Měsíční píseň - 1

1.
Z počátku jsem si neuvědomila, že je vlkodlak. Kolomaz a
spálený olej čichu zrovna neprospívají – a okolo zase
nepobíhá tolik zbloudilých vlkodlaků. A tak když se někdo
v blízkosti mých nohou zdvořilým odkašláním pokusil upoutat
pozornost, myslela jsem si, že je to zákazník.
Já v tu chvíli ležela pod motorem Volkswagenu Jetty a
montovala do něj přestavěnou převodovku. Být jedinou
zaměstnankyní vlastní garáže má i nevýhody, znamená to totiž
nechat práce pokaždé, když zazvoní telefon nebo se objeví
zákazník. Dráždí mě to a nevrlá nálada není při jednání se
zákazníky zrovna nejlepší. Můj věrný poskok, který se mi
obvykle staral o kancelář i nářadí, odešel na vysokou a já za něj
ještě nenašla náhradu – je těžké najít někoho, kdo by za mě dělal
veškerou práci, do které se mi nechce. "Za vteřinku jsem u vás," řekla jsem a snažila se potlačit
nedůtklivost. Pokud je to jen trochu možné, dělám, co můžu,
abych zákazníky nezahnala na útěk.
Zvedák mi byl naprosto k ničemu, protože převodovka se dá
do staré jetty dostat jen hrubou silou. V mém oboru je někdy
užitečné být žena, mám totiž menší ruce a dostanu se na místa,
kam muži nedosáhnou. Na druhou stranu ani posilováním a
karate nezískám sílu muže. Páky a kladky mi ji obyčejně
vynahradí, někdy je ale prostě potřeba mít svaly a já měla jen
taktak sílu na to, abych tenhle úkol zvládla.
Zamručela jsem námahou a podržela převodovku na místě
koleny a jednou rukou. Druhou jsem zasadila na místo první
šroub a utáhla ho. Nebyla jsem sice ještě hotová, ale převodovka
zůstane, kde je, dokud se nevypořádám se zákazníkem.
Zhluboka jsem se nadechla, na zkoušku se zářivě usmála a
vyjela zpod auta. Sebrala jsem hadr, abych si utřela olej z rukou,
a řekla jsem: "Jak vám můžu pomoct?" Teprve pak jsem si
chlapce dobře prohlédla a poznala, že není zákazník – i když
vypadal jako někdo, kdo pomoc potřebuje.
Kolena džínů měl roztrhaná a ušpiněná od zaschlé krve a
hlíny a přes špinavé tričko si oblékl příliš těsnou flanelovou
košili, což nebylo zrovna vhodné oblečení na listopad ve
východním Washingtonu.
Vypadal vyzáble, jako by už nějaký čas hladověl. Můj nos mi
i navzdory zápachu benzínu a nemrznoucí směsi prozradil, že
stejně dlouho už se nesprchoval. A přes odér špíny, potu a
starého strachu jsem cítila zřetelný pach vlkodlaka.
"Chtěl jsem se zeptat, jestli byste pro mě neměla nějakou
práci," řekl váhavě. "Nemyslím zaměstnání, paní. Jen práci na
pár hodin."
Cítila jsem jeho úzkost, kterou vzápětí smyl příval adrenalinu,
protože jsem ihned neodmítla. Začal ze sebe chrlit slova tak
rychle, až splývala. "Bral bych i zaměstnání, ale nemám kartu
sociálního pojištění, takže byste mě musela platit načerno."
Práci za hotovost obyčejně hledají ilegální imigranti, kteří se
snaží přežít od podzimní sklizně do jarní výsadby. Ale tenhle
kluk byl normální bílý Američan – tedy, normální až na to, že byl
vlkodlak – s kaštanovými vlasy a hnědýma očima. Byl dost
vysoký na to, aby mu bylo osmnáct, ale moje instinkty se
zřídkakdy mýlí a teď mi napovídaly, že mu bude spíše okolo
patnácti. Měl široká, ale kostnatá ramena a neobvykle velké ruce,
jako by měl ještě vyrůst, než se z něj stane skutečný muž.
"Jsem silný," řekl. "O autech toho moc nevím, ale pomáhal
jsem strýčkovi udržovat v chodu jeho brouka."
Věřila jsem, že je silný, to všichni vlkodlaci. Sotva jsem
ucítila výrazný pach pižma a máty, ovládlo mě nervózní nutkání
vyhnat ho ze svého teritoria. Ale protože nejsem vlkodlak,
dokážu instinkty mít pod kontrolou, nenechávám se jimi
ovládnout. A pohled na chlapce třesoucího se ve vlhkém
listopadovém počasí ve mně probudil i jiné, silnější instinkty.
Jednou z mých soukromých zásad je neporušovat zákon.
Dodržuji rychlostní limity, auta mám pojištěná a finančáku
platím na daních víc, než musím. V minulosti jsem dala dvacku
nebo i dvě lidem, kteří o to požádali, ale nikdy jsem nenajala
nikoho, koho bych nemohla uvést na výplatní listině. A taky tu
byl drobný problém s tím, že byl vlkodlak, a řekla bych, že ne
dlouho. Mladí ovládají svého vlka hůř než ostatní.
Nezmínil se o tom, jak divné je narazit na automechaničku.
Samozřejmě mě už asi nějakou dobu sledoval a mohl si tedy na
tu představu zvyknout, ale přesto nic neřekl, a to mluvilo v jeho
prospěch. Ale přesto to neospravedlňovalo, co jsem se chystala
udělat.
Promnul si ruce a dýchl na ně, aby si zahřál prsty zrudlé
zimou.
"Dobrá," řekla jsem pomalu. Nebyla to nejmoudřejší
odpověď, ale při pohledu na to, jak se chvěje, jsem jinou dát
nemohla. "Uvidíme, jak to půjde. Támhle za těmi dveřmi je
koupelna." Ukázala jsem na dveře vzadu v dílně. "Můj poslední
pomocník tu po sobě nechal nějaké staré pracovní overaly.
Najdeš je na věšácích. Pokud se chceš osprchovat, můžeš si je
obléct a strčit zatím svoje oblečení do pračky. Najdeš tam i
ledničku a v ní hovězí sendvič a nějakou limonádu. Najez se, a až
budeš hotový, vrať se sem."
Zdůraznila jsem slovo "najez". S hladovým vlkodlakem se
nedá pracovat, a to ani dva týdny před úplňkem. Někteří lidi
tvrdí, že se vlkodlaci dokáží proměnit jen za úplňku, taky ale
říkají, že duchové neexistují. Když uslyšel můj rozkaz, ztuhl a
zadíval se mi do očí.
Po chvíli zamumlal dík, prošel dveřmi a tiše je za sebou
zavřel. Vydechla jsem. Moc dobře vím, že vlkodlakům není
radno poroučet – je to otázka dominance.
Vlkodlačí instinkty jsou jenom na obtíž, proto vlkodlaci
obvykle dlouho nepřežijí. Ze stejného důvodu prohráli jejich
divocí bratři boj s civilizací, zatímco kojoti vesele prospívají i v
obydlených oblastech, jako je Los Angeles.
Kojoti jsou moji bratři. Ne, nejsem kojotodlak – pokud taková
věc vůbec existuje. Jsem kožoměnec.
Tímto pojmem se označovali kouzelníci jihozápadních
indiánských kmenů, kteří s pomocí kůže kojota nebo jiného
zvířete měnili podobu a rozsévali nemoci a smrt. Bílí osadníci
začali název nesprávně používat pro všechny měňavce mezi
původními obyvateli a prostě se uchytil. Jsme sotva v postavení,
abychom něco namítali. I kdybychom vystoupili na veřejnost,
jako to udělali nižší fae, není nás tolik, aby to stálo za námahu.
Byla jsem přesvědčená, že chlapec neví, co jsem, jinak by se
ke mně, k jinému dravci, nikdy neotočil zády, když se šel
osprchovat a převléct. Vlci mají velice dobrý čich, ale garáž byla
plná divných pachů a já pochybovala, že někdy cítil někoho, jako
jsem já.
"Najala sis zástup za Tada?"
Otočila jsem se a uviděla, jak otevřenými garážovými vraty
vchází dovnitř Tony. Bezpochyby se schovával venku a sledoval
můj rozhovor s tím klukem. V takových věcech je Tony dobrý –
koneckonců je to jeho práce.
Černé vlasy měl ulízané dozadu a svázané do krátkého culíku
a byl hladce oholený. Všimla jsem si, že v pravém uchu má tři
malé kroužky a diamantový cvoček. Od našeho posledního
setkání dvě náušnice přidal. Mikinu s kapucou měl rozepnutou,
takže odhalovala tenké tričko propocené po hodinách strávených
v tělocvičně, takže vypadal, jako by vystoupil z náborového
plakátu jednoho z místních hispánských gangů.
"Ještě o tom jednáme," řekla jsem. "Zatím jde o dočasnou
věc. Pracuješ?"
"Ne. Dostal jsem den volna za dobré chování." Pořád ale
myslel na mého nového zaměstnance, protože vzápětí řekl:
"Toulá se kolem už pár dní. Zdá se oukej, asi utekl z domova."
Oukej znamenalo žádné drogy ani násilí, to druhé mě uklidnilo.
Když jsem asi před devíti lety v garáži nastoupila, měl Tony
malou zastavárnu za rohem. A protože v ní stál nejbližší automat
na nealko v okolí, vídala jsem ho docela často. Za nějaký čas
změnila zastavárna majitele. Moc jsem o tom nepřemýšlela,
dokud jsem ho neucítila, jak stojí na rohu ulice s cedulí
PRACUJI ZA JÍDLO.
Říkám neucítila, protože kluk s prázdným pohledem a s
cedulí v ruce se v ničem nepodobal tichému, ale veselému muži
středního věku, který vedl zastavárnu. Překvapil mě a já ho
pozdravila jménem, pod nímž jsem ho znala. Podíval se tehdy na
mě, jako bych se pomátla, ale následující ráno na mě čekal v
dílně. Tehdy mi řekl, čím se živí – netušila jsem, že místo o
velikosti Tri-Cities má tajné poldy.
Od té chvíle se čas od času v dílně zastaví. Napřed se pokaždé
objevil v novém převleku. Tri-Cities není zas tak velké a moje
garáž leží na okraji čtvrti, která se dá v Kennewicku považovat
za "pochybnou". Je tedy možné, že se u mě zastavil, kdykoli byl
pracovně poblíž, brzy jsem ale odhalila skutečný důvod. Vadilo
mu, že ho vždycky poznám. No, sotva jsem mu mohla říct, že
jsem ho vyčenichala, že ano?
Jeho matka je původem Italka a otec Venezuelan a tato
genetická směska mu propůjčila rysy a barvu kůže, které mu
dovolily vydávat se za kohokoli od Mexičana po Afroameričana.
Když potřeboval, pořád vypadal na osmnáct, přestože musel být
o několik let starší než já, mohlo mu být třicet tři nebo tak nějak.
Mluvil plynule španělsky a dokázal své angličtině propůjčit
půltucet různých přízvuků.
Tyto schopnosti ho přivedly k práci v utajení, skutečně
dobrým ho však dělala řeč těla. Uměl se kolébat v bocích jako
pohledný mladý hispánec, nebo se nervózně šourat jako feťák.
Po čase přijal, že prohlédnu převleky, které oklamaly jeho
šéfa i matku, jak tvrdil, to už z nás ale byli přátelé. Nadále se
proto zastavoval na hrnek kafe nebo horké čokolády a na kus
řeči, kdykoli byl poblíž.
"Vypadáš velice mladě a mužně," řekla jsem. "Náušnice jsou
nový převlek? Policie v Pascu nosí dvě, takže kennewická musí
mít čtyři?"
Zakřenil se a najednou vypadal starší i nevinnější.
"Posledních pár měsíců jsem pracoval v Seattlu," řekl. "Mám
taky nové tetování. Naštěstí na místě, kde ho máma nikdy
neuvidí."
Tony tvrdil, že má hrůzu ze své matky. Nikdy jsem se s ní
nesetkala, kdykoli o ní ale mluvil, voněl štěstím, a ne strachem,
takže nemohla být taková semetrika, jak tvrdil.
"Co tě sem přivádí?" zeptala jsem se.
"Přišel jsem se zeptat, jestli by ses podívala někomu na auto,"
řekl.
"Volkswagen?"
"Buick."
Překvapeně jsem zvedla obočí. "Můžu to zkusit, ale nejsem
vybavená na americká auta, nemám na to počítače. Měl by ho
vzít někam, kde se v buicích vyznají."
"Ona už byla u tří mechaniků – vyměnili jí regulátor emisí,
svíčky a kdovíco ještě. A pořád to zlobí. Poslední chlápek jí řekl,
že potřebuje nový motor a že jí ho udělá za dvojnásobek ceny,
kterou auto má. Nemá moc peněz, ale potřebuje auto."
"Za prohlídku nebudu nic chtít, a pokud nedokážu nic opravit,
řeknu jí to na rovinu." Uvědomila jsem si, jak rozzlobeně zní
jeho hlas, když mluví o potížích té ženy, a něco mě napadlo. "Je
to tvoje slečna?"
"Není to moje slečna," protestoval nepřesvědčivě.
Poslední tři roky se zajímal o jistou policejní dispečerku,
vdovu s kupou dětí, nic s tím ale nedělal. Miluje svoji práci a ta
se nedá snoubit s randěním, manželstvím a dětmi, jak si často
posteskl.
"Pověz jí, ať vůz přiveze. Pokud ho tady bude moct tak den
dva nechat, pokusím se přesvědčit Zeeho, aby se na něj přišel
podívat." Zee býval můj šéf. Poté co mi garáž prodal, odešel na
odpočinek, čas od času se ale ukázal, aby "nevyšel ze cviku". O
autech a o tom, jak šlapou, toho věděl víc než tým detroitských
inženýrů.
"Díky, Mercy. Jsi jednička." Podíval se na hodinky. "Musím
jít."
Mávla jsem na něj a vrátila se k převodovce. Auto
spolupracovalo, což se nestává často, takže mi to netrvalo
dlouho. Ve chvíli, kdy se můj nový pomocník objevil vymydlený
a oblečený do Tadova starého overalu, jsem už dávala
dohromady zbytek vozu. Ani overal by chlapce venku nezahřál,
v dílně ale běžel naplno velký radiátor, takže by měl být v
pořádku.
Ukázalo se, že je rychlý a výkonný a že očividně strávil
několik hodin pod kapotou auta. Nepostával jen a nezíral, ale
podával mi díly, ještě než jsem si o ně mohla říct, jako by to dělal
věky. Buď byl od přírody málomluvný, nebo se naučil držet
jazyk za zuby, protože jsme několik hodin pracovali skoro v
tichosti. Dokončili jsme první auto a začali pracovat na dalším,
než jsem se konečně odhodlala přimět ho k řeči.
"Jsem Mercedes," řekla jsem a uvolnila šroub na alternátoru.
"Jak mám říkat tobě?"
Na okamžik se mu rozzářily oči. "Mercedes, a opravujete
volkswageny?" Obličej se mu ale rychle zachmuřil. "Promiňte,"
zamumlal. "Asi to slýcháte často."
Zazubila jsem se, podala mu šroub a pustila se do dalšího.
"Jo. Ale pracuji i na mercedesech, na čemkoli německém.
Porsche, audi, BMW, a dokonce občas i na opelech. Většinou jde
o staré vozy s prošlou zárukou, ale mám počítače i na ty novější."
Odvrátila jsem se od něj, abych si mohla lépe prohlédnout
paličatý šroub. "Můžeš mi říkat Mercedes nebo Mercy, co se ti
líbí víc. Jak mám říkat tobě?"
Nerada tlačím lidi do kouta a nutím je lhát. Pokud utekl z
domova, asi mi nepoví skutečné jméno, ale pokud jsme spolu
měli pracovat, nemohla jsem mu říkat "kluku" nebo "hej, ty".
"Říkejte mi Mac," odpověděl po chvíli.
Odmlka jasně prozradila, že se tak ve skutečnosti nejmenuje.
Ale prozatím to bude stačit.
"Dobrá, Macu," řekla jsem. "Mohl bys zavolat majiteli jetty a
říct mu, že auto je připravené?" Kývla jsem na první vůz, který
jsme dokončili. "Na tiskárně najdeš fakturu s jeho číslem a
konečnou cenou za výměnu převodovky. Až vyměním řemen,
vezmu tě na oběd – součást platu."
"Dobře," řekl, jeho hlas zněl ale trochu ztraceně. Zamířil ke
dveřím do sprch, ale já ho zastavila. Koupelna se nacházela
vzadu v dílně, kancelář po straně garáže hned vedle parkoviště
pro zákazníky.
"Kancelář je za šedými dveřmi," řekla jsem mu. "Vedle
telefonu najdeš hadr. Chyť do něj sluchátko, abys ho celé
neupatlal od kolomazi."
*
Ten večer jsem cestou domů nedokázala přestat myslet na
Maca. Zaplatila jsem mu za práci hotově a řekla, že se může
kdykoli vrátit. Usmál se, schoval peníze do zadní kapsy a odešel.
Nechala jsem ho jít, i když jsem věděla, že nemá přes noc kde
zůstat, protože jsem neměla jinou možnost.
Nabídla bych mu, že ho vezmu k sobě, ale to by nebylo
bezpečné ani pro jednoho z nás. I když svůj nos používal málo,
nakonec by přišel na to, co jsem – a vlkodlaci opravdu mají i v
lidské podobě takovou sílu jako ve starých filmech. Jsem v dobré
kondici a v doju přes koleje naproti garáže jsem získala fialový
pásek, ale s vlkodlakem se nemůžu měřit. Chlapec byl příliš
mladý a neměl sebekontrolu potřebnou k tomu, aby nezabil
někoho, koho by považoval za soka ve svém teritoriu.
A pak tady byl můj soused.
Bydlím na předměstí ve Finley, které patří ke starší
průmyslové oblasti Kennewicku a leží asi deset minut cesty od
garáže. Můj dům tvoří prostý karavan. Je skoro stejně starý jako
já a stojí uprostřed několika akrů oplocené půdy. Ve Finley se dá
najít mnoho menších pozemků s karavany nebo s domy tovární
výroby, ale podél řeky stojí také mnoho rozlehlých sídel a jedno
z nich patří mému sousedovi.
Zabočila jsem na štěrkovou příjezdovou cestu a zaparkovala
starého dieselového rabbita před domem. Jakmile jsem vysedla z
auta, všimla jsem si schrány pro kočky na verandě.
Médea žalostně kňourala, ale než jsem ji vypustila, přečetla
jsem si vzkaz nahoře na schráně.
SLEČNO THOMPSONOVÁ, stálo v něm tučnými velkými
písmeny, NEPOUŠTĚJTE, PROSÍM, SVOJI KOČKU NA
MŮJ POZEMEK. POKUD JI TU JEŠTĚ JEDNOU
OBJEVÍM, SEŽERU JI.
Vzkaz nebyl podepsán.
Zvedla jsem kličku, vytáhla kočku ven a zabořila tvář do její
hebounké srsti.
"Strčil ošklivý starý vlkodlak ubohou kočičku do krabice a
nechal ji tu?" zeptala jsem se.
Voněla po mém sousedovi, což mi napovědělo, že ji Adam
nějakou dobu držel na klíně, než ji sem odnesl. Většina koček
nemá vlkodlaky ráda – a vlastně ani kožoměnce. Médea má ráda
každého, chudák stará, dokonce i mého protivného souseda.
Proto často končí v kočičí schráně na mé verandě.
Adam Hauptman, s nímž sdílím zadní plot, je alfou místní
vlkodlačí smečky. Je zvláštní, že se smečka usadila zrovna v Tri-
Cities, protože vlkodlaci upřednostňují buďto velká města, kde
lépe splývají s davem, nebo naopak menší městečka, kde
převezmou kontrolu. Ale vlkodlakům se obyčejně dobře vede v
armádě nebo v tajných vládních agenturách, jejichž názvy tvoří z
velké části akronymy, a do činnosti jaderné elektrárny u
Hanfordu se ať tak či onak zapojilo mnoho abecedních agentur.
A proč vlastně místní alfa koupil zrovna pozemek vedle
mého? Řekla bych, že příčinou nebyl jen báječný výhled na řeku,
nýbrž i potřeba vlkodlaků ovládnout každého, koho považují za
nižšího tvora.
Nelíbilo se mu, že můj starý karavan snižuje hodnotu jeho
sídla z nepálených cihel, přestože jsem mu znovu a znovu
připomínala, že tu stál už v době, kdy pozemek koupil a začal na
něm stavět. A on zase využíval každé příležitosti k tomu, aby mi
nedal zapomenout, že mě tady jen trpí – kožoměnec se
koneckonců nemohl vyrovnat vlkodlakovi.
Na jeho stížnosti jsem obvykle reagovala uctivě a se
sklopenou hlavou – a pak jsem odtáhla zrezivělého starého
rabbita, kterého mám na náhradní díly, na trávník dozadu za
karavan, kde ho Adam nemohl ze své ložnice přehlédnout.
Byla jsem si téměř jistá, že moji kočku nesežere, přesto jsem
se rozhodla zavírat ji příští týden doma, abych vzbudila dojem,
že mě zastrašil. Vlkodlakům totiž není radno stavět se otevřeně.
Postavila jsem Médeu na zem, abych jí naplnila misku
žrádlem, a ona zatím kňourala, předla a vrtěla pahýlem ocasu.
Našla jsem ji na ulici a nějaký čas jsem si myslela, že jí nějaký
krutý člověk ocas usekl, veterinář mi ale řekl, že je to manská
kočka a už se tak narodila. Naposledy jsem ji pohladila a vydala
se k ledničce, abych si našla něco k večeři.
"Vzala bych Maca domů, kdybych si byla jistá, že ho Adam
nechá být," řekla jsem jí, "ale vlkodlaci nemají cizince v lásce.
Kdykoli se v teritoriu objeví nový vlk, musí postupovat podle
protokolu a něco mi říká, že Mac o přijetí do smečky nepožádal.
Vlkodlak venku v noci nezmrzne, ať už je jakkoli špatné počasí.
Ještě chvíli bude v pořádku.
Přesto," dodala jsem, když jsem vytáhla zbytky špaget a dala
je ohřívat, "pokud má Mac potíže, Adam mu může pomoct."
Bude lepší, když mu celou věc přednesu, až budu znát chlapcův
příběh.
Pojedla jsem vestoje, opláchla nádobí, schoulila se na gauči a
zapnula televizi. Médea mňoukla a skočila mi do klína ještě před
první reklamou.
*
Dalšího dne se Mac neukázal. Byla sobota a možná nevěděl,
že jsem v dílně skoro každou sobotu, když mám práci. Anebo šel
dál.
Doufala jsem, že ho nenašel Adam nebo některý z jeho vlků,
než jsem mu mohla opatrně oznámit, že je tady. Existovala
pravidla, která vlkodlakům umožňovala přežívat nepozorovaně
celá staletí, a ten, kdo je porušil, za to obvykle zaplatil životem.
Pracovala jsem až do poledne, potom jsem zavolala milému
mladému páru, že jejich auto je ztracený případ. Výměna motoru
by stála víc, než jakou hodnotu mělo celé auto. Špatné zprávy
byly nejnepříjemnější částí mé práce. Dokud u mě ještě pracoval
Tad, můj starý pomocník, nechávala jsem je na něm. Když jsem
zavěsila, byla jsem skoro stejně deprimovaná jako bezmocní
majitelé naleštěného, vyšperkovaného a milovaného vozu, který
už se hodil akorát na šrotoviště.
Vydrhla jsem se, dostala jsem zpod nehtů co nejvíce špíny a
pustila se do nekonečného papírování, které míval taky na
starosti Tad. Byla jsem ráda, že získal stipendium, díky němuž se
dostal na vysokou podle vlastního výběru, ale opravdu mi
chyběl. Po deseti minutách jsem se rozhodla, že nic z toho
nespěchá tolik, aby to nepočkalo do pondělka. A v pondělí mě
snad bude čekat nějaká naléhavá oprava a papírování budu moct
odložit na úterý.
Převlékla jsem se do čistých džínů a trička, sebrala bundu a
zamířila k O'Learymu na oběd. Po obědě jsem vyrazila na
nezbytně nutné nákupy a koupila jsem malého krocana, abych se
mohla podělit s Médeou.
Když jsem vystupovala z auta, zavolala mi na mobil máma a
snažila se ve mně vzbudit dostatečně silný pocit viny na to,
abych se sebrala a na Den díkůvzdání nebo na Vánoce zajela do
Portlandu. Z obou pozvání jsem se vyvlékla – bydlela jsem s ní
dva roky a rodinných oslav jsem si užila na zbytek života.
Ne že by byli špatní, právě naopak. Můj nevlastní otec Kurt je
tichý, rozumný člověk a dokonale vyvažuje moji matku. Později
jsem se dozvěděla, že o mně neměl ani tušení, dokud jsem se mu
v šestnácti neobjevila na prahu. Přesto mi bez otázek otevřel dům
a jednal se mnou jako s vlastní.
Moje matka Margi je čiperný, veselý cvok. Představa, že se
zapletla s rodeovým jezdcem (jako byl můj otec), byla stejně
reálná jako pomyšlení, že by utekla a dala se k cirkusu. Mnohem
víc mě překvapilo, že je předsedkyní místního rodičovského
sdružení.
Mám matku a nevlastního otce ráda. Dokonce mám ráda i
všechny nevlastní sourozence, kteří mě přijali mezi sebe s
nadšením. Všichni žijí pospolu v semknuté rodině, kterou
televize vydává za normální. Jsem moc ráda, že takoví lidé
existují – ale já mezi ně prostě nepatřím.
Navštěvuji je dvakrát do roka, aby nevtrhli ke mně domů, ale
dávám si pozor, aby to nebylo o svátcích. Většina mých návštěv
je velmi krátká. Mám je ráda, ale z dálky je mám ještě radši.
Když jsem konečně zavěsila, cítila jsem se provinile a
rozmrzele. Vrátila jsem se domů, dala rozmrazovat krocana a
nakrmila kočku. Úklid ledničky mi nijak nezlepšil náladu, i když
netuším, proč jsem to čekala, a tak jsem nasedla zpátky do auta a
vydala se k Hanford Reach.
Nezajíždím tam často. Jsou i bližší místa, kde se můžu
proběhnout, nebo pokud se mi chce řídit, národní park Blue
Mountains není daleko. Moje duše ale někdy touží po vyprahlé
pustině rezervace – obzvláště po rozhovoru s matkou.
Zaparkovala jsem a chvíli jsem šla pěšky, dokud jsem si
nebyla víceméně jistá, že poblíž nikdo není. Potom jsem si
svlékla šaty, schovala je do batůžku a proměnila se.
Vlkodlakům může trvat i patnáct minut, než změní podobu, a
proměna je pro ně bolestivá, na což není radno zapomínat.
Vlkodlaci nejsou zrovna přítulní, ale krátce po proměně je lepší
nechat je chvíli úplně na pokoji.
Pro kožoměnce – nebo alespoň pro mě, protože žádné jiné
kožoměnce neznám – je proměna rychlá a bezbolestná. V jednu
chvíli jsem člověk, vzápětí kojot, čistá magie. Prostě vklouznu z
jedné podoby do druhé.
Otřela jsem si čenich o přední packu, protože mě po proměně
lechtal. Vždycky chvíli trvá, než si zvyknete mít čtyři nohy
namísto dvou. Vím to, protože jsem si vyhledala, že kojoti vidí
jinak než lidé, já ale vidím v každé podobě skoro stejně. Zostří se
mi sluch a taky čich, i když i jako člověk mám lepší smysly než
většina lidí.
Zvedla jsem batůžek s oblečením a schovala ho do křoví. Pak
jsem ze sebe setřásla zbytky lidské existence a rozběhla se do
pouště.
Prohnala jsem tři králíky a vylekala dvojici v loďce, když
jsem se jí ve své krásné, chlupaté podobě zjevila na břehu, a hned
mi bylo líp. Nemusím sice měnit podobu za úplňku, když se ale
dlouho neproměním, jsem neklidná a náladová.
Šťastně unavená, v lidské podobě a oblečená, jsem nasedla do
auta, rychle se pomodlila a otočila klíčkem. Tentokrát dieselový
motor naskočil a začal příst. Nikdy nevím, jestli rabbit nastartuje,
nebo ne. Používám ho, protože je levný, ne protože je to dobré
auto. Na tvrzení, že všechna auta pojmenovaná podle zvířat jsou
k ničemu, je hodně pravdy.
*
V neděli jsem šla do kostela. Je tak malý, že se musí dělit o
pastora se třemi jinými kostely. Patří k nedominančním
kostelům, které se tolik snaží nezatratit vůbec nikoho, že
nedokáží přitáhnout stálou kongregaci. Stálých věřících je tu
relativně málo a povětšinou necháváme jeden druhého na pokoji.
Jsem v jedinečné pozici, kdy chápu, jak by svět vypadal bez boha
a jeho chrámů, kteří bojují proti nejhoršímu zlu, proto jsem
věrnou návštěvnicí.
Není to kvůli vlkodlakům. Ti dokáží být nebezpeční, když se
jim připletete do cesty, ale když jste opatrní, nechají vás být.
Nejsou o nic nebezpečnější než medvěd grizzly nebo velký bílý
žralok.
Ale jsou tu i jiné věci, ukrývají se ve tmě a jsou mnohem,
mnohem horší – a upíři jsou jen vrcholek ledovce. Umí velmi
dobře skrýt svoji podstatu před lidskou populací, ale já nejsem
člověk. Když na ně narazím, poznám je, a oni mě taky. Proto
chodím každý týden do kostela.
Tu neděli byl náš pastor nemocný a muž, který ho nahradil, se
rozhodl vést kázání založené na Exodu 22: "Čarodějnici nedáš
živu býti." Vztáhl mínění i na fae a vyzařovaly z něj takový
strach a vztek, že jsem je cítila až z lavice. Právě kvůli lidem,
jako je on, tajil zbytek nadpřirozené komunity svoji existenci i
dvacet let poté, co byli nižší fae přinuceni vystoupit na veřejnost.
Asi před třiceti lety si Šedí páni, mocní mágové, kteří vládnou
fae, začali dělat starosti s rychlým pokrokem vědy, a obzvláště
pak té forenzní. Předpověděli, že se Čas skrývání chýlí ke konci.
Rozhodli se proto zakročit a postarat se o to, aby se lidé sblížili
se světem magie co nejjemněji. Čekali jen na správnou
příležitost.
Když pak byl Harlan Kincaid, postarší miliardář a realitní
magnát, nalezen mrtvý u keře růží se zahradnickými nůžkami
zabodnutými v krku, podezření padlo na zahradníka Kierana
McBrida, tichého muže s příjemnou tváří, který pro Kincaida,
také proslulého zahradníka, po mnoho let pracoval.
Viděla jsem části soudního procesu jako většina Američanů.
Senzační vražda jednoho z nejbohatších mužů v zemi, který měl
za manželku milovanou mladou herečku, zajistila televizním
stanicím rekordní sledovanost.
Vražda se omílala na zpravodajských kanálech dlouhé týdny.
Svět sledoval, jak Carin Kincaidová s uplakanými tvářemi
zhnědlými kalifornským sluncem vypráví o tom, jak našla
manžela mrtvého vedle jeho oblíbeného keříku růží, který byl
rozsekán na kousky. Její svědectví si zasloužilo Oscara, následné
události ji však vystrnadily ze světla reflektorů.
Kierana McBrida obhajoval tým drahých právníků, kteří se
kvůli publicitě rozhodli pracovat zdarma. Povolali Kierana
McBrida na lavici svědků a mistrnou lstí přiměli státního
návladního k tomu, aby McBrida požádal vzít zahradnické nůžky
do rukou.
Zkusil to. Po krátké chvíli se mu však začalo kouřit z rukou a
musel je pustit. Obhájce ho v tu chvíli požádal, aby ukázal dlaně
plné puchýřů porotě. Nemůže být vrah, řekl právník soudci,
porotě i zbytku světa, protože Kiernan McBride je fae, zahradní
skřítek, který se nemůže dotknout chladného železa ani v silných
kožených rukavicích.
Pak nadešel dramatický okamžik a McBride zrušil maskovací
kouzlo, díky němuž vypadal jako člověk. Nebyl krásný, právě
naopak, ale každý, kdo kdy viděl štěně šarpeje, ví, že ošklivost
může mít i své charisma. Jedním z důvodů, proč Šedí páni
vybrali zrovna McBrida, byl, že zahradní skřítci jsou něžná
stvoření a snadno se na ně dívá. Jeho obrovské, hnědé, truchlivé
oči se celé týdny objevovaly na obálkách časopisů hned vedle
málo lichotivých obrázků Kincaidovy manželky, jež byla později
usvědčena z vraždy.
A tak se nižší fae, slabí a atraktivní tvorové, odhalili na
rozkaz Šedých pánů světu. Velcí a strašliví, mocní a odporní
zůstávali i nadále v úkrytu a čekali, jak svět zareaguje na
snesitelnější stvoření. Tady, řekli šarlatáni Šedých pánů, kteří
byli McBridovými právníky, tady je skrytý lid: něžná domácí
víla, která učila ve školce, protože milovala děti, nebo mladý
muž, selkie, který riskoval život, aby zachránil oběti z potopené
lodi. Zpočátku to vypadalo, že se taktika Šedých pánů vyplatí všem
nadpřirozeným stvořením, ať už byla fae, nebo ne. V New Yorku
nebo v Los Angeles vznikly restaurace, kde se bohatí a slavní
mohli nechat obsluhovat lesními skřítky nebo muryany.
Hollywoodští producenti natočili Petra Pana s chlapcem, který
uměl doopravdy létat, a Zvoněnku hrála skutečná víla – výsledný
film přinesl rekordy v návštěvnosti kin.
Ale už na počátku se objevily problémy. Známý televizní
kazatel využil strachu lidí z fae a posílil svoji kontrolu nad
věřícími a jejich bankovními účty. Konzervativní zákonodárci
přišli s návrhem povinné registrace. Vládní agentury začaly
potají dělat seznamy fae, které by mohly využít nebo zneužít
proti nim, protože i v Evropě a v částech Asie přinutili Šedí páni
vystoupit nižší fae z úkrytu.
Když Šedí páni řekli Zeemu, mému bývalému šéfovi, že se
musí odhalit, prodal Zee garáž a napřed se na několik měsíců
stáhl do ústraní. Viděl, co se stalo fae, kteří se snažili pokračovat
ve svých životech, jako by se nich nestalo.
Fae mohli být baviči nebo turistickou atrakcí, ale domácí víla,
která pracovala ve školce, byla potichu poslána do důchodu.
Nikdo nechtěl mít fae za učitele, mechanika nebo za souseda.
Těm fae, kteří žili v lepších čtvrtích, rozbili okna a
pomalovali jim domy sprostými graffiti. V méně bezpečných
čtvrtích byli fae přepadáváni a biti. Nemohli se bránit, protože se
báli Šedých pánů. Ať už jim lidé provedli cokoli, trest Šedých
pánů by byl mnohem horší.
Vlna násilí vedla k založení čtyř velkých rezervací pro fae.
Zee říkal, že fae ve vládě viděli v rezervacích nápravu škod a
využili jakýchkoli prostředků k tomu, aby přesvědčili i zbytek
kongresu.
Každý fae, který souhlasil se životem v rezervaci, dostal
domek a měsíční apanáž. Jejich děti (jako Zeeho syn Tad)
získaly stipendium na dobré univerzity, aby se mohly stát
užitečnými členy společnosti... pokud najdou práci.
Rezervace vyvolaly mnoho polemik na obou stranách. Já
osobně si myslím, že se Šedí páni a vláda měli poučit z
nespočetných problémů rezervací původních obyvatel Ameriky,
ale Zee byl přesvědčen, že rezervace jsou jen prvním krokem v
plánech Šedých pánů. Věděla jsem o nich dost na to, abych
připustila, že může mít pravdu. Ale stejně jsem si dělala starosti.
Ať už přinesly rezervace jakékoli zlo, zmenšily narůstající
problémy mezi lidmi a fae, alespoň v Americe.
Avšak lidé jako zastupující pastor byli důkazem, že
předsudky a nenávist přežívají a bují. Někdo za mnou zabručel,
že doufá, že se pastor Julio do příštího týdne uzdraví, a tichý
souhlas lidí okolo mě trochu povzbudil.
Slyšela jsem o lidech, kteří viděli anděly nebo cítili jejich
přítomnost. Nevím, jestli cítím boha nebo jednoho z jeho andělů,
ale většina kostelů je prodchnuta přívětivým duchem. Jak pastor
pokračoval v proslovu štvaném strachem, cítila jsem, jak duch
smutní.
Když jsem odcházela, potřásl mi pastor rukou.
Nejsem fae, i když je to velmi široký pojem. Moje magie
pochází ze Severní Ameriky, ne z Evropy, a nepotřebuji
maskovací kouzlo, abych splynula s lidskou populací. A přesto
by mě ten muž nenáviděl, kdyby zjistil, co jsem.
Usmála jsem se na něj, poděkovala mu za mši a popřála mu
vše nejlepší. Písmo říká "miluj svého nepřítele". A moje
nevlastní matka vždy dodávala: "Anebo k němu buď aspoň
zdvořilá."