Life is not meant to be easy - 2

2. kapitola
Ne, ne, ne! Vzala jsem hrnek od čaje, který jsem násilím vypila a mrštila jím o stěnu v jídelně. Střepy se rozletěly po celé místnosti a já dál jen tupě zírala na místo, kde se roztříštil o stěnu. "Proč?! Sakra, proč já?!" Křičela jsem. Už je to dva dny, co mi zavolal ten chlap a řekl, že jsou mí rodiče mrtví. V nejbližší době mě tady má vyzvednout mámy sestra Julia, která mě přímo nesnáší.
Sešla jsem schody z mého pokoje, vzala si kabelku a otevřela dveře. Čekala na mě Julia a společně jsme nasedly do jejího starého auta. Za pár minut jsme se měli sejít s notářem a dojednat poslední detaily. Měl totiž na starost uspořádat celý pohřeb.
"Mrzí mě to, ale peníze po rodičích vám můžu vydat, až dosáhnete osmnácti let." Notář se s námi rozloučil a teta mě odvezla zpět domů.
"Mám tě sice na starost, ale nebudu tě hlídat. Už jsem volala na ubytovnu u tý tvý nový školy a domluvila, že tam můžeš bydlet už teď. Zítra přijedu a odvezu tě tam. Tak si sbal všechny věci." Nedala mi ani prostor na odpověď, vzala telefon a vytočila nějaké číslo. S mobilem u ucha vyšla ze dveří a zavřela za sebou.
To zdlouhavé plánování pohřbu mě vyčerpalo natolik, že jsem ani neměla sílu se s ní hádat. S povzdechem jsem vylezla po schodech a z jejich ložnice si vzala svůj velký lodní kufr a jednu velkou sportovní tašku. To by mohlo stačit. Naposledy jsem si prohlédla jejich ložnici, do které už se nikdy nevrátí. Nikdy už neusnou ve svojí velké posteli a nebudou se držet v náručí. Nikdy už neuvidí tenhle dům, který sami pomáhali stavět. A nikdy už neuvidí mě.
Nesmím brečet. Ne znovu. Rychle jsem opustila jejich pokoj a zavřela za sebou dveře. Chodbou jsem přešla ke svému pokoji a hodila na postel tašku i s kufrem.
Otočila jsem se ke skříni a do kufru nandala celý její obsah. Neměla jsem toho moc a vlastně jsem byla ráda, protože to ve mně akorát dokázalo vyvolat vzpomínky. Každé tričko, kalhoty nebo i ty praštěné ponožky měli svůj příběh. A ten mě jen nutil vzpomínat. Takže čím víc věcí si koupím v Německu, tím to bude lepší.
Z polic jsem sundala všechny knížky, sošky a fotky nebo DVD a naskládala jsem to k oblečení do obřího kufru. Ten jsem obtížně zapnula a vzala si tašku. Ještě musím sbalit věci v koupelně a po celém domě.
V koupelně jsem do tašky naházela všechno, co tu bylo. Nezajímala jsem se o to, jestli líčidla a sprchové gely s šampóny jsou moje nebo matčiny. Sbalila jsem si i všechny voňavky. Nezajímalo mě, že jsou mezi nimi i tátovy.
Tašku jsem hodila dolů pod schody a prošla celý dům. Všechny moje věci už byly sbalené a já se ještě přesvědčovala, jestli mám vše, co potřebuji a únavou jsem nakonec usnula na své posteli i s kufrem vedle sebe.
Vzbudil mě až zvonek u dveří. Vylezla jsem z postele a napůl po slepu otevřela vchodové dveře.
"No konečně. Ty ještě nejsi hotová? Za čtvrt hodiny nejdéle musíme jet!" Teta Julia vešla do obýváku a usadila se na pohovce.

"Chvátej, za pět minut přijedou stěhováci, odvezou tvoje věci a sbalíme ti i tuhle televizi, DVD přehrávač, nějaký filmy a pár dalších věcí." Vyhnala mě.
Oblékla jsem si černou upnutou sukni do půlky stehen, černý tílko a na nohy jsem si nazula černý boty na podpatku. Ani mě nenapadlo vzít si něco veselejšího, když moje nálada je teď věčně pod bodem mrazu. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a na oči, které jsem si přetřela voděodolnou řasenkou, si nandala velké tmavé brýle s bílými obroučky. To byla jediná věc, která nebyla černá.
Kufr i s taškou jsem postavila nad schody a než jsem stihla cokoli udělat, objevili se u mě dva chlápci a vzali ty tašky do nějakého auta. Asi ti stěhováci.
Všechno bylo už naložené a vyrazili jsme na několikahodinovou cestu.
Já si sedla na zadní sedadlo za tetu, která řídila, a za námi jeli stěhováci, aby nemuseli hledat cestu. Sledovala jsem, jak okolo auta probíhá krajina, kterou už zřejmě neuvidím. Vyndám si ze svojí černé kabelky mobil a zapojím sluchátka. Nandám si je do uší a pustím si svoje písničky. Mám ráda hodně písniček od různých autorů, ale na rozloučenou s mým domovem jsem si pouštěla pouze ty české.
Každá sloka českých textů mi vháněla do očí nové slzy. Tiše jsem je nechala stékat po tvářích a v duchu dávala sbohem svému životu.
Auto náhle zastavilo a mě došlo, že už je konec. Už jsem v Německu a můj domov s rodiči patří do jiného života. Přepadl mě pocit zrady. Julia se o mě má postarat a pomoct mi překonat smrt rodičů. A ona mě místo toho odstěhuje do Německa a sama se někam vypaří.
"Vystupuj. Musíme to všechno uložit na správné místo." Julie vystoupila a došla ke stěhovákům. Stručně jim vysvětlila, že za chvíli až se dozvíme, kde budu mít pokoj, pro ně přijde.
Povzdychla jsem si a s kabelkou vystoupila z auta. Nádech, výdech. Nic to přeci není. Rukou jsem si prohrábla vlasy a upravila velké černé brýle na nose.
Na recepci už čekala starší milá paní, která nás zavedla do mého nového pokoje. "Jelikož tu budeš zůstávat i přes víkendy, dali jsme ti největší pokoj. Je původně pro šest lidí, ale ty tu budeš bydlet sama, aby se ti sem vešli věci." Pokoj byl stejně velký jako ten můj doma, jen neměl skoro žádné vybavení. Julie si dala záležet a připlatila mi za ten pokoj. Jinak by mi ho asi jen tak nedali.
"Fajn jdu si pro věci." Otočím se a odejdu. Já to tu přímo nesnáším!
Další den
Vzbudilo mě otravné slunce, které mi svítilo do obličeje. Vyhrabala jsem se z postele a v koupelně vykonala hygienu. Namalovala jsem se a oblečená do riflové minisukně a černého tílka za krk odešla z mého nového pokoje.
Bez snídaně jsem opustila intr a prohlédla si město. Není to tu až tak špatné. Původně jsem měla jít na gympl někde u hranic, ale pak jsme se s mámou dohodli, že tady v Magdeburgu to bude lepší.
Ze všeho nejdřív si budu muset najít nějakou práci. Julia mě sponzorovat nebude a jiné peníze nemám. Ještě, že mi je patnáct. Jinak by mi nikdo práci nedal.