10. kapitola
Na člunu si Charles natáhl nohy a snažil se ignorovat zbytkovou bolest po poslední proměně. Anna se zkusila posadit na lidská sedadla, ta pro ni ale byla příliš úzká a měla špatný tvar. Místo, kde seděla při plavbě na ostrov, zase bylo příliš kluzké, a protože nemohla do laminátu zarýt drápy, klouzala s pohybem vln sem a tam. Nakonec si těžce povzdychla a stočila se do klubíčka na zemi u jeho nohou.
Beauclaire zakázal, aby jeho dceru vyslýchali, dokud ji neprohlédne doktor. Goldstein s Isaacem se nabídli, že zůstanou na ostrově, dokud nedorazí všechny agentury, které na místo zavolali. Malcolm řekl, že ho napadlo, že by Beauclaire a vlci mohli potřebovat pomoc, když uslyšel z ostrova odplouvat člun. Charles si byl docela jistý, že rohatý pán, se kterým bojovali, odplul právě na něm. Což znamenalo, že nebezpečí na ostrově pominulo – bylo ale dobře, že Isaac zůstal na místě, aby na všechno dohlédl.
Charles tušil, že se Isaac rozhodl počkat s cestou zpátky, dokud na tom nebude lépe, přestože proměnu v člověka zvládl. Hally zůstala s Isaacem, aby zajistila, že zbytková magie neovládne forenzní techniky, kteří budou ostrov procházet centimetr po centimetru.
A tak byl člun během zpáteční plavby mnohem prázdnější než při cestě tam.
Leslie nechala Beauclaira vzadu na člunu a posadila se vedle Charlese.
"Je na tom dost špatně," řekla a sedla si na krajíček sedadla. "V přístavu bude čekat sanitka."
Agentka FBI nyní vypadala mnohem méně profesionálně, na člunu se zabalila do deky a vlasy jí rozcuchal vítr. Stejně jako Charles a Anna nespala už víc než dvacet čtyři hodin. Vyčerpání a ztráta jemného make-upu, který si setřela při běhání po ostrově, jí přidaly několik let.
Charlese zaujalo, že se posadila vedle něj, když na člunu bylo tolik volných míst.
"Nebojíte se mě?" zeptal se.
Leslie zavřela oči. "Zrovna teď jsem tak utahaná, že se nebojím vůbec ničeho. A kromě toho, kdybyste viděl mého manžela, pochopil byste, že se jen tak nevylekám."
Vzbudila v něm zvědavost. "Jak to?"
"Tři roky hrál fotbal za LSU Tigers," odvětila, aniž by otevřela oči. "V posledním ročníku si zranil rameno, jinak by z něj byl profík. Měří skoro dva metry a váží sto dvacet kilo. A nic z toho není tuk, ani teď. Učí na základce." Pohlédla na něj. "Proč se usmíváte?"
Charles otevřel dokořán oči. "Jen tak, madam."
Pousmála se. "Jude tvrdí, že má ta děcka radši než fotbal. Přesto dělá trenéra místnímu středoškolskému týmu."
"Nepřišla jste sem, abyste mi vyprávěla o svém muži," nadhodil.
"Ne." Leslie na něj pohlédla a zase se odvrátila. "Kolik je vám let?"
"Víc, než na kolik vypadám," přiznal Charles. "Mnohem víc."
Kývla. "Ptala jsem se na vás. FBI zná několik vlkodlaků. Prý jste něco jako vlkodlačí detektiv. Přijedete a vyřešíte případ."
Přemýšlel, jestli to bylo všechno, co jí řekli – patrně ano. Neodpověděl, protože nevěděl, jestli by lhal, kdyby souhlasil, nebo odmítl.
"A víte víc o světě, o kterém se my teprve dozvídáme. Lizzie jsme zachránili jenom proto, že jste věděl, že musíme do případu zapojit čarodějku – a protože se vás ta čarodějka bála dost na to, aby se chovala slušně."
V tom měla pravdu. Počkal, až přejde k věci.
"Lizzie říká, že byli tři," pravila Leslie. "Dva mladí muži a jeden starý. Jeden z mladíků říkal tomu staršímu ‚strýčku‘, než ho donutili sklapnout. Pořezal ji ten starší. Oba mladíci ji napřed znásilnili, dokud ‚byla hezká‘. Řekli jí, že starý muž má ženy radši až po tom, co je zlomí."
Doufal, že se k ní dostali dost rychle na to, aby jí toho ušetřili, byl si ale docela jistý, že ne.
"Myslel jsem, že vám Beauclaire zakázal ji vyslýchat," namítl Charles. Slyšel Lizzie mluvit, Leslie ale nemusela vědět, jak dobrý má sluch.
"Na nic jsem se jí neptala. Ona se prostě rozpovídala. Řekla mi, že chce, abychom je chytili a zavřeli, aby už to samé nemohli provést nikomu dalšímu. Silná žena. Usnula uprostřed slova – myslím, že s tím měl něco společného její otec. Můžou fae někoho uspat?"
"Nejsem odborník na magii," odvětil opatrně.
Otočila hlavu a kývla. "Umíte obcházet pravdu." Vzdychla si. "Jste zkušený detektiv a setkal jste se s nepřítelem. Jaké jsou vaše dojmy?"
"Setkal jsem se jen s jedním," namítl Charles. Její žádost o informace ale byla fér – a taky chtěl, aby viníky chytili. "Fae je z nich rozhodně
nejmladší, i když je asi jediný, kdo ovládá magii – a on je taky důvod, proč si můžou troufnout na fae a vlkodlaky."
"Proč myslíte?"
"Není lovec," řekl Charles. "Je jelen – není predátor a nezáleží na tom, jak silný nebo smrtící je." Bez ohledu na pověst Lovce Herna bratr vlk věděl, že fae, se kterým bojoval, byl kořist. Herne byl možná více lovec než jelen, ale tento... tento před nepřáteli utekl. Nebyl lovec; byl jen nástroj.
"Myslíte, že je taky oběť?"
Charles si odfrkl. "Ne. Není to žádný anděl – sám by ale na lov nikdy nevyrazil. Možná by znásilnil a zavraždil toho, kdo by se k němu přiblížil – ale nelovil by. Tak jednají predátoři. Neznamená to, že není nebezpečný. Většinu let zabijí v Kanadě sobi víc lidí než medvědi grizzly. Sobi ale lidi nestopují s úmyslem zabít je, jako to dělají grizzlyové."
"Dobrá," řekla Leslie. "Máme soba, ne medvěda. Co ještě?"
Probral si v duchu souboj. Rohatý pán bojoval instinktivně, ne strategicky, a zdálo se, že se nedokáže soustředit na víc než jednoho útočníka najednou. "Fae není chytrý. Přes den vykonává nějakou práci – řekl bych..." Charles se pokusil vysvětlit instinkt, který umožňoval dominantnímu vlkovi ovládat smečku. "Pokud chcete udržet někoho tak nebezpečného pod kontrolou, nesmíte v něm vzbudit dojem, že je cenný. Neživíte ho jen proto, že je užitečný při lovu. Musí se živit sám."
"Dobře."
Neznělo to, jako by mu Leslie věřila. Charles pokrčil rameny. "Možná by to bylo jiné, kdyby naše rodina zabijáků nebyla movitá – pak by asi našli jiný způsob, jak by mu dokázali, že je jim podřízený."
"Oni jsou bohatí?"
"Během let toho hodně nacestovali – kdybyste hledali skupinu chudých lidí, už byste je našli. Peníze usnadňují spoustu věcí. Vražda je jen jednou z nich. A museli mít spoustu peněz, aby si mohli dovolit najmout Sally Reillyovou."
"To zní rozumně. Naši psychologové přišli s tím, že Lovec je bohatý, už před patnácti lety. Chtěl jste spekulovat o tom, jakou má práci."
"Správně. Není bystrý, proto pro něj bude těžké tajit, co doopravdy je."
"‚Doopravdy‘? Jako fae?"
Charles kývl. "Ano. Takže bude skladník někde v supermarketu, obyčejný pomocník. Možná domovník nebo údržbář. Bude velice silný. Dělník v přístavu, pokud je tu ještě máte."
"Budou si ho lidé pamatovat?"
"Ptáte se, jestli je od pohledu děsivý? Jako váš manžel?" Charles zavrtěl hlavou a nechal se vést instinkty. "Neřekl bych. Myslím, že ho lidé budou litovat. Jinak by už byl ve vězení. Vyděšení lidé obvykle utíkají nebo útočí. Kdyby ho někdy někdo napadl, zabíjel by. A kdyby otevřeně zabíjel, byl by už ve vězení nebo mrtvý."
"Dobře," řekla Leslie. "Uvidíme, co s tím uděláme. Předložím to psychologům a uvidíme, jestli budou souhlasit."

9. kapitola
Jak šplhali po rozpukaném betonu, skále a křovím, měla Anna příliš mnoho času přemýšlet o tom, jaké divadlo ostatním předvedli.
Byla to její vina.
Charles se snažil probudit její vlčici – protože ji ovlivnila černá magie. Přikrčila se, když si vzpomněla na hloupou sebelítost, které se oddala. Slovy ji z ní nedokázal vytrhnout, proto ji políbil a vlčice se opravdu

8. kapitola
Charles upřeně hleděl na příď, zatímco Malcolm vedl Dacianu kolem jiných lodí a dalších překážek s dovedností skutečného piráta a falešně si přitom hvízdal veselou verzi "The Mary Ellen Carter", písničky o vyzvednutí potopené lodě. Kdyby s nimi byl Bran, určitě by se přidal. Charlesův otec miloval improvizované koncerty, obzvláště s lidmi, kteří si zpívali – nebo

7. kapitola
"Nemyslím si, že by Fuller pustil do márnice v nejbližší době další čarodějky," prohlásil Heuter a zakousl se do kusu napůl syrového steaku na vidličce.
"Byla to ta nejstrašidelnější věc, jakou jsem kdy viděla," přiznala Leslie, jedla salát a nehleděla na Heutera. Anna nevěděla, jestli je vegetariánka, nebo se prostě nedokáže dívat na lidi, kteří jedí

6. kapitola
Anna zamkla dveře jejich apartmá a sundala Charlesovi obojek, pak ho spolu s vodítkem odložila na stolek u stěny.
"Když je její otec starý a mocný fae, proč ji nedokáže najít?" zeptala se Anna.
Možná nemá správné schopnosti, odpověděl bratr vlk. Anebo ho něco blokuje. O faeské magii toho moc nevím, jenom to, že žádná magie nemá odpověď na všechno. Je to nástroj. Kladivo je dobré, na vytahování hřebíků se ale moc nehodí.
"Dobrá," řekla. "To beru." Zula si boty a prsty si prohrábla vlasy. Byla unavená. "Můžeš mi říct, co je s Charlesem?"
Bratr vlk na ni mlčky hleděl.
"Myslela jsem si to," řekla. "Charlesi, jak ti mám pomoct, když mi to nedovolíš?"
Nemůžeš mi pomoct, odvětil Charles.
Ostře se nadechla. "Ty jsi mi právě zalhal?" Nevěděla to jistě, zdálo se jí ale, že jí neříká pravdu.
Bratr vlk se odvrátil. Charles tě nenechá, abys mu pomohla.
"Nevadí," řekla. "Tak. Taky jsem ti zalhala." Vadilo jí to, moc jí to vadilo.
Až přijde faeský pán, měli bychom mít lidskou podobu, řekl bratr vlk nakonec.
Anna nevěděla, co říct, proto mlčela. Po chvíli se Charles začal měnit zpátky. Nebude mu to trvat dlouho, tak pět nebo deset minut. Díky krvi ploskohlavého šamana, která mu kolovala v žilách, mu proměna zabírala mnohem méně času než kterémukoli jinému vlkovi.
Proměnit se bolelo, a bolelo to ještě víc, když jste se měnili tam a zase zpátky během několika hodin – a Charles na tom nebyl od počátku dobře. Anna cítila, jak trpí – jen slabě, protože by jí nikdy nedovolil cítit celou jeho bolest, když tomu mohl zabránit.
Bylo lepší nechat ho několik minut být, vzdálit se a neriskovat hádku, zvláště když mohli mít v nejbližší době návštěvu. Nechtěla, aby se ocitli zpátky na začátku. Pouto mezi nimi zelo dokořán, což dokazovalo, že je na tom líp, než býval.
Byly čtyři ráno. Zvažovala, jestli se má osprchovat a obléknout – nebo si umýt zuby a jít spát. Do koupelny se ani nedostala. Postel byla pořád zmuchlaná, přesně jak ji předtím nechala, a příliš lákavá.
Vlezla si pod peřinu a zabořila hlavu do Charlesova polštáře. Spíše cítila, než slyšela, když vešel do pokoje. Zastavil se u postele, lehce ji poplácal po zadku a něco v jejím nitru se uvolnilo. "Moc se tu nerozvaluj, Růženko," zamumlal škádlivě a opět se zdál jako dřív. Možná odmítal její pomoc, přesto dělal pokroky, a to navzdory předchozímu rozhodnutí schovat se za bratra vlka. "Brzy budeme mít společnost. Nabídla jsi fae informace, které mu FBI nedá, a on s návštěvou zdvořile nepočká. Pochybuju, že toho moc naspí, dokud nenajde dceru – já bych tedy neusnul."
Počkala, dokud nepustil vodu ve sprše, pak vytáhla hlavu zpod přikrývek. Ne. Charles by neodpočíval, kdyby jeho dítě bylo v nebezpečí. Kdyby měl děti.
Vlkodlačky nebyly schopné děti donosit. Když je zavolal měsíc, proměnily se ve vlky a proměna byla pro formující se dítě příliš krutá. Obrátila se proto na Samuela, který byl doktor, a zeptala se, jestli by nemohla zůstat po dobu těhotenství vlkem. Zbledl a zavrtěl hlavou.
"Čím déle zůstáváš vlkem, tím méně jsi člověkem. Když jím zůstaneš příliš dlouho, není cesty zpátky."
"Jsem omega," namítla Anna. "Moje vlčice je jiná. Mohli bychom to zkusit."
"Pokaždé to skončí špatně," řekl bratr jejího druha chraplavě. "Prosím, nemluv o tom ani s Charlesem, ani s tátou. Poslední případ byl opravdu brutální. Byla tu jedna žena... podařilo se jí schovat se před Branem, dokud nebylo příliš pozdě. Vlkodlak není vlk, Anno, který o mladé pečuje a chrání je. Když jsme ji konečně vystopovali, Charles ji musel zabít, protože v ní nezůstalo nic z člověka, jenom bestie. Našel i jeskyni, ve které si udělala pelech. Porodila, to ano. A pak svoje dítě zabila."
V očích měl divoký pohled plný agonie, změnila proto téma. Měla ale na celou věc vlastní názor – bratr vlk nebyl žádný nemyslící netvor, který by sežral své mladé, a byla si docela jistá, že její vlastní vlčice je ještě něžnější. Zatím ale nebylo nutné uchylovat se k zoufalým činům.
Vlkodlaci vystoupili na veřejnost, už se nemuseli schovávat. Pro páry, které nemohly mít z nějakého důvodu vlastní děti, existovaly jiné možnosti, a ty by mohli využít i vlkodlaci. Zrovna teď nebyl názor veřejnosti na vlkodlaky jednotný, takže by bylo obtížné sehnat náhradní matku. Mohli si ale dovolit počkat, dokud se názor lidí nezmění.
"Dokud se nezmění jejich názor na co?" zeptal se Charles, když otevřel dveře koupelny a ven se vyvalila pára. Okolo pasu měl uvázaný ručník a dalším si sušil dlouhé vlasy.
Nemusela odpovědět, protože někdo zazvonil u dveří. Fae měl zavolat; dala mu Charlesovo telefonní číslo. Očividně se ale rozhodl zastavit se přímo.
Anna se nesvlékla, proto si jen prohrábla vlasy a vydala se ke dveřím. Charles jí zastoupil cestu a upustil ručník na podlahu.
"Ne," řekl.
Obrátila oči v sloup, ale řekla: "Fajn. Počkám na tebe."
Oblékl se rychle, třebaže se nezdálo, že by spěchal, a ona ho celou dobu sledovala. Dívat se, jak se Charles svléká a obléká, patřilo k její oblíbené zábavě – bylo to lepší než balit a rozbalovat vánoční dárky. Vlkodlaci byli všeobecně mladí, zdraví a svalnatí – což byly atraktivní
vlastnosti. Nebyli ale Charles. Ten měl široká ramena a jeho snědá kůže se leskla jako hedvábí a vábila k dotyku. Jeho dlouhé vlasy černé jako noc voněly...
"Jestli toho nenecháš," řekl mírně a zarazil se s trikem přetaženým sotva přes ramena, takže viděla, jak mu hladké svaly mizí v padnoucích džínách, "naše návštěva si ještě nějaký čas počká."
Anna se usmála a přejela mu prstem dolů po páteři. Přitiskla mu tvář k bavlněnému triku a nadechla se. "Chyběl jsi mi," přiznala.
"Ano?" odvětil tiše. Pak ještě tišeji dodal: "Zatím nejsem v pořádku."
"V pořádku, nebo ne," zavrčela tiše, "jsi můj. Raději na to znovu nezapomeň."
Charles se zasmál – byl to krátký, šťastný smích. "Dobrá. Vzdávám se. Jenom na mě neber váleček."
Anna mu stáhla triko dolů a uhladila ho. "Pak nedělej nic, čím by sis to zasloužil." Lehce ho plácla do ramene. "A to je za neúctu k babiččinu válečku."
Otočil se k ní. Zacuchané mokré vlasy mu visely na záda a oči měl vážné, třebaže koutky úst stočil nahoru. "Nikdy bych nezneuctil váleček tvojí babičky. Tvá stará smečka se ze všech sil snažila udělat z tebe oběť, a přesto, když mě ten šílený vlk napadl, chopila ses válečku, abys mě před ním bránila, třebaže ses ho bála. Byla to asi ta nejodvážnější věc, jakou jsem kdy viděl. A bylo to poprvé od chvíle, kdy jsem dospěl, co mě někdo před něčím bránil."
Dotkl se jejího nosu, sehnul se níž...
Znovu se ozval zvonek a tentokrát vyzváněl dlouho, jako by někdo začínal být netrpělivý.
Charles se přimhouřenýma očima zadíval na dveře, jako by to byl grizzly nebo mýval, který mu narušil lov.
"Taky tě miluju," zamumlala Anna, přestože ji vyrušení podráždilo skoro stejně jako jeho. "Pojďme se podívat, co nám může Lizziin otec říct."
Zvonek se ozval znovu.
Charles se nadechl, prohrábl si mokré vlasy, aby z nich dostal nejhorší uzlíky, pohlédl do zrcadla na stěně a strnul.
"Charlesi?"
Zabouchl svoji stranu pouta tak rychle, že zalapala slabě po dechu, přesto ne dost rychle na to, aby nepochopila jeho zoufalé odhodlání: toužil ji ochránit. Charles na ni nepohlédl, a když se znovu ozval zvonek, opustil ložnici.
Zastavila se na místě, kde předtím stál on, před zrcadlem, a snažila se přijít na to, co ho tolik rozrušilo. Slyšela mužské hlasy a taky jeden ženský. Zrcadlo bylo zkosené, zasazené v jednoduchém, ale kvalitním rámu, a jediné, co v něm viděla, byl její vlastní odraz a kus stěny. Nalevo ode dveří koupelny visela originální olejomalba hory. Přímo za ní zakrývaly krajkové záclony krémové barvy okno, za nímž stále vládla noc.
Co spatřil, že ji před tím toužil chránit?
Když vešla do obýváku, Alistair Beauclaire už byl v bytě – spolu se zvláštními agenty Fisherovou a Goldsteinem.
"Napadlo mě," řekl Beauclaire, "že by nám ušetřilo čas, kdybychom se sešli všichni a vyložili karty na stůl. Život mé dcery je důležitější než politika a tajemství." Od fae to bylo šokující prohlášení. Anna nejednala s fae často, přesto věděla, že odmítají komukoli podat jakékoli informace, když tomu mohou zabránit.
Beauclaire pohlédl na Charlese; musel k němu vzhlédnout.
"Vím, kdo jste," řekl Charlesovi. "Možná máte šanci najít ji, ale ne, když budeme zakopávat o tajemství, která nesmíme prozradit." Pohlédl na agenty FBI a vtáhl je do hovoru. "Pokud nám zatajíte něco, co by nám pomohlo najít Elizabeth třeba jen o minutu dřív, budete toho litovat. Budeme tu mluvit o věcech, o nichž nezasvěcení nic neví – a budeme vám důvěřovat, že ty informace použijete k tomu, abyste toho zabijáka zastavili."
Leslie nad hrozbou přimhouřila oči, ale Goldstein ji akceptoval, aniž by hnul brvou, dokonce se mu ani nerozbušilo srdce: vypadal prostě unaveně a ještě křehčeji než posledně.
"Ujišťuju vás," řekl Goldstein Beauclairovi, "že naším cílem je co nejrychleji najít vaši dceru. Kdybychom s vámi nesouhlasili, nebyli bychom tady. Bez ohledu na to, kdo vám co dluží."
Annu napadlo, jak FBI nebo Beauclair zjistili, kde s Charlesem bydlí. Apartmá patřilo malé společnosti, již vlastnila větší společnost a tak dále. A všechny bylo součástí Aspen Creek, s. r. o., což byl marok.
Neohlášeným příchodem dali jasně najevo, kdo tu má moc, že se před nimi nemůžou schovat. Ze strany FBI to byl až příliš agresivní krok: ona ani Charles nebyli podezřelí. Anna proto došla k závěru, že za brzkou ranní návštěvou stojí Beauclaire, který chtěl prosadit svoji dominanci tím, že neohlášeně vpadl na jejich území – a postavil se tak do čela honu za dcerou. Chápala, o co mu jde, na Charlese to ale nebude fungovat, naopak by se mohl stát ještě nebezpečnějším, kdyby se urazil. Charles si nasadil masku, kterou ukazoval veřejnosti, což jí napovědělo, že cítí spoustu věcí, které jí nechce ukázat.
Uzavřel jejich pouto, aby ji ochránil.
Anna se snažila zlobit, aby si nemusela dělat starosti nebo se cítit ublíženě, byl prostě dominantní vlk a to znamenalo, že se staral o to, co mu patřilo. A na prvním místě seznamu stála jeho žena, jeho družka. Proto ji Charles bude chránit před vším, co by ji mohlo, podle jeho názoru, skrz jejich spojení napadnout.
Na něco přitom ale zapomněl. On patřil jí. Byl její. Ubližoval si, aby ji ochránil, a ona mu to zatrhne – ale ne teď. Ne před ostatními. Dobrý lovec je trpělivý.
Charles na Annu pohlédl a ona přimhouřila oči, aby mu dala najevo, že vztek, který cítí, je namířený proti němu. Zvedl obočí a ona vystrčila bradu.
Charles obrátil pozornost zpět k vetřelcům a mlčky ukázal na velkou několikadílnou pohovku před televizí. Sám si přinesl z jídelny dřevěnou židli a postavil ji tak, aby se mezi ním a ostatními nacházel konferenční stolek.
Agenti FBI se posadili na kraj pohovky. Goldstein se zdál spíše unavený než zaujatý, Leslie Fisherová ale Charlese upřeně sledovala; nehleděla mu do očí, nic jí ale neuniklo. Její upřený zájem by Annu rozčílil, v Lesliině pohledu ale nebyl žádný žár. Vypadalo to spíše, jako by pozorovala subjekt v jeho přirozeném prostředí, než aby se kochala pohledem na něj.
Sám Beauclair zapadl do měkké pohovky, jako by ho ani nenapadlo, že by ho mohla omezit, kdyby se potřeboval rychle pohnout. Nikoho tady se nebojím, říkal jeho postoj. Charlesův – seděl uvolněně s pažemi volně založenými na hrudi a bradou lehce zvednutou – říkal: Nudíš mě; buďto bojuj a zemři – nebo se stáhni.
Anna si taky přitáhla dřevěnou židli, postavila ji vedle Charlesovy a sedla si. "Dobrá," řekla a přerušila testosteronový souboj, než mohl doopravdy propuknout. "Kdo začne?"
Charles pohlédl na Beauclaira. "Ví fae, že je někdo už od osmdesátých let loví?"
"Jsme tu, abychom se podělili o informace," řekl Beauclaire a šlechetně rozpřáhl ruce. "Rád začnu. Ano, jistěže to víme. Loví ale jenom nuly, míšence a osamoceně žijící fae. Nikoho, koho by chránila rodina. Nikoho se skutečnou mocí." Jeho hlas zněl chladně.
"Nikoho, kvůli komu by stálo za to riskovat," řekl Charles.
Beauclairův zdvořilý pohled působil jako zdvižený prostředník puberťáka. "Nejsme smečka. Nejsme dobří přátelé. Většinou jsme zdvořilí nepřátelé. Když zemře fae, který neměl moc – ti jsou pro nás cenní prostě proto, že jich zbylo tak málo – rodinu ani významné spojence, pohlíží většina z nás na jeho smrt s úlevou. Za prvé jsme nezemřeli my. A za druhé to nikomu jinému neublížilo a onen fae už neuzavře spojenectví s někým, kdo by mohl být náš nepřítel." Jeho hlas se během poslední věty prohloubil.
"Vadí vám to," řekla Leslie.
Anna měla ráda schopné lidi. Jen málo jich dokázalo číst ostatní tak dobře jako vlci. Leslie byla opravdu dobrá, když Beauclaira prohlédla.
Beauclaire se na Leslie podíval, chystal se něco říct, pak ale zaváhal. Nakonec řekl: "Ano, agentko Fisherová, vadí mi, že jsme nechali toho vraha zabíjet skoro půl století. Kdybych o tom věděl já, něco bych s tím udělal – což byl patrně důvod, proč mě nikdo neinformoval. Byla to chyba a už jsem se postaral o nápravu. Teď ale nezáleží na tom, co mělo být, jen na tom, co je: vrah, který své oběti mučí, než je zabije, unesl moji dceru."
"Víte, po kom nebo po čem jdeme, pane Beauclaire?" zeptal se Goldstein. "Je to fae?"
"Ano. Vím, jaký fae by dokázal vejít do budovy, aniž by po sobě zanechal pachovou stopu, kterou by bylo možné sledovat, a taky se uměl schovat, aby si nikdo nevšiml, že tam je."
"Zvláštní," řekla Anna. "Maskovací čáry na pach nepůsobí."
"Nemůžete skrýt něco, co nevnímáte," souhlasil Beauclaire. "Většina fae, která uměla sledovat pach stejně dobře jako vlkodlak, měla zvířecí mysl – jako obr v ‚Jackovi a fazoli‘. Tito fae se nedokázali schovat před křesťany se železem, kteří nás vyhnali z domovů – proto většina z nich zahynula. Pořád ale existuje několik fae, kteří pachy vnímají, a proto je dokáží i maskovat. A mezi nimi je jen jediný dost silný na to, aby vynesl moji dceru z domu v brašně a vypadal u toho, jako by nesl jenom špinavé prádlo, a to rohatý pán."
Goldstein přimhouřil oči. "Starý termín pro zrazeného muže? Toho asi na mysli nemáte."
"Rohatý," řekl Charles. "Myslíte s parožím?"
Beauclaire kývl. "Ano."
"Lovec Hern?" zeptal se Charles.
"Jako Hern," souhlasil Beauclaire. "Nikdy jich nebylo moc, jen hrstka, o které jsem věděl. Poslední na této straně Atlantiku zemřel v roce 1981, přejelo ho auto ve Vermontu. Řidič byl přesvědčený, že srazil velkého jelena, svědkem nehody byl ale jeden z nás a ten viděl fae, který se v jelenovi ukrýval. Když se nikdo nedíval, tělo jsme ukradli."
"Myslíte si, že je tu ještě další?" zeptala se Leslie.
Fae kývl. "Všechny důkazy na to ukazují."
"Pokud je vrahem fae, proč nezačal lovit jiné fae už předtím, než vystoupili na veřejnost?" zajímala se Anna.
Pokud byl pachatelem fae, vysvětlovalo by to, že je stále aktivní a dostal vlkodlaka, aniž by si toho někdo všiml. Proč si vzal fae za cíl až poté, co se odhalili, to ale nevysvětlovalo.
"Nejsem vrah, abych znal jeho motivaci, paní Smithová," řekl Beauclaire. Důrazem na její příjmení dokázal, že zná jejich pravou identitu – pořád se snažil mít navrch. "Náhody se stávají."
"Říkejte mi Anno," požádala ho přátelsky. "Většina lidí to dělá."
Chvíli na ni hleděl. Charles zavrčel a fae od ní odtrhl oči, pak se podrážděně zamračil, protože ztratil výhodu. Anna ale cítila, že se atmosféra v obýváku uvolnila, protože boj o dominanci byl vybojován.
Beauclaire se Charlesovi uklonil, pak se usmál na Annu a ji napadlo, že ještě nikdy neviděla tak smutný výraz. V tu chvíli pochopila, o co se snaží a proč – byl přesvědčený, že už dceru ztratil. Předtím, v jejím bytě, si to nemyslel, ale něco – možná fakt, že vrahem byl fae – mezitím změnilo jeho názor. Teď už šel po dceřině vrahovi, nesnažil se ji zachránit. Možná proto Charlesovi tak rychle ustoupil.
"Shoda náhod," přiznal Beauclaire, "se ale taky často přeceňuje. Je možné, že nevěděl, co je, dokud nezjistil, že něco takového jako fae vůbec existuje."
Rozhlédl se po místnosti, Anna ale netušila, co hledá.
"Ve viktoriánských dobách," pokračoval nakonec tichým, klidným hlasem, který říkal něco jiného než její čich, "když železní koně začali křižovat Evropu, jsme pochopili několik věcí. Ve starém světě už pro fae nebylo místo – a bylo nás příliš málo. Od roku 1908 až donedávna postupovali Šedí pánové, faeští vládci, tak, že nacházeli fae se vzácnými nebo užitečnými schopnostmi a nutili je brát si lidi a plodit s nimi potomky, lidé se totiž množí mnohem rychleji než my."
O tom Anna věděla, netušila ale, že se to dělo tak dlouho. Z Lesliina výrazu pochopila, že FBI o taktice míšení s lidmi nic nevěděla. Bylo to zajímavé, protože když se Beauclaire zmínil o Šedých pánech, kteří byli rovněž velkým tajemstvím, její výraz se nezměnil.
Goldstein mohl klidně poslouchat předpověď počasí, jeho výraz se totiž neměnil vůbec. Nedalo se říct, co o fae věděl, a co ne.
"Věřili jsme," pokračoval Beauclaire, "že lidská krev je slabší a faeská přetrvá – a lidé se množí tak snadno, dokonce i když mají za partnera fae." Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Moudrost tohoto rozhodnutí nyní přehodnocujeme. Faeští míšenci čelí mnoha problémům. Ostatní fae je většinou neakceptují. A příliš mnoho jich vykazuje... zvláštnosti – velmi častý je výskyt vrozených vad. Vysoké procento míšenců bylo po narození faeskou matkou nebo otcem opuštěno a muselo tak zjistit, kdo nebo co je, samo – občas s katastrofálními následky. A velký počet dětí se narodil zcela lidský."
Charles se opřel. "Jako vaše dcera?" zeptal se tiše.
"Jako moje dcera. Zdědila po mně jen lásku mojí matky k tanci – a každý den musí dlouhé hodiny cvičit, aby dosáhla toho, co moje matka zvládla s naprostou lehkostí." Beauclaire sklopil oči, pak je znovu zvedl k Charlesovi. "Jste starý, ale ne tak starý jako váš otec. Možná dokážete pochopit, proč jsem proti tomuto diktátu bojoval usilovněji než proti čemukoli jinému. Oklamat lidskou ženu jen proto, abych s ní počal dítě, je... nečestné. Ano. A přesto jsem tak získal někoho, koho mám nesmírně rád."
Zhluboka se nadechl, pak pohlédl Charlesovi do očí. Nebyla to výzva, spíše se snažil ukázat, jak vážně to myslí. "Není to moudré," prohlásil Beauclaire úsečně a Anna v jeho hlase slyšela přízvuk blízký tomu, kterým mluvil Bran, když se rozzlobil. "Není moudré dát někomu starému a mocnému něco, na čem mu začne záležet. A já jsem velice starý." Pohlédl na agenty FBI. "Možná dokonce starší než váš otec. O tom jsme spolu nikdy nemluvili."
Leslie fakt, že vlkodlak může být starší než fae – než nesmrtelný starý fae – zaskočil. Goldstein se zatvářil ještě unaveněji, což byla asi taky reakce.
"Nechápejte to špatně," řekla Anna. "Průměrná délka života vlkodlaka je deset let."
"Osm," opravil ji Charles a jeho hlas zněl stejně unaveně, jako Goldstein vypadal. Anna věděla, že ještě loni byla její data správná. Natáhla se a dotkla se jeho stehna, nepodíval se ale na ni. Uvědomila si, že Charles nevěnuje dění v místnosti plnou pozornost. Neustále těkal pohledem k oknům za gaučem. Zamračila se a všimla si, že se v oknech zrcadlí obraz pokoje, protože venku byla pořád tma. Viděl něco v odraze.
"Čtyři z deseti míšenců se dožijí dospělosti," říkal Beauclaire. "Když je nikdo nechrání, jsou oblíbenou kořistí jiných fae. Moje dcera oslaví za dva týdny dvacáté třetí narozeniny."
Anna pohlédla na Charlese. Nezdálo se, že by poslouchal, a ať už viděl v okně cokoli, stále víc ho to vzdalovalo přítomnosti.
"Jakému tanci se vaše dcera věnuje?" zeptala se Anna náhle. "Viděla jsem u ní baletní boty, ale i plesové šaty." Vlastně je neviděla, ne doopravdy, viděl je bratr vlk a pověděl jí o nich.
"Baletu," odpověděl Lizziin otec. "Baletu a modernímu tanci. Jeden její přítel tančí společenské tance a ona mu před několika lety dělala partnerku. Řekla mi, že společenské tance jsou pro zábavu, s baletem to ale myslí vážně." Beauclaire se na Annu usmál. "Když jí bylo šest, převlékla se o Halloweenu za vílí princeznu, měla dokonce i křídla. Tančila po pokoji a já se jí zeptal, proč nelétá. Zastavila se a vážně mi řekla, že křídla nejsou pravá. Při tanci se ale cítí, jako by létala. A ona milovala létání."
Nestačilo to. Charles byl pořád mimo.
Anna se dotkla Charlesovy tváře a čekala, dokud se neodvrátil od okna. "Lizzie Beauclairové ještě není dvacet tři. Miluje tanec. A má ji netvor, který ji bude mučit a zabije ji, pokud ji brzy nenajdeme. Ty jsi její nejlepší naděje." Už nedodala: "Tak se vzpamatuj a začni dávat pozor," věřila ale, že to slyšel v jejím hlase.
Charles naklonil hlavu na stranu, jeho tvář však zůstala nehybná. Aspoň už nezíral na okna.
"Pamatuj si to," řekla Anna důrazně a spustila ruku. "Minulost změnit nemůžeš, tohle ano. Beauclaire odpovídal první; teď je řada na nás. Víme něco, co by mohlo pomoct při pátrání?"
Hleděla Charlesovi do očí, dokud se nepředklonil a krátce nekývl.
"Těla, které policie nachází, jsou pořezaná." Charles se otočil k agentům FBI. "Únosce Lizzie Beauclairové byl cítit černou magií – krvavou magií. Připomnělo mi to čarodějnictví, takže řezné rány na obětech můžou něco znamenat. Fae nepoužívají krvavou magii."
"Na nás nefunguje," řekl Beauclaire, jeho hlas ale zněl nepřítomně. Sledoval Charlese. Nehleděl mu však do očí, ne přímo.
Goldstein řekl: "O tom něco vím." Otevřel aktovku a podal Charlesovi tlustou složku s fotkami. "Většina obětí měla do kůže vyřezané obrazce –
posledních deset let zkoumáme možné spojení s čarodějnictvím nebo s voodoo. Ale čarodějky, které s námi byly ochotné mluvit, nám jen řekly, že něco takového nikdy neviděly. Není to voodoo ani hoodoo. Nejsou to runy. Nejsou to hieroglyfy ani jiné symboly, které se v čarodějnictví používají."
Charles složku otevřel a rozložil fotky na konferenční stolek. Většinou šlo o zvětšeniny nebo detailní záběry, některé byly černobílé, jiné barevné. V levém horním rohu byla bílým perem dopsána jména, data a čísla. Snímky dokumentovaly symboly, roztřepené a na okrajích zčernalé. Některé byly vztekle rozsekané; jiné narušil rozklad těla, do kterého byly vyřezané.
"Lhaly vám," řekl Charles a sklonil se nad jednou fotkou, aby si ji dobře prohlédl.
"Kdo?"
"Čarodějky," řekl Beauclaire. Vzal do ruky jeden snímek, zase ho ale rychle odložil. Na chvíli zavřel oči, a když je otevřel, hořely mu... zuřivostí nebo hrůzou; přesněji to Annin nos nedokázal určit.
"Čarodějné symboly," řekl Beauclaire Goldsteinovi zdvořile a formálně, "jsou obvykle vázané na rodové linie. Já je nepoznám, čarodějky vám ale měly umět říct, ze které rodové linie pocházejí. Na jejich umístění nebo tvaru je však něco špatně... Jsem naživu už hodně dlouho a viděl jsem spoustu věcí. Sám krvavou magii neprovozuju, dost často jsem ale viděl, jak ji používali jiní."
Charles otočil jednu z fotografií tak, aby ji viděl z jiného úhlu, a zamračil se. Vytáhl z kapsy mobil a vyfotil si ji. Potom stiskl několik tlačítek a přiložil si telefon k uchu.
"Charlesi," řekl Bran.
"Nejsem tu sám," varoval ho Charles, aby otec věděl, že je může někdo slyšet. "Poslal jsem ti fotku. Podle mě to vypadá na čaroděje. Co si myslíš ty?"
"Zavolám ti zpátky," řekl Bran a zavěsil.
Goldstein si unaveně promnul obličej. "Nemáme je ukazovat na veřejnosti," řekl. "Můžete mi slíbit, že se ta fotka nedostane na internet nebo do novin?"
"Nemusíte se bát," ujistila ho Anna. "Zavolali jsme odborníkovi."
Než mohl kdokoli cokoli říct, zazvonil Charlesovi mobil. Přepnul ho na hlasitý odposlech.
"Teď už tě slyší všichni," řekl.
Nastala krátká odmlka, pak Bran promluvil: "Na tohle se musí podívat čaroděj. Připomíná mi to symboly, které používají irské klany, něco mi na nich ale nesedí. Některé jsou úplně nesmyslné, jiné jsou špatně vyryté. Bylo by nejlepší, kdyby čaroděj viděl skutečnou předlohu, ne jenom fotky. V magii nejde pouze o vzhled."
"Díky," řekl Charles a bez rozloučení zavěsil. "Takže zná někdo nějakého místního čaroděje, se kterým bychom si mohli promluvit?"
"Já jednu čarodějku znám," řekla Leslie. "Ale je na Floridě."
Charles zavrtěl hlavou. "Jestli budeme muset někoho přivézt, jednoho nebo dva spolehlivé lidi znám. Víte o někom v Bostonu?" Pohlédl na Beauclaira, ten ale zavrtěl hlavou.
"Neznám nikoho, kdo by nám pomohl."
"Když někoho najdeme," řekla Anna, "budeme mu moct ukázat některé z těl?"
"To můžeme zařídit," ujistila ji Leslie.
"Dobrá, zavolejme místnímu alfovi a uvidíme, jestli neví o čarodějce, která by s námi spolupracovala."
Charles vytočil číslo a podal mobil Anně. "Tebe má radši. Zeptej se ho ty."
"Bojí se mě," řekla Anna trochu samolibě.
"Tady Owens."
"Isaaku, Anna," řekla. "Potřebujeme čarodějku."

5. kapitola
Po těžkém dni, kdy si hráli na turisty, spala Anna hlubokým spánkem v ložnici hned vedle koupelny. Charles se čelem opřel o stěnu a dlouhou dobu sbíral... odvahu – ne, to nebylo správné slovo. Odhodlání.
Zhluboka se nadechl a postavil se před velké koupelnové zrcadlo, ve kterém se ženy dříve ujišťovaly, že jim pod sukněmi nejsou vidět kotníky, a nyní jim, jak předpokládal, sloužilo k tomu, aby se ujistily, že je jim spodní prádlo vidět jen tehdy, když chtěly.
Snažil se rozptýlit tím, že hleděl na zrcadlo, ne na odraz v něm.
Když se Charles ohlédl, nikoho za sebou nenašel, v zrcadle ale duchy, kteří ho strašili, viděl stejně jasně a trojdimenzionálně, jako by stále žili. Drželi se zpátky po celý den, kdy s Annou bloumali městem, když ho večer vzala na směšnou strašidelnou vyjížďku, která se ukázala být překvapivě zábavná, a i pak, když mu usínala v náruči.
Jakmile ale usnula, vrátili se.
Vidíme ji, říkali. Vidí ona tebe? Ví, co jsi? Vrah, zabiják, smrtka. Ukážeme jí pravdu, a ona od tebe uteče. Ale ne dost daleko na to, aby byla v bezpečí.
Byli smrtelně vyzáblí a zírali na něj vpadlýma očima, hleděli mu přímo do očí tak, jak už se kromě Anny, otce a bratra dlouho nikdo neodvážil. Ti nejstarší se proměnili v něco, co za života nebývali – oči měli černé a tváře znetvořené, takže už ani nepřipomínali lidi. Tři nejnovější ale stále vypadali jako ve chvíli, kdy je zabil. Lepili se na něj, až bylo zvláštní necítit na zádech jejich žár – nebo chlad. Přesto je nevnímal jen očima.
Cítil je. Nejednalo se zrovna o pach hnijícího masa, ale o něco podobného, o sladký, odporný puch, který vydávaly některé rostliny, aby přilákaly mouchy nebo mrchožravé brouky. Vnikal mu do kůže. A stejně jako duchové v zrcadle i zápach byl jen odrazem, nebyl skutečný.
A slyšel je.
Proč? ptali se. Proč jsi nás zabil? Věděl, že je jeho odpověď nezajímá, ne doopravdy.
Když je spatřil poprvé, tehdy na počátku, když začal pro otce tuto práci vykonávat, snažil se jim odpovědět, třebaže věděl, že je to zbytečné. Byl si jistý, že když jim dá správnou odpověď, odejdou. Vysvětlovat něco mrtvým bylo ale marné. Nevnímají jako živí a slova na ně mají pramalý vliv. Otázky byly určené jemu, nebylo ale na něm odpovědět – a když s nimi mluvil, jen sílili.
Přitahoval je pocit viny. Jeho vina – bránila jim odejít tam, kam patřili. Měl pro ně být schopný udělat ještě něco jiného. Fakt, že nemohl, na jeho pocitech nic neměnil.
Chránili dítě a přestali se ovládat. Charles věděl, stejně jako kterýkoli jiný vlkodlak, jak snadné je ztratit kontrolu. Pedofil pronásledoval na území smečky malé děti a alfa je poslal, aby se ho zbavili. A přesně to udělali. Pak ale všechno nenávratně pokazili. Kdykoli jindy by je potrestal, ale nezabil.
A teď ho strašili. Skutečnost, že je Charles nedokázal nechat jít, byla jeho druhým břemenem, druhým dluhem vůči nim.
Dave Mason, mrtvý nejblíže Charlesovi, poslední z minnesotských vlků, které Charles zabil, otevřel ústa a vrhl na něj. Dave byl dobrý muž. Nebyl nejchytřejší ani nejlaskavější, byl ale dobrý a vždy dodržel slovo. Chápal, že Charles dělá jen to, co musí. Dave by nechtěl, aby jeho duch kohokoli týral.
Davovy chladné, hladové oči pohlédly v zrcadle do Charlesových. Studenými ústy se přisál Charlesovi na krk a sál jeho vinu. Po několika minutách zmizel, Charles ho přesto stále cítil ostatními smysly. Zbývající duchové ho postupně napodobili, až se zdálo, že Charles stojí před zrcadlem sám, duchové ale sílili a jeho oslabovali. Fyzicky se ho
nedotýkali, ještě ne. Věděl ale, že neuvažuje rozumně, že už nemůže věřit svému úsudku.
Anna se v ložnici neklidně pohnula. Nebyla vzhůru, ale vnímala ho.
Měl by znovu uzavřít jejich pouto. Nemyslel si, že by ho některý z duchů dokázal využít k tomu, aby se k ní dostal, ale nemohl to vědět jistě. Nesnesl by, kdyby jí ublížil.
Na druhou stranu ale nedokázal snést představu, že by se od ní znovu oddělil.
Anně zazvonil mobil a ona zabrblala a zašmátrala po něm na neznámém nočním stolku.
"Haló, tady Anna," řekla hlasem zastřeným spánkem.
Byl příliš nesoustředěný, než aby věnoval pozornost slovům osoby v telefonu. Poslouchal Annu a její hlas mu připomínal, že ji od sebe neodehnal, že jí nenávratně neublížil. Ještě ne.
"Hned teď?" Odmlka. "Jistě. Rádi pomůžeme. Můžete mi dát adresu? Ne. To není nutné. Máme tu internet. Počkejte ale chvilku, než si najdu kus papíru." Ze stolku u postele sebrala něco dalšího – podle zvuku hádal, že kabelku. Charles se odvrátil od zrcadla. "Dobrá. Mám pero a papír. Můžete."
Nemohl jednat s federály. Ne takhle. Ublížil by někomu, kdo si to nezasloužil.
Využij mě, řekl bratr vlk. Zůstanu s Annou a bude to tak bezpečné pro všechny. Nikomu neublížím a ji ochráním.
Před kým? zeptal se Charles.
Před FBI, zabijáky, mrtvými. Před všemi a před každým. Bude v bezpečí – a stejně tak i ostatní. Neublížím jim, když nebudu muset. Můžeš říct to samé?
Charles se při představě, že bratr vlk je méně nebezpečný než on, skoro usmál, v tu chvíli to ale byla, jak se zdálo, pravda. Bez dalšího pohledu do zrcadla se proměnil: bude vlkovi věřit, že ji ochrání.
"Za jak dlouho se sem dostanete?" Hlas Leslie Fisherové byl chladný a profesionální, její otázka ale přece jen zněla trochu naléhavě.
Ze svého bytu zmizela mladá žena, nebyla ale pryč dlouho. Policista, který kontroloval místo činu, byl naštěstí obeznámen s případem sériového vraha, a protože se tento případ tomu jejich dost podobal, informoval FBI.
Něco bylo v nepořádku s Charlesem. Anna to cítila už od chvíle, co se probudila, musela ale zvednout telefon. Nebyl to naléhavý pocit, jen nedobrý – proto se rozhodla vyřešit napřed skutečně neodkladnou záležitost. Pokud opravdu šlo o jejich sériového vraha, měli šanci dostat se k té dívce dřív, než jí ublíží.
"Jak daleko je místo činu od hotelu, kde jsme," byly dvě ráno, "včera byli?" Charles s ní nebyl v posteli, byl ale v bytě, to věděla. Cítila ho.
"Tak deset, patnáct minut chůze. Byt oběti leží nedaleko Commons." Potom si Fisherová uvědomila, že Anna s Charlesem nejsou místní. "Boston Common. Je to velký park několik bloků od hotelu."
Po celodenních toulkách po městě by Anna mohla Fisherové přesně říct, jak velký Common je, kolik lidí je tam pohřbeno a taky všechno o tamních kachnách, které inspirovaly slavnou knihu pro děti.
Jejich apartmá se nacházelo asi pět minut od hotelu a vždycky si mohli vzít taxi, kdyby místo, kam se potřebovali dostat, bylo příliš daleko.
"Do patnácti minut jsme tam," řekla jí Anna.
"Dobře," odpověděla Fisherová. "Ocenili bychom to. Jestli se skutečně jedná o našeho vraha, můžeme na základě předchozích případů říct, že ta dívka pořád žije a ještě několik dnů bude."
"Uděláme, co budeme moct."
Anna zavěsila a začala se soukat do šatů. "Charlesi? Slyšel jsi? Pohřešují jedno děvče. Je Lizzie Beauclairová vlkodlak? Nevzpomínám si, že bych ji viděla na seznamu smečky Starého města."
Já taky ne. Neodpověděl jí Charles.
Anna se zarazila a zůstala stát na jedné noze, zrovna se totiž chystala strčit druhou do nohavice. Bratr vlk přiťapkal do pokoje, sto padesát kilo srsti rudé jako liška, zubů a drápů. Existovali i větší vlkodlaci, moc jich ale nebylo. Její vlčice vážila kolem sta kil – a Branův vlk vlastně taky.
"No," řekla pomalu. Špatnost z jejich pouta pomalu vyprchávala a zůstávala po ní jen přemýšlivá přítomnost bratra vlka. "Ušetříme čas, když jeden z nás bude vlk, až dorazíme na místo."
Charles se bojí, aby neudělal něco špatného, vysvětlil bratr vlk. Dohodli jsme se, že bude lepší, když se dnes v noci ujmu kontroly já. Bratr vlk se postupně učil komunikovat s ní slovy, nejen obrázky. Měla nepříjemný pocit, že to považuje za dětské žvatlání, ale bavilo ho to.
Pokračovala v oblékání a zvažovala jeho slova. Ze všech vlků, které během let poznala, dokázal jen Charles přenechat kontrolu vlkovi, aniž by způsobil katastrofu. Vlčí část vlkodlaka byla... zuřící bestie zrozená k lovu a zabíjení, k ochraně smečky za všech okolností, nic víc. Bratr vlk se ale od ostatních vlčích duchů lišil, stejně jako se Charles lišil od ostatních vlkodlaků, on se jím totiž narodil.
A je jiný i díky tobě, řekl jí bratr vlk.
"Pokud si – oba – myslíte, že to tak bude lepší. Víte, co děláte, lépe než já. Dej mi vědět, kdybych mohla nějak pomoct. Znamená to ale, že nemůžeme jet taxíkem."
Už jí nepřipadalo divné mluvit s Charlesem a jeho vlkem jako se dvěma lidmi, kteří sdíleli jedno tělo, oba totiž milovala. Ona a její vlčice byly mnohem víc propojené, přesto měla dojem, že nejsou tak ucelené jako většina vlkodlaků.
Bratr vlk do ní strčil, povalil ji na postel a důkladně jí olízal obličej. Ano. Vlkodlaci taxíkem nejezdí. Charles nerad řídí. Vlkodlak ucouvl, naklonil hlavu na stranu a zlaté oči mu vesele zářily – ať už Charlese rozrušilo cokoli, nemohlo to být vážné, když si jeho vlk nedělal starosti.
Postarám se o něj. Bratr vlk zvážněl. Stejně jako se sestra vlčice postarala o tebe, když jsi ji potřebovala, abys přežila chicagské vlky.
"Tak dobrá." Anna nevěděla, co si má myslet, vlčice jí totiž pomáhala snášet znásilňování a mučení. Předchozího dne ale v Charlesovi vycítila změnu, což v ní vzbudilo optimismus, rozhodla se proto brát zásah bratra vlka jako pozitivní věc. Anna si utřela obličej cípem košile a dooblékala se.
Když se obula a umyla si tvář, vyhledala na internetu adresu. "Máme štěstí," řekla. "Je to odsud jenom tři kilometry."

4. kapitola
Anna následovala Charlese ven z hotelu a snažila se přijít na to, co se s ním stalo a proč, aby věděla, co s tím udělat.
Charles vyšel z hotelu a zamířil k apartmá, kde bydleli. Charles, smečka Aspen Creeku a jejich korporace měly byty všude. Ten v Bostonu vlastnila společnost. Cestování tak bylo diskrétnější, protože neplatili za hotel a žádní cizinci jim nechodili každý den uklízet.
"Počkej chvíli," řekla.
Charles se otočil. Tvářil se úplně stejně jako předchozího dne, když odjížděli na letiště, aby je mohl letadlem dopravit do Seattlu, kde pak chytili komerční let. Působil na ni ale jinak.
Když se Charles rozhodl vyděsit všechny ty chudáky na letišti jenom proto, aby mohla vyhrát sázku, zdálo se jí, že v jeho očích vidí potměšilost. Už tomu ale bylo tak dlouho, co se smál – nebo ji škádlil svým záludným smyslem pro humor – že se neodvažovala doufat. Přece jen ho pečlivě šacovali, což ho mohlo podráždit natolik, že zavrčel, a načasování mohlo být náhodné.
A dokonce i na schůzce... bylo nutné, aby federálové uvěřili, že zdrojem informací je ona, proto je s ní sdílel. A nejlepší způsob, jak toho docílit, byl otevřít pouto mezi nimi. Bran nechtěl, aby federálové dostali z vlkodlaků strach, a Charles byl dost děsivý, hlavně v posledních měsících.
Kdyby pouto otevřel jenom proto, určitě by ho po odchodu z hotelu zase zavřel, ale neudělal to. A dotkl se jí.
Zdálo se, že Bran opravdu našel způsob, jak syna vyléčit – anebo aspoň objevil náplast na jeho ránu.
"Co je?" zeptal se Charles. Očividně na něj hleděla příliš dlouho. Natáhl se a zastrčil jí za ucho uvolněný pramen vlasů.
Toužila ho chytit za ruku a pevně se jí držet, toužila mu skočit do náruče a cítit jeho objetí. Obávala se ale, že kdyby ho upozornila na to, co dělá, zase by se uzavřel do sebe. Proto nechala ruce u sebe a místo
toho se několikrát zhoupla na špičkách. Musela ho zase vyvést z míry, aby myslel na jiné věci – a věděla přesně jak na to.
"Pojďme prozkoumat město." Z kapsy vytáhla mapu, kterou ráno sebrala v hotelové hale, a otevřela ji.
"Já znám Boston," namítl Charles a s trochu bolestivým výrazem se rozhlédl, aby zjistil, jestli si mapy někdo všiml. Byla ostře oranžová, takže bylo nepravděpodobné, že by unikla třeba i zběžnému pohledu.
"Ale já ne," odvětila a užívala si jeho výraz. Byla družkou o dvě stě let staršího vlka, což znamenalo, že ho jen zřídkakdy viděla znervóznět. "A protože se chci na průzkum vydat já..." Věděla, že ji vezme na zajímavá místa, která si určitě užije víc než cokoli, co by našla sama, ale to až zítra. Dneska toužila být... spontánní.
"Když budeš pobíhat kolem s oranžovou mapou v ruce," podotkl Charles, "všichni si budou myslet, že jsi turistka."
"Kdy jsi byl naposledy turistou?" zeptala se povýšeně.
Podíval se na ni a ona musela souhlasit. Charles rozhodně nebyl typický turista.
"Dobrá," řekla Anna. "Vzmuž se. Možná se ti to bude líbit."
"To už si můžeš na čelo rovnou vytetovat ‚bezbranná oběť‘," zabrblal.
Vzala ho za ruku a odvlekla přes ulici do Královské kaple a na nejstarší hřbitov v Bostonu – přesně podle mapy.
O dvě hodiny později bojovala na severní straně Faneuil Hall s davem turistů o jídlo, zatímco Charles se poblíž opíral zády o zeď. Metr prostoru kolem něj byl patrně jediným volným místem v celé hale – ale takový už byl Charles; lidi se na něj prostě nelepili. Chytří lidé.
Většina turistů u stánku, kde se Anna rozhodla jídlo koupit, jí sahala sotva k pasu, takže si byla docela jistá, že jí nic nehrozí, ale z toho, jak upřeně její druh na děti hleděl, by to nikdo nepoznal.
Pokud sis ještě neuvědomila, že hledím na tebe, přesněji řečeno na část tvého těla, která se nachází v úrovni hlav těch prcků, jeho hlas zněl v její hlavě jako drsné předení, pak by sis měla nechat vyšetřit oči.
Poklesla jí čelist. Flirtoval s ní? Anna se otočila a on ihned sklopil oči k jejímu pozadí. Rychle se otočila zpátky, aby si nevšiml jejího uculení – nebo zrudlých tváří. Měřil si dav. Viděla ho, viděla, jak si dobře prohlédl každé z dětí.
Charles jí ale nelhal, takže všechno ostatní dělal automaticky, ji ale okukoval úmyslně. Usmála se a její vlčice se uvolnila, protože jí připadalo správné flirtovat s vlastním druhem.
Měla dost času na to, aby jí vychladly tváře. Nějakou dobu trvalo, než se dostala k objednávce – hlavně proto, že se slitovala nad uštvanou učitelkou, která měla samojediná na starosti snad milión dětí. Nakonec unikla se dvěma sendviči a dvěma láhvemi vody a nechala se Charlesem vyvést ven před budovu, kde se rozhlédli po místu k sezení.
"Mohli jsme zajít do restaurace," namítl Charles a vzal si láhev vody, kterou mu podávala. "Anebo počkat, dokud se hladové hordy nerozejdou, a teprve potom se najíst." Mluvil vážně jako obvykle, ona ale skrz jejich pouto cítila jeho pobavení.
"Bylo jim sedm. Byla jsem si docela jistá, že neskončím na talíři, když si mohli dát hot dog a zmrzlinu."
"Kdyby to nebyly malé šelmy, nemusela by ses s nimi pošťuchovat," opáčil a zamířil k neobsazenému stolu. Anna si všimla, že alespoň jeden
člověk se chystal vyrazit stejným směrem, když si ale všiml Charlese, odvrátil se, aspoň však nezpanikařil.
"Neviděli přes pult na jídlo," namítla. "Měli jsme dohodu. Nekousnou mě, a já je zvednu, aby viděli." Očekávala, že děti budou stydlivější, zdálo se ale, že se dobře bavily. Možná byly příliš malé, než aby si dělaly starosti s cizími lidmi. Učitelka měla plné ruce práce se zvedáním své půlky třídy, než aby se zabývala Annou. Matky, které jí měly pomáhat, odešly na toaletu.
"Všechny děti?"
"Půlku. Jedno po druhém. Přece jen moc nevážily. A nebyla jsem na to sama."
"Hm." Charles zvedl obočí. "Sváděli jste dost urputné boje o místo v čele, když vezmeš v úvahu, že odměnou byly hot dogy a sendviče, ne neocenitelné umělecké poklady. Viděl jsem, jak jsi šťouchla jednu ženu loktem do žeber."
"Předběhla sedmiletého kluka," odvětila Anna pobouřeně. "Kdo by něco takového udělal?"
"Očividně ženy s diamanty za čtyři tisíce dolarů." Sebral ze stolu odpadky, které tam nechal předchozí strávník, a hodil je do koše.
"Já děti nepředbíhám a taky mám diamanty za čtyři tisíce dolarů." Sedla si na úzkou lavici, jídlo postavila na miniaturní stolek a doufala, že se nezakymácí a všechno nespadne na zem.
"Opravdu?" zeptal se Charles mírně a posadil se naproti ní. Lavice vypadala na rozdíl od stolu dostatečně pevně, takže pod jeho vahou ani nezasténala, raději se ale zakolébal, aby se ujistil, že ho udrží. "Nosíš ale jenom prsten. A ten hodnotu čtyř tisíc nemá."
"Ale náhrdelník ano, že? I kdybych ho měla pověšený na krku, žádné ubohé, hladové dítě bych nepředběhla." Utahoval si z ní, protože se bála nosit šperky, které dostala od jeho otce jako svatební dar. Její vlčice se toužila svíjet radostí a ulovit si něco na oslavu. Anna si ukousla sendvič. "Možná bych si ale musela vzít i náramek."
"Ne," ujistil ji. "Stačil by jenom náhrdelník. Ale ty ho nenosíš."
Náhrdelník zdobil přinejmenším dvojnásobek diamantů a několik větších kamenů. Snažila se přijmout, že samotný náramek stojí víc než čtyři tisíce dolarů, a byla dvojnásobně ráda, že si šperky nevzala. Měla sklony pohrávat si s věcmi na krku – co kdyby náhrdelník roztrhla?
"Pro takové věci existují správný čas a místo." Anna se snažila nedat najevo, jak ji cena šperků šokovala. Materiálním změnám, k nimž došlo v jejím životě od chvíle, kdy se setkala s Charlesem a stala se jeho družkou, raději nevěnovala pozornost – přesto je přijímala hůře než ty skutečné změny. "Nákupy rozhodně nejsou vhodnou příležitostí pro podobné šperky, obzvláště když v tobě budí dojem, že můžeš strkat do malých dětí."
Zvedl obočí. "Ach? A kdy sis tedy chtěla vzít ty diamanty?" Otázka zněla pobaveně. Charles dobře věděl, že když teď ví, kolik stály, nevezme si je vůbec.
"Možná kdybychom se měli setkat s anglickou královnou." Chvíli přemýšlela. "Anebo kdybych chtěla vypadat líp než někdo, koho bych nenáviděla." Ukousla si několik soust sendviče, kterému něco scházelo... možná cibule nebo ředkvička. Něco ostrého.
Opravdu si neuměla představit situaci, ve které by si musela ty šperky vzít, zvláště když jenom náramek stál čtyři tisíce dolarů. Co kdyby povolila spona?
"Aha. Takže nikdy?" Nezdálo se, že by mu to vadilo.
Anna o tom vážně zauvažovala. "Možná kdybych potřebovala někoho zastrašit – třeba kdyby se brácha rozhodl znovu oženit a táta by mi řekl, že ji nemá rád, a já tak musela odletět do Chicaga a zbavit se jí. Ji bych předběhla i ve frontě na hot dog. Nebylo by jí ale sedm."
Charles se usmál. Nesmál se ani se nekřenil. Ale ani to nebyl výhrůžný úsměv, takže se jeho výraz poprvé za dlouhou dobu blížil skutečnému úsměvu.
Spokojeně vydechla a špičkou boty mu poklepávala na nohavici kalhot. V neformálním oblečení by jim bylo příjemněji, to by se ale museli vrátit zpátky a převléct se. A ona se bála, že návrat do apartmá by mu poskytl výmluvu, aby se mohl stáhnout do sebe.
"Je to v pořádku," řekl. "Můžeme se převléct a ještě chvíli si hrát na turisty."
Četl ji skrz pouto. Skryla hřejivé teplo, které to v ní vyvolalo, za nedůvěřivý pohled, ukousla si sendvič a řekla: "Dobrá. Ale jenom když mi slíbíš, že se se mnou podíváš sem." Vytáhla nyní už oškubanou mapu z kapsy a poklepala prstem na reklamu.
Charles se podíval a dlouze si povzdychl. "Měl jsem vědět, že odsud neodjedeme, aniž bychom se projeli tramvají po strašidelných hřbitovech."
"Ne na mém území," zavrčel někdo za ní.
Nevypadalo to na odpověď na Charlesův rádoby souhlas, proto Anna zpočátku předpokládala, že poznámka nepatřila jim. Charles ale naklonil hlavu na stranu, přimhouřil oči a svaly na ramenou se mu lehce napjaly, proto se Anna otočila, aby zjistila, kdo to řekl.
Venkovní tržiště lemovalo několik tuctů tmavě zelených vozů, které se podobaly těm ze starých westernů, které miloval její otec. Sloužily jako stánky a prodávaly se v nich kabelky, trička a jiné drobnosti. Nahoře na jednom z vozů stál mladý muž, štíhlý černoch s jemnými rysy a žlutýma očima, a sledoval je – sledoval Charlese. Perličkové náhrdelníky na háčcích ve voze pod ním se zatím nebezpečně pohupovaly.
Z fotek poznala, že se jedná o Isaaka Owense, alfu smečky Starého města – jak se říkalo Bostonu. Podobný povyk neměl ale ve zvyku, jinak by se objevoval v místních novinách častěji.
"Děláš scénu," upozornil ho Charles konverzačním tónem, který nebyl určený pro lidské uši, vlkodlak ho ale uslyší i na tucet metrů. "Opravdu to chceš?"
"Neschovávám se. Ví, kdo jsem." Dal si dobrý pozor, aby ho všichni slyšeli – lidé se začali zastavovat – a vyzývavě zvedl hlavu. "Co ty?"
Charles pokrčil rameny. "Na tom nesejde." Předklonil se a ztišil hlas. "A stejně tak nesejde na tom, co říkáš. Sám ses připravil o kontrolu nad situací, která mě sem přivedla, když ses neobtěžoval nahlásit úmrtí na svém území. Teď už nerozhoduješ o tom, co udělám a co ne."
"Nikoho jsme nezabili," prohlásil Isaac a ukázal na Charlese. "A mých vlků se dotkneš jedině přes moji mrtvolu."
Anna si vzpomněla, že Isaac je nový. Nový vlk, nový alfa – stejně jako ona byl na vysoké, když ho proměnili. Obvykle by trvalo celé roky, než by se stal alfou, a to bez ohledu na svoji dominanci. Ale Staré město přišlo minulý rok při nehodě plachetnice o alfu a Isaac, který byl jeho zástupcem, nastoupil na jeho místo. Jeho zástupcem byl starý vlk, který patrně neměl o tomto kousku ani tušení.
Žena, která ve stánku prodávala – zdobily ji šperky z perliček a tetování různých barev i textur – pomalu couvala a snažila se na sebe neupozornit. Nebyla to špatné strategie, když jste se ocitli mezi dvěma
predátory, pomohlo by ale, kdyby na sobě neměla tolik lesklých cetek – další důvod, proč Anna nemínila nosit diamanty.
"Pokud nikdo neporušil zákon, nikdo není ani v nebezpečí," řekl Charles a Isaac se ušklíbl.
"Dolů z toho pitomého vozu, než jeho majitelka zavolá policii," přikázala mu Anna nazlobeně. "Pojď sem, představ se nám, Isaaku, a uvidíš, co se stane." Řekla to dost hlasitě na to, aby ji slyšeli i lidé, kteří kolem nich utvořili kruh – byli dost blízko na to, aby viděli, co se stane, ale ne tak blízko, aby se stali součástí dění. Což znamenalo, že mluvila skoro stejně hlasitě jako Isaac.
Alfa na ni poprvé pohlédl a zamračil se. Chřípí se mu zachvělo, jak se snažil zachytit její pach – bylo by nemožné odlišit ho od ostatních pachů okolo, byla ale cítit jako omega.
Po dlouhé odmlce pokrčil Isaac rameny a seskočil z vozu – byly to dobré tři metry. Při dopadu pokrčil kolena, pak se otočil k majitelce stánku, která zůstala stát, když na ni Anna upozornila.
"Omlouvám se," řekl. "Vás jsem vyděsit nechtěl." Usmál se a podal jí vizitku. "Přítel má hospodu – zastavte se a dejte si něco na náš účet."
Žena si vizitku vzala a její ruka se přestala klepat, když se na ni Isaac vřele usmál. Pohlédla dolů a zvedla obočí. "Tam jsem jedla. Mají tam dobrou rybu s hranolky."
"Taky si myslím," řekl, mrkl na ni a zamířil ke stolu, kde seděli Anna s Charlesem.
"Dobrá reklama," řekla Anna. "Ale kvůli tomu, co jí předcházelo, ti za ni jedničku nedám."
Zadíval se na ni a ignoroval zachmuřeného Charlese. "No né," řekl s tak přehnaným bostonským přízvukem, že mu skoro nebylo rozumět. Pak ale odložil nosovky a promluvil zřetelně: "Co, k čertu, jsi?"
"Taky tě ráda poznávám," řekla Anna. "Vsadím se, že ta věc s vizitkou tě napadla až dodatečně, co? Abys napravil svoje nezdvořilé chování?" Snížila hlas a přidala lehký bostonský přízvuk. "Hopla, omlouvám se, že jsem vám zničil auto. Tady, dejte si něco na mě. Sežral jsem vašeho psa? Ach, pardon. Dejte si něco k pití na můj účet v přítelově hospodě, a zapomeňme na to."
Isaac se zakřenil a jeho šarmantní úsměv odhalil v modročerné tváři perlově bílé zuby. "Dostalas mě, drahoušku. Ale neodpověděla jsi mi na otázku."
"Je moje," řekl Charles. Agresivita se ale neodrazila v jeho hlase, který zněl stále tiše a klidně. "Zítra máme naplánovanou schůzku s tebou a s tvojí smečkou. Tohle..." Rozhlédl se. Lidé je pořád sledovali, předstírali ale, že ne. "Tohle divadlo nebylo potřeba," dokončil.
"Jsme v Bostonu, chlape." Isaac si dřepl, aby měl hlavu ve stejné úrovni jako oni. "Tady říkáme ‚divadýlko‘. Divadel tu máme spoustu." Podruhé použil stejný výraz jako Charles. Vzpomněla si, že nepochází z Bostonu. Byl buďto z Michiganu, nebo z Pensylvánie.
Anna na něj úkosem pohlédla, pak promluvila na Charlese. "Pravděpodobně šel jenom kolem a uviděl nás. Rozhodl se, že nebude čekat do zítřka, a zachoval se jako malý."
"Ty dokážeš podkopat sebevědomí každému, co?" Isaac na ni upřel tmavé oči, poté se otočil k Charlesovi a přátelštěji řekl: "Vlastně má pravdu." Následně ale velmi, velmi zvážněl. "To, co jsem řekl, jsem myslel vážně. K mým vlkům se dostaneš jedině přes moji mrtvolu."
"Když budeš dělat svoji práci, nebude muset." Hořkost způsobila, že Annin hlas zněl ostřeji, než zamýšlela.
"Bude za tebe mluvit pořád, kemosabe?" zeptal se Isaac Charlese.
Charles zvedl přehnaně obočí a ukázal bradou na Annu, jako by čekal, že odpoví za něj. Nikdy neukazoval prsty. Řekl jí, že lid jeho matky to považoval za velmi nezdvořilé.
A když už mluvili o nezdvořilosti... "Kde je naše kartička na jídlo zdarma?" uhodila Anna. "Myslím, že nám ji dlužíš. Cogita ante salis, řekl by ti můj otec. Dvakrát měř, jednou řež."
Charles zamumlal: "Víceméně."
Anna si nebyla jistá, kolik latinských pořekadel, která znala, skutečně existovalo a kolik si její otec vymyslel. Před Branem přestala latinu používat úplně, protože vždycky nasadil útrpný výraz. Charlese obvykle pobavila, byl to jejich soukromý vtip. Tvrdil, že latinu nezná, španělština a francouzština jí ale byly očividně dost blízké na to, aby pochopil, kam míří.
"Charles tu není proto, aby trestal, aspoň ne tvé lidi." Kývla na Isaaka. "Chtěli jsme tě požádat o informace. Zemřelo několik vlkodlaků a FBI a policie nemají nic než těla. Poslali nás sem, abychom pomohli. Chtěli jsme se zeptat na věci, na které se tě už asi ptala i FBI, doufali jsme ale, že pro nás budeš mít jiné odpovědi. Jak naše lidi unesli a zabili? Odkud je unesli?"
"Chcete informace o mrtvých?" Isaac zvedl bradu a pohlédl jí do očí. Čekal, že sklopí zrak – a když to neudělala, přemýšlivě se zamračil. Patrně se ještě nikdy nesetkal s vlkem, kterého by nedokázal donutit sklopit zrak anebo před kterým necítil potřebu se sklonit.
Omega vlky mátla, protože si byli zvyklí všechny na první pohled změřit. Je ten vlk více, nebo méně dominantní? Bude plnit moje rozkazy, nebo já jeho? Anebo jsme si rovni a musím počítat se soubojem, který určí, kdo bude vládnout, a kdo poslouchat, kdo bude chránit, a kdo bude pod ochranou? Anna se na váhy poslušnosti nikam nehodila – a očividně v sobě měla něco, co dominantní vlky nutilo ji chránit.
Nakonec Isaac zavrtěl hlavou. "Podle mě se jedná o nějakého fakt mocného fae, upíra nebo podobného tvora. O dvou cizích vlcích toho moc nevím – můžu vám dát adresy jejich hotelů a udat důvod, proč byli tady. Ale byli tu už mnohokrát předtím. Žádný nikdy nedělal problémy, proto jsem je nenechal sledovat. Ale mého kluka, Ottena, toho unesli přímo od řeky Charles River, kde v pět ráno běhal."
Isaac se ohlédl přes rameno, jako by odsud mohl řeku vidět, což bylo nemožné. "To je brzy; vím, že je to brzy. Ale běhají tam i jiní lidi a on byl vlkodlak, zatraceně, no ne?" A Anna si uvědomila, že se odvrátil proto, aby mu neviděli do obličeje. "Přesto nikdo nic neviděl. Nenašly se žádné známky boje – a Otten byl starý, no ne? Starý, tvrdý a dobrý rváč, ve vlčí i v lidské podobě. Uměl si hlídat záda. Nenechal by se zaskočit. Asi o tři hodiny později mě tvrdě zasáhlo pouto smečky, prostě jsem sebou sekl – tak vážně byl zraněný. Když jsem ale přišel k sobě, bylo v poutu tolik šumu, že jsem ho nedokázal najít."
Obrátil se k Charlesovi a zahleděl se mu do očí na tak dlouho, že to u nikoho kromě jeho otce doposud nezažila. "Rozřezali ho. Znásilnili ho a zaživa rozřezali." Hlas mu ochraptěl vzteky a v tmavých očích mu tančily zlaté uhlíky, třebaže měl tváře mokré od slz.
"Oni," řekl Charles soustředěně. "Kolik jich bylo?"
Isaaka otázka zaskočila, pak překvapeně zvedl hlavu a zamračil se. "Dva? Ne... to je špatně; byl tam někdo třetí. Byly to jenom vjemy. Cítil jsem hlavně bolest. Nemyslel jsem si, že by stíny, které jsem viděl, byly důležité. Nech mě přemýšlet." Zavřel oči a naklonil hlavu na stranu
v povědomém vlčím gestu. Všichni to občas dělali. I kdyby Anně přestal fungovat čich, podle toho gesta by vždycky poznala vlkodlaka.
Isaac se zamračil a potřásl hlavou.
Říkal, že ho rozřezali. FBI jim ukázala jen vybrané obrázky pozdějších obětí, jako by chtěli skrýt zmrzačení, která považovali za důležitá a nemínili se o ně dělit. Anebo nechtěli šokovat civilního konzultanta, který by viděl jen mrtvé tělo a něco jiného by mu uniklo. Ale řezání... Věděla o jednom tvorovi, který by vlkodlaka napřed rozřezal, než by ho zabil.
"Byly řezné rány nahodilé?" zeptala se Anna. "Anebo se jednalo o nějaký vzorec?"
Isaacovi došlo, kam míří. "Čarodějové? Myslíte, že jsou za tím čarodějové?"
Charles pokrčil rameny. "Jsme na začátku lovu, Isaaku. Nechci dělat ukvapené závěry."
Isaac kývl a pohlédl na Annu. "Řezy mohly být vedeny úmyslně. Anebo si s ním někdo hrál jako kočka s myší – zdálo se, že si to užívají. Pouto mezi alfou a jeho vlky není poutem druhů – jen tu a tam jsem zachytil to nejhorší, co prožíval." Na tváři se mu objevil nešťastný výraz a oči otevřel dokořán, aby potlačil slzy. "Nebál se, víte? I když fakt trpěl. Otten si zachoval chladnou hlavu, čekal na šanci – ale nedali mu ji."
"Znal jsem ho," pravil Charles a jeho hlas prozradil víc než slova. Uznal Isaacův odhad a souhlasil s ním a Anně – i Isaacovi – řekl, že si mrtvého vážil a měl ho rád. "Děkuju, že sis s námi promluvil, Isaaku. Pomohl jsi nám. Zastavíme je, a až to uděláme, bude to i díky tobě."
"Najdi ty bastardy," zavrčel Isaac hluboce a byl to rozkaz někoho, kdo byl zvyklý poroučet, "kteří zabili Ottena..." Ostře se nadechl a odvrátil oči stranou a dolů. Anna pohlédla na Charlese, už ale neviděla výraz, na který Isaac zareagoval; zmizel.
Když bostonský alfa znovu promluvil, nezněl jeho hlas panovačně. "Najdi je, a kdybys mě požádal o posily, bral bych to jako osobní laskavost."
Podal Anně vizitku. Stálo na ní jenom jeho jméno a telefonní číslo, proto ji schovala a znovu natáhla ruku. Přimhouřil oči a zadíval se na ni, ale ona před jeho pohledem neuhnula – a navíc mu pokynula prsty. "No tak."
Zasmál se, utřel si slzy z tváří a pohlédl na Charlese. "Co je?" Aniž by počkal na odpověď – kterou by stejně nedostal – podal Anně dvě kartičky s vyraženým nápisem Irský vlkodav. "Nezmuchlej je. Nejsou na jedno použití."
Anna si odfrkla, když se Isaac zvedl a lehce vyskočil zpátky na vůz, na němž předtím stál. Zamával jim a rychle vyrazil pryč, nezdálo se ale, že by utíkal. Lehce přeskakoval z vozu na vůz, a přestože je rozkolébal, z polic nic neshodil.
Charles beze spěchu, ale také bez zbytečného zdržování, vstal a posbíral zbytky jídla. "Pojďme, dokud všichni zírají na něj."
Cestou k apartmá minuli Old State House. Budova dřepěla mezi mrakodrapy a uprostřed tmavého skla a chromu nejbližších sousedů působila jako zářivý zlatobílý přežitek. Boston... Anna očekávala něco jako Seattle, protože spousta lidí k sobě ta dvě města přirovnávala. A byly tu věci, které jí Smaragdové město silně připomínaly – kupříkladu oceán – a sofistikovaný, liberální dojem, kterým působil. Přesto byl Boston jiný, aspoň ta část, již viděla.
Nebyl jen starší; budil pocit, že je starší – a přesto stále čerstvý, odvážný a kráčející kupředu. Možná na ni působil dojmem Nového světa. Koneckonců ho postavili lidé, kteří byli tak nespokojení se svou existencí, že přepluli oceán, riskovali životy a mnozí je i položili za to, aby mohli právě tady začít nové.
A byla tu i architektura. Tolik zdejších budov mělo historický význam; byly ušetřeny, a to bez ohledu na to, jak nepohodlné to bylo. Old State House obklopovaly zprava i zleva rušné ulice a obrovské moderní budovy, přesto byl naleštěný, natřený a opečovávaný tak, jak se o něj patrně nestarali ani v koloniálních dobách, kdy Crispa Attuckse a čtyři další muže zastřelili hned vedle při bostonské tragédii.
Malé, úzké koloniální uličky z velké části pohltily široké moderní ulice, tu a tam se přesto ještě občas objevily – a ukrývaly takové poklady jako starožitnictví a antikvariáty. Masivní ocelové a skleněné budovy, které menší a křehčí předky střežily, tak působily výstředně a kouzelně.
"Myslíš, že vrahy jsou vlkodlaci?" zeptala se Anna, když bryskně mířili k apartmá.
"Vlkodlaci?" Charles to zvážil, pak zavrtěl hlavou. "Ne. Isaac by poznal, kdyby Ottena zajali vlkodlaci."
Asi půl bloku šli mlčky; potom Charles znovu zavrtěl hlavou. "Možná... možná by si toho Isaac nevšiml. Je mladý. Ale vlkodlaci takto neloví. Oběti nikdo nežere. A vlkodlak, který by lovil podobným způsobem... ostatní by vycítili, že má nemocného ducha." Odmlčel se. "Já bych to cítil. V téhle zemi není jediný vlk, který byl naživu před čtyřiceti lety a s nímž bych se od počátku vraždění nesetkal. Ale mohli to být upíři – anebo čarodějové."
"V tuto roční dobu by v pět třicet bylo na upíry dost světlo," namítla Anna. "Vrah ale loví už dlouho a zabíjí fae i vlkodlaky, takže musí jít o nějaké nadpřirozené stvoření, ne? Neumím si ale představit, že by se upír z oběti nenapil – pokud ano, nikdo se nám o tom nezmínil."
Charles pokrčil rameny a vyhnul se malému průvodu turistů vedenému mužem v napudrované paruce a revolucionářském kostýmu, který v ruce nesl nezapálenou lucernu na tyčce. Anna uhnula opačným směrem a zachytila útržek průvodcova proslovu.
"Revere té noci nevyjel sám ani se svým činem ve své době neproslavil. Paul Revere se stal slavným jen proto, že si jeho jméno vybral Longfellow pro svoji slavnou báseň namísto mého dobrého přítele Williama Dawese, který vyjel varovat lidi před invazí Britů spolu s ním." Než jeho hlas přehlušily zvuky rušného poledního provozu, Anna si všimla, že jižanský přízvuk překryl britským: nebyl tedy rodilý Bostoňan.
Charles pokračoval v rozhovoru, jako by ho nepřerušili: "Mohlo by jít o skupinu lidí, která nenávidí fae a vlkodlaky – něco jako Zářná budoucnost nebo Společnost Johna Laurena. Anebo o bandu lovců, která nás považuje za výzvu."
"Anebo o coven černých čarodějek, pokud vraždí víc než jeden člověk."
"Správně," souhlasil Charles. "Ještě toho nevím dost. FBI si dala dobrý pozor na to, kolik nám toho poví."
"Všimla jsem si, že žádná z pozdějších fotek z místa činu neukazovala tvář oběti," řekla Anna zamyšleně. "Viděli jsme jich ale dost na to, že mohlo jít o nedopatření."
"Žádné tváře, žádné odhalené trupy ani záda. A taky nám neřekli, jak vlastně zemřeli. Uškrtili je? Ubodali? Měl jsem se zeptat Isaaka."
"Myslíš, že nám FBI zavolá a požádá o pomoc?" Myslela si to, když ale po něčem tak moc toužila, obávala se věřit vlastnímu úsudku. Neustále viděla oči obětí.
Charles pokrčil rameny. "Ano. Fisherová na nás hleděla jako na kus čokolády. Ale na tom nesejde. Když to neudělají, zapojíme se do vyšetřování sami. Bylo by ale jednodušší, kdyby nás o to požádali."
Chvíli šli mlčky. No, Charles šel tiše. Anniny boty hlasitě cvak-cvak-cvakaly na chodníku. Mohla jít tišeji, líbilo se jí ale, jak zvuky, které vydávala, splývaly se zvuky města, připomínalo jí to hudbu.
Když kolem prošla hezká žena v kostýmku a na mučivě vysokých podpatcích, strčila Anna do Charlese. "Viděl jsi to? Podívej se na její nohy. Podívej se na všechny ženy v šatech – na jejich nohy. Lýtka mají silnější než stehna."
"O Bostonu se říká, že je městem chodců," zamumlal Charles a otevřel dveře budovy, ve které se nacházelo jejich apartmá. Jakmile se ocitli uvnitř, slabá aura nebezpečí, kterou vyzařoval, opadla. Charles tady býval očividně dost často na to, aby budovu nepovažoval za nepřátelské území.
"Kdy myslíš, že FBI zavolá?" zeptala se Anna. "Tedy pokud se vůbec rozhodnou přizvat nás k vyšetřování."
"Nudíš se?" Zamířil ke schodům a po předchozí jízdě v elegantním, moderním, ale neuvěřitelně pomalém výtahu se Anna šťastně vydala za ním.
"Vůbec ne. Jenom jsem se chtěla ujistit, že si dnes večer budeme moct vyrazit na strašidelnou projížďku."
Podíval se na ni a Anna se zakřenila a šťastně se ponořila do teplého bezpečí vztahu, který se po víc než roce roztříštěnosti obnovil. Bylo to příliš snadné; věděla to. Chtěla si ho ale užít, dokud to šlo.
"Možná FBI zavolá," řekl s nadějí. Nebrala to vážně; pobíhání po starých hřbitovech ho bude bavit stejně jako ji – jenom to nepřizná.
"Mám u sebe mobil," podotkla. "A ty taky. Převleč se a půjdeme."
Zavrčel.

1. kapitola

Aspen Creek, Montana

"Vrať se domů," zavrčel Bran Cornick na Annu. Nikdo, kdo ho spatřil v tomto stavu, už nikdy nezapomněl na to, co se skrývá za marokovým mírným vzezřením. Jen hloupí – nebo zoufalí – lidé riskovali, že ho podráždí natolik, že odhalí netvora za maskou milého muže. Anna byla zoufalá.

"Až mi slíbíš, že přestaneš posílat mého manžela zabíjet," prohlásila Anna zarputile. Neječela, nekřičela, ale ani se nemínila jen tak vzdát.

Očividně ho dohnala k tomu, že odhodil poslední zbytky civilizovaného chování. Zavřel oči, odvrátil se od ní a velmi něžně řekl: "Anno. Běž domů a zchlaď si hlavu." Myslel tím, aby šla domů, dokud se on neuklidní. Bran byl Annin tchán, její alfa a také marok, který vládl silou vůle všem vlkodlačím smečkám v této části světa.

"Brane..."

Dal průchod vzteku a spolu s ním i své moci, protože pět vlků, kteří byli spolu s Annou v obýváku, ihned padlo k zemi, a to včetně jeho družky Leah. Sklopili hlavy, lehce je naklonili na stranu a odhalili hrdla.

Ani se nepohnul, rychlost jejich odevzdání ale svědčila o jeho vzteku a dominanci – a jen Anna zůstala tak trochu k vlastnímu překvapení stát, což jí dodalo kuráž. Když se Anna do Aspen Creeku přistěhovala, byla tak zbitá a ztýraná, že kdyby na ni někdo zaječel, schovala by se do kouta a týden nevylezla.

Zadívala se Branovi do očí a vycenila zuby, když se přes ni jeho moc přelila jako jarní vánek. Ne že by nebyla pořádně vyděšená, nebála se ale Brana. Věděla, že jí Bran neublíží, dokud se bude schopný ovládat, a to bez ohledu na to, co jí říkal rozum.

Bála se o svého druha. "Děláš chybu," řekla Anna. "Velkou, velkou chybu. A jsi odhodlaný to nevidět, dokud ho úplně nezničíš."

"Už dospěj, holčičko," zavrčel Bran a jeho oči – jasně zlaté, ne oříškově hnědé – se nyní zahleděly na ni místo na krb ve zdi. "Život není procházka růžovým sadem a lidi musí dělat těžkou práci. Věděla jsi, co Charles je, když ses za něj provdala a přijala ho za druha."

Snažil se obrátit celou věc proti ní, protože by ji pak nemusel poslouchat. Nemohl být tak slepý, jenom tvrdohlavý. Proto ji jeho snaha změnit podstatu problému – když tu vůbec žádný problém neměl být – rozzuřila.

"Někdo se tu chová jako dítě, a já to nejsem," zavrčela na něj.

Bran na ni beze slova vycenil zuby.

"Anno, sklapni," zašeptal naléhavě Tag, který ležel zplihle na zemi a jeho oranžové dready se tloukly s kaštanově hnědou barvou perského koberce. Byl její přítel a ona většinou věřila jeho názoru. Za jiných okolností by ho poslechla, zrovna teď ale Brana tak rozčílila, až nemohl mluvit – což jí poskytlo šanci vtlouct mu několik slov do jeho paličatého, nepružného mozku.

"Znám svého druha," řekla tchánovi. "Lépe než ty. Spíše zničí sám sebe, než aby tě zklamal nebo selhal ve svých povinnostech. Musíš ho zastavit, protože on to neudělá."

Když Bran promluvil, jeho hlas zněl tiše a monotónně. "Můj syn se neohne ani nezlomí. Dělal svoji práci celé století před tím, než ty ses narodila, a bude ji vykonávat ještě za sto let."

"Jeho prací bylo konat spravedlnost," namítla. "I když to znamenalo zabíjet, zvládal to. Teď je z něho obyčejný vrah. Jeho oběti mu leží u nohou a kají se. S pláčem žebrají o milost, kterou jim nemůže dát. Ničí ho to," řekla bez obalu. "A já jsem jediná, kdo to vidí."

Bran sebou trhl. A ona si poprvé uvědomila, že novými, tvrdšími pravidly, která pro vlkodlaky zavedl, netrpí jen Charles.

"Zlé časy," řekl ponuře a Anna doufala, že k němu pronikla. Pak ale ze sebe chvilkové váhání setřásl. "Charles je silnější, než si myslíš. Ty jsi hloupá holka, která neví tolik, kolik předpokládá. Běž domů, než udělám něco, čeho budu později litovat. Prosím."

Jeho krátké zaváhání jí napovědělo, že její snaha je marná. Znal pravdu. Věděl, co se děje, navzdory všemu ale doufal, že Charles vydrží. Opustila ji zlost a zůstalo jen... zoufalství.

Dlouze se svému alfovi zadívala do očí a uznala porážku.

Anna přesně věděla, kdy Charles dorazil domů. Vrátil se z Minnesoty, kde musel vyřídit problém, o který se tamní alfa odmítal postarat. I kdyby byla hluchá a neslyšela přijíždět jeho truck, poznala by, že je Charles doma, podle magie, která vázala vlčici k druhovi. To ale bylo vše, co jí pouto prozradilo – jeho strana pouta byla tak neprůhledná, jak jen ji dokázal udělat, a to jí prozradilo o stavu jeho mysli mnohem víc, než patrně zamýšlel.

Nedovolil, aby k ní cokoli z jeho emocí proniklo, a podle toho poznala, že má za sebou další zlý výlet, že opět zemřelo příliš mnoho lidí, lidí, které patrně nechtěl zabít.

V poslední době byly všechny jeho cesty špatné.

Z počátku mu pomáhala, ale poté co se změnila pravidla, vlkodlaci přiznali svoji existenci světu a ocitli se pod drobnohledem, byla vlkům, kteří porušili Branovy zákony, nabídnuta druhá šance jen za mimořádných okolností. Anna Charlese i nadále doprovázela na cestách, protože ho odmítala nechat trpět samotného. Když ale Annu začaly trápit noční můry, poté co před ní jeden z mužů padl na kolena a mlčky žadonil o milost, přestal ji Charles brát s sebou.

Měla silnou vůli a ráda si myslela, že je houževnatá. Mohla ho donutit změnit názor nebo prostě jet za ním. Anna se ale jeho rozhodnutí nevzepřela, protože pochopila, že mu všechno jen ztěžuje. Považoval se za netvora a nevěřil tomu, že ho tak nevidí, když byla svědkem smrti, kterou přinášel.

A tak Charles vyrážel na lov sám – jako to dělal už sto let nebo i déle předtím, přesně jak říkal jeho otec. Každý lov byl úspěšný – zároveň byl ale i selháním. Byl dominantní; cítil potřebu chránit slabší vlky a paradoxem bylo, že včetně těch, které měl zabít. Když umírali, brali s sebou i kousek Charlese.

Než s nimi Bran vystoupil na veřejnost, dostali vlci, kteří prošli proměnou před méně než deseti lety, několik šancí, pokud byl jejich přečin důsledkem ztráty sebekontroly. U ostatních se bral ohled na okolnosti, které mohly zmírnit trest. Teď o nich ale věděla veřejnost a oni nemohli dovolit, aby lidé zjistili, jak nebezpeční vlkodlaci doopravdy jsou.

Běžné tresty vykonával alfa smečky. Dříve vyrážel Charles na cesty jen několikrát do roka, aby se postaral o větší nebo nezvyklejší problémy. Mnoho alfů ale s novými krutějšími pravidly nesouhlasilo a výkon spravedlnosti tak čím dál častěji padal na Brana a tudíž na Charlese. Nyní odjížděl dvakrát, třikrát do měsíce a začínalo ho to vyčerpávat.

Cítila, že se zastavil za vchodovými dveřmi, proto vložila do hudby víc vášně a volala ho sladkým hlasem cella, které jí daroval k prvním Vánocům.

Kdyby šla za ním nahoru, vážně by ji pozdravil, řekl, že si musí promluvit s otcem, a odešel. Vrátil by se za den či dva, které by strávil v horách jako vlk. Už se ale nevracel úplně.

Uběhl měsíc od chvíle, kdy se jí naposledy dotkl. Šest týdnů a čtyři dny od chvíle, kdy se s ní naposledy miloval, od návratu z poslední cesty, na kterou ho doprovodila. Pověděla by o tom Branovi, kdyby jí neřekl: "Už dospěj, děvče." Patrně mu o tom měla stejně říct, už ale vzdala snahu přimět ho uvažovat rozumně.

Rozhodla se zkusit něco jiného.

Zůstala v hudebním pokoji, který pro ni Charles vytvořil ve sklepě, on zatím byl v přízemí. Namísto slov za sebe nechala mluvit cello. Smyčec vyluzoval bohaté, upřímné tóny, které se nesly nahoru po schodišti. Po chvíli uslyšela, jak pod jeho vahou zavrzaly schody, a oddychla si. Lásku k hudbě měli společnou.

Její prsty zpívaly, vábily ho. Zastavil se ve dveřích a upřel na ni pohled, nic ale neřekl.

Anna věděla, že když hraje na cello, tvář má vyrovnanou a plnou míru – naučil ji to hned na počátku její učitel hudby, řekl jí totiž, že když se bude kousat do rtu nebo šklebit, posluchač si bude myslet, že má problémy. Neměla dostatečně pravidelné rysy na to, aby byla krásná, nebyla ale ani ošklivá a ten den si líčidly zjemnila pihy a zvýraznila oči.

Krátce na něj pohlédla. Po sejlišských předcích zdědil snědou pleť a (pro ni) exotické rysy, velšská krev po otci se projevila jemnějšími způsoby: tvarem úst a brady. Jeho práce, ne původ, zmrazila jeho rysy do bezcitné masky a vnutila jeho očím tvrdý chlad. Povinnosti ho užíraly, až z něj nezůstalo nic než svaly, kosti a napětí.

Anna přejížděla prsty po strunách a dlouhé tóny zjemňovala vibratem. Začala Pachelbelovým Kánonem v D-dur, kterým se obvykle zahřívala nebo ho hrála, když si nebyla jistá, na co má chuť. Zvážila, že by přešla k něčemu složitějšímu, ale Charles ji příliš rozptyloval. A kromě toho se nesnažila udělat na něj dojem, chtěla ho svést, aby jí dovolil pomoct mu. Proto Anna potřebovala píseň, kterou by mohla hrát a přitom přemýšlet o Charlesovi.

Pokud nepřesvědčí Brana, aby přestal posílat jejího druha zabíjet, mohla by přimět Charlese, aby jí dovolil pomoct s následky. Mohla by tak získat čas, najít správnou baseballovou pálku – nebo váleček na nudle – a vtlouct jeho otci do hlavy trochu rozumu.

Nechala být Pachelbela a improvizovaným přemostěním přešla z D-dur do G a k předehře k Bachově Suitě pro sólové violoncello číslo 1. Ne že by to byla jednoduchá melodie, hrála ji ale na koncertě na střední škole, takže ji zvládala prakticky i ve spánku.

Pohybovala prsty a nedovolila si na něj pohlédnout, přestože po tom z celého srdce toužila. Hleděla na olejomalbu spícího rysa, zatímco Charles stál ve dveřích a sledoval ji. Kdyby ho dokázala přimět, aby přišel za ní, aby ji přestal chránit před svojí prací...

A pak všechno pokazila.

Byla omega, což znamenalo, že je jediná na celém kontinentu, kdo se dokáže postavit rozzuřenému marokovi, zároveň ale uměla magicky zklidnit podrážděné vlky bez ohledu na to, jestli se chtějí uklidnit, nebo ne. Nepřipadalo jí správné vnucovat svoji vůli ostatním, proto se snažila to nedělat, pokud to nebylo nezbytně nutné. Za poslední dva roky se Anna naučila, kdy a jak nejlépe využít své dovednosti. Ale její potřeba vidět Charlese šťastného překonala hradby těžce vydobyté sebekontroly, jako by vůbec neexistovaly.

V jednu chvíli celou svojí bytostí hrála a soustředila se jen na něj – a vzápětí se její vlčice natáhla, uklidnila a uspala Charlesova vlka

a vzhůru ponechala jen jeho lidskou půlku... a Charles se otočil a beze slova odkráčel. Charles, který před ničím a nikým neutíkal, opustil dům zadním východem.

Anna odložila smyčec a vrátila cello na stojan. Nevrátí se celé hodiny, možná dny. Hudba nezabrala, protože jediné, co tu Charlese drželo, byl jeho vlk.

Taky odešla z domu. Potřeba něco udělat byla tak silná, že ji nutila vyrazit ven, třebaže neměla žádný konkrétní cíl. Mohla jít a nebo plakat, a Anna odmítala brečet. Možná by mohla ještě jednou promluvit s Branem. Když ale dojela k zatáčce vedoucí k jeho domu, minula ji.

Charles patrně zamířil k otci, aby mu pověděl, co pro vlky udělal – a bylo by... trapné sledovat ho jako stíhačka. A kromě toho už s Branem mluvila. Věděl, co se s jeho synem děje; věděla, že to ví. Stejně jako Charles ale stavěl životy všech vlků proti možnosti, že se Charles pod tlakem nutného zla zlomí, a riziko se mu zdálo přijatelné.

Proto Anna projela městem a zamířila k velkému skleníku v lese. Zajela k němu, zaparkovala vedle otlučeného džípu a vydala se hledat pomoc.

Spousta vlků mu říkala Maur – nelíbilo se mu to a tvrdil, že takové věci dělají upíři, vezmou jednu část osoby a podle té ji pojmenují, jako by nic jiného nebyla. Jeho rysy a barva pleti vykazovaly arabské předky ze severní Afriky, Anna ale souhlasila s tím, že je rozhodně víc. Byl velmi krásný, velmi starý a velmi smrtící – a zrovna teď přesazoval pelargónie.

"Asile," začala.

"Tiše," řekl. "Neruš mé rostliny svými problémy, dokud nebudou v bezpečí nových domovů. Buď užitečná a ostříhej suché květy z keříků u stěny."

Vzala do ruky košík a pustila se do stříhání Asilových růží. Věděla, že s ní nebude mluvit, dokud nedodělá práci, ať už ji chtěl uklidnit, získat zdarma pracovní sílu nebo jen v tichu pečovat o květiny. Znala Asila, takže mohlo jít o všechny tři věci dohromady.

Pracovala deset minut, pak ji ale ovládla netrpělivost a místo pro odkvetlý květ se natáhla pro poupě, věděla totiž, že bedlivě sleduje každého, kdo pracuje s jeho milovanými květinami.

"Vzpomínáš si na příběh o krásce a zvířeti?" ozval se Asil mírně. "No tak. Utrhni tu květinu. Uvidíš, co se stane."

"Kráska a zvíře je francouzská pohádka, a ty jsi Španěl," podotkla Anna, poupě ale pustila. "A rozhodně nejsi zakletý princ."

Oprášil si ruce a s drobným úsměvem se k ní otočil. "Vlastně jsem. Záleží na tom, jak definuješ prince."

"Ha ha," řekla Anna. "Chudák kráska, políbila by tě, a puf, byl by z tebe žabák."

"Obávám se, že si pleteš pohádky," upozornil Asil. "Ale ani jako žabák bych nezklamal. Přišla sis povídat o pohádkách, querida?"

"Ne." Povzdychla si a vyhoupla se na nejbližší stůl, na kterém stály malé květináče; v každém rostl jediný lísteček o velikosti hrášku. "Potřebuju poradit s netvory. Hlavně s tím, který nám všem vládne. Proto jsem přirozeně vyhledala tebe. Bran musí přestat posílat Charlese zabíjet. Ničí ho to."

Posadil se na stůl naproti a zadíval se na ni přes úzkou uličku, která je od sebe dělila. "Víš, že Charles žil skoro dvě stě let bez tvé péče? Není křehké poupě, které potřebuje tvůj něžný dotyk, aby přežilo."

"Ale není ani zabiják," vyštěkla Anna.

"Já si myslím něco jiného." Asil mírumilovně rozpřáhl ruce, když na něj zavrčela. "Výsledky mluví samy za sebe. Pochybuju, že existují jiní vlci, kteří by zabili tolik vlkodlaků jako on, tedy až na tvého současného společníka." Skromné gesto, kterým ukázal na svoji maličkost, se dalo připsat na vrub jeho hereckým schopnostem, v těle totiž neměl ani ždibec skromnosti.

Anna zavrtěla hlavou a frustrovaně zaťala ruce v pěst. "Není. Zabíjení ho bolí. Ale považuje ho za nutné zlo..."

"Protože je," zamumlal Asil shovívavě.

"Dobrá," uznala ostře a nedokázala potlačit zavrčení. V Branově případě působivě selhala, což ji poučilo, že musí temperament udržet pod kontrolou, pokud chce staré dominantní vlky o něčem přesvědčit. "Vím, že je. Samozřejmě že je to nutné. Charles by nikoho nezabil, kdyby to nepovažoval za nutné. A je taky jediný dostatečně dominantní vlk, který tu práci může vykonávat a není alfa, protože jinak by vznikly problémy s alfy teritorií, na která musí vstoupit. Dobrá. Neznamená to ale, že tak může pokračovat donekonečna. Nutné neznamená možné."

Asil si povzdychl. "Ženy." Znovu si vzdychl, tentokrát teatrálně. "Klid, dítě. Já to chápu. Jsi omega a omegy jsou ještě horší než alfové, když jde o ochranu jejich druhů. Ale tvůj druh je velmi silný." Ušklíbl se, jako by okusil něco hořkého. Anna věděla, že s Charlesem vždy nevychází, tak už to ale s dominantními vlky chodilo. "Musíš mu prostě trochu věřit."

Anna mu pohlédla do očí. "Už mě s sebou nebere na cesty. Když se dneska odpoledne vrátil, použila jsem svoji magii a uspala jeho vlka. Odešel."

"Očekávala jsi, že život s vlkodlakem bude lehký?" Asil se na ni zamračil. "Nemůžeš pomoct všem. Říkal jsem ti to. Jsi omega, ne Alláh." Asilova dávno mrtvá družka byla omega. Asil naučil Annu vše, co znala, a očividně se považoval jistým způsobem za jejího otce. Anebo se možná choval podobně blahosklonně ke všem. "Moc omegy není bez hranic. Charles je chladný zabiják – zeptej se ho. Věděla jsi to, když sis ho brala. Měla by sis přestat dělat starosti s ním a začít uvažovat, jak ty přijímáš situaci, ve které ses ocitla."

Anna na něj zírala. Věděla, že Asil s Charlesem nejsou nejlepší přátelé. Neuvědomila si ale, že Asil Charlese vůbec nezná, že vidí jen tvář, kterou nastavuje světu.

Asil byl její poslední, ztracenou nadějí. Anna se zvedla ze stolu. Obrátila se k Asilovi zády, vydala se ke dveřím a cítila, jak na ni těžce doléhá zoufalství. Nevěděla, jak ho donutit, aby pochopil, aby Bran pochopil, jak zle na tom Charles je. Bran byl ten, na kom záleželo. Mohl Charlese udržet doma. Nepovedlo se jí přesvědčit tchána. Doufala, že jí pomůže Asil.

Venku bylo pořád světlo a ještě několik hodin bude, ve vzduchu už ale byla cítit tíha narůstajícího měsíce. Otevřela dveře a otočila se k Asilovi. "Mýlíte se v něm. Ty, Bran i všichni ostatní. Je silný, ale nikdo není tak silný. Už celé měsíce nevzal do ruky žádný nástroj a nezazpíval jediný tón."

Asil zvedl hlavu a chvíli na ni zíral, což dokazovalo, že o jejím manželovi přece jen něco ví.

"Možná," řekl pomalu, zamračil se a vstal. "Možná máš pravdu. Jeho otec a já bychom si měli promluvit."

Dvěrna skoky se dostala po schodech do přízemí, vyrazila
ven ze dveří, prosmýkla se kolem Toma a ignorovala
Angusovo volání. Proběhla kolem zaparkovaných
aut na ulici a zahnula k vodě. Samozřejmě že se Dana vydala
"Kam jdeš?" zeptal se Tom, když ji dohonil.
"Camwennen je prostředek," odpověděla Anna a ukázala mu
dýku.
Klopýtl, ale zaseji dohnal.