Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 10

10. kapitola
Na člunu si Charles natáhl nohy a snažil se ignorovat zbytkovou bolest po poslední proměně. Anna se zkusila posadit na lidská sedadla, ta pro ni ale byla příliš úzká a měla špatný tvar. Místo, kde seděla při plavbě na ostrov, zase bylo příliš kluzké, a protože nemohla do laminátu zarýt drápy, klouzala s pohybem vln sem a tam. Nakonec si těžce povzdychla a stočila se do klubíčka na zemi u jeho nohou.
Beauclaire zakázal, aby jeho dceru vyslýchali, dokud ji neprohlédne doktor. Goldstein s Isaacem se nabídli, že zůstanou na ostrově, dokud nedorazí všechny agentury, které na místo zavolali. Malcolm řekl, že ho napadlo, že by Beauclaire a vlci mohli potřebovat pomoc, když uslyšel z ostrova odplouvat člun. Charles si byl docela jistý, že rohatý pán, se kterým bojovali, odplul právě na něm. Což znamenalo, že nebezpečí na ostrově pominulo – bylo ale dobře, že Isaac zůstal na místě, aby na všechno dohlédl.
Charles tušil, že se Isaac rozhodl počkat s cestou zpátky, dokud na tom nebude lépe, přestože proměnu v člověka zvládl. Hally zůstala s Isaacem, aby zajistila, že zbytková magie neovládne forenzní techniky, kteří budou ostrov procházet centimetr po centimetru.
A tak byl člun během zpáteční plavby mnohem prázdnější než při cestě tam.
Leslie nechala Beauclaira vzadu na člunu a posadila se vedle Charlese.
"Je na tom dost špatně," řekla a sedla si na krajíček sedadla. "V přístavu bude čekat sanitka."
Agentka FBI nyní vypadala mnohem méně profesionálně, na člunu se zabalila do deky a vlasy jí rozcuchal vítr. Stejně jako Charles a Anna nespala už víc než dvacet čtyři hodin. Vyčerpání a ztráta jemného make-upu, který si setřela při běhání po ostrově, jí přidaly několik let.
Charlese zaujalo, že se posadila vedle něj, když na člunu bylo tolik volných míst.
"Nebojíte se mě?" zeptal se.
Leslie zavřela oči. "Zrovna teď jsem tak utahaná, že se nebojím vůbec ničeho. A kromě toho, kdybyste viděl mého manžela, pochopil byste, že se jen tak nevylekám."
Vzbudila v něm zvědavost. "Jak to?"
"Tři roky hrál fotbal za LSU Tigers," odvětila, aniž by otevřela oči. "V posledním ročníku si zranil rameno, jinak by z něj byl profík. Měří skoro dva metry a váží sto dvacet kilo. A nic z toho není tuk, ani teď. Učí na základce." Pohlédla na něj. "Proč se usmíváte?"
Charles otevřel dokořán oči. "Jen tak, madam."
Pousmála se. "Jude tvrdí, že má ta děcka radši než fotbal. Přesto dělá trenéra místnímu středoškolskému týmu."
"Nepřišla jste sem, abyste mi vyprávěla o svém muži," nadhodil.
"Ne." Leslie na něj pohlédla a zase se odvrátila. "Kolik je vám let?"
"Víc, než na kolik vypadám," přiznal Charles. "Mnohem víc."
Kývla. "Ptala jsem se na vás. FBI zná několik vlkodlaků. Prý jste něco jako vlkodlačí detektiv. Přijedete a vyřešíte případ."
Přemýšlel, jestli to bylo všechno, co jí řekli – patrně ano. Neodpověděl, protože nevěděl, jestli by lhal, kdyby souhlasil, nebo odmítl.
"A víte víc o světě, o kterém se my teprve dozvídáme. Lizzie jsme zachránili jenom proto, že jste věděl, že musíme do případu zapojit čarodějku – a protože se vás ta čarodějka bála dost na to, aby se chovala slušně."
V tom měla pravdu. Počkal, až přejde k věci.
"Lizzie říká, že byli tři," pravila Leslie. "Dva mladí muži a jeden starý. Jeden z mladíků říkal tomu staršímu ‚strýčku‘, než ho donutili sklapnout. Pořezal ji ten starší. Oba mladíci ji napřed znásilnili, dokud ‚byla hezká‘. Řekli jí, že starý muž má ženy radši až po tom, co je zlomí."
Doufal, že se k ní dostali dost rychle na to, aby jí toho ušetřili, byl si ale docela jistý, že ne.
"Myslel jsem, že vám Beauclaire zakázal ji vyslýchat," namítl Charles. Slyšel Lizzie mluvit, Leslie ale nemusela vědět, jak dobrý má sluch.
"Na nic jsem se jí neptala. Ona se prostě rozpovídala. Řekla mi, že chce, abychom je chytili a zavřeli, aby už to samé nemohli provést nikomu dalšímu. Silná žena. Usnula uprostřed slova – myslím, že s tím měl něco společného její otec. Můžou fae někoho uspat?"
"Nejsem odborník na magii," odvětil opatrně.
Otočila hlavu a kývla. "Umíte obcházet pravdu." Vzdychla si. "Jste zkušený detektiv a setkal jste se s nepřítelem. Jaké jsou vaše dojmy?"
"Setkal jsem se jen s jedním," namítl Charles. Její žádost o informace ale byla fér – a taky chtěl, aby viníky chytili. "Fae je z nich rozhodně
nejmladší, i když je asi jediný, kdo ovládá magii – a on je taky důvod, proč si můžou troufnout na fae a vlkodlaky."
"Proč myslíte?"
"Není lovec," řekl Charles. "Je jelen – není predátor a nezáleží na tom, jak silný nebo smrtící je." Bez ohledu na pověst Lovce Herna bratr vlk věděl, že fae, se kterým bojoval, byl kořist. Herne byl možná více lovec než jelen, ale tento... tento před nepřáteli utekl. Nebyl lovec; byl jen nástroj.
"Myslíte, že je taky oběť?"
Charles si odfrkl. "Ne. Není to žádný anděl – sám by ale na lov nikdy nevyrazil. Možná by znásilnil a zavraždil toho, kdo by se k němu přiblížil – ale nelovil by. Tak jednají predátoři. Neznamená to, že není nebezpečný. Většinu let zabijí v Kanadě sobi víc lidí než medvědi grizzly. Sobi ale lidi nestopují s úmyslem zabít je, jako to dělají grizzlyové."
"Dobrá," řekla Leslie. "Máme soba, ne medvěda. Co ještě?"
Probral si v duchu souboj. Rohatý pán bojoval instinktivně, ne strategicky, a zdálo se, že se nedokáže soustředit na víc než jednoho útočníka najednou. "Fae není chytrý. Přes den vykonává nějakou práci – řekl bych..." Charles se pokusil vysvětlit instinkt, který umožňoval dominantnímu vlkovi ovládat smečku. "Pokud chcete udržet někoho tak nebezpečného pod kontrolou, nesmíte v něm vzbudit dojem, že je cenný. Neživíte ho jen proto, že je užitečný při lovu. Musí se živit sám."
"Dobře."
Neznělo to, jako by mu Leslie věřila. Charles pokrčil rameny. "Možná by to bylo jiné, kdyby naše rodina zabijáků nebyla movitá – pak by asi našli jiný způsob, jak by mu dokázali, že je jim podřízený."
"Oni jsou bohatí?"
"Během let toho hodně nacestovali – kdybyste hledali skupinu chudých lidí, už byste je našli. Peníze usnadňují spoustu věcí. Vražda je jen jednou z nich. A museli mít spoustu peněz, aby si mohli dovolit najmout Sally Reillyovou."
"To zní rozumně. Naši psychologové přišli s tím, že Lovec je bohatý, už před patnácti lety. Chtěl jste spekulovat o tom, jakou má práci."
"Správně. Není bystrý, proto pro něj bude těžké tajit, co doopravdy je."
"‚Doopravdy‘? Jako fae?"
Charles kývl. "Ano. Takže bude skladník někde v supermarketu, obyčejný pomocník. Možná domovník nebo údržbář. Bude velice silný. Dělník v přístavu, pokud je tu ještě máte."
"Budou si ho lidé pamatovat?"
"Ptáte se, jestli je od pohledu děsivý? Jako váš manžel?" Charles zavrtěl hlavou a nechal se vést instinkty. "Neřekl bych. Myslím, že ho lidé budou litovat. Jinak by už byl ve vězení. Vyděšení lidé obvykle utíkají nebo útočí. Kdyby ho někdy někdo napadl, zabíjel by. A kdyby otevřeně zabíjel, byl by už ve vězení nebo mrtvý."
"Dobře," řekla Leslie. "Uvidíme, co s tím uděláme. Předložím to psychologům a uvidíme, jestli budou souhlasit."

Apartmá nebylo jejich domovem, přesto působilo vřele. Charles vytáhl z ledničky steaky a nařezal je na kusy, které se daly snadno požvýkat. Jeden položil na podlahu Anně, druhý snědl sám vestoje. Lidské zuby
nebyly na syrové maso dost ostré, vytrval ale a brzy byl odměněn. Bolest postupně polevila, jak mu energie z jídla pronikla do těla.
Sledoval, jak jeho družka žere, se spokojeností, kterou cítil od chvíle, kdy ji našel napůl vyhladovělou a s divokým pohledem v očích. Bratr vlk nikdy nezapomněl na to, jak byla hubená, a kdykoli si myslel, že nejí dost, nedal jí pokoj.
Jakmile dojedla, proměnila se zpátky v člověka.
Charles byl pokaždé neklidný, když se měnila, když viděl, jak trpí, a věděl, že jí nemůže nijak pomoct. Chvíli přecházel sem a tam, pak si sedl, pustil televizi a nedbale přepínal kanály, dokud mu Anna, opět v lidské podobě, nevzala ovladač z ruky a televizi nevypnula.
"Postel," řekla. "Jinak budeš mít za manželku zombii."
Vzpomněl si, že si s ní chtěl promluvit, povědět jí o duších. Oba ale byli příliš unavení.
Charles na ni pohlédl a co nejvážněji řekl: "Nemyslím si, že by se z vlkodlaka mohla stát zombie."
"Věř mi," odpověděla hlasem zombie. "Ještě deset minut a sežeru ti mozek."
Přitáhl si ji na klín. "Myslím, že to risknu."
Naoko podrážděně si povzdychla, jeho čich mu ale prozradil, že se jí líbí, že ji objímá. "A zvládneš to bez publika? O to tu v posledních měsících šlo? Stačilo pozvat k nám do ložnice smečku? Měl jsi mi to říct."
Zasmál se. Ona ho rozesmála. "Já nevím. Zkusme to."
Nějakou dobu trvalo, než se Anna protáhla a pohodlně se rozvalila vedle něj. "Hm, mozky," řekla.
"Spi," zavrčel Charles a přitáhl si ji blíž.
"Varovala jsem tě," řekla. "Nedovolil jsi mi ale usnout." Zeširoka zívla a lítostivě řekla: "A teď ti budu muset slupnout mozek."
"Vidím," řekl, "že potřebuješ ještě víc utahat." Překulil se na záda. "Myslím, že budu hodný druh a pomůžu ti s tím."
Vylezla si na něj, nahá, teplá a hebká, a voněla přitom jako zázrak, který ho zachránil před životem v osamění.
"Byla bych nerada, kdyby sis ublížil," řekla Anna. "Co takhle se prostě natáhnout a myslet na Anglii?"
Kousl ji do nejbližší části těla, na kterou dosáhl – do měkké vnitřní strany lokte. "Anglie je to poslední, na co bych myslel."
Sedla si na něj, vzala ho do sebe a připravila ho o řeč. Její oči byly úplně modré, byly to oči vlčice, když se mu podruhé té noci nabídla.
S rudými tvářemi a plná radosti se Anna sehnula a kousla ho do ucha. "Vidím, že žádné publikum nepotřebuješ."
"Pohni se," řekl jí Charles.
Znovu se zasmála, oči přitom měla azurové a zalité měsícem – ale pohnula se.
Ráno si přispali.
Bylo už pozdní dopoledne, když se Charles probudil. Zadíval se na její tvář, která byla plná míru. Bratra vlka to potěšilo, třebaže měsíc byl skoro v úplňku a nutkání vyrazit na lov bylo v tu dobu nejsilnější. Spokojenost byla pro Charlese pořád něčím novým, něčím, co za celý život nepoznal, dokud nenašel Annu.
"Přemýšlela jsem o těch vrazích," řekla Anna, aniž by otevřela oči. "Tři lidé jsou smečka."
Charles čekal, až bude pokračovat.
Prudce se posadila a vzrušeně řekla: "Fae je voják, na žebříčku stojí úplně dole. Dělá, co mu řeknou a kdy mu to řeknou. Starý muž je ten, kdo všechno začal. Alfa."
"Hm," odvětil Charles, když se zdálo, že čeká na souhlas. Dokud byl s Annou, lovecký měsíc nechával bratra vlka víceméně v klidu, vypadalo to ale, že na Annu působil dost silně.
"A co ten druhý nejmladší?" zeptala se. "Je taky podřízený? Věrný a oddaný? Anebo je alfou v zácviku a jen čeká, až stařec ztratí kontrolu nad smečkou, aby ho mohl zabít a ujmout se vlády?"
"Ani jeden z nás není psycholog," cítil potřebu podotknout.
Poskočila na posteli a hnědé oči jí vzrušeně zářily. "Když jsme teď zachránili Lizzie, zbývá nám vyřešit už jenom zbytek."
"O to se lidé pokouší už déle, než jsi naživu," řekl jí suše.
"Ano," odvětila, "neměli ale tebe a mě."
Pořídili si televizi a satelit – hlavně proto, aby Anna mohla sledovat svoje detektivní seriály. Užívala si to. A Charles... no, Charles asi taky. A když teď byli nevinní v bezpečí, v nemocnici nebo v márnici, asi ještě víc.
"Motiv," řekla a Charles si představil, že podobně asi kdysi dávno zvolal Archimédés: "Heuréka!"
"U sériových vrahů to funguje trochu jinak než u běžných vražd," varoval. "Jsou závislí na lovu a nedokážou se sami zastavit, aspoň většina. Zabíjení je ovládá."
"Značkuje svoje oběti," řekla Anna. "Co ti to říká?"
"Že jsou pro něj míň než lidé," odvětil Charles a zopakoval, co už věděli. "Pouhá zvířata."
"Správně. Zvířata, která zabil. Visačkou na ně vztahuje nárok." Zamračila se. "Nesnaží se sérioví vrazi zapojit do vyšetřování? Aby mohli sledovat, jak vyšetřovatelé tápou a marně se snaží případ rozlousknout – anebo aby mohli vyšetřování řídit?"
"O tom jsem slyšel," souhlasil Charles. "V některých případech tomu tak je."
Zakřenila se na něj.
"V těchto věcech se FBI vyzná lépe než my," pravil. "Myslím, že jsme jim pomohli, jak jsme jenom mohli, dokud neunesou někoho dalšího."
Anna zvážněla. "Škoda, že se nám nepodařilo rohatého pána vážně zranit. Než vyběhl po schodech, byl už skoro v pořádku – všiml sis toho? Policie proti němu nemá šanci."
"Ještě tu chvíli zůstaneme. Leslie a Goldstein mi připadají jako rozumní lidé. Zavolají, pokud nás budou potřebovat."
Naklonila hlavu na stranu a zeptala se: "Co na to všechno říká bratr vlk?"
"Že lovci nedostali, co chtěli; ukradli jsme jim kořist. Budou o hladu a tedy i víc nebezpeční. Na druhou stranu já, Charles, říkám, že bychom měli něco sníst, protože jsme propásli snídani a hrozí, že propásneme i oběd – a bratru vlkovi se můj návrh líbí."
"Pořád se mě snažíš krmit," obvinila ho, ve skutečnosti jí to ale nevadilo, a vstala z postele.
"Já ne, bratr vlk." Charles se usmál. "Budu vařit."
Charles si s ní chtěl při snídani promluvit o duších, protože předchozí noc byl unavený a pak ho rozptýlila. V mysli mu ale hlodalo něco, co řekla.
"Charlesi?" zeptala se Anna trpělivě.
"Promiň," odvětil. "Přemýšlím."
"Chceš ještě slaninu, nebo ji mám schovat do ledničky na později?"
Zůstaly jim čtyři kousky. Dva si vzal a snědl je. Potom sebral zbývající dva a podržel jí je před ústy. "Potřebuješ víc proteinů."
Obrátila oči v sloup, ale snědla je.
"Potřebuju si něco najít na internetu," řekl. "Můžeš umýt nádobí?"
"Ty jsi vařil, já uklidím," odvětila.
Odnesl si notebook do ložnice pro hosty, kde byl malý psací stůl. Byl pomalejší než jeho stolní počítač doma a obrazovka byla příliš malá, než aby na ní najednou otevřel tolik obrázků, kolik chtěl – a internetové připojení taky nestálo za nic. Frustrovaně zavrčel a prsty mu létaly po klávesnici, jako by rychlým psaním mohl donutit notebook k většímu výkonu.
Začal s legitimními věcmi, ke kterým měl přístup – Goldstein mu poslal složku s informacemi o případu, přesně jak slíbil – potom šel hlouběji. Ti vrahové, pachatelé, měli peníze – hodně peněz. Anna měla pravdu: nedokázali by nezasáhnout do vyšetřování. V jednu chvíli mu Anna přinesla pizzu – třebaže si nevšiml, že ji objednala. O chvíli později k němu přistoupila a poklepala mu na rameno.
"Pozvali nás na oslavu Lizziina bezpečného návratu," řekla mu.
"Čekám na dva telefonáty," odvětil Charles.
"Byla by to dokonalá příležitost udělat si dobré jméno u bostonské policie – což je důležité pro Smečku Starého města. Isaac říkal, že s nimi tento rok měli problémy."
Odstrčil se od stolu a pohlédl na svoji družku. Vypadala neklidně a hnědé oči jí trochu zářily, podtržené vlčí modrou.
Venku byla tma, což znamenalo, že tu byla zavřená už celé hodiny a k pobavení měla jen televizi. A blížil se úplněk. Nebylo by fér nutit ji tu dál trčet.
"Možná o nic nejde, ale myslím, že jsem něco našel a rád bych to dokončil," řekl jí. "Dovolíš, aby tě doprovodil Isaac?" Bratru vlkovi se to nelíbilo, Charles ji ale nechtěl svojí péčí zadusit. Může být hotový za pět minut – anebo za dvanáct hodin. A Isaac byl dobrý bojovník; Charles to viděl včera v noci. Jeho protivník byl větší, silnější a neviditelný, Isaac ale bojoval chytře.
"Nepotřebuju tělesnou stráž," řekla Anna. Neošálilo ji, že označil Isaaka za její doprovod, ani ale nečekal, že by mu to prošlo. "Jdeme na místo, které bude plné poldů, agentů FBI a vlkodlaků. Mělo by tam být docela bezpečno. A není role tělesného strážce pod úrovní alfy?"
"Vyhov mi," požádal ji Charles.
Těžce si povzdychla – pak všecko pokazila lstivým úsměvem. "Řekla jsem Isaacovi, aby mě vyzvedl – a že bude osobně odpovědný za moje zdraví a blaho."
"Když jsi věděla, co řeknu, proč mě otravuješ?" zavrčel na ni v hraném podráždění.
Anna se zasmála. "Půjdu se převléct."
"Dej mi vědět, až budeš odcházet," řekl a vrátil se zpět k práci. Kde byl, než ho vyrušila?
Když se od práce odtrhl příště, byla pryč.
"Nechal tě jít samotnou?" Když s nimi nebyl Charles, který ho znervózňoval, byl Isaac uvolněnější, než Anna čekala, ale taky otravnější.
"Jsem s tebou. A kromě toho jsem taky vlkodlak," řekla a ukázala si palcem na hruď. "Nejsem křehká princezna, která by potřebovala ochraňovat."
"Já slyšel něco jiného," namítl Isaac. "Poptal jsem se na tebe. Omega. Můj zástupce tvrdil, že bychom se měli cítit poctěni, že jsi navštívila naše město. Měli bychom tě zasypat dary a pokusit se tě odlákat k naší smečce. Když jsem ho upozornil na to, že bys s sebou vzala Charlese – a ten by mě nahradil – prohlásil, že požehnání omegy vyváží i Charlese."
Anna se zasmála. "Staří vlci. Myslí si, že vědí všechno."
"A pak se diví, že se ho na nic neptám," souhlasil Isaac. "Tak to udělej."
Anna na něj pohlédla a do nosu ji trefila dešťová kapka. Mračna hrozila deštěm a vzduch voněl mokře, do této chvíle ale ani nekáplo. "Udělej co?"
"To svoje voodoo," řekl Isaac. Když si všiml jejího výrazu, otočil se a šel pozpátku, aby viděla, jak komicky se tváří a že obrátil oči v sloup. "Co? Je to z písničky Adama Anta."
"‚Stačí trocha vzrušení, a člověk nemrzne,‘" zazpívala, pak suše dodala: "Není to jeho nejlepší písnička. Co chceš, abych udělala? Omráčila tě kosmickou supermocí omegy?"
"Jo." Isaac se otočil a znovu šel vedle ní. "Moje žádost ale vyzněla fakt hustě, ta tvoje byla jako z kresleného seriálu pro mrňata."
"Vlastně je to spíše antimoc," vysvětlila Anna, když se hustě rozpršelo. "Kdybychom byli v komiksu, byla bych ta osamělá hloupá holka v týmu úžasných, mocných, napumpovaných mužských. Jako neviditelná Sue – neviditelná v tolika ohledech – ve Fantastické čtyřce. Lepší název by byl Fantastická trojka a roztomilá, bezradná dívka, která je v jednom kuse v průšvihu a potřebuje zachránit."
Isaac se zakřenil a jeho tvář se uvolnila, zmizela z ní ostrost, kterou v sobě neustále nosili alfové. "Dokonce ani Jessica Alba nedokázala ze Sue udělat něco víc než obyčejnou fňuknu."
Anna si povzdychla, protože sdílela jeho názor. "Mám ráda filmy o superhrdinech. Přesto byla Fantastická čtyřka lepší než Catwoman – a Catwoman má mnohem lepší předlohu."
"Tak co, kdy mě očaruješ?" zeptal se Isaac znovu.
Zamávala rukama a zahýbala prsty v nejlepší imitaci varietního kouzelníka, třebaže ho svojí mocí zasáhla už ve chvíli, kdy citoval z písně "That Voodoo". Zašklebila se a zachroptěla, pak zcela vážným hlasem, který pochytila od Charlese, řekla: "Považuj se za očarovaného."
Celý blok ušli v přátelském tichu. "Necítím se očarovaný," přiznal.
"A jak se cítíš?" zeptala se.
Isaac udělal ještě tři kroky, pak strnul a zastavil se. "Od proměny jsem nebyl opilý," zašeptal. "Co jsi to se mnou udělala?"
"Nejsi opilý. Nejsi postižený fyzicky ani duševně," ujistila ho Anna.
Sklonil hlavu a protáhl si ruce; potom se otočil a znovu vykročil pozpátku. Anna šla za ním a dávala dobrý pozor, aby do něčeho nevrazil nebo nezakopl. Přemýšlela, jestli to dělá často – a pokud ano, jak se vyhýbá fotkám v novinách s titulky "Místní alfa zakopl o dítě" nebo "Střet vlka se značkou, značka vyhrála".
"Jsem zase sám sebou," řekl a úžasem mu skoro poklesla čelist. "Jsem tu sám." Poklepal si na čelo. "Je noc před úplňkem a já netoužím vyrazit na lov a něco zakousnout." Rychle zamrkal a znovu se otočil, aby mu neviděla do obličeje. Po chvíli řekl: "Mám pocit, jako by můj vlk byl pryč." Jeho hlas zněl trochu ustaraně.
"Ne," odvětila Anna. "Jen cítí... mír. Kdybys chtěl, mohl by ses klidně hned teď proměnit."
"Bože, už se nedivím, že můj zástupce doslova slintal, když jsem mu o tobě řekl," pravil Isaac. "Nebojíš se únosu?" Jeho hlas se trochu změnil. "Slyšel jsem, že tě Charles dostal z dost ošklivé situace." Pohlédl na ni a oči mu zářily žlutě. Dalším důsledkem moci omegy bylo, že dominantní vlci cítili až přehnanou touhu chránit ji.
Kývla. "Charles mě zachránil. Moje první smečka mě proměnila násilím a držela si mě pod palcem. Jedna ze starších vlčic zešílela a její druh doufal, že ji dokážu udržet při smyslech. Když se jich Charles zbavil, ukázal mi, jak se můžu chránit sama." Charles ji naučil znovu si věřit. Ale bez ohledu na to, jak dobře se uměla bránit, věděla, co ji doopravdy chrání před ostatními smečkami toužícími po vlastní omeze. "Kdyby se mě někdo pokusil unést, Charles by ho uštval. Znáš hodně lidí, kteří by byli ochotní to riskovat?"
"Vztek marokova strašáka?" zeptal se Isaac a odfrkl si. "Ne." Na chvíli se odmlčel. "Hlavně pokud ho viděli v boji. Hally tvrdila, že fae neuvidí – že ho jenom vycítí. Charles ale bojoval, jako by ho viděl, jako by přesně věděl, kde je. A nikdy jsem nespatřil nikoho – vlkodlaka, upíra ani nikoho jiného – pohybovat se tak rychle."
"Je to jeho dar," souhlasila Anna. A břemeno. Kdyby nebyl tak dobrý, jeho otec by možná posílal někoho jiného udržovat pořádek mezi smečkami. O tom se ale nemínila bavit. Bylo načase změnit téma.
"Tak, kam jdeme?" Doufala, že do bistra – do malého, omšelého bistra s popraskanými koženkovými sedadly a poškrábanými umakartovými stolky ve špatné imitaci dřeva, kde se káva podávala v bílých hrncích a všechna jídla se smažila na nezdravém tuku: na místo, kde vysedávali poldové, což bylo klišé ze všech filmů nebo knih o policistech.
"Když mi Goldstein zavolal, nabídl jsem, že uspořádáme oslavu v Irském vlkodavovi," řekl Isaac. "Hospodu vlastní smečka. Máme tam velkou místnost právě na oslavy."
Anna se nedokázala ubránit zklamání. "Doufala jsem, že jdeme do bistra."
Isaac se zasmál. "Ve Vlkodavovi lépe vaří a nehrozí, že budeme mít nezvané hosty." Z tváře mu zmizelo pobavení a úsměv, který Anně věnoval, byl napjatý a nešťastný. "Jak jsem říkal, někteří místní strážci pořádku nás nesnáší a rádi by vyprovokovali rvačku, kterou by mohli svést na opilost. Takhle tam budou jenom lidi, kteří pracovali na případu – a většina je příliš nadšená z Lizziiny záchrany, než aby je zajímalo, jak jsme jí dosáhli."
"Neoslavujeme trochu moc na to, že jsme vrahy nechytili?" namítla Anna.
Isaac kývl. "Připomíná mi to dobu na střední. Když jsem byl v prváku, náš fotbalový tým prostě... fungoval. Předtím i potom byli dobří, ten rok ale měli nejen dobré hráče; byli tým. Celou sezónu se nikomu nepodařilo proti nim skórovat, až v poslední hře. Soupeři udělali touchdown ve čtvrté čtvrtině – tribuny šílely. Vypadalo to, jako by tu hru vyhráli, ne ji projeli o nějakých třicet bodů. Povedlo se jim ale něco, co nikdo jiný nedokázal."
"Chápu," řekla Anna.
Isaac blýskl bílými zuby. "Ještě jsme nevyhráli," řekl. "Ale ani jsme neprohráli."
"Ty jsi v týmu nebyl, že ne?" Jeho hlas zněl zvláštně, když o týmu mluvil jako o "nich".
"Ne. Já byl malý šprt, kterého hráči rádi zavírali do skřínky v šatně, když je na uzdě nedržel kapitán. Někdy, když mám fakt špatnou náladu, bych rád znovu potkal Jodyho Weavera a chtěl bych, aby se mě zase pokusil nacpat do skříňky."
Anna se zasmála... pak se zarazila. O fotbalu sice nic nevěděla, její otec a bratr ale byli fotbaloví fanatici. "Znám to jméno. Jody Weaver. Je známý, že?"
Isaac kývl. "Bohatý a slavný – a pořád je to bastard. Což jen dokazuje, že život není fér."
"Když už mluvíme o férovosti," řekla Anna, "slyšel jsi něco o Lizzie? Volala jsem Leslie, věděla ale jenom to, že ji stabilizovali a odvezli na operaci s kolenem."
Isaac zavrtěl hlavou. "Víš víc než já. Nechal jsem Beauclairovi vzkaz v hlasové schránce a pozval ho na oslavu. Řekl bych ale, že nebude chtít odejít z nemocnice."
"Našli jste na ostrově nějaké stopy?" Po rozhovoru s Leslie už Anna věděla, že toho forenzní technici moc neobjevili. Bylo ale možné, že buďto Isaac, nebo čarodějka našli něco, o čem se agentům nezmínili.
Isaac zavrtěl hlavou. "Ne. Vypadalo to, jako by věděli, že to tam prohledají vlkodlaci – celé okolí sklepení polili čpavkem. Našli tam ale nějaké osobní věci, dost na to, aby určili, že Jacoba, Ottena a několik dalších obětí věznili právě tam."
"Kdyby věděli, že se objevíme, odvezli by Lizzie," namítla Anna.
Isaac kývl. "Správně. Asi se připravovali na nejhorší variantu. Zabíjí vlkodlaky. Nechtějí, abychom my zjistili, kdo jsou."
Isaacovo vysvětlení dávalo smysl. Asi měl pravdu. A jestli ne, dozví se ji, až ty parchanty chytí.
Než dorazili k hospodě, začalo doslova lít. Anna si všimla, že s irskými puby v Bostonu je to podobné jako s pizzeriemi v Chicagu: bylo jich hodně a většina nabízela velice chutné jídlo.
Přímo za dveřmi stála dřevěná socha irského vlkodava v životní velikosti. Anna hádala, že je jen o kousek menší než Charles, zato sotva ze čtvrtiny tak statná. Kolem krku jí visela cedule s nápisem VÍTEJ, PŘÍTELI.
Isaac zamával jednou rukou na číšnici, druhou položil Anně na bedra a nasměroval ji k hrubě otesanému schodišti. Na vrcholu, kousek za toaletami, se nacházely dveře s nápisem SOUKROMÁ OSLAVA.
Za dveřmi našli velkou místnost se čtyřmi stoly na trnožích, židlemi a lavicemi a spoustu lidí, z nichž většinu Anna neznala. Z reproduktorů ve stropě se linula keltská hudba a na stolech stály džbány s pivem a vodou.
Dveřmi vzadu vešla dovnitř číšnice. Vložila si prsty do úst a hvízdla. Anna si zacpala uši, sotva jí došlo, k čemu se chystá, přesto ji z pronikavého zvuku zabolely uši. Rázem poznala vlkodlaky, všichni se totiž zašklebili. Kromě Malcolma tu byli ještě další tři.
Rozhostilo se ticho.
"Dobrá, dámy a pánové. Na stolech jsou džbány s vodou a pivem, které budeme až do devíti doplňovat. Pokud budete chtít něco jiného, Isaac slíbil, že zaplatí i to..." Zmlkla, protože místnost vybuchla v jásot. Isaac se uklonil a kývl na číšnici, aby pokračovala. "Opět až do devíti. Potom už si jídlo a pití budete platit ze svého. Projdeme mezi vámi, abyste si mohli objednat. Naší specialitou jsou klobásy a bramborová
kaše, dneska máme ale i dobré dušené a pro zdejší rybu s hranolky byste umřeli. Nechte si chutnat!"
Za hlasitého potlesku odešla a stejnými dveřmi vešli dovnitř dva muži a žena středního věku a začali přijímat objednávky.
Anna se rozhlédla. Přišlo asi třicet lidí – pokud sedm z nich byli vlkodlaci, znamenalo to, že je tu dvacet tři policistů. Což se jí zdálo hodně, dokud jí pohled nepadl na Leslie. Agentka FBI seděla vedle obrovitého muže, který vypadal, že by dokázal cpát lidi do skříněk. Byl dvakrát, třikrát větší než Leslie, a zatímco hovořila se dvěma policisty v civilu, měl ruku položenou na jejím zátylku. Musel to být asi její manžel fotbalista, o kterém se zmínila.
Pokud si s sebou každý přivedl rande, dával počet lidí větší smysl. Zahlédla jednoho z agentů Cantripu, ne Heutera. Jeho jméno začínalo na P. Patrick... Patrick Morris. Mluvil s Goldsteinem. Takže tu nebyli jen policisté. Rozhodla se mu vyhnout, pokud to půjde, jen pro případ, že sdílel Heuterův názor na vlkodlaky.
Leslie vzhlédla, a když spatřila Annu, mávnutím ji k sobě zavolala. Následující dvě hodiny se Anna přesouvala od stolu ke stolu a odpovídala na otázky týkající se vlkodlaků. Během chvilky klidu nabručeně podotkla, že v místnosti je dalších šest vlků – Isaac a pět členů jeho smečky. Tak proč se všichni obracejí na ni?
"Taky odpovídají na otázky," ujistila ji Leslie. "S vámi se ale lépe mluví – ženy nepůsobí tak hrozivě jako muži." Zamyslela se. "Aspoň většina žen – znám několik, které by vyděsily každého s alespoň kapkou zdravého rozumu. Vás je však snadné oslovit. A brzy odjedete. Takže pokud vás urazí, nebudou muset žít s následky."
A tak Anna znovu a znovu vysvětlovala, že se vlkodlaci dokáží ovládat i ve vlčí podobě – jen jsou výbušnější. Ano, všichni vlkodlaci se musí proměnit za úplňku, většina to ale zvládá, kdykoli se jim zachce. Ano, stříbro může vlkodlaka zabít – stejně jako useknutí hlavy a další věci. (Bran považoval za nutné, aby veřejnost nevnímala vlkodlaky jako nezranitelné.) Ne, většina vlkodlaků, které zná, jsou zbožní křesťané a žádný z nich neuctívá ďábla. Jednou odříkala několik veršů z bible, aby dokázala, že může. Podráždilo by ji to, existovala ale stvoření, která nemohla citovat z Písma (ne že by se o tom zmínila).
"Váš manžel je vlkodlak, že?" oslovil ji jeden mladík, když procházela kolem jeho stolu.
"Správně," odpověděla mu.
"Máte někdy sex jako vlci? Je to jiné než normální sex? Líbí se vám to víc?" Zakřenil se na ni a napil se, protože si myslel, že ji dostal. Anna ale vyrostla v domácnosti plné mužů – byl tu její otec, bratr a všichni jeho kamarádi, kteří ji považovali za malou sestru. A její bratr měl spoustu přátel.
"Měl jste někdy sex s matkou?" zeptala se nedbale. "Byl lepší než sex s vaší přítelkyní, anebo dáváte přednost příteli či své kryse?"
Mladíkovi poklesla čelist a muž sedící vedle něj mu uštědřil políček a řekl: "A proto nechodíš na rande, Chucku. Vidíš hezkou holku, a všechno, co tě máma naučila o zdvořilosti, i IQ, které nedokážeš spočítat na prstech, ti vyletí z hlavy – a pak navíc otevřeš pusu. Hrubost nedělá na ženy dojem." Pohlédl na Annu. "Omlouvám se za to, že je takový hlupák. Až za několik hodin vystřízliví, bude ho to fakt mrzet. Je dobrý polda a obvykle..." Pohlédl na muže, který ji urazil, a povzdychl si. "No dobrá. Existuje důvod, proč často nerandí."
"Jak víte, že mám doma krysu?" zeptal se Chuck užasle. Byl úplně namol a patrně mu uniklo všechno, o čem v posledních minutách mluvili: všechno až na krysu, očividně.
Jeho kamarádi se zachechtali a začali si z něj utahovat.
Anna se usmála; nemohla si pomoct – znělo to, jako by mu bylo šest. "Cítím ji z vás." A to začalo další rundu otázek.
Nebyl to zrovna zábavný večer – Anna měla po většinu času pocit, jako by balancovala na laně. Pořád to ale bylo lepší než zůstat zavřená v bytě s Charlesem ponořeným do práce. A nebylo to úplně špatné. Lesliin manžel byl zábavný a chytrý – a nabídl se, že Chucka nacpe do odpadkového koše. Ryba a hranolky byly výtečné a stejně tak i dušené.
Když zájem o vlkodlaky opadl, našla si Anna tichý kout, uvolnila se a sledovala ostatní.
Všiml si jí přítel sprostého Chucka a přišel se ještě jednou omluvit. "Ví, že když pije, zpitomí, proto to obvykle nedělá. Dneska měl ale špatný den, víte? Při našem posledním výjezdu šlo o domácí násilí – chlap zmlátil přítelkyni a pak se pustil i do jejího mrněte. Chuck má malého syna, kterého neviděl, co se jeho bývalá odstěhovala do Kalifornie, tak si to dost vzal."
"I já mám špatné dny," ujistila ho Anna. "Chápu to. Nelamte si s tím hlavu."
Chuckův přítel kývl a odešel.
Na minutu zavřela oči. Kvůli Charlesovi toho minulou noc moc nenaspala a měla vyschlé oči.
Někdo se přiblížil a sedl si naproti ní. Když Anna otevřela oči, spatřila před sebou Beauclaira, který si zrovna naléval sklenici piva.
"Isaac říkal, že vás pozval," pravila. "Nebyli jsme si ale jistí, jestli se objevíte."
"Lizzie je po operaci," řekl a usrkl si piva, jako by to bylo nejlepší víno. "Jsou s ní matka a otčím – a Lizzie bude až do zítřka spát." Dal si větší doušek. "Její matka tvrdí, že za únos můžu já. A protože s ní souhlasím, bylo dost těžké jí protiřečit, proto jsem se stáhl sem."
Anna zavrtěla hlavou. "Nikdy nepřijímejte vinu za cizí zlo. Jsme odpovědní jen za své činy." Kázala mu, proto toho nechala. "Promiňte. Stačí strávit nějaký čas s Branem a začnete chrlit jeho moudra, jako by byl Konfucius. Jak je na tom Lizzie?"
"Má rozdrcené koleno." Zadíval se na hezký obrázek irského hradu na stěně za Annou. "Snad se jim ho podaří spravit natolik, aby mohla chodit, ale s tančením je rozhodně konec."
"To je mi líto," řekla Anna.
"Žije, ne?" řekl Beauclaire a dlouze, pomalu se napil. "To, co jí vyryli do kůže... chirurgové si myslí, že ji toho časem dokážou zbavit. Do té doby jí každý pohled do zrcadla připomene, čím si prošla." Odmlčel se. "Už ví, že nikdy nebude tančit. Zlomilo ji to."
"Možná ne," řekla Leslie. Posadila se na tmavou lavici vedle Anny a kabelku si položila na stůl. "Kdysi dávno mi někdo něco dal – nikdy jsem to ale nepoužila. Asi jsem se bála. Co kdybych to zkusila a nevyšlo by to?"
Otevřela kabelku, chvíli se v ní přehrabovala, pak vytáhla peněženku a z ní čistě bílou kartičku, kterou podala Beauclairovi. Anně připomněla vizitku, místo jména na ní ale stálo DAR.
Beauclaire si kartičku vzal, promnul ji v prstech a tváří mu prokmitl úsměv. "Odkud ji máte?"
Leslie se tvářila nervózně – skoro zahanbeně. "Je pravá, že?"
Kývl a dál si s kartičkou hrál. "To je."
Zhluboka se nadechla. "Stalo se to takhle," řekla a pověděla jim příběh o netvorovi, který žral děti, o dětských snech – a svém štěněti – o odhodlané staré ženě, která věděla o fae, o dluhu a uzavřené dohodě.
"Můžete s ní uzdravit koleno své dcery?" zeptala se Leslie.
Beauclaire zavrtěl hlavou a vrátil kartičku Leslie. "Ne. Ale nezapomenu, že jste mi ji nabídla – a něco vám poradím, jestli dovolíte. Fae, který vám ji dal, to udělal s nejlepším úmyslem. Třebaže se nerozmnožujeme, obvykle žijeme hodně dlouho. Treasach byl velmi starý a velmi mocný. Smrt si ale nakonec přijde pro každého a přišla si i pro něj."
Leslie kartičku schovala a špičkou prstu si utřela oči, aby se jí neroztekla maskara. "Nevím, co to do mě vjelo. Je to hloupé. Setkala jsem se s ním jenom jednou a strávila s ním sotva deset minut, a přesto... nikdy na něj nezapomenu."
"Ne," souhlasil Beauclaire vážně. "Treasach byl úžasný. Básník, bojovník a veselý společník. Jiné, jako byl on, už nenajdete. Nikdo z nás na něj nezapomene. Faeská magie má ale někdy vlastní hlavu. Tu kartičku vám daroval, aby vyrovnal dluh. Mínil ji jako dar a požehnání, po jeho smrti ale přestala být ta trocha magie vázaná jeho vůlí. Použijte ji, nebo ne, jak chcete – ale na nějakou drobnost nebo na něco, co se vyrovná žalu dobrého člověka, který nedokázal ušetřit dítě bolesti ze ztráty štěněte. Jestli si pamatujete jeho slova, použijte je – spolu s jeho dluhem váží jeho magii. Kdybyste ale zašla dál, mohla byste napáchat velké škody."
"Nemáte mezi sebou léčitele?" zeptala se Anna.
"Léčení patří k velké magii a mezi námi zůstalo už jen velmi málo léčitelů – a většině by se dalo věřit ještě méně než Treasachovu daru." Napil se piva a kývl na Leslie. "Moje dcera bude opět chodit, už nikdy ale nebude tančit. Tak to mezi smrtelníky chodí. Vrhají se do života a vycházejí z něj zlomení."
"Přežila," namítla Anna. "Je silná. Bojovala s nimi na každém kroku. Zvládne to."
Beauclaire zdvořile kývl. "Někteří smrtelníci to zvládnou, dokáží překonat strašné věci, které je potkají. A jiní..." Zavrtěl hlavou, znovu se napil piva, pak s tichou prudkostí prohlásil: "Jiní zůstanou zlomení navždy." Pohlédl na ni. "Proč vám to vykládám?"
Anna pokrčila rameny. "Lidé se mnou mluví." Nevěděla, co víc říct, proto se řídila instinkty. "Byla jsem na místě Lizzie, zmučená a vyděšená. Někdo mě zachránil dřív, než mě mohli zabít. Ve srovnání s tím... ztráta něčeho, co milujete, je tragická. Nemyslím si ale, že by vaše dcera patřila k těm, kteří by si řekli, že by bylo lepší, kdyby zemřeli – ne z dlouhodobého hlediska."
Beauclaire se zadíval do sklenice. "Je mi líto, že vás museli zachraňovat."
Opět pokrčila rameny. "Co nás nezabije, to nás posílí, ne?" Vyznělo to trochu neuctivě, proto dodala: "Na škole jsem poznala jistou ženu. Byla chytrá a talentovaná hudebnice a pilně na sobě pracovala. Když přišla na vysokou, zjistila, že to nestačí na to, aby hrála první nebo aspoň druhé housle – a pokusila se zabít, protože musela sedět se třetími houslemi. Bylo to první velké zklamání, které zažila, a neuměla se s ním vypořádat. Ti, kdo žijí ve skutečném světě a přežívají strašné věci, z nich vycházejí silnější a připravení čelit zítřku. Lizzie bude v pořádku."
Beauclaire se zamračil, pak se odvrátil a řekl: "Možná byste ji mohla navštívit a říct jí to."
Nechtěla. Nebyla poradkyně a nerada mluvila o tom, co se jí stalo, s cizími lidmi – dneska večer ji to ale nezastavilo, že? Anna byla v pořádku, protože ji Charles našel a naučil ji, jak být silná. Lizzie bude muset najít sílu sama a Anna nevěděla, kde by ji měla hledat.
"Uvidím, jestli budu moct něco udělat," slíbila zdráhavě. Unavilo ji předvádět se a přemýšlet o věcech, které by nejraději nechala za sebou. "Pokud mě omluvíte, skočím si na toaletu."
Nechala Leslie hovořit s fae a vyšla na chodbu. Dál od rámusu a místnosti plné cizích lidí se hned cítila líp. Zajde si na záchod, sní jídlo, které si objednala, a půjde domů.
Když opustila toaletu, spatřila, že se o zeď vedle dveří opírá agent Heuter. Neměla z toho žádnou radost. Dole v restauraci už nikdo nezůstal – v deset museli zavřít. Takže byla na chodbě vedle místnosti, kde se stále slavilo, s Heuterem sama.
"Jste hrdinka dne," pravil.
Nelíbil se jí tón jeho hlasu, proto se na něj zamračila. "Ne, vlastně nejsem. Omluvte mě."
Zastoupil jí ale cestu. "Ne. Neomluvím. Dneska ne."
Vzápětí ji někdo, kdo tam ještě před chvílí nebyl, zezadu popadl a uspal.