Spolek ΩΔΨ - 24.kapitola

×××Tom×××

Mel jsem neviděl už nějakou dobu. Tak aspoň dva tři dny. Těšil jsem se na to, jak budeme mít zase společnou hodinu biologie, ale kdoví, jak se ke mně bude zase chovat. Jestli mě zase bude ignorovat, tak teda nevím, co s ní. Dal jsem jí jasně na vybranou, tak doufám, že mě nebude moc trápit a hned mi skočí do náruče.. Ale to by asi bylo moc ideální. Je pěkná a nedivil bych se, kdyby za ní běhali jiní kluci. A třeba ani nemusím být zrovna její typ, tak jaká je pravděpodobnost, že já budu ten šťastlivec?

"Pane Kaulitzi, můžete pokračovat?" Vyzval mě profesor, tak jsem začal číst úryvek tam, kde jsme skončili. Ze začátku roku jsme si vždycky četli úryvky. Dobré pro ty, kdo rádi čtou. Pro mě je to největší poděs. A navíc, když mám číst nahlas. Ale nejsem nějaká máčka, tak jsem se do toho patřičně opřel.

"Děkuji." Řekl profesor, když jsem dočetl. Jenom jsem na něj kývl a podíval se z okna. Hezky svítilo slunce, bylo teplo a příjemně. Dneska bych se mohl jít projít do parku. Třeba bych tam narazil na Mel. Nebo bych ji mohl navštívit v domě. To by mi snad Teresa zakázat nemohla, ne? A i kdyby jo, najdu si způsob, jak se k ní dostat.

Šel jsem ze školy k domu. Vybral jsem si tu delší cestu, abych trochu zabil čas, protože jsem opravdu nevěděl, co bych mohl dělat. Učit se mi opravdu nechtělo, musím si dát trochu času, odpočinout mému chudáčku mozku. V důsledku toho, že jsem si vybral delší cestu, jsem procházel kolem hřiště. Bylo oplocené a když se vešlo do areálu, po stranách byly dřevěné lavice, ze kterých se povzbuzovalo během nějakých zápasů. Bylo tady fotbalové hřiště a hned vedle plac na volleyball. A když jsem procházel kolem, slyšel jsem, že se asi zahájil volleyballový kurz. Že bych začal chodit? To by mě asi ale zabilo. Za první, kvůli mým plicím, a za druhé kvůli fotbalistům. Když jsem odmítl chodit na fotbal, co by řekli tomu, že je ze mě poskok u sítě?

Vešel jsem dovnitř a posadil se na nejvyšší lavičku, odkud byl dokonalý rozhled na celé prostory areálu. Sice jsem musel trochu přivírat oči, abych viděl, ale to bylo spíš kvůli slunci, než kvůli dálce. A celkem mě překvapilo, koho jsem to tam neuviděl. Poznal bych ji všude. Její štíhlé tělo, vypracovanou postavu a ve slunci se lesknoucí vlasy. Mel tam stála v tričku na ramínka a teplákových kapri kalhotách, které trochu odhalovaly její sexy nohy. Všechno měla na sobě uplé, takže jsem se nemohl nabažit z jejích křivek. Po celém těle mi probíhalo zvláštní vzrušení.. A připadalo mi divné, že ji takhle špehuju, ale přece jenom, je to veřejně přístupné, ne? A můžu se pak vymluvit na to, že jsem se chtěl taky zapsat. I když jsem to měl udělat už během vybírání volitelných předmětů, volleyball má být podle mě taková oddychovka. A kvůli Mel bych klidně začal sportovat.

Pohodlně jsem se usadil a díval jsem se, jak se umístili. Asi budou hrát, řekl bych. Určitě už mají po rozcvičce. Melanie se postavila na podání. Nadhodila si a udeřila balon takovou silou, že přeletěl přes síť. Asi má víc síly, než jsem myslel, protože jsem předpokládal, že její podání nepřeletí hřiště. Hodně jsem ji podcenil. Hrála snad nejlíp ze všech nováčků, kteří teď pobíhali po její půlce hřiště. I když stála vzadu, vychytala snad nejlíp všechny balony, které letěly jejím směrem. I na tu dálku jsem slyšel trenéra, jak pěje chválu na nováčka, kterému to tak jde. To se asi jenom tak nevidí..:D

Vytáhl jsem si pití. Cítil jsem, jak mám vyschlo v krku. A když jsem se znovu podíval na hřiště, asi jsem o něco přišel. Mel seděla na zemi a držela se za kotník, trenér rychle běžel k ní a ostatní tam jenom postávali jako křupani a nehnuli ani brvou. To mě nenechalo klidným. Vstal jsem a rozhodl se, že jí pomůžu do Omegy.

"Někdo s ní bude muset zajít na ošetřovnu." Slyšel jsem, jak trenér k sobě volá nějaké holky. Ty jí sotva pomůžou.

"Mohl bych se nabídnout? Zrovna jsem procházel kolem a všiml si, že se tady stal úraz. Aby si holky zahrály, tak já ji klidně na ošetřovnu odvedu, stejně to mám cestou." Zalhal jsem. Nemusí vědět, že jsem tady zrovna kvůli ní..

"Oh, to by bylo od vás milé. Melanie, že ano? Běžte si zabalit věci, tady pan.." Podíval se na mě trenér.

"Kaulitz." Představil jsem se.

"Ano.. Tady vám pan Kaulitz pomůže.." Pomohl jí na nohy. S mojí pomocí. Všiml jsem si, jak ostatní holky úžasem skoro nedýchají, ale to mi bylo celkem jedno. Já jsem měl oči jenom pro ni. Ale nezdálo by se, že je ona na tom stejně. Pořád se dívala někam dolů a tváře jí hořely studem. Byla TAK roztomilá.

"Mel, kde máš věci, zajdu ti pro ně.."

"Já si pro ně zajdu sama." Otočila se a pomalým kulhavým krokem, aby moc nezatěžovala bolavý kotník, vyšla směrem k šatnám. Hned jsem ji dostihl třemi dlouhými kroky a chytl kolem pasu, abych jí pomohl.

"Nemusíš to dělat." Pošeptala.

"Ale já chci." Pošeptal jsem taky, ale ona už neopověděla. Přišli jsme až k šatně. Posadila se na lavičku, vytáhla si svůj batůžek a napila se z láhve.

"Jsem spocená jako prase." Koukla na mě.

"Je to sexy." Pokrčil jsem rameny. Začervenala se, ale v jejím pohledu bylo něco něžného, co jsem nedokázal identifikovat. A zase neodpověděla. A co by měla říct? Díky? Jsem fakt pakoš.. Ale jsem rád, že se mnou mluví.. Pokrok. I když, teď může být ráda, že jí někdo pomůže. Ale i přesto věřím tomu, že by byla schopná odhopkat po jedné noze až do Omegy..