Milý deníčku
Nemůžu uvěřit tomu, co řekla Olena. Podle ní jsem zapomněla celé tři roky svého života. To by ale znamenalo, že už mám po maturitě. Že jsem strážkyně a je mi skoro dvacet. To...to je šílená představa. Doufám, že je to představa. Člověk přeci nemůže jen tak zapomenout tolik důležitých událostí v životě. Navíc si nepamatuju, koho tedy strážím. Bože! Snad je to Lissa. Asi bych nepřežila, kdyby jí hlídal někdo neschopný.
Mám nápad! Zahlédla jsem zrcadlo.
Vyskočila jsem na nohy a stoupnula si před to zrcadlo. Odhrnula jsem si vlasy z krku a zalapala po dechu. Rychle jsem se vrátila k deníku a začala zase psát.
Vážně. Je to pravda! Musela jsem na něco zapomenout. Byla jsem se podívat do zrcadla a viděla jsem je. Na krku jsem našla vytetované molnoiské značky. Dokonce tam mám i znaky za bitvy! Jak jsem to jen mohla zapomenout? Bože! To je strašné. Já zapomněla nejdůležitější část svého dosavadního života! Ph, ne, ne, ne! Jal jsem to mohla zapomenout? Sakra! Já chci zpět svoje vzpomínky! Chci si pamatovat všechno!
Zaklapla jsem deník a zvedla se ze země. Vzala jsem tác s jídlem a sedla si na postel. Když jsem donesla, schovala jsem deník pod matraci postele a s tácem jsem vykročila ke dveřím. Otočila jsem se a ujistila se, že deník ke schovaný. Opatrně jsem otevřela dveře.
Potichu jsem je za sebou zase zavřela a pečlivě si prohlédla chodbu, ve které jsem se ocitla. Byla vymalovaná bíle a světle žlutě. Dveře do všech místností měly krásnou barvu mahagonu. Celá chodba byla ztichlá. Jen z jedné místnosti s otevřenými dveřmi ke mě doléhaly tiché hlasy osob.
Zhluboka jsem se nadechla a vešla. Byla to větší bílá místnost, ve které byly sem tam svislé modré pruhy. Tvořil ji jídelní stůl s kuchyní. U sporáku se motala Olena a u stolu seděla mladá dívka. Asi jedna z jejích dveří.
"Rose!" Vykřikla a pevně mě objala. Bylo mi líto, že jí neznám. Nebo že si ji nepamatuji, protože byla moc milá.
"A-ahoj." Dostala jsem ze sebe a rychle od ní ustoupila. Objímaly se s cizím člověkem mi přeci jen přišlo divné. "D-donesla jsem ten tác." Otočila jsem se čelem k Oleně, ale z očí jsem nespouštěla tu dívku. Nikdy si nikoho cizího nenechám stát za zády.
"Děkuju, drahoušku. Tohle je Kateřina, spíš v jejím pokoji." Ukázala na svojí dceru, která stále stála na místě, na kterém mě objala.
"Promiň. Já..já můžu jít jinam." Asi není zrovna nadšená, že jí zavírám pokoj. "Už půjdu." Otočila jsem se k chodbě a co nejrychleji se vrátila zpět do jejího pokoje.
Stres z nových informací mě unavil natolik, že jsem si lehla do Kateřininy postele a hned usnula.
Seděla jsem na tvrdé židli a ruce měla připoutané za zády k opěradlu. Byla jsem zesláblá, ale strach o ostatní mi nedovolil zavřít oči a spát. Po dlouhém čekání se rozletěly dveře a dovnitř vešel strigoj, mladá strigojka a pár ozbrojených mužů, kteří vystřídali tu dva, co tu byli doteď. "Už jste si to rozmysleli?" Zeptal se děsivým hlasem, ale všichni jsme zakroutili hlavou. Jen se znechuceně usmál a obrátil se směrem ke klukům. Mason se napnul a čekal, ale Eddie byl mimo a stěží vnímal situaci. Ten strigoj se jenom sehnul a zabořil tesáky do jeho hrdla...
Vykřikla jsem a posadila se na posteli. Někdo mě ze zadu objal a začal hladit po ruce v uklidňujícím gestu.
"Klid, Rose. Byl to jen sen." Pošeptal mi nějaký muž do ucha. Rychle jsem si stoupla a odtáhla se od něj.
"Ty jsi Olein syn, že jo? Dimitrij?" Podívala jsem se na něj. Měl Oleninu podobu. Tmavé oči a ostře řezaný nos, který mu přidával na kráse.
"Přál jsem si, abys na mě nezapomněla." Povzdechl si a nedokázal zamaskovat smutek ve své tváři. "Vážně nevíš vůbec nic?" Jeho pohled se změnil na doufající a plný naděje, dokud jsem nezavrtěla hlavou.
"Ty si pamatuješ, jaká jsem byla a jak jsem žila?" Přikývl. "A řekneš mi to? Alespoň to nejdůležitější. Jako třeba, co je s Lissou, jestli jsem zamilovaná, a proč jsem tak strašně tlustá?" Posadila jsem se na židli k psacímu stolu, ale vybavil se mi zážitek ze sna a rychle jsem si to rozmyslela. Sedla jsem si tedy do svého oblíbeného kouta.
"Řeknu ti to rád. Myslím, že o tvých dvou posledních letech vím všechno." Usadil se pohodlněji čelem ke mně. "Taša, teta Christiana Ozery, zabila královnu." Zalapala jsem po dechu . Sice ji neznám, ale cítím k ní velkou nenávist. "A Lissa se stala královnou. Ty jsi její hlavní osobní strážkyně. Lissa spolu se svým snoubencem Christianem Ozerou jsou právě na královském dvoře, ale vy dvě, teď jen Lissa, studujete na univerzitě v Leightu. Christian tak bydlí s vámi spolu se svým strážcem. A ano. Jsi zamilovaná. Alespoň doufám, když to říkáš, že to i cítíš." Lissa je královna? To je skvělé. A já jsem její strážkyně! A jsem zamilovaná. Všechno mi ale až moc dobře vychází.
"A do koho jsem zamilovaná?" Snad to není nějaký nafoukaný moroj. To bych teda dopadla.
"Do Christianova strážce, který tak s vámi bydlí."
"A-a kdo to j-je? Snad ne Mason!" Bože, jen to ne! Mason je sice milej a hodnej, ale já ho beru jen jako nejlepšího přítele.
"Ne Mason to není. Při napadení strigojů před dvěma lety zemřel. Je mi to líto Rose. Byla jsi tam jen ty, zdrogovaný Eddie a dva morojové. Nikdo mu nemohl pomoci." Ne! On nesmí být mrtvý! On ne! Já ho potřebuju! Vždy mě uměl rozesmát a nakonec zemře. To není fér! A já tam u toho byla! Ne! Ne!
"A kdo je ten strážce?" Nesmím brečet. Když si to budu vyčítat, nikdy mu nepomůžu.
"Já." Zašeptal to tak tiše, až jsem si myslela, že je to jen moje fantasie.
"Ty? A jak si můžu být jistá? Víš kolik kluků už tohle řeklo, i když to nebyla pravda? A jsi o tolik starší!" Jistě lže. Nezačala bych si něco s někým oproti mě tak starým. Ale je fakt pěknej, takže bych si možná dala říct.
"No chceš důkaz?" Přikývla jsem. "Víš, proč jsi tak tlustá, jak jsi sama řekla?" Nevím, co to má společného s důkazem mojí lásky.
"Nevím, jinak bych se sama neptala." Odpověděla jsem.
"Ty nejsi tlustá. Jsi...prostě těhotná." Cože? To bych nikdy neudělala. Nenechala bych nějakýho moroje na sebe takhle sahat.
"Ty lžeš! Já nemůžu být těhotná! Žádnýho zasranýho moroje bych nikdy nenechala mě sbouchnout. Nikdy!" Po tvářích mi stekly slzy a z hrdla se mi vydraly vzlyky. "A není to důkaz mojí 'lásky' k tobě."
"Ale to dítě není moroje." Odpověděl.
"Já jsem spala s člověkem?! To je ještě horší!" Teď už jsem vzlyky ani nezadržovala.
"Ne. Nespala jsi s člověkem." Nechápavě jsem se na něj podívala. "Je to moje dítě. Dítě dvou dhampýrů. Zázrak, který jsi pojmenovala Sarah."
"To-to..."