Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 13

13. kapitola
Když byl Charles ještě chlapec, jeho dědeček vzal každý podzim svůj lid a vyrazil na setkání s ostatními indiánskými kmeny, většina patřila k Ploskohlavým, Tunahům nebo jiným sejlišským skupinám, někdy s nimi ale cestovali i Šošoni, se kterými udržovali přátelské vztahy. Jeli na koních na východ lovit buvoly, aby se připravili na zimu.
Už ale nebyl chlapec a cestovat na východ nebylo dobrodružstvím, ne když to znamenalo, že se s družkou znovu ocitl ve velkém městě, místo aby byl doma v horách Montany. Ode dne, kdy zabil Benedicta Heutera uběhly tři měsíce, a nyní se vrátili zpátky na soud s jeho bratrancem. Boston byl v tuto roční dobu nádherný – stromy se ukazovaly v celé podzimní kráse. Vzduch byl ale cítit výfukovými zplodinami a příliš mnoha lidmi.
Svědčil; Anna svědčila; agenti FBI svědčili. Lizzie Beauclairová o berlích, s kolenem v dlaze a s jizvami po ranách, které jí Heuterovi způsobili, svědčila. Jednou, po mnoha operacích, snad bude schopná chodit bez berlí, tanec ale nepřicházel v úvahu. Lékaři jí mohli zmenšit jizvy, po zbytek života ale v zrcadle uvidí stopy, které na ní Heuterovi zanechali.
Když předložila svůj případ obžaloba, ujali se slova obhájci.
Poslední měsíc odhalovali porotě peklo, kterým si Les Heuter v dětství prošel. I Charles ho málem litoval. Málem.
Charles byl ale u toho, viděl vypočítavý výraz na jeho tváři, když zastřelil strýce. Už tehdy plánoval svoji obhajobu, plánoval, že všechno svalí na mrtvé. Jeho strýc se mýlil; Les Heuter byl chytrý.
Heuter seděl na lavici obžalovaných, dokonale upravený v obleku, košili a kravatě. Nic příliš drahého. Nic příliš pestrého. Udělali něco s jeho vlasy a oděvem, takže vypadal mladší, než byl. Vysvětlil porotcům, reportérům i divákům v soudní síni, jaké to bylo žít se šíleným mužem, který ho od deseti let nutil čistit zemi – tak Travis Heuter nazýval mučení a znásilňování obětí.
"Můj bratranec Benedict byl starší než já," vyprávěl. "Byl to hodný kluk a snažil se mě před starcem chránit. Několikrát se nechal místo mě zbít." Zamrkal, aby potlačil slzy, a když to nepomohlo, utřel si je.
Možná byly jeho slzy upřímné, Charlesovi se ale zdály příliš dokonalé, jediná slza silného muže, která měla vyvolat soucit, ne skutečné slzy, které by se daly považovat za slabost. Les Heuter dvě desetiletí tajil, co je; nezdálo se přehnané, že by hrál i před porotou.
"Když bylo Benedictovi jedenáct, dostal záchvat a začal jednat násilnicky. Asi dva měsíce úplně šílel. Pokusil se probodnout strýce, zbil mě a..." Opatrně sklopil oči a začervenal se. "Choval se jako jelen nebo los v říji. Strýc se to z něj pokusil vymlátit, zkoušel drogy, ale nic nepomáhalo. A tak zavolal slavné čarodějce. Ukázala nám, co je a co asi musel instinktivně skrývat. Vypadal jako normální kluk – fae to nejspíš umí vypadat jako kdokoli jiný – byl ale netvor. Měl paroží jako jelen a kopyta. A byl i mnohem vyšší než ostatní děti jeho věku, měřil skoro metr osmdesát. Moji tetu v šestnácti znásilnil nějaký cizí muž. Tehdy jsme pochopili, že to udělal netvor."
Jeho advokát počkal, dokud se hluk v soudní síni neutišil, pak položil další otázku. "Co váš strýc udělal?"
"Dal čarodějce hromadu peněz a ona mu ukázala, jak udržet Benedictovu říji pod kontrolou. Dala mu talisman, který měl nosit u sebe. Řekla mu, že když vyryje tak měsíc nebo dva před tím, než měl Benedict upadnout do říje, do zvířete určité symboly, zastaví ho to. Měli jsme obětovat zvířata, ale," nasadil znechucený výraz, "strýc zjistil, že s lidmi to funguje líp. Čarodějka o nás ale věděla, proto jsme se jí museli zbavit. Strýc ji zabil a pohodil na trávníku před domem jejích příbuzných."
Byl to mistrovský výkon a Heuterovo chování se nezměnilo ani během křížového výslechu, podařilo se mu zatajit netvora v sobě, který pomáhal znásilňovat, mučit a zabíjet lidi skoro dvě desetiletí.
Jeho otec byl skoro stejně brilantní. Když mu zemřela žena, opustil syna a dal ho na výchovu staršímu bratrovi, protože byl příliš zaměstnaný politikou a pohlcený žalem. Myslel si, že bude lepší, když chlapce vychová někdo z rodiny než placená výpomoc. Jak porotu informoval, rozhodl se odstoupit ze své pozice v senátu.
"Je to příliš málo, příliš pozdě," pravil s lítostí, která byla působivá, protože ji myslel vážně. "Nemohu ale pokračovat v práci, která mému synovi tolik ublížila."
A během celé obhajoby Heuterův prohnaný tým právníků porotě a lidem v soudní síni opatrně připomínal, že zabíjeli fae a vlkodlaky. Že Les Heuter byl přesvědčený, že chrání lidi.
Když Heuter vyprávěl o tom, že jeho strýc viděl ve vlkodlacích děsivé příšery, jeho právník předložil fotografie pedofila, kterého zabili vlkodlaci v Minnesotě. Dal si dobrý pozor, aby řekl, že šlo o pedofila a minnesotské úřady ví jistě, že viníci byli náležitě potrestaní, velmi dobrý pozor, aby řekl, že právě takové věci Travis Heuter synovci ukazoval.
A Charles si byl jistý, že nikdo z poroty neslyšel nic z toho, co obhájce říkal; viděli jen obrázky. Ukázali jim fotky mrtvého Benedicta Heutera. Samotné tělo zmizelo několik hodin poté, co ho odvezli do márnice, fotky ale zůstaly. Ukazovaly netvora zbroceného krví, nic z ladnosti, se kterou se pohyboval za života. Jeden snímek ukazoval kosti na jeho krku, rozdrcené a odtržené od sebe, třebaže byly velké jako jablko, které někdo dosti odporně použil pro srovnání.
A přestože největší netvor v síni seděl na lavici obžalovaných, Charles si byl jistý, že členové poroty viděli jen Benedicta Heutera – a vlkodlaka, který ho zabil.
Na rozsudek čekali v Beauclairově kanceláři, Charles, Anna, Lizzie, Beauclaire, jeho bývalá žena a její současný manžel. Charles litoval, že raději nepřijali Isaacovu pozvánku na dobrý oběd – Beauclaire ale trval na svém, a to zdvořilým, přesto nepokrytě výhrůžným způsobem, jak to někteří nejstarší fae dělávali. Charles byl přesvědčený, že mu šlo hlavně o Annu, že chtěl, aby byla s Lizzie, až Heutera odsoudí.
Protože Beauclaire byl právník a stejně jako Charles věděl, že dostane nízký trest. Obhájci si odměnu zasloužili. Nemohli vymazat všechna těla, která po sobě Heuterovi zanechali, udělali ale, co mohli.
Beauclairova kancelář byla cítit prázdnotou. Police na stěnách byly čisté a holé. Odcházel do důchodu. Poté co byl oficiálně identifikován jako fae, jeho firma prohlásila, že bude v nejlepším zájmu společnosti i klientů, když odejde. Nezdálo se, že by mu to vadilo.
Charlesův čich mu prozradil, že zbytek firmy tvoří většinou fae – a v chodbě viděl spoustu krabic. Možná plánovali firmu úplně zavřít, změnit si identitu a začít znovu. Patřilo to k darům/prokletí dlouhého života. Sám taky několikrát "odešel na odpočinek" a začal jinde.
Hráli karty podle trochu jiných pravidel, než byli s Annou zvyklí, ale tak už to u karet chodilo. Zaměstnalo je to při čekání a snížilo to napětí.
Lizziini rodiče se neměli nijak v lásce, třebaže se k sobě chovali až děsivě zdvořile. Její otčím napětí ignoroval a zdálo se, že se rozhodl, že jeho povinností je Lizzie zabavit.
Když jim zavolali, že porota vynesla rozsudek už po čtyřech hodinách rozmýšlení, s úlevou odhodili karty na stůl.
Soudkyně byla šedovlasá žena se zaoblenými rysy a očima, které se raději usmívaly, než mračily. Během procesu se vyhýbala pohledu na Charlese, Annu i Isaaka – a pokradmu postavila ochranku mezi sebe a lavici svědků, kdykoli byli k výslechu předvoláni vlkodlaci nebo fae, a to včetně Lizzie. Pomalu a trpělivě vyjmenovala všechny oběti,
z jejichž vraždy byl Les Heuter obviněn. Chvíli to trvalo. Když skončila, zeptala se: "Shledáváte obžalovaného vinným, nebo nevinným?"
Předseda poroty nervózně polkl, pohlédl na Charlese, odkašlal si a řekl: "Shledáváme obžalovaného nevinným ve všech bodech obžaloby."
Soudní síň na okamžik zadržela dech.
Potom se postavil Alistair Beauclaire. Tvář měl bez výrazu, z každičkého kousíčku jeho těla ale sálal vztek. Pohlédl na členy poroty, pak na soudkyni. Aniž by změnil výraz, obrátil se a odkráčel ze soudní síně. Teprve když odešel, rozpoutal se povyk.
Les se nadšeně objal s právníky a s otcem. Při pohledu na ně Anna tiše zavrčela.
"Musíme odsud dostat Lizzie," řekl Charles. "Promění se to tu v cirkus."
Postavil se a tělem vyklidil cestu Beauclairově dceři, její matce i otčímovi, které Anna popohnala ven. Několik reportérů na ně křiklo otázky, ucouvli ale, když Charles vycenil zuby – anebo to možná bylo jeho očima, protože bratr vlk je proměnil ve zlaté.
"Čekala jsem mírný trest," pravila Lizziina matka a zuby jí jektaly, jako by venku nebyl chladný podzim, nýbrž mrzlo – Charles hádal, že zuří. "Myslela jsem, že ho odsoudí za menší přečin. Ani mě nenapadlo, že ho prostě osvobodí."
Její manžel objal kolem ramen Lizzie, která vypadala úplně omráčená.
"Je volný," hlesla zmateně. "Věděli to. Věděli, co provedl. Nejenom mně, ale i ostatním lidem – a prostě ho nechali jít."
Charles věnoval část pozornosti Heuterovi, který na schodech soudu, asi patnáct metrů od nich, promlouval k davu reportérů. Jeho řeč těla i tvář napovídaly, že skutečně lituje toho, co ho strýc donutil udělat. Bratr vlk zavrčel. Heuterův otec, texaský senátor, stál za ním a ruku měl položenou na jeho rameni. Kdyby některý z nich viděl výraz Lizziiny matky, začali by si shánět bodyguardy. Mít po ruce zbraň, použila by ji.
Charles ji dobře chápal.
"Využili odlišnosti fae a vlkodlaků a vyděsili porotu," řekl Lizziin otčím, který byl stejně šokovaný jako Lizzie. Potom pohlédl Charlesovi do očí, třebaže ho Beauclaire varoval, aby to nedělal. "Travis a Benedict už nikomu neublíží – a Les bude pod dohledem, i kdybych si na něj měl najmout lidi sám. Udělá chybu, a my ho dostaneme za mříže."
"Možná by stálo za to prověřit porotce," navrhla Anna chladně, nedokázala ale potlačit vztek. "Senátor má dost peněz na to, aby je v případě potřeby podplatil."
Lizziin otčím se otočil k dceři a hlas mu zjihl. "Odvezeme tě domů, zlatíčko. Pravděpodobně budeš muset poskytnout rozhovor, aby ses zbavila reportérů, můj právník nebo tvůj táta se o to ale postarají."
"A Alistair samozřejmě zmizel, když ho nejvíce potřebujeme," zabrblala Lizziina matka. Její hlas ale nezněl záštiplně. Pak řekla: "Dobrá, není to fér. Ví, že s námi jsi v bezpečí, zlatíčko. A asi se bál, že by Heutera zabil, kdyby viděl, jak se naparuje, volný jako pták. A i když bych si přála, aby to udělal, nadělalo by to jenom další problémy. Vždycky říkal, že se mu stýská po dobách, kdy mohl zabít každého, kdo mu šel na nervy."
Anna položila Charlesovi ruku na paži. "Slyšíte to?" zeptala se tak naléhavě, že se k ní otočili.
Charles přes křik davu lidí, troubení aut a klapot podkov koní nic neslyšel.
Anna se rozhlédla a postavila se na špičky, aby viděla přes ostatní lidi. Na schodech se pořád kupil dav a obléhaly je hordy reportérů, protože sériový vrah a senátorův syn v jednom znamenali velký článek. I Charles se rozhlédl – a uvědomil si, že tu žádní koně nejsou.
Neviděl, kdy se objevili nebo odkud přišli, prostě tu najednou byli. Po několika minutách si jich všimli i ostatní lidé a zmlkli. Provoz se zastavil. Reportéři byli pořád zaujatí kupou lží, které Les Heuter vyprávěl pro celostátní zprávy, senátor Heuter ale stál čelem k ulici a stiskl synovi rameno.
Na ulici před soudem se seřadilo padesát devět černých koní. Byli vysocí a štíhlí jako šlechtění dostihoví koně, jejich hřívy a ocasy byly ale hustší – až příliš husté – a měli do nich vpletené stříbrné řetězy se zvonky.
Charles se v koních vyznal. Nebylo možné, aby padesát devět koní zůstalo stát naprosto bez hnutí, aniž by některý z nich zastříhal ušima nebo mrskl ocasem.
Měli bílá sedla – staromódní sedla s přední a zadní rozsochou, takže vypadala skoro jako westernová, jen bez hrušky – a stříbrné sedlové pokrývky. Žádný z koní neměl uzdu.
Na každém seděl jezdec v černém oděvu lemovaném stříbrem a byl stejně nehybný jako jeho kůň. Jezdci na sobě měli volné kalhoty z lehké látky a tuniky zdobené stříbrnou nití, každý měl jinou výšivku. U toho to byly květiny, u tamtoho hvězdy, u dalšího břečťan. Charles věděl, že tu působí magie, nerozeznal totiž žádné tváře, třebaže jezdci neměli masky.
Jakmile se kouzlo jejich příjezdu začalo rozplývat a davem se rozlehl šepot, pohnuli se. Koně ustoupili dozadu a postavili se do dvou řad tváří k sobě. Mezi nimi se pomalým krokem blížil bílý kůň. Ani on neměl uzdu – neměl ale ani sedlo. Do hřívy a ocasu měl ale vpletené černé řetězy ověšené stříbrnými zvonečky, které sladce cinkaly do rytmu jeho klidného kroku.
Na koni seděl muž oděný do stříbrné a bílé. V pravé ruce držel krátký stříbrný meč, v levé snítku rostliny s modrozeleným listím a malými žlutými květy. Byla to routa.
Bílý kůň se zastavil pod schody a Charles si všiml dvou věcí. Za prvé, kůň měl jasně modré oči, které obrátil k němu, chvíli ho chladně studoval a pak je přesunul k Lizzie. A za druhé, jezdcem byl Lizziin otec.
"Říkal jsem jim," pronesl čistým, zvučným hlasem, "že by neměli někomu tak starému a mocnému, jako jsem já, dát dceru, kterou by miloval. Že to špatně skončí."
Kůň se pohnul, zvedl přední nohu, zahrabal do vzduchu a znovu ji postavil na zem.
"Teď budeme všichni žít s následky."
Kůň se zvedl na zadních, ale nevzepjal se. Jednalo se o precizní, pomalý pohyb, vyrovnaný a ladný jako baletní figura.
"To, co se dnes stalo, nebyla spravedlnost. Ten muž znásilnil a mučil moji dceru. Až by s ní skončil, zabil by ji. Vy všichni nás ale vidíte jako netvory – tolik se bojíte tmy, že nevidíte netvory mezi sebou. Tak tedy dobře. Jasně jste dokázali, že ani my, ani naše děti nejsou občany této země, že mezi vás nepatříme. A že musíme počítat s jinou spravedlností, která má málo společného s krásnou dámou s vahami v ruce – a všechno s vaším strachem."
Kůň znovu klesl na všechny čtyři.
"Vybrali jste si. A všichni budeme žít s následky. Tedy většina z nás. Většina z nás s nimi bude žít."
Kůň se vydal nahoru po betonových schodech. Stříbrem okovaná kopyta cvakala, Alistair Beauclaire drtil v levé ruce routu a sypal ji za sebou, vrstva lístků ale byla na snítku, se kterou začal, příliš silná. Poslední zbytky mu vypadly z ruky, když se zastavil před Lesem Heuterem.
Charles se konečně pokusil pohnout – zjistil ale, že může jenom dýchat.
"Není spravedlivé, aby muž, který zaútočil na moji dceru, žil," prohlásil Beauclaire. Zvedl meč, ťal a maso i kosti, které zasáhl, ho sotva zpomalily. Přímo před televizní kamerou uťal Lesu Heuterovi hlavu – a pak promluvil.
"Dvě stě let jsem byl vázán přísahou, že nepoužiju svoji moc pro osobní prospěch ani pro ten svého lidu. Na oplátku nám bylo dovoleno přistěhovat se sem a žít v tiché harmonii na místě nespoutaném železem."
Neřekl, komu přísahal, Charles ale věděl, že na tom nezáleželo. Pro tak mocného fae byl slib dítěti stejně závazný jako slib daný králi nebo papeži.
Beauclaire ukázal zakrváceným mečem na tělo na zemi a tiše pokračoval: "Ty doby jsou ale pryč, protože tento muž a ti, kdo ho bez ohledu na spravedlnost osvobodili, mě přísahy zbavili. Vrátili magii jak mně, tak mému lidu. Znovu nadchází náš čas."
Potom pozvedl krvavý meč k nebi a krutě prohlásil: "My fae prohlašujeme, že nepodléháme zákonům Spojených států amerických. Neuznáváme je. Nemají nad námi žádnou moc. Od této chvíle jsme suverénní národ a vztahujeme nárok na všechny země, které nám byly postoupeny. Budeme s vámi jednat, jako jeden nepřátelský národ jedná s druhým, dokud se nerozhodneme jinak. Říkám to já, Alistair Beauclaire, opět a znovu Gwyn ap Lugh, princ Šedých pánů. A všichni vyslyší mé přání."
Bílý kůň se zvedl na zadní, otočil se a tryskem se rozběhl dolů ze schodů a cestou, kterou mu ostatní jezdci utvořili. Jak běžel, zvedala se za ním bílá mlha, která je na okamžik všechny pohltila. Když se rozplynula, byli všichni fae pryč.
Senátor Heuter klesl na kolena, aby oplakal syna.

Marok vešel do synova domu. Charles se v noci vrátil domů – rovnou z Bostonu. Rozhodl se, že nebude létat komerčními lety, dokud budou vyžadovat, aby se díval, jak se cizí lidé dotýkají jeho družky. Proti této logice neměl Bran co namítnout, dorazili proto ale pozdě a šli rovnou spát. Bran je chtěl nechat odpočívat, potřeba ujistit se, že jsou v pořádku, ale přemohla veškerou zdvořilost.
Nehlučně prošel chodbou k ložnici.
Charles spal a Anna ležela natažená na něm, vlasy jí přitom zakrývaly tvář. Bran se usmál, protože ho potěšilo, že syn je šťastný. Bez ohledu na to, co se ještě pokazí, a obával se, že kvůli nečekanému tahu obvykle tak opatrných fae půjde brzy k šípku spousta věcí, vědomí, že Charles bude v pořádku, ho potěšilo. Zrovna teď, když sledoval spícího syna, naprosto chápal Beauclairův krok.
Charles pootevřel oči, byly zlaté.
"Ještě chvíli spi, bratře vlku," zamumlal Bran velmi tiše. "Budu hlídat, dokud se nevzbudíš."
"Fae se stáhli do rezervací," řekl Bran a naservíroval Anně lívance. Vždycky je měl rád k snídani, tyto ale měly tvar jelena, což bylo nové. Charles se snažil otcovo chování nerozebírat, když to šlo.
"A co lidé?" zeptala se Anna. "Byrokracie v rezervacích?" Jí tvar lívanců nevadil.
Když se po dlouhém letu z Bostonu do Montany probudil, zjistil, že jim otec chystá snídani: párky a lívance ve tvaru jelena. A nebyl to jen tak nějaký jelen – vypadal jako Bambi z Disneyho pohádky. Charles nechtěl vědět, jak to otec dokázal.
Charles měl radši, když jeleni chutnali jako maso a lívance vypadaly jako lívance. Bratr vlk tvrdil, že je vybíravý. Bratr vlk měl patrně pravdu.
"Lidi vyhnali a zabouchli za nimi vrata. Armádní helikoptéry, které měly oblast monitorovat, najednou nemůžou rezervace najít."
Charles si odfrkl. "Typičtí fae."
"Spojili se se mnou," přiznal otec.
Charles odložil vidličku. Anna byla Anna, proto vzala tchánovi z ruky naběračku a posadila ho. Nic neřekla, prostě navršila lívance na talíř, polila je javorovým sirupem a podala je Branovi.
"Co chtěli?" zajímal se Charles.
"Omluvili se, že nám komplikují snahu začlenit se do lidské společnosti." Ukousl si z lívance a zavřel oči. "A poděkovali mi za to, že jim můj syn pomohl v záležitosti Lese Heutera."
"Fae poděkovali?" zeptal se Charles. Fae nikomu neděkovali, stejně jako nebylo moudré děkovat jim: ocitli jste se tak v jejich moci.
Otec kývl. "Potom mě požádali, abych se s nimi sešel. Chtějí navázat diplomatický styk."
"Co jsi jim řekl?"
Otec se usmál a vložil si do úst další kus lívance. "Řekl jsem, že to zvážím. Nedovolím, aby si mě podřídili."
Anna zvedla sklenku s pomerančovým džusem ve formálním přípitku. "Na zajímavé časy," řekla.
Jeho otec se k ní naklonil a políbil ji na čelo.
Charles se usmál a snědl sousto jeleního lívance. Chutnalo dobře.