Spolek ΩΔΨ - 12.kapitola

Bylo půl šesté a před námi byl ještě kus cesty. Jenom doufám, že to do západu slunce stihneme. Teda, spíš před západem, abychom to viděli z toho místa, kam jí táhnu. Na to místo jsem narazil těsně před tím, než jsem se rozešel s Teresou. Už tehdy to šlo s námi z kopce, tak jsem se ani nesnažil ji tam vodit. Stejně by si pořád na něco stěžovala, tak jak to ona uměla.

"Jak je to ještě daleko?" Zeptala se Mel po chvilce ticha. Přišlo mi, jako by slyšela moje myšlenky a chtěla si taky stěžovat.

"Bolí tě nohy?" Zvedl jsem obočí.

"Ne, jenom mám strach, abych se dostala zpátky. Jsem tak trochu dezorientovaná.." Pokrčila rameny. Její čelo se zvrásnilo obavami.

"Neboj, já tu cestu znám i poslepu. Odvedu tě až k pokoji." Usmál jsem se.

"Teda, díky. Beru tě za slovo. Běda ti, jestli utečeš.." Pohrozila mi ukazováčkem. Jenom jsem se zasmál. Proč jsem takovou holku nemohl potkat dřív? Proč jsem se nejdřív musel trápit a získat averzi? Doufám, že s Mel změním svoje názory. Nebo aspoň poupravím..

××× Melanie ×××

Byla jsem tak ráda, že mi to Tom hned vysvětlil. Díky němu vím, co je Teresa doopravdy zač. A čím vším si musel chudák projít. Já bych nikdy nikomu tak ublížit nemohla. Na to nemám srdce.. Natož, abych to udělala Tomovi.. Vždyť je to takový milý kluk.

Celkem se těším na to, kam mě táhne. Ne, že by mě bolely nohy, ale asi jsem si prvně měla zajít vyčurat. Měla jsem plný močák.. K prasknutí. Už jsem se sice ptala, jak je to ještě daleko, ale to jsem svedla na to, že nevím, jak najdu cestu zpátky. To je sice pravda, ale on mi vlastně ani neodpověděl.

"A kde to vůbec je?" Zkusila jsem to z jiné strany.

"No, já ani nevím. Jednou jsem na to náhodou narazil. Je to tam fakt nádherné.."

"To je dost, že se to líbí tobě.." Zasmála jsem se.

"No právě. Myslím, že si z toho cvrkneš.." Řekl a pak se zarazil. "Sorry, to jsem řekl v zápalu.." Máchl rukou.

"V pohodě." Uculila jsem se. Mám říct, že si cvrknu ještě než tam přijdu? Pomoc!

"Tyjo. Když už tak o tom mluvím.." Zastavil se najednou.

"O čem?"

"No, asi si půjdu trošku odlehčit.. Počkáš chvilku?" Podíval se na mě nejistě. Rozhlédla jsem se kolem. Nikde tady nebyla silnice, už jsme šli po polní cestě. Kolem byly stromy a keře.

"Hele, já půjdu taky.

Kdyžtak počkej ty." Zasmála jsem se a už spěchala do nejbližšího křoví. Byla jsem tak ráda, že už si můžu normálně zapnout džíny a nemuset se pořád tak ošívat, aby mě lem kalhot netlačil.. Ach..:)

"Ještě chvíli a budem tam." Uporoznil mě Tom. Během toho, co jsme si vyprávěli, jsem sledovala okolní krajinu. Bylo to tady čím dál krásnější.. Osamělejší a tím pádem krásnější. Tady určitě nikdy Teresu nepotkám. Ikdyž to bylo docela daleko, na kole bych tady byla určitě dřív. Možná, že si sem někdy zajedu. Třeba by se tady dobře učilo. Na nějaké důležité zkoušky a tak...

"Nevěřím, že tohle ještě nikdo nenašel.." Žasla jsem.

"Tak tohle není kino, že jo.."

"Tady by se tak dobře učilo.. Nebo četly knížky. Hej, asi toho brzo využiju.." Usmála jsem se na něj.

"Jak je libo." Pokrčil rameny. Možná, že by to ještě lepší bylo, kdyby tady chodil se mnou.. Jak by to místo vypadalo, když by tu se mnou nebyl Tom?

Prošli jsme drobným houštím, za kterým byly vysoké keře. Tom šel první a podržel mi větve tak, abych se nepoškrábala.

"Díky." Řekla jsem a zvedla na něj pohled. Ale hned mě upoutala scenérie za ním. Nádherně rozkvetlá louka zaujímala tvar pravidelného kruhu. Žádná šiška, ani ovál. Jako by to tady někdo přesně vydusal a nasadil plané květiny - kopretiny, sem tam vlčí mák a nějaké dorbné žluté kvítka - a stromy vytrhal tak, aby tvořily dokonalou kružnici okolo. Na protější straně louky ale žádné stromy nerostly. Byl tu nádherný výhled na slunce. Dokonalejší než nějaké kino.. Úžasem jsem nemohla ani vydechnout.. Bála jsem se i mrknout, aby mi to všechno nezmizelo.

"Já. Nevěřím. Svým. Očím." Užasle jsem řekla slovo po slovu. Jako by mi mozek vypnul a nechtěl poslouchat. Choval se jako malé dítě, které si tvrdohlavě dupne.

"Je to tu nádhera, co?" Pošeptal.

"To jo.." Odpověděla jsem taky potichu. Nechtěla jsem to tady nějak vyrušit, chovat se jako zelenáč..

"Pojď si sednou.. Támhle je trochu mechu.." Pobídl mě, ale já jsem zůstala stát na místě. Bála jsem se stoupnout na trávu, abych tomu tady neublížila. Připadalo mi to fakt paranoidní, ale bylo to tak úžasné.. A já bych to svou stopou pokazila.. Tom se otočil, když slyšel, že za ním nejdu. Byl jenom dva kroky ode mě. Napřáhl ke mně ruku.

"Jdeš?"

Tázavě jsem se podívala na jeho dlaň a pak na něj. Bylo to od něj hezké gesto. Chytla jsem se ho a nechala se vést vysokou luční rávou až na to mechové místečko, kde jsme se uvelebili. Stisk jeho ruky byl pevný, ale vůbec ne bolestivý. Měl příjmně hladkou kůži, dost teplou na to, aby zahřála mé zkřehlé prsty. Tiše mi mnul ruce, když jsme se posadili. Sice už dávno mohl mou ruku pustit, ale neudělal to. Byla jsem ráda.

"Je ti zima?" Zeptal se, když jsem se otřásla.

"To nic, jenom tady nějak zafoukalo.." Pohodila jsem vlasy dozadu a poposedla blíž k němu. Vyzařovalo z něj takové teplo.. Bylo mi moc dobře.

"Jestli chceš, tak se můžeš posadit ještě blíž.. Já tě neukousnu.." Uculil se. Oplatila jsem mu úšklebek a sedla si ještě blíž. Ochranitelsky mi dal ruku kolem ramen. Trochu jsem se schoulila v jeho náručí, aby mi bylo teplejš. Slyšela jsem, jak mu tluče srdce. Krapet zrychleně. Usmála jsem se a opřela se zády o kmen stromu, u kterého jsme se do mechu posadili. Tom se opíral o ten samý. Doslova jsem slyšela, jak si vánek hraje s listy stromu, jak o sebe šustí.. Zavřela jsem oči a poslouchala tu nádhernou hudbu, kterou mi tady příroda skládala. Cítila jsem vůni vhlké hlíny, slyšela poletující mušky kolem. Mohla bych tady sedět celý den, celou věčnost a stejně bych se nenabažila té krásy.

Z mého osobního požitku mě vyrušil Tom, když do mě jěmně drcnul.

"Koukej.. Kvůli tomuhle jsem tě sem táhl." Slyšela jsem v jeho slovech radost. Otevřela jsem oči a musela je přivřít, abych se mohla dívat na ten krásný západ slunce.