Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 8

8. kapitola
Charles upřeně hleděl na příď, zatímco Malcolm vedl Dacianu kolem jiných lodí a dalších překážek s dovedností skutečného piráta a falešně si přitom hvízdal veselou verzi "The Mary Ellen Carter", písničky o vyzvednutí potopené lodě. Kdyby s nimi byl Bran, určitě by se přidal. Charlesův otec miloval improvizované koncerty, obzvláště s lidmi, kteří si zpívali – nebo hvízdali – písničky Stana Rogerse, i když s ohledem na pasažéry člunu by asi byla vhodnější "The Witch of Westmoreland", Čarodějka z Westmorelandu.
Zvlněný oceán způsoboval, že se Charlesovi převracel žaludek – další důvod, proč neměl rád lodě. Anna klečela na přídi a vykláněla se tak daleko, jak jen mohla, tvář nastavovala větru a její výraz byl tak plný míru, že jí bratr vlk toužil líbat nohy i jiné části těla – jenom kdyby se nepozvracel, sotva by se předklonil.
"Já to taky nesnáším," přiznal Isaac, když přišel ze zadní části člunu. Opřel se o stěnu konzole a mluvil hlasem sotva silným na to, aby se nesl přes zvuk motoru, ne však tak hlasitým, aby ho slyšel někdo jiný. "Jakmile se vyzvracím, jsem v pohodě." Potom zvýšil hlas. "Jsem ale alfa smečky Starého města, sakra, a nemůžu si dovolit blít před bandou cizích lidí. Mohli by ve zvratcích najít kousky toho protivného prodavače, kterého jsem sežral včera v noci."
Charles se na něj zamračil. "Díky za barvitý popis."
Isaac zaklonil hlavu a rozesmál se. "Jsi v pohodě, chlape. Malcolm říká, že pluje na místo, odkud je možné vyrazit prakticky ke všem ostrovům. Břehy taky lemuje spousta opuštěných skladišť, patřila místním podnikům na zpracování ryb, ty ale zkrachovaly. Je tu spousta míst, kde by se dali věznit a mučit lidi, aniž by to kdokoli slyšel. Opravdu vidíš indiánské duchy a mluvíš s nimi?"
"Není na nich nic indiánského," opravil ho Charles. "My prostě věříme, že existují, většina z vás bělookých ne."
Isaac se zachechtal. "Nemůžu uvěřit tomu, že jsi mě právě nazval bělookým. No, asi je to lepší než bledá tvář, to by bylo příliš jako z westernu." Tvář mu zjihla. "Dědeček taky vídal duchy. Když už byl fakt starý, sedával ve starém houpacím křesle z tmavého dřeva a vyprávěl dětem o vrahovi, který strašil v domě, kde vyrůstal, a který mu dělal ze života peklo, ještě než se naučil číst a psát."
"Tihle duchové jsou jiní," řekl Charles. Ano, zavyli ti, kteří ho strašili, pověz mu o duších, udělej nás trochu víc skutečnými pokaždé, když se o nás zmíníš, když nás vidíš, když na nás myslíš. Pověz mu, že duchové lidí, které jsi zabil, se můžou vrátit a zabít tvé blízké, když jsi příliš hloupý nebo neznalý na to, abys přišel na způsob, jak je osvobodit.
Charles musel chvíli počkat, než mohl pokračovat, předstíral proto, že za jeho odmlku může mořská nemoc, a těžce polkl. "Duchové, které vidím já, jsou víc... Příroda skrz ně komunikuje s těmi, kdo mají oči a vidí je, a uši a slyší je. Nikdy nebyli lidmi. Nevidím duchy." Lháři! chechtal se
mu jeden do ucha. "Ne tak jako tvůj dědeček, znal jsem ale několik lidí, kteří to uměli. Není to lehký dar."
"Děda byl statečný starý chlap. No, asi měl kuráž už v pěti letech, když se musel vyrovnat se strašidlem, které nikdo jiný neviděl." Isaac se zakřenil. Slunce už zapadlo a jeho zuby se leskly ve svitu dorůstajícího měsíce. Do úplňku zbývaly dva dny. "Byl stejně odvážný jako já."
Odvážný a hloupý, pomyslel si Charles s povzdychem. "Ty s tou čarodějkou spíš?"
Isaac se zakřenil. "Jasně. A dokonce mi nosí snídani do postele."
Charles měl mladého, houževnatého alfu rád, proto ho chtěl varovat. "Černé čarodějky nejsou důvěryhodné milenky."
"Já vím," řekl Isaac a pohnul rameny, aby si je uvolnil. "Jsem vlkodlak; nemůžu si dovolit být jemný – nikdy bych se ale nezamiloval do ženy, která mučí koťata kvůli nápojům lásky, i když to nedělá v mojí blízkosti. Ona si prostě užívá a já taky – a dal jsem jí to jasně najevo."
"Ženy slyší, co muži říkají," pravila Anna, aniž by se otočila. "Neznamená to ale, že jim věří. S čarodějkami není radno si zahrávat, Isaaku, a dokáží být stejně majetnické jako jiné ženy. Ty jsi pohledný, silný a mocný – nenechá tě jen tak jít."
"Snažíš se mi ukrást muže?" Nevypadalo to, že by Hally měla problém procházet se po houpajícím se člunu. A uměla se pohybovat tiše, protože Charles si vůbec nevšiml, že vstala ze sedadla na opačné straně konzole. Pořád držela v ruce batoh – a pytlíček si tiskla k tváři, jako by obsahoval růži, ne kůži mrtvého chlapce.
Anna nechala ruku na zábradlí, otočila se a bokem se opřela o příď, aby mohla pohlédnout čarodějce do tváře. Na obličeji se jí objevil velký, štědrý úsměv. "Ne. Jenom jsem ho varovala, že není dobré spát s nebezpečnými tvory. Tygři jsou krásní – bez váhání tě ale sežerou."
Čarodějka se zapýřila a její podráždění zmizelo. Anna to s lidmi uměla – včetně Charlese. Bylo dobře, že čarodějka hleděla na Annu, a ne na Isaaka, protože ten taky jasně slyšel, co Anna řekla. A když mluvila omega, vlk poslouchal, a to bez ohledu na to, co si myslel muž. Isaac vypadal, jako by ho uhodila.
"Tygři si musí dávat na vlky pozor," prohlásil Charles, aby jí zabránil pohlédnout na Isaaka.
Hally přimhouřila oči. Připomínala spíše hada než tygra – taky byli krásní, krásní a chladní, a zajímalo je jen vlastní přežití, přičemž zabíjeli jedem, ne zuby nebo drápy.
"Strkáš čenich, kam nemáš, vlku," obořila se na něj, jako by se jí měl bát.
Hally zašla příliš daleko, bratr vlk jí proto pohlédl do očí a ukázal jí, že zabili mnohem mocnější čaroděje, než byla ona – a že by jim nevadilo zabít ani ji.
Polkla, ucouvla a zakopla, protože kvůli vlně ztratila rovnováhu.
"Klidně si užívej," řekl Charles chladně a tiše. "Nikdy ale nezapomeň na to, že Isaac patří mému otci – a mně. Je pro nás důležitý, ty ne. Nezkřivíš mu jediný vlas, jinak si tě najdu a zničím tě."
Zasyčela jako kočka. Když ale neuhnul očima, zmizela nemotorně za konzolou a z dohledu.
Isaac na něj upřel jasně zlatý pohled. Potom naklonil hlavu na stranu a nastavil mu krk. Charles se rychle pohnul, lehce ho kousl a pustil.
Beauclaire je ze zádi sledoval nelidskýma očima a bratr vlk toužil faeského muže naučit úctě stejně, jako právě usadil čarodějku. Měsíc ho poháněl, duchové vyli... Charles udělal půlkrok od zábradlí.
"Udělal sis nepřítele," řekl Isaac měkce a rozptýlil tak bratra vlka. Beauclaire konečně sklopil zrak a okamžik pominul.
"Je černá čarodějka," řekl Charles stejně tiše. "Vždycky jsme byli nepřátelé. Prozatím máme stejný cíl; to je všechno. Pokud si chceš jen užít a víš jistě, že jí jde o totéž, je to v pořádku. Jen si pamatuj – černá čarodějka miluje jenom moc."
Isaac polkl a odvrátil se. "Bílé čarodějky jsou pouze potravou pro ostatní. Hally měla sestru. Zemřela, když jí bylo šestnáct, protože odmítla černou magii. Zničila ji velká, zlá čarodějnice."
Charles kývl. "Toho, kdo přežije, je třeba obdivovat – ale Hally přežila. A postará se, aby vždycky přežila. A ty by ses měl postarat, aby totéž platilo i pro tebe."
Člun zpomalil; motory ztichly. Nebe bylo inkoustově černé, tedy až na stříbrný měsíc a tenký proužek mraků, který přes něj plul.
"Tady," řekl Malcolm zbytečně.
Čarodějka sebrala batoh a pytlíček od Goldsteina a vylezla po hliníkovém žebříku nahoru na rybářskou plošinu nad konzolí. Bylo to nejlepší místo pro čarování – otevřený prostor na přelidněném člunu – Charles si ale byl jistý, že čarodějka věděla, že jí vyvýšená pozice poslouží jako jeviště a ostatní budou její publikum.
Hally se zastavila nahoře na žebříku, z batohu vytáhla malý koberec a rozvinula ho na plošině. Když ho vytřepávala, Charles si všiml, že do něj vyšila kruhy a symboly, které by jinak musela načrtnout křídou. Bylo to chytré a ušetří to spoustu času – a kromě toho tak mohla čarovat třeba i za deště na lodi.
Klekla si na koberec, vytáhla čtyři nebo pět keramických nádobek, které opatrně rozestavěla, jako by jejich rozmístění bylo důležité. Totéž udělala i s osmi stříbrnými svícny s tmavými svíčkami – pravděpodobně byly černé, některé čarodějky ale pracovaly i s červenými. Chvíli věci rovnala a přesunovala. Nakonec postavila doprostřed vysokou svíci.
"Světlo," pronesla čarodějka a svíčky vzápětí navzdory slanému mořskému vzduchu vzplály. Plamínky hořely nehybně, přestože jí vítr cuchal vlasy, které jí unikly z copu. Magie. Neaktivovala ji hlasem, ten byl jen rozptýlením nebo pro efekt. Kouř Charlesovu čichu prozradil, co už věděl – do svíček byla přimíchána lidská krev.
Každá čarodějka čarovala jinak, jak, to záviselo na spoustě věcí: na rodinném zázemí, na tom, kdo byl jejím učitelem – a taky trochu na její povaze. Tato se ráda svíjela a sténala, měla ale ladnost talentované břišní tanečnice a její steny byly zároveň melodické i uchvacující. Charles cítil, jak na jejich člun prší magie, a musel souhlasit s Isaacem: byla opravdu mocná.
Zalitoval, že přece jen nezavolal bílou čarodějku Moiru. Hally ho neděsila, byl ale paranoidní, proto se mu nelíbilo, že se nachází na moři s družkou a čarodějkou světové úrovně, která je – jak Anna nápomocně podotkla – klidně mohla zabít. Naprosto se mu nelíbilo být v cizí moci.
Kdybychom vyskočili nahoru, možná by zaječela a spadla do vody, navrhl bratr vlk, protože ani jemu se nelíbilo být v její moci. Anebo bychom ji mohli prostě zabít a ušetřit ji topení.
Hally vysypala obsah pytlíčku do nádobky barvy slonové kosti ve tvaru žáby s velkýma černýma očima. Hřbet měla otevřený jako svícen nebo květináč. Vešla by se do dlaně. Z batohu vzala lahvičku, zuby vytáhla
zátku a obsah vylila do nádobky. Podle vůně Charles poznal, že jde o brandy, a ne kvalitní. Cokoli s obsahem alkoholu by patrně stačilo.
Prázdnou lahvičku strčila zpět do batohu, vzala nádobku do rukou, podržela ji nad plamenem prostřední svíčky a pokračovala v melodickém zpěvu. Po chvíli dala ruce pryč a nádobka zůstala viset bez hnutí nad svíčkou. Sedla si na paty, zvedla anglicky bledou tvář k měsíci, jehož svit jí zalil i ruce, které se horečnatě třásly asi deset centimetrů nad nádobkou. Byly to teatrální kousky, které měly maskovat důležité části pro případ, že by ji sledoval jiný čaroděj.
Charles se začal odvracet, pak ale zachytil něco koutkem oka a strnul. Ze žabí tlamy se vyvalil temný stín. Stekl na koberec, houstl a tmavl a plnil prostor mezi čarodějkou a svíčkami. Charles se rozhlédl po ostatních, nikdo se ale netvářil ustaraně ani vzrušeně, proto vytušil, že jen on a Beauclaire, který se pomalu zvedal na nohy, stín vidí.
Uprostřed písně a tance se čarodějka zastavila a řekla: "Tma."
Svíčky i všechna světla na lodi zhasly.
Malcolm zaklel, vrhl se ke konzoli a zoufale začal přepínat spínače, pak postavil nohu na první příčel žebříku. Asi chtěl vyšplhat nahoru a vyřídit si to s čarodějkou za to, že mu pokazila člun.
Malcolm byl pod Charlesovou ochranou, proto Charles odstrčil stranou Isaaka (který sledoval čarodějku namísto Malcolma) a věřil, že se alfa vzpamatuje dost rychle na to, aby nespadl přes palubu. Chytil Malcolma za rameno ve chvíli, kdy už byl o dvě příčky výš, a strhl ho zpátky na palubu. Rušit čarodějku nebyl dobrý nápad, pokud jste chtěli zůstat naživu. Malcolm se mu vytrhl a zavrčel. Jakmile si ale uvědomil, kdo ho chytil, zmlkl.
Nahoře na rybářské plošině se rozzářilo tlumené světlo, které je oba rozptýlilo.
"Co to..."
K čertu, pomyslel si Charles, když se světlo zhmotnilo v trojdimenzionální obraz osmiletého chlapce.
Zápach černé magie způsobil, že Charlese znovu ovládla nevolnost, odsunul se proto ze středu člunu, kam až to šlo. Anna studenou rukou stiskla tu jeho. Třásla se. Ne strachy. Ne jeho Anna. Ne, třásla se vzteky.
"Pověz mi, že je to nezbytné," řekla.
"Není," odvětil Charles. Věděl, že Anna nemluví o čarodějce; myslela metodu, kterou zvolila. Směrové čáry byly jednoduché. Sám je nepoužíval, ale nejednou byl u toho. Vyvolat ducha a použít ho jako kompas byly mocné čáry, kterými se chtěla předvést, a byly zcela zbytečné.
"Pověz mi, že si ho nenechá."
"Nenechá," ujistil ji Charles. Sám sice čaroděj nebyl, dědeček ho ale naučil několik věcí. Svých duchů se zbavit nedokázal, protože musel napřed napravit sám sebe, s Jacobem Mottem, kterého tu držela černá magie, ale problémy mít nebude.
"Dobrá," řekla Anna napjatě, věřila ale, že dodrží slovo.
"Jacobe, volám tě," zvolala čarodějka medovým hlasem, který se nesl nad větrem a šploucháním vln. "Jacobe, vzývám tě. Jacobe, jmenuji tě. Poslouchej moji vůli."
Chlapcova postava, která zářila stříbřitým měsíčním světlem, stála se sklopenou hlavou zády k ní a z každé její linie vyzařovala zdráhavost. Charles ale viděl Jacobovu tvář – byla zcela bez výrazu a jeho oči zářily rudě jako oheň.
"Kde tě zabili, Jacobe Motte? Kde obětovali tvé smrtelné bytí?"
Chlapec zvedl hlavu, zadíval se na jihovýchod a ukázal.
"Bez světel plout nemůžu," namítl Malcolm. "Je to nelegální. A taky nechci, aby mě nachytali se svíčkami vyrobenými z lidské krve. Pokuty mi nevadí, do vězení ale nepůjdu."
"Moje magie potřebuje tmu," prohlásila čarodějka půlnočním hlasem.
Beauclair vstal a dotkl se zábradlí. Světla ihned naskočila. Čarodějka se po něm ohlédla a zamračila se na něj.
"Tvoje magie je tma," obořil se na ni fae. "Zbytek jsou jenom levné triky."
Čarodějka ho ignorovala a položila chlapci ruce na ramena. Její hlazení rozhodně nebylo mateřské.
"Díky," řekl Isaac fae.
Malcolm Dacianu otočil, tvářil se ale napjatě, protože musel stát přímo pod skvrnou černé magie, aby mohl člun řídit. Když se směr, jímž chlapec ukazoval, ocitl přímo před přídí, Isaac řekl: "To je ono." Daciana vyrazila.
Malcolm prostudoval mapy, pak zavolal tak hlasitě, aby ho přes hukot motoru a vln slyšeli i lidé: "Vypadá to, že naším cílem bude Long, Georges nebo Gallops Island."
"Co myslíš?" zeptal se Isaac; ostatním řekl: "Malcolm se živí tím, že sem bere lidi rybařit nebo na průzkum. Dělá to už třicetpět let a zná to tu líp než kdokoli jiný."
"Mohl by to být kterýkoli z nich. Na Georgesu je ale přes den spousta lidí, to by mě dost znervózňovalo, kdybych tam chtěl držet živé zajatce."
"A co Long Island?" zeptala se Leslie. "Je přístupný i autem, ne?"
"Ano." Malcolm ztichl. "Na Long Islandu jsou zdravotnická zařízení, kde žije a pracuje spousta lidí. Je tam ale dost míst, kam nikdo nechodí. Míst, kde by se dali schovat lidé, a rozhodně je jich tam víc než na Georgesu nebo na Gallopsu. Staré nemocniční budovy spojují podzemní tunely. Je tam i několik prázdných budov – stará koncertní hala, kaple a další, které patří ke staré nemocnici. Fort Strong se rozpadá a je plný dobrých skrýší. Starý alfa mě tam několikrát nechal vést za úplňku lov. Lovili jsme i na Gallopsu – měli bychom tam zase vyrazit, je tam dost zajíců a páchají velké škody. Pokud si nikdo nevšimne člunů, bude to v pohodě. Nemusíme se tam chovat tiše, protože ostrov je posledních deset let v karanténě. Na Gallopsu je hodně starých armádních budov plných azbestu, na jejich odstranění ale nejsou peníze."
"Náš pachatel se tu dobře vyzná," poznamenala Anna.
"Taky mi to tak vždycky připadalo," souhlasil Goldstein. Vstal, prošel po člunu a zastavil se na místě, odkud měl dobrý výhled na mrtvého chlapce, který je vedl. "Všechna loviště si dobře prozkoumá – a využívá terén jako místní, ne jako někdo, kdo jím jenom prochází."
Goldstein zmlkl a zamračil se na tlumeně zářícího chlapce.
"Je duch?" zeptal se.
Anna pohlédla na Charlese a ostatní ji napodobili.
Čarodějka se na něj taky zadívala a usmála se.
Charles ji ignoroval a snažil se co nejlépe odpovědět. "Není to jeho duše; ta už je pryč. Té se dotknout nemohla." Věřil tomu, věřil, že duši může zničit nebo pošpinit jen ten, komu patřila, přestože se mu duchové vysmívali. Ty jsi pošpinil nás, říkali. Ukradl jsi nám život a pošpinil jsi nás.
Klidně pokračoval a ignoroval hlasy mrtvých. "Ducha tvoří zbytky poskládané dohromady. Vzpomínky v budovách nebo ve věcech – a tady v kůži a ve vlasech."
"Takže to není doopravdy ten chlapec?" zeptala se Leslie Fisherová a z tónu jejího hlasu vyznívalo, že kdyby řekl ano, bez váhání by Hally zastřelila.
"Ne. Dívejte se na něj jako na svetr, který nosil a zahodil," řekl Charles. Byl si docela jistý, že jeho rudé oči byly výsledkem nějakého aspektu čarodějčiny magie.
Leslie na něj pohlédla a jeho napadlo, že kdyby se tak podívala na svoje děti, začaly by se ošívat. Pak kývla a vrátila se na záď – a posadila se vedle Beauclaira, ne na sedadla obrácená dozadu hned za konzolí, ocitla by se tak totiž zády k čarodějce. Nedivil se jí.
Po čase Malcolm řekl: "Není to Long Island ani Georges. Míříme buďto na Gallops, nebo na jiné místo podél pobřeží."
"Není to na pobřeží," řekla čarodějka a zvedla obličej k nočnímu nebi. "Necítíte to? Je to úžasné. Museli to být skuteční amatéři, když tu nechali tolik zbytků." Usmála se a byl to příšerný úsměv, protože najednou vypadala sladce a mladě – a jeho příčinou byla smrt Jacoba Motta a jiných před ním.
"Je to opravdu škoda, že se tolik z nás, tolik čarodějek, bojí vody," řekla Hally Charlesovi. "Jinak bychom se o tom dozvěděly dávno. Využili to místo už dřív, nejen tuto sezónu."
Lovec zaútočil v Bostonu dvakrát, vzpomněl si Charles.
"Na jaře bychom se na Gallops dostávali jenom těžko," řekl Malcolm. "V létě se tam ale dá zakotvit v několika docích. Vezmu nás okolo."
"Teď už víme, kam plujeme," řekl Charles čarodějce. "Nech toho chlapce jít."
"Myslela jsem, že je jen sbírkou vzpomínek," zamumlala. "Starý svetr zahozený po Jacobově smrti."
Charles vyskočil na zábradlí rybářské plošiny. Pokrčil kolena, aby udržel rovnováhu, když se člun po jeho nečekaném skoku zhoupl, a pohodlně si dřepl, když se opět usadil na hladině.
Zadíval se čarodějce do očí, popustil uzdu bratru vlkovi, dal průchod své moci a řekl: "Pusť ho."
Bezděčně uposlechla, jeho nečekaný čin a síla rozkazu jí totiž diktovaly, co má dělat. Zábleskem moci ducha propustila. Pak jí ale pobouřeně poklesla čelist a začala kolem sebe kupit magii.
"Nedělej to," varoval ji Charles, než mohla dokončit, co měla v plánu. "Nebudou se ti líbit následky."
Seskočil k ní a vzal do ruky nádobku ve tvaru žáby. Zbytky zvrhlé magie se pokusily přelézt na jeho prsty, na poslední chvíli ale ucukly před bratrem vlkem. Instinkty mu říkaly, že pouta obsahu nádobky k Jacobovi byla zpřetrhána, spotřebována – a to mu stačilo. Hodil žábu do vody a postaral se, aby se nádobka při pádu převrátila a obsah se vysypal.
Čarodějka zasyčela a vrhla na něj něco, co po něm steklo jako voda. Charles zavrtěl hlavou.
"Opravdu si myslíš, že bych přežil tak dlouho, kdyby mi mohlo ublížit narychlo vymyšlené zaklínadlo?" Nelhal. Jenom kladl otázku. Pokud dospěje k špatnému závěru, nebude to jeho vina. Jeho pověst vycházela z velké části z příběhů, které si o něm lidé vyprávěli. Měl štěstí. Nosil ochranné amulety a chránilo ho i to, že byl vlkodlak, nikdo ale nebyl nezranitelný. Nejlepší ochranou před magií bylo přesvědčit lidi o tom, že je marné na něj takto útočit.
Charles se přehoupl zpátky přes zábradlí a lehce seskočil dolů na palubu. Posadil se na jednu z lavic na přídi, v nichž se zároveň přepravovala návnada, a jeho družka si mu sedla na klín.
Anna ho políbila na čelist a Charles slyšel dychtivé šeptání duchů: Blíž, přitáhni ji blíž, říkali a chechtali se. Sežereme ji, podělíme se o ni.
Je moje, odpověděl bratr vlk. Charles by ji poslal do bezpečí, bratr vlk ji ale objal ještě pevněji. Držel ji a hleděl na měsíc, který mu mírumilovně zpíval.
Charles vyskočil s kotevním lanem na molo, sotva se k němu přiblížili. Dřevěná plošina se zdála dost pevná a kůl, ke kterému lano uvázal, vypadal nový. Zatímco ostatní vysedali, zeptal se na to Malcolma.
"Občas sem zavítá správa parků a potřebuje někde uvázat loď, ne?" zeptal se Malcolm řečnicky. "Proto molo udržují."
"Držte se pohromadě," řekl Charles. "Malcolme, tvým úkolem je chránit agenty FBI."
Leslie se nadechla, ale Goldstein zvedl ruku. "Nevidíme ve tmě a baterky by nás prozradily. Zrovna teď svítí měsíc, ale je oblačno, takže se to může kdykoli změnit. Jsme pomalejší a zranitelnější – a pokud je tohle místo činu, může tu být někdo, kdo střeží nejnovější oběť."
Leslie vytáhla zbraň, zkontrolovala, jestli je nabitá, a vrátila ji zpátky do podpažního pouzdra.
"Pokud se obejdete bez baterek," řekl jim Charles, "umožní nám to uchovat si noční vidění. Neriskujte ale zlomenou nohu. Nevím, jak dobře vidíte – my vlci vidíme ve tmě dost dobře; většina čarodějek si s tmou taky umí poradit..." Pohlédl na Beauclaira.
Fae kývl. "Já vidím dobře."
"Takže je to na vás. Pokud už použijete baterky, snažte se nám prosím nesvítit do očí."
"Mám otázku," řekla Leslie. "Pokud vidíte ve tmě, proč Malcolm tvrdil, že bez světel ostrov nenajde?"
"Protože nepopluju na člunu, který nefunguje, jak má, do nebezpečných vod," odpověděl Malcolm. "Když nevíte, kde přesně jste, můžete narazit na dost ošklivá místa, a její čáry vyřadily z provozu všechny přístroje – GPS, kontrolu hloubky, prostě všecko."
Čarodějka se usmála. "Jak dlouho tu ještě chcete stát a vybavovat se?"
Isaac se dotkl jejího ramene. "Veď nás, Hally."
Fae následoval Isaaka a čarodějku, jejíž bledá pleť zářila do noci jako svíčka. Agenti FBI šli za nimi s Malcolmem v patách. Charles s Annou průvod uzavírali.
Castle Island připomínal park s pečlivě vysázenými stromy a keři. Gallops byl spíše džunglí. Nebyla sice tak hustá jako deštný prales v okolí Seattlu, neuškodilo by ale vzít na podrost mačetu a trochu ho proklestit. Vydali se po pěšinách, které dříve bývaly chodníky a úzkými silnicemi, než je začala znovu pohlcovat příroda. Povětšinou šli do kopce – z vody viděl, že ostrov tvoří jeden dlouhý, úzký kopec. Nebyl moc velký, ani ne čtyřicet akrů, pomyslel si. Nebude trvat dlouho, než najdou místo, kde Jacoba zabili, tedy pokud jim čarodějka nelhala – pokud ho opravdu cítila.
Anna ukázala na základy domu a na něco, co původně bezpochyby byly růžové keře, časem ale zdivočely. On ukázal na jedovatý břečťan a na dva zvědavé zajíce, kteří se jich vůbec nebáli. Lovit zajíce tady na ostrově by bylo dost nudné.
Celý ostrov páchl černou magií. Kdyby měl najít její zdroj sám, musel by ho křižovat sem a tam a doufat, že o něj náhodou zakopne.
Nerad to přiznával, čarodějka ale měla pravdu. Jenom amatéři by po sobě nechali tolik zbytkové moci. Až bude po všem, bude si muset promluvit s otcem o tom, jak to tu vyčistit. Tolik špinavé moci představovalo větší problém než azbest – lidé by tu umírali na obyčejnou rýmu. Škrábli by se o trn a zemřeli na infekci. Spáchali by sebevraždu ze zoufalství, které by jinak necítili.
A tolik zbytků taky mohlo přitáhnout temná stvoření – a v oceánu žili opravdu zlí tvorové, kteří by se mohli na základě podobného pozvání rozhodnout vylézt na břeh. A nejhorší bylo, že takových místo bylo víc, nacházela se všude, kde sériový vrah za ta léta udeřil.
Sally Reillyová, tvrdila Caitlin, když identifikovala způsob, jakým vrahové zohyzdili oběti. Dávalo to smysl. Charles se s ní nikdy nesetkal, otec se ale zúčastnil jedné její "předváděcí akce" a vrátil se domů celý ustaraný, načež poslal Charlese, aby o ní něco zjistil. Tehdy to znamenalo, že musel hodně chodit a telefonovat, nemohl prostě sednout k počítači. Poté co si promluvil s jejím otcem (matka byla mrtvá), několika starými přáteli a dvěma čarodějkami, vrátil se domů a podal Branovi hlášení.
Sally nebyla žádný švindlíř ani amatér, nýbrž schopná čarodějka. Rozešla se s rodinou a rozhodla se trochu jí zatopit – možná dokonce vyvolat nový hon na čarodějnice. Hon, před kterým by se chránila penězi, jež vydělala při televizních vystoupeních, během nichž přesvědčovala veřejnost o tom, že čarodějky existují.
Řekl Branovi, že ji musí zastavit – a potom přestala dělat povyk. Místo toho začala účtovat bohatým lidem horentní sumy za své služby. Zmizela na počátku devadesátých let a on si celou dobu myslel, že se prostě někde usadila, dokud Caitlin s naprostým přesvědčením neprohlásila, že Sally Reillyová je mrtvá.
Sally by klidně udělala něco takového, vymyslela zaklínadlo, které by po sobě zanechalo podobné zbytky, možná zaklínadlo s nesprávnými symboly – a naúčtovala si jmění s tím, že lidé jsou hlupáci a budou zabíjet kuřata nebo kozy.
Zabili ji? Načasování odpovídalo. A pokud jí zaplatili za zaklínadlo, které jim umožňovalo vysávat lidi, určitě cítili potřebu zbavit se jí, protože byla nepohodlným svědkem. A sérioví vrazi nezůstávají na svobodě a nezabíjí tolik let, aniž by chytře odklízeli případné svědky.
Charles položil Anně ruku na záda. Na sobě měla svetr a lehkou bundu, předstíral ale, že cítí její teplo i přes šaty.
Bratr vlk ji chtěl odvést z ostrova a daleko od zabijáků, kteří lovili vlkodlaky a nenechávali po sobě žádný pach, který by mohli sledovat. Charles ale věděl, že by to nešlo. Kdyby se pokusil zabalit Annu do bavlnky, zabil by tím ženu, která ho chtěla chránit mramorovým válečkem na nudle své babičky. Právě do té ženy se zamiloval.
Tak proč před ní schováváš své duchy? zeptal se bratr vlk.
Protože se bojím, přiznal Charles bratru vlkovi, co by nepřiznal nikomu jinému. Žil už velmi dlouho, ale teprve poté, co našel Annu, se naučil bát. Zjistil, že nikdy předtím nebyl odvážný – jen netečný. Naučila ho, že být odvážný znamená mít co ztratit. Bojím se, že o ni přijdu. Že mi ji vezmou – anebo že ji odeženu, až uvidí, co doopravdy jsem.
Mluvil o tom už Beauclaire. Charles si nepamatoval, co přesně fae říkal, jeho slova na něj ale silně dolehla. Lidé tak staří a mocní jako on by neměli dostat někoho, koho by mohli milovat.
Pro Annu by zničil svět.
Anna Charlese spíše cítila, než slyšela, třebaže sundal ruku z jejích zad a nechal ji jít napřed. Ostatní slyšela před sebou, Charles ale znamenal tichou, uklidňující přítomnost za ní.
Ve vzduchu cítila zlo, a to znervózňovalo vlčici. Měla pocit, jako by je něco sledovalo, jako by zlo bylo inteligentní – a nijak nepomáhalo, že přinejmenším jeden z vrahů, po kterých šli, se uměl skrýt před jejich smysly.
Anna bojovala s nutkáním otočit se a vzít Charlese za ruku nebo mu vklouznout pod paži a nechat ho, aby zlo zahnal. Dříve by to udělala, teď měla ale nepříjemný pocit, že by uhnul, jako to skoro udělal na člunu, když mu sedla na klín, než se kontroly ujal bratr vlk.
Možná už ho prostě znudila. Všem říkala, že je s ním něco v nepořádku... ale Bran syna znal a tvrdil, že problém je na její straně. Bran byl chytrý a vnímavý; měla zvážit, že by mohl mít pravdu.
Charles byl starý. Tolik toho viděl a zažil – vedle něj byla obyčejné dítě. Jeho vlk si ji vybral, aniž by se zeptal Charlese. On by možná dal přednost někomu zkušenějšímu. Někomu krásnému a chytrému, kdo...
"Anno?" řekl Charles. "Co se děje? Ty pláčeš?" Předběhl ji, zastoupil jí cestu a donutil ji zastavit.
Otevřela ústa a on se prsty dotkl jejích mokrých tváří.
"Anno," řekl a strnul. "Zavolej svoji vlčici."
"Měl bys mít někoho silnějšího," řekla mu a cítila se mizerně. "Někoho, kdo by ti pomohl, když to potřebuješ, ne mě, kterou jsi musel poslat domů, protože jsem nedokázala snést, co musíš dělat. Kdybych nebyla omega, kdybych byla dominantní jako Sage, pomohla bych ti."
"Nikdo není silnější než ty," řekl Charles. "Může za to skvrna, která tu zbyla po černé magii. Zavolej svoji vlčici."
"Už mě nechceš," šeptala. A sotva ta slova pronesla, věděla, že má pravdu. Bude jí říkat věci, o nichž si myslel, že je chce slyšet, protože byl laskavý. Byly to ale lži. Pravda byla, že uzavřel jejich pouto, aby nemohla slyšet věci, které by jí mohly ublížit. Charles byl dominantní vlk a ti měli potřebu chránit slabší. A on ji považoval za mnohem slabší.
"Miluju tě," řekl jí. "Teď zavolej svoji vlčici."
Ignorovala jeho rozkaz – věděl, že je zbytečné jí poroučet. Řekl, že ji miluje; znělo to pravdivě. Byl ale starý a chytrý a Anna věděla, že když přijde na věc, dokáže lhát a přesvědčit ostatní, aby mu věřili. Věděla to, protože jí lhal právě teď – a znělo to jako pravda.
"Je mi to líto," řekla mu. "Odejdu..."
A najednou se zády opírala o strom a jeho tvář byla jen vlásek od její. Jeho dlouhé, žhavé tělo se od kolenou po hruď tisklo k jejímu – musel se kvůli tomu sehnout. Byl mnohem vyšší než ona, třebaže nebyla malá.
Anna se otřásla, jak jeho teplo začalo pronikat chladem, který ovládl její tělo. Charles čekal jako lovec, čekal, až se zavrtí a pozná, že je doopravdy chycená. Čekal, dokud nepopadla dech. Čekal, dokud mu nepohlédla do očí.
Pak zavrčel: "Neopustíš mě."
Byl to rozkaz, a ona nemusela poslouchat rozkazy. Byla omega, ne jen obyčejný vlkodlak – zároveň to ale znamenalo, že neměla žádnou šanci být dobrá družka.
"Potřebuješ někoho silnějšího," zopakovala Anna. "Abys nemusel tajit zranění. Abys mohl své družce věřit, že se o sebe dokáže postarat, pomoct ti, zatraceně, místo abys ji musel chránit." Nesnášela brekot. Slzy byly slabina, kterou ostatní mohli zneužít, a nic neřešily. V hrudi se jí sbíraly vzlyky a ona od něj potřebovala pryč, než se přestane ovládat.
Místo aby se mu vzepřela, pokusila se zpod něj vyklouznout. "Musím jít," řekla mu do hrudi. "Musím..."
Přitiskl svá ústa na její, žhavě a hladově, a zahřál je stejně jako její tělo.
"Mě," řekl Charles. Jeho hlas byl temný a drsný, jako by vytryskl ze země, a oči měl jasně zlaté. "Potřebuješ mě."
Znovu ji políbil a rukama jí přejel dolů po čelisti a krku na ramena. Přitiskl se k ní boky, přestal ji líbat a vmáčkl jí ztvrdlý úd do rozkroku. Mimoděk sebou trhla a jeho smích byl stejně hluboký jako hlas. Zavrčela na něj, vlčice na vlka.
"Tady jsi, tady jsi," řekl. "Necháš všechnu práci na mně?"
Příliš toho namluvil, když měl jen cítit. Zvedla nohu, přitáhla si ho blíž, lépe naklonila jejich boky a vysoukala se po jeho těle nahoru, aby ho mohla kousnout do klíční kosti. Ostře se nadechl bolestí a pustil ji. Konečně věnoval pozornost jí, ne slovům, proto mohla být něžnější. Olízla železitou krev z rány, kterou mu způsobila, a cítila, jak se jí hojí pod jazykem. Vyhoupla se nahoru a něžně se mu zakousla do šlachy na krku. Tentokrát neměl jeho nádech nic společného s bolestí.
Pohnula boky, otřela se o něj švem na džínách a přitom nasávala opojný pach jeho vzrušení. Chtěla ho cítit lépe, proto mu sklouzla dolů po těle, přitiskla mu otevřená ústa na ztvrdlý úd a laskala ho horkým dechem přes džíny. Bylo to už tak dlouho, co se naposledy jeden druhého dotkli.
Jeho pach sílil: pižmový a lesní, slaný a hořký, s nepopsatelně lahodným podtónem sladkosti.
"Anno," řekl trochu zoufale. "Isaac, Malcolm a pravděpodobně i ten zatracený fae nás slyší."
Otevřela ústa a skousla – ne tvrdě, jen aby ho umlčela a dala mu vědět, že nepřipadá v úvahu, aby ji teď odstrčil.
Charles vydal zvuk, možná smích, ona ale slyšela jen odevzdání, načež jí dovolil, aby ho povalila na vlhkou půdu a rozepnula mu džíny, ať se k němu dostane. Jakmile se dotkla jeho nahé kůže, zběsilá touha trochu polevila, částečně ukojena důkazem toho, že ji chce stejně jako ona jeho.
Jeho kůže byla tak hebká na to, že halila něco tak tvrdého. Jemně ho olízla. Milovala jeho chuť, kterou nyní navíc okořenila mořská sůl. Milovala všechny jeho chutě a zvuky, které vydával, když mu poskytovala rozkoš, milovala to, jak se mu zadrhával dech v hrdle, a jeho trhané pohyby – jeho, který byl vždy tak ladný.
Vzala ho do úst a tím nejprimitivnějším způsobem ho učinila svým, muže i vlka.
"Jsem tvůj," řekl a prstem pod bradou ji donutil pustit ho. "A ty," ruce jí vsunul pod paže, vytáhl ji nahoru a posadil ji na sebe, "jsi moje."
Překážely mu její džíny, proto ji překulil na bok a třemi rychlými pohyby ji zbavil bot, kalhot i spodního prádla. Potom si ji spíše naléhavě než něžně přitáhl zpátky na sebe a vklouzl do ní.
Zavřela oči a přijala slabé pálení, kluzký tlak a teplé tření, které znamenaly, že je její. Potom ji vzal za boky, požádal a ona se pohnula – a přestala úplně přemýšlet.
Nakonec zůstala Anna, zplihlá a pomilovaná, ležet udýchaně na Charlesovi. Když poslední záchvěvy odezněly, začala zase přemýšlet, nejen cítit.
"Opravdu," zašeptala a cítila, jak se červená od palců na nohou až po uši. "Opravdu jsme se milovali, zatímco ostatní poslouchali? Přímo tady venku? Když tu může být nějaký darebák a sledovat nás nebo poslouchat?" Poslední slova doslova vypískla.
Charles se roztřásl smíchy a ona mu nadskakovala na břiše. Cítil se vzpružený a uvolněný jako kočka vyhřívající se na slunci. "Chtěl jsem tě jen donutit, abys zavolala svoji vlčici, aby ti pomohla bojovat s černou magií, která tě nutila o sobě pochybovat." Odmlčel se a jeho uvolnění vyprchalo. "Pochybovat o mně." Pohladil ji po zádech. "Já tě donutil o sobě pochybovat."
Anna mu složila hlavu na rameno a zavřela oči, ale nefungovalo to. Po minutě se bezmocně zasmála. "Nic se nedá dělat, co? Bude lepší postavit se tomu čelem."
Anna se posadila, zvedla hlavu a zavětřila. Cítila jenom rostliny, Charlese, sex a mořský vzduch. "Zlo je pryč," řekla.
Zamračil se, zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Odsud," řekl. "Ne z celého ostrova. Zajímavé." Potom na ni pohlédl a usmál se. "Asi bude lepší, když se dáme dohromady. Ostatní čekají."
Anna vstala a on jí podal své triko. Očistila se, jak nejlépe to šlo, pak mu triko vrátila a nasoukala se do džínů. On byl rychlejší, protože mu stačilo džíny jen zapnout. Zrovna si ometala hlínu z ponožky, když přitiskl triko na strom.
Sledovala ho a přitom si nazula jednu botu a začala oprašovat druhou.
Charles stromu něco pošeptal, byla si jistá, že v rodném jazyce, který používal velmi zřídka. On a Bran byli jediní, kdo řečí, kterou používal lid jeho matky, hovořili, jednalo se o odnož jazyka Ploskohlavých. Jednou jí přiznal, že v něm vyvolává smutek, a s otcem se docela dobře dorozumívali angličtinou, velštinou a řadou dalších jazyků.
Oblečená a obutá si prsty prohrábla vlasy, aby je zbavila listí, trávy, hlíny a případného hmyzu, který do nich mohl nalézt. Charles klesl na koleno, přitiskl triko k zemi... a ta ho spolkla.
Zamumlal ještě něco a vstal. Všiml si, že ho sleduje, a usmál se na ni, jeho tvář přitom byla otevřenější, než v poslední době bývala. "Neoblékl bych si ho," vysvětlil. "A nechat ho tu jen tak ležet, když s námi cestuje čarodějka, mi nepřipadalo moudré. Jabloň ho nakonec vstřebá a do té doby ho bude střežit."
"Už jste hotoví?" zavolal Isaac.
Charles naklonil hlavu na stranu a křikl: "Tak proto ti říkají pětiminutový zázrak."
Anna vykulila oči a poklesla jí čelist. "Nemůžu uvěřit, že jsi to řekl." Zarazila se a přebrala si to. "Povím to Samuelovi."
Charles se usmál a něžně ji políbil. "Neuvěří ti." Potom ji vzal za ruku a vyrazil za ostatními.