Povidky-od-alli | Life is not meant to be easy - 3

3. kapitola

Sakra! Dneska jsem obešla už několik míst, ale nikde mě nevzali. Navíc už mi pomalu dochází energie.

Přejdu ulici a vejdu do nákupního centra. To mi vždy pomůže. Koupit si pár hezkých věcí má uklidňující účinek na moje tělo.

Večer jsem se unavená a ověnčená taškami vrátila na pokoj a hned po rychlé sprše jsem usnula. Bohužel ani sny mi nedopřály klid. Převalovala jsem se celou noc a budila se z nočních můr téměř pravidelně.

O pár dní později

"Dobrý den." Pozdravila mě milá postarší paní kolem padesátky, která seděla za psacím stolem. "Posaďte se, slečno Zooklová." Ukázala mi na křeslo naproti jejímu stolu. "Psala jste, že sháníte práci asi jako kuchařka, ale ještě vám není osmnáct. Správně?" Podívala se na mě s úsměvem.

"Vlastně ano. Je mi patnáct, ale tu práci vážně potřebuju." Tohle byla už třetí agentura, kde jsem byla. V obou mi řekli, že mě kvůli věku nezaměstnají a mě nezbylo nic jiného než se jen modlit, ať to tady vyjde.

"Dobrá tedy. Podle papírů z různých kurzů a tak vím, že vařit umíte. Zaměstnáme vás, tedy zapíšeme a počkáme, až vás někdo bude potřebovat. Jen mi tady nechte váš telefon." Tahle dáma asi nemá ráda zbytečné řeči, protože to na mě vybalila skoro na jeden nádech a bylo vyřízeno. Tak jsem jí dala moje číslo a s poděkováním odešla domů.

Zítra začíná škola a já se musím pořádně vyspat.

Cestou do pokoje jsem si koupila láhev vína a tajně jí propašovala na intr. Mám štěstí, že mi ji vůbec prodali.

Sesunula jsem se na postel se skleničkou v ruce a pustila si nějaký film. Únavou se mi oči zavřeli už po té první skleničce. Postavila jsem ji na noční stolek a zavrtala se do peřiny.

Vzbudil mě nejotravnější zvuk na světě. Budík. Rychle jsem se po něm natáhla a vypnula zvonění.

Přestože jsem šla večer brzy spát, necítila jsem se vůbec odpočatá. A pohled do zrcadla mi to potvrdil. Tmavé kruhy pod mýma očima by nepřehlédl ani nevidomý.

Vykonala jsem ranní hygienu a ze skříně si vyndala rudé tílko a černé šortky těsně pod zadek. Vlasy jsem si rozčesala a nechala volně splývat po zádech.

Přes rameno jsem si vzala větší rudou kabelku a na nohy nazula černé boty na vysokém podpatku. Na zápěstí jsem si ještě navlékla nějaké náramky, které mi ladí s náušnicemi, a mohla jsem vyrazit.

Cestou k hlavním dveřím jsem potkala další lidi, kteří asi budou chodit taky na gympl. Nebyli nijak zajímaví, tak jsem jen kolem nich prošla. Jedna věc mě ale nakonec na nich zaujala. Ty pohledy. Od holek dost žárlivý a naštvaný. Zato od kluků to byly pohledy plné touhy, chtíče a někdy i neschovávané nadrženosti. A všechny ty oči se upíraly na mě. Jako bych měla čas na něco takového.

Jen jsem zakroutila hlavou a odešla. Škola stála o ulici dál a vyjímala se zářivě žlutou omítkou.

Vešla jsem do svojí nové třídy a posadila se do zadní lavice u okna. Nepřítomně jsem koukala ven, dokud nezazvonilo a do třídy vešel profesor.

"Je mi ctí, přivítat na naší škole nové studenty, jako jste vy. Věřím, že si budete rozumět a nebudete dělat potíže svým profesorům. Někteří se už znáte z minulých let na gymnáziu, takže doufám, že nové spolužáky po škole provedete." Konečně ten starej plešatej chlap zmlknul. Jéžiš! On žvaní dál!

Profesor si sedl za katedru, která byla na stupínku, abychom na něj všichni viděli. Vytáhl třídnici a začal číst jména.

Já jsem jen sledovala ostatní, jak si stoupají a zase sedají. Že je to baví. Asi v půlce mě to přestalo bavit a začala jsem se znovu koukat z okna.

"Tereza Zooklová" vyvolal mě učitel. Jen jsem zvedla ruku a řekla "zde". V tu chvíli se na mě otočily oči všech přítomných.

"Postavte se přeci!" Začal pomalu rudnout v obličeji vzteky.

"Pardon. My jsme si nestoupali." Vstala jsem a koukala na něj.

"A kam jste chodila na školu?!" Zeptá se mě už totálně rudej.

"Do malý školy v České republice." Schválně jsem mu to řekla česky. Nemám náladu na to, aby po mně někdo křičel.

"Laskavě se vyjadřujte rodným jazykem a ne nějakou komoleninou čehosi!" To jako fakt? On asi neví, že nejsem Němka. Tak ať si to teď vyžere.

"Jistě, pane profesore. Budu mluvit rodným jazykem a ne komoleninou." Odpověděla jsem mu ještě německy.

"To doufám, to bychom spolu pak nemuseli vycházet v dobrém, slečno." Z jeho hlasu jízlivost přímo srší.

"To znělo skoro jako výhrůžka." Zpět jsem nasadila češtinu a tím rozesmála zbytek třídy.

"Co si to dovolujete?!" Zrudnul natolik, až jsem se bála, aby nedostal infarkt.

"Mluvím rodným jazykem." Odsekla jsem mu česky. Nemyslela jsem, že to ještě jde, ale profesorův obličej nabral ještě tmavší odstín.

"Laskavě se vyjadřujte Německy a ne nějakým vaším vymyšleným zkomoleným jazykem, Zooklová!" Sešel od katedry a postavil se přímo proti mně.

"To není vymyšlený jazyk! Je to moje rodná čeština! Tak mě přestaňte urážet!" Vyjela jsem na něj. Stoupnula jsem si k němu, jak nejblíže to přes stůl šlo a koukala mu do očí. "Kreténe!" Tu nadávku jsem mu česky řekla do očí. Celá třída ztuhla a čekala, jak zareaguje. Všichni totiž vycítili, že to nebylo nic slušného. Zajímavé je, že u nás jsem byla vždy ta slušná a tady hned první den nadávám učiteli do očí. Tragický události asi člověka změní. A navíc si to zasloužil.

Jelikož nás ve třídě bylo dvacet, zabralo mu čtení jmen a nějaké to žvanění skoro celou hodinu. A ten zbytek času strávil hádkou se mnou. Takže když se nadechoval, že mi něco řekne, zazvonilo a já odkráčela ze třídy. To mi ten rok fakt super začíná.

"Hej, čekej!" Zakřičel někdo za mýma zádama. Otočila jsem se a počkala, než mě doběhl jeden kluk ze třídy. "To bylo vážně dobrý! Co jsi mu pak vůbec řekla?" Zeptal se mě, jen co popadl dech.

"Myslíš to, jak jsem mu řekla 'Kreténe'?" Nadávku jsem zase řekla česky. Nechci mít problémy, že mluvím sprostě.

"Jo přesně. Co to znamená?"

"Kretén." Řekla jsem německy a znovu se otočila k odchodu. Došla jsem až ke dveřím, když mě zastavil.

"Naučíš mě taky nadávat v tom tvým jazyce?"

"Sakra! Je to čeština! Ne nějakej můj jazyk! A ne, nenaučím." Otočila jsem se a ignorovala jeho pokusy nějak mě přesvědčit.