Povidky-od-alli | Alfa a omega - Loviště - 7

Už tu měli být. Sunny se přestala snažit manžela uklidnit,
posadila se na jednu z pohovek z doby královny Anny
a rozhodla se čekat.
Byl úžasný. Třebaže by se takovému přirovnání vysmál, v lidské
podobě jí vždy připomínal spíše lva než vlka. Dokonce i ve
čtyřnohé podobě byl snědý a zlatý.
Stál u okna s rukama složenýma za zády a poskytl jí tak krásný
výhled na své pozadí. Nikdy mu to samozřejmě neřekla - neocenil
by to - ale vždy jeho zadek milovala.
Ani po všech těch letech nemohla uvěřit tomu, že ho ulovila.
Byl vším, po čem kdy toužila: bohatý, mocný, čestný a z dobrého
rodu. Nemohl si činit nárok na titul, ne tak dlouho po své
údajné smrti, byl ale mladším synem barona. Byl chytrý a milý
- pořád jí nosil květiny, prostě proto, že chtěl, aby je měla. Ráda
cestovala a on nemohl - kvůli tomu, kdo a co byl. Dal jí ale volnost,
aby to mohla dělat sama.
Pořád milovala jeho pozadí.
Skryla úsměv a snažila se tvářit vážně, když se otočil. Zamračil
se a ona nevinně zamrkala. Už dávno zjistila, že pointu některých
vtipů prostě nepochopí a je zbytečné mu je vykládat.
Nakonec nabručeně prohlásil: "Mám nahoře práci. Jestli se
objeví, pověz jim, že nemám čas." A odplížil se nahoru po schodech.
Sunny pohlédla na jemné zlaté rolexky na svém zápěstí a zavrtěla
hlavou. Opozdili se jen o pět minut; trpělivost nikdy nepatřila
k Arthurovým přednostem. Otevřela knihu, kterou si přiPa
t r ic ia B riggs
nesla dolů - detektivku, jejíž děj se odehrával na Barbadosu,
jejím oblíbeném místě - a dala se do čtení.
Zaklepání na dveře bylo tiché, ale ne tak tiché, aby ho Arthur
přeslechl. Když nesešel dolů, odložila Sunny knihu a vstala.
Však on se brzy přestane vztekat. Znala svého muže: nedokázal
ignorovat publikum dlouho. Do té doby bude na ní, aby hosty
bavila.
Nervózně si uhladila halenku. Slyšela o Charlesi Comickovi,
0 marokovu katovi, ale nikdy se s ním nesetkala. Doufala, že
jeho družka je milá.
Když zaklepali podruhé, otevřela - a polkla úsměv.
Muž před vstupními dveřmi byl velký. Nejen vysoký, nýbrž
1 rozložitý. Měl snědou pleť a černé oči, takže očividně patřil
k původním obyvatelům Ameriky. Z jeho kamenné tváře nedokázala
nic vyčíst, obklopovala ho ale ponurá aura, která ho halila
jako tmavý plášť.
Nic jiného po Arthurově popisu - a po tom, jak nervózní byl
- nečekala, Charles Comick byl ale zároveň i krásný. Možná ne
podle západních standardů, ne se širokými, plochými rysy a jantarovými
náušnicemi v uších - jak se vlkodlakovi podařilo propíchnout
si uši?
Muž by si možná nevšiml, jak atraktivně jeho svaly a teplá
hnědá pleť působí, ale vsadila by se, že neprošel místností, aniž
by upoutal pohledy všech žen.
Rozčileně od něj odtrhla oči a pohlédla na ženu vedle něj.
Anna Cornicková byla jen o několik centimetrů vyšší než
Sunny, přesto nebyla ani průměrně vysoká. Byla hubená, dokonce
podvyživená, a na těle tak měla jen tvrdé svaly. Vlasy
barvy whisky jí ve vlnách padaly na ramena. Lícní kosti měla
poprášené pihami a oči zlatohnědé. Oblékla si bílou halenku
a hedvábnou sukni, která jí končila těsně nad kotníky. Nebyla
tradičně krásná, ale ani neatraktivní.
Anna vypadala unaveně a její exotický druh ji očividně zasti126
Loviště
ňoval, nesměle se ale usmála, aby dala najevo, že si všimla nepříjemně
silného, zdráhavého obdivu, který Sunny k Charlesovi
cítila, a že soucítí s další ženou, již polapilo jeho kouzlo.
Byl to vřelý výraz - a Sunniny nervy, které Charles Comick
tak zjitřil, se uklidnily, takže se znovu mohla ujmout role hostitelky.
"Ahoj," řekla se širokým úsměvem, který ze sebe vydolovala
snadněji, než se před chvílí zdálo možné. "Vítejte." Ustoupila
a pozvala je dovnitř. "Jsem Eleanor, Arthurova družka - ale říkejte
mi Sunny, všichni to dělají. Vy musíte být Charles a Anna."
"Ráda vás poznávám, Sunny," řekla Anna a pevně jí stiskla
ruku. Když její druh nic neřekl, strčila do něj ramenem.
Pohlédl na ni a ona zvedla obočí - a Sunny poznala jeden
z vlastních výrazů, které si pořídila projednání s dominantním
mužem, jenž se ne vždy řídil pravidly civilizace.
"To je dobrý výraz," řekla Anně. "Zjistilajsem ale, že efektivnější
je zvednout jenom jedno obočí. A pokud ani to nezabere, je
lepší je ignorovat, dokud se nezklidní. Co kdybyste šli dovnitř
a já vám nabídla něco k pití. Arthur bude za minutku dole. Dáte
si skotskou, nebo brandy? Máme tu i velmi dobré bílé víno."
Anna se zakřenila, následovala ji a její druh za nimi tiše zavřel
dveře. "Ignorování funguje? Já do něho raději šťourám, dokud
nevybuchne. Nemáte vodu? Dneska nemůžu pít - řídím.
Alkohol na mě už sice nepůsobí, nechci ale, aby ze mě byl cítit,
kdyby mě zastavili."
"On vás nechává řídit?" zeptala se Sunny zaskočeně a nemálo
žárlivě. "Já s Arthurem ve voze řídila naposledy v den, kdy
jsem ho poznala. Jela jsem otcovým autem do Devonu a on stál
na krajnici, protože píchl dvě pneumatiky."
"Nerad řídím," přiznal Charles. "Dám si brandy, děkuju."
Jeho hlas byl stejně rozkošný jako zbytek, hluboký a líný,
s náznakem velštiny a ještě něčeho, co trochu měnilo obvyklý
americký přízvuk.
Pa t r ic ia B riggs
Zneklidněla, protože podobně se ještě ve společnosti žádného
z vlků, které kdy Arthur přivedl domů, necítila, využila proto
jeho žádosti k tomu, aby zamířila k baru v koutě obýváku a začala
hostům nalévat pití.
Nebylo to poprvé, co ji zaujal cizí muž - ještě nikdy se ale necítila
tak... v bezpečí. Byla to nezvyklá reakce na muže, o němž
věděla, že je nebezpečný, a to ji vyvedlo z míry. Sundala z police
broušenou karafu, kterou koupila před lety v Benátkách -
a Anna byla rázem u ní, vzala jí karafu z ruky a postavila ji na
pult.
"Já vím," řekla tiše. "Nic se neděje. Měla byste být u toho,
když do místnosti plné vlků vejde marok. Za chvíli se uklidní
a už na vás nebude tak působit." Podívala se na svého druha, pak
vytáhla zátku a z karafy zavanula vůně dobré brandy. "Má za sebou
špatný den a to všechno ještě zhoršuje."
Sunny vytáhla ze skříňky pod pultem sklenku a podala ji
Anně. "Co se stalo?"
Anna se usmála, pokrčila rameny a nalila do ní brandy. "Jako
obvykle." Znělo to vyhýbavě. "Nemá rád města o nic víc než
auta, mobily, letadla nebo..."
"...když se o něm mluví, jako by tu nebyl," zavrčel Charles,
jako by byl nucen promluvit.
Když podobně zareagoval Arthur, Sunny věděla, že je lepší
nechat ho na pokoji. Charlesova družka se na něj ale zakřenila.
"Pojď si pro brandy - jak ho vůbec můžeš pít? Já to nikdy nedokázala,
i když jsem se chtěla prostě jenom opít. A přestaň děsit
naši hostitelku."
Zhluboka se nadechl... a najednou z něj byl jen podrážděný
muž uprostřed jejího obýváku. Přistoupil blíž, vzal si od manželky
sklenku s pitím, pak se obrátil k Sunny.
"Omlouvám se," řekl a tentokrát sejí nerozbušilo srdce. "Jak
říkala Anna, dneska jsem trochu rozčilený. Neexistuje ale důvod,
proč bych si měl špatnou náladu vybíjet na vás."
1 2 8
Loviště
Nezdálo sejí vhodné jednoduše mávnout rukou, proto udělala
druhou nej lepší věc. "Přijímám vaši omluvu."
Anna se rozhlédla. "Připomíná to tu spíše domov než místo,
které si na několik týdnů pronajímáte - máte dobrý vkus."
Sunny jí podala vychlazenou láhev vody z ledničky. "Ach,
Arthur vlastní podobná místa po celém světě. Sem často nejezdí,
ale koupil mi to tu k našemu třicátému výročí. Obvykle sem
jezdím na měsíc v létě. On nerad cestuje, ale ví, že já cestování
miluju."
Jen obtížně se zarazila, aby neřekla víc. Skryla zamračení za
přátelským úsměvem a vytáhla vychlazenou láhev svého oblíbeného
bílého vína. Obvykle podobně netlachala. Uměla udržet
tajemství. Ne že by své výlety tajila. Přesto o nich nechtěla
mluvit.
Zachránilo ji vrzání schodů, jak po nich Arthur lehce a rychle
sešel dolů.
Anna se dívala, jak britský vlčí král jde ze schodů.
"Opozdili jste se," řekl namísto pozdravu. "Bál jsem se, že se
vám něco stalo."
"Ne," řekla Anna vesele. Debatovali o tom, jestli se mají
o útoku zmínit, nakonec se ale rozhodli varovat alfu italského
omegy a jinak o něm pomlčet. Neměl s ostatními nic společného
- a Charles nechtěl někomu vnuknout nápad k napodobení.
Proto vzala zdržení na sebe. Nikdo by stejně nevěřil, že se kvůli
něčemu opozdil Charles. "Trochu jsem se zdržela při převlékání.
Omlouvám se."
Sunny nalila brandy také Arthurovi - další vlkodlak, který ho
pil, přestože už nemohl cítit jeho účinky. Jeho družka si nalila
sklenku vína.
"Večeře bude hotová asi za půl hodiny," řekl Arthur. "Napadlo
mě, že byste si mezitím možná chtěli prohlédnout moji sbírku."
"Sbírku?" zeptala se Anna.
1 2 9
Pa t r ic ia Briggs
"Věci, které mám tady, nejsou příliš vzácné," vysvětlil. "Ani
historicky důležité. Netrávíme tu moc času, a tak si se zabezpečením
nelámeme hlavu..." Pokrčil rameny. "I tak tu ale mám
několik zajímavých věcí."
"Vzal jsi s sebou Excalibur?" zeptal se Charles.
Arthur elegantně zvedl obočí a usmál se. "Nikam bez něj nechodím."
"Nejsou s tím trochu problémy?" zeptala se Anna. "Brát s sebou
meč na mezistátní lety?"
"Létám soukromým letadlem," řekl.
"Jistěže," zamumlala Anna a vysmála se svému náhlému vzestupu
mezi smetánku. "To přece každý."
"Chudinko plebejko," zašeptal Charles a Anna věděla, že jako
jediná zachytila v jeho hlase pobavení, Arthur se Sunny se totiž
zatvářili šokované.
"Arthur nesnáší komerční lety," vysvětlila Sunny rychle.
"Omlouvám se." Anna požádala Charlese pohledem o pomoc.
Netušila co říct, aby situaci ještě nezhoršila.
Charles ji zachránil. "Annina první smečka měla... problémy
a byla velmi chudá. Jsme svoji teprve měsíc a ještě si nezvykla
na spoustu věcí."
"Dlouhý život neznamená automaticky bohatství," řekl Arthur
s chápavým pohledem. "Ale pomáhá."
"Dlouhodobé investice dávají zcela nový význam pojmu
,úrok z úroku1," dodala Sunny.
"Povězte mi o své sbírce," řekla Anna trochu zoufale. A pak,
protože si nemohla pomoct, dodala: "O Excaliburu."
"Býval jsem archeolog," vysvětlil Arthur. "Pouze amatérský -
to můj otec dokázal přijmout, třebaže jako zaměstnání by to akceptovat
nedokázal. Vykopávky tehdy nebyly tak striktně regulované
a já zrovna kopal na území starého comwallského sídliště,
které se příhodně nacházelo na panství rodičů jednoho z mých
spolužáků. Když jsem ho našel, prostě jsem ho vyhrabal."
1 3 0
Loviště
Nezdál se šílený - a očividně mu ani nevadily otázky. Kdyby
nemluvili o... o Excaliburu, proboha, ten příběh by ji fascinoval.
"Jak víte, že je to zrovna Excalibur?"
Usmál se. "Povězte, drahá, věříte v reinkarnaci?"
Ne. To by ale nebyla zdvořilá odpověď. "Zatím jsem nenašla
důkaz, který by mě o ní přesvědčil."
Jeho úsměv se rozšířil. "Stačí, když řeknu, že já v ni věřím
a jsem přesvědčený o tom, že jsem král bývalý a král budoucí,
který se vrátí, až ho bude nejvíc potřeba." Pak na ni mrkl.
"Netrvám na tom, aby ostatní mým výstřelkům věřili."
Kdyby si lidé pamatovali, že bývali buchtičkami nebo farmáři
a zemřeli prostě stářím, možná bych svůj postoj vůči reinkarnaci
změnila, pomyslela si Anna a oplatila britskému vlkovi úsměv.
Vzpomněla si, že její otec jednou suše podotkl: Když čtrnáct
lidí věří, že v minulém životě bývali Kleopatrou, znamená to, že
Kleopatra trpěla rozštěpenou osobností?
Potom je Arthur zavedl do své pokladnice - patrně to bývala
kancelář nebo malá ložnice. Na stěně visely tři tapiserie uzavřené
mezi vrstvami skla nebo plexiskla. U stěny stálo několik
vitrín.
"Není to exhibice v pravém slova smyslu," řekl. "Artefakty
tu zůstávají po celý rok, proto nemůžu riskovat a nechat tu něco
doopravdy vzácného. Skutečně cenné věci neopouštějí můj domov
v Comwallu. Tyhle jsem pořídil ve Spojených státech. Tato
tapiserie pochází z patnáctého století a jako mnohé jiné má náboženskou
tématiku. Znázorňuje ukřižování svátého Štěpána -
vzhůru nohama, jak diktovala tradice."
Anna pohlédla na škrobenou postavu, která měla kolem hlavy
svatozář a z rukou jí prýštila krev.
"Veselé," poznamenala.
Usmál se. "Nepatří k mým oblíbeným."
Druhá zpodobňovala ženu sedící na lavici pod stromem, šila
131
Pa t r ic ia Briggs
a nad hlavou jí seděl velký pták. Barvy byly zašlé, ale v místech,
kde nitě mizely pod povrchem, byly jasnější. Kdysi, napadlo
Annu, byla mnohem barevnější než teď.
"Tahle je skotská." Arthurův hlas zněl nesouhlasně. "Pochází
asi ze třináctého století."
"Barbaři, tihle Skoti," řekl Charles pobaveně. "Otec je Velšan,
a když o nich mluví, zní jeho hlas úplně stejně."
Arthur se zasmál. "Dobrá, dostal jsi mě. Bez ohledu na to, jak
dlouho budu žít, navždy asi v jistém ohledu zůstanu mužem své
doby, co? Stejně jako ty, starý příteli. Svému nezvykle dobrému
stavu vděčí za to, že asi dvě staletí byla součástí muzejních
a soukromých sbírek a i předtím o ni dobře pečovali."
Šel dál a rozmáchle ukázal na poslední, nejmenší tapiserii.
"Tato je z nich má nej oblíbenější. Pochází asi z patnáctého
století - koupil jsem ji od soukromého sběratele v Kalifornii. Je
ve špatném stavu, našili ji proto na mušelín bez přídavků kyseliny,
aby ji stabilizovali. Všechny jsou hermeticky uzavřené, aby
byly chráněné před klimatickými vlivy."
Arthur měl pravdu, skutečně nebyla v dobrém stavu. Zachovala
se z ní jen malá část, čtverec o stráně asi šedesáti centimetrů.
Byl na ní vidět rytíř na cválajícím koni, který měl všechny nohy
zvednuté ze země a pootevřenou tlamu. V jedné ruce držel rytíř
meč zvednutý asi pod pětačtyřiceti stupňovým úhlem.
Arthur se prsty jemně dotkl skla. "Jak vidíte, znázorňuje
Artuše bojujícího s Excaliburem."
Anna netušila, proč si je tím tak jistý, dokud se nezadívala
pozorněji na meč. Ze slova, které dříve bývalo vyšité na čepeli,
zůstala jen tři písmena: X, K a U. Musela přiznat, že nezná
mnoho slov, která by obsahovala tato písmena a byla vyšitá na
meči.
"Vypadá dost nešťastně," poznamenala Anna. "Zajímalo by
mě, za čím se žene."
"Mohlo to být cokoli," řekl Arthur. "Byl šampiónem Anglie,
132
Loviště
bojoval s draky a s jinými nestvůrami a chránil svoji domovinu
před Sasy."
První vitrína uchovávala římské artefakty. Anna tušila, že
vlastnictví některých není legální. I když vzít si kámen z Hadriánovy
zdi v době, kdy si ho Arthur původně přivlastnil, možná
nevadilo.
V druhé vitríně visela kroužková košile a na ní světle modrá
tunika ozdobená třemi stříbrnými korunami.
"Je to replika," řekla Sunny. "1 tak ale stojí několik tisíc dolarů.
Látku utkali tradičními metodami a obarvili ji přírodními
barvivý, stříbrná výšivka je ze skutečného stříbra a kroužková
košile ručně vyrobená." Dotkla se vitríny. "Je to erb krále Artuše
- nebo aspoň znak, který měl nosit na štítě."
"Artušův znak," řekla Anna nedůvěřivě. Pochybovala o tom,
že skutečný Artuš někdy oblékl kroužkovou košili; možná četl
pán britských vlků příliš často Le mořte ďArthur.
Sunny kývla. "Král Artuš, ne můj Arthur. Ale můj Arthur nechtěl
použít vlastní erb..."
"Prase," řekl Arthur přes Sunnino rameno.
"Divočák," opravila ho Sunny nevzrušeně. "Několik členů
jeho rodiny pořád žije a ti by ho mohli poznat... mladší bratranec
nebo jeho nejmladší sestra."
"V květnu jí bude osmdesát čtyři," řekl Arthur láskyplně.
"Navštívil bych ji, ale pořád je bystrá jako zamlada a bez brýlí
střílí hliněné holuby. Proto jsem si vybral Králův znak."
Z jeho hlasu bylo slyšet velké počáteční písmeno, jako by
žádný jiný král neexistoval.
"V Artušových dobách erby neexistovaly," namítl Charles.
"Neměl žít v šestém století?"
"Nebo na konci pátého," souhlasil Arthur. "Proslavil se v bitvě
u Mount Badonu a ta se odehrála asi v roce 518. Heraldika
a všechno, co k ní patří, přišly mnohem později. Přesto je to tradice.
.. A kromě toho jsem si tu věc nechal vyrobit jen pro zába-
133
Pa t r ic ia B riggs
vu." V očích měl zasněný pohled. Anna přemýšlela, jestli si potají
zbroj oblékal a hrál si s ní i s mečem, který vykopal.
Její starší bratr se v noci často odplížil do přízemí, sebral starý
jezdecký meč z doby občanské války, který otec pověsil na
stěnu nad krbem, a bojoval s ním proti neviditelným nepřátelům.
A při jedné nezapomenutelné příležitosti s mladší sestrou,
kterou vyzbrojil smetákem. Ona skončila se šestnácti stehy - on
se zlomeným nosem. Muži, pomyslela si, cítí zvláštní náklonnost
k dlouhým, špičatým, ostrým věcem. Úsměv si nechala pro
sebe.
"A teď k pièce de résistance." Arthur se odmlčel. "Zjistil
jsem, že Excalibur lidi často zklame. Myslím, že za to mohou
filmy. Není to rekvizita, je to zbraň určená k zabíjení."
Klekl si na koleno, odsunul stranou koberec a odstranil kus
dřevěné podlahy, pod kterým se nacházel sejf. Položil na něj
ruku, sejf po chvíli pípl a pomalu se otevřel. Uvnitř ležela úzká,
dřevěná, asi metr dlouhá bedna.
Vytáhl ji ven a položil na stůl. Samotná schránka byla krásná,
ručně vyrobená ze světlého a tmavého dřeva.
Otevřel západky, které držely víko; a sundal ho.
A ona pochopila, proč si někdo mohl myslet, že tohle... že tohle
je Excalibur. Otcovu jezdeckému meči se podobal asi jako
jaguár lvovi - oba byli velmi efektivní zabijáci.
Arthurův Excalibur byl kratší a širší než zbraň jejího otce -
a byl nabroušený z obou stran. Ocelová čepel byla uprostřed
prohnutá, tmavá a zdobily ji vzory, jako by byla damascénská
- a možná byla. Ostří však byla hladká a světlá a z velké části
běžela paralelně. Jílec byl rovněž z oceli a na rozdíl od filmů
či seriálů o Excaliburu, o nichž se Arthur zmínil, byl tento
meč velmi užitkový - a krátký. Byl určený pro jednu ruku
a k zabíjení.
"Existovala už v šestém století ocel?" zeptala se.
"Někde používali ocel už tisíc let předtím," odpověděl Arthur.
134
Loviště
"O ocelových mečích z Toleda se zmiňovali Římané v prvním
století před Kristem."
"Je velmi..." Chystala se říct krásný, ale nebyla by to pravda.
Otcův meč byl dlouhý a ladný - byla to zbraň, která neměla jen
zabíjet, nýbrž i potěšit oko. Tento byl jiný. "Mocný."
"Žádné drahokamy, žádné zlato ani jiné třpytky." Arthurův
hlas zněl potěšeně.
"Nepotřebuje je." Touha dotknout se ho byla silná, nechala
ale ruce za zády.
"Meč nebyl jedinou zbraní, kterou Artuš vlastnil," řekl Arthur
zapáleně. "Jen tou nejslavnější. Třeba Meč v kameni, který uznal
Artuše za právoplatného krále. Pravděpodobně se jednalo o meč
jménem Clarent, který byl odznakem postavení - například panovnického.
Některé rané velšské legendy se zmiňují i o dýce,
Camwennen, jíž Artuš zabil Nejčemější čarodějku."
Ozval se bzučák. Sunny vypískla a pohlédla na hodinky, načež
vyběhla z místnosti a cestou nadávala na časovače a spálené
jídlo.
"Tvoje družka je půvabná," řekl Charles.
"To je," řekl Arthur. "Dělá mi radost." Dotkl se jílce meče.
"Excalibur je starý víc než patnáct set let a zůstane se mnou
dalších patnáct set. Moje Sunny..." Polkl. "Moje Sunny den za
dnem pomalu umírá."
Bylo už pozdě, když vyrazili domů. Anně se ulevilo, že večer
proběhl z velké části bez problémů. Obávala se, že se projeví
Charlesova dřívější nálada, během večeře se ale choval naprosto
zdvořile.
Moc toho neřekl, když však Arthurovi došly příběhy o králi
Artušovi, podařilo se mu přimět britského vlka, aby se rozpovídal
o problémech, které působí vlkodlakům CCTV - kamerový
systém, který Velká Británie instalovala všude kolem, aby mohla
dohlížet na své občany.
135
Pa t r ic ia Briggs
"No," řekla, když se blížili k otlučené toyotě, "to bylo skoro
civili..."
Zpoza křoví prkenně vystoupil muž, jenž se tam doposud
schovával. Anna vzápětí poznala jeho pach a spolkla zvuk, který
se chystala vydat.
"Micheli," řekl Charles.
Setkala se s ním včera večer v restauraci, ale bez ostatních
okolo si ho mohla změřit lépe. Byl alfa, ne však moc dominantní.
V její staré smečce v Chicagu by stál v hierarchii někde uprostřed,
ne výš. Obličej měl potlučený a modřiny kolem očí prozrazovaly,
že mu někdo zlomil nos. Zotavoval se, některým
vlkům to ale trvalo déle než jiným. Úplně se nenarovnal a jednou
paží se držel za břicho.
"Charlesi," řekl tiše. "Netvor mi sebral mobil a nevěděl jsem,
jak jinak tě kontaktovat."
"Co potřebuješ?"
Francouz zavrtěl hlavou. "Přišel jsem tě varovat. Tvoje družka,
chce ji. Rozumíš? Zabíjí ženy a nevinné - a upnul se na ni
jako na oběť. Žízní po ní. Jestli to půjde, drž ji od něj co nejdál."
"Děkuju za varování," řekl Charles. "Pojď, odvezu tě, kam
potřebuješ."
Francouzský vlk ale couvl. "Ne. Pokud na mně po návratu
ucítí tvůj pach, zabije mě."
"Ale ne, když ucítí mě," řekl Arthur.
Anna ho neslyšela přicházet, ostatní vlci se však nezdáli překvapení.
"Našel jsem tě zraněného u cesty," pokračoval Arthur a rozhlédl
se po ulici, do níž ústila jeho příjezdová cesta. Vydal tichý
zvuk mezi zuby. "Taková ostuda, Jeane, nestarat se o své vlky."
Podíval se na Charlese. "Než s Jeanem skončím, rozzuřím ho
natolik, že na Michela zapomene."
"Taky tě nenávidí," varoval ho Michel, z jeho výrazu ale bylo
zjevné, že na plán přistoupí.
136
Loviště
"Vždycky mě nenáviděl. Nebojím se ho," prohlásil Arthur.
A nikdo mu neřekl, že je to lež. Dokonce i Anna poznala, že se
bojí.
Podíval se na Charlese. "Vraťte se zpátky do hotelu. Nakrmím
ho něčím krvavým, abych mu pomohl s uzdravováním. Pak se
postarám o to, aby se bezpečně vrátil domů."
Charles ostře kývl a obešel auto na stranu spolujezdce. Anna si
otevřela a pravila: "Říká se, že i král Artuš byl statečný muž."
Arthur se bál, přesto se postaral o slabšího, méně dominantního
vlka - i když Michel byl alfa.
"Arthur je dobrý muž," řekl Charles tiše, když vycouvala
na ulici. "Třebaže blázní, když fouká od severo-severozápadu.
Naštěstí mu vítr většinou vane od jihu."
Shakespeare. "Takže obvykle pozná kozu od vozu?" přidala
se, aby pochopil, že narážku poznala. "Nevěříš, že je Artuš?"
Pousmál se. "Většina starých vlků je trochu šílená. Náš britský
monarcha si o sobě myslí, že je Artuš. Je to relativně neškodné
šílenství. Vadí mi míň než Chastelovo."
"Arthur není tak starý jako ty." Tím si byla jistá.
"Ne. Přesto je dost starý."
Netrucovala. Anna vcucla spodní ret, zkřížila nohy a zahýbala
prsty u nohou. Souhlasila, že během dalšího kola schůzek zůstane
na bezpečném místě. Charles nechtěl riskovat a poslat ji
znovu někam samotnou - a ona nechtěla riskovat život někoho
jiného. Tom bude v pořádku, pořád byl ale ztuhlý a rozbolavělý
- a když je Anna přišla zkontrolovat, Moira stále spala, protože
byla naprosto vyčerpaná.
Znovu se pokusila posadit se vedle Charlese a uvolnit se, bylo
tu ale tolik cizinců, kteří na ni zírali...
Mávla proto na Anguse a ten ji vzal nahoru do kanceláře, která
se nacházela v patře nad aulou. Zavedl ji do svého útočiště,
zavřel dveře a přikázal jí, aby za ním zamkla. Ani zamčené oce137
Pa t r ic ia Briggs
lové dveře by odhodlaného vlkodlaka patrně nezastavily, měla
by ale čas zavolat o pomoc.
Angusova kancelář ani zdaleka nepřipomínala očistec. Kromě
pracovního stolu a neuvěřitelně luxusního kancelářského křesla
tu měl i televizi a gauč. K dispozici tu byly časopisy a vzala
si s sebou knihu.
Tak proč se rozvalovala v Angusově velmi pohodlném koženém
křesle a netrucovala?
Neměla důvod.
Někdo zaklepal na dveře.
"Kdo je to?" zavolala.
"Angus. Mám tu pro vás hosta. Rica, italského omegu."
Odemkla a pootevřela dveře. Ve škvíře se objevila hlava
s blond kšticí a krátce zastřiženým rusým plnovousem. "Presto.
Zábava je tady." Vklouzl dovnitř a zavřel za sebou dveře.
"Krotký a bezpečný." V hlase mu zaznívaly jak britské, tak německé
vlivy.
"Abych byla upřímná," řekla mu, "uvítala bych smečku darebáků,
kterou bych mohla roztrhat na kousky - je tu taková
nuda."
"Bohužel, darebák nejsem," prohlásil povýšeně a z misky na
Angusově stole si nabral hrst oříšků. "Ale mohl bych být, kdybys
chtěla." Zahýbal obočím. "Tvůj druh rozhodl, že moji italští
kámoši a Němci spolu budou vycházet lip, když u toho nebudu.
I když to neřekl přímo." Zakřenil se na ni. "Jestli si dobře pamatuju,
prohlásil:,Omego. Běž.‘ Anguse napadlo, že myslel sem."
Naklonil hlavu na stranu, jako by tak na ni lépe viděl. "Jsi první
omega, se kterou jsem se kdy setkal."
"Nápodobně," přitakala Anna. "Myslela jsem, že jsi
Němec."
Zavrtěl hlavou a loudavě přistoupil k oknu. "Rakušan."
Najednou dávalo mnohem větší smysl, že se rozhodl přidat
k Italům. Musel jí to vyčíst z tváře, protože se zasmál.
138
Loviště
"Ano, Italové jsou mnohem nespoutanější a veselejší než
Němci. Dokonce i vlkodlaci." Chvíli o tom uvažoval, pak dodal:
"Možná hlavně vlkodlaci."
"Proč tě Rakušané nechtěli?" zeptala se.
Zvážněl. "Žádné rakouské smečky už nezůstaly. Byly jenom
dvě a před čtyřmi lety se Chastel začal nudit a uštval oba alfy.
On..." Ostře se nadechl. "Ale to je téma na jindy. Takže musím
být buďto Ital, nebo Němec. Rozhodl jsem se pro Italy. Můj alfa
tvrdí, že kdyby věděli, kolik toho namluvím, s radostí by mě
přenechali Němcům."
"Tvoje angličtina je velmi dobrá." Anna se znovu posadila do
Angusova křesla. Otáčelo se, takže mohla sledovat Rica při jeho
průzkumu kanceláře, aniž by musela chodit s ním.
Otočil se zády k oknu, aby na ni viděl - nebo aby ona viděla
na něj. Obě ruce si položil na hruď v okázalém gestu, které jí
připadalo velmi italské, ne že by znala mnoho Italů. "Učenec,"
řekl. "To jsem já. Před proměnou jsem měl skoro hotový doktorát
z psychologie. Mluvím anglicky a zlepšuju se v italštině.
A můj francouzský přítel tvrdí, že když se budu snažit, jednoho
dne už si nebudu lichotit, pokud řeknu, že mluvím trochu francouzský."
Posadil se na okenní parapet, který byl dost široký na
to, aby se na něm pohodlně sedělo. "Můj alfa tvrdí, že nejsi vlkem
dlouho."
"Tři roky."
"Takže jsi jím o dva a půl roku déle než já. A můžeš mi říct,
co vlastně omega je - moji hoši mi to nedokázali uspokojivě
vysvětlit. Chtěl bych něco víc než ,děláš nás šťastnými1, což je
vše, na co se doposud zmohli. Podobné věci říkají i moje milenky,
a to je dobře, ne? Když mi něco takového tvrdí smečka -
většinou jsou to muži a na ty já nejsem - už to tak dobře nezní.
,Přinášíš nám radost1 je ještě horší, takže jsem se přestal ptát.
Potřebuj u ale vědět víc, že?11
Nasadil tak přehnaně bolestivý výraz, že se musela zasmát.
139
Pa t r ic ia Briggs
"Znepokojivé." Zkusila si představit, co by udělal Charles, kdyby
k němu nějaký muž přistoupil a řekl mu: "Přinášíš mi radost."
"Moc toho nevím," přiznala. "Učí mě muž, který byl několik
století ženatý s omegou, než zemřela. Problém je, že nás moc
není. V lidské populaci tak vzácní nejsme, zřídkakdy nás ale promění."
Napadlo ji, že Sunny by mohla být lidská omega - anebo
jen velmi submisivní. "Dokonce i rozzuření vlkodlaci málokdy
napadnou lidské omegy, a jestli to chápu dobře, tak i když omega
chce být proměněna, je těžké najít vlka, který by to udělal."
"Takto chápu i já," řekl. "Po nehodě na lyžích jsem měl štěstí,
protože mě našel přítel a člen horské služby, který byl vlkodlak
- tajil mi to po celou dobu našeho přátelství. Umíral jsem a on
mě proměnil ve snaze zachránit mě." Napjatě se usmál. "Myslel
jsem, že to udělal, protože jsme přátelé - svému alfovi ale řekl,
že mě proměnil, jelikož věděl, že jsem omega a budu velmi cenný
pro smečku. Alfa to akceptoval a nepotrestal ho za to, že to
udělal bez svolení."
"Pořád je tvůj přítel?"
Povzdychl si, zhoupl se dozadu a lehce bouchl hlavou do
okna. "Ano."
"Pak možná pověděl alfovi jen to, co potřeboval slyšet.
Obvykle existuje víc než jeden důvod, proč něco děláme - hlavně
když se jedná o něco tak... velkého, jako je proměna smrtelného
člověka v nesmrtelného vlka."
Jeho tvář se uvolnila a přikývl. "Možná. Tak jsem o tom nikdy
nepřemýšlel." Zpod řas po ní koukl. "Popravdě jsem si neuvědomil,
jak moc mi to vadí, dokud jsem si o tom nepromluvil
s tebou. Jak proměnili tebe?"
Odvrátila se.
"To je mi líto," řekl a najednou byl mnohem blíž.
Opustil okenní parapet a dřepl si na stůl. Podle toho, jak rychle
změnil pozici, musel na stůl skočit.
"Bylo to zlé?" zeptal se jemně. "Nemusíš mi o tom říkat."
1 4 0
Loviště
Pokrčil jednu nohu pod druhou a sedl si na bok. "Spousta vlků
o tom nerada mluví."
"Šílený vlk napadne cokoli," řekla chraptivě. Kdyby zavřela
oči, znovu by před sebou viděla Justinův obličej, proto je nechala
otevřené. "Družka jednoho alfy přicházela o rozum a on si
myslel, že omega jí pomůže zachovat si sebekontrolu. Proto mě
našel. Nedokázal mi ale ublížit, proto na mě poštval vlka, který
šílel touhou po krvi a voláním měsíce." A on ji ulovil a dal si
na čas s brutalitou, která byla nezbytná pro proměnu. "Myslím,
že jsem nebyla první, na koho to zkusil. U ostatních ale selhal
a oni zemřeli."
Upřeněji hleděl do očí. "Toje drsné."
Pokrčila rameny, přestože neočekávala, že jejímu nadhledu
uvěří. Nechtěla mu ale brečet na rameni. Jemu by to, jak tušila,
nevadilo, Charlesovi ano.
Usmála se a tentokrát upřímně. "Teď je všechno mnohem lepší.
Objevil se Charles a zachránil mě jako rytíř na bílém koni."
Oplatil jí úsměv. "Setkal jsem se s ním. Je dost děsivý rytíř."
Kývla. "Ano. Přesně to jsem ale potřebovala. Takže chceš vědět
víc o tom, co znamená být omega?"
"Ano, bitte. Chápu, že v hierarchii smečky jsem poslední -
ale čím se liším od submisivních vlků?"
"Řekli ti, že jsi ve smečce poslední?"
Bradu si opřel o pokrčené koleno. "Ne tak úplně."
"Dobře," řekla. "Protože nejsi. Stojíš mimo hierarchickou
strukturu smečky. Jsi jediný, kdo může vzdorovat alfovi."
Zaváhala. "Neznamená to, že ti to projde... ale submisivní jedinec
anebo někdo mnohem méně dominantní by to nedokázal
vůbec. Většina vlkodlaků má..." Snažila se přijít na to, jak mu
to vysvětlit, pak se ale rozhodla nedělat si s tím hlavu. Byl vlkodlak,
pochopí to. "Vestavěné měřidlo, které jim říká, jestli je vlk
vůči nim dominantní, nebo ne. A když to není jednoznačné...
no, obvykle o tom rozhodne souboj."
141
"To už jsem viděl," řekl.
"Dobrá, takže tohle je něco, co nám dvěma chybí. Chci říct,
poznám - dokonce i u lidí - kdo velí, a kdo ne. Nemá to ale nic
společného s jejich vztahem ke mně."
"Ja, " řekl, pokýval hlavou a pleskl do stolu. "Myslel jsem si,
že je se mnou něco v nepořádku, když necítím potřebu sklopit
pohled nebo hlavu."
"Pravděpodobně je ani nenapadlo ti to říct," pravila Anna.
"A pořád je ... bezpečnější sklopit v přítomnosti dominantnějších
vlků pohled."
Zhluboka se nadechl a předklonil se. "Myslel jsem, že mají
problém ublížit vlkům, jako jsme ty a já."
Anna se odtáhla. "To jo, ale pořád jsou tu ti, kteří to nemají
v hlavě v pořádku."
"Isaac, můj alfa, říkal, že včera nastal nějaký problém. Všiml
jsem si toho, ale nedokázal jsem přijít na to, co se děje. Říkal,
že tě něco vyděsilo, a všichni vlci v místnosti byli připravení tě
bránit - a všichni se rozhlíželi, aby zjistili, kdo za to může. I to
má co dělat s omegami?"
Anna si povzdychla. "Řekla jsem ti něco o své první smečce
- z toho, co mi provedli, jsem se ještě pořád nevzpamatovala.
Když se ocitnu ve společnosti příliš mnoha dominantních vlků,
dostanu strach. Co víš o rozdílu mezi dominantními a submisivními
vlky?"
Pokrčil rameny. "Nic mi neříkají. Tihle vlci toho moc nenamluví.
O mně by ti řekli, že nezavřu pusu. Toho sis už ale možná
všimla sama. Jak můžeme vyřešit naše problémy, když o nich
nebudeme mluvit? Mluvení je užitečné. Ale já se zároveň i dívám.
Dominantní vlci spolu bojují a starají se o submisivní.
Submisivní nepředstavují hrozbu. Ale potřebují, aby o ně ostatní
pečovali - poplácali je občas po hlavě. Potřebují uklidňující
dotyk."
"Mně to vysvětlili velmi jednoduše," řekla Anna. "Dominantní
1 4 2
Loviště
vlci..." Prohloubila hlas do barytonu, Asilův přízvuk se jí ale
úplně nepovedl, Jejich instinkty vyžadují, aby násilím chránili
a ovládali okolí. Jsou připravení zabíjet. Čím dominantnější vlk,
tím rychleji zabije. Méně dominantní vlci přenechávají ochranu
dominantnějším. Alfové jsou naprosto posedlí kontrolou a připravení
zabít každého, kdo by ohrozil smečku. Chrání slabší
před silnějšími a nestrpí vzdor. Jsou tu i další věci jako třeba magie,
ale tohle je podstata."
"Ano," řekl. "Viděl jsem to."
"Submisivní vlci jsou hodnější, něžnější. Schází jim instinkty
zabijáka. Neznamená to, že by za určitých okolností nezabili,
ale není to jejich první odpověď na každý problém. Nepotřebují
ovládat všechny okolo. Ve společnosti submisivního vlka se dominantní
může uvolnit, protože pro něj nepředstavuje hrozbu."
"Dobrá. Ano."
"Omega vlk je velmi zenově založený alfa."
Nechala ho, aby o tom chvíli přemýšlel. Nabrala si hrst oříšků,
spoustu brazilských ořechů a jeden burák. Angus očividně
neměl brazilské ořechy rád.
Nakonec Ric pomalu řekl: "Alfa je nej dominantnější vlk ve
smečce, má největší sklony k násilí."
Anna kývla. "Nikdo se s ním nehádá a jeho úkolem je chránit
smečku. S omegami se taky nikdo nehádá a naším úkolem je
taky chránit smečku, třeba i samu před sebou. Zen jsme proto,
že nemusíme nikoho zabít, abychom dosáhli svého."
"Alfa," řekl znovu, jako by to slovo ochutnával. A ukrývala se
za ním ráznost. Dokonce vztek.
"Alfa," řekla Anna a snědla ořech. Brazilské ořechy jí nevadily,
třebaže dávala přednost mandlím. "Bez většiny zátěže a i naše
magie je jiná. Ta naše dělá smečku šťastnou."
Ric se na ni zakřenil.
"Alfa může čerpat sílu, a dokonce i magii ze smečky, marok
- a to je nejmenší z důvodů, proč je tak děsivý - je dokáže čer14-
3
Pa t r ic ia B riggs
pat z alfu. My něco podobného, myslím, nedokážeme. Nemusíš
ale poslouchat, když ti velcí zlí vlci rozkazují. Být omega neznamená
být slabý."
Očividně uměl být i zticha, protože zaklonil hlavu, zíral na
strop a asi deset minut přemýšlel - dost dlouho na to, aby Anna
zvážila, co mu řekla. Ona se jako zenový alfa nechovala; jednala
jako submisivní vlk... Ne, protože ani submisivní vlk obyčejně
nestáhl ocas mezi nohy při první známce dominantního jedince,
jako to dělala ona. Zabila upírku. Zabila čarodějku tak děsivou,
že vyhnala Asila z domova a donutila ho utíkat dvě stě let.
Asila, Maura, jehož jméno s úžasem šeptali (nebo někdy vrčeli),
kamkoli šel.
Nabručeně vzala do ruky knížku a zadívala se do ní.
"Anno," řekl nakonec.
"Ano?"
"Rád bych smečce ukázal, co jsi mě naučila. Že nejsem dítě
ani hračka, která se jim hodí. Supersubmisivní vlk, že? Musí ve
mně vidět zenového vlka, kterým jsem."
Zenový vlk. To znělo důrazněji než omega.
"A jak to chceš udělat?"
Usmál se a jeho tvář rozzářila potměšilost. "Mám plán.
Dneska večer se koná večírek, že? A po něm lov. Může se k němu
připojit kdokoli, kdo není submisivní. Je to kvůli ochraně,
protože kolem bude tolik dominantních vlků. Kdokoli. Myslím,
že bych se měl vydat na lov."