Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 12

12. kapitola
Anna po proměně lapala po dechu bolestí a přesvědčovala samu sebe, že se jí svaly třesou z úplně stejného důvodu. Cítila se slabší než kdykoli předtím ve vlčí podobě a taky její pach byl špatný. Působila nemocně nebo možná zdrogovaně.
Druhý muž, ne Les Heuter, vedle v místnosti dál barvitě popisoval, co by jí rád provedl... což znamenalo, že se proměnila stejně rychle jako Charles, anebo už mluvil dobrých patnáct nebo dvacet minut. Vsadila by na to druhé.
Heuter druhého muže, jmenoval se Benedict, pobízel, přidával ohavné detaily a utahoval si z něj, jen aby ho ještě víc vyburcoval. Heuter si asi myslel, že se choulí v kleci a vyděšeně je poslouchá.
"Pamatuješ, co jsme udělali té holce v Texasu?" zeptal se Heuter.
"Té s tetováním motýla?"
"Ne, té ne; té vysoké..."
Anna se postavila a oklepala se, jako by si z kožichu vytřásala vodu, aby rozpohybovala svaly – a taky proto, aby nevypadala, že se krčí strachy, že se bojí, i když jí ještě nic neudělali. Snažila se je nevnímat jako nepříjemnou písničku v rádiu.
Potřebovala se soustředit na něco jiného.
Jako člověk měla docela dobré noční vidění. Ve vlčí podobě ho ale měla ještě lepší. Její klec visela asi půl metru nad naleštěnou podlahou, která se do velké místnosti hodila ještě míň než klec. Zbytkový pach koní jí napověděl, že budova byla původně stodolou, někdo ji ale přestavěl na taneční studio. Na opačné straně místnosti, u kratší stěny, stála lavice, na níž leželo několik trepek a něco, co vypadalo jako... pás s mincemi pro břišní tanec.
Kout vedle lavice zabírala malá místnost, na jejíchž dveřích visela cedule s nápisem KANCELÁŘ. Delší stěnu stodoly pokrývala zrcadla, která odrážela její obraz; pořád vypadala vyděšeně. Podél zrcadel se ve výšce asi jednoho metru od podlahy táhla dlouhá mosazná tyč a ta byla poslední tečkou. Uvěznili ji v kleci, kterou zavěsili na trámy u stropu tanečního studia. Ona v žádné kobce ani v plesnivém tajném sklepení neskončí. Když ještě pravidelně vystupovala, mívala noční můry, v nichž nesměla odejít z pódia, dokud nezahraje "Mary Had a Little Lamb" pozpátku, což by bylo snadné, někdo jí ale struny na cellu vyměnil za houslové. Klec v tanečním studiu byla lepší, ne? Čirá hrůza namísto frustrované hanby.
Musela se odsud dostat.
Napřed ale potřebovala udělat něco s vyděšenou vlčicí v zrcadle.
Narovnala se, nastražila uši a hned vypadala méně uboze. Nepůsobila děsivě – Charles to zvládal, aniž by chtěl – ale ani vylekaně. Byla vlkodlak, ne oběť.
S ohledem na to, že ji odvezli do stodoly, kterou někdo proměnil v taneční studio, Annu napadlo, jestli tu není spojení s Lizzie. Možná tu tančila nebo učila. Tak ji možná vrazi našli. Anebo prostě byli Beauclaire a jeho dcera na tajemné listině Cantripu, na neúplném seznamu fae a jiných nadpřirozených tvorů žijících ve Spojených státech – na listině, ke které měl Heuter přístup.

Pokud ale existovalo mezi Lizzie a tanečním studiem spojení, existovala také slabá šance, že si dá Charles dvě a dvě dohromady a najde ji.
Protože teď už musel vědět, že zmizela. Jestli se s ní nespojil prostřednictvím jejich pouta, pak jednoduše nemohl. Najde jiný způsob. A stopa ho zavede sem... tak za měsíc, dva.
A opět vypadala uboze. Ozvalo se ostré plesknutí, jako by někdo dostal políček. A ještě jedno. Muži, kteří fantazírovali o tom, jak ji budou mučit a znásilňovat, rázem zmlkli.
"Víš, co jsem ti řekl." Starý hlas, trochu roztřesený, ale pořád mocný, promluvil téměř měkce, což Anně připomnělo Brana, když byl opravdu rozzlobený. "Pokud nepřestaneš ty výrazy používat, jednou se zapomeneš a použiješ je na veřejnosti. Pak ztratíš svoji hezkou práci, ocitneš se na ulici a budeš muset žebrat o kus žvance, protože já tě živit nebudu. Moje děti budou užitečné, nebudou ze mě vysávat peníze."
Někdo skoro zašeptal: "Ano, pane."
"Podobné výrazy jsou pro lůzu," pokračoval stařec. "Pro ubohou špínu. Tvůj otec možná byl špína, tvoje matka ale byla hodné děvče a její krev by měla být silnější. Zahanbuješ ji, když takhle mluvíš."
Starcův hlas se trochu změnil, jako by se pohnul, ale taky se zostřil. "A ty. Lesi, co si myslíš, že děláš? Myslíš, že nevím, odkud to má? Myslíš si o sobě, jak jsi chytrý, ve skutečnosti ale nejsi nic. Nic. Pro FBI jsi příliš hloupý a pro armádu příliš velký slaboch. Rád zapomínáš, kdo tu velí, anebo jaký je náš úkol a co to znamená. Neměl bys ho rozptylovat; víš, jak moc se musí snažit, aby vypadal jako ostatní. Chceš, aby ho chytili? Jak daleko by ses dostal v úsilí zničit netvory, kteří přebírají naši zem, bez Benedicta? Chceš nás zničit?"
"Ne, pane." Heuterův hlas zněl pokorně, ukrýval ale jed. "Promiň, strejdo Travisi."
"Už nejsi dítě," řekl stařec přísně. Mladíkovy přetvářky si zjevně vůbec nevšiml. "Začni se podle toho chovat. Co tu děláme?"
"Zachraňujeme naši zemi." Heuterův hlas zesílil, zněl skoro vojensky – a říkal pravdu. "Děláme naši zemi bezpečnější tím, že ji zbavujeme špíny. Děláme věci, na které naše liberální, změkčilá vláda nemá odvahu."
Anna to nechápala. Pamatovala si proslov, který pronesl předchozího dne při obědě; věřil tomu, co říkal – a přestože ho nemohla vystát, cítila k němu jistý respekt.
Měla si vzpomenout na jednu z Branových zásad: fanatici mají tunelové vidění. Nic nemilují tolik jako svoji věc. Nepleť se jim do cesty, pokud nechceš, aby ti ublížili. Vždycky si myslela, že Bran mluví o sobě – věděla ale, že on takový není, třebaže on sám to netušil. Bran byl cílevědomý, miloval ale své syny a smečku. Neměl tunelové vidění.
"Vzpomínáš si na tu malou holku, kterou jsme pověsili za cop, zatímco jsme..." Chtíč v Heuterově hlase, když se snažil Benedicta, kterého zatím neviděla, vybičovat k ještě většímu zápalu, byl skutečnější než upřímná řeč, již pronesl u stolu.
Rozhodla se ale, že Heuter není ani fanatik. Tvrdil, že chrání Ameriku před netvory, jen proto, aby přesvědčil sám sebe, že dělá správnou věc, když uspokojoval svoji touhu po moci, touhu působit lidem bolest a utrpení. Šlo mu o vraždění a znásilňování; obrana Ameriky byla jen výmluva.
"Můžu si ji vzít jako první, strýčku Travisi?" požádal Benedict. "Mám holky radši. A její muž mi ublížil. Můžu si ji vzít první?"
"To je lepší, chlapče," pochválil ho starší muž. "Buď zdvořilý. Napřed se na ni podíváme, pak uvidíme co dál. Budeme mít čas pohrát si s ní, než z ní vysaješ život. Budeme mít čas na všechno."
Znělo to, jako by mluvil o rybaření, ne o mučení a zabíjení. Dveře poblíž klece se otevřely, a když muži vešli dovnitř, stařec rozsvítil.
Gang dorazil, pomyslela si, když si věznitele poprvé dobře prohlédla.
Navzdory všemu, co věděla, jí Les Heuter stále připomínal typického Američana, muže, který pomáhal stařenkám přes ulici. Druhý mladík, Benedict Heuter, byl... velký, vyšší než Charles a o dobrých pětadvacet kilo těžší, a to Charles nebyl žádné vyžle. Něco ale bylo v nepořádku s jeho očima a páchl jako jelen v říji. Bylo jí nepříjemné hledět mu do očí – a to zvládla zírat do Branových. Nemělo to ale co dělat s dominancí, mohlo za to šílenství v jeho obličeji.
Benedict vypadal jinak, v jeho očích ale viděla Justina, šíleného vlkodlaka, který ji proměnil a... provedl i další věci, které nikdo jiný nechtěl omeze udělat. Krátce poté, co se Anna seznámila s Charlesem, Charles Justina zabil. I po letech ji ale v nočních můrách pronásledovaly Justinovy oči.
Protože ji Benedict tolik znepokojoval, obrátila pozornost k druhému cizinci. Rozhodně byl s oběma mladšími muži pokrevně spřízněný – Heuter mu říkal strýčku Travisi – a ukazoval, jak bude Heuter vypadat za čtyřicet let, tedy pokud nezemře v jejích zubech, jak doufala. Věk muže neohnul, spíše ho vytvrdil. Heuter pořád vypadal měkce, a působil proto požitkářsky. Tento muž ale připomínal vyčiněnou kůži.
Dokonce i ve svých pětašedesáti nebo možná sedmdesáti letech vypadal dobře, měl světle modré oči, které nezmatněly věkem, a ostře řezané, čisté rysy, které v mládí musely být vskutku působivé, vytvrdily je ale síla a odhodlání. A pokud se Anně zdál jeho výraz trochu šílený – no, byla v dobrém postavení to posoudit.
Pohyboval se, jako by měl navzdory věku pod kůží stále svaly. A podle řeči těla ostatních poznala, že je tu alfa. On tu velel, a to díky síle charakteru a tomu, že ostatní dobře věděli, že právě on je udržuje v bezpečí a vede je – i zabije, když to bude nutné.
Když ale nehleděl Heuterovým směrem, Heuterova řeč těla se měnila, což dokazovalo, že mu závislé postavení vadí: při prvním projevu slabosti byl připravený převzít velení. Zaznívalo to i v jeho hlase. Stařec to měl vědět a fakt, že mu to uniklo, jasně naznačoval, že slábne a dlouho si už moc neudrží.
"Podíváme se na tebe, zlato," zabroukal stařec, přistoupil ke kleci a nijak ho nezaskočilo, že se proměnila ve vlka. "Černá jako smůla a ledově modré oči. Ještě nikdy jsem neviděl vlka s modrýma očima."
Musela bojovat sama se sebou, aby necouvla. Zblízka byl cítit dýmkovým tabákem. Charles tak někdy voněl po jedné z ceremonií, které ho naučil dědeček.
Charles je nevykonával často, naučila se v něm ale číst. Několik dní byl neklidný, pak vyrazil do lesa – sám, anebo ji vzal s sebou – a našel si místo, kde pálil tabák a v rodném jazyce zpíval duchům.
Někdy jí říkal, co dělá; jindy ne. Neptala se ho na kameny, které nosil domů, ani na kousky látky, které na ně kladl v určitá roční období. Jednou jí řekl, že některé věci jsou tu proto, aby se o ně dělil, jiné ne – a to jí stačilo.
Když Charles voněl tabákem, bylo to uklidňující. Nenáviděla starce za to, že ten pocit zničil.
"Strýčku Travisi, ona je vlk," zakňoural Benedict a připomínal spíše puberťáka, který se hádá o prodloužení večerky, než dospělého muže. Teď už Anna věděla jistě, že je s ním něco v nepořádku, víc než jen to, že je sociopatický – nebo psychopatický? – sériový vrah. "Jako vlk nám k ničemu není. Nemám rád starce a kluky, ale zvládnu je. Vlky ale ne – to je zvrhlé."
"Ticho," okřikl ho stařec. "Nemůže zůstat vlkem navždy. Zítra je úplněk; až zapadne měsíc, bude se muset proměnit zpátky."
Mýlil se. Kdyby jí nevadilo ztratit se ve vlkovi, mohla by jím zůstat navždy, působil ale velmi sebejistě. Možná se databáze Cantripu nemýlila jenom v tom, kdo je nebo není fae.
"Nemůžu čekat do zítřka," namítl Heuter.
"Nejsi vlkodlak," řekl Benedict. "Nepotřebuješ úplněk k tomu, abys cokoli udělal."
"Ne, na úplňku mi nesejde." Heuter se usmál. "Nemůžu se ale dočkat, až uvidím, jak ten povýšený parchant blázní, protože máme jeho ženu a on ji nedokáže najít."
"Ani se k němu nepřiblížíš," vyštěkl strýček Travis podrážděně. "Nebuď hloupý. Začneš se chovat nafoukaně a on to ucítí. Možná na tobě ucítí i ji." Neodtrhl oči od Anny, takže si nevšiml odporu, který probleskl Heuterovou tváří.
Anna neměla Charlesovu paměť, byla si ale docela jistá, že Heuterovi táhne na třicítku. Byl příliš starý na to, aby přijímal rozkazy jako malé dítě. Vlkodlaci ale museli takto poslouchat povely alfy. Řídili se jimi, nebo byli zabiti. Možná to s Heuterem bylo stejné? Možná ho měl strýc přečteného lépe než ona a hrozba smrti stačila na to, aby ho udržel na uzdě.
"Vypadáš tak pokorně," řekl strýček Travis – a chvíli trvalo, než jí došlo, že mluví s ní, protože nezměnil ani tón hlasu, ani držení těla. "Bojíš se, princezno? Měla bys. Tvůj druh se snaží ovládnout svět. Neoklamete mě svojí propagandou, ve které tvrdíte, že jste ti dobří. Poznám predátora, když ho vidím. Stejné je to i s teplouši. Se žluťáky, černými hubami a jinou havětí. Snaží se proměnit tuhle zemi v žumpu."
Žluťáci byli Vietnamci, že? Dobře že dávala na střední pozor v hodinách dějepisu, v běžném životě ten výraz totiž nikdy neslyšela. Černé huby byli černoši. Další rasistické nadávky ale neznala, zjevně bude muset zapracovat na svém slovníku. Jak by rasista nadával vlkodlakům? Vrrci? Docela se jí to líbilo, tušila ale, že rasističtí parchanti Tolkiena nečtou. A pokud ano, nechtěla to vědět.
"Ale my vás zastavíme," prohlásil strýček Travis a svůdně se usmál – byl natolik pohledný, že by se vsadila, že svým úsměvem přilákal do ložnice spoustu žen. "A jediné, co žádáme za odměnu, je, abychom se přitom mohli trochu pobavit – je to tak, chlapci?"
"Ano," řekl velký muž. "Ano, pobavit."
Bylo divné slyšet ho mluvit jako prosťáčka a přitom cítit jeho chtíč. Ze zkušenosti věděla – na střední škole patřila k dobrovolníkům, kteří nabízeli hlídání rodičům autistických dětí a dětí se zvláštními potřebami
– že většina mentálně postižených lidí je velmi milá, pokud je rodiče úplně nerozmazlili.
Benedict nebyl sladký a byl mnohem zvrácenější než rozmazlené dítě. Jak ho tak poslouchala a cítila jeho pach, jistým způsobem jí připomínal pedofila. Vzbuzoval v ní odpor.
Anna přemýšlela, jestli s ním bylo vždycky něco v nepořádku, nebo jestli ho strýček Travis... překroutil.
"Podívej na ni, strýčku Travisi," řekl Heuter. "Jenom zírá. Příliš se bojí, než aby bojovala? Anebo si myslí, že uteče, že nás může porazit? Možná se bandy obyčejných lidí nebojí."
"Nevrčí ani nezuří," souhlasil strýček Travis. "Možná už to vzdala. Možná nebudeme muset čekat, až se promění v člověka. Je o polovinu menší než ten poslední vlkodlak, a s ním jsme žádné problémy neměli." Přiblížil obličej ke kleci. Snažil se, aby to vypadalo nedbale, cítila ale jeho vzrušení. Posmíval se jí a snažil se ji vyprovokovat k útoku. "Toho jsme rozcupovali, rozebrali ho na kousky, až z něj zbyla jenom kňučící, zlomená věc. Když jsme s ním skončili, ze soucitu jsme ho oddělali."
Anna si důrazně připomněla, že Ottena necvičil Charles. Ať si myslí, že uspěli, a přestanou si dávat pozor. Sklopila uši a změnila postoj. Černá vlčice v zrcadle najednou vypadala vyděšeně a osaměle, jako by si byla jistá, že ji druh nenajde – jako by ji pouhá připomínka toho, jak dopadl Otten, zbavila sebevědomí.
Nabádala se, že jenom předstírá beznaděj a hrůzu. Že není oběť, že vydrží.
Strýček Travis se ušklíbl. "Ubohé. Všichni jsou nakonec ubozí."
"To mi nevadí," řekl Benedict upřímně. "Dokud jsou hezké. A lidské. Se zvířaty to nedělám. Dělat to se zvířaty je špatné."
Anna si všimla, že se od klece drží tak daleko, jak jen může. Byl... nervózní. Charles mu v boji ublížil a on se k ní teď nechtěl přiblížit.
Strýček Travis Benedicta ignoroval a studoval Annu, jako by byla nějaký hlavolam. "Myslím, že nebudeme čekat. Přineste mi hůl a náhubek. Vytáhneme ji ven a znovu ji vsadíme do želez."
Strýček Travis neupřesnil, s kým mluví, Benedict ale ihned vyrazil splnit rozkazy, kdežto Heuter se nepohnul.
Hůl. Možná tím myslel zbraň určenou ke střelbě po žralocích pod vodou. Viděla ji v nějakém dokumentárním pořadu v televizi. Fandila žralokům.
Benedict vešel do kanceláře v koutě stodoly a vrátil se s dva až dva a půl metru dlouhou tyčí, na jejímž konci byla lepicí páskou připevněná injekční stříkačka. Nebyla to zbraň, kterou měla Anna původně na mysli – ale rozhodně jí byla inspirovaná.
Anna obezřetně couvla. Neměla v úmyslu nechat se uspat, pokud tomu dokáže zabránit. Drogy sice na vlkodlaky nezabíraly, kdyby jich ale bylo dost, mohly by ji na několik minut omráčit. A ona se nechtěla ocitnout ve společnosti těch mužů bezmocná.

Isaaka překvapilo, že si mocný pán fae neuvědomuje, jak vyděšený by měl být, když seděli v jednom autě s Charlesem a jeho družku měli v rukou sérioví vrazi.
Skutečnost, že to netušili agenti FBI, jen dokazovala, jak dokonale Charles ovládal svůj výraz, Isaac ale předpokládal, že fae, který měl být podle písní a příběhů mnohem starší a moudřejší, bude mít lepší instinkty. Měl vědět, že marokovu zabijákovi můžou každou chvíli rupnout nervy a pak to odnese spousta lidí.
Na druhou stranu ale nabyl Isaac předchozího dne, když společně bojovali s rohatým pánem, dojmu, že Beauclaire je houževnatý, silný parchant. Zaútočit na neviditelného netvora jenom nožem bylo odvážné a možná trochu praštěné – fae ale pořád žil, takže možná zas takový cvok nebyl. Ne že by některý z nich, Isaac nebo Beauclaire, napáchali třeba jen zlomek škod, které způsobil vlkodlačí strašák. Na Isaaka to udělalo dojem, i když si myslel, že Charles netvora viděl, Hally ho ale vyvedla z omylu.
"Mohl vidět záblesk," řekla mu, když čekali, až poldové a agenti vyčistí Gallops Island. "Už je to ale skoro týden, co Jacoba zabili. Magie nevydrží dlouho, když jí plýtváš jako ti chlapi. Magie reaguje na jinou magii a ta, která se uvolnila při Jacobově smrti, by možná trochu zazářila, dost na to, aby mu ukázala, že v místnosti něco je, obzvlášť pokud tam byla tma, ale ne natolik, aby viděl, o co se jedná."
A Charles zaútočil, jako by přesně věděl, kam má zamířit. Rychle. Zatraceně rychle a vší silou. Isaac uslyšel tupou ránu, jak do netvora vrazil, a viděl, že na něm zůstal viset, i když se přes něj několikrát převalil. V tu dobu už Isaacovi dost zvonilo ve věži, takže si pamatoval jenom střípky – přesto ho ohromily.
Isaac vybojoval už spoustu bitev, před proměnou i po ní. Bez arogance věděl, že je zatraceně dobrý. Před proměnou studoval pět let karate – nemínil se už nikdy nechat nacpat do skříňky – což se mu při práci alfy hodilo. Kdyby se ale někdy ocitl v ringu s Charlesem, mohl se hned překulit na záda a nastavit mu hrdlo. Už se nedivil, že marok posílá Charlese uklízet. Kdo by se mu postavil?
Dodávku řídil Isaac, protože když se Horacio, vlk, kterému dodávka patřila – ve skutečnosti se Horacio nejmenoval, chtěl být ale herec a Shakespeare mu fakt šel, proto mu přezdívka zůstala – podíval Charlesovi do tváře, hodil Isaacovi klíčky od vozu. Navrhl, že se u Isaaka ráno zastaví a dodávku si vyzvedne, pokud ho s sebou nepotřebují. Počkal, aby se ujistil, že mu Isaac neporučí odvézt je, nesmírně se mu ale ulevilo, když ho Isaac kývnutím propustil. Horacio měl víc rozumu v malíčku než všichni ostatní v dodávce v celém těle – a to včetně Isaaka.
Horacio byl ale dobrý bojovník a hodil by se jim, až narazí na darebáky. Isaac se ohlédl po Charlesovi, který si soustředěně pohrával s Isaacovým mobilem. Beauclaire seděl na úplně zadním sedadle, takže možná přece jen věděl, v jakém rozpoložení se Charles nachází. Marokův zabiják seděl natočený směrem, kterým ležel jejich cíl. Asi Horacia přece jen nepotřebovali. Možná jim bude stačit jenom Charles.
A kdyby jel Horacio s nimi, trval by na tom, že bude řídit; koneckonců to byla jeho dodávka. Charles vyhradil sedadlo spolujezdce agentce Fisherové – za což možná mohly staromódní způsoby; staří vlci podobné věci dělávali. Určitě to neudělal proto, aby si mohl sednout za Isaaka a znervózňovat ho, i když přesně to dělal. Z černého bouřkového mraku, který nad Charlesem visel, byl Isaac celý nesvůj a Horacio, který byl mnohem víc napružený, by řídil jako šestiletý kluk, který se snaží hodit bowlingovou koulí.
Bylo pozdě, asi jedna v noci, a provoz byl řídký, proto Isaac šlápl trochu na plyn. Nejel tak rychle, aby poldové cítili potřebu zastavit ho, ale ani tak pomalu, aby vlk vzadu pocítil nutkání převzít to za něj.
Byla to křehká rovnováha. Horacio neměl ve voze GPS navigaci, agentka Fisherová ale použila mobil. Rozhodli se, že se na místo nejrychleji dostanou přes I-93, třebaže to po dálnici bylo dál než zadními cestami.
"Zastav," poručil Charles drsně.
Isaac se s ním nemínil hádat. Zastavil na kraji silnice.
Charles vyskočil, poplácal bok dodávky a řekl: "Jeďte na adresu, kterou jsem vám dal. Já poběžím přímo. Měl bych se tam dostat před vámi."
Teprve nyní si Isaac uvědomil, že se Charles začal měnit. Isaac při proměně mluvit nedokázal – mohl jen klít – Charles ale vedl docela normální konverzaci, víceméně. Zatraceně. Až vyroste, bude jako Charles.
Charles zavřel dveře a rozběhl se do tmy, pořád utíkal po dvou, pohyboval se ale klouzavými skoky, protože nebyl ani člověk, ani vlk. Zvláštní, pomyslel si Isaac. Vlkodlačí existence v něm vzbudila samolibost, nabyl dojmu, že ví všechno o tom, co znamená být vlkem.
Znovu vjel na dálnici a zeptal se: "Za jak dlouho tam budeme?"
"Za patnáct, dvacet minut," řekla Leslie. "Myslíte, že to zvládne před námi?"
Isaac tudy nejezdil často, víceméně ale věděl, jak místní terén vypadá – a jak rychle umí běžet naštvaný vlkodlak. A protože to byl Charles, ubral ještě deset minut a řekl: "Myslím, že jo."
Charles si nebyl jistý, jestli je to dobrý nápad, bratr vlk už ale měl jízdy v autě dost. Měli čtyři zdravé nohy a Anna je potřebovala. Proměnu dokončil v běhu, což dělal nerad, ale zvládl to.
Isaacův mobil, který nechal na sedadle dodávky, mu prozradil, že když to vezme přes lesík, hřbitov a golfové hřiště, dostane se, kam potřeboval. Nečekal, že to bude tak snadné – což bylo dobře. Ploty, kanály a domy mu bránily běžet přímo, ale zvládl to. Jak se blížil, jeho pouto s Annou sílilo. Pořád s ní nemohl mluvit, cítil ale její bolest a strach – a to ho donutilo přitisknout se k zemi a zrychlit.
Na úzké silnici se na poslední chvíli vyhnul subaru, které nechal za sebou v oblaku štiplavého zápachu spálené gumy. Řidič se zeptal spolujezdce: "Viděl jsi to? Co to bylo?" Charles ale nezpomalil, dokud se nepřiblížil k domu.
Anna už netrpěla.
A když teď mohl přemýšlet, místo aby panikařil, pochopil, co udělala. Kdo věděl lépe, jak je cítit proměna, než vlkodlak? Jeho družka byla chytrá. Vlk se dokáže bránit lépe než člověk a je houževnatější, proto se proměnila.
Nepotřebovala zachránit hned; zrovna teď netrpěla, takže mohl chvíli počkat. Bratr vlk toužil prostě zjistit, kde ji drží, a všechny pozabíjet. S tím druhým Charles naprosto souhlasil, byl ale přesvědčený, že když si odpočinou a nebudou funět jako parní lokomotiva, budou mít větší šanci. Lehl si na zem poblíž houští šeříků a nápisu, který hlásal: TANEČNÍ STUDIO WESTWOOD: ZALOŽENO 2006.
Charles vpadne dovnitř, až nebude sípat jako chrt po závodě. Bratru vlkovi se to nelíbilo, naučil se ale, že jeho lidská půlka je někdy moudřejší – a někdy taky ne.
Vysoko nad ním zpíval měsíc. Zítra dosáhne úplňku a on ho nebude moct ignorovat. Dnes v noci mu ale dělal společnost, když se zvedl, aby uštval ty, kdo zranili jeho družku.
Benedict útočil na Annu rychlými, trhanými pohyby holí, které měly ošálit její zrak. Charles s Asilem někdy cvičili s čínskými qiang a používali podobné manévry, kdy hole roztočili a nechávali jejich konce vibrovat.
Kdyby byla člověk, možná by to zabralo.
Místo toho Anna uhnula, a když ji hůl minula, zakousla se do ní těsně za stříkačkou, pevně stiskla zuby a zkroutila hlavu.
Kdyby hůl držel člověk, Anna by mu ji vyškubla. Kdyby byla obyčejný vlk, nepoškodila by ji. I když ale byla docela malý vlkodlak, na vlka byla obrovská a taky mnohem silnější. Konec hole se ulomil a injekce spadla na podlahu u jejích nohou.
Získala zbraň. Jen ať se ji pokusí dostat ven z klece, dokud byla ve vlčí kůži. A v lidské podobě dokáže stříkačku použít. Usmála se na starce a vyplázla jazyk. Jen to zkuste.
Nejsem ničí oběť, už ne.
Benedict hůl pustil a uskočil dozadu – ucítila jeho strach. Vycenila zuby a zavrčela. Posmívala se jim.
Strýček Travis udělal čtyři dlouhé kroky k Benedictovi a uštědřil mu otevřenou dlaní tvrdý políček. "Nech toho. Nech toho. Je to zrůda, ale my zabili zrůdy už dřív. Je zajatec a je slabá – a ty jsi Heuter. My se před nemocnými nestvůrami nekrčíme."
Benedict se chystal něco říct, pak strnul a zvedl hlavu. "Přichází."
"Kdo?" zeptal se Travis.
Aniž by Benedict odpověděl, proměnil se. Stačilo jedno nadechnutí a stalo se z něj něco úžasného.
Anna očekávala, že jeho skutečný vzhled bude ošklivý, že bude odrazem jeho nitra, měla ale vědět, že tomu tak není. Viděla bílého jelena.
Velké paroží, sněhově bílé a se stříbrnými špičkami, mu sedělo jako koruna na hlavě – která nebyla úplně lidská. Oči a ústa lidské byly, zbytek tváře byl ale ostřejší a zvláštně protáhlý.
V podivné symetrii jeho rysů bylo tolik krásy a stříbrná kůže jí vůbec nevadila. Ne. Nebyla to kůže, třebaže i ta byla bledá. Celou jeho horní část těla, a to včetně obličeje, porůstala krátká, stříbřitě bílá srst, která odrážela světlo a jiskřila. Jeho vlasy měly tři nebo čtyři odstíny šedi, padaly mu mezi parožím a okolo něj dolů na statná, svalnatá ramena jako kapky rozteklého vosku.
Byl obrovitý. V normálním domě by se nedokázal postavit. Pokud strýc Travis měřil metr osmdesát, jak odhadovala, Benedict byl dvakrát tak velký, a to bez paroží.
Jeho šaty se rozplynuly – a Annu napadlo, že se patrně vůbec nesvléká, prostě ztrácí kontrolu nad maskovacím kouzlem, které umožňovalo fae vypadat lidsky. Ramena, hruď a břicho mu pokrýval stříbrný krunýř, kterým jí připomněl pancéřníka. Nejednalo se o zbroj, byl součástí kůže.
Od hrudi dolů měl stříbrnou srst delší, hustší a kudrnatou jako srst buvola. Halila mu boky a vyčuhovaly z ní genitálie. Nohy měl tvarované jako zadní běhy buvola nebo jelena – velikostí se ale podobaly spíše nohám žirafy, kterou jako dítě viděla v brookfieldské zoo.
Od... kolenou, pokud se jim tak dalo říkat, srst tmavla do ocelově šedé a byla ještě delší, jako chlupy – peří, jak tvrdila její jezdectvím posedlá kamarádka ze třetí třídy – na kopytech tažných koní.
Byl sudokopytník jako sob. Zaklonil hlavu, zvedl čenich ke stropu a jeho paroží pohyb přehnaně zvýraznilo, pak nervózně zvedl nohu, opět ji postavil a sklopil hlavu. Kolébal se a jeho kopyta vydávala na dřevěné podlaze duté zvuky a škrábala naleštěný povrch.
"Jenom se bojí," prohlásil Heuter s líným texaským přízvukem, který se mu objevoval v hlase a zase mizel, aniž by si toho všiml. "Nikdo tu není. Nemají tušení, kde nás hledat."
Anna neslyšela přijíždět žádné auto, dveře byly zavřené a venku před stodolou nikoho necítila. Věděla, že Les Heuter má pravdu. Nikdo ho z vražd nepodezříval.
Benedict pohodil hlavou a vyzývavě zaryčel. Nic neodpovědělo, jen v dálce hučela auta a listí šustilo ve větru.
Pak to ale ucítila i Anna. Blížila se zkáza. Měla dojem, jako by stála na kolejích a cítila, jak vibrují, třebaže ještě neslyšela vlak. Chvíli trvalo, než si uvědomila, co vlastně cítí: byla si tak jistá, že ji nedokáže najít.
Nevtrhl dovnitř dveřmi. Jako beranidlo prorazil zeď. Stará silná prkna se ohnula jako stébla trávy a sesypala se z něj jako párátka nebo větvičky. Podíval se jí do očí, pak se rozhlédl a pohled upřel na Benedicta.
Rusý vlk sklonil hlavu, přitiskl se k zemi a zavrčel tak hluboce, že podlaha klece zavibrovala.
Rohatý pán zatřásl velkým parožím, zaryčel a vyrazil do útoku navzdory hrůze, kterou z něj Anna cítila. Charles počkal, pak ukročil stranou a uhnul mu. Fae uklouzl na tvrdé, hladké podlaze a zastavilo ho až zrcadlo, které při nárazu rozbil.
"Lesi, přines mi glock," vyštěkl strýček Travis. "Je nabitý stříbrnými kulkami."
Heuter tasil vlastní zbraň, pořád byl ale natolik poslušný, že splnil strýcův rozkaz. Rozběhl se ke kanceláři. Znamenalo to, že Charlese nezastřelí hned, nýbrž až za chvíli.
Anna trčela v kleci a nemohla vůbec nic dělat. Charles měl mnoho předností, na stříbro ale reagoval ještě hůř než většina vlkodlaků. Nemohla dovolit, aby ho postřelili.
Musela něco udělat. Anna prostrčila hlavu stříbrem potaženými mřížemi, zaryla drápy do dřevěné podlahy klece a snažila se protlačit ven. Byla menší než většina vlkodlaků, takže by se jí mohlo podařit dostat se ven – anebo mříže povolí, protože byla odhodlaná chránit svého druha. Stříbro ji pálilo i přes hustý kožich, ignorovala to ale, dál se snažila dostat ven a sledovala přitom, jak její druh bojuje s nestvůrným fae.
Když se Benedict prohnal kolem, Charles vyskočil do vzduchu, odrazil se rohatému pánovi od zad, uběhl dalších dvanáct kroků, zůstal stát a znovu se otočil čelem ke kořisti. Stalo se to tak rychle, že se zastavil dřív, než z dlouhé tržné rány na Benedictově krku vytryskla krev. Byla to arteriální krev, černá kyslíkem, a stříkala kolem.
Heuter vběhl do kanceláře a Anna cítila, jak mříže pod jejími rameny trochu povolily. Znovu se do nich opřela, ještě silněji. Strýček Travis sebral kus hole a ohnal se jí jako baseballovou pálkou. Praštil ji do obličeje, přirazil jí hlavu k mřížím a bolestivě jí zkroutil krk.
Anna nechtěla Charlese rozptýlit, proto nevydala jediný zvuk a znovu se opřela do mříží.
Charles běhal klikatě jako na lovu sobů. Nezdálo se, že by se pohyboval rychle – místnost ale překonal v rekordním čase. Tentokrát roztrhl rohatému pánovi zuby obličej.
Rána na Benedictově krku už přestala krvácet; uzdravoval se rychle. Skoro polovinu srsti měl ale zbrocenou krví. Klopýtl a zvedl si ruce k obličeji. Charles mu vytrhl oko a rozřízl nos.
Benedicta to zbavilo bojovnosti – Anna to chápala; byla si jistá, že ona sama má v čenichu něco zlomeného, bolelo to, nedokázala zaostřit a svaly se jí třásly slabostí. Potom z kanceláře vyběhl Heuter s druhou zbraní a ona se soustředila jen na to, jak se dostat ven a zabránit mu
zastřelit Charlese. Než ji Travis uhodil, mříže se pohnuly; byla si tím jistá.
Anna se vší silou svíjela. Podlaha pod jejími zadními tlapami povolila, ale nestačilo to. Bylo příliš pozdě. Rusý vlk se plížil ve vzdálenosti asi pěti metrů kolem Benedicta a dělal tak ze sebe dokonalý cíl.
Heuter se zastavil a chvíli nešikovně mával svojí zbraní, pak ji schoval do pouzdra. Spoušť glocku tak ale zmáčkl až poté, co Charles skočil.
Výstřel odtrhl starcovu pozornost od boje. "Lesi! Pohni tou svojí hubenou prdelí a dej mi zbraň. Netrefíš ani vrata od stodoly. Pohyb. Můj dědeček byl rychlejší než ty, a to mu bylo osmdesát šest."
Místo aby Heuter znovu zacílil, rozběhl se zpátky k Travisovi – což Anně dokázalo, že není žádný alfa, ať už si o sobě myslel cokoli.
Mříže ještě trochu povolily a ona začala klouzat dopředu – a Travis ji opět uhodil, přesně do stejného místa jako poprvé.
Charles věděl, že vítězí. Nevěděl, proč Benedict Heuter nezmizel; možná příliš panikařil. Charles si nestěžoval. Rohatý pán se sice uzdravoval rychleji než vlkodlak, ztracenou krev ale nahradit nedokázal, pokud nebyl mnohem mocnější, než se zdál. A ztráta krve ho zpomalovala, stával se nešikovným.
Byly tu věci, bez kterých by se obešel. Podlaha byla příliš kluzká – byl to taneční parket a on z něj cítil vosk. Fae ale vadila ještě víc než jemu, takže to zase takový problém nebyl, jen se nesměl přepočítat. Taky by byl radši, kdyby tu nepobíhali další dva darebáci s pistolemi nabitými stříbrem, byli to ale lidé, a bratr vlk je proto nepovažoval za hrozbu. Další věcí bylo, že ať už vítězil nebo ne, nesměl spustit fae z očí. Byl možná pomalejší a nemotornější – pořád byl ale dost rychlý a jeho paroží bylo smrtící. Když mu Charles zaútočil na hrdlo, škrábl ho do ramene a pálilo to. Hroty paroží jen nevypadaly stříbrné, byly stříbrné.
Druhým pravidlem dlouhého boje bylo demoralizovat protivníka. Fae se ho od počátku bál. Útok na obličej nebyl ani zdaleka smrtící, přijít o oko bylo ale děsivé – tvorové s parožím a kopyty často panikařili. Vědci tomu říkali instinkt "bojuj, nebo uteč". Vlci bojovali, stvoření jako Benedict prchala. Panika nutila lidi dělat hloupé věci, a protože Benedict nebyl zrovna nejchytřejší, jak Charles pochopil, panika jeho stav jen zhoršila.
Prvním pravidlem souboje ale bylo neprotahovat ho. Charles vyrazil vpřed a vzápětí uslyšel prásknutí pistole. Kulka ho nezasáhla, proto ji ignoroval a pokračoval v útoku. Tichý bolestivý zvuk, který vydala Anna, byl ale něco úplně jiného.
Podíval se jejím směrem a spatřil, že visí z klece, z čenichu jí kape krev a Travis Heuter nad ní stojí s velmi dlouhým a silným kulečníkovým tágem s ohlodaným koncem. Anna ucukla zpět do klece, kde do ní mohl jen šťouchat – a vtom Charlese nabralo něco do žeber.
Ignoroval bolest, chňapl rohatému pánovi po noze těsně nad kolenem a překousl mu šlachu i sval. U lidí by se jednalo o Achillovu šlachu a jejím překousnutím fae ochromil.
Benedict se pokusil postavit nohu na zem, podlomila se mu ale. Charles vklouzl pod paroží a zakousl se rohatému pánovi do hrdla.
Benedict byl poražený. Bezmocný.
Znásilnil Lizzie Beauclairovou a bezpochyby i tucty dalších, některé patrně i zabil. Bratr vlk byl přesvědčený, že musí zemřít. Charles zaváhal.
Nedaleko zastavilo s pískáním pneumatik auto a Charles poznal, že jde o Isaacovu dodávku. Dorazila kavalerie a rohatý pán byl poražený. Annina záchrana nevyžadovala jeho smrt.
S Benedictovou myslí nebylo něco v pořádku, možná natolik, aby nebyl odpovědný za své činy. Kdyby se narodil v jiné rodině, možná by celý dospělý život nezabíjel. Vzdal se, ležel bez hnutí pod Charlesem a čekal na poslední, smrtící úder, jak to jeleni nebo losi někdy dělají. Byl neškodný. Za mřížemi nikomu neublíží.
Na ostrově se Charles rozhodl, že už nebude zabíjet z politických důvodů, narušovalo to totiž jeho pouto s Annou a ohrožovalo ji to. V tomto případě ale byli s bratrem vlkem zajedno: nešlo o politické zabití. Fae by ublížil jejich družce, zabíjel vlky pod jejich ochranou – a ublížil statečné malé tanečnici. Bratr vlk věděl, co čeká ty, kdo poruší zákon: spravedlivý trest.
Charles stiskl vší silou zuby, trhl hlavou a zlomil Benedictovi vaz. Fae se křečovitě zachvěl, jak z něj odplynul život a nahradila ho smrt, načež z Charlesovy kořisti nezbylo nic než maso. Cítil, že je to tak správně, že to tak má být, a něco v jeho nitru se po vykonání spravedlnosti uvolnilo. Byla to jeho práce pomstít oběti Benedicta Heutera. Byla to odpověď na duchy, kteří ho strašili.
Proč je zabil? Protože bylo spravedlivé, aby zaplatili za škody, které napáchali. Studené prsty mrtvých zmizely a jeho tělo zalilo teplo. Osvobodil se od nich – a oni od něj.
Něco ho varovalo, nějaký instinkt nebo zvuk prstu na spoušti, uskočil proto stranou. Zazněl výstřel a kulka zasáhla Benedicta přímo v místě, kde Charles před okamžikem stál. Už podruhé ho minuli: někdo byl špatný střelec.
Charles se schoval za tělo rohatého pána, teprve pak se otočil a spatřil, že Travis i Les drží v rukou pistole. Nedokázal říct, kdo na něj vystřelil. Travis ale mířil na Annu.
"Tady je FBI. Odhoďte zbraně," křikl Goldstein z otevřených dveří vedle díry, již do zdi udělal Charles. On i Leslie měli vytažené zbraně. Isaaka a Beauclaira nikde neviděl – Charles předpokládal, že obcházejí budovu, aby se pokusili dostat dovnitř zadem. "Odhoďte zbraně, nebo budu střílet."
"Neukvapte se, agente Goldsteine," pravil Travis. Držel zbraň oběma rukama a vůbec se nechvěla. "Mám nabito stříbrem. Když ji střelím do hlavy, zemře. Vím, že to nikdo nechce."
Charles strnul a ani nedýchal. Byl příliš daleko. Od Travise ho dělily tři skoky – a to bylo o dva skoky víc, než potřeboval.
Les Heuter zvedl ruce nad hlavu – zbraň ale nepustil.
"Lesi Heutere, Travisi Heutere, odhoďte zbraně," řekl Goldstein. "Je po všem."
Nikdo se nepohnul.
Charles zavrčel.
"Odhoďte zbraně," řekl Goldstein a pak se asi poddal letům frustrace a zatlačil příliš. "Skončili jste. Víme, kdo jste, a máme vás. Ulehčete to všem."
"Vy odhoďte zbraň," zaječel Travis. "Vy ji, do prdele, odhoďte. Vy nejste nic. Nejste nic než neschopný nástroj liberální vlády, která je příliš slabá, než aby sloužila lidem a chránila je před těmi bestiemi."
Znělo to, jako by se ta slova naučil nazpaměť, jako fráze, které ze sebe sypal harém Charlese Mansona. Možná je Travis Heuter opakoval tak často, že už o nich nemusel ani přemýšlet. "Odhoďte svoje zbraně, jinak ji zastřelím a pak se pustím do vás."
Goldstein a Leslie se soustředili na Travise. Lese si nevšímali, proto jim unikl zvláštní výraz, který mu probleskl tváří, výraz, který se změnil ze zoufalství v uspokojení. Neviděli, jak změnil úchop na zbrani, klesl na koleno a vystřelil, vše téměř jedním pohybem. Charles ho viděl, ale nemohl nic udělat, aniž by riskoval, že Travis zastřelí Annu, a to nemínil.
"Na zem. Lehnout na zem," řval Goldstein, Les Heuter už ale na zemi ležel. "Na obličej a ruce sepnout za hlavou."
Les to udělal dřív, než ze sebe Goldstein slova dostal. Lidské reakce byly příliš pomalé. Les teď byl neškodný a zabít ho by bylo těžší. Kdyby měl Charles v tu chvíli zbraň, stejně by to udělal, protože Heuter sice zastřelil svého strýce, nezabránil mu ale v tom, aby zmáčkl spoušť. Travisu Heuterovi, s dírou po kulce uprostřed čela, se před smrtí podařilo vystřelit.
Anna se zhroutila na dno klece.
Trefil ji do stehna a krev ji zalila jako červená deka. Čenich měla ohnutý a oteklý; Travis jí něco zlomil, když ji udeřil holí.
"Nebyla to moje vina," tvrdil Heuter. "Byl to můj strýc. Donutil nás k tomu. Byl šílený."
Anna zakňučela a Charles přestal Lese Heutera, který se snažil svalit vinu za své zločiny na mrtvé, vnímat.
Vyrval dveře klece holýma rukama a ani si neuvědomil, že se proměnil zpět v člověka, dokud si nevšiml, že má prsty a stříbro ho pálí na kůži. Ještě nikdy se tak rychle neproměnil.
A páchl faeskou magií. Obrátil oči k Beauclairovi, ke starému fae stojícímu ve dveřích vedle Isaaka, a ten na něj kývl. Charles si to přebere později; netušil, že fae dokáží ovlivnit vlkodlakovu proměnu.
Anna ale trpěla a on teď nemohl přemýšlet o tom, kdo Beauclaire vlastně je. Nemohl dát průchod ani slepé panice, ani touze rozsápat mrtvé tělo Travise Heutera na kusy. Musel se přesvědčit o tom, že Anna přežije.
"...zastavit krvácení, než zavoláme sanitku."
Charles zavrčel, protože Goldstein se příliš přiblížil k jeho zraněné družce. Isaac ale zasáhl dřív, než k tomu byl donucen Charles.
"Nechte ho být; zrovna teď byste se k nim neměl přibližovat." Isaac byl chytrý vlk. Možná byl příliš mladý, Bran ale udělal správně, když mu přenechal velení. Charles by zabil každého, kdo by se ocitl příliš blízko.
Když teď byla jeho bezmocná družka v bezpečí, Charles z velké části ignoroval dění za svými zády a s něžnou pečlivostí zkontroloval Annu.
"Proč má na sobě kůži a perličky?"
"Drž hubu a zůstaň, kde jsi, než přivedeme poldy, aby ti přečetli tvoje práva."
"Teda, je indián, ale jak vysvětlíme..."
Když se Charles bez přemýšlení proměnil, když se proměnil z vlka v člověka příliš rychle, jeho oděv někdy zapomněl, ve kterém století žije. Měkká jelenice působila konejšivě. Jakmile se dotkl Annina ubohého čenichu, nervózně mu olízla prsty, protože jí ubližoval.
Napřed musel zastavit krvácení.
Sehnul se, utrhl Travisovi rukáv a ignoroval přitom protesty federálů. Anna ale zavrčela, když se k ní s provizorním obvazem přiblížil, proto ho
zahodil. Chápal, že nechce jeho pach ve své blízkosti, své kožené kalhoty však použít nemohl, protože kůže dobře nesála.
"Potřebuju..." Ještě to ani nedořekl a Isaac už zavolal: "Chytej." A hodil mu obrovskou lékárničku, kterou všichni ve smečce na Branův rozkaz vozili v autech. Marok rád říkal, že vlkodlaci se sice uzdravují rychle, někdy ale ne dost.
Charles otcova slova rychle potlačil a přál si, aby se mu stále nerozléhala v uších. Nebyl důvod k panice. Sice krvácela, kulka jí ale čistě prolétla, zaryla se do podlahy a nevypadalo to na tepenné krvácení. Bratr vlk ale nebude spokojený, dokud Anna nebude znovu v pořádku.
Jakmile družce ošetřil ránu po kulce, podíval se jí dobře na hlavu.
Sehnul se, dotkl se rty jejího ucha a řekl: "Můžu to udělat hned, nebo můžeme počkat. Jejich drogy moc nepomůžou a budou muset kosti znovu zlomit..."
Hned. Její hlas mu zazněl v hlavě jako zvon – a on si uvědomil, že jejich pouto je otevřené a silné.
Na okamžik nedokázal popadnout dech. Kdy k tomu došlo? Když znovu přijal roli vykonavatele spravedlnosti? Když přijal, že existují i jiná řešení než smrt – ale smrt je někdy odpovídajícím a spravedlivým trestem? Anebo ve chvíli, kdy spatřil krev a uvědomil si, že ji Travis zranil, třebaže byl tak blízko, když se vina, dobro a zlo staly jen slovy, jež ve světle zranění jeho družky nic neznamenala?
Anna ale byla zraněná a na pátrání po příčině bude čas později.
Použil jejich pouto a nasál do sebe tolik její bolesti, kolik jen mohl. Potom jí narovnal kosti v čenichu zpátky do správné polohy, než se díky vlkodlačím léčivým schopnostem zahojí nakřivo. Ani sebou netrhla, přestože věděl, že ji nezbavil veškeré bolesti.
Nech toho, pokárala ho Anna. Nemusíš trpět jenom proto, že trpím já.
Ale ano, odvětil Charles upřímněji, než zamýšlel. Selhal jsem a neochránil tě.
Pobaveně zafuněla. Naučil jsi mě, jak se mám chránit sama – což je, řekla bych, pro tvoji družku mnohem lepší dar. Kdybys mě nenašel, všechny bych je zabila. Ty jsi ale přišel, a to je další dar. Že jsi přišel, i když bych se dokázala ochránit sama.
Působila sebejistě, a to ho potěšilo. Proto nemyslel na tři zkušené, silné vlky, které ti muži bez problémů zabili. Jen ať se cítí bezpečně. Nehádal se s ní, jen jí prsty něžně projížděl srst.
Duchové jsou pryč, prohlásila s naprostou jistotou a usnula dřív, než mohl odpovědět.
Přesto to udělal. "Ano."