3. kapitola

Sakra! Dneska jsem obešla už několik míst, ale nikde mě nevzali. Navíc už mi pomalu dochází energie.

Přejdu ulici a vejdu do nákupního centra.

 5.

2. kapitola
Ne, ne, ne! Vzala jsem hrnek od čaje, který jsem násilím vypila a mrštila jím o stěnu v jídelně. Střepy se rozletěly po celé místnosti a já dál jen tupě zírala na místo, kde se roztříštil o stěnu. "Proč?! Sakra, proč já?!" Křičela jsem. Už je to dva dny, co mi zavolal ten chlap a řekl, že jsou mí rodiče mrtví. V nejbližší době mě tady má vyzvednout mámy sestra Julia,

4.
Když jsem konečně dorazila domů, rozhodla jsem se, že na
takovou noc existuje jediný lék. Všechny moje zásoby
hořké čokolády byly ty tam a snědla jsem i poslední
zázvorovou sušenku, a tak jsem rozpálila troubu a vytáhla mísu.
Ve chvíli, kdy se ozvalo klepání na dveře, jsem zrovna sypala do
těsta strouhanou čokoládu.
Na prahu jsem našla štíhlé děvče s jasně

3.
Proklouzla jsem kanceláří a pootevřela opatrně dveře ven,
ale vůně parfému a bylin, která se nesla nočním vzduchem,
mi napověděla, že všechno je v pořádku.
Těsně za Stefanovým mikrobusem zastavil tmavý cadillac.
Otevřela jsem dokořán. Šofér v livreji se dotkl klobouku na
pozdrav a otevřel zadní dveře vozu. Seděla v něm starší žena.
Strčila jsem hlavu zpátky

1. kapitola
"Vstávej." Vletěla do mého pokoje moje milovaná maminka. Bohužel už uplynul celý víkend a já musela znovu do školy.
Dřív jsem to tam měla ráda. Těšila jsem se na každý den mezi známými lidmi a těšila se i na některé předměty. Teď je to ale jiné. Už se mi ve škole nelíbí. Za ten poslední rok jsem si uvědomila, že moji takzvaní kamarádi mě jenom využívali. Nikdy mě nepozvali na narozeninovou oslavu, nebo jen tak na přespání, jak to dělají pravé kamarádky. Nikdy jsem takové přátelství neměla.
Rozhodla jsem se, že už se využívat nenechám. Ale bylo to těžké, pokaždé když někdo chtěl pomoct, musela jsem si připomínat, že to není můj kamarád. Že mu nemám pomáhat.
Ale do konce školy mi už chybí jenom dva týdny. Už se nebude známkovat a já si živě představovala, jak po prázdninách nastoupím na gympl. Vždycky jsem chtěla jít na nějakou školu s oborem, ale nedokázala si vybrat. Tak mě matka přihlásila na gympl. Slibovala jsem si, že konečně vypadnu od těch nafoukaných snobů od nás ze základky.
"Jo. Už jdu." Odpověděla jsem matce a pomalým krokem se odšourala do koupelny. "Bože. Já zase vypadám!" Opláchla jsem si obličej a vytáhla z kosmetické tašky řasenku. Nikdy jsem se moc nelíčila, maximálně si dala k řasence lesk na rty. Nic víc mi nepřipadalo nutné.
Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a s batohem na zádech si šla do kuchyně pro snídani. Samozřejmě, že si jí musím udělat sama, máma mě jen vzbudila a pak si šla sama ještě lehnout.
V autobuse jsem si sedla úplně do  zadu a sledovala, jak nasedají poslední cestující. Bydlím s matkou v malé vesničce poblíž německých hranic. Na základku chodím sice do vedlejšího městečka, na gympl mě, ale máma přihlásila do německé školy.
Autobus nelítostně zastavil před zelenou budovou školy a já s povzdechem vystoupila. Zahnula za roh a vešla do školy. Jak jsem předpokládala, moji spolužáci se ještě neuráčili přijít a tak jsem se rychle přezula do pantoflí a vyběhla schody do druhého patra, kde byly třídy druhého stupně. Než si vybalím věci na první hodinu, třída je už plná. Všichni po sobě pokřikují zážitky z víkendu a já jsem šťastná, že konečně zazvonilo a do třídy vešla naše třídní, která učí němčinu.

2.
Když jsem v pondělí ráno dorazila do garáže, seděl
vlkodlak Mac na schodu před dveřmi do kanceláře.
Tvářila jsem se netečně a nedala jsem najevo nic z
překvapivě silného zadostiučinění, které mě ovládlo, jen jsem mu
podala těžký pytlík se sendviči z rychlého občerstvení, abych
mohla vytáhnout klíč a odemknout. Vyrostla jsem ve společnosti
divokých zvířat, vím,

1.
Z počátku jsem si neuvědomila, že je vlkodlak. Kolomaz a
spálený olej čichu zrovna neprospívají – a okolo zase
nepobíhá tolik zbloudilých vlkodlaků. A tak když se někdo
v blízkosti mých nohou zdvořilým odkašláním pokusil upoutat
pozornost, myslela jsem si, že je to zákazník.
Já v tu chvíli ležela pod motorem Volkswagenu Jetty a
montovala do něj přestavěnou

Konečně. Už mám napsanou další povídku, tak se o ni chci tady s vámi podělit. Je dlouhá přibližně kolem 35-36 kapitol a je o Tokio Hotel a mladé dívce jménem Tereza. I když to nemusí být vidět, dala jsem si s tou povídkou opravdu dost práce a byla bych ráda, kdybyste si ji přečetli a napsali mi, jestli se vám líbí, abych věděla, jestli mám pokračovat, protože mám už pár nápadů na II. řadu, ale nebudu ji psát, když by ji nikdo nečetl...

Zítra nebo pozítří bych chtěla zveřejnit prolog, tak si to užijte.

Ať se povídka líbí, vaše *Alli*

13. kapitola
Když byl Charles ještě chlapec, jeho dědeček vzal každý podzim svůj lid a vyrazil na setkání s ostatními indiánskými kmeny, většina patřila k Ploskohlavým, Tunahům nebo jiným sejlišským skupinám, někdy s nimi ale cestovali i Šošoni, se kterými udržovali přátelské vztahy. Jeli na koních na východ lovit buvoly, aby se připravili na zimu.
Už ale nebyl chlapec a cestovat na východ nebylo dobrodružstvím, ne když to znamenalo, že se s družkou znovu ocitl ve velkém městě, místo aby byl doma v horách Montany. Ode dne, kdy zabil Benedicta Heutera uběhly tři měsíce, a nyní se vrátili zpátky na soud s jeho bratrancem. Boston byl v tuto roční dobu nádherný – stromy se ukazovaly v celé podzimní kráse. Vzduch byl ale cítit výfukovými zplodinami a příliš mnoha lidmi.
Svědčil; Anna svědčila; agenti FBI svědčili. Lizzie Beauclairová o berlích, s kolenem v dlaze a s jizvami po ranách, které jí Heuterovi způsobili, svědčila. Jednou, po mnoha operacích, snad bude schopná chodit bez berlí, tanec ale nepřicházel v úvahu. Lékaři jí mohli zmenšit jizvy, po zbytek života ale v zrcadle uvidí stopy, které na ní Heuterovi zanechali.
Když předložila svůj případ obžaloba, ujali se slova obhájci.
Poslední měsíc odhalovali porotě peklo, kterým si Les Heuter v dětství prošel. I Charles ho málem litoval. Málem.
Charles byl ale u toho, viděl vypočítavý výraz na jeho tváři, když zastřelil strýce. Už tehdy plánoval svoji obhajobu, plánoval, že všechno svalí na mrtvé. Jeho strýc se mýlil; Les Heuter byl chytrý.
Heuter seděl na lavici obžalovaných, dokonale upravený v obleku, košili a kravatě. Nic příliš drahého. Nic příliš pestrého. Udělali něco s jeho vlasy a oděvem, takže vypadal mladší, než byl. Vysvětlil porotcům, reportérům i divákům v soudní síni, jaké to bylo žít se šíleným mužem, který ho od deseti let nutil čistit zemi – tak Travis Heuter nazýval mučení a znásilňování obětí.
"Můj bratranec Benedict byl starší než já," vyprávěl. "Byl to hodný kluk a snažil se mě před starcem chránit. Několikrát se nechal místo mě zbít." Zamrkal, aby potlačil slzy, a když to nepomohlo, utřel si je.
Možná byly jeho slzy upřímné, Charlesovi se ale zdály příliš dokonalé, jediná slza silného muže, která měla vyvolat soucit, ne skutečné slzy, které by se daly považovat za slabost. Les Heuter dvě desetiletí tajil, co je; nezdálo se přehnané, že by hrál i před porotou.
"Když bylo Benedictovi jedenáct, dostal záchvat a začal jednat násilnicky. Asi dva měsíce úplně šílel. Pokusil se probodnout strýce, zbil mě a..." Opatrně sklopil oči a začervenal se. "Choval se jako jelen nebo los v říji. Strýc se to z něj pokusil vymlátit, zkoušel drogy, ale nic nepomáhalo. A tak zavolal slavné čarodějce. Ukázala nám, co je a co asi musel instinktivně skrývat. Vypadal jako normální kluk – fae to nejspíš umí vypadat jako kdokoli jiný – byl ale netvor. Měl paroží jako jelen a kopyta. A byl i mnohem vyšší než ostatní děti jeho věku, měřil skoro metr osmdesát. Moji tetu v šestnácti znásilnil nějaký cizí muž. Tehdy jsme pochopili, že to udělal netvor."
Jeho advokát počkal, dokud se hluk v soudní síni neutišil, pak položil další otázku. "Co váš strýc udělal?"
"Dal čarodějce hromadu peněz a ona mu ukázala, jak udržet Benedictovu říji pod kontrolou. Dala mu talisman, který měl nosit u sebe. Řekla mu, že když vyryje tak měsíc nebo dva před tím, než měl Benedict upadnout do říje, do zvířete určité symboly, zastaví ho to. Měli jsme obětovat zvířata, ale," nasadil znechucený výraz, "strýc zjistil, že s lidmi to funguje líp. Čarodějka o nás ale věděla, proto jsme se jí museli zbavit. Strýc ji zabil a pohodil na trávníku před domem jejích příbuzných."
Byl to mistrovský výkon a Heuterovo chování se nezměnilo ani během křížového výslechu, podařilo se mu zatajit netvora v sobě, který pomáhal znásilňovat, mučit a zabíjet lidi skoro dvě desetiletí.
Jeho otec byl skoro stejně brilantní. Když mu zemřela žena, opustil syna a dal ho na výchovu staršímu bratrovi, protože byl příliš zaměstnaný politikou a pohlcený žalem. Myslel si, že bude lepší, když chlapce vychová někdo z rodiny než placená výpomoc. Jak porotu informoval, rozhodl se odstoupit ze své pozice v senátu.
"Je to příliš málo, příliš pozdě," pravil s lítostí, která byla působivá, protože ji myslel vážně. "Nemohu ale pokračovat v práci, která mému synovi tolik ublížila."
A během celé obhajoby Heuterův prohnaný tým právníků porotě a lidem v soudní síni opatrně připomínal, že zabíjeli fae a vlkodlaky. Že Les Heuter byl přesvědčený, že chrání lidi.
Když Heuter vyprávěl o tom, že jeho strýc viděl ve vlkodlacích děsivé příšery, jeho právník předložil fotografie pedofila, kterého zabili vlkodlaci v Minnesotě. Dal si dobrý pozor, aby řekl, že šlo o pedofila a minnesotské úřady ví jistě, že viníci byli náležitě potrestaní, velmi dobrý pozor, aby řekl, že právě takové věci Travis Heuter synovci ukazoval.
A Charles si byl jistý, že nikdo z poroty neslyšel nic z toho, co obhájce říkal; viděli jen obrázky. Ukázali jim fotky mrtvého Benedicta Heutera. Samotné tělo zmizelo několik hodin poté, co ho odvezli do márnice, fotky ale zůstaly. Ukazovaly netvora zbroceného krví, nic z ladnosti, se kterou se pohyboval za života. Jeden snímek ukazoval kosti na jeho krku, rozdrcené a odtržené od sebe, třebaže byly velké jako jablko, které někdo dosti odporně použil pro srovnání.
A přestože největší netvor v síni seděl na lavici obžalovaných, Charles si byl jistý, že členové poroty viděli jen Benedicta Heutera – a vlkodlaka, který ho zabil.
Na rozsudek čekali v Beauclairově kanceláři, Charles, Anna, Lizzie, Beauclaire, jeho bývalá žena a její současný manžel. Charles litoval, že raději nepřijali Isaacovu pozvánku na dobrý oběd – Beauclaire ale trval na svém, a to zdvořilým, přesto nepokrytě výhrůžným způsobem, jak to někteří nejstarší fae dělávali. Charles byl přesvědčený, že mu šlo hlavně o Annu, že chtěl, aby byla s Lizzie, až Heutera odsoudí.
Protože Beauclaire byl právník a stejně jako Charles věděl, že dostane nízký trest. Obhájci si odměnu zasloužili. Nemohli vymazat všechna těla, která po sobě Heuterovi zanechali, udělali ale, co mohli.
Beauclairova kancelář byla cítit prázdnotou. Police na stěnách byly čisté a holé. Odcházel do důchodu. Poté co byl oficiálně identifikován jako fae, jeho firma prohlásila, že bude v nejlepším zájmu společnosti i klientů, když odejde. Nezdálo se, že by mu to vadilo.
Charlesův čich mu prozradil, že zbytek firmy tvoří většinou fae – a v chodbě viděl spoustu krabic. Možná plánovali firmu úplně zavřít, změnit si identitu a začít znovu. Patřilo to k darům/prokletí dlouhého života. Sám taky několikrát "odešel na odpočinek" a začal jinde.
Hráli karty podle trochu jiných pravidel, než byli s Annou zvyklí, ale tak už to u karet chodilo. Zaměstnalo je to při čekání a snížilo to napětí.
Lizziini rodiče se neměli nijak v lásce, třebaže se k sobě chovali až děsivě zdvořile. Její otčím napětí ignoroval a zdálo se, že se rozhodl, že jeho povinností je Lizzie zabavit.
Když jim zavolali, že porota vynesla rozsudek už po čtyřech hodinách rozmýšlení, s úlevou odhodili karty na stůl.
Soudkyně byla šedovlasá žena se zaoblenými rysy a očima, které se raději usmívaly, než mračily. Během procesu se vyhýbala pohledu na Charlese, Annu i Isaaka – a pokradmu postavila ochranku mezi sebe a lavici svědků, kdykoli byli k výslechu předvoláni vlkodlaci nebo fae, a to včetně Lizzie. Pomalu a trpělivě vyjmenovala všechny oběti,
z jejichž vraždy byl Les Heuter obviněn. Chvíli to trvalo. Když skončila, zeptala se: "Shledáváte obžalovaného vinným, nebo nevinným?"
Předseda poroty nervózně polkl, pohlédl na Charlese, odkašlal si a řekl: "Shledáváme obžalovaného nevinným ve všech bodech obžaloby."
Soudní síň na okamžik zadržela dech.
Potom se postavil Alistair Beauclaire. Tvář měl bez výrazu, z každičkého kousíčku jeho těla ale sálal vztek. Pohlédl na členy poroty, pak na soudkyni. Aniž by změnil výraz, obrátil se a odkráčel ze soudní síně. Teprve když odešel, rozpoutal se povyk.
Les se nadšeně objal s právníky a s otcem. Při pohledu na ně Anna tiše zavrčela.
"Musíme odsud dostat Lizzie," řekl Charles. "Promění se to tu v cirkus."
Postavil se a tělem vyklidil cestu Beauclairově dceři, její matce i otčímovi, které Anna popohnala ven. Několik reportérů na ně křiklo otázky, ucouvli ale, když Charles vycenil zuby – anebo to možná bylo jeho očima, protože bratr vlk je proměnil ve zlaté.
"Čekala jsem mírný trest," pravila Lizziina matka a zuby jí jektaly, jako by venku nebyl chladný podzim, nýbrž mrzlo – Charles hádal, že zuří. "Myslela jsem, že ho odsoudí za menší přečin. Ani mě nenapadlo, že ho prostě osvobodí."
Její manžel objal kolem ramen Lizzie, která vypadala úplně omráčená.
"Je volný," hlesla zmateně. "Věděli to. Věděli, co provedl. Nejenom mně, ale i ostatním lidem – a prostě ho nechali jít."
Charles věnoval část pozornosti Heuterovi, který na schodech soudu, asi patnáct metrů od nich, promlouval k davu reportérů. Jeho řeč těla i tvář napovídaly, že skutečně lituje toho, co ho strýc donutil udělat. Bratr vlk zavrčel. Heuterův otec, texaský senátor, stál za ním a ruku měl položenou na jeho rameni. Kdyby některý z nich viděl výraz Lizziiny matky, začali by si shánět bodyguardy. Mít po ruce zbraň, použila by ji.
Charles ji dobře chápal.
"Využili odlišnosti fae a vlkodlaků a vyděsili porotu," řekl Lizziin otčím, který byl stejně šokovaný jako Lizzie. Potom pohlédl Charlesovi do očí, třebaže ho Beauclaire varoval, aby to nedělal. "Travis a Benedict už nikomu neublíží – a Les bude pod dohledem, i kdybych si na něj měl najmout lidi sám. Udělá chybu, a my ho dostaneme za mříže."
"Možná by stálo za to prověřit porotce," navrhla Anna chladně, nedokázala ale potlačit vztek. "Senátor má dost peněz na to, aby je v případě potřeby podplatil."
Lizziin otčím se otočil k dceři a hlas mu zjihl. "Odvezeme tě domů, zlatíčko. Pravděpodobně budeš muset poskytnout rozhovor, aby ses zbavila reportérů, můj právník nebo tvůj táta se o to ale postarají."
"A Alistair samozřejmě zmizel, když ho nejvíce potřebujeme," zabrblala Lizziina matka. Její hlas ale nezněl záštiplně. Pak řekla: "Dobrá, není to fér. Ví, že s námi jsi v bezpečí, zlatíčko. A asi se bál, že by Heutera zabil, kdyby viděl, jak se naparuje, volný jako pták. A i když bych si přála, aby to udělal, nadělalo by to jenom další problémy. Vždycky říkal, že se mu stýská po dobách, kdy mohl zabít každého, kdo mu šel na nervy."
Anna položila Charlesovi ruku na paži. "Slyšíte to?" zeptala se tak naléhavě, že se k ní otočili.
Charles přes křik davu lidí, troubení aut a klapot podkov koní nic neslyšel.
Anna se rozhlédla a postavila se na špičky, aby viděla přes ostatní lidi. Na schodech se pořád kupil dav a obléhaly je hordy reportérů, protože sériový vrah a senátorův syn v jednom znamenali velký článek. I Charles se rozhlédl – a uvědomil si, že tu žádní koně nejsou.
Neviděl, kdy se objevili nebo odkud přišli, prostě tu najednou byli. Po několika minutách si jich všimli i ostatní lidé a zmlkli. Provoz se zastavil. Reportéři byli pořád zaujatí kupou lží, které Les Heuter vyprávěl pro celostátní zprávy, senátor Heuter ale stál čelem k ulici a stiskl synovi rameno.
Na ulici před soudem se seřadilo padesát devět černých koní. Byli vysocí a štíhlí jako šlechtění dostihoví koně, jejich hřívy a ocasy byly ale hustší – až příliš husté – a měli do nich vpletené stříbrné řetězy se zvonky.
Charles se v koních vyznal. Nebylo možné, aby padesát devět koní zůstalo stát naprosto bez hnutí, aniž by některý z nich zastříhal ušima nebo mrskl ocasem.
Měli bílá sedla – staromódní sedla s přední a zadní rozsochou, takže vypadala skoro jako westernová, jen bez hrušky – a stříbrné sedlové pokrývky. Žádný z koní neměl uzdu.
Na každém seděl jezdec v černém oděvu lemovaném stříbrem a byl stejně nehybný jako jeho kůň. Jezdci na sobě měli volné kalhoty z lehké látky a tuniky zdobené stříbrnou nití, každý měl jinou výšivku. U toho to byly květiny, u tamtoho hvězdy, u dalšího břečťan. Charles věděl, že tu působí magie, nerozeznal totiž žádné tváře, třebaže jezdci neměli masky.
Jakmile se kouzlo jejich příjezdu začalo rozplývat a davem se rozlehl šepot, pohnuli se. Koně ustoupili dozadu a postavili se do dvou řad tváří k sobě. Mezi nimi se pomalým krokem blížil bílý kůň. Ani on neměl uzdu – neměl ale ani sedlo. Do hřívy a ocasu měl ale vpletené černé řetězy ověšené stříbrnými zvonečky, které sladce cinkaly do rytmu jeho klidného kroku.
Na koni seděl muž oděný do stříbrné a bílé. V pravé ruce držel krátký stříbrný meč, v levé snítku rostliny s modrozeleným listím a malými žlutými květy. Byla to routa.
Bílý kůň se zastavil pod schody a Charles si všiml dvou věcí. Za prvé, kůň měl jasně modré oči, které obrátil k němu, chvíli ho chladně studoval a pak je přesunul k Lizzie. A za druhé, jezdcem byl Lizziin otec.
"Říkal jsem jim," pronesl čistým, zvučným hlasem, "že by neměli někomu tak starému a mocnému, jako jsem já, dát dceru, kterou by miloval. Že to špatně skončí."
Kůň se pohnul, zvedl přední nohu, zahrabal do vzduchu a znovu ji postavil na zem.
"Teď budeme všichni žít s následky."
Kůň se zvedl na zadních, ale nevzepjal se. Jednalo se o precizní, pomalý pohyb, vyrovnaný a ladný jako baletní figura.
"To, co se dnes stalo, nebyla spravedlnost. Ten muž znásilnil a mučil moji dceru. Až by s ní skončil, zabil by ji. Vy všichni nás ale vidíte jako netvory – tolik se bojíte tmy, že nevidíte netvory mezi sebou. Tak tedy dobře. Jasně jste dokázali, že ani my, ani naše děti nejsou občany této země, že mezi vás nepatříme. A že musíme počítat s jinou spravedlností, která má málo společného s krásnou dámou s vahami v ruce – a všechno s vaším strachem."
Kůň znovu klesl na všechny čtyři.
"Vybrali jste si. A všichni budeme žít s následky. Tedy většina z nás. Většina z nás s nimi bude žít."
Kůň se vydal nahoru po betonových schodech. Stříbrem okovaná kopyta cvakala, Alistair Beauclaire drtil v levé ruce routu a sypal ji za sebou, vrstva lístků ale byla na snítku, se kterou začal, příliš silná. Poslední zbytky mu vypadly z ruky, když se zastavil před Lesem Heuterem.
Charles se konečně pokusil pohnout – zjistil ale, že může jenom dýchat.
"Není spravedlivé, aby muž, který zaútočil na moji dceru, žil," prohlásil Beauclaire. Zvedl meč, ťal a maso i kosti, které zasáhl, ho sotva zpomalily. Přímo před televizní kamerou uťal Lesu Heuterovi hlavu – a pak promluvil.
"Dvě stě let jsem byl vázán přísahou, že nepoužiju svoji moc pro osobní prospěch ani pro ten svého lidu. Na oplátku nám bylo dovoleno přistěhovat se sem a žít v tiché harmonii na místě nespoutaném železem."
Neřekl, komu přísahal, Charles ale věděl, že na tom nezáleželo. Pro tak mocného fae byl slib dítěti stejně závazný jako slib daný králi nebo papeži.
Beauclaire ukázal zakrváceným mečem na tělo na zemi a tiše pokračoval: "Ty doby jsou ale pryč, protože tento muž a ti, kdo ho bez ohledu na spravedlnost osvobodili, mě přísahy zbavili. Vrátili magii jak mně, tak mému lidu. Znovu nadchází náš čas."
Potom pozvedl krvavý meč k nebi a krutě prohlásil: "My fae prohlašujeme, že nepodléháme zákonům Spojených států amerických. Neuznáváme je. Nemají nad námi žádnou moc. Od této chvíle jsme suverénní národ a vztahujeme nárok na všechny země, které nám byly postoupeny. Budeme s vámi jednat, jako jeden nepřátelský národ jedná s druhým, dokud se nerozhodneme jinak. Říkám to já, Alistair Beauclaire, opět a znovu Gwyn ap Lugh, princ Šedých pánů. A všichni vyslyší mé přání."
Bílý kůň se zvedl na zadní, otočil se a tryskem se rozběhl dolů ze schodů a cestou, kterou mu ostatní jezdci utvořili. Jak běžel, zvedala se za ním bílá mlha, která je na okamžik všechny pohltila. Když se rozplynula, byli všichni fae pryč.
Senátor Heuter klesl na kolena, aby oplakal syna.

12. kapitola
Anna po proměně lapala po dechu bolestí a přesvědčovala samu sebe, že se jí svaly třesou z úplně stejného důvodu. Cítila se slabší než kdykoli předtím ve vlčí podobě a taky její pach byl špatný. Působila nemocně nebo možná zdrogovaně.
Druhý muž, ne Les Heuter, vedle v místnosti dál barvitě popisoval, co by jí rád provedl... což znamenalo, že se proměnila stejně rychle jako Charles, anebo už mluvil dobrých patnáct nebo dvacet minut. Vsadila by na to druhé.
Heuter druhého muže, jmenoval se Benedict, pobízel, přidával ohavné detaily a utahoval si z něj, jen aby ho ještě víc vyburcoval. Heuter si asi myslel, že se choulí v kleci a vyděšeně je poslouchá.
"Pamatuješ, co jsme udělali té holce v Texasu?" zeptal se Heuter.
"Té s tetováním motýla?"
"Ne, té ne; té vysoké..."
Anna se postavila a oklepala se, jako by si z kožichu vytřásala vodu, aby rozpohybovala svaly – a taky proto, aby nevypadala, že se krčí strachy, že se bojí, i když jí ještě nic neudělali. Snažila se je nevnímat jako nepříjemnou písničku v rádiu.
Potřebovala se soustředit na něco jiného.
Jako člověk měla docela dobré noční vidění. Ve vlčí podobě ho ale měla ještě lepší. Její klec visela asi půl metru nad naleštěnou podlahou, která se do velké místnosti hodila ještě míň než klec. Zbytkový pach koní jí napověděl, že budova byla původně stodolou, někdo ji ale přestavěl na taneční studio. Na opačné straně místnosti, u kratší stěny, stála lavice, na níž leželo několik trepek a něco, co vypadalo jako... pás s mincemi pro břišní tanec.
Kout vedle lavice zabírala malá místnost, na jejíchž dveřích visela cedule s nápisem KANCELÁŘ. Delší stěnu stodoly pokrývala zrcadla, která odrážela její obraz; pořád vypadala vyděšeně. Podél zrcadel se ve výšce asi jednoho metru od podlahy táhla dlouhá mosazná tyč a ta byla poslední tečkou. Uvěznili ji v kleci, kterou zavěsili na trámy u stropu tanečního studia. Ona v žádné kobce ani v plesnivém tajném sklepení neskončí. Když ještě pravidelně vystupovala, mívala noční můry, v nichž nesměla odejít z pódia, dokud nezahraje "Mary Had a Little Lamb" pozpátku, což by bylo snadné, někdo jí ale struny na cellu vyměnil za houslové. Klec v tanečním studiu byla lepší, ne? Čirá hrůza namísto frustrované hanby.
Musela se odsud dostat.
Napřed ale potřebovala udělat něco s vyděšenou vlčicí v zrcadle.
Narovnala se, nastražila uši a hned vypadala méně uboze. Nepůsobila děsivě – Charles to zvládal, aniž by chtěl – ale ani vylekaně. Byla vlkodlak, ne oběť.
S ohledem na to, že ji odvezli do stodoly, kterou někdo proměnil v taneční studio, Annu napadlo, jestli tu není spojení s Lizzie. Možná tu tančila nebo učila. Tak ji možná vrazi našli. Anebo prostě byli Beauclaire a jeho dcera na tajemné listině Cantripu, na neúplném seznamu fae a jiných nadpřirozených tvorů žijících ve Spojených státech – na listině, ke které měl Heuter přístup. Pokud ale existovalo mezi Lizzie a tanečním studiem spojení, existovala také slabá šance, že si dá Charles dvě a dvě dohromady a najde ji.
Protože teď už musel vědět, že zmizela. Jestli se s ní nespojil prostřednictvím jejich pouta, pak jednoduše nemohl. Najde jiný způsob. A stopa ho zavede sem... tak za měsíc, dva.
A opět vypadala uboze. Ozvalo se ostré plesknutí, jako by někdo dostal políček. A ještě jedno. Muži, kteří fantazírovali o tom, jak ji budou mučit a znásilňovat, rázem zmlkli.
"Víš, co jsem ti řekl." Starý hlas, trochu roztřesený, ale pořád mocný, promluvil téměř měkce, což Anně připomnělo Brana, když byl opravdu rozzlobený. "Pokud nepřestaneš ty výrazy používat, jednou se zapomeneš a použiješ je na veřejnosti. Pak ztratíš svoji hezkou práci, ocitneš se na ulici a budeš muset žebrat o kus žvance, protože já tě živit nebudu. Moje děti budou užitečné, nebudou ze mě vysávat peníze."
Někdo skoro zašeptal: "Ano, pane."
"Podobné výrazy jsou pro lůzu," pokračoval stařec. "Pro ubohou špínu. Tvůj otec možná byl špína, tvoje matka ale byla hodné děvče a její krev by měla být silnější. Zahanbuješ ji, když takhle mluvíš."
Starcův hlas se trochu změnil, jako by se pohnul, ale taky se zostřil. "A ty. Lesi, co si myslíš, že děláš? Myslíš, že nevím, odkud to má? Myslíš si o sobě, jak jsi chytrý, ve skutečnosti ale nejsi nic. Nic. Pro FBI jsi příliš hloupý a pro armádu příliš velký slaboch. Rád zapomínáš, kdo tu velí, anebo jaký je náš úkol a co to znamená. Neměl bys ho rozptylovat; víš, jak moc se musí snažit, aby vypadal jako ostatní. Chceš, aby ho chytili? Jak daleko by ses dostal v úsilí zničit netvory, kteří přebírají naši zem, bez Benedicta? Chceš nás zničit?"
"Ne, pane." Heuterův hlas zněl pokorně, ukrýval ale jed. "Promiň, strejdo Travisi."
"Už nejsi dítě," řekl stařec přísně. Mladíkovy přetvářky si zjevně vůbec nevšiml. "Začni se podle toho chovat. Co tu děláme?"
"Zachraňujeme naši zemi." Heuterův hlas zesílil, zněl skoro vojensky – a říkal pravdu. "Děláme naši zemi bezpečnější tím, že ji zbavujeme špíny. Děláme věci, na které naše liberální, změkčilá vláda nemá odvahu."
Anna to nechápala. Pamatovala si proslov, který pronesl předchozího dne při obědě; věřil tomu, co říkal – a přestože ho nemohla vystát, cítila k němu jistý respekt.
Měla si vzpomenout na jednu z Branových zásad: fanatici mají tunelové vidění. Nic nemilují tolik jako svoji věc. Nepleť se jim do cesty, pokud nechceš, aby ti ublížili. Vždycky si myslela, že Bran mluví o sobě – věděla ale, že on takový není, třebaže on sám to netušil. Bran byl cílevědomý, miloval ale své syny a smečku. Neměl tunelové vidění.
"Vzpomínáš si na tu malou holku, kterou jsme pověsili za cop, zatímco jsme..." Chtíč v Heuterově hlase, když se snažil Benedicta, kterého zatím neviděla, vybičovat k ještě většímu zápalu, byl skutečnější než upřímná řeč, již pronesl u stolu.
Rozhodla se ale, že Heuter není ani fanatik. Tvrdil, že chrání Ameriku před netvory, jen proto, aby přesvědčil sám sebe, že dělá správnou věc, když uspokojoval svoji touhu po moci, touhu působit lidem bolest a utrpení. Šlo mu o vraždění a znásilňování; obrana Ameriky byla jen výmluva.
"Můžu si ji vzít jako první, strýčku Travisi?" požádal Benedict. "Mám holky radši. A její muž mi ublížil. Můžu si ji vzít první?"
"To je lepší, chlapče," pochválil ho starší muž. "Buď zdvořilý. Napřed se na ni podíváme, pak uvidíme co dál. Budeme mít čas pohrát si s ní, než z ní vysaješ život. Budeme mít čas na všechno."
Znělo to, jako by mluvil o rybaření, ne o mučení a zabíjení. Dveře poblíž klece se otevřely, a když muži vešli dovnitř, stařec rozsvítil.
Gang dorazil, pomyslela si, když si věznitele poprvé dobře prohlédla.
Navzdory všemu, co věděla, jí Les Heuter stále připomínal typického Američana, muže, který pomáhal stařenkám přes ulici. Druhý mladík, Benedict Heuter, byl... velký, vyšší než Charles a o dobrých pětadvacet kilo těžší, a to Charles nebyl žádné vyžle. Něco ale bylo v nepořádku s jeho očima a páchl jako jelen v říji. Bylo jí nepříjemné hledět mu do očí – a to zvládla zírat do Branových. Nemělo to ale co dělat s dominancí, mohlo za to šílenství v jeho obličeji.
Benedict vypadal jinak, v jeho očích ale viděla Justina, šíleného vlkodlaka, který ji proměnil a... provedl i další věci, které nikdo jiný nechtěl omeze udělat. Krátce poté, co se Anna seznámila s Charlesem, Charles Justina zabil. I po letech ji ale v nočních můrách pronásledovaly Justinovy oči.
Protože ji Benedict tolik znepokojoval, obrátila pozornost k druhému cizinci. Rozhodně byl s oběma mladšími muži pokrevně spřízněný – Heuter mu říkal strýčku Travisi – a ukazoval, jak bude Heuter vypadat za čtyřicet let, tedy pokud nezemře v jejích zubech, jak doufala. Věk muže neohnul, spíše ho vytvrdil. Heuter pořád vypadal měkce, a působil proto požitkářsky. Tento muž ale připomínal vyčiněnou kůži.
Dokonce i ve svých pětašedesáti nebo možná sedmdesáti letech vypadal dobře, měl světle modré oči, které nezmatněly věkem, a ostře řezané, čisté rysy, které v mládí musely být vskutku působivé, vytvrdily je ale síla a odhodlání. A pokud se Anně zdál jeho výraz trochu šílený – no, byla v dobrém postavení to posoudit.
Pohyboval se, jako by měl navzdory věku pod kůží stále svaly. A podle řeči těla ostatních poznala, že je tu alfa. On tu velel, a to díky síle charakteru a tomu, že ostatní dobře věděli, že právě on je udržuje v bezpečí a vede je – i zabije, když to bude nutné.
Když ale nehleděl Heuterovým směrem, Heuterova řeč těla se měnila, což dokazovalo, že mu závislé postavení vadí: při prvním projevu slabosti byl připravený převzít velení. Zaznívalo to i v jeho hlase. Stařec to měl vědět a fakt, že mu to uniklo, jasně naznačoval, že slábne a dlouho si už moc neudrží.
"Podíváme se na tebe, zlato," zabroukal stařec, přistoupil ke kleci a nijak ho nezaskočilo, že se proměnila ve vlka. "Černá jako smůla a ledově modré oči. Ještě nikdy jsem neviděl vlka s modrýma očima."
Musela bojovat sama se sebou, aby necouvla. Zblízka byl cítit dýmkovým tabákem. Charles tak někdy voněl po jedné z ceremonií, které ho naučil dědeček.
Charles je nevykonával často, naučila se v něm ale číst. Několik dní byl neklidný, pak vyrazil do lesa – sám, anebo ji vzal s sebou – a našel si místo, kde pálil tabák a v rodném jazyce zpíval duchům.
Někdy jí říkal, co dělá; jindy ne. Neptala se ho na kameny, které nosil domů, ani na kousky látky, které na ně kladl v určitá roční období. Jednou jí řekl, že některé věci jsou tu proto, aby se o ně dělil, jiné ne – a to jí stačilo.
Když Charles voněl tabákem, bylo to uklidňující. Nenáviděla starce za to, že ten pocit zničil.
"Strýčku Travisi, ona je vlk," zakňoural Benedict a připomínal spíše puberťáka, který se hádá o prodloužení večerky, než dospělého muže. Teď už Anna věděla jistě, že je s ním něco v nepořádku, víc než jen to, že je sociopatický – nebo psychopatický? – sériový vrah. "Jako vlk nám k ničemu není. Nemám rád starce a kluky, ale zvládnu je. Vlky ale ne – to je zvrhlé."
"Ticho," okřikl ho stařec. "Nemůže zůstat vlkem navždy. Zítra je úplněk; až zapadne měsíc, bude se muset proměnit zpátky."
Mýlil se. Kdyby jí nevadilo ztratit se ve vlkovi, mohla by jím zůstat navždy, působil ale velmi sebejistě. Možná se databáze Cantripu nemýlila jenom v tom, kdo je nebo není fae.
"Nemůžu čekat do zítřka," namítl Heuter.
"Nejsi vlkodlak," řekl Benedict. "Nepotřebuješ úplněk k tomu, abys cokoli udělal."
"Ne, na úplňku mi nesejde." Heuter se usmál. "Nemůžu se ale dočkat, až uvidím, jak ten povýšený parchant blázní, protože máme jeho ženu a on ji nedokáže najít."
"Ani se k němu nepřiblížíš," vyštěkl strýček Travis podrážděně. "Nebuď hloupý. Začneš se chovat nafoukaně a on to ucítí. Možná na tobě ucítí i ji." Neodtrhl oči od Anny, takže si nevšiml odporu, který probleskl Heuterovou tváří.
Anna neměla Charlesovu paměť, byla si ale docela jistá, že Heuterovi táhne na třicítku. Byl příliš starý na to, aby přijímal rozkazy jako malé dítě. Vlkodlaci ale museli takto poslouchat povely alfy. Řídili se jimi, nebo byli zabiti. Možná to s Heuterem bylo stejné? Možná ho měl strýc přečteného lépe než ona a hrozba smrti stačila na to, aby ho udržel na uzdě.
"Vypadáš tak pokorně," řekl strýček Travis – a chvíli trvalo, než jí došlo, že mluví s ní, protože nezměnil ani tón hlasu, ani držení těla. "Bojíš se, princezno? Měla bys. Tvůj druh se snaží ovládnout svět. Neoklamete mě svojí propagandou, ve které tvrdíte, že jste ti dobří. Poznám predátora, když ho vidím. Stejné je to i s teplouši. Se žluťáky, černými hubami a jinou havětí. Snaží se proměnit tuhle zemi v žumpu."
Žluťáci byli Vietnamci, že? Dobře že dávala na střední pozor v hodinách dějepisu, v běžném životě ten výraz totiž nikdy neslyšela. Černé huby byli černoši. Další rasistické nadávky ale neznala, zjevně bude muset zapracovat na svém slovníku. Jak by rasista nadával vlkodlakům? Vrrci? Docela se jí to líbilo, tušila ale, že rasističtí parchanti Tolkiena nečtou. A pokud ano, nechtěla to vědět.
"Ale my vás zastavíme," prohlásil strýček Travis a svůdně se usmál – byl natolik pohledný, že by se vsadila, že svým úsměvem přilákal do ložnice spoustu žen. "A jediné, co žádáme za odměnu, je, abychom se přitom mohli trochu pobavit – je to tak, chlapci?"
"Ano," řekl velký muž. "Ano, pobavit."
Bylo divné slyšet ho mluvit jako prosťáčka a přitom cítit jeho chtíč. Ze zkušenosti věděla – na střední škole patřila k dobrovolníkům, kteří nabízeli hlídání rodičům autistických dětí a dětí se zvláštními potřebami
– že většina mentálně postižených lidí je velmi milá, pokud je rodiče úplně nerozmazlili.
Benedict nebyl sladký a byl mnohem zvrácenější než rozmazlené dítě. Jak ho tak poslouchala a cítila jeho pach, jistým způsobem jí připomínal pedofila. Vzbuzoval v ní odpor.
Anna přemýšlela, jestli s ním bylo vždycky něco v nepořádku, nebo jestli ho strýček Travis... překroutil.
"Podívej na ni, strýčku Travisi," řekl Heuter. "Jenom zírá. Příliš se bojí, než aby bojovala? Anebo si myslí, že uteče, že nás může porazit? Možná se bandy obyčejných lidí nebojí."
"Nevrčí ani nezuří," souhlasil strýček Travis. "Možná už to vzdala. Možná nebudeme muset čekat, až se promění v člověka. Je o polovinu menší než ten poslední vlkodlak, a s ním jsme žádné problémy neměli." Přiblížil obličej ke kleci. Snažil se, aby to vypadalo nedbale, cítila ale jeho vzrušení. Posmíval se jí a snažil se ji vyprovokovat k útoku. "Toho jsme rozcupovali, rozebrali ho na kousky, až z něj zbyla jenom kňučící, zlomená věc. Když jsme s ním skončili, ze soucitu jsme ho oddělali."
Anna si důrazně připomněla, že Ottena necvičil Charles. Ať si myslí, že uspěli, a přestanou si dávat pozor. Sklopila uši a změnila postoj. Černá vlčice v zrcadle najednou vypadala vyděšeně a osaměle, jako by si byla jistá, že ji druh nenajde – jako by ji pouhá připomínka toho, jak dopadl Otten, zbavila sebevědomí.
Nabádala se, že jenom předstírá beznaděj a hrůzu. Že není oběť, že vydrží.
Strýček Travis se ušklíbl. "Ubohé. Všichni jsou nakonec ubozí."
"To mi nevadí," řekl Benedict upřímně. "Dokud jsou hezké. A lidské. Se zvířaty to nedělám. Dělat to se zvířaty je špatné."
Anna si všimla, že se od klece drží tak daleko, jak jen může. Byl... nervózní. Charles mu v boji ublížil a on se k ní teď nechtěl přiblížit.
Strýček Travis Benedicta ignoroval a studoval Annu, jako by byla nějaký hlavolam. "Myslím, že nebudeme čekat. Přineste mi hůl a náhubek. Vytáhneme ji ven a znovu ji vsadíme do želez."
Strýček Travis neupřesnil, s kým mluví, Benedict ale ihned vyrazil splnit rozkazy, kdežto Heuter se nepohnul.
Hůl. Možná tím myslel zbraň určenou ke střelbě po žralocích pod vodou. Viděla ji v nějakém dokumentárním pořadu v televizi. Fandila žralokům.
Benedict vešel do kanceláře v koutě stodoly a vrátil se s dva až dva a půl metru dlouhou tyčí, na jejímž konci byla lepicí páskou připevněná injekční stříkačka. Nebyla to zbraň, kterou měla Anna původně na mysli – ale rozhodně jí byla inspirovaná.
Anna obezřetně couvla. Neměla v úmyslu nechat se uspat, pokud tomu dokáže zabránit. Drogy sice na vlkodlaky nezabíraly, kdyby jich ale bylo dost, mohly by ji na několik minut omráčit. A ona se nechtěla ocitnout ve společnosti těch mužů bezmocná.

11. kapitola
Anna se probrala s odporně sladkou pachutí v ústech, která se jí rozšířila do nosu a nosních dutin a úplně jí otupila čich.
Nevolnost a děsivá bolest hlavy bojovaly o titul nejmizernějších pocitů se stříbrným obojkem a středověkými okovy a řetězy s vysokým obsahem stříbra. Anna se snažila vzpomenout si, jak se ocitla spoutaná jako v nějaké extrémní sado-maso fantazii v kleci velké tak akorát pro člověka zavěšené v rozlehlé prázdné místnosti. Byla tu tma a ona byla sama.
Hovořila s Heuterem, který se choval divně. A pak... Ježíši. Omámili ji chloroformem? Desítky let zabíjeli a používali magii čarodějů i staré, děsivé faeské pokrevní linie – a na ni použili chloroform. Několikrát, pokud její nejasné vzpomínky na zadní sedadlo auta nelhaly.
Bylo to tak... obyčejné.
Zvedla se do kleku – dál ji řetězy nepustily. Pálení stříbra a zoufalá potřeba vyzvracet se potlačily její paniku a ona se tak mohla pokusit vymyslet nějaký plán, třebaže jí třeštila hlava.
Lizzie znásilnili během několika hodin po únosu. Patřilo to k prvním věcem, které jí provedli. A to u Anny opravdu vyvolalo zvracení.
Jídlo v Isaacově irskému pubu bylo výtečné, cestou ven už tak dobře nechutnalo. Většinu zvratků se jí podařilo dostat ven z klece, část jí ale uvízla ve vlasech – kvůli spoutaným rukám si je nemohla odhrnout – a trocha pošplíchala podlahu klece, což ještě zhoršilo její mizérii.
A pak ji napadlo, jestli je v místnosti opravdu sama. Fae, který hlídal Lizzie na ostrově, nebyl vidět ani cítit. Hrozilo, že zpanikaří, ovládla se ale, protože věděla, že jí to nijak nepomůže.
Charles ji už bude hledat. Když se ale dotkla jejich pouta, bylo stále pevně uzavřené. Copak nevěděl, že zmizela? Isaac se s ním určitě hned spojil. Co když ale neměl Isaac o ničem ani tušení? Co když mu Heuter řekl, že se Anna rozhodla vrátit domů sama? To ale nedávalo smysl,
protože Isaac by poznal, že Heuter lže – a Heuter to věděl. Bude se muset od vlkodlaků držet co nejdále, aby se neprozradil.
Tak proč neotevřel Charles jejich pouto?
Vně obrovské místnosti uslyšela Anna mužské hlasy, přikrčila se proto a snažila se ztišit dech a zklidnit tlukot srdce, aby slyšela přes dveře a stěny. Hovořili spolu dost hlasitě, takže jim bez problémů rozuměla.
"...hezká. Mám rád ženy, a hlavně ty hezké."
"Myslel jsem, že ses rozhodl, že jsi superhrdina, buldoku," posmíval se Heuter.
"Jsou líp placení," řekl cizinec. "Líp než údržbáři. Nikdy mi ho nikdo nevykouřil za to, že jsem vytřel podlahu; ne jako když jsem zachránil tu štětku před jejím pasákem. Je hezká?"
"Ne tak hezká jako ta, kterou sis nechal sebrat," prohlásil Heuter.
"Nemůžu za to. Nemůžu. Ten velký vlk – chtěl mě zabít." Mužův hysterický hlas měl zvláštní kadenci. "Nikdy jsi mi neřekl, že s sebou mají netvory. Zabíjet vlkodlaky není těžké. Zabil jsem všechny, které mi strýček Travis poslal. Proč je tak těžké zabít tohohle?"
"Ta čarodějnice s ním něco udělala," řekl Heuter. "Dala mu magii, aby tě viděl, a to ho asi udělalo i silnějším. Ta holka, kterou jsme unesli dneska, je jeho manželka."
"Rozzlobí se na mě." Hlas zněl vyděšeně.
Heuter ho rychle přerušil. "Napřed nás musí najít. Tahle je letos poslední a pak půjdeme dál."
"Já si ji vezmu první," řekl cizí muž. Anna si byla jistá, že Heuter není fae – Beauclaire by to určitě poznal. Takže fae musel být druhý muž. Žádný z hlasů nezněl staře a Lizzie tvrdila, že jeden z únosců byl starší – pokud tedy Anna hádala správně a fae byl jeden z mužů, které slyšela, nikdo ji nemohl sledovat ze stínů.
"Já si ji vezmu první, protože mi ten vlk ublížil. A teď ublížím já jí. Vezmu si ji a ukážu jí, kdo je tu šéf. Já..."
Pokračoval obdobným stylem, byl stále rozčilenější a čím dál sprostším jazykem v ohavných detailech popisoval, co jí provede. Anna ho přestala vnímat. Naučila se to krátce po proměně, než poznala Charlese, který ji před šílenými parchanty v narušené chicagské smečce zachránil.
Necítila Charlese. Přijde pozdě, a to ho zničí. Zatahala za řetězy, udržely už ale jiné vlkodlaky před ní. Nedokáže je přetrhnout. Foukla si na ruce, aby ochladila pálení, a vzpomněla si na to, co Isaac řekl o Ottenovi, že čekal na svoji šanci, vrahové mu ji ale nedali.
Nemohla si dovolit čekat – musela si šanci vytvořit. Protože Anna už byla obětí a zatraceně dobře se postará o to, aby se jí znovu nestala.
Navzdory odhodlání se ale bála. Její šance nebyly dobré – tihle muži zabili už spoustu lidí, vlkodlaků a fae, a mnozí se uměli bránit lépe než ona.
Zvrácený, štiplavý pach hrůzy zbavil její čich posledních zbytků chloroformu. Sebrala proto strach, zbytky bolesti hlavy a agonii, která jí vsakovala do svalů ze stříbra, obrátila všechno proti okovům, které ji poutaly – na krku, zápěstích a kotnících – a začala se měnit.
Nejednalo se o smečku vlků; byli to lidé a fae. Znásilnit Annu ve vlčí podobě bylo něco úplně jiného než ublížit jí, když neměla děsivé ostré zuby a drápy, které by udělaly čest kterékoli pumě na Zemi.
Proměna bolela. Vždycky. A Anna se už dávno naučila obrátit bolest proti odpornému pocitu, kdy se jí natahovaly a smrskávaly kosti, narůstaly svaly a ostřily se zuby, ten byl totiž ještě nesnesitelnější než bolest.
Tentokrát byla proměna horší než obyčejně.
Její krk se vzepřel stříbrnému obojku. Spálenina se zahojila, pak krk na obojek znovu zatlačil, kovový kruh byl totiž příliš těsný, než aby ho obemkl. Právě ji napadlo, že únosce předběhla a zabila se sama, když něco v mechanismu zámku konečně povolilo a obojek se rozlétl. Spadl z ní a spolu s řetězem zařinčel o podlahu.
Nasávala vzduch do plic jako kovářský měch, pořád se ale musela soustředit a v pravou chvíli pohnout rukama. Měnily se v běhy, potřebovala je však vytáhnout z okovů a musela to udělat, dokud byly pořád rukama, jen měly jiný tvar. Anna lapala po dechu a co nejtišeji se snažila sundat si z krvácejících zápěstí pět centimetrů široká pouta. S těmi na kotnících si nedělala starosti, protože byla širší a vlčice z nich prostě vystoupí.
Strnula, hovor venku ale neustal. Buďto byli příliš zaujatí, než aby si jí všimli, očekávali, že bude dělat rámus, nebo byl jejich sluch příliš lidský na to, aby ji slyšeli přes stěnu jako ona je.
Chvíli vyčerpaně ležela – potom si ale uvědomila, že se okamžik protahuje a proměna nepokračuje. Bylo nebezpečné proměnu zastavit, třebaže nejdominantnější vlci to na nějaký čas zvládli. Snažila se najít způsob, jak ji znovu nastartovat, její tělo ale bylo příliš unavené, třásla se hladem a...
Něčím ji nadopovali. Vlkodlaci byli odolní vůči většině drog a alkoholu. Jejich metabolismus je prostě zpracovával příliš rychle, oni jí ale něco podali a patrně toho bylo hodně. Možná GHB nebo rohypnol – anebo nějaké sedativum, které ji mělo udržet pasivní. Ať už to bylo cokoli, nedokázalo to vzdorovat návalu adrenalinu, který s sebou přinesla představa, že zůstane bezmocná v rukou násilníků a vrahů – zastavilo to ale její proměnu.
Ve vlnách ji zalévala bolest, protože její tělo nebylo stavěné na to, aby v tomto stavu zůstalo dlouho. Na podlahu klece začaly kapat její tělesné tekutiny, čiré, růžové a ostře rudé. Natáhla se po Charlesovi, místo toho ale našla měsíc.
Zítra měl být úplněk a jeho píseň bude příliš silná, než aby jí odolala, tu noc ale stále narůstal a byl plný síly, kterou půjčil své dceři, když požádala. Bolestivě, trhaně a za hlasitého drhnutí řetězů a okovů po podlaze klece se její svaly napnuly, potrhaly, změnily tvar a Anna se znovu začala měnit.