NŠ - 30.kapitola

30.kapitola

Světl se pod ní pomalu formovalo, až se Rosino bezvládné tělo vznášelo několik centimetrů nad podlahou a vlasy se jí rozprostřely kolem hlavy. Vypadala úžasně, ale soustředěný výraz jí z tváře nezmizel. Se zatajeným dechem jsem sledoval jak je moje láska bezbranná a úplně bezmocná a já jí nemůžu z toho stavu pomoci.

Pokaždé, když jsem se k ní chtěl přiblížit a pomoct jí, něco mě zadrželo na místě. Jako kdybych v tu chvíli zapomněl, co jsem chtěl. Takže moje celá rodina jen koukala, zatímco Rose se s tím prala sama. "Dimitriji? Co to znamená?" Mamka si ke mně stoupla a pevně se držela mojí ruky. Nikdo jsme to nechápal.

"Nevím." Odpověděl jsem jí, ale moje oči neopouštěly Rosin obličej. Chvíli bylo ticho, když v tom se její obličej zkroutil do napjatého výrazu.

"Ubližuje jí to! Zastav to!" Křičely na mě všechny dohromady.

"Pomáhá jí to." Oznámil jsem jim a dál nehnutě hleděl na její tvář, která se až děsivě rychle uvolnila. Kdybych s ní neměl pouto, které mě utvrzovalo v opaku, myslel bych si, že to nevydržela a zemřela. Ta představa mě natolik vyděsila, že jsem se i přes odpor zářivého světla prodral až k ní a chytil ji do své náruče. V momentě, kdy jsem se dotkl její pokožky, záře zmizela.

"Můžeš ji dát ke mně." Dovolila mi Kateřina, když jsem přemýšlel, kam bych ji měl uložit. Samozřejmě jsem ji chtěl dát do mého pokoje, ale Jeva mi to z nějakého důvodu, mě neznámého, zakázala. "Jak jsi věděl, že jí to pomáhá?" Zeptala se mě Kateřina, když jsem Rose uložil do přikrývek.

"Máme pouto. Cítil jsem, že je jí čím dál líp. Ale pohled na to utrpení v její tváři mě donutil, ukončit to."

"Vy máte pouto?" Kateřina skoro vykřikla. Rychle jsem jí upozornil, že Rose spí a tak má být zticha. "Promiň." Šeptla. Její otázku o poutu jsem jen tak přešel a svoji pozornost jsem věnoval už jen a jen mojí Rose.

Rose pohled

Ostré světlo se mi zabodlo do očí a já je zase rychle zavřela. Někdo v místnosti pohotově zatáhl závěsy na oknech a já jsem konečně mohla zjistit, kde jsem.

Připadalo mi to povědomé, jsem u... U koho? Takhle to na akademii nevypadá. A protože jsem omdlela, když jsem s Lissou přecházela nádvoří a na hlavu mi spadla větrem ulomená větev stromu, určitě došla pro někoho a zavřeli mě na ošetřovně.

Takhle ale ošetřovna nevypadá. Je to bílá prázdná místnost s nepohodlnou postelí. Tahle místnost byla vymalovaná do žluta a jedna stěna na zeleno. A postel, na které jsem ležela, byla pohodlná, velká a byla jsem zakrytá jemnou přikrývkou. Celé to bylo velmi útulné.

Ze zamyšlení mě vytrhlo odkašlání. Střelila jsem pohledem ke dveřím a potkala se s pohledem vysokého muže. Měl tmavě hnědé vlasy stažené do krátkého culíčku a jeho oči měly o odstín světlejší barvu než ty moje a pod nimi měl tmavé kruhy, zřejmě od nevyspání. Pod lehkou bílou košilí se mu rýsovala vypracovaná hruď. Podle postavy to byl strážce.

Když si všiml, jak si ho prohlížím, na tváři se mu objevil úsměv a jeho oči se rozzářily. "Kde jsem?" Zeptala jsem se ho, když ticho v místnosti trvalo moc dlouho.

"V pokoji Kateřiny, Jeva mi zakázala vzít tě nahoru. Moc mě mrzí, co se stalo." Jeho pohled se z veselých jiskřiček změnil ve výhrůžný a zároveň lítostivý. Asi se něco stalo, nevím ale, proč se omluval mě. Vždyť ho ani neznám. Proč by se mi nějakej cizí chlap měl omlouvat? A navíc za něco, na co si nepamatuju.

"A můžu jít za Lissou do svého pokoje?" Zajímalo by mě, proč tu se mnou není. Nikdy by mě přeci neopustila a určitě by chtěla být u mého probuzení. A v tom by jí, jak vždy říkala, zabránila jen smrt. Bože! Snad se jí nic nestalo.

"Rose? Lissa je přeci u dvora. Je sobota." Díval se na mě takový zkoumavým, pohledem a já si připadala jako pod mikroskopem. Co to říkal? U dvora? Lissa u dvora nemůže být. To by mi řekla a navíc ji královna Tatiana tenhle měsíc ani nepozvala. A ona to má vždy dost naplánované. Tady prostě něco nehraje. A já musím přijít na to, co.

"U dvora není, protože by mi to řekla. A Tatiana jí tam nezvala. Tak kde je? Musím za ní. Jsem její, budu její strážkyně." Na poslední chvíli jsem si uvědomila, že ještě nejsem její strážkyně. Pořád je tu možnost, že se jí nestanu. Její rodiče si to sice přáli, ale můj seznam prohřešků byl až moc dlouhý. Přesto jsem dělala, co jsem mohla a zároveň jsem se pokoušela naučit Lissu společenskýmu životu na večírcích.

Dimitrijův pohled

V těch přikrývkách vypadala tak úchvatně. Celé dny jsem trávil u ní. Seděl jsem na její posteli, nebo se jen tak opíral o rám dveří, ale nespouštěl jsem jí z dohledu.

Už celý týden jen tak postavám a čekám na ten okamžik. Zrovna jsem se vrátil z kuchyně, když jsem ve dveřích zpozoroval, jak se její víčka zachvěla. Otevřela oči a v tu chvíli je zase zavřela. Došlo mi, že jí vadí slunce a zatáhl jsem závěs naproti postele.

Ještě chvíli nechala oči zavřené a já se přesunul zpět k rámu dveří.

Znovu otevřela svoje oči a dlouhou chvíli si prohlížela Kateřinin pokoj. Vypadala dost zmateně. A pak se její pohled zabodnul do mých očí. Usmál jsem se na ni. Jak jen mi ten pohled chyběl. "Kde to jsem?" Já si myslel, že u Kateřiny už byla. Ale teď se probudila, tak může být trochu zmatená.

"V pokoji Kateřiny, Jeva mi zakázala vzít tě nahoru. Moc mě mrzí, co se stalo." Hrozně jsem si vyčítal Viktoriino chování. Kdybych jim dvěma věnoval víc pozornosti a nezlehčoval to, nemuselo se to stát. Od té doby jsem s Viktorií nemluvil, nedokázal jsem se jí podívat do očí. Je to moje sestra a i přesto ublížila nejdůležitější ženě mého života. To jí nedokážu odpustit, vlastně se budu divit, když s ní ještě někdy v životě promluvím.

"A můžu jít za Lissou do svého pokoje?" Za Lissou? Asi zapomněla, že je teď Lissa spolu s Christianem u dvora. Přeci jenom týden v bezvědomí je i na Rose hodně.

"Rose? Lissa je přeci u dvora. Je sobota." Řekl jsem jí a sledoval, jak se zarazila. Že by jí to překvapilo? Třeba čekala, že tu Lissa bude, když se stalo to...to s Viki. Teď mě tak napadá, já jsem to vlastně Lisse ještě neřekl. Nevolal jsem jí a tak nemůže vědět, co se stalo.

"U dvora není, protože by mi to řekla. A Tatiana jí tam nezvala. Tak kde je? Musím za ní. Jsem její, budu její strážkyně." Co...? Jak to myslí? Bude její strážkyně? A jak to myslela, že jí Tatiana nikam nepozvala? Ta je přeci mrtvá. A ona to moc dobře ví. Tohle nedává vůbec žádný smysl a nedostatek spánku mi zrovna nepomáhá s vymýšlením dobrého vysvětlení.