Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 7

7. kapitola
"Nemyslím si, že by Fuller pustil do márnice v nejbližší době další čarodějky," prohlásil Heuter a zakousl se do kusu napůl syrového steaku na vidličce.
"Byla to ta nejstrašidelnější věc, jakou jsem kdy viděla," přiznala Leslie, jedla salát a nehleděla na Heutera. Anna nevěděla, jestli je vegetariánka, nebo se prostě nedokáže dívat na lidi, kteří jedí syrové maso. Anebo její reakce možná souvisela s návštěvou márnice.
"Čarodějka, anebo Heuterův krvavý steak?" zeptala se Anna a ukousla si cheeseburger, byl opravdu dobrý. Objednala šest cheeseburgerů na dvou talířích – všechny středně propečené. Ano, dávala přednost syrovým, třebaže před proměnou měla ráda maso propečené. Syrové před cizími lidmi nejedla.
"Heuterovy chutě jsou dost děsivé," souhlasila Leslie. "Já ale mluvila o čarodějce. Aspoň že nám pověděla několik věcí, které jsme nevěděli."
Po odchodu z márnice zavolala Leslie Goldsteinovi a oznámila mu, co se dozvěděli. Z toho, co Anna slyšela, byl docela vzrušený, na okamžik totiž dokonce zrychlil řeč. Když domluvila, Heuter jim doporučil restauraci se stoly venku, kde si mohli promluvit, aniž by si museli dělat starosti o bratra vlka.
Číšník zvedl nad Anninou objednávkou obočí. Když položila talíř se čtyřmi burgery na zem bratru vlkovi, začal protestovat, zmlkl ale, když Leslie vytáhla odznak, kývla a řekla: "Vlkodlak."
V jejich obsluze došlo k rychlé výměně a nová číšnice se zeptala, jestli má bratru vlkovi donést misku s vodou (ano), nebo jestli chce k pití něco jiného (ne). Anna si řekla, že si číšnice právě vysloužila velké spropitné. A podle toho, jak se žena usmála, to pochopila i ona.
"To bylo fakt zábavné, jak jste přitáhla té čarodějce uzdu," řekla Leslie. "Vůbec mi nedošlo, že se nás jenom snažila vyděsit."
"No," odpověděla Anna a ukousla sousto, aby získala čas a mohla přemýšlet.
Bratr vlk vzhlédl a soustředil se na Annu. Dobrá, byla tu, aby se dělila o informace. Mohla tedy dělat svoji práci.
"Nesnažila se vás vyděsit," přiznala Anna. "Isaac říkal, že není právě mocná. Neměla dost pevnou sebekontrolu na to, aby předstírala v přítomnosti smrtící magie na chlapcově těle. Snažila jsem se ji rozptýlit, donutit ji, aby se soustředila na mě a něco nám pověděla, místo aby udělala něco pitomého, kvůli čemu byste ji zastřelili."
"Zastřelili?" zeptal se Heuter.
Anna se na něj usmála. "Zbraně je dost snadné vyčenichat. Měl byste si vyměnit pouzdro na těle. Musíte sahat hodně daleko; trvá vám to proto příliš dlouho. Vyzkoušejte podpažní pouzdro anebo víc cvičte." Houska byla opečená na skutečném másle a maso na uhlí. Anna snědla několik hranolků, než se pustila do druhého burgeru.
"A měl byste počkat, dokud si nebudete jistý, že opravdu chcete tasit zbraň, než pro ni sáhnete," souhlasila Leslie. Usmála se na Annu. "Cantrip nevyžaduje stejný výcvik, kterým jsme prošli my v Quantiku."
Heuterovou tváří prokmitlo něco ledového, než znovu nasadil mdlý výraz. "Dobře. Vedou se rozhovory o tom, že by se to mělo změnit. Obávám
se, že já střílel hlavně z pušky. Rodiče pochází z Texasu a nahoře v New Yorku máme chatu, kam jezdíme každý rok na lov – je to náš rodinný rituál. Ale ta čarodějka..."
"Děsivá," souhlasila Leslie a kývla. "Lituju, že to jenom nepředstírala. Poznal některý z vás to jméno, které zmínila? Sally Reillyová?"
Anna zavrtěla hlavou. "Já ne, ale Charles asi ano. Až se promění zpátky, promluvím si s ním a dám vám vědět."
Leslie se zamračila a chystala se něco říct, pak ale pohlédla na Heutera a strčila si raději do úst sousto salátu.
"Podle Wikipedie," četl Heuter ze svého mobilu, "napsala Sally Reillyová v roce 1967 knihu Můj šedý slabikář." Vzhlédl a zakřenil se. "Byla to narážka na Můj červený slabikář, který se používá na základní škole. Můj šedý slabikář se stal undergroundovým hitem, a když se o tři roky později objevila na trhu druhá kniha, Základy čarování, dostala se na seznam bestsellerů New York Times. Sally Reillyová byla krásná, šokující a zábavná a rázem se stala celebritou, i když jenom malou. Knížky nebyly ani tak návodem jako spíše popisem života čarodějky. Objevila se v několika pořadech, mimo jiné v The Mike Douglas Show, kde narovnala několik lžiček, které ohnul Uri Geller, a to den poté, co tam slavné izraelské médium vystoupilo."
"Čarodějky lžičky rovnat neumí," namítla Anna bezděky. Čarodějové prováděli věci se živými a původně živými tkáněmi – s krví, těly a tak.
Heuter na ni ukázal mobilem. "Říká to Wikipedie."
"Nikdy jsem o ní neslyšela," pravila Leslie. "O Urim a jeho ohýbání lžiček ale vím. Stalo se jí něco? Čarodějka si byla docela jistá, že je mrtvá, a Charles je podle Anny přesvědčený, že padla za oběť našemu sériovému vrahovi. Co říká Wikipedie?"
"Nic," odvětil Heuter. "Počkejte."
"Táta mluví o šedesátých a sedmdesátých letech jako o době rozpuku new age, ještě než ho jeho příznivci rozšířili," řekla Anna. "Spousta svobodné lásky, wiccy a magie."
Heuter, který pořád hledal na internetu, kývl. "Jediná doba, která se tomu blížila, byla viktoriánská éra. Věštecké desky, seance, hry, které zkoumaly, jestli lidé umí číst myšlenky. A pak se toho chopila veřejnost a stalo se to méně... tajemným a temným a víc... směšným. Zájmy se změnily."
"Takže Sally Reillyová mohla zmizet zrovna ve chvíli, kdy svět zívl," nadhodila Leslie. "Pomůže nám to najít naši pohřešovanou?"
Heuter neodpověděl. "Mluví se o třetí knize, kterou napsala a od které nechala vytisknout jen několik kopií – Elementární magie. Až se vrátíme do kanceláře, zkontroluju archivy, jestli ji náhodou nemáme v knihovně. Taky by se mi mělo podařit zjistit, co se s ní stalo, nebo jestli ještě pořád žije."
"Čarodějka si byla zatraceně jistá, že je mrtvá," podotkla Anna. Nelhala.
Heuter si odfrkl a zamračeně svraštil pohlednou tvář. "Ta ženská byla... no. Nejsem si jistý, že měla všech pět pohromadě."
"Dala nám Sally Reillyovou," namítla Anna.
"Což je víc, než jsme dostali z ostatních čarodějek, které jsme při vyšetřování vyslechli," souhlasila Leslie.
Anna dojedla poslední cheeseburger, zvedla ze země prázdný talíř bratra vlka a položila je na sebe na stůl. Snažila se přijít na způsob, jak by s Charlesem mohli být ještě užiteční.
"Kdybychom zašli na místo, kde našli Jacobovo tělo, možná bychom tam něco objevili," řekla pomalu. "Byl poslední obětí před Lizzie?"
"Správně," řekla Leslie. "Byl fae nebo vlkodlak – poznali jste to? Podle doktora Fullera byli jeho rodiče baptisté. To mi k nadpřirozenu moc nesedí."
Anna chvíli mrkala. To ji nenapadlo. Proč se vrah vrátil zpátky k zabíjení lidí?
"Fae," řekl Heuter. "Jeho otec, Ian Mott, je v databázi Cantripu uvedený jako čistokrevný fae a Jacob jako míšenec. Po našem včerejším rozhovoru jsem si prověřil seznam obětí. Databáze Cantripu je mnohem obsáhlejší než ta oficiální."
"Opravdu?" zeptala se Anna; potom se rychle napila vody, aby zamaskovala výraz, který se jí mohl objevit na tváři. Pokud byl Jacob Mott doopravdy nadpřirozený tvor, sní svůj klobouk. Nebyl cítit fae – a dokonce i z míšenců čišel faeský pach. Nebylo zajímavé, že ho databáze Cantripu vedla jako fae? Možná vrah hledal oběti právě tam. Přesto, nepoznal by Lizziin únosce, že Jacob Mott fae nebyl? Nebyla si jistá, jestli se fae dokáží navzájem vycítit, tušila ale, že ano.
Charles se na Heutera zadíval s novým zájmem. Že jde o Charlese, a ne o bratra vlka, poznala stejně, jako dokáže matka odlišit dvojčata: nejednalo se o drobné detaily, spíše o instinkty.
Heuter pohlédl na Annu, jako by zapomněl, že tu je. "Hopla," řekl. "Asi byste na to nemohli zapomenout, co?"
"Nechcete, aby se lidé začali zajímat o to, jestli jsou uvedení ve vaší databázi?" zeptala se Leslie. "Jednou z okrajových výhod práce pro Cantrip nebo některou z menších agentur je, že nikoho nenapadne chtít po nich, aby dodržovali zásady volného přístupu k informacím."
"Byla byste překvapená," odpověděl Heuter téměř kňouravě. "Lidé, kteří využívají volný přístup k informacím, to dělají často a dobře. Odpovídat na jejich žádosti je úkolem nováčků, a to včetně důležitých synů senátorů, jako jsem já." Zakřenil se, aby dal najevo, že si nemyslí, že by si zasloužil víc privilegií než ostatní. "Ale dokonce ani ti nahoře mě u toho nedokázali udržet dlouho. Sbírání informací o neznámých vlkodlacích je mnohem zajímavější." Pohlédl na Annu. "Anna Lathamová z Chicaga, hudební génius. Severozápadní univerzitu opustila ještě před získáním titulu – k velkému zklamání jednoho z děkanů hudební katedry, se kterým jsem mluvil dnes ráno, byl totiž přesvědčený, že z vás jednou bude koncertní umělkyně. Od té doby už o vás nikdo neslyšel – tedy až na vašeho otce, který se se mnou odmítl bavit."
"Můj otec je právník," vysvětlila Anna omluvně. "Nic by vám neřekl, aniž by přesně věděl, proč se ptáte. A pravděpodobně bez soudního příkazu, na to bych ale nesázela."
"Odmítl mi prozradit jméno vašeho muže i kde zrovna teď žijete – a daňový úřad byl velmi neochotný."
"Takový ale má být, ne?" nadhodila Anna. "S manželem jsme sem přijeli pomoct; nejsme tu, abychom se stali jmény ve vaší databázi – i když nám došlo, že asi zjistíte, kdo jsem." Myslel si, že vytáhl králíka z klobouku, když odhalil, že zná její pravou identitu. Věděla, že by ho měla nechat, aby se dál plácal po rameni. Heuter patřil k lidem, kteří rádi byli nejchytřejší v místnosti. Byl by šťastnější, kdyby se rozzlobila nebo ji znepokojilo, že zjistil, kdo je. Byl ale příliš samolibý na to, aby mu Anna vyhověla.
"Kde v Bostonu bydlíte?" zeptal se Heuter.
"Proč vás to zajímá?" opáčila Anna. Leslie, která moc dobře věděla, kde Anna s Charlesem bydlí, se soustředila na zbytky salátu. "Slibuju, že žádnému z nás nepřeskočí a nezačneme zabíjet lidi."
Heuter poklepal prsty na stůl. "Vychovali mě k tomu, abych sloužil," řekl. "Je to rodinná tradice. Věřím v tuhle zemi. Věřím tomu, že nevinní potřebují chránit. Věřím tomu, že mým posláním je chránit je před takovými, jako jste vy."
Heuterův hlas zněl po celou dobu chladně a vyrovnaně. Kdyby se Leslie ostře nenadechla, Anna by si myslela, že se přeslechla. Bratr vlk vedle ní strnul, proto se Anna vzchopila.
"Zajímavé," řekla Anna. "Myslela bych si, že teroristé a vrazi vám budou vadit víc než já." Bylo to dost slabé odseknutí, větší starost jí ale dělaly stříbrné kulky, kterými měli agenti Cantripu nabité pistole. A Heuter ji v márnici málem vytáhl. Teď už si nevzpomínala, kdy přesně po ní sáhl. Byl tak pomalý a nešikovný, že ji nedokázal vytáhnout, než bratr vlk povalil Caitlin na zem. Sáhl po ní, aby namířil na čarodějku, ještě předtím, než bratr vlk skočil? Nebo byl příliš pomalý, a než ji dostal z pouzdra, bylo zjevné, že bratr vlk čarodějce neublíží?
Kdyby vystřelil, mohl Charlese zabít. Natáhla ruku a dotkla se druha, aby se ujistila, že je v pořádku.
"Heutere," řekla Leslie ostře. "Zacházíte příliš daleko."
Napjatě se na agentku FBI usmál a hodil na stůl několik bankovek. "Musím zpátky do kanceláře. Nechám vás, abyste promarnili odpoledne zbytečným pátráním."
Leslie počkala, dokud neodešel, pak zavrtěla hlavou. "Tripeři," řekla.
"Tripeři?" zeptala se Anna.
"Tak říká šéf agentům Cantripu." Leslie si usrkla ledového čaje. "Právě když si začnete myslet, že možná jsou přece jen profesionálové, vytasí se s něčím takovým." Zamyšleně pohlédla na Annu. "Nebudu lhát a předstírat, že neexistují lidé, kterým vlkodlaci a fae vadí. I v FBI určitě máme agenty, kteří se vás a lidí, jako je Beauclaire, děsí. Aspoň jsou ale dost profesionální na to, aby na vás takhle nevyskočili, když se nám snažíte pomoct najít zatraceného sériového vraha."
Na Castle Island, kde moře vyplavilo Jacobovo tělo, odjeli taxíkem a Lesliino auto nechali na parkovišti u márnice. Na ostrově se dalo zaparkovat, bylo ale léto a Leslie nemínila ztrácet čas hledáním místa.
Anniny obavy z cesty taxíkem s bratrem vlkem se ukázaly být plané. Řidič prohlásil, že má doma obrovského čokla, který musel být křížencem mastifa s dinosaurem. Když zjistil, že Anna v Bostonu nikdy nebyla, pověděl jí o ostrově, který nebyl ostrovem už od třicátých let dvacátého století, všechno, co věděl. Vyprávěl jim o duchovi uprchlého vězně, který tam strašil, a taky o tom, že ve Fort Independence sloužil Edgar Allan Poe, což ho vedlo k tomu, že zasadil děj povídky "Sud vína amontilladského" právě tam.
"Dobrý," řekla mu Anna, když vysedli z vozu a podala mu spropitné.
Zasmál se a plácl si s ní. "Vy jste taky dobrá. Za chvíli tu budete jako doma."
"Tomu nevěřte," pravila Leslie napůl žertovně. "Za domácí tu považují jenom ty, kdo tu žijí už od občanské války – ostatní jsou vetřelci, a to bez ohledu na to, jak moc jsou vítaní."
Od moře vál ostrý, osvěžující vítr, když je Leslie vedla dolů po betonovém chodníku, který se táhl podél břehu na straně ostrova, kde se nacházel i přístav. Nebylo tu zase tolik lidí – pořád tu zůstalo dost
místa k zaparkování – bylo jich ale dost a užívali si sluníčka. Travnatému terénu s několika křovisky a hrstkou klečí vládly vysoké žulové bloky Fort Independence.
"Jacob tu neležel dlouho, než ho objevili," řekla Leslie. "Jak vidíte, není tu moc míst, kam by se dalo schovat tělo, a v tuto roční dobu je tu spousta lidí. Vánek od moře tu udržuje příjemnou teplotu a prý se tu i dobře rybaří."
"Myslíte, že ho shodili z lodě?"
"Taková je teorie. Je tu příliš mnoho lidí na to, aby ho sem nepozorovaně přivezli, a podle patologa leželo tělo ve vodě aspoň den. Jacoba našli před několika dny. Pokud nám něco uniklo, už to pravděpodobně nenajdeme."
"Asi máte pravdu," souhlasila Anna. "Ale nevím, jak jinak bychom vám mohli pomoct."
Kolem byla spousta lidí – běžci, lidi se psy, zvědavci. Jekot dětí v dálce soupeřil s hukotem letadel na letišti na opačné straně zálivu a s křikem mořských ptáků.
Z opačného směru je minula žena s psíčkem. Psík napínal vodítko a chraplavě štěkal na bratra vlka.
"Je dokonale přátelský," řekla jeho majitelka. "Nech toho, Petere." Ke studu své paní pes vrčel a držel se mezi ní a vlkodlakem v odvážné, i když trochu nesmyslné snaze chránit ji, dokud se od nich dostatečně nevzdálili.
"Peter," řekla Anna a bezděky se usmála. "Peter a vlk."
"Je to obvyklá reakce?" zeptala se Leslie.
"Většina psů s námi má zpočátku problémy," přiznala Anna; pak se usmála. "Neměl ani pět kilo, co? Bylo to od něj dost odvážné, když o tom tak uvažujete. Poté co si vyměníme nadávky, to mezi námi obvykle klape. Kočky... ty nás nesnáší. A nikdy si na nás nezvyknou." Zakřenila se na Leslie. "Asi jako agenti Cantripu."
"Heuter je jenom jeden muž," podotkla Leslie. "Je těžké soudit celou organizaci podle jednoho muže."
"Já nevím," řekla Anna. "Kdo by se nechal naverbovat agenturou, jako je Cantrip, když ne lidi, kteří se bojí tmy?"
"Lidé, kteří potřebují práci?" navrhla Leslie suše. "Cantrip přijímá spoustu lidí z Quantika, kteří se neumístí u FBI. Práce u Cantripu je méně časově náročná než u FBI nebo národní bezpečnosti a platí tam lépe než u policie. A je to taky méně nebezpečné – vlastně nedělají nic jiného, než že sbírají informace."
"Zatím," řekla Anna přívětivě. "Otec říká, že úřad, který nemá nikdo pod kontrolou, je jako sněhová koule; můžete se spolehnout, že bude narůstat a nabírat na síle." Ušla několik kroků. "Heuter byl v márnici připravený zabíjet. Kdyby stačil vytáhnout zbraň dřív, než se ukázalo, že Charles nikomu neublíží, zastřelil by ho. Kdybyste u toho nebyla vy, udělal by to. Tehdy jsem si myslela, že jeho cílem byla čarodějka, změnila jsem ale názor. Cantrip nosí zbraně nabité stříbrnými kulkami."
"Já taky," přiznala Leslie trochu zahanbeně.
"Dobře," řekla Anna. "Vás ale ani nenapadlo tasit zbraň."
"Nevím proč. Měla jsem to udělat."
"Charles udělal to, co jste chtěla udělat sama," pravila Anna. "Donutil tu čarodějku dát ruce pryč od toho ubohého chlapce. Chystala se ho vysát a Charles jí v tom zabránil."
"Vysát?"
"Zbytek magie, který v něm vrahové nechali."
"To nezní dvakrát chutně. Spíše jako nekrofilie."
"Hm," souhlasila Anna. "Ale vy a já nejsme čarodějky."
Leslie se zadívala na přístav, pak se usmála. "Asi máte pravdu. Chtěla jsem ji praštit, a Charles to udělal za mě."
Před nimi stál pomník připomínající Washingtonův monument, jen v menším měřítku – anebo, protože byli v Bostonu, Bunker Hill Monument. Jednalo se o vysoký, tenký jehlan omývaný mořem, který se tyčil k nebi a končil hrotem. Na mořské straně stezky se táhlo nábřeží, kde rybařilo několik lidí.
"Přesto, Heuter..." řekla Anna. "Znáte názor senátora Heutera na vlkodlaky, že? Patří k těm, kdo předložili návrh, aby nás zařadili mezi ohrožené druhy."
Leslie se zamračila. "Ohrožené druhy?"
"Pak bychom nemohli být považováni za občany," vysvětlila Anna. "Vás to asi nezajímá tak jako vlkodlaky. Taky chce, aby nás označili čipem jako domácí zvířata."
"Čipem?"
"Ten zákon ještě nepředložil," řekla Anna. "Ale několikrát se o tom zmínil v proslovu."
"Ale to by bylo protiústavní," namítla Leslie.
"Nebylo, kdyby nás prohlásili za ohrožený druh." Anna se zadívala na bratra vlka. "Chtěla bych vidět, kdyby se někdo pokusil nasadit Charlesovi obojek s radiolokátorem. Mohlo by z toho být zábavné video na YouTube."
Podíval se na ni.
Anna zvedla ruku, ve které nedržela vodítko. "Netvrdím, že bych to udělala já. Zaplatila bych ale za to být u toho, kdyby se o to někdo pokusil."
Leslie se zastavila a zamyšleně na Annu pohlédla. "Když jsem se s vámi seznámila, byla jsem přesvědčená, že se k sobě nehodíte. Ale hodíte, že?"
"Ano," souhlasila Anna. "Jsem jediná, kdo pozná, když žertuje."
"Když to říkáte," pravila Leslie pobaveně.
Anna se rozhlédla. "Tady našli Jacoba?"
"Támhle."
Chodník odděloval od moře ozdobný železný plot, který slaná voda zbarvila do zelena a do rezava. Za ním se úzký skalnatý břeh oblepený zelenými mořskými rostlinami svažoval dolů k vodě a k vlnolamu z dřevěných kůlů. Leslie ukázala na kousek půdy mezi nábřežím a dřevěnou hradbou.
Jacobovo tělo tam bylo trochu chráněno před počasím. Když Anna odepínala bratru vlkovi vodítko, sklonila se k němu trochu níž, než bylo nutné, a vdechla jeho pach, aby se uklidnila. Počkal, dokud neustoupila, pak přeskočil plot. Nepokusila se ho následovat.
Leslie na ni pátravě pohlédla. "Ve vlčí podobě má lepší čich než vy v lidské?"
"Ano. V tomhle je ale taky lepší než já." Anna necítila sebemenší potřebu hájit se. Naučil ji toho hodně, přesto... "Má mnohem více zkušeností. Pachy nepřichází s visačkou – tohle je darebák; tohle dáma se psem; tohle policejní důstojník a tenhle lepkavě sladkokyselý pach je stará banánová zmrzlina. Charles je dokáže rozlišit lépe než já a obvykle je umí i datovat."
Bratr vlk odklusal k izolovanému kousku půdy, na který předtím Leslie ukázala, pak se s čenichem u země vydal zpátky.
Přiblížil se k nim běžec, zastavil se a klusal na místě. "Váš pes by měl být na vodítku," řekl se zdvořilým nesouhlasem. "Říkají to pravidla. Je tu spousta dětí a tak velký pes by mohl někoho snadno vyděsit."
"Vlkodlak," řekla Anna nedbale, jen aby zjistila, co muž udělá.
Zastavil se, vykulil oči a poklesla mu čelist. "Do prdele," řekl. "To si děláte srandu."
"Je to vlkodlak," potvrdila Leslie.
"Je červený. Nemají být vlkodlaci černí nebo šedí?"
"Vlkodlaci můžou mít různé barvy," řekla Anna.
Ohnul se v pase, protáhl si nohy a zhluboka dýchal. "Je krásný. Hej, tady našli toho kluka, že? Před několika dny jsem tu viděl policejní pásku. Jste od policie?"
"FBI." Leslie na něj ostře pohlédla. "Běháte tu často?"
"Když nejsem ve službě," přiznal. "Jsem hasič. Tohle jsem ale propásl."
"Vyplavuje tu moře hodně věcí?"
"Ano, madam. Spoustu. Každý den něco nového, snažíme se ale odpadky sbírat. Tohle bylo první tělo, běhám tu ale teprve pár let." Zíral na Charlese, který mu nevěnoval nejmenší pozornost. "FBI. Váš vlk hledá stopy."
"Můj partner," opravila ho Anna. Nelíbilo se jí, že o Charlesovi mluví jako o psovi.
Její zdůraznění muži očividně vůbec nevadilo. "Pracuje pro FBI?"
"Ne. Jsme dobrovolníci," odvětila Anna.
"Dobrý," řekl muž souhlasně. "Počkejte, až povím klukům na stanici, že jsem viděl vlkodlaka. Můžu si ho vyfotit?"
"Klidně," svolila Anna.
Vytáhl z ledvinky u opasku mobil a zůstal stát, aby si udělal fotku. "Bezva. Kluci tomu nebudou věřit." Podíval se na snímek a zamračil se. "Řeknou, že jsem vyfotil velkého psa."
"Charlesi," zavolala Anna. "Mohl by ses usmát?"
Charles se otočil a zadíval se na ni.
"Reklama," vysvětlila.
Obrátil zlaté oči k běžci, pak rozevřel tlamu ve vlčím úsměvu a odhalil tesáky příliš velké na jakéhokoli psa, který se kdy narodil.
Muž polkl. "Vlkodlak," hlesl, potom se vzpamatoval a znovu si ho vyfotil. "Díky, chlape... vlku. Díky. Tomuhle se smát nebudou." Pohlédl na Annu a Leslie, pak se pozpátku rozběhl pryč. "Hej, hodně štěstí. Doufám, že toho chlapa chytíte."
"To my taky," ujistila ho Leslie.
Ještě několikrát se po nich otočil, pak přidal a zamířil pryč z ostrova.
"Reklama?" zeptala se Leslie.
"Neublíží to," pravila Anna nepřítomně. "Je to tak trochu moje práce." Sledovala běžce, který právě minul povědomou postavu. Goldstein uviděl, že si ho všimla, a zamával jí.
"Poslala jsem Goldsteinovi esemesku s tím, kde budeme," vysvětlila Leslie.
Agent Goldstein k nim zamířil. "Našli jste něco?"
"Ne," odvětila Anna. "Charlesi?"
Charles k nim přiběhl a začal se měnit. Přímo před nimi. Přímo před očima všech, kdo by sem pohlédli. Nepodobalo se mu to.
"Co máme dělat, paní Smithová?" zeptal se Goldstein docela klidně.
"Mlčte a nedotýkejte se ho, dobře? Tohle fakt bolí a dotyk všechno ještě zhoršuje."
Anna se rozhlédla, nevypadalo to ale, že by jim někdo věnoval pozornost. Možná měli prostě štěstí, možná to byla Charlesova zásluha.
"Pamatujte si, prosím, nedívejte se mu do očí." Ozvalo se několik masitých prasknutí a Leslie sebou trhla.
"Jo. Bolí to," souhlasila Anna. "Když se ocitnete v blízkosti právě proměněného vlkodlak – ať tím či oním směrem – je lepší chvíli opatrně našlapovat. Bolest mění i ty nejlepší z nás v mrzouty."
"Znamená to, že něco našel?" zeptala se Leslie.
"Nevím," odpověděla Anna. "Je to možné – anebo se rozhodl, že je dneska fajn den na to přivodit několika Bostoňanům infarkt."
"Není to tak zlé jako ve filmech," poznamenal Goldstein filozoficky. "Kupříkladu nevidím žádné tělesné tekutiny ani sliz."
"Fuj," řekla Anna. "Když se ale pohnete ve špatnou chvíli, může to být dost krvavé."
Leslie se odvrátila a polkla.
"Žertuju," řekla Anna. "Teda, z velké části."
"Přesto," pokračoval Goldstein. "Chápu, proč nikdo nesouhlasil s tím, že se promění před kamerou."
"Většina z nás zůstane po proměně nahá, což je tak trochu trapné," řekla Anna. Ani pro ni nebylo snadné proměnu sledovat. Hlavně za to mohla empatie – nemuseli jste být vlkodlak, aby vás při pohledu na měnící se klouby a kosti rozbolelo ze soucitu tělo. A kromě toho bylo nepříjemné dívat se na věci, které měly být uvnitř těla a najednou se ocitly na povrchu. "Museli by to vysílat na kabelovce, třeba na HBO. A taky se snažíme, aby lidé zapomněli na to, že jsme netvoři – tohle je dost nepříjemná připomínka."
"Myslel jsem, že proměna trvá déle," podotkl Goldstein, když Charles začal vypadat lidsky.
Leslie se bála, ale ovládala se. Goldstein vypadal, jako by měl každým okamžikem usnout.
"Většině z nás trvá déle," souhlasila. "Alfa vlci jsou rychlejší a mohou se měnit častěji. Charles je rychlejší než většina alfů. Je to patrně tím, že jeho předkové z otcovy i matčiny strany ovládali magii, proto asi taky zůstává po proměně oblečený." Nepotřebovali vědět, že je jediný, kdo se vlkodlakem narodil.
"Na tajnůstkářského vlkodlaka," poznamenal Goldstein, "jste dost upovídaná."
"Lidi děsí neznámo," opáčila Anna. "Dostala jsem rozkaz pomoct vám, jak jenom budu moct – a zařídit, aby vlkodlaci vypadali před FBI i na veřejnosti dobře. Jak to udělám, je na mně. Je těžké přátelit se s někým, koho se bojíte."
"Váš muž je děsivý – jako vlk i jako člověk," prohlásila Leslie.
Anna kývla. "Musí být. Přesto patří k těm dobrým."
Charles se už úplně proměnil a měl na sobě džíny, tmavé kožené šněrovací boty a jednoduché šedé triko. Postavil se, zavřel oči a napjal svaly, aby se vyrovnal s posledními křečovitými záchvěvy proměny. Několikrát si protáhl prsty, pak pohlédl zpříma na Annu.
"Zavolej Isaacovi. Pověz mu, že potřebujeme člun a jeho druhou čarodějku." Jeho hlas zněl drsně.
"Dobře."
Pohlédl na Leslie. "Zavolejte koronerovi. Požádejte ho o trochu Jacobových vlasů. Kůže by byla lepší, ale vlasy budou snesitelnější pro nás ostatní."
"Budu mu muset říct proč."
Charles vyzývavě zvedl obočí. "Povím vám proč, a vy si můžete vymyslet vhodnou lež. Jedna z vodních žínek mi pověděla, že chlapce vyzvedli na ostrově a hodili do zálivu. Postarala se o to, aby našel cestu sem, což je pro nás užitečné, myslím ale, že to udělala hlavně proto, aby černá magie neznečistila její vodu. Ten druh magie dokáže přilákat odporné věci. Napadlo mě, že pokud v těle zůstalo tolik magie na to, aby to Caitlin vzrušilo, na místě, kde zemřel, jí může být pořád dost na to, aby ho opravdová čarodějka našla – když bude mít kousek Jacoba, který by ji vedl."
"Vodní žínka?" zeptala se Leslie zaskočeně.
"Vidí je díky šamanským předkům, není to vlkodlačí schopnost," řekla Anna. "Já je taky nevidím."
"Před pár lety jsem v Bostonu pracoval a koronera znám," řekl Goldstein po krátké odmlce. "Promluvím s ním. Když to bude nutné, uchýlím se k menšímu vydírání. A můžeme sehnat i loď."
Charles zavrtěl hlavou. "Žádná čarodějka, kterou znám, by nevlezla do lodi FBI. Bude ji muset řídit jeden z Isaacových lidí."
"Zavolám Isaacovi – a taky Beauclairovi," řekla Anna. "Pokud můžeme najít jeho dceru, bude to chtít vědět."
"Čarodějové a fae spolu dobře nevycházejí," varoval ji Charles.
"Pokud čarodějka dokáže zachránit jeho dceru, Beauclaire jí přinese květiny a bude jí líbat nohy," odpověděla Anna s naprostou jistotou. "A kromě toho, pokud opravdu narazíme na rohatého pána, bude lepší, když budeme mít na své straně velkého, zlého fae – a to, jak se s námi dělí o informace, aniž by se obával následků, znamená, že je buďto šílený – nebo fakt velký a zlý."
Charles na ni pohlédl, pak kývl. "Věřím tvému úsudku."
Anna pohlédla na Leslie. "Vynechejme z toho Cantrip, dobře? Na palubě budeme mít vlkodlaky, čarodějku a fae – nepotřebujeme ještě navíc nepřátelského, vyděšeného muže, který by mohl stejně dobře začít zabíjet spojence jako nepřátele."
"A mimo to je Heuter blbec," řekla Leslie. "Nevím jak vy, ale já s ním nechci zůstat trčet na lodi."
"Přesně."
Charles neměl moře rád.
Plavbu na lodi nenáviděl ještě víc a nesnášel, když ho záchranná vesta omezovala v pohybu. Daciana, devítimetrový člun, na kterém měli plout, možná byl stavěný pro rybaření na širém moři, otevřené rybářské čluny s centrální konzolí, jako byl tento, mu ale nikdy nepřipadaly dost velké na to, aby dokázaly vzdorovat povětrnostním vlivům na širém moři.
Člun byl sotva dost velký na to, aby se do něj všichni vešli: on a Anna, dva agenti FBI, Malcolm (majitel člunu), Isaac (který trval na tom, že je doprovodí), Beauclaire a Isaacova čarodějka (která si dávala na čas). Pokud najdou Lizzie, možná ji budou muset přivázat k zádi a táhnout za sebou. Horší by to bylo už jen v případě, kdyby člun neřídil vlk – nebyla to jen čarodějka, kdo by odmítl plout na člunu policie nebo FBI.
"Charlesi," řekla jeho družka a zamířila za ním na příď, která byla trochu oddělená od zbytku člunu. Malcolm s Isaacem si mumlali něco
o kletbách a hráli si s přístroji pod malou centrální vyvýšenou palubou, která představovala jediné chráněné místo na člunu. Ostatní se rozhodli zůstat na molu, dokud čarodějka nedorazí.
Slyšel Annu přicházet a cítil, jak se pod ní lehce zhoupl člun. Bylo snazší být s ní ve vlčí podobě. Bratr vlk nebyl rozpolcený; věděl, že ji dokáží ochránit – byl už takový: sebejistý. Charles tak klidný nebyl.
Poskvrnění duchy, které si s sebou nesl, ho začínalo vyčerpávat. Už brzy spatří Anna při pohledu do jeho očí zlo v jeho nitru. Litoval, že nemohl zůstat ve vlčí podobě, ale mluvit s Annou, aniž by otevřel jejich pouto, bylo příliš těžké. A nemohl ho otevřít, protože by ho duchové mohli využít k tomu, aby se dostali k Anně. Existovaly příběhy, v nichž duchové zabili všechny blízké člověka, který je s sebou vláčel.
Bylo snazší být vlkem než člověkem, jejich zlo se totiž nemohlo bratra vlka dotknout. Vlk necítil vinu, byla to lidská emoce.
Anna se dotkla jeho ramene. Charles se k družce neotočil, nedokázal na ni pohlédnout, když uvažoval o zlu ve svém nitru. Místo toho obrátil pohled k pravoboku, kde nad vodou zapadalo v odstínech azurové, stříbrné a slabě zlaté slunce. "Než vyplujeme, bude tma."
Anna vydala souhlasný zvuk. "Vím, že na to teď není správná chvíle, když ale vidím, jak tady tak sklíčeně postáváš, myslím, že jsi na něco zapomněl, a bylo by dobré, abych ti to připomněla. Měla jsem ti to připomenout už dneska ráno."
Obrátil se k ní. Stejně jako on zírala do dálky a ramenem se o něj otírala jako motýlími křídly.
"O co jde?"
"Jsi můj." Nepodívala se na něj, majetnicky mu ale stiskla ruku na zábradlí. Její hlas byl tichý, bez důrazu; dokonce ani vlkodlak by ho na tři metry neslyšel. "Duchové tě nedostanou, Charlesi. Takže se jich zbav, než to budu muset udělat já." Poslední věta byla jasný rozkaz, ostrý jako střípek ledu.
Bratr vlk spokojeně zabručel. Líbilo se mu, když jejich družka majetnicky uplatnila své právo na ně. A Charlesovi taky.
"Klidně se směj," řekla vážně, její tělo se ale uvolnilo. "Ale pamatuj si to. Možná nemusíš vybojovat všechny bitvy sám."
"Budu si tvá slova pamatovat," řekl jí se vší vážností, třebaže v něm představa, že by se Anna pustila do jeho duchů babiččiným válečkem, vyvolala touhu... znovu se usmát.
"To je lepší," řekla mu samolibě. "Už žádná zasmušilost."
A měla pravdu.
Člun se zakolébal, jak se Isaac s Malcolmem pohnuli, a vzduch se napjal očekáváním.
"Konečně jsi tady, ženská," zavolal Isaac a jeho hlas byl plný náklonnosti.
Charles pohlédl překvapeně na ženu, která k nim mířila po molu. Byla nadprůměrně vysoká, vyšší než Isaac, který vyskočil z člunu a klusem se k ní rozběhl, aby ji přivítal. Dlouze a vášnivě ji políbil.
"Spí s čarodějkou, o níž nám řekl, že je příliš zvrhlá, než abychom jí mohli svěřit informace, které nám mohlo poskytnout Jacobovo tělo?" řekla Anna rozladěně.
Charles se zasmál, přitáhl si ji blíž a opřel si bradu o její hlavu. "Má kuráž," řekl. "Zapomněl ale základní pravidlo pánské šatny."
"A to jaké?"
"Nestrkej svého..." Rozhodl se nebýt hrubý, proto se opravil: "Nespi s bláznivou ženskou, a to bez ohledu na to, jak je hezká."
Odfrkla si. "Neznáš ji."
"Znám čarodějky," řekl. "Všechny jsou bláznivé."
"A co Moira?"
Moira byla bílá čarodějka, kterou si platila smečka Smaragdového města. Anna se s ní setkala před několika lety a staly se z nich dobré přítelkyně.
"Kromě těch slepých," připustil Charles.
Dívali se, jak Isaac představil čarodějku agentům FBI jako Hally Smithovou. Nebyla krásná, zato nepřehlédnutelná, měla tmavé vlasy, dlouhý, elegantní nos a široká, štědrá ústa.
Isaac jí pomohl do člunu. Jak se blížila, páchla stále silněji černou magií, a Charles přemýšlel, jak to Isaac dokáže snést. Annina přítelkyně Moira byla bílá čarodějka. Obyčejně byla cítit bylinami, kořením a magií. Hally páchla smrtí, starou krví a duchy.
Čarodějka na Charlese pohlédla, jako by mu četla myšlenky, on ale zatraceně dobře věděl, že to nedokáže.
"No," řekla hlubokým, zastřeným hlasem. "Tolik jsem o vás slyšela, Charlesi..."
Isaac si odkašlal a ona se usmála.
"Charlesi Smithi. Podívejte, máme stejné příjmení. Jak rozkošné."
"Její příjmení opravdu je Smithová," řekl Isaac.
"Jak příhodné," opáčila Anna. "Lidé si myslí, že lžete, i když říkáte pravdu."
"Ale vy ne," pravila čarodějka a Charles bojoval s nutkáním popadnout svoji družku a schovat ji za sebe, aby ji mohl lépe chránit. "Vy a váš druh poznáte, když lžu."
"Jenom pokud nejste opravdu dobrá lhářka," řekla Anna napůl omluvně, napůl upřímně. Dobrý lhář by mladého vlka, jako byla Anna, možná oklamal, starý vlk jako Charles ale odhalil lež skoro vždy.
Anna pokračovala v objasňování: "Když někdo opravdu věří svým lžím nebo mu nevadí lhát, může nás ošálit. Vlastně je velmi snadné nás oklamat, protože mnozí z nás si myslí, že jsou neomylní. Osobně nikdy nepodceňuji schopnost lidí lhát."
"Budu si to pamatovat." Hally se usmála, vzala si od Isaaka záchrannou vestu a podala mu tašku, vodě odolný plátěný batoh, aby si ji mohla obléct. V jejím chování byla nevyslovená arogance, která bratra vlka znervózňovala: Isaac nebyl ani její druh, ani sluha, aby brala jeho pomoc jako samozřejmost. Zapnula si vestu přes obyčejný vlněný svetr.
"Plánujete nám lhát?" zeptala se Leslie Fisherová se zájmem. Anna na ni rychle pohlédla, pak se podívala na Charlese. Dal jí najevo, že mu to nevadí, a Anna se uvolnila.
Hallyin úsměv se rozšířil. "To ještě nevím. Isaac říkal, že pro mě máte kousek Jacobova těla?"
Goldstein se posadil vedle Leslie čelem k přídi člunu. Z kapsy záchranné vesty vytáhl pytlíček s několika čtverečními centimetry kůže a trochou tmavých vlasů a podal ho Hally, která si ho vzala stejně nadšeně jako dítě lízátko.
"Báječné," řekla. "Radši počkám, dokud neopustíme záliv, teprve pak začnu čarovat. Umím vycítit jenom směr a vzdálenost, ne nejkratší cestu k cíli. Magie nebude působit věčně, takže s ní začnu až tam, kde nám nejvíc prospěje. Isaac mi řekl, o co tu jde," pohlédla na Charlese, "a slíbil mi odměnu."
Nebyla levná. Kdyby nebyli v časové tísni, poslal by pro Moiru a Toma do Seattlu a přišlo by ho to levněji.
"Deset tisíc," souhlasil Charles.
Leslie hvízdla. "Už se nedivím, že naše případy nekonzultujeme s čaroději častěji."
"Platíte za to nejlepší," prohlásila Hally samolibě. "Vytáhneme plachty?"
"Máme motor," opravila ji Anna a ukázala na záď. "Žádné plachty."