Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 4

4. kapitola
Anna následovala Charlese ven z hotelu a snažila se přijít na to, co se s ním stalo a proč, aby věděla, co s tím udělat.
Charles vyšel z hotelu a zamířil k apartmá, kde bydleli. Charles, smečka Aspen Creeku a jejich korporace měly byty všude. Ten v Bostonu vlastnila společnost. Cestování tak bylo diskrétnější, protože neplatili za hotel a žádní cizinci jim nechodili každý den uklízet.
"Počkej chvíli," řekla.
Charles se otočil. Tvářil se úplně stejně jako předchozího dne, když odjížděli na letiště, aby je mohl letadlem dopravit do Seattlu, kde pak chytili komerční let. Působil na ni ale jinak.
Když se Charles rozhodl vyděsit všechny ty chudáky na letišti jenom proto, aby mohla vyhrát sázku, zdálo se jí, že v jeho očích vidí potměšilost. Už tomu ale bylo tak dlouho, co se smál – nebo ji škádlil svým záludným smyslem pro humor – že se neodvažovala doufat. Přece jen ho pečlivě šacovali, což ho mohlo podráždit natolik, že zavrčel, a načasování mohlo být náhodné.
A dokonce i na schůzce... bylo nutné, aby federálové uvěřili, že zdrojem informací je ona, proto je s ní sdílel. A nejlepší způsob, jak toho docílit, byl otevřít pouto mezi nimi. Bran nechtěl, aby federálové dostali z vlkodlaků strach, a Charles byl dost děsivý, hlavně v posledních měsících.
Kdyby pouto otevřel jenom proto, určitě by ho po odchodu z hotelu zase zavřel, ale neudělal to. A dotkl se jí.
Zdálo se, že Bran opravdu našel způsob, jak syna vyléčit – anebo aspoň objevil náplast na jeho ránu.
"Co je?" zeptal se Charles. Očividně na něj hleděla příliš dlouho. Natáhl se a zastrčil jí za ucho uvolněný pramen vlasů.
Toužila ho chytit za ruku a pevně se jí držet, toužila mu skočit do náruče a cítit jeho objetí. Obávala se ale, že kdyby ho upozornila na to, co dělá, zase by se uzavřel do sebe. Proto nechala ruce u sebe a místo
toho se několikrát zhoupla na špičkách. Musela ho zase vyvést z míry, aby myslel na jiné věci – a věděla přesně jak na to.
"Pojďme prozkoumat město." Z kapsy vytáhla mapu, kterou ráno sebrala v hotelové hale, a otevřela ji.
"Já znám Boston," namítl Charles a s trochu bolestivým výrazem se rozhlédl, aby zjistil, jestli si mapy někdo všiml. Byla ostře oranžová, takže bylo nepravděpodobné, že by unikla třeba i zběžnému pohledu.
"Ale já ne," odvětila a užívala si jeho výraz. Byla družkou o dvě stě let staršího vlka, což znamenalo, že ho jen zřídkakdy viděla znervóznět. "A protože se chci na průzkum vydat já..." Věděla, že ji vezme na zajímavá místa, která si určitě užije víc než cokoli, co by našla sama, ale to až zítra. Dneska toužila být... spontánní.
"Když budeš pobíhat kolem s oranžovou mapou v ruce," podotkl Charles, "všichni si budou myslet, že jsi turistka."
"Kdy jsi byl naposledy turistou?" zeptala se povýšeně.
Podíval se na ni a ona musela souhlasit. Charles rozhodně nebyl typický turista.
"Dobrá," řekla Anna. "Vzmuž se. Možná se ti to bude líbit."
"To už si můžeš na čelo rovnou vytetovat ‚bezbranná oběť‘," zabrblal.
Vzala ho za ruku a odvlekla přes ulici do Královské kaple a na nejstarší hřbitov v Bostonu – přesně podle mapy.
O dvě hodiny později bojovala na severní straně Faneuil Hall s davem turistů o jídlo, zatímco Charles se poblíž opíral zády o zeď. Metr prostoru kolem něj byl patrně jediným volným místem v celé hale – ale takový už byl Charles; lidi se na něj prostě nelepili. Chytří lidé.
Většina turistů u stánku, kde se Anna rozhodla jídlo koupit, jí sahala sotva k pasu, takže si byla docela jistá, že jí nic nehrozí, ale z toho, jak upřeně její druh na děti hleděl, by to nikdo nepoznal.
Pokud sis ještě neuvědomila, že hledím na tebe, přesněji řečeno na část tvého těla, která se nachází v úrovni hlav těch prcků, jeho hlas zněl v její hlavě jako drsné předení, pak by sis měla nechat vyšetřit oči.
Poklesla jí čelist. Flirtoval s ní? Anna se otočila a on ihned sklopil oči k jejímu pozadí. Rychle se otočila zpátky, aby si nevšiml jejího uculení – nebo zrudlých tváří. Měřil si dav. Viděla ho, viděla, jak si dobře prohlédl každé z dětí.
Charles jí ale nelhal, takže všechno ostatní dělal automaticky, ji ale okukoval úmyslně. Usmála se a její vlčice se uvolnila, protože jí připadalo správné flirtovat s vlastním druhem.
Měla dost času na to, aby jí vychladly tváře. Nějakou dobu trvalo, než se dostala k objednávce – hlavně proto, že se slitovala nad uštvanou učitelkou, která měla samojediná na starosti snad milión dětí. Nakonec unikla se dvěma sendviči a dvěma láhvemi vody a nechala se Charlesem vyvést ven před budovu, kde se rozhlédli po místu k sezení.
"Mohli jsme zajít do restaurace," namítl Charles a vzal si láhev vody, kterou mu podávala. "Anebo počkat, dokud se hladové hordy nerozejdou, a teprve potom se najíst." Mluvil vážně jako obvykle, ona ale skrz jejich pouto cítila jeho pobavení.
"Bylo jim sedm. Byla jsem si docela jistá, že neskončím na talíři, když si mohli dát hot dog a zmrzlinu."
"Kdyby to nebyly malé šelmy, nemusela by ses s nimi pošťuchovat," opáčil a zamířil k neobsazenému stolu. Anna si všimla, že alespoň jeden
člověk se chystal vyrazit stejným směrem, když si ale všiml Charlese, odvrátil se, aspoň však nezpanikařil.
"Neviděli přes pult na jídlo," namítla. "Měli jsme dohodu. Nekousnou mě, a já je zvednu, aby viděli." Očekávala, že děti budou stydlivější, zdálo se ale, že se dobře bavily. Možná byly příliš malé, než aby si dělaly starosti s cizími lidmi. Učitelka měla plné ruce práce se zvedáním své půlky třídy, než aby se zabývala Annou. Matky, které jí měly pomáhat, odešly na toaletu.
"Všechny děti?"
"Půlku. Jedno po druhém. Přece jen moc nevážily. A nebyla jsem na to sama."
"Hm." Charles zvedl obočí. "Sváděli jste dost urputné boje o místo v čele, když vezmeš v úvahu, že odměnou byly hot dogy a sendviče, ne neocenitelné umělecké poklady. Viděl jsem, jak jsi šťouchla jednu ženu loktem do žeber."
"Předběhla sedmiletého kluka," odvětila Anna pobouřeně. "Kdo by něco takového udělal?"
"Očividně ženy s diamanty za čtyři tisíce dolarů." Sebral ze stolu odpadky, které tam nechal předchozí strávník, a hodil je do koše.
"Já děti nepředbíhám a taky mám diamanty za čtyři tisíce dolarů." Sedla si na úzkou lavici, jídlo postavila na miniaturní stolek a doufala, že se nezakymácí a všechno nespadne na zem.
"Opravdu?" zeptal se Charles mírně a posadil se naproti ní. Lavice vypadala na rozdíl od stolu dostatečně pevně, takže pod jeho vahou ani nezasténala, raději se ale zakolébal, aby se ujistil, že ho udrží. "Nosíš ale jenom prsten. A ten hodnotu čtyř tisíc nemá."
"Ale náhrdelník ano, že? I kdybych ho měla pověšený na krku, žádné ubohé, hladové dítě bych nepředběhla." Utahoval si z ní, protože se bála nosit šperky, které dostala od jeho otce jako svatební dar. Její vlčice se toužila svíjet radostí a ulovit si něco na oslavu. Anna si ukousla sendvič. "Možná bych si ale musela vzít i náramek."
"Ne," ujistil ji. "Stačil by jenom náhrdelník. Ale ty ho nenosíš."
Náhrdelník zdobil přinejmenším dvojnásobek diamantů a několik větších kamenů. Snažila se přijmout, že samotný náramek stojí víc než čtyři tisíce dolarů, a byla dvojnásobně ráda, že si šperky nevzala. Měla sklony pohrávat si s věcmi na krku – co kdyby náhrdelník roztrhla?
"Pro takové věci existují správný čas a místo." Anna se snažila nedat najevo, jak ji cena šperků šokovala. Materiálním změnám, k nimž došlo v jejím životě od chvíle, kdy se setkala s Charlesem a stala se jeho družkou, raději nevěnovala pozornost – přesto je přijímala hůře než ty skutečné změny. "Nákupy rozhodně nejsou vhodnou příležitostí pro podobné šperky, obzvláště když v tobě budí dojem, že můžeš strkat do malých dětí."
Zvedl obočí. "Ach? A kdy sis tedy chtěla vzít ty diamanty?" Otázka zněla pobaveně. Charles dobře věděl, že když teď ví, kolik stály, nevezme si je vůbec.
"Možná kdybychom se měli setkat s anglickou královnou." Chvíli přemýšlela. "Anebo kdybych chtěla vypadat líp než někdo, koho bych nenáviděla." Ukousla si několik soust sendviče, kterému něco scházelo... možná cibule nebo ředkvička. Něco ostrého.
Opravdu si neuměla představit situaci, ve které by si musela ty šperky vzít, zvláště když jenom náramek stál čtyři tisíce dolarů. Co kdyby povolila spona?
"Aha. Takže nikdy?" Nezdálo se, že by mu to vadilo.
Anna o tom vážně zauvažovala. "Možná kdybych potřebovala někoho zastrašit – třeba kdyby se brácha rozhodl znovu oženit a táta by mi řekl, že ji nemá rád, a já tak musela odletět do Chicaga a zbavit se jí. Ji bych předběhla i ve frontě na hot dog. Nebylo by jí ale sedm."
Charles se usmál. Nesmál se ani se nekřenil. Ale ani to nebyl výhrůžný úsměv, takže se jeho výraz poprvé za dlouhou dobu blížil skutečnému úsměvu.
Spokojeně vydechla a špičkou boty mu poklepávala na nohavici kalhot. V neformálním oblečení by jim bylo příjemněji, to by se ale museli vrátit zpátky a převléct se. A ona se bála, že návrat do apartmá by mu poskytl výmluvu, aby se mohl stáhnout do sebe.
"Je to v pořádku," řekl. "Můžeme se převléct a ještě chvíli si hrát na turisty."
Četl ji skrz pouto. Skryla hřejivé teplo, které to v ní vyvolalo, za nedůvěřivý pohled, ukousla si sendvič a řekla: "Dobrá. Ale jenom když mi slíbíš, že se se mnou podíváš sem." Vytáhla nyní už oškubanou mapu z kapsy a poklepala prstem na reklamu.
Charles se podíval a dlouze si povzdychl. "Měl jsem vědět, že odsud neodjedeme, aniž bychom se projeli tramvají po strašidelných hřbitovech."
"Ne na mém území," zavrčel někdo za ní.
Nevypadalo to na odpověď na Charlesův rádoby souhlas, proto Anna zpočátku předpokládala, že poznámka nepatřila jim. Charles ale naklonil hlavu na stranu, přimhouřil oči a svaly na ramenou se mu lehce napjaly, proto se Anna otočila, aby zjistila, kdo to řekl.
Venkovní tržiště lemovalo několik tuctů tmavě zelených vozů, které se podobaly těm ze starých westernů, které miloval její otec. Sloužily jako stánky a prodávaly se v nich kabelky, trička a jiné drobnosti. Nahoře na jednom z vozů stál mladý muž, štíhlý černoch s jemnými rysy a žlutýma očima, a sledoval je – sledoval Charlese. Perličkové náhrdelníky na háčcích ve voze pod ním se zatím nebezpečně pohupovaly.
Z fotek poznala, že se jedná o Isaaka Owense, alfu smečky Starého města – jak se říkalo Bostonu. Podobný povyk neměl ale ve zvyku, jinak by se objevoval v místních novinách častěji.
"Děláš scénu," upozornil ho Charles konverzačním tónem, který nebyl určený pro lidské uši, vlkodlak ho ale uslyší i na tucet metrů. "Opravdu to chceš?"
"Neschovávám se. Ví, kdo jsem." Dal si dobrý pozor, aby ho všichni slyšeli – lidé se začali zastavovat – a vyzývavě zvedl hlavu. "Co ty?"
Charles pokrčil rameny. "Na tom nesejde." Předklonil se a ztišil hlas. "A stejně tak nesejde na tom, co říkáš. Sám ses připravil o kontrolu nad situací, která mě sem přivedla, když ses neobtěžoval nahlásit úmrtí na svém území. Teď už nerozhoduješ o tom, co udělám a co ne."
"Nikoho jsme nezabili," prohlásil Isaac a ukázal na Charlese. "A mých vlků se dotkneš jedině přes moji mrtvolu."
Anna si vzpomněla, že Isaac je nový. Nový vlk, nový alfa – stejně jako ona byl na vysoké, když ho proměnili. Obvykle by trvalo celé roky, než by se stal alfou, a to bez ohledu na svoji dominanci. Ale Staré město přišlo minulý rok při nehodě plachetnice o alfu a Isaac, který byl jeho zástupcem, nastoupil na jeho místo. Jeho zástupcem byl starý vlk, který patrně neměl o tomto kousku ani tušení.
Žena, která ve stánku prodávala – zdobily ji šperky z perliček a tetování různých barev i textur – pomalu couvala a snažila se na sebe neupozornit. Nebyla to špatné strategie, když jste se ocitli mezi dvěma
predátory, pomohlo by ale, kdyby na sobě neměla tolik lesklých cetek – další důvod, proč Anna nemínila nosit diamanty.
"Pokud nikdo neporušil zákon, nikdo není ani v nebezpečí," řekl Charles a Isaac se ušklíbl.
"Dolů z toho pitomého vozu, než jeho majitelka zavolá policii," přikázala mu Anna nazlobeně. "Pojď sem, představ se nám, Isaaku, a uvidíš, co se stane." Řekla to dost hlasitě na to, aby ji slyšeli i lidé, kteří kolem nich utvořili kruh – byli dost blízko na to, aby viděli, co se stane, ale ne tak blízko, aby se stali součástí dění. Což znamenalo, že mluvila skoro stejně hlasitě jako Isaac.
Alfa na ni poprvé pohlédl a zamračil se. Chřípí se mu zachvělo, jak se snažil zachytit její pach – bylo by nemožné odlišit ho od ostatních pachů okolo, byla ale cítit jako omega.
Po dlouhé odmlce pokrčil Isaac rameny a seskočil z vozu – byly to dobré tři metry. Při dopadu pokrčil kolena, pak se otočil k majitelce stánku, která zůstala stát, když na ni Anna upozornila.
"Omlouvám se," řekl. "Vás jsem vyděsit nechtěl." Usmál se a podal jí vizitku. "Přítel má hospodu – zastavte se a dejte si něco na náš účet."
Žena si vizitku vzala a její ruka se přestala klepat, když se na ni Isaac vřele usmál. Pohlédla dolů a zvedla obočí. "Tam jsem jedla. Mají tam dobrou rybu s hranolky."
"Taky si myslím," řekl, mrkl na ni a zamířil ke stolu, kde seděli Anna s Charlesem.
"Dobrá reklama," řekla Anna. "Ale kvůli tomu, co jí předcházelo, ti za ni jedničku nedám."
Zadíval se na ni a ignoroval zachmuřeného Charlese. "No né," řekl s tak přehnaným bostonským přízvukem, že mu skoro nebylo rozumět. Pak ale odložil nosovky a promluvil zřetelně: "Co, k čertu, jsi?"
"Taky tě ráda poznávám," řekla Anna. "Vsadím se, že ta věc s vizitkou tě napadla až dodatečně, co? Abys napravil svoje nezdvořilé chování?" Snížila hlas a přidala lehký bostonský přízvuk. "Hopla, omlouvám se, že jsem vám zničil auto. Tady, dejte si něco na mě. Sežral jsem vašeho psa? Ach, pardon. Dejte si něco k pití na můj účet v přítelově hospodě, a zapomeňme na to."
Isaac se zakřenil a jeho šarmantní úsměv odhalil v modročerné tváři perlově bílé zuby. "Dostalas mě, drahoušku. Ale neodpověděla jsi mi na otázku."
"Je moje," řekl Charles. Agresivita se ale neodrazila v jeho hlase, který zněl stále tiše a klidně. "Zítra máme naplánovanou schůzku s tebou a s tvojí smečkou. Tohle..." Rozhlédl se. Lidé je pořád sledovali, předstírali ale, že ne. "Tohle divadlo nebylo potřeba," dokončil.
"Jsme v Bostonu, chlape." Isaac si dřepl, aby měl hlavu ve stejné úrovni jako oni. "Tady říkáme ‚divadýlko‘. Divadel tu máme spoustu." Podruhé použil stejný výraz jako Charles. Vzpomněla si, že nepochází z Bostonu. Byl buďto z Michiganu, nebo z Pensylvánie.
Anna na něj úkosem pohlédla, pak promluvila na Charlese. "Pravděpodobně šel jenom kolem a uviděl nás. Rozhodl se, že nebude čekat do zítřka, a zachoval se jako malý."
"Ty dokážeš podkopat sebevědomí každému, co?" Isaac na ni upřel tmavé oči, poté se otočil k Charlesovi a přátelštěji řekl: "Vlastně má pravdu." Následně ale velmi, velmi zvážněl. "To, co jsem řekl, jsem myslel vážně. K mým vlkům se dostaneš jedině přes moji mrtvolu."
"Když budeš dělat svoji práci, nebude muset." Hořkost způsobila, že Annin hlas zněl ostřeji, než zamýšlela.
"Bude za tebe mluvit pořád, kemosabe?" zeptal se Isaac Charlese.
Charles zvedl přehnaně obočí a ukázal bradou na Annu, jako by čekal, že odpoví za něj. Nikdy neukazoval prsty. Řekl jí, že lid jeho matky to považoval za velmi nezdvořilé.
A když už mluvili o nezdvořilosti... "Kde je naše kartička na jídlo zdarma?" uhodila Anna. "Myslím, že nám ji dlužíš. Cogita ante salis, řekl by ti můj otec. Dvakrát měř, jednou řež."
Charles zamumlal: "Víceméně."
Anna si nebyla jistá, kolik latinských pořekadel, která znala, skutečně existovalo a kolik si její otec vymyslel. Před Branem přestala latinu používat úplně, protože vždycky nasadil útrpný výraz. Charlese obvykle pobavila, byl to jejich soukromý vtip. Tvrdil, že latinu nezná, španělština a francouzština jí ale byly očividně dost blízké na to, aby pochopil, kam míří.
"Charles tu není proto, aby trestal, aspoň ne tvé lidi." Kývla na Isaaka. "Chtěli jsme tě požádat o informace. Zemřelo několik vlkodlaků a FBI a policie nemají nic než těla. Poslali nás sem, abychom pomohli. Chtěli jsme se zeptat na věci, na které se tě už asi ptala i FBI, doufali jsme ale, že pro nás budeš mít jiné odpovědi. Jak naše lidi unesli a zabili? Odkud je unesli?"
"Chcete informace o mrtvých?" Isaac zvedl bradu a pohlédl jí do očí. Čekal, že sklopí zrak – a když to neudělala, přemýšlivě se zamračil. Patrně se ještě nikdy nesetkal s vlkem, kterého by nedokázal donutit sklopit zrak anebo před kterým necítil potřebu se sklonit.
Omega vlky mátla, protože si byli zvyklí všechny na první pohled změřit. Je ten vlk více, nebo méně dominantní? Bude plnit moje rozkazy, nebo já jeho? Anebo jsme si rovni a musím počítat se soubojem, který určí, kdo bude vládnout, a kdo poslouchat, kdo bude chránit, a kdo bude pod ochranou? Anna se na váhy poslušnosti nikam nehodila – a očividně v sobě měla něco, co dominantní vlky nutilo ji chránit.
Nakonec Isaac zavrtěl hlavou. "Podle mě se jedná o nějakého fakt mocného fae, upíra nebo podobného tvora. O dvou cizích vlcích toho moc nevím – můžu vám dát adresy jejich hotelů a udat důvod, proč byli tady. Ale byli tu už mnohokrát předtím. Žádný nikdy nedělal problémy, proto jsem je nenechal sledovat. Ale mého kluka, Ottena, toho unesli přímo od řeky Charles River, kde v pět ráno běhal."
Isaac se ohlédl přes rameno, jako by odsud mohl řeku vidět, což bylo nemožné. "To je brzy; vím, že je to brzy. Ale běhají tam i jiní lidi a on byl vlkodlak, zatraceně, no ne?" A Anna si uvědomila, že se odvrátil proto, aby mu neviděli do obličeje. "Přesto nikdo nic neviděl. Nenašly se žádné známky boje – a Otten byl starý, no ne? Starý, tvrdý a dobrý rváč, ve vlčí i v lidské podobě. Uměl si hlídat záda. Nenechal by se zaskočit. Asi o tři hodiny později mě tvrdě zasáhlo pouto smečky, prostě jsem sebou sekl – tak vážně byl zraněný. Když jsem ale přišel k sobě, bylo v poutu tolik šumu, že jsem ho nedokázal najít."
Obrátil se k Charlesovi a zahleděl se mu do očí na tak dlouho, že to u nikoho kromě jeho otce doposud nezažila. "Rozřezali ho. Znásilnili ho a zaživa rozřezali." Hlas mu ochraptěl vzteky a v tmavých očích mu tančily zlaté uhlíky, třebaže měl tváře mokré od slz.
"Oni," řekl Charles soustředěně. "Kolik jich bylo?"
Isaaka otázka zaskočila, pak překvapeně zvedl hlavu a zamračil se. "Dva? Ne... to je špatně; byl tam někdo třetí. Byly to jenom vjemy. Cítil jsem hlavně bolest. Nemyslel jsem si, že by stíny, které jsem viděl, byly důležité. Nech mě přemýšlet." Zavřel oči a naklonil hlavu na stranu
v povědomém vlčím gestu. Všichni to občas dělali. I kdyby Anně přestal fungovat čich, podle toho gesta by vždycky poznala vlkodlaka.
Isaac se zamračil a potřásl hlavou.
Říkal, že ho rozřezali. FBI jim ukázala jen vybrané obrázky pozdějších obětí, jako by chtěli skrýt zmrzačení, která považovali za důležitá a nemínili se o ně dělit. Anebo nechtěli šokovat civilního konzultanta, který by viděl jen mrtvé tělo a něco jiného by mu uniklo. Ale řezání... Věděla o jednom tvorovi, který by vlkodlaka napřed rozřezal, než by ho zabil.
"Byly řezné rány nahodilé?" zeptala se Anna. "Anebo se jednalo o nějaký vzorec?"
Isaacovi došlo, kam míří. "Čarodějové? Myslíte, že jsou za tím čarodějové?"
Charles pokrčil rameny. "Jsme na začátku lovu, Isaaku. Nechci dělat ukvapené závěry."
Isaac kývl a pohlédl na Annu. "Řezy mohly být vedeny úmyslně. Anebo si s ním někdo hrál jako kočka s myší – zdálo se, že si to užívají. Pouto mezi alfou a jeho vlky není poutem druhů – jen tu a tam jsem zachytil to nejhorší, co prožíval." Na tváři se mu objevil nešťastný výraz a oči otevřel dokořán, aby potlačil slzy. "Nebál se, víte? I když fakt trpěl. Otten si zachoval chladnou hlavu, čekal na šanci – ale nedali mu ji."
"Znal jsem ho," pravil Charles a jeho hlas prozradil víc než slova. Uznal Isaacův odhad a souhlasil s ním a Anně – i Isaacovi – řekl, že si mrtvého vážil a měl ho rád. "Děkuju, že sis s námi promluvil, Isaaku. Pomohl jsi nám. Zastavíme je, a až to uděláme, bude to i díky tobě."
"Najdi ty bastardy," zavrčel Isaac hluboce a byl to rozkaz někoho, kdo byl zvyklý poroučet, "kteří zabili Ottena..." Ostře se nadechl a odvrátil oči stranou a dolů. Anna pohlédla na Charlese, už ale neviděla výraz, na který Isaac zareagoval; zmizel.
Když bostonský alfa znovu promluvil, nezněl jeho hlas panovačně. "Najdi je, a kdybys mě požádal o posily, bral bych to jako osobní laskavost."
Podal Anně vizitku. Stálo na ní jenom jeho jméno a telefonní číslo, proto ji schovala a znovu natáhla ruku. Přimhouřil oči a zadíval se na ni, ale ona před jeho pohledem neuhnula – a navíc mu pokynula prsty. "No tak."
Zasmál se, utřel si slzy z tváří a pohlédl na Charlese. "Co je?" Aniž by počkal na odpověď – kterou by stejně nedostal – podal Anně dvě kartičky s vyraženým nápisem Irský vlkodav. "Nezmuchlej je. Nejsou na jedno použití."
Anna si odfrkla, když se Isaac zvedl a lehce vyskočil zpátky na vůz, na němž předtím stál. Zamával jim a rychle vyrazil pryč, nezdálo se ale, že by utíkal. Lehce přeskakoval z vozu na vůz, a přestože je rozkolébal, z polic nic neshodil.
Charles beze spěchu, ale také bez zbytečného zdržování, vstal a posbíral zbytky jídla. "Pojďme, dokud všichni zírají na něj."
Cestou k apartmá minuli Old State House. Budova dřepěla mezi mrakodrapy a uprostřed tmavého skla a chromu nejbližších sousedů působila jako zářivý zlatobílý přežitek. Boston... Anna očekávala něco jako Seattle, protože spousta lidí k sobě ta dvě města přirovnávala. A byly tu věci, které jí Smaragdové město silně připomínaly – kupříkladu oceán – a sofistikovaný, liberální dojem, kterým působil. Přesto byl Boston jiný, aspoň ta část, již viděla.
Nebyl jen starší; budil pocit, že je starší – a přesto stále čerstvý, odvážný a kráčející kupředu. Možná na ni působil dojmem Nového světa. Koneckonců ho postavili lidé, kteří byli tak nespokojení se svou existencí, že přepluli oceán, riskovali životy a mnozí je i položili za to, aby mohli právě tady začít nové.
A byla tu i architektura. Tolik zdejších budov mělo historický význam; byly ušetřeny, a to bez ohledu na to, jak nepohodlné to bylo. Old State House obklopovaly zprava i zleva rušné ulice a obrovské moderní budovy, přesto byl naleštěný, natřený a opečovávaný tak, jak se o něj patrně nestarali ani v koloniálních dobách, kdy Crispa Attuckse a čtyři další muže zastřelili hned vedle při bostonské tragédii.
Malé, úzké koloniální uličky z velké části pohltily široké moderní ulice, tu a tam se přesto ještě občas objevily – a ukrývaly takové poklady jako starožitnictví a antikvariáty. Masivní ocelové a skleněné budovy, které menší a křehčí předky střežily, tak působily výstředně a kouzelně.
"Myslíš, že vrahy jsou vlkodlaci?" zeptala se Anna, když bryskně mířili k apartmá.
"Vlkodlaci?" Charles to zvážil, pak zavrtěl hlavou. "Ne. Isaac by poznal, kdyby Ottena zajali vlkodlaci."
Asi půl bloku šli mlčky; potom Charles znovu zavrtěl hlavou. "Možná... možná by si toho Isaac nevšiml. Je mladý. Ale vlkodlaci takto neloví. Oběti nikdo nežere. A vlkodlak, který by lovil podobným způsobem... ostatní by vycítili, že má nemocného ducha." Odmlčel se. "Já bych to cítil. V téhle zemi není jediný vlk, který byl naživu před čtyřiceti lety a s nímž bych se od počátku vraždění nesetkal. Ale mohli to být upíři – anebo čarodějové."
"V tuto roční dobu by v pět třicet bylo na upíry dost světlo," namítla Anna. "Vrah ale loví už dlouho a zabíjí fae i vlkodlaky, takže musí jít o nějaké nadpřirozené stvoření, ne? Neumím si ale představit, že by se upír z oběti nenapil – pokud ano, nikdo se nám o tom nezmínil."
Charles pokrčil rameny a vyhnul se malému průvodu turistů vedenému mužem v napudrované paruce a revolucionářském kostýmu, který v ruce nesl nezapálenou lucernu na tyčce. Anna uhnula opačným směrem a zachytila útržek průvodcova proslovu.
"Revere té noci nevyjel sám ani se svým činem ve své době neproslavil. Paul Revere se stal slavným jen proto, že si jeho jméno vybral Longfellow pro svoji slavnou báseň namísto mého dobrého přítele Williama Dawese, který vyjel varovat lidi před invazí Britů spolu s ním." Než jeho hlas přehlušily zvuky rušného poledního provozu, Anna si všimla, že jižanský přízvuk překryl britským: nebyl tedy rodilý Bostoňan.
Charles pokračoval v rozhovoru, jako by ho nepřerušili: "Mohlo by jít o skupinu lidí, která nenávidí fae a vlkodlaky – něco jako Zářná budoucnost nebo Společnost Johna Laurena. Anebo o bandu lovců, která nás považuje za výzvu."
"Anebo o coven černých čarodějek, pokud vraždí víc než jeden člověk."
"Správně," souhlasil Charles. "Ještě toho nevím dost. FBI si dala dobrý pozor na to, kolik nám toho poví."
"Všimla jsem si, že žádná z pozdějších fotek z místa činu neukazovala tvář oběti," řekla Anna zamyšleně. "Viděli jsme jich ale dost na to, že mohlo jít o nedopatření."
"Žádné tváře, žádné odhalené trupy ani záda. A taky nám neřekli, jak vlastně zemřeli. Uškrtili je? Ubodali? Měl jsem se zeptat Isaaka."
"Myslíš, že nám FBI zavolá a požádá o pomoc?" Myslela si to, když ale po něčem tak moc toužila, obávala se věřit vlastnímu úsudku. Neustále viděla oči obětí.
Charles pokrčil rameny. "Ano. Fisherová na nás hleděla jako na kus čokolády. Ale na tom nesejde. Když to neudělají, zapojíme se do vyšetřování sami. Bylo by ale jednodušší, kdyby nás o to požádali."
Chvíli šli mlčky. No, Charles šel tiše. Anniny boty hlasitě cvak-cvak-cvakaly na chodníku. Mohla jít tišeji, líbilo se jí ale, jak zvuky, které vydávala, splývaly se zvuky města, připomínalo jí to hudbu.
Když kolem prošla hezká žena v kostýmku a na mučivě vysokých podpatcích, strčila Anna do Charlese. "Viděl jsi to? Podívej se na její nohy. Podívej se na všechny ženy v šatech – na jejich nohy. Lýtka mají silnější než stehna."
"O Bostonu se říká, že je městem chodců," zamumlal Charles a otevřel dveře budovy, ve které se nacházelo jejich apartmá. Jakmile se ocitli uvnitř, slabá aura nebezpečí, kterou vyzařoval, opadla. Charles tady býval očividně dost často na to, aby budovu nepovažoval za nepřátelské území.
"Kdy myslíš, že FBI zavolá?" zeptala se Anna. "Tedy pokud se vůbec rozhodnou přizvat nás k vyšetřování."
"Nudíš se?" Zamířil ke schodům a po předchozí jízdě v elegantním, moderním, ale neuvěřitelně pomalém výtahu se Anna šťastně vydala za ním.
"Vůbec ne. Jenom jsem se chtěla ujistit, že si dnes večer budeme moct vyrazit na strašidelnou projížďku."
Podíval se na ni a Anna se zakřenila a šťastně se ponořila do teplého bezpečí vztahu, který se po víc než roce roztříštěnosti obnovil. Bylo to příliš snadné; věděla to. Chtěla si ho ale užít, dokud to šlo.
"Možná FBI zavolá," řekl s nadějí. Nebrala to vážně; pobíhání po starých hřbitovech ho bude bavit stejně jako ji – jenom to nepřizná.
"Mám u sebe mobil," podotkla. "A ty taky. Převleč se a půjdeme."
Zavrčel.

Po schůzce s vlkodlaky si Leslie dala brzký oběd v nedalekém bistru, pak se pěšky vydala do kanceláře. Využila toho času k tomu, aby si v duchu uspořádala, co viděla a slyšela, a mohla tak Nickovi podat ucelené hlášení o nejdůležitějších bodech. Dokončila ho ve výtahu, takže byla připravená, ještě než vešla do kanceláře.
Hlídací pes, kterému Lesliin útvar neřekl jinak než Strážce brány, na Leslie kývl a bzučákem ji pustil dovnitř. Leslie zamířila ke svému stolu, ostré hvízdnutí z šéfovy kanceláře ji ale přimělo změnit směr.
Nick vypadal unaveně. Než se na jejich radaru objevil sériový vrah, honili se za dvěma bankovními lupiči a vyšetřovali skupinku lidí, u které mohlo jít o teroristy – anebo o hrstku studentů na mizině, kteří se rozhodli najmout si společně byt. Teroristé měli vždy přednost. Jeden z bankovních lupičů ale dělal všechno pro to, aby se dostal do popředí jejich zájmu. Přepadával banky ve výrazné motorkářské helmě s nálepkou, díky níž měl přezdívku Smajlík. V poslední době se spolčil s dalším mužem v helmě, který rád nosil zbraň, mířil s ní na lidi a střílel po světlech a kamerách. Brzy určitě začne střílet lidi. Jejich oddělení nebylo úplné, protože Joea a Turka přeřadili. Pořád zvládali dělat svoji práci, moc toho ale nenaspali.
"Jak to šlo?" zeptal se Nick, když za sebou zavřela dveře.
Leslie zvážila odpověď. "V mnoha ohledech to bylo zajímavé."
Netrpělivě si odfrkl. "Podrobnosti. Prosím."
Začala tím, kdo se schůzky zúčastnil. Nick zabručel, když mu oznámila, že se dostavil Heuter. Nevěděla, co si o jeho reakci myslet. Nedokázala říct, jestli má Heutera rád, nebo ne – anebo jestli prostě vzal na vědomí fakt, že Cantrip poslal svého miláčka.
Potom Leslie vybalila největší novinku. "Náš pachatel zabíjí hlavně fae – aspoň posledních pětadvacet let – a nikdo si toho nevšiml, dokud nám to neřekla vlkodlačka, která ani nebyla na světě, když vraždění začalo. Podle Cantripu se jmenuje Anna Lathamová. Prověřím si ji a uvidíme, jestli mají pravdu, nepopřela to ale."
"Když víš, kde poslouchat, dozvíš se, že vlkodlaci mají s fae pár věcí společných. Schopnost vylízat se skoro ze všeho jim taky brání ve stárnutí."
Leslie to zpracovala. "Pokud tomu tak je, pak bych hádala, že Anně je šestnáct a jejímu muži deset tisíc, ne-li víc."
Nick se zasmál. "Udělal na tebe dojem, co? Na Craiga taky. Hned po schůzce mi volal s tím, že zaskočí za Kipem na policejní stanici. Doufal, že policie bude vědět o někom, kdo zná fae a komu by mohli ukázat fotky, aby si ověřili informace."
"Pokud už jsi mluvil s Craigem, proč jsi po mně chtěl hlášení?" zeptala se trochu podrážděně.
"Řekl, že hlášení nechá na tobě, protože je starší agent," pravil šéf nestranně, pak se vrátil zpět k tématu. "Pokud je pravda, že mezi obětmi bylo tolik fae, proč nám to někdo z jejich komunity neoznámil?"
Leslie pokrčila rameny. "Proč fae dělají, co dělají, Nicku? Možná nechtějí upoutat pozornost nebo inspirovat někoho dalšího. Možná si toho nevšimli."
"Takže náš vrah se vydal na lov fae a rozhodl se zastřelit i několik vlkodlaků."
"To je nejnovější teorie, kterou s Craigem zastáváme."
"A co vlkodlaci? Pomůžou nám? Chceme, aby nám pomáhali?"
Leslie poklepala bokem chodidla na podlahu. "Ten vlkodlak je indián, a velký. Držel se vzadu a neřekl nic, co nemusel. Všichni jsme dělali, co jsme mohli, abychom ho nebrali na vědomí, protože byl tak děsivý."
"Jak děsivý? Chladný? Šílený?"
Leslie se na šéfa zamračila. "Jako ty, když se snažíš zastrašit někoho ve výslechové místnosti – jenom ne tak okatě."
"Upřený pohled?"
"Jo," přitakala Leslie. "Určitě už viděl krev." A konečně pochopila, co jí na dvojici vlkodlaků vadilo. "Jeho manželka působila tak sladce, že by mohla vábit včely. Nevinně. Dokonce i Jim Pierce se vůči ní cítil ochranitelsky; bylo to vidět na jeho postoji – a doktor Singh úmyslně rozptýlil agenty Cantripu, když se do ní obuli a pokusili se ji zastrašit. A znáš Singha."
"Myslíš, že to předstírala?"
Leslie zavrtěla hlavou. "Ne. Ne doopravdy. Žádný z nich ale při pohledu na fotky mrtvol nehnul ani brvou. Sice jsme jim neukázali ty nejhorší v barvě, ale i staré policejní černobílé snímky jsou dost odporné."
"Myslíš, že to nebylo poprvé, co viděli mrtvolu," řekl Nick. "Myslíš, že to jsou zabijáci."
Kývla. "On určitě. Má ten... výraz. Ty ho máš taky. Spousta lidí, kteří byli v armádě, ho má. Myslím, že nás klidně mohl všechny zabít, aniž by o tom musel přemýšlet. A ona..." Zamračila se a snažila se to lépe
pochopit. "Pracoval jsi někdy s Lee Jenningsem? S tím chlapíkem, kterého nám posílají z analýzy chování, když potřebujeme vyslechnout fakt odporné darebáky ve vězení?"
Nick se zamračil. "Ano."
"Působí dost nevýrazně. Mám ho moc ráda a všichni ostatní, kdo s ním kdy pracovali, taky. A důvod, proč ho posílají do vězení za největší verbeží, je, že i ti cvoci ho mají rádi. Nemůžou se dočkat, až mu poví všechno, co chce vědět."
Nick zvedl bradu a jeho tvář znehybněla. "Aha. Ona je taková?"
Leslie kývla. "Její manžel neřekl víc než tři slova, ovládal ale celou místnost. Jediný, koho nezastrašil, byl Craig – a ten mu prostě nevěnoval pozornost. Vsadila bych se, že Charles Smith je alfou nějaké smečky, o které jsme ještě neslyšeli."
"Umí zastrašit."
Znovu kývla. "Myslím, že pouhého ochránce jenom hrál. Ona se tak k němu totiž nechovala." Proč ji to napadlo? "Přišel jako poslední a přinesl nám kávu – poslala ho pro ni, aby nám mohla vysvětlit, jak se chovat, abychom mu všechno ulehčili."
"Aby z toho všichni vyšli se zdravou kůží?"
Leslie zavrtěla hlavou. "Tvrdila to, já ale měla dojem, že se víc bála o něj než o nás. Byly to standardní věci – nedívejte se mu do očí, když to bude možné. Nedělejte žádné agresivní pohyby. Jedinou novinkou bylo, že jsme se neměli dotýkat jí. Očekávala jsem nějakého maniaka s divokým pohledem, ale muž, který se objevil, byl uvolněný a měl se plně pod kontrolou. Vypadal, jako by chodil na schůzky s vládními agenty každý den."
"Proto si myslíš, že to byl ve skutečnosti on, kdo to tam měl pod palcem?"
"Ne. Aspoň ne úplně. Její řeč těla svědčila o tom, že ho respektuje a řídí se jeho úsudkem. Ona sice stála vpředu, ale on rozhodně nebyl jenom záloha."
"Takže je přizveme k vyšetřování?"
"Poukázala na to, že náš vrah přemohl vlkodlaky. Z její řeči vyplynulo, že zabít vlkodlaka je jako pozabíjet oddíl námořní pěchoty. Náš pachatel zabíjí fae, a – pokud víme – neodnesl si zatím ani škrábanec. Máme snad na vybranou?"
"FBI si platí několik fae. Máme na vybranou. Setkala ses s nimi a ve čtení lidí patříš k nejlepším. Co si myslíš ty?"
Leslie si hlasitě povzdychla. "Ona se mi líbí. To už jsem ti řekla. A on je... kompetentní – působí tak. Jasně říká: ‚Hodně jsem toho viděl a přežil.‘ Nic nás nebudou stát, takže účetní budou spokojení. Ale," zvedla prst, "on rozhodně nebude přijímat rozkazy."
Nick kývl, dobrou půlminutu si jako obvykle pohrával s prsty, pak dlouze vydechl. "Několik lidí z analýzy chování zná Lovcův případ. Zavolám jim a uvidíme, co nám poví o tom, jak se náš vrah zachová, pokud do zpráv pronikne, že jsme na něj nasadili vlkodlaky. Ty a Craig můžete při spolupráci s nimi získat nové informace o vlkodlacích. Dneska ještě zvážím možné důsledky, a pokud mi žádný nebude připadat příliš závažný, zítra budeš mít moje svolení."