Povidky-od-alli | NŠ - 28.kapitola

28.kapitola

"Jo obě jsme v pořádku." Zašeptala jsem mu do ucha a schovala svojí tvář v jeho krku.

"Jak ses mohla opovážit, Viktorie. Tohle ti neodpustím." Dimitrijův hlas zněl dost výhrůžně.

"Ona za to nemůže. Vlastně měla pravdu. I když jsem tě milovala, nechala jsem Adriana se ze mě napít."

"Noobhajuj jí. Řekla jsem, aby přestala a ona neposlouchala. Je to její chyba. Já vím, jak to všechno bylo. Vím i o tom, jak ti Dimitrij ublížil a ty jsi nechala toho moroje ochutnat svojí krev. Taky vím, jak tě to mrzí. A to nejdůležitější vím taky. To dítě je jeho. Je Dimitrijovo."  To byl asi nejdelší proslov, jaký jsem od Jevi kdy slyšela.

"Ale nechala jsem Adriana, aby to udělal."

"Ivaškov mi to řekl. Taky řekl, že to dělat neměl. Nevadí mi to Rose. Ano?" Dimitrij mě chytil za bradu a donutil se na něj podívat.

"Asi bych už měla jít. Nemusíš jít se mnou. Dlouho jeste se neviděli, tak si máte, co říct." Slezla jsem z Dimitrije a bez jediného pohledu odešla. Někde v půlce schodů se mi ale zamotala hlava a já upadla. Nestihla jsem dopadnout na hlavu, protože mě někdo chytil.

"Já tě tam radši donesu ano?" Dimitrij si mě vzal do náručí a odnesl do našeho pokoje.

"Běž za nima. Já se zatím pokusím usnout." Jen co za sebou zavřel dveře, dala jsem volný průchod slzám. Bylo mi líto té věci s Viki. Doufala jsem, že za ty dva roky mi odpustí, ale ona cítila snad ještě větší vztek. Tak moc jsem toho litovala. Proč nechápe, že jsem to udělala pro její dobro? Ten moroj se pokusil mě svést a hned nato měl v plánu se s ní vyspat. To, že jsem požádala Abeho, aby jí pomohl, bolo správné. Tak moc bych si přála, aby mi odpustila. Její přátelství mi vážně chybělo.

Ani jsem si to neuvědomila, ale usnula jsem. Nebyl to zrovna ideální spánek. Párkrát jsem se probudila a zdály se mi neklidné sny.

Probudila mě až Jeva. Nepřetržitě se mnou třásla a podle jejího pohledu, to dělala už nějakou tu chvíli. "Vstávej." Řekla, když si všimla, že jí konečně beru na vědomí. "A nevzbuď Dimitrije." Přikázala mi. Pomalu jsem otevřela oči a udělala, to co chtěla. "Pojď do kuchyně, tam ještě nikdo není." Čapla mě za ruku a táhla dolů. Nikdy bych do ní neřekla, že má takovou sílu.

"Nemohlo to počkat?" Byla to směšná otázka. Když si totiž Jeva něco umane, tak se to stane.

"Chceš něco vědět nebo ne?" Na stole v kuchyni ležela otevřená kniha. "Přečti si ty dva listy." Ukázala mi které, "jsou tam věci, které s tebou souvisí."

Posadila jsem se a začala číst. V knize bylo proroctví, alespoň to tak nazvala Jeva.  Text projednával o mladé dhampýrce, která byla životem zavázaná k uživatelce éteru. Dívka milovala dhampýra a v opojení temnoty se s ním vyspala. Z té chvíle vzniklo dítě. Ani dhampýr, ani moroj. Zázračné dítě byla dívka s mocí éteru a silou svých rodičů. Krásná a silná dívka se postavila do čela armády. Krutý boj proti tvorům temnoty vyhrála. Avšak musela přinést velké oběti.