Alfa a omega - Štvanice - 7

Sedm
ASIL snil o důvěrně znamem domě: malem a dobře udělanem,
domě postavenem pro teple klima s pečlivě udržovanymi
pomerančovymi stromy u dveři. Zastavil se před lavičkou
umistěnou tam, kde mohla zachytit stin největšiho
pomerančovniku, když slunce bylo vysoko na nebi. Přebihajic
prstem po neohrabanem spoji mezi dvěma kusy, ktere tvořily
opěradlo, přal si marně, aby měl čas ji opravit.
I když věděl, co se stane, nemohl se přimět stat u lavičky, ne
když v domě byla Sarai. Neměl žadne jeji fotky, ani žadne
kresby, ktere kdy zkoušel udělat jeji spravedlnosti. Jeho
umělecky talent byl při nejlepšim plebejecky. Viděl ji pouze
ve svych snech.
Udělal jenom krok a ocitl se v hlavni mistnosti. Polovinou
obchod, polovinou kuchyně, mistnost by měla byt užitkova,
ale Sarai pověsila košiky rostlin a namalovane květiny na
dlaždicich vložila do podlahy, dělajic ji citit přivětivě. Na
pracovnim stole umistěnem blizko zadni časti mistnosti, jeho
družka mlela skořici na jemny prašek rychlyma, schopnyma
rukama.
Nasal vzduch, aby vychutnal jeji vůni, ochucenou kořenim, se
kterym pracovala, jako to bylo často. Jeho oblibene bylo
Sarai a vanilka, ale Sarai a skořice byly skoro tak dobre.
Připadala mu tak nadherna, i když věděl, že ostatni ji
takovou shledavat nemuseli. Jeji ruce byly mozolnate a silne,
zdobene tupymi nehty. Kratke rukavy jejich šatů ukazovaly
svaly ziskane z jeji prace a z běhani jako vlk v divočině
blizkych kopců. Jeji nos, o kterem si zoufala, byl dlouhy a
silny, s nadhernym malym hrbolem na konci.
Natahl se, ale nemohl se ji dotknout. "Sarai?"
Když se k němu neotočila, věděl, že se to stane zlym snem.
Bojoval, aby se osvobodil tak tvrdě, jako jeden z jeho
divokych vlčich bratranců s nohou zachycenou v kovove
pasti, ale nemohl si užvykat nohu nebo se probit z pasti,
ktera ho tam držela. A tak musel sledovat, bezmocny, jak se
stalo znovu.
Kopyta zazvonila na dlažděni, ktere umistil za dveřmi, aby
drželo blato na uzdě.
Sarai lehce mlaskla jazykem o vrchol jejich ust v nelibostivždycky
nenaviděla byt přerušena v polovině michani svych
leků.
Přesto, odložila hmoždiř stranou a oprašila si zastěru.
Podražděna nebo ne, věděl, že by nikdy neotočila nos od
prace. Penize nebyly na rozdavani, ne v těchto dnech. A, pro
Sarai, by nemělo byt na navštěvnikovi nic nebezpečneho.
Lidsky vojak nebyl hrozbou pro ženu, ktera byla take
vlkodlakem, a Napoleonův vzestup přerušil to druhe, vice
nebezpečnějši, valčeni. Těch malo rodin čarodějek krve stale
v Evropě zanechalo nakonec zabijeni všech ostatnich, nucene
misto toho chranit sami sebe od zpustlosti prozaičtějši bojů.
Neměla žadny důvod se bat, a nemohla slyšet Asilovy zoufale
pokusy ji varovat.
Dveře se otevřeli, a na chvili, Asil viděl to co Sarai.
Žena ve dveřich byla male kostry a křehce vypadajici. Jeji
tmave vlasy, obvykle nepoddajne a vlnite, byly zkrocene a
shrnute do drdolu, ale přisny styl ji jenom udělal vypadajici
mladši. Bylo ji šestnact let. Jako Sarai, byla tmavovlasa a
tmavooka, ale na rozdil od sve nevlastni matky, jeji rysy byly
vytřibene a aristokraticke.
"Mariposo, ditě," zvolala Sarai. "Co to dělaš jezdit tak daleko
od svych? Všude jsou vojaci! Pokud jsi chtěla navštivit, měla
jsi mi řict a ja bych poslala Hussana aby tě udržel v
bezpeči."
Bylo to už dvě stě let, co mu někdo řikal tim jmenem, a jeho
zvuk zranil jeho srdce.
Mariposiny rty se trochu sevřely. "Nechtěla jsem vas
obtěžovat. Jsem dost v bezpeči."
I v jeho snech věděl, že jeji hlas zněl divně, nepodobny ji:
chladně. Jeho Mariposa, jeho maly motylek, byla předevšim
emocionalni, tančici z hněvu k podražděnosti k slunečnimu
svitu se sotva nadechnutim mezi tim.
Sarai se na ni zamračila. "Nikdo neni dost v bezpeči. Ne v
těchto časech." Ale i když ji vynadala, objala divku, kterou
chovala jako svoji vlastni, ve svych pažich. "Vyrostla jsi, ditě,
nech mě se na tebe podivat." Ustoupila o dva kroky a
zavrtěla hlavou. "Nevypadaš dobře. Jsi v pořadku? Linnea
slibila, že se o tebe postara... ale tohle jsou temne časy."
"Jsem v pořadku, Sarai," řekla ji Mariposa, ale divčin hlas
byl špatny, plochy a sebevědomy- a lhala.
Sarai se na ni zamračila a dala si ruce v bok. "Jsi chytřejši,
než aby ses mi snažila lhat. Ubližil ti někdo?
"Ne," odpověděla Mariposa tichym hlasem. Asil mohl citit
jeji moc hromadit se kolem ni, odlišnou teď než byvala, když
ji poprve poslali k jejimu vlastnimu druhu na trenink. Jeji
magie byla divoka a žhava. Ale tahle moc byla tak temna a
chladna jako jeji hlas.
Usmala se, a na minutu mohl vidět ditě, kterym kdysi byla,
misto čarodějky, kterou se stala. "Hodně jsem se od Linney
naučila. Naučila mě, jak se ujistit, že mě nikdo znovu nebude
moci zranit. Ale potřebuji tvou pomoc."
Zvonek probudil Asila než sledoval Sarai znovu umřit. Ležel
ve sve prazdne posteli a citil pot hrůzy a tryzně. Svůj
vlastni.
CHARLES se usadil na verandove houpačce domu stareho
vlka a snažil se ztratit v indianskem čase. Byl to trik, ktery
nikdy zcela neovladl- jeho dědeček vždycky vrčel, že duch
jeho otce v něm byl přiliš silny.
Věděl, že Asil zvonek slyšel, mohl slyšet mženi sprchy- a
nikdy neočekaval, že ho Asil přijme zasluhou rychleho
objeveni se, zvlaště když jeho navštěva přišla v tak
bezbožnou brzkou ranni hodinu. On a Anna vyrazi později, ale
jejich kořist nebyla ryba, kterou bylo nejlepši chytit v světle
svitani.
A tohle pro něj bylo důležitějši, než chytit tulaka, i když ten
tulak zabijel lidi.
Teměř šel za svym otcem misto za Asilem po tom, co si
promluvil s Heather v Branově domě.
Byl to jenom pach jeho macechy, co ho udrželo od zaklepani
na dveře Branovy ložnice. Tohle rano, Charles nebylo do
tance, ktery by Leah trvala, aby provedl.
Když ho zahnala k byti hruby (a ona to dělala), jeho otec
zasahl; nikomu, ani jednomu z jeho synů, nebylo dovoleno byt
neuctivy k Marrokově družce. A pak by tam nebyla žadna
diskuze.
Tak šel k jedine dalši osobě, ktera mohla chapat, co se stalo,
proč pouto mezi nim a Annou nebylo uplne. Asil, jehož družka
byla Omega. Asil, ktery ho neměl rad skoro stejně jako Leah,
i když z rozdilnych důvodů.
Bratr vlk si myslel, že by tam mohla byt spousta zabavy k
nalezeni v tomto rannim rozhovoru. Zabavy nebo boje- a vlk
vychutnaval oboji.
Charles si povzdychl a sledoval mlhu jeho dechu zmizet v
chladnem vzduchu. Mohla to byt zbytečna snaha. Čast z něj
tomu chtěla dat vic času. Jen proto, že pomalejši čast
pařiciho procesu, kdy vlk akceptoval vlka, byla dokončena
teměř stejně, kdy ji poprve uviděl, neznamenalo, že ta druha
půlka pracuje tak rychle.
Ale něco mu řikalo, že tam bylo špatně vic, než čas sam mohl
vyřešit.
A muž, ktery měl otce vlkodlaka a matku mudrce, věděl, kdy
naslouchat sve intuici.
Za nim, dveře se nahle otevřely.
Charles pokračoval v houpani na verandove houpačce jemně
tam a zpatky. Setkani s Asilem obvykle začinalo s mocenskou
hrou nějakeho druhu.
Po několika minutach, Asil prošel kolem houpačky k zabradli,
ktere ohraničovalo verandu. Vyskočil na něj, jedno bose
chodidlo naplocho na zabradli, noha ohnuta.
Druha nedbale visela na stranu. Oblekl si džiny a nic jineho, a
jeho mokre vlasy, kde se nedotykaly jeho kůže, začaly
namrzat v chladu, odpovidajic střibrnym značkam, ktere
zdobily jeho zada; Asil byl jeden z mala vlkodlaků, ktere
Charles viděl, ktery byl zjizveny. Značky se zařezavaly do
zad jeho žeber, kde ho nějaky jiny vlkodlak pošramotilteměř
přesně, uvědomil si Charles, kde byla jeho vlastni
zraněni. Ale Asilovy jizvy byly způsobene drapy, ne dirami od
kulek.
Hodně se předvaděl, Asil. Charles si nikdy nebyl jisty, jestli
to bylo umyslne, nebo jenom stary zvyk.
Asil se dival ven do lesů za svym domem, stale uzavřenych ve
stinech brzkeho rana před svitanim, spiš než se dival na
Charlese. Navzdory nedavne sprše, Charles citil strach a
tryzeň. A vzpomněl si, co Asil řikal na pohřbu: že znovu snil.
"Někdy může můj otec tvůj spanek chranit," zamumlal
Charles.
Asil vydal nepřijemny smich, sklonil hlavu a stiskl si nos. "Ne
od těchhle. Už ne. Teď, proč tady na mě čekaš tohle hezke
rano?" Udělal velkolepe gesto, ktere zabralo zimu, chlad, a
čas dne ve zveličenem pohybu jeho paže.
"Chci, abys mi řekl o Omega vlcich," řekl Charles.
Asilovy oči se rozšiřily s komicky přehnanym překvapenim.
"Problemy tak brzy, štěně?"
Charles jen přikyvl. "Anna sotva vi o byti vlkodlakem. Bylo by
užitečne, kdyby alespoň jeden z nas věděl něco o Omega
aspektu."
Asil na něj chvili ziral, a povrchni pobaveni zmizelo. "Může to
byt dlouhy rozhovor," řekl nakonec. "Proč nejdeš dovnitř a
nedaš si šalek čaje?"
Charles se usadil u maleho stolu a sledoval Asila
zaměstnavajiciho se připravou čaje, jako by byl Japonska
gejša, kde všechny pohyby byly důležite a přesne. Cokoliv byl
jeho sen, opravdu Asila vyhodil z jeho obvykle hry na hrani
šileneho vlkodlaka. Bylo to jenom viděnim ho takhle, co
Charlese nechalo pochopit, jak moc představeni většina
Asilovy teatralnosti byla. Tohle bylo to, co se stalo, když byl
Asil skutečně narušeny: přiliš přesne pohyby, dělani si
starosti o nesmysly a věci, ktere nebyly důležite.
Nedělalo ho to o nic miň blazniveho nebo o nic miň
nebezpečneho, ale viděl alespoň důvod, proč jeho otec ještě
Asila nevytahnul z mizerie všech.
"Tady čaj nikdy nechutna dost dobře," řekl Maur, pokladajic
delikatni činsky šalek naplněny zlatem před Charlese.
"Nadmořska vyška nenecha vodu se dost ohřat. Nejlepši čaj
se vaři na urovni moře."
Charles hrneček zvedl a usrkl, čekajic, až se Asil usadi.
"Takže," druhy vlk řekl, usadic se naproti Charlesovi, "Co
potřebuješ vědět o Omegach?"
"Nejsem si jisty." Charles běhal prsty kolem okraje hrnečku.
Teď, že byl tady, zdrahal se odhalit problem s Annou muži,
ktery chtěl byt jeho nepřitelem. Uzavřel, "Proč nezačneš
řeknutim mi, jak přesně se liši od submisivnich vlků."
Asil zvedl sva oboči. "No, pokud si stale mysliš, že tva družka
je submisivni, čeka tě skutečne překvapeni."
Charles si nemohl pomoci, ale usmal se tomu. "Ano. Hned
jsem to odvodil."
"My, kdo jsme dominantni, mame tendenci smyšlet o aspektu
byti vlkodlakem v kategoriich: kdo posloucha, kdo je
poslouchany. Dominantni a submisivni. Ale je to take kdo
ochraňuje a kdo je ochraňovan. Submisivni vlk neni schopen
chranit sam sebe: může bojovat, může zabit tak snadno, jako
všichni ostatni. Ale submisivni neciti potřebu bojovat- ne
takovym způsobem, jako dominantni. Jsou poklady ve
smečce. Přičina smyslu a vyvaženosti. Proč dominantni
existuje? Na ochranu těch pod nim, ale ochraňovat
submisivniho je daleko přinosnějši, protože submisivni nikdy
nečeka, než budeš zraněny, nebo tva zada otočena, aby bylo
vidět, jestli jsi k němu opravdu dominantni. Submisivnim
vlkům se da věřit. A sjednocuji smečku s cilem udržet ji
bezpečnou a staraji se o ni."
Napil se čaje a odfrkl si. "Diskutovat o tom v angličtině zni,
jako bych mluvil o sexualnim vztahu- směšně."
"Pokud ti španělština padne lip, klidně," nabidl Charles.
Asil pokrčil rameny. "Nezaleži na tom. Viš o tomhle všem.
Mame tu naše submisivni vlky. Znaš jejich smysl."
"Když jsem se setkal s Annou, poprve v mem životě, vlk
usnul."
Všechna nenucenou vymazana, Asil zvedl oči ze sveho čaje,
aby se podival na Charlese. "Ano," zašeptal. "To je ono.
Mohou nechat tveho vlka odpočivat, nechat ho byt klidnym."
"Vždycky se tak kolem ni necitim."
Asil se zasmal, plivajic čaj do sveho šalku, načež mu věnoval
smutny pohled, pak ho odložil stranou. "Doufal bych, že ne,
ne pokud jsi jeji druh. Proč bys měl byt kolem někoho, kdo
tě celou dobu takhle oslabuje? Měniš se jeji přitomnosti z
dominantniho na submisivniho? Ne. Neuklidňuje tě celou
dobu."
Utřel si usta platěnym ubrouskem, ktery upravil a položil
vedle sveho šalku. "Jak dlouho je vlkodlak?"
"Tři roky."
"No pak, očekavam, že to jsou všechno pravě teď instinkty.
Což znamena, že pokud necitiš učinky celou dobu, ani ona se s
tebou neciti moc bezpečně- nebo ji dělaš tak nestalou, že
nema žadny klid ke sdileni." Usmal se jako vlk. "Co z toho si
mysliš, že to je? Kolik lidi se tě na nějake urovni neobava?"
"Tohle ti vadi?" zeptal se Charles, upřimně zvědavy. "Ty se
mě nebojiš."
Asil ztichl. "Samozřejmě, že bojim."
"Nemaš dobry rozum, aby ses mě bal." Charles zavrtěl hlavou
a přešel zpět k jeho otazkam. "Omega hodně slouži ve
smečce tomu samemu učelu, jako submisivni, ale vic, že jo?"
Asil se zasmal, tentokrat skutečnym smichem. "Takže teď
se mam branit slovy ´samozřejmě, že mam dost rozumuu,
abych se bal´?"
Charles, unaveny hrami, jen povzdychl. "Je rozdil mezi
submisivnim a omegou. Citim to, ale nevim, co to znamena.
Misto nasledovani kohokoliv jineho, nenasleduje nikoho. To
beru."
"Omega ma všechny ochranne instinkty Alfy a žadne nasilne
tendence," řekl Asil, zjevně nevrly zatahnutim zpatky k
tematu. "Tvoje Anna tě povede veselym honem, ujišťujic se,
že každy v jeji smečce je šťastny a chraněny od všeho, co by
ho mohlo zranit."
To bylo ono. Mohl teměř svazat šňůry dohromady. Annin vlk
nebyl nasilny... jenom silny a ochranny. Jak se měla Anna
přizpůsobit byt vlkodlakem- a k tomu systematicky
zneuživanym- ovlivňovanym vlkem?
Přemyšlejic nahlas, Charles řekl, "Bolest děla dominantni vice
nasilne, zatimco to u submisivniho vlka děla pravě naopak. Co
se stane s Omegou, ktery byl mučen?" Kdyby přemyšlel o
Asilovi spiš než o Anně, nikdy by to takhle nepodal.
Maurova tvař zbledla a jeho pach se divoce změnil. Vzkypěl
na nohy, převratic svou židli a posilajic stůl otačet se, dokud
nenarazil daleko do zdi a nepřevratil se na stranu.
Charles pomalu vstal a odložil šalek na, k němu nejbližši, pult.
"Moje omluva, Asile. Nechtěl jsem ti připomenout věci, na
ktere lepe zapomenout."
Asil ještě chvili stal, na pokraji utoku, pak všechno napěti
svalů odešlo, a vypadal unaveně do hlubin sve duše. Beze slova
odešel z mistnosti.
Charles vyplachl svůj hrneček a obratil ho dnem vzhůru ve
dřezu. Obvykle nebyl tak neopatrny. Asilova družka zemřela,
umučena k smrti čarodějnici, ktera využila jeji bolest a smrt
k ziskani moci. Pro tohle všechno shledal Asila
podražděneho- zvlaště jeho posledni a nejefektivnějši
metodou mučeni: Annou- nikdy by nepoužil smrt Asilovy
družky k jeho mučeni.
Ale vice omluvami by ničeho nedosahl.
Zamumlal tichou prosbu o požehnani domu, jak ho naučil
matčin bratr, a odešel.
ANNA byla rada, že Charles tentokrat řidil. Naledi ho vůbec
nějak neznepokojovalo, i když klouzali dost, že zaryvala
nehty do rukojeti přihodně umistěne nad oknem jejich dveři.
Moc ji toho tohle rano neřekl, když se vratil s konzultace s
lesnim spravcem. Jeho oči byly vzdalene, jako by ten
škadlici, jemny muž, se kterym se vzbudila, byl pryč.
Jeji chyba.
Nečekala, že toho tolik uciti potom, co poslala sveho vlka
spat, zatimco se sprchovala.
Oba potřebovali přestavku pro udrženi te jemne rovnovahy,
a ona jen očekavala, že vlk by bral tu davici potřebu s ni.
Anna se takhle nikdy kvůli žadnemu muži necitila- a to bylo
nepřijemne a děsive.
Sprchovala se dlouho, ale neodešlo to. Mohla by byt v
pořadku nebyt dnes rano jeho hravosti... ale pochybovala o
tom. Citit, že ji odchod sily zanechal velmi zranitelnou, a
obavala se, aby to udržela ze sve tvaře.
Když odchazela ze sprchy, tolik se bala nedat mu vědět, jak
se citila, že si nevšimla jak ho jeji trapny ostych... a strach...
ovlivnily.
Přišel s vlastnimi zavěry- všemi špatnymi, obavala se.
Podivala se na jeho uzavřenou tvař. Neměla poněti, jak to
napravit. Pohyb přinesl jeji tvař bliž k půjčenemu oblečeni.
Zvedla ruku a přičichla k rukavu trička, ktere si oblekla a
pokrčila nos.
Nemyslela si, že odvratil oči z vozovky, ale řekl, "Nesmrdiš."
"Je prostě divne byt citit jako člověk," řekla mu.
"Nepřemyšliš tolik o tom, jako co jsi citit, dokud se to
nezměni."
Než odešli, vzal oblečeni, ktere přinesl Tag a položil ji do
špinaveho trička a oblekl podobně špinavy svetr. Pak přejel
svyma rukama přes jeji, způsobem ne zcela neosobnim,
zpivajic v jazyce, ktery nikdy předtim neslyšela, najednou
nosovym a muzikalnim. Když skončil, byla citit jako lidska
žena, jejiž tričko měla půjčene, a on byl citit jako lidsky
muž.
Měl trochu magie, řekl ji, dary zděděne po matce.
Přemyšlela, co dalšiho mohl udělat, ale bylo citit nezdvořile
ptat se. Nikdy nebyla kolem nikoho, kdo mohl vlastně
pracovat s magii, nechalo ji to v trochu větši uctě k němu,
než dosud byla.
Chicagska smečka měla přiběhy o magii-použivajicich lidech,
ale nikdy jim nevěnovala moc pozornosti; měla vice než dost s
čim se zabyvat prostě bytim vlkodlakem. Roztahla prsty na
stehně a protahla je.
"Přestaň se bat," řekl ji Charles, jeho hlas dost jemny, ale
bez skloněni, ktere znamenalo, že mluvil k ni, ne někomu,
koho pravě vyzvedl z ulice. Uvědomila si to pravě to rano, že
s ni mluvil odlišně- protože zastavil.
Sněhem pokryte hory, vyšši než Sears Tower, se tyčily na
každe straně cesty, tak chladne a pevne, jako muž vedle ni.
Přemyšlela, jestli to byla pracovni tvař, se kterou jednala.
Možna, že všechno uzaviral v připravě na zabiti někoho, koho
neznal, na ochranu sve smečky- možna to nebyla jeji chyba.
BYLO ji nepohodlně a byla vystrašena- a snažila se to skryt.
Asil mu řekl, že jeho se každy obaval. Přal si, aby věděl co
řict, aby to napravil. Napravil něco, cokoliv.
Po odchodu od Asila, hodil problem za hlavu- problemy, ve
skutečnosti, i když začinal věřit, že to byly dva aspekty teže
věci. Prvni byl jeji strach z něj dnes rano- nebo možna
strach z toho, co dělali s takovym potěšenim předchozi noci.
Měl dost zkušenosti, aby zajistil, aby si to užila. Nevypadalo
to, že by ji to vadilo, dokud se nesprchovala. Protože v jeho
domě nečihaly žadne přišery (vedle něj), byl si jisty, že se
změnilo něco v Anně.
Jeden z nebezpečnych přiznaků, ktere sledovali v novych
vlkodlacich, byla nahla změna osobnosti nebo nalady, ktera
vypadala, že nema zřejmy důvod, znamka, že zviře ovladlo
člověka. Kdyby Anna nebyla tři roky vlkodlakem a kromě
toho Omegou, myslel by si, že jeji zviře převzalo kontrolu.
Možna opak byl pravdou. Omega měli všechny ochranne
instinkty Alfy, řekl Asil. Mohl jeji vlk převzit minulou noc?"
Jeho otec učil nove vlky, že vlk byl časti z nich, prostě sled
nutkani, ktere je potřeba ovladat. Vypadalo to, že to
pomohlo většině z nich v přechodne fazi. Vydědit je řečenim
jim, že v jejich hlavach žila monstra, by jistě nepomohlo v
ziskani kontroly nezbytne pro vypuštěni do šireho světa.
Byla to užitečna fikce, ktera, tak daleko, jak mohl Charles
vidět, byla někdy pravda. Jeho otec, na přiklad, vypadal
splynuty hladce z vlka na člověka a zpět. Ale většina z vlků,
kteři nakonec přišli, odkazovali na sve vlky jako na oddělene
entity.
Charles si nemohl vzpomenout na nevěděni, že byly dvě duše,
ktere působily jeho jedine srdce byt. Bratr vlk a on žili
dohromady harmonicky pro většinu časti, využivajic
specializovane dovednosti druheho v zajmu svych cilů. Byl to
bratr vlk, kdo lovil, napřiklad- ale pokud jejich kořist byla
člověk nebo vlkodlak, byl to vždy Charles, kdo zabil.
Viděl za ta leta, že vlkodlaci, jejichž člověk a vlk byli teměř
uplně odděleni- jako doktor Wallace- obvykle nepřežili
dlouho. Buď zautočili na někoho staršiho a silnějšiho než oninebo
je Charles musel zabit, protože neměli kontrolu nad
vlkem.
Vlkodlak, ktery přežil, se naučil integrovat člověka a vlka a
nechat na sedadle řidiče z větši časti člověka; kromě
připadů, kdy volal měsic, kdy byli velmi rozzlobeni... nebo kdy
byli zraněni. Mučte dominantniho, a dominantni přišel do
popředi. Mučte submisivniho, a byli jste ponechani s
člověkem.
Se všemi ochrannymi instinkty Alfy a žadnou agresi... a tři
roky zneuživani, možna Annin vlk objevil způsob na jeji
ochranu. To by vysvětlovalo, proč Leo nikdy neuspěl v jejim
zlomeni.
Možna, když ji jeho agrese včerejši noci vyděsila, jeji vlk
vyšel ven hrat.
A možna to byl důvod, proč se jejich duše nespojily tak jako
jejich vlci.
Kromě toho, že to nemohla byt pravda, protože by si všiml,
kdyby vlk převladal.
I kdyby nějak přehledl změnu jejich oči z hnědych na
střibřitě modrou, nikdy by nepřehledl změnu v jejim pachu.
Charles si byl jisty, že to bylo něco, co ji udělal Leo, nebo
někdo jiny, co bylo kořenem jejich současnych problemů.
Zlobit se mu nepomůže s Annou, tim si mohl byt jisty. Takže
odtahl sve myšlenky od různych způsobů, kterymi mohl mučit
Lea, ktery byl, po všem, už mrtvy, a snažil se přijit na cestu
k řešeni.
Charles byl lepši v děšeni lidi, než odstraňovani jejich
strachu. Nebyl si jisty, jak diskutovat dnes rano, o posledni
noci, a že se jejich pařeni nedokončilo, bez udělani věci
horšich.
Pokud by se věci nezlepšily, šel by o radu ke svemu otci...
nebo Nebe jim pomahej, Asilovi, znovu. Pokud by to vše
vysvětlil na rovinu, Asil by se mu mohl vysmat, ale byl přiliš
džentlmen, aby nechal Annu v potižich.
To ho nechalo s jednim dalšim ukolem. Musela vědět, že
ostatni muži budou stale citit volnost k nabizeni sebe
samych, protože by to pro ni bylo nebezpečne a každemu
kolem něj, kdyby se někdo snažil. A protože měla pravo
vědět, že mohla přijmout jednoho z těch ostatnich mužůalespoň
se zdalo, že to byl Asilův nazor. Charles si myslel, že
jakmile se jejich vlci spojili, bylo to trvale- ale neznal nikoho,
komu by se to stalo, než se jejich lidske půlky spojily. Možna
Anna mohla najit někoho, kdo by ji neděsil, jak se zdalo on.
HUMVEE byla uměla oaza, pomyslela si Anna. Vyhřivana
kožena sedadla a klimatizovana kabina se zdaly mimo z mista
v nekonečnem tichu, zmrzlych lesů.
Tmavy, teměř černy, porost jehličnatych stromů stal v
silnem kontrastu ke sněhu.
Přiležitostně, silnice, odlišitelne spiš cestou, kterou
prořezavaly mezi stromy než stop vozidel, se oddělovaly z
hlavni cesty, po ktere jeli. Jek se jejich cesta zužovala do
bile jizvy mezi strmymi kopci zbytečně blizko po obou
stranach, přemyšlela jestli "hlavni cesta" bylo pro to spravne
slovo.
"Naše pařici pouto se minulou noc nestalo trvalym," řekl z
čisteho nebe. Zirala na něj, citic znamy šum paniky. Co to
znamenalo? Udělala něco špatně?
"Řikal jsi, že všechno, co jsme museli udělat, bylo..." Zjistila,
že dalšich par slov nemohla vypustit. V chladnem světle dne
zněly hrubě.
"Zřejmě jsem se mylil," řekl ji. "Předpokladal jsem, že když
jsme se dostali za nejtěžši čast byt spařeny, všechno, co
jsme potřebovali, bylo dovršeni."
Nevěděla, co na to řict.
"Pravděpodobně je to lepši," řekl stroze.
"Proč?" Nevěděla, jestli bude schopna to slovo ze sebe
vydolovat, ale zněla, svym ušim, jen zvědava, nic z panickeho
pocitu, ktery se na ni uzavřel po jeho slovech, evidentni v
jejim hlase.
Ale nedošla nikam blizko k nezaujate neutralitě, kterou vnesl
do sveho hlasu on.
"Hlavnim důvodem, proč jsem tě dnes nechtěl vzit s sebou
je, že jsem nechtěl, abys mě znovu viděla zabijet, tak brzy.
Ale byl jsem otcův vrah po sto a padesat let;
nepředpokladam, že se to změni. Je jenom fer, že mě uvidiš
jasně, když je nade mnou lov, než se rozhodneš."
Volant pod silou jeho sevřeni zavrzal, ale jeho hlas byl stale
klidny, teměř izolovany. "Ve smečce meho otce je řada vlků,
kteři by uctivali zemi, po ktere chodiš. Vlků, kteři nejsou
vrazi." Vsal male množstvi vzduchu a snažil se ji dat
uklidňujici usměv- ale zastavilo se to někde kratce od
efektu, protože všechno, co to udělalo, bylo ukazani jeho
silnych bilych zubů. "Nejsou všichni psycha."
Snažil se ji znovu dat vychod.
Divala se na bile klouby jeho rukou- a najednou mohla znovu
dychat. Řict ji, že se mohla poohlednout jinde, ho
zaškrcovalo, drtilo ten podivny klid, ktery držel od snidaně.
Přemyšlela o jeho přivlastňovacim vzteku minulou noc a citila,
jak se v jejim srdci usadila důvěra; chtěl ji- bez ohledu jak
hloupa byla dnes rano. S tim mohla pracovat. Nemohla zůstat
v rozpacich o tom, jak moc ho chtěla, navždy, spravně?
Tyden nebo dva, a měla by byt nad tim. A rok nebo tak
později, sila toho, co k němu citila, ji ani nebude tolik strašit.
Citic se lip, Anna se usadila v prostornem sedadle Vee, takže
se na něj mohla pořadně podivat. O čem to mluvil, než ji to
nabidl?
Byt vrah.
"Vim o vrazich," řekla mu. "Leova smečka měla Justina.
Pamatuješ si ho, že? On byl vrah." Snažila se najit způsob,
jak udělat rozdil jasnym. "Ty jsi spravedlnost."
Takhle ne- znělo to hloupě.
"´Růže jineho jmena...´" řekl, odvracejic tvař od ni.
Zhluboka se nadechla, aby zjistila, jestli by ji jeji nos mohl
pomoct přečist, co citil, ale všechno, co mohla citit, byli dva
cizinci, kteři věnovali jejich oblečeni. Možna prostě
nevěděla, jak se svym nosem pracovat- nebo možna byl lepši
v kontrolovani sebe sama, než většina lidi.
Charles byl opatrny muž. Opatrny co řekl a opatrny na lidi
kolem něj. Jedna noc v jeho posteli, a věděla to. Staral se.
Staral se o ni, o sveho otce, i od Heathřina Jacka. Jeji
žaludek se usadil, když sbirala naražky a činnosti do
souvisleho obrazu. Jak těžke, pomyslela si, to musi byt pro
muže, ktery se stara tak hluboce, aby se naučil zabijet, bez
ohledu, jak nezbytne to bylo?
"Ne," řekla pevně. Před nimi a napravo, řada velkolepych
vrcholů vyražela vyzyvavě do nebe. Jejich zasněžene
vrcholy, svobodne od stromů nebo vegetace, zařily na slunci
tak jasně, že i skrz tonovana skla oslňovaly jeji oči a volaly
jejiho vlka. Bylo to misto, kde vlkodlak mohl běhat. "Vrah je
prostě zabijak," řekla mu. "Ty nasleduješ pravidla, vykonavaš
spravedlnost a- snažiš se ne nenavidět sam sebe pro byti
dobry ve sve praci."
JEJI hodnoceni, nasledujici po debaklu včerejši noci,
Charlese zcela překvapilo. Podival se na ni, ale ona zavřela
oči a stulila se ke zdřimnuti- jeho Anna, ktera z něj byla ani
ne před pěti minutami vystrašena. Spanek nebyla obvykla
reakce lidi, když uvedl, že zabijel lidi.
Cesta, kterou nasledovaly, měla vice stop, než bylo na tuto
ročni dobu obvykle- pravděpodobně kvůli Patrat a Zachranit
lidi. Doufal, že on a Anna do nich nevběhnou.
Telefonaty, ke kterym Heather dnes rano přiměl, by měly
vest k ne moc netrenovanym dobrovolnikům a amaterům v
lesich, alespoň. Chtěl omezit škody, ktere toulavy vlk mohl
udělat, tak nejlepe, jak uměl.
Heather, na jeho žadost, uvedla, že muž, ktereho hledali, byl
pohřešovany moc dlouho. Pravděpodobně hledali jen tělo,
takže nebyl smysl riskovat dalši životy. Řekla jim o Jackovi- i
když obvinila pumu- a poukazala, že bouřkova fronta
nastupovala.
Několik zbylych hledačů bylo soustředěnych na sve usili
okolo dvaceti mil zapadně od Jackova setkani s jejich
toulavym vlkem- pobliž, kde pohřešovany muž zanechal svůj
truck, dost daleko od mist, kde by toulavy vlkodlak mohl
provest sve vystoupeni. Charles a Anna by se s hledači
neměli vůbec setkat.
Teď stoupali. Pneumatiky Humvee dělaly nepřetržite
skřipave, stenave zvuky, jak se prořezavaly skrz hloubku
sněhu. Vlevo, občas zachytil pohled na zamrzlou řičku, i když
většina ji byla skryta silnymi křovimi dusicimi udoli dole.
Vpravo, elektricke draty vysokeho napěti běžely mezi
vysokymi kovovymi věžemi dolů pustym pruhem řezajicim
jasně skrz les. Tyto draty, a občasna potřeba je udržovat,
byly jediny důvod pro obsluhu cesty, kterou nasledovali.
Teplo se vylilo z odmrazovače Vee. Teplo interieru vozidla
dělalo zimni zemi, kterou projižděli, vypadajici teměř
neskutečně, něco od nich oddělene. A tolik, jak obvykle
nenaviděl tento konkretni učinek, stravil přiliš mnoho času ve
sněhu a chladu na horskem hřbetě nebo pěšky k odmitnuti
vyhod jizdy v něm tak daleko jak mohli.
Stoupani se stalo strmějši, a on zpomalil Vee do kroku jak se
odrazilo a přejelo přes skaly a diry skryte sněhem. Kola
začala klouzat, tak zpomalil a stiskl tlačitko na uzamčeni
napravy. Vysledny hluk Annu polekaně vzbudil.
Někdy extra šiřka Humvee nebyla tak užitečna, jak mohla
byt.
Byl nucen položit sve pneumatiky na břeh, aby udržel sve
prave na cestě, tolik, jak byly. Vysledny naklon vozidla přiměl
Annu podivat se z okna a zavřit oči, zmenšujic se ve svem
sedadle.
"Pokud se převratime, pravděpodobně tě to nezabije,"
pokusil se.
"Dobře," řekla jistym tonem, ktery mu udělal radost pro
nedostatek strachu- alespoň strachu z něj. Přal si, aby mohl
řict, kolik z toho byl vlk a kolik Anna. "Nebudu si dělat
starosti o par zlomenych nebo rozdrcenych kosti, protože
pravděpodobně nezemřu."
"Možna jsem měl vzit Tagův stary Land Rover," řekl ji. "Je
skoro tak dobry v drsne zemi, a je mnohem užši. Ale ma
drsnějši jizdu, nespolehlive topeni a nedostane se na dalnični
rychlost."
"Myslela jsem, že půjdeme do rezervace," řekla, jeji oči
stale pevně zavřene. "Nejsou motorova vozidla omezena?"
"To je pravda, ale jsme na cestě, takže je to v pořadku."
"Tohle je cesta?"
Zasmal se na jeji ironicky ton, a ona na něj udělala prudke
gesto.
Dosahli vrcholu a podařilo se mu pližit mezi stromy dalšich
par mil, než se vesta stala přiliš drsnou k pokračovani. Někdo
tu byl na sněžnych skutrech- pravděpodobně Patrat a
Zachranit- ale většina automobilovych stop mizela mili nebo
vic předtim. Posledni sada končila deset stop od mista, kde
stali- Tagovy, usoudil.
"JAK dlouho budeme venku?" Anna, upravujic si batoh, se
zeptala, když odchazeli od trucku.
"To zavisi na naši kořisti," řekl ji. "Sbalil jsem na čtyři dnyprojdeme
to ve smyčce, ktera nas zavede zpatky sem. Dokud
nas do te doby nenajde, ukončime snaženi se byt lidmi a
půjdeme ho lovit." Pokrčil rameny. "Tohle pohoři se vztahuje
na vic než dva tisice čtverečnich mil, takže by nam mohlo
chvili zabrat najit ho, pokud se snaži skryt. Pokud si střeži
uzemi a mysli, že jsme lidšti narušitele, bude nas lovit a
ušetři nam hodně času a usili."
ANNA byla na několika tabořicich vyletech s rodinou ve
Wisconsinu, zatimco vyrůstala, ale nic tak izolovaneho, jako
tohle. Vzduch ji mrazil chřipi dohromady, když vdechla přiliš
tvrdě, konečky jejich uši mrzly, než ji Charles stahl čepici o
kus dal na hlavu.
Milovala to.
"Potřebujeme udržet naši rychlost dole," řekl ji Charles.
"Takže budeme vypadat natolik lidsky, jak jsme citit." Ale
tempo, ktere uvedl, se zdalo dost ostre.
Chůze se sněžnicemi nebyla tak zla, jak očekavala. Když
sevřel jeji popruhy ke sve spokojenosti, řekl ji, že stare
beavertails (bobři ocasy) nebo bearpaws (medvědi tlapy)
byly teměř tak na problemy jako na pomoc. Nove sněžnice
byly jedny z mala vynalezů moderniho života, ktery vypadal,
že důkladně schvaloval.
Musela se trochu honit, aby s nim udržela krok. Jestli tohle
bylo pomalu, přemyšlela, jestli normalně běhal, když byl v
lesich, i v lidske podobě. Žadne z jeho zraněni nevypadalo, že
by mu moc vadilo a na jeho obvazech nebyla dnes rano žadna
čerstva krev.
Odtahla sve myšlenky pryč, od proč měla tak dobry pohled
na obvazy to rano. I tak, nemohla si pomoct, ale divala se na
něj a usmivala se, i když jen trochu pro sebe.
Ve sněhu a zakryta vrstvami oblečeni a kabaty, citila se
izolovana od hrůz intimity a mohla lepe ocenit dobre časti.
A Charles měl spoustu dobrych časti. Pod jeho kabatem
věděla přesně, jak široka jsou jeho ramena a jak jeho kůže
trochu tmavne za ušima. Věděla, že jeho pach přiměje jeji
srdce byt rychleji, a jak ji jeho vaha spiš zakotvuje, než
vězni pod nim.
Cestujic za nim, bezpečna od pronikaveho pohledu, ktery
vždycky viděl vic, než ji vyhovovalo, mohla se divat na jeji
naplněni.
Byl elegantni, i ve sněžnicich. Zastavil tu a tam a ziral do
stromů, divajic se, řekl ji, na jakykoliv pohyb, ktery by tam
nepatřil. V lesich, vlk byl bliže povrchu. Mohla to vidět ve
způsobu, jakym použival nos, někdy se zastavujic s očima
zavřenyma, aby nabral dech a zadržel ho. A timhle způsobem
s ni komunikoval vic gesty než slovy.
"Uvidime vic zvěře tady dole, než později, až se dostaneme
vyš," řekl ji po ukazani na jelena, ktery se na ně opatrně dival
zpoza nějakeho těžkeho křovi.
"Většina většich zviřat zůstava tady dole, kde neni tak
chladno a je tu vice jidla a meně sněhu."
A to bylo všechno, co dlouhou dobu řekl, i když zastavil a dal
ji trochu toho nebo tamtoho, co očekaval, že sni, mlčky držic
sušene maso nebo maly baliček sušenych jablek. Když později
odmitla druhou hrst, strčil ji je do kapsy.
I když byla obvykle spokojenějši s konverzaci než s tichem,
necitila impuls narušit zvuky lesa slovy. Bylo tu něco, co
požadovalo uctu- a bylo by těžke mluvit a supět najednou.
Po chvili začala shledavat atmosferu trochu strašidelnou, což
bylo docela legračni, vzhledem k tomu, že byla vlkodlak.
Neočekavala, že stromy budou tak temne- a stin hory dělal
vypadajici o hodně později, než bylo.
Někdy citila male deja vu. Zabralo ji chvili to zařadit, ale pak
si uvědomila, že to bylo jako chodit v Chicagskem Loopu
(Smyčce). I když hory byly vyšši než mrakodrapy, byl tam
stejny divny pocit klaustrofobie, jak hory ujidaly z nebe.
Charlesův velky, světle žluty batoh, vybrany pro maximalni
viditelnost jako jeji vlastni neonově růžovy, byl nějak
uklidňujici. Ne jen naznak civilizace, kterou s tim nesl, ale
muž, ktery ho nesl, byl tady venku tak pohodlny, jako byla
ona ve svem bytě. Matna černa puška tak přatelska nebyla.
Mohla zvladnout pistoli- jeji otec ji braval na střelnici- ale
puška byla tak daleko od otcovy .38, jako byl vlk od pudla.
Při prvnim šplhani na strmou čast, vzalo ji nějaky čas přijit
na nejlepši způsob ke zdolani ji ve sněžnicich. Byl to pomaly
vystup a začala ji z něj palit stehna namahou. Charles zůstal
vedle ni celou cestu vzhůru. Šplhali takhle přes hodinu, ale
stalo to za to.
Když dosahli vrcholu hřebene a kratce postali nad stromy,
Anna se zarazila, zirajic na teren dole. Udoli, kterym šplhali,
zakryte v bile a pronikavě zelene, plynulo pryč od nich. Bylo
to velkolepe... a osaměle.
"Vypada to takhle všude?" zeptala se tichym hlasem.
Charles, ktery byl před ni, protože se zastavil pote, co ona,
se podival přes divočinu. "Ne všude," řekl. "Křovinate kraje
vypadaji vždycky jako křovinate kraje. Tohle jaro tě vezmu
do Missions, a udělame menši horolezectvi. Pokud si uživaš
tohle, tamto si zamiluješ." Dival se na ni, pomyslela si, pokud
viděl, kolik zabavy měla.
"Missions jsou dokonce velkolepějši, než tohle- i když jsou
čiste peklo, pokud se je opravdu snažiš překonat. Vzhůru,
dolů, a ne moc mezi. Ani tohle nebude snadne. V době, kdy
začali rušit oblasti divočiny, jedina divoka země, kterou
nechali, byla pěkně drsna."
Vložil si ruku do kapsy a vytahl granola bar*. "Sněz to." A
dival se, dokud si nestahla rukavici k roztrhnuti baličku a
nehlodala rohovnikovymi plody potažene tyčinky, než začal
sam.
"Jsi trochu matka kvočna," řekla mu, ne jista, jestli bude
podražděny, nebo ne.
Zabručel. "Kdybys byla člověk, citila bys tu zimu. Teď to jen
mirně mrazi, ale nepodceňuj počasi. Spaluješ hodně paliva
udržovanim tepla, a nejsi v bojove vaze, abys s tim začala.
Takže se mnou do sebe budeš po dobu tohohle vylet hazet
jidlo tak rychle, jako ja- můžeš si na to zvyknout."