Spolek ΩΔΨ - 25.kapitola

"A cos vůbec dělala, že sis tak hnusně zvrtla kotník?" Zeptal jsem se jí, když jsme seděli na další lavičce, aby si Mel odpočinula. Muselo ji to opravdu dost bolet.

"Všimla jsem si, že někdo sedí na sedačkách. A než jsem se nadála, sedím na zadku s bolavou nohou a ty stohíš přede mnou." Začervenala se.

"Tak teď mám opravdu černé svědomí.. To je kvůli mě?" Usmál jsem se.

"Lichotí ti to?" Koukla na mě, ale hned se podívala jinam.

"Lehce.. Lichotky mi můžeš skládat i jinak, než zraněníma." Vstal jsem a ona se na mě podívala.

"Jdeme?" Zeptal jsem se.

"Oukej." Vstala taky. Zase jsem ji chytl kolem pasu a ona se trpělivě nechala.

"Jestli tě to bolí fest, tak tě klidně ponesu."

"Ještě by sis něco udělal ty.. To bych si na svědomí nevzala." Zasmála se a dál hopkala po mém boku.

Byli jsme na balkoně. Mel ležela v houpací síti, zdravou nohu měla svěšenou dolů a houpala se. Já jsem u ní seděl a vykládali jsme si. Bylo tady dobře..

"Cos tam vůbec dělal?"

"Chtěl jsem se jenom tak odreagovat. Nebýt tak brzo na pokoji. A pak jsem tam uviděl tebe, tak jsem si řekl, že na tebe počkám a pak jsem si všiml, že se ti něco stalo... Dlouho jsem tě neviděl.." Řekl jsem jí popravdě.

"Dlouho? Prosimtě, dva dny? Však zase brzo bude biologie, ne?" Zasmála se.

"I tak si mi chyběla. Jak ses měla?"

"Dobře. Mám pocit, že jsem zvládla test z biochemie, ale ještě se uvidí.. Byla jsem v kině, v knihovně jsem si našla super koutek..."

"Na čem bylas?" Zvedl jsem zvědavě obočí. I když mi na jazyku přistála další otázka, radši jsem ji neřekl.. S kým by tam tak mohla být? Sama? To asi těžko..

"Hej, já ani nevím, jak se ten film jmenoval.." Zasmála se. "Matt něco vybral, ale pak tam pořád kecal, takže ti ani neřeknu, o čem to bylo.." Znovu se zasmála. Super, takže Matt. Ten povrchní, arogantní, ochlastaný a primitivní sukničkář pozval Mel do kina. A ona šla.. Tak teď mě to opravdu zabolelo.

"Řekla jsem něco?" Zeptala se hned. Asi jsem se musel nějak ušklíbnout, jinak by si asi nevšimla změny.

"Ne, jenom jsem se zamyslel.." Pokrčil jsem rameny.

"Aha.." Přivřela oči proti zapadajícímu slunci v mých zádech. Nevěřila mi. To mi bylo jasné jako facka. Dlouho bylo ticho, než jeden z nás něco neřekl. A začali jsme v tu samou chvíli.

"Mel-" Začal jsem, ale počkal jsem, až domluví ona.

"Tome-" Koukla se na mě. Zarazila se.

"Cos chtěla?"

"Tome, tys to myslel vážně?"

"Co jako?" Zeptal jsem se a přemýšlel, co jsem jí v poslední době řekl.

"No, jak jsi mluvil o tom, že si mám nějak vybrat.." Načala to a koukla se na své ruce.

"Naprosto." Přikývl jsem. "Vybrala sis snad už?" Nedalo mi nezeptat se.

"Já nevím.." Pousmála se. "Dost jsem nad tím přemýšlela, a.."

"Nad tím se přemýšlet nedá. Copak nevíš, že mozek jde vždycky proti tomu, co chce srdce?"

"Vždycky to tak nemusí být, Tome.." Koukla na mě s naivitou ve tváři.

"Mel..." Usmál jsem se. Nedalo mi to. Ale abych ji já o něčem poučoval, tak to by asi moc dobře nedopadlo. Vždyť ona je první opravdová láska, která mě potkala. Teda, tak by to řekl Bill. Myslel jsem, že ta holka pro mě byla Teresa, ale spletl jsem se. Až Mel je ta,k terou bych chtěl.. A nějaký Matt mi ji nevyfoukne.

"Tome, chápeš, že se teď prostě do žádného vztahu nechci hrnout?" Využila situace, kdy jsem zaváhal.

"Chápu a taky tě do ničeho nenutím. Jenom se nechci zbytečně sužovat, když ty bys běhala za jiným." Odtáhl jsem se a opřel se o opěrky židle.

"Myslíš jako Matta? Ty žárlíš?" Usmála se? "Teď to lichotí mě." Poposedla.

"I kdybych žárlil. Konečně jsem myslel, že je tady super holka. Pravý opak Teresy. Přitom se chováš skoro jako ona." Musel jsem vyjít na světlo s těžkým kalibrem. Moje obavy jsem musel říct nahlas a přitom jsem je chtěl v sobě ututlávat co nejdýl.

"Ty mě chceš srovnávat s ní?" Bylo vidět, že nevěří svým očím. Nebo spíš uším?

"Nevím. Zřejmě na tom něco bude." Pokrčil jsem rameny.

"Tome.." Vzdychla. Byly to slzy, co jsem viděl v jejích očích? Hned jsem měl touhu ji obejmout a utišit. Ale co když se odtáhne? Pošle mě pryč a nikdy už se mnou nepromluví? Kašlu na to, risknu to. Naklonil jsem se k ní a chytil ji za ruku.

"Promiň." Pošeptal jsem. Posunul jsem se na židli ještě blíž, abych ji mohl obejmout kolem ramen. Pootočila ke mně hlavu a smutně se na mě podívala. "Nechtěl jsem se tě dotknout."

"A já jsem nechtěla brečet. Ale když... Já jenom chci, aby bylo všechno oukej." Taky pošeptala. Souhlasně jsem zamručel a hladil ji po vlasech. Cítil jsem se, že jsem dosáhl svého.. Ale za jakou cenu? Pláčem.. To jsem to teda vymákl..

"Tome?" Zvedla najednou hlavu. Nečekal jsem to a ani jsem nestačil uhnout.. Cítil jsem, jak mi hlavou narazila do nosu. Bylo slyšet lehké křupnutí. Za chvíli mě začalo lehtat v nose, cítil jsem, jak mi krev stéká nosní dírkou. Rychle jsem chňápl po kapesníku a přidržel si ho u nosu.

"Promiň. Promiň, promiň, promiň." Posadila se a položila své dlaně na mé tváře.

"To je v pohodě." Odpověděl jsem tlumeně přes kapesník.

"Ne, já se vážně moc omlouvám." Vysoukala ze sebe omluvu.

"Co jsi chtěla říct?"

"Přemýšlela jsem, jestli se k sobě vůbec hodíme.." Řekla hodně nejistě.

"No, teď určitě. Já s nosem a ty s kotníkem.." Zasmál jsem se, ale uvnitř mě jsem dusil bolest, kterou tato otázka způsobila.