Moc, moc a ještě ednou moc se omlouvám. Vím, že tahle kapitola tu měla být už včera. Ale bohužel u nás až do dnešního rána nešla elektřina. Tak doufám, že mi to odpustíte a přečtete si další kapitolku mojí první povídky =D Mrzí mě to, ale ak tato, tak i další povídky už budou bohužel jen takhle krátké.
"Roe! Ale vždyť víš, že je Lissa u dvora. Jezdí tam každý víkend. A až se vrátíme do Ameriky, budeme za ní taky jezdit." vysvětloval jsem jí. Ale stejnak pořád nechápu jakto, že to neví. "A jak jsi to myslela s tou Tatianou? Ta jí peci nikam zvát nemůže, když je mrtvá a Lissa je královna. A ty jsi její strážkyně." Přeci si pamatuje na Lissu, tak proč neví, že je její strážkyně?
"Kdo jste? Lžete! Kde je Lissa? Ona mě potřebuje! Pusťte mě odsut!" Rose vyskočila z postele a vrávoravě se dostala do vzdáleného rohu místnosti. "Řeknu jí, že jste mě unesl, a ona spolu s Tatianou vás dá zavřít! Pusťte mě za ní!" Křičela na mě slova, která se mi do srdce zabodávala jako ostrá dýka. A nejvíce mě asi zabolel její obranný postoj, který zaujala. Proč to dělá? A co to vůbec dělá?
"Co se tu Dimitriji děje?" do místmosti vtrhla Jeva a prohlížela si nás. Když jsem jí dlouho neodpovídal, strčila do mě a dožadovala se odpovědi.
"Kdo jste?! Pusťte mě k Lisse!" Jeva ode mě odvrátila zrak a sledovala Rose, která se mačkala co nejdál od nás. "Prosím. Pusťte mě k ní! Udělám cokoli, prosím!" To už nevydržela a sesunula se po stěně s pláčem. "Prosím!" vzlykala a mě to rvalo srdce.
"Odejdi." Babička mě vyhnala a zavřela mi dveře před nosem. Jak mě mohla nepoznat? Mě, otce jejího dítěte! proč tak plakala? Byl jsem si jistý, že to bebyly slzy smutky, ale strachu a bezmoci. Bezmoci, kterou teď cítím ze všeho nejvíce i já. Chvíli jsem tam ještě stál a sledoval ty dveře, co mě dělily od mojí lásky a pak jsem se otočil a odešel za ostatními do kuchyně.
"Co se stalo? Slyšely jsme křik." Zeptala se mě Soňa. Podíval jsem se jim do očí a přestal se bránit citům. Cítil jsem, jak mi to tvářích stékají slzy a pohled se mi rozostřil. "Dimitriji?!"
"Nevím. Ona mě ani nepoznala. Bála se a chtěla za Lissou. Mylsela si, že jsem jí unesl!" Holkám včetně mámy se oči zaliyly slzami a soucitně mě všechny tři objaly. "Kde je Viktoria?" Musel jsem s ní mluvit, znát důvod, proč mi zničila život.
"Ztratila paměť." Ozvala se babička ze dveří. "Pamatuje si jen, že s Lissou na konci druháku šly po cestě a jí se zamotala hlava a omdlela. Nic víc, co se stalo potom, už neví. Nepamatuje si ani to, že s Lissou utekly."
Vyskočil jsem na nohy a vylétl na chodbu na schody a zamířil jsem ke dveřím do jejího pokoje. Neklepal jsem. "Proč jsi mi zničila zivot?!" křičel jsem na Viktorii a propaloval ji pohledem.
Jen se na mě znechuceně podívla. "Já?! To ona ti zničila život a ty jí to ještě věříš. Vždyť ona tě podváděla a čeká s tím chlapem fakana! Dokonce se i vyspala s mým klukem! A pak si jen tak odjela!" To už sála proti mě a zuřivost z ní jen tryskala.
"Co to zase meleš? To dítě je moje! A s žádným morojem nespala." jen se mi smála a já jí vrazil facku až o krok ustoupila. Ruku si tiskla k červené tváři a v očích měla slzy. "Vím to, protože máme pouto. A už jí nikdy neurážej! Stačí, že si nic nepamatuje."
"Jak nepamatuje?" Zeptala se mě. Jen jsem zakroutil hlavou a odešel, už jsem jí nemhl ani vidět. S Rose jsme se sem tak těšil, říkala mi, jak si s Viktorií rouměly a ona jí takhle ublíží. To necháu. Jak se k ní mohla Viky takhle otočit zády? Rose si představovala, jak budou společně vybírat nějaké věci pro Sarah a budou si užívat, jako když tady byla poprvé.A Viktoria jí takhle zradila.
Zalezl jsem do svého pokoje, zamlk za sebou a sedl jsem si na postel. Z hrdla se mi draly vzlyky a já neměl sílu je potlačovat. Prohlížel jsem si Rosiny věci a vzpomínal jsem na ty tři krásný roky, co jsme spolu strávily. Ty roky, které ona kompletně zapomněla. Tak moc mi tím Viktoria ublížila. Tohle se už nedá odpustit...Ani vlastní sestře...