Seděla jsem pořád v tom rohu místnosti nejdál od dveří a zamyšleně se dívala na sešit v mé ruce. Ta žena řekla, že mi neublíží a dala mi ho. Prý mi psaní deníčku pomůže. A hlavně si mám podle ní zapisovat sny a nepravdivé vzpomínky. Slíbila, e mi to pak vysvětlí. Z nějakého důvodu, mně neznámého, jsem jí věřila. Budila ve mně poci důvěry a klidu. Ale on...
On mi přišel povědomí, jako kdybych ho měla znát. Když se naše oči potkaly, měla jsem v hrudi takový divný pocit a husí kůži na rukou. To se mi ještě s žádným klukem nestalo.
Povzdechla jsem si a otevřela ten modrý sešit. Vzala jsem si propisku a napsala pár řádků. Nikdy jsem si deník nepsala, považovala jsem ho za holčičí slabost. A já nejsem slabá. Proto jsem nevěděla, jak začít.
Ahoj
dneska se mi stala fakticky blbá věc. Někdo mě asi unesl!
Přeškrtala jsem tu větu. Vždyť ta žena řekla, že mě neunesli. A já jí věřím.
Zkusila jsem to tedy jinak.
Milý deníčku,
když jsem se dneska probudila, čekal mě menší šok. Ležela jsem v cizí posteli v cizím pokoji a v cizím domě. Dokonce asi i v cizí zemi a vsadila bych i na cizí kontinent. Místo toho, abych byla na Akademii sv. Vladimíra v Americe, byla a vlastně ještě pořád jsem a dlouho asi budu v nějakém domě v Rusku.
A navíc mě při probuzení sledoval cizí chlápek. Fakt SEXI cizí dhampýr. A jeho přítomnost na mě měla velice zajímavý a zvláštní účinek. Připadalo mi to, jako bych ho znala. Lechtalo mě v bříšku a zima mi přejížděla po páteři. A když jsem se ho ptala na to, kde jsem, a co je s Lissou, odpovídal mi divné věci. A navíc mě ten jeho uhrančivý pohled rozptiloval. Potom přišla ta žena. Postarší morojka, která ho vyhnala a dala mi tenhle deník.
Před chvílí jsem slyšela, jak se někde nade mnou ten chlap s někým hádá. A pak hlas nějaké dívky, která na něj dost hlasitě kříčela. Snažila jsem se něco zaslechnout, ale moc se mi to nedařilo. Vlastně jsem až na pás slov nic neslyšela, ale i těch pár slov mi zůstalo v hlavě.
"...ona tě podváděla...fakana!" křičela ta dívka. Ať jsem se sebevíc snažila, více jsem jí nerozuměla.
"...Rose mě nepodvedla...dítě je moje..." Tahle část se mi zaryla hluboko do mysli. Proč použil moje jméno? Tak ráda bych slyšela celý rozhovor. Ta dívka totiž tvrdila, že ho podvedla asi jeho přítelkyně a má dítě. To bych i pochopila, ale ta druhá část... ta je dost zvláštní. On se totiž obhajuje, že je to dítě jeho...Ale použil při tom moje jméno. Ale je možné, že se jen jeho přítelkyně jmenuje stejně jako já. Asi jen dělám z jednouchých věcí složité.
Pak mu ta dívka ještě řekla, že je naivní, potom už bylo slyšet jen bouchnutí dvou dveří.
Zavřela jsem deník a rozhlédla se po pokoji. Byl docela velký, alespoň v porovnání s pokojem na akademii. A přesto vypadal útulně a přátelsky. Přímo vybízel k tomu, abych se cítila v bezpečí. Nějak záhadně mě uklidňoval.
Ozvalo se zaklepání, které přerušilo tok mých myšlenek. "Kdo to je?" zeptala jsem se. Nestála jsem o další přednášku té morojky ani o další trapné chvíle ticha mezi mnou a tím dhampýrem.
"Já jsem Olena. Přinesla jsem ti něco k jídlu, Rose." Ona mě zná? Já nikoho jménem Olena neznám.
"Klidně pojďťe dál." zavolala jsem, ale nehnula jsem se z toho rohu.
"Vzala jsem ti chleba s máslem, co ti tak chutná. Nevadí?" položila přede mě tác s hrnkem čokolády a dvěma krajíci chleba.
"Děkuju vám." zašeptala jsem a trochu se odtáhla. "Můžu se zeptat?" odvážila jsem se na ní podívat. Věkem byla měkdy mezi mnou a tou starou morojkou. Na krásné tváři se jí usadil upřímný úsměv.
"Jistě holčičko. Copak bys chtěla?" na chvíli jsem se zarazila nad tím oslovením, ale pak jsem to nechala být.
"Kdo byli ti lidé, kteří tu byli před vámi?"
"Ach. Je hrozné, že jsi ani jeho nepoznala." povzdechla si smutně. "Já jsem Olena Belikovová. Ten muž, co tu byl, když ses probouzela, byl můj syn Dimitrij. A pak tu byla moje matka. Jeva, to je ta morojka. Ještě tu asi potkáš moje dcery. Teď jsi v pokoji Kateřiny. A pak tu je Soňa se svým synem Mattem. No a pak mám ještě jednu dceru, Viktorii. Ale tu zřejmě neuvidíš." Při představování své rodiny jí zářily oči štěstí a pýchou. Ale při vyslovení posledního jména se všechno to štěstí z jejích očí ztratilo a nahradili ho vztek a spousta lítosti.
"Proč bych jí neměla vidět?" zajímala jsem se.
"Dimitrij by ji k tobě nepustil. To ona může za to, že jsi byla v bezvědomí. A to jí on už asi nikdy neodpustí. A já vlastně taky ne. Zvlášť když málem zabila člena mojí rodiny." bylo na ní vidět, jak moc jí mrzí, co udělala její dcera.
"A co udělala? Já si nevzpomínám, že by mi někdo něco udělal, jen že jsem šla a praštila mě větev." vysvětlila jsem.
"Já vím. To se ti ale stalo přibližně před třemi lety. A ty jsi to asi všechno zapomněla. Zapamněla jsi celé šťastné tři roky."
"C-Cože?" vykoktala jsem zaraženě. Olena se na mě jen smutně usmála a odešla. Úplně mě přešla chuť k jídlu. Nevěděla jsem, jak se k tomu mám postavit. Proto jsem si vzala deník a znovu ho otevřela.