Life is not meant to be easy - 1

1. kapitola
"Vstávej." Vletěla do mého pokoje moje milovaná maminka. Bohužel už uplynul celý víkend a já musela znovu do školy.
Dřív jsem to tam měla ráda. Těšila jsem se na každý den mezi známými lidmi a těšila se i na některé předměty. Teď je to ale jiné. Už se mi ve škole nelíbí. Za ten poslední rok jsem si uvědomila, že moji takzvaní kamarádi mě jenom využívali. Nikdy mě nepozvali na narozeninovou oslavu, nebo jen tak na přespání, jak to dělají pravé kamarádky. Nikdy jsem takové přátelství neměla.
Rozhodla jsem se, že už se využívat nenechám. Ale bylo to těžké, pokaždé když někdo chtěl pomoct, musela jsem si připomínat, že to není můj kamarád. Že mu nemám pomáhat.
Ale do konce školy mi už chybí jenom dva týdny. Už se nebude známkovat a já si živě představovala, jak po prázdninách nastoupím na gympl. Vždycky jsem chtěla jít na nějakou školu s oborem, ale nedokázala si vybrat. Tak mě matka přihlásila na gympl. Slibovala jsem si, že konečně vypadnu od těch nafoukaných snobů od nás ze základky.
"Jo. Už jdu." Odpověděla jsem matce a pomalým krokem se odšourala do koupelny. "Bože. Já zase vypadám!" Opláchla jsem si obličej a vytáhla z kosmetické tašky řasenku. Nikdy jsem se moc nelíčila, maximálně si dala k řasence lesk na rty. Nic víc mi nepřipadalo nutné.
Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a s batohem na zádech si šla do kuchyně pro snídani. Samozřejmě, že si jí musím udělat sama, máma mě jen vzbudila a pak si šla sama ještě lehnout.
V autobuse jsem si sedla úplně do  zadu a sledovala, jak nasedají poslední cestující. Bydlím s matkou v malé vesničce poblíž německých hranic. Na základku chodím sice do vedlejšího městečka, na gympl mě, ale máma přihlásila do německé školy.
Autobus nelítostně zastavil před zelenou budovou školy a já s povzdechem vystoupila. Zahnula za roh a vešla do školy. Jak jsem předpokládala, moji spolužáci se ještě neuráčili přijít a tak jsem se rychle přezula do pantoflí a vyběhla schody do druhého patra, kde byly třídy druhého stupně. Než si vybalím věci na první hodinu, třída je už plná. Všichni po sobě pokřikují zážitky z víkendu a já jsem šťastná, že konečně zazvonilo a do třídy vešla naše třídní, která učí němčinu.

Konečně! Zajásala jsem v duchu, když jsem se ráno probudila a uvědomila si, že je poslední den školního roku. Jak jen jsem se na tenhle den těšila. Vyskočila jsem z postele a zamknula se v koupelně.
Trvalo mi skoro půl hodiny, než jsem si upravila vlasy podle svých představ. Vyšla jsem z koupelny s vlasy ve složitém drdolu a oblečená do bílých šatů bez ramínek se stříbrnými flitry, které mi sahaly sotva do půlky stehen. K tomu jsem si obula bílé balerínky a přes rameno si přehodila stříbrnou kabelku.
Rychle jsem vyběhla z domu a zamkla dveře, abych stihla doběhnout autobus. Měla jsem slušné zpoždění a modlila se, abych nemusela nakonec jít pěšky. Moji rodiče totiž odjeli někam na dovolenou a uznali, že jsem dost stará na to, abych vydržela jeden měsíc prázdnin bez nich.

Vystoupila jsem před školou, ale místo toho, abych šla předním vchodem, prošla jsem dveřmi obecního úřadu. Tam nám dnes dají naše poslední vysvědčení. Přijde pár lidí, pustí se fotky s dojemnou písničkou a pak bude mít někdo dojemný proslov, jak na tenhle strašný zapadákov budeme často rádi vzpomínat a jak nám to tu bude chybět. Haha, mně to tady chybět nebude. Pomyslela jsem si. Nikdy jsem to tu neměla ráda.
Spolu s ostatními z mojí třídy jsem čekala na chodbě, než se všichni usadí. Spustila se pomalá písnička a my postupně přicházeli a sedali si na připravené židle. Písnička skončila a slova se ujala naše třídní spolu se starostou. Vyprávěli tam, jak hodní jsme to byli žáci, a že jsou pyšní, že je budeme dál v životě reprezentovat.
Asi po půl hodině naprosté nudy jsem to přestala vnímat. Raději jsem pozorovala obecenstvo v sále. Polovina lidí v místnosti měla v očích slzy, a v rukách mačkali kapesníčky. Já už tyhle fotky viděla, ale nepřipadaly mi nějak dojemné. Rozhodně se mi nechtělo brečet. Na to byly ty vzpomínky až moc špatné.
Někdo zavolal moje jméno a probudil mě z proudu myšlenek. Vstala jsem a vzala si od učitelky svoje vysvědčení a zase si sedla. Znovu se spustila nějaká písnička a pak to vše skončilo.
Večer si moji spolužáci naplánování rozlučkový večírek, ale já jsem raději zůstala doma a koukala na televizi. To jsem vlastně dělala celý měsíc. Válela jsem se u televize a občas si šla zaběhat. Kromě toho a vaření jsem jen odpočívala a přemýšlela o škole.
Zítra se mají vrátit rodiče. Problesklo mojí hlavou. Vyskočila jsem z postele, na které jsem se právě dívala na televizi, a začala uklízet. Kdyby jen viděli ten nepořádek, který panoval v celém domě, asi by to s nimi seklo. Moji rodiče jsou velmi pořádní a od mala na mě křičeli kvůli uklízení.
Začala jsem v kuchyni, kde jsem naskládala nádobí do myčky, utřela pracovní plochu a zametla podlahu. Jenom to mi zabralo celé dopoledne. Objednala jsem si pizzu k obědu a pustila se do úklidu obýváku. Musela jsem otřít prach a vyhodit krabice od objednaných jídel a plechovky od limonád. Ještě vysát a mám hotovo.
Ráno jsem ještě douklidila ve svém pokoji a pustila si televizi. Mám ještě pět hodin, než moji rodiče přijedou domů.
Uprostřed filmu ale zazvonil telefon dole v kuchyni. Vyběhla jsem z pokoje a zvedla sluchátko domácího telefonu.
"Halo?" Ozvala jsem se.
"Dobrý den. Mluvím se slečnou Terezou Zooklovou?" Zeptal se mě mužský hlas.
"Ano, to jsem já. Co potřebujete?" Nemám ráda hovory s lidmi, které neznám. Matka mi často říká, že to mám z těch filmů, co tak často sleduju.
"Slečno, je mi to moc líto. Letadlo vašich rodičů..." Na chvíli se odmlčel, jakoby nevěděl, jak pokračovat. "Je mi to vážně líto. Jejich letadlo se zřítilo."
"C-Cože?" Přála jsem si, abych jen špatně slyšela.
"Je mi líto. Oba vaši rodiče to bohužel nepřežili." Vypadlo mi sluchátko z ruky a zhroutila jsem se na zem v záchvatu neovladatelných vzlyků.