstala v jejich rukou déle. Proto se rozhodl
pokusit se dohonit je hned.
Dokonce i v lidské podobě běžel rychleji, než auto mohlo jet
v ulicích města. Upíři nebudou chtít upoutat pozornost, ne se
zraněnou ženou ve voze. Dodrží předepsanou rychlost a budou
zastavovat na stopkách.
Blížil se k nim.
Pořád byla tma a provoz od chvíle, kdy je odvezl zpátky do
hotelu, moc nezhoustl. Odhadoval, že nemůže být víc než pět
ráno. Nebyl v bezvědomí dlouho.
Ocitli se přímo před ním. Brzdová světla minivanu zahlédl
ani ne blok před sebou, zastavil totiž na červenou.
Soustředil se na semafor a vůlí ho držel na červené. O něco podobného
se nikdy nepokusil - a nebyl si jistý, jestli to ve městě
bude fungovat. Na semaforu ale zůstala červená po celou dobu,
co běžel k vozu. Svítila, i když se zadním oknem vrhl do vozu.
Dopadl na jednoho z upírů. Bez přemýšlení nebo plánování
mu utrhl hlavu a hodil ji na přední sedadlo, aby rozpoutal ještě
větší zmatek. Jednoho se zbavil. Zbývali tři. Vedle jeho kolene
leželo něco dlouhého a tvrdého. Chopil se toho.
"Zastřelte ho!" Řidič vyrazil dozadu, mezi předními sedadly
ale nebylo moc místa, a to ho zpomalilo. Charles tak měl
čas vyřídit posledního upíra vzadu. Pasažér na předním sedadle
otevřel dveře a vyskočil. Buďto se chystal utéct, nebo vtrhnout
dovnitř bočními dveřmi. V každém případě tak Charles na okamžik
čelil pouze jednomu z nich.
Žena ječela něco o brokovnici, když si Charles uvědomil,
že věc, kterou sebral ze země, je skutečně brokovnice. Vrazil
ji upírce pod žebra a bočním okýnkem ji vyhodil ven na ulici.
Nebyla mrtvá, ale ani nikam neuteče. Dvou se zbavil, zbývali
dva.
Anna zalapala po dechu, když na ni řidič, který šplhal přes
přední sedadla, šlápl.
Loviště
Uvnitř vozu byl Charles ve výhodě. Malý prostor ho sice trochu
zpomalil - upíři ale byli obvykle rychlejší a hbitější a vnitřek
dodávky je omezoval mnohem víc.
Bojovat uvnitř vozu však zároveň znamenalo ohrozit Annu,
která byla přikovaná k podlaze. Proto upíra chytil, cítil bolest,
jak mu stvůra chňapnutí oplatila, a vyskočil ven ze dveří na straně
spolujezdce, které otevřel čtvrtý upír. Řidič nebyl na nečekaný
manévr připravený, proto mohl Charles vložit do skoku
spoustu síly a nemusel se s ním rvát.
S vražednou tvrdostí vrazili do čtvrtého upíra a ten upustil
hůl, kterou držel v ruce - měla velikost berle nebo vycházkové
hole. Charles neplýtval časem na to, aby zjistil, o co šlo - ještě
nikdy neviděl, že by se upír vyzbrojil něčím, co se mohlo tak
snadno obrátit proti němu. V žádném případě si ale nemínil stěžovat
na jeho hloupost.
Charles praštil upírem o bok dodávky, pustil ho a sám se od
něj osvobodil. Sebral ze země hůl a vrazil ji ležícímu upírovi
přes žebra do srdce. Vlkodlak nepotřebuje naostřený kůl; tupý
taky postačí.
Zůstal už jenom jeden.
Prudce se otočil k dodávce - a spatřil jen zprohýbaný kov.
Zhluboka vtáhl vzduch do plic a pokusil se upíra vystopovat -
a uslyšel někoho utíkat pryč. Rychle dodávku oběhl, aby se ujistil,
že jde o řidiče, ne o vyděšeného člověka, který byl svědkem
masakru. Postava ale utíkala příliš rychle, než aby se jednalo
o obyčejného člověka.
"Nenechávej mě tady."
Podíval se na upírku, které vrazil do hrudi brokovnici.
"Úsvit," řekla a něco tmavého a mokrého vybublalo kolem
hlavně. "Přijde až za dlouho. Zabij mě. Prosím."
Anna byla zraněná, takže neměl zájem upírku vyslechnout.
A ani ji tu nechtěl nechat, stále totiž mohla být hrozbou.
Vyhověl jí proto a zároveň se postaral i o druhého upíra. Od
217
Pa t r ic ia Briggs
chvíle, kdy proskočil zadním oknem, uběhly sotva čtyři minuty.
Zůstala po něm tři těla, kterým usekl hlavy a schoval je dozadu
do dodávky.
Když zažehnal okamžité nebezpečí, zkontroloval Annu.
Mluvila na něj, bratr vlk však chtěl zjistit, co ji tolik bolí. Neměl
nástroje ani trpělivost na to, aby si poradil s okovy, řetěz ale
praskl, když použil hlaveň brokovnice jako páku.
Jakmile ji osvobodil, pokusila se posadit a vydala bolestivý
zvuk. Zblízka ji trefili do ramene; broky nedostaly šanci rozptýlit
se. Naštěstí šlo o olovo. Nechtěli ji zabít, jen ochromit. Což
neznamenalo, že by nemohla zemřít.
"Jsem v pořádku," opakovala pořád dokola, aby ho uklidnila.
Nebyla to pravda.
"Ššš," řekl jí. "Lež klidně."
Mobil měl pořád v kapse u kalhot - a pořád fungoval . Zavolal
Angusovi.
"Kde je Choo?" zeptal se, sotva vlk zvedl telefon. "Annu postřelili."
"Annu postřelili?"
"Mám tu tři mrtvé upíry v modrém minivanu, který vypadá,
jako by měl dneska ráno za sebou už několik nehod. Postřelili
Annu. Potřebuju Alana Choo. Je s Michelem?" Doufal, že není.
Angusův dům byl až v Issaquah. Potřeboval Anně rychle sehnat
pomoc.
"Družka jednoho z francouzských vlků je zdravotní sestra.
Stará se o Michela. Alan je u Arthura v univerzitní čtvrti."
"Vím, kde Arthur bydlí."
"Dám vědět místním upírům, že je čeká úklid. Postarají se
o těla i o dodávku. Pak zavolám Alanovi a povím mu, že přijedeš.
Potřebuješ ještě něco?"
"Ne." Charles zavěsil.
Nelíbilo se mu, že Anna zůstane vzadu s mrtvými upíry, ale
přesunout ji na přední sedadlo by ji ještě víc bolelo - a nahá, za218
Loviště
krvácená žena by přitáhla víc pozornosti než vybitá okna a zprohýbaný
plech.
"Zůstaň tady," řekl jí. "Musím za volant. Nebude to trvat
dlouho."
Kývla a zavřela oči. "Věděla jsem, že přijdeš," řekla. "Jenom
jsem nechtěla, abys kvůli mně musel až za moře."
"Dobře že jsem tak rychlý," řekl.
Usmála se, oči ale nechala zavřené. "Dobře."
Měl problém zavřít dveře, protože byly prohnuté a nechtěly
zapadnout na místo. Když se mu nepodařilo je narovnat, vlezl
dozadu do dodávky a sundal z jednoho těla opasek. Poté stáhl
okénko na straně spolujezdce, zavřel dveře, jak jen to šlo, a přivázal
je k rámu opaskem.
Upíři nechali dodávku nastartovanou. Sedl si proto za volant,
zařadil rychlost a na semaforu naskočila zelená.
"Charlesi?" řekla napjatě. "Mluv se mnou. Mám pocit, jako
by se ti upíři pořád hýbali."
"Jsou mrtví," ujistil ji. "Ale můžeme mluvit."
Dělal si starosti, že bude muset vymyslet téma - a přitom toužil
někoho zabít. Anna mu ale přispěchala na pomoc.
"Mohl by Arthur být skutečně Artuši"
"Otec říká, že Artuš byl pozoruhodný stratég, úžasný bojovník
a mimořádně praktický muž, který by umřel smíchy, kdyby
slyšel legendy o králi Artušovi, rytířství a honbě za Svatým
grálem. Podle táty opravdu existovala bílá paní, v ničem se ale
nepodobala Guineveře ze slavného Kamelotu. Existovali i Nimue,
Morgana Le Fay a Merlin, ale taky se nepodobali tomu,
jak je lidi popisují. Lancelot ale neexistoval. A ani Kulatý stůl.
Jen hrstka zoufalců, která se snažila zabránit Anglosasům obsadit
jejich domovinu. Skutečný příběh je prý lepší než ten, který
všichni znají, ale není tak okouzlující." Pohlédl dolů na Annu,
ale nedokázal říct, jestli je na tom lip nebo hůř. "Táta skutečné
příběhy nikdy nevypráví."
219
Pa t r ic ia Briggs
"Takže vlkodlak Arthur..
"Rád se vzteká nad tím, jak Lancelot všechno pokazil," řekl
Charles suše. "Pokud opravdu je reinkarnací Artuše, podobá se
mu jen velmi málo. Na druhou stranu otec a Arthur se nemají
zrovna v lásce; vládne mezi nimi přátelské nepřátelství. I to musíš
vzít v úvahu."
"Nezdá se mi, že by tě Arthur neměl rád," řekla Anna.
"Dobře spolu vycházíme."
"Reinkarnace?"
Pokrčil rameny. "Nikdy jsem nenašel důkaz o tom, že by
byla skutečná. Na druhou stranu ale taky nic, co by ji vyvracelo.
Věřím, že posmrtný život je lepší než pozemský - a bylo by
zapotřebí něčeho skutečně mimořádného, aby se někdo rozhodl
vrátit se zpátky."
"A co jeho meč?"
"Je starý, podle otce to ale není Excalibur. Anebo pokud je,
přišel o všechnu svoji magii."
"Excalibur existoval?"
"Táta říká, že jo - byl výsledkem dohody s fae, kteří neměli
z Anglosasů o nic větší radost než domorodé obyvatelstvo.
Arthur má pravdu v tom, že Excalibur nebyl Artušovou jedinou
zbraní. Měl i oštěp a dýku."
Anna několik bloků mlčela. Potom znatelně slabším hlasem
hlesla: "Tvůj otec je tak starý, že znal Artuše?"
Neobjevil žádné silné krvácení, ale možná se dobře nedíval.
Šlápl na plyn. "Když se ho zeptáš, možná ti odpoví. Mně to nikdy
neřekl."
Alan a dva lidi, které neznal, na něj čekali venku, když zabočil
na příjezdovou cestu vedoucí k Arthurovu domu. Jakmile Charles
vysedl z dodávky, uvědomil si, že cizinci nepatří k Angusově
smečce.
"Upíři," řekl.
Loviště
"Postarají se o ten svinčík," vysvětlil Alan. "Kde je Anna?"
Charles otevřel posunovací dveře, které stále fungovaly. Alan
strčil hlavu dovnitř.
"Ahoj, Alane," pozdravila ho.
"Nechala ses postřelit," řekl jí, když ji dobře prohlédl.
"Hopla."
Zasmál se. "Budeš v pořádku." Couvl a řekl: "Odneste ji dovnitř,
dostaneme z ní broky."
Charles ji vzal co nejopatměji do náruče. Alan mu podržel
dveře, Charles se kolem něj protáhl dovnitř a zastavil se.
V cestě mu stál Arthur. Vypadal příšerně - v očích měl prázdný
pohled a pleť šedivou.
Kdykoli jindy by Charles podstoupil všechny zdvořilosti potřebné
k tomu, aby jeden dominantní vlk mohl vstoupit na území
druhého, Anna mu ale krvácela v náruči.
"Kam ji mám položit?" zeptal se, na jiný ústupek se nezmohl.
"Pojď se mnou." Arthurův hlas zněl unaveně a napjatě, ale ne
odmítavě. Možná si Charles špatně vyložil řeč jeho těla.
Otočil se a šel první. "Tady vzadu máme ložnici pro hosty.
Nahoře by to možná bylo bezpečnější, ale Sunny... v ložnici nahoře
je Sunny."
Hostinský pokoj voněl po Alanu Choo, který tu očividně dnes
v noci spal. Arthur odhrnul přikrývku z postele, aby Charles
mohl Annu položit.
"Angus říkal, že to byli upíři?" nadhodil Arthur.
Charles si vzpomněl, že Arthur má právo znát pravdu, proto
mu krátce vysvětlil, co se stalo. Zakryl ji dekou tak, že byla vidět
jen rána v rameni.
"Škoda, že jeden utekl," řekl Arthur.
"Ivan," řekla Anna. Myslel si, že je v bezvědomí, ležela tak
nehybně. "Jmenuje se Ivan."
Charles se od Anny na okamžik odvrátil a pohlédl na Arthura.
"Může utíkat, ale já ho najdu."
221
Pa t r ic ia B riggs
Arthur přivřel oči, místo aby je sklopil, ale Charlese to nezajímalo.
"Ano. Dej mi vědět, až ho dostaneš."
"Dám."
"Myslíš, že si je někdo najal." Arthur se zadíval z okna ven
do tmy těsně před úsvitem. "Zjistil jsi, pro koho pracují - nebo
proč zabili Sunny?"
"Ne. Neměl jsem náladu debatovat s nimi," řekl Charles.
"Možná Anna..."
"Ne," zamumlala Anna. "Nebyl to místní vlkodlak. Angus ani
nikdo z jeho smečky. Ani..." pohlédla na Arthura a nezmínila se
o Daně, "...nikdo jiný. Je za tím někdo ze zahraničí. Chtěli se
mnou odletět do zámoří."
"To nedává smysl," prohlásil Alan, který vešel do pokoje s tácem
s chirurgickými nástroji. "Zabili Sunny, pokusili se unést
Annu, zabili Chastela. Nevidím žádný vzorec chování."
"Někomu to smysl dává," řekl Arthur. "Můžu udělat ještě
něco?"
"Ne," řekl Charles. Arthurova přítomnost v pokoji se zraněnou
Annou zkoušela jeho trpělivost. "Děkuju."
Arthur se usmál. "Zavolej, kdybys něco potřeboval."
A nechal je o samotě.
"Mám morfium," řekl Alan Anně. "Vlci na něj ale reagují různě.
Některým vůbec nepomáhá. Na jiné působí ještě hůř, nepotlačí
bolest, ale ani jim nedovolí obrnit se proti ní."
"Žádné morfium," řekla Anna. "Prostě je vytáhni."
Alan vzhlédl k Charlesovi.
"Podržím ji," řekl, vklouzl za Annu a podepřel horní část jejího
těla. Tak ji mohl nejlépe kontrolovat. Byl vlkodlak - ale to
ona také.
"Zkus se uvolnit," poradil jí.
I Alan se posadil na postel a otočil se tváří k Anně. Tác položil
na noční stolek a k boku si postavil misku. Začal s ostrými kleštičkami
a napřed vytahal ty broky, které šly ven hladce.
222
L oviště
"Viděl jsi?" šeptla Anna se zavřenýma očima.
"Co?" zeptal se Charles.
"Jednorukého upíra. Zajímalo by mě, co udělal se svojí paží?"
Zasyčela, když Alan vytáhl další brok.
"Netuším." Políbil ji na vršek hlavy.
Anna se nevzpírala, když Alan vytahoval broky zpod kůže.
Pohnula se, až když se začal vrtat hlouběji.