Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 6

6. kapitola
Anna zamkla dveře jejich apartmá a sundala Charlesovi obojek, pak ho spolu s vodítkem odložila na stolek u stěny.
"Když je její otec starý a mocný fae, proč ji nedokáže najít?" zeptala se Anna.
Možná nemá správné schopnosti, odpověděl bratr vlk. Anebo ho něco blokuje. O faeské magii toho moc nevím, jenom to, že žádná magie nemá odpověď na všechno. Je to nástroj. Kladivo je dobré, na vytahování hřebíků se ale moc nehodí.
"Dobrá," řekla. "To beru." Zula si boty a prsty si prohrábla vlasy. Byla unavená. "Můžeš mi říct, co je s Charlesem?"
Bratr vlk na ni mlčky hleděl.
"Myslela jsem si to," řekla. "Charlesi, jak ti mám pomoct, když mi to nedovolíš?"
Nemůžeš mi pomoct, odvětil Charles.
Ostře se nadechla. "Ty jsi mi právě zalhal?" Nevěděla to jistě, zdálo se jí ale, že jí neříká pravdu.
Bratr vlk se odvrátil. Charles tě nenechá, abys mu pomohla.
"Nevadí," řekla. "Tak. Taky jsem ti zalhala." Vadilo jí to, moc jí to vadilo.
Až přijde faeský pán, měli bychom mít lidskou podobu, řekl bratr vlk nakonec.
Anna nevěděla, co říct, proto mlčela. Po chvíli se Charles začal měnit zpátky. Nebude mu to trvat dlouho, tak pět nebo deset minut. Díky krvi ploskohlavého šamana, která mu kolovala v žilách, mu proměna zabírala mnohem méně času než kterémukoli jinému vlkovi.
Proměnit se bolelo, a bolelo to ještě víc, když jste se měnili tam a zase zpátky během několika hodin – a Charles na tom nebyl od počátku dobře. Anna cítila, jak trpí – jen slabě, protože by jí nikdy nedovolil cítit celou jeho bolest, když tomu mohl zabránit.
Bylo lepší nechat ho několik minut být, vzdálit se a neriskovat hádku, zvláště když mohli mít v nejbližší době návštěvu. Nechtěla, aby se ocitli zpátky na začátku. Pouto mezi nimi zelo dokořán, což dokazovalo, že je na tom líp, než býval.
Byly čtyři ráno. Zvažovala, jestli se má osprchovat a obléknout – nebo si umýt zuby a jít spát. Do koupelny se ani nedostala. Postel byla pořád zmuchlaná, přesně jak ji předtím nechala, a příliš lákavá.
Vlezla si pod peřinu a zabořila hlavu do Charlesova polštáře. Spíše cítila, než slyšela, když vešel do pokoje. Zastavil se u postele, lehce ji poplácal po zadku a něco v jejím nitru se uvolnilo. "Moc se tu nerozvaluj, Růženko," zamumlal škádlivě a opět se zdál jako dřív. Možná odmítal její pomoc, přesto dělal pokroky, a to navzdory předchozímu rozhodnutí schovat se za bratra vlka. "Brzy budeme mít společnost. Nabídla jsi fae informace, které mu FBI nedá, a on s návštěvou zdvořile nepočká. Pochybuju, že toho moc naspí, dokud nenajde dceru – já bych tedy neusnul."
Počkala, dokud nepustil vodu ve sprše, pak vytáhla hlavu zpod přikrývek. Ne. Charles by neodpočíval, kdyby jeho dítě bylo v nebezpečí. Kdyby měl děti.
Vlkodlačky nebyly schopné děti donosit. Když je zavolal měsíc, proměnily se ve vlky a proměna byla pro formující se dítě příliš krutá. Obrátila se proto na Samuela, který byl doktor, a zeptala se, jestli by nemohla zůstat po dobu těhotenství vlkem. Zbledl a zavrtěl hlavou.
"Čím déle zůstáváš vlkem, tím méně jsi člověkem. Když jím zůstaneš příliš dlouho, není cesty zpátky."
"Jsem omega," namítla Anna. "Moje vlčice je jiná. Mohli bychom to zkusit."
"Pokaždé to skončí špatně," řekl bratr jejího druha chraplavě. "Prosím, nemluv o tom ani s Charlesem, ani s tátou. Poslední případ byl opravdu brutální. Byla tu jedna žena... podařilo se jí schovat se před Branem, dokud nebylo příliš pozdě. Vlkodlak není vlk, Anno, který o mladé pečuje a chrání je. Když jsme ji konečně vystopovali, Charles ji musel zabít, protože v ní nezůstalo nic z člověka, jenom bestie. Našel i jeskyni, ve které si udělala pelech. Porodila, to ano. A pak svoje dítě zabila."
V očích měl divoký pohled plný agonie, změnila proto téma. Měla ale na celou věc vlastní názor – bratr vlk nebyl žádný nemyslící netvor, který by sežral své mladé, a byla si docela jistá, že její vlastní vlčice je ještě něžnější. Zatím ale nebylo nutné uchylovat se k zoufalým činům.
Vlkodlaci vystoupili na veřejnost, už se nemuseli schovávat. Pro páry, které nemohly mít z nějakého důvodu vlastní děti, existovaly jiné možnosti, a ty by mohli využít i vlkodlaci. Zrovna teď nebyl názor veřejnosti na vlkodlaky jednotný, takže by bylo obtížné sehnat náhradní matku. Mohli si ale dovolit počkat, dokud se názor lidí nezmění.
"Dokud se nezmění jejich názor na co?" zeptal se Charles, když otevřel dveře koupelny a ven se vyvalila pára. Okolo pasu měl uvázaný ručník a dalším si sušil dlouhé vlasy.
Nemusela odpovědět, protože někdo zazvonil u dveří. Fae měl zavolat; dala mu Charlesovo telefonní číslo. Očividně se ale rozhodl zastavit se přímo.
Anna se nesvlékla, proto si jen prohrábla vlasy a vydala se ke dveřím. Charles jí zastoupil cestu a upustil ručník na podlahu.
"Ne," řekl.
Obrátila oči v sloup, ale řekla: "Fajn. Počkám na tebe."
Oblékl se rychle, třebaže se nezdálo, že by spěchal, a ona ho celou dobu sledovala. Dívat se, jak se Charles svléká a obléká, patřilo k její oblíbené zábavě – bylo to lepší než balit a rozbalovat vánoční dárky. Vlkodlaci byli všeobecně mladí, zdraví a svalnatí – což byly atraktivní
vlastnosti. Nebyli ale Charles. Ten měl široká ramena a jeho snědá kůže se leskla jako hedvábí a vábila k dotyku. Jeho dlouhé vlasy černé jako noc voněly...
"Jestli toho nenecháš," řekl mírně a zarazil se s trikem přetaženým sotva přes ramena, takže viděla, jak mu hladké svaly mizí v padnoucích džínách, "naše návštěva si ještě nějaký čas počká."
Anna se usmála a přejela mu prstem dolů po páteři. Přitiskla mu tvář k bavlněnému triku a nadechla se. "Chyběl jsi mi," přiznala.
"Ano?" odvětil tiše. Pak ještě tišeji dodal: "Zatím nejsem v pořádku."
"V pořádku, nebo ne," zavrčela tiše, "jsi můj. Raději na to znovu nezapomeň."
Charles se zasmál – byl to krátký, šťastný smích. "Dobrá. Vzdávám se. Jenom na mě neber váleček."
Anna mu stáhla triko dolů a uhladila ho. "Pak nedělej nic, čím by sis to zasloužil." Lehce ho plácla do ramene. "A to je za neúctu k babiččinu válečku."
Otočil se k ní. Zacuchané mokré vlasy mu visely na záda a oči měl vážné, třebaže koutky úst stočil nahoru. "Nikdy bych nezneuctil váleček tvojí babičky. Tvá stará smečka se ze všech sil snažila udělat z tebe oběť, a přesto, když mě ten šílený vlk napadl, chopila ses válečku, abys mě před ním bránila, třebaže ses ho bála. Byla to asi ta nejodvážnější věc, jakou jsem kdy viděl. A bylo to poprvé od chvíle, kdy jsem dospěl, co mě někdo před něčím bránil."
Dotkl se jejího nosu, sehnul se níž...
Znovu se ozval zvonek a tentokrát vyzváněl dlouho, jako by někdo začínal být netrpělivý.
Charles se přimhouřenýma očima zadíval na dveře, jako by to byl grizzly nebo mýval, který mu narušil lov.
"Taky tě miluju," zamumlala Anna, přestože ji vyrušení podráždilo skoro stejně jako jeho. "Pojďme se podívat, co nám může Lizziin otec říct."
Zvonek se ozval znovu.
Charles se nadechl, prohrábl si mokré vlasy, aby z nich dostal nejhorší uzlíky, pohlédl do zrcadla na stěně a strnul.
"Charlesi?"
Zabouchl svoji stranu pouta tak rychle, že zalapala slabě po dechu, přesto ne dost rychle na to, aby nepochopila jeho zoufalé odhodlání: toužil ji ochránit. Charles na ni nepohlédl, a když se znovu ozval zvonek, opustil ložnici.
Zastavila se na místě, kde předtím stál on, před zrcadlem, a snažila se přijít na to, co ho tolik rozrušilo. Slyšela mužské hlasy a taky jeden ženský. Zrcadlo bylo zkosené, zasazené v jednoduchém, ale kvalitním rámu, a jediné, co v něm viděla, byl její vlastní odraz a kus stěny. Nalevo ode dveří koupelny visela originální olejomalba hory. Přímo za ní zakrývaly krajkové záclony krémové barvy okno, za nímž stále vládla noc.
Co spatřil, že ji před tím toužil chránit?
Když vešla do obýváku, Alistair Beauclaire už byl v bytě – spolu se zvláštními agenty Fisherovou a Goldsteinem.
"Napadlo mě," řekl Beauclaire, "že by nám ušetřilo čas, kdybychom se sešli všichni a vyložili karty na stůl. Život mé dcery je důležitější než politika a tajemství." Od fae to bylo šokující prohlášení. Anna nejednala s fae často, přesto věděla, že odmítají komukoli podat jakékoli informace, když tomu mohou zabránit.
Beauclaire pohlédl na Charlese; musel k němu vzhlédnout.
"Vím, kdo jste," řekl Charlesovi. "Možná máte šanci najít ji, ale ne, když budeme zakopávat o tajemství, která nesmíme prozradit." Pohlédl na agenty FBI a vtáhl je do hovoru. "Pokud nám zatajíte něco, co by nám pomohlo najít Elizabeth třeba jen o minutu dřív, budete toho litovat. Budeme tu mluvit o věcech, o nichž nezasvěcení nic neví – a budeme vám důvěřovat, že ty informace použijete k tomu, abyste toho zabijáka zastavili."
Leslie nad hrozbou přimhouřila oči, ale Goldstein ji akceptoval, aniž by hnul brvou, dokonce se mu ani nerozbušilo srdce: vypadal prostě unaveně a ještě křehčeji než posledně.
"Ujišťuju vás," řekl Goldstein Beauclairovi, "že naším cílem je co nejrychleji najít vaši dceru. Kdybychom s vámi nesouhlasili, nebyli bychom tady. Bez ohledu na to, kdo vám co dluží."
Annu napadlo, jak FBI nebo Beauclair zjistili, kde s Charlesem bydlí. Apartmá patřilo malé společnosti, již vlastnila větší společnost a tak dále. A všechny bylo součástí Aspen Creek, s. r. o., což byl marok.
Neohlášeným příchodem dali jasně najevo, kdo tu má moc, že se před nimi nemůžou schovat. Ze strany FBI to byl až příliš agresivní krok: ona ani Charles nebyli podezřelí. Anna proto došla k závěru, že za brzkou ranní návštěvou stojí Beauclaire, který chtěl prosadit svoji dominanci tím, že neohlášeně vpadl na jejich území – a postavil se tak do čela honu za dcerou. Chápala, o co mu jde, na Charlese to ale nebude fungovat, naopak by se mohl stát ještě nebezpečnějším, kdyby se urazil. Charles si nasadil masku, kterou ukazoval veřejnosti, což jí napovědělo, že cítí spoustu věcí, které jí nechce ukázat.
Uzavřel jejich pouto, aby ji ochránil.
Anna se snažila zlobit, aby si nemusela dělat starosti nebo se cítit ublíženě, byl prostě dominantní vlk a to znamenalo, že se staral o to, co mu patřilo. A na prvním místě seznamu stála jeho žena, jeho družka. Proto ji Charles bude chránit před vším, co by ji mohlo, podle jeho názoru, skrz jejich spojení napadnout.
Na něco přitom ale zapomněl. On patřil jí. Byl její. Ubližoval si, aby ji ochránil, a ona mu to zatrhne – ale ne teď. Ne před ostatními. Dobrý lovec je trpělivý.
Charles na Annu pohlédl a ona přimhouřila oči, aby mu dala najevo, že vztek, který cítí, je namířený proti němu. Zvedl obočí a ona vystrčila bradu.
Charles obrátil pozornost zpět k vetřelcům a mlčky ukázal na velkou několikadílnou pohovku před televizí. Sám si přinesl z jídelny dřevěnou židli a postavil ji tak, aby se mezi ním a ostatními nacházel konferenční stolek.
Agenti FBI se posadili na kraj pohovky. Goldstein se zdál spíše unavený než zaujatý, Leslie Fisherová ale Charlese upřeně sledovala; nehleděla mu do očí, nic jí ale neuniklo. Její upřený zájem by Annu rozčílil, v Lesliině pohledu ale nebyl žádný žár. Vypadalo to spíše, jako by pozorovala subjekt v jeho přirozeném prostředí, než aby se kochala pohledem na něj.
Sám Beauclair zapadl do měkké pohovky, jako by ho ani nenapadlo, že by ho mohla omezit, kdyby se potřeboval rychle pohnout. Nikoho tady se nebojím, říkal jeho postoj. Charlesův – seděl uvolněně s pažemi volně založenými na hrudi a bradou lehce zvednutou – říkal: Nudíš mě; buďto bojuj a zemři – nebo se stáhni.
Anna si taky přitáhla dřevěnou židli, postavila ji vedle Charlesovy a sedla si. "Dobrá," řekla a přerušila testosteronový souboj, než mohl doopravdy propuknout. "Kdo začne?"
Charles pohlédl na Beauclaira. "Ví fae, že je někdo už od osmdesátých let loví?"
"Jsme tu, abychom se podělili o informace," řekl Beauclaire a šlechetně rozpřáhl ruce. "Rád začnu. Ano, jistěže to víme. Loví ale jenom nuly, míšence a osamoceně žijící fae. Nikoho, koho by chránila rodina. Nikoho se skutečnou mocí." Jeho hlas zněl chladně.
"Nikoho, kvůli komu by stálo za to riskovat," řekl Charles.
Beauclairův zdvořilý pohled působil jako zdvižený prostředník puberťáka. "Nejsme smečka. Nejsme dobří přátelé. Většinou jsme zdvořilí nepřátelé. Když zemře fae, který neměl moc – ti jsou pro nás cenní prostě proto, že jich zbylo tak málo – rodinu ani významné spojence, pohlíží většina z nás na jeho smrt s úlevou. Za prvé jsme nezemřeli my. A za druhé to nikomu jinému neublížilo a onen fae už neuzavře spojenectví s někým, kdo by mohl být náš nepřítel." Jeho hlas se během poslední věty prohloubil.
"Vadí vám to," řekla Leslie.
Anna měla ráda schopné lidi. Jen málo jich dokázalo číst ostatní tak dobře jako vlci. Leslie byla opravdu dobrá, když Beauclaira prohlédla.
Beauclaire se na Leslie podíval, chystal se něco říct, pak ale zaváhal. Nakonec řekl: "Ano, agentko Fisherová, vadí mi, že jsme nechali toho vraha zabíjet skoro půl století. Kdybych o tom věděl já, něco bych s tím udělal – což byl patrně důvod, proč mě nikdo neinformoval. Byla to chyba a už jsem se postaral o nápravu. Teď ale nezáleží na tom, co mělo být, jen na tom, co je: vrah, který své oběti mučí, než je zabije, unesl moji dceru."
"Víte, po kom nebo po čem jdeme, pane Beauclaire?" zeptal se Goldstein. "Je to fae?"
"Ano. Vím, jaký fae by dokázal vejít do budovy, aniž by po sobě zanechal pachovou stopu, kterou by bylo možné sledovat, a taky se uměl schovat, aby si nikdo nevšiml, že tam je."
"Zvláštní," řekla Anna. "Maskovací čáry na pach nepůsobí."
"Nemůžete skrýt něco, co nevnímáte," souhlasil Beauclaire. "Většina fae, která uměla sledovat pach stejně dobře jako vlkodlak, měla zvířecí mysl – jako obr v ‚Jackovi a fazoli‘. Tito fae se nedokázali schovat před křesťany se železem, kteří nás vyhnali z domovů – proto většina z nich zahynula. Pořád ale existuje několik fae, kteří pachy vnímají, a proto je dokáží i maskovat. A mezi nimi je jen jediný dost silný na to, aby vynesl moji dceru z domu v brašně a vypadal u toho, jako by nesl jenom špinavé prádlo, a to rohatý pán."
Goldstein přimhouřil oči. "Starý termín pro zrazeného muže? Toho asi na mysli nemáte."
"Rohatý," řekl Charles. "Myslíte s parožím?"
Beauclaire kývl. "Ano."
"Lovec Hern?" zeptal se Charles.
"Jako Hern," souhlasil Beauclaire. "Nikdy jich nebylo moc, jen hrstka, o které jsem věděl. Poslední na této straně Atlantiku zemřel v roce 1981, přejelo ho auto ve Vermontu. Řidič byl přesvědčený, že srazil velkého jelena, svědkem nehody byl ale jeden z nás a ten viděl fae, který se v jelenovi ukrýval. Když se nikdo nedíval, tělo jsme ukradli."
"Myslíte si, že je tu ještě další?" zeptala se Leslie.
Fae kývl. "Všechny důkazy na to ukazují."
"Pokud je vrahem fae, proč nezačal lovit jiné fae už předtím, než vystoupili na veřejnost?" zajímala se Anna.
Pokud byl pachatelem fae, vysvětlovalo by to, že je stále aktivní a dostal vlkodlaka, aniž by si toho někdo všiml. Proč si vzal fae za cíl až poté, co se odhalili, to ale nevysvětlovalo.
"Nejsem vrah, abych znal jeho motivaci, paní Smithová," řekl Beauclaire. Důrazem na její příjmení dokázal, že zná jejich pravou identitu – pořád se snažil mít navrch. "Náhody se stávají."
"Říkejte mi Anno," požádala ho přátelsky. "Většina lidí to dělá."
Chvíli na ni hleděl. Charles zavrčel a fae od ní odtrhl oči, pak se podrážděně zamračil, protože ztratil výhodu. Anna ale cítila, že se atmosféra v obýváku uvolnila, protože boj o dominanci byl vybojován.
Beauclaire se Charlesovi uklonil, pak se usmál na Annu a ji napadlo, že ještě nikdy neviděla tak smutný výraz. V tu chvíli pochopila, o co se snaží a proč – byl přesvědčený, že už dceru ztratil. Předtím, v jejím bytě, si to nemyslel, ale něco – možná fakt, že vrahem byl fae – mezitím změnilo jeho názor. Teď už šel po dceřině vrahovi, nesnažil se ji zachránit. Možná proto Charlesovi tak rychle ustoupil.
"Shoda náhod," přiznal Beauclaire, "se ale taky často přeceňuje. Je možné, že nevěděl, co je, dokud nezjistil, že něco takového jako fae vůbec existuje."
Rozhlédl se po místnosti, Anna ale netušila, co hledá.
"Ve viktoriánských dobách," pokračoval nakonec tichým, klidným hlasem, který říkal něco jiného než její čich, "když železní koně začali křižovat Evropu, jsme pochopili několik věcí. Ve starém světě už pro fae nebylo místo – a bylo nás příliš málo. Od roku 1908 až donedávna postupovali Šedí pánové, faeští vládci, tak, že nacházeli fae se vzácnými nebo užitečnými schopnostmi a nutili je brát si lidi a plodit s nimi potomky, lidé se totiž množí mnohem rychleji než my."
O tom Anna věděla, netušila ale, že se to dělo tak dlouho. Z Lesliina výrazu pochopila, že FBI o taktice míšení s lidmi nic nevěděla. Bylo to zajímavé, protože když se Beauclaire zmínil o Šedých pánech, kteří byli rovněž velkým tajemstvím, její výraz se nezměnil.
Goldstein mohl klidně poslouchat předpověď počasí, jeho výraz se totiž neměnil vůbec. Nedalo se říct, co o fae věděl, a co ne.
"Věřili jsme," pokračoval Beauclaire, "že lidská krev je slabší a faeská přetrvá – a lidé se množí tak snadno, dokonce i když mají za partnera fae." Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Moudrost tohoto rozhodnutí nyní přehodnocujeme. Faeští míšenci čelí mnoha problémům. Ostatní fae je většinou neakceptují. A příliš mnoho jich vykazuje... zvláštnosti – velmi častý je výskyt vrozených vad. Vysoké procento míšenců bylo po narození faeskou matkou nebo otcem opuštěno a muselo tak zjistit, kdo nebo co je, samo – občas s katastrofálními následky. A velký počet dětí se narodil zcela lidský."
Charles se opřel. "Jako vaše dcera?" zeptal se tiše.
"Jako moje dcera. Zdědila po mně jen lásku mojí matky k tanci – a každý den musí dlouhé hodiny cvičit, aby dosáhla toho, co moje matka zvládla s naprostou lehkostí." Beauclaire sklopil oči, pak je znovu zvedl k Charlesovi. "Jste starý, ale ne tak starý jako váš otec. Možná dokážete pochopit, proč jsem proti tomuto diktátu bojoval usilovněji než proti čemukoli jinému. Oklamat lidskou ženu jen proto, abych s ní počal dítě, je... nečestné. Ano. A přesto jsem tak získal někoho, koho mám nesmírně rád."
Zhluboka se nadechl, pak pohlédl Charlesovi do očí. Nebyla to výzva, spíše se snažil ukázat, jak vážně to myslí. "Není to moudré," prohlásil Beauclaire úsečně a Anna v jeho hlase slyšela přízvuk blízký tomu, kterým mluvil Bran, když se rozzlobil. "Není moudré dát někomu starému a mocnému něco, na čem mu začne záležet. A já jsem velice starý." Pohlédl na agenty FBI. "Možná dokonce starší než váš otec. O tom jsme spolu nikdy nemluvili."
Leslie fakt, že vlkodlak může být starší než fae – než nesmrtelný starý fae – zaskočil. Goldstein se zatvářil ještě unaveněji, což byla asi taky reakce.
"Nechápejte to špatně," řekla Anna. "Průměrná délka života vlkodlaka je deset let."
"Osm," opravil ji Charles a jeho hlas zněl stejně unaveně, jako Goldstein vypadal. Anna věděla, že ještě loni byla její data správná. Natáhla se a dotkla se jeho stehna, nepodíval se ale na ni. Uvědomila si, že Charles nevěnuje dění v místnosti plnou pozornost. Neustále těkal pohledem k oknům za gaučem. Zamračila se a všimla si, že se v oknech zrcadlí obraz pokoje, protože venku byla pořád tma. Viděl něco v odraze.
"Čtyři z deseti míšenců se dožijí dospělosti," říkal Beauclaire. "Když je nikdo nechrání, jsou oblíbenou kořistí jiných fae. Moje dcera oslaví za dva týdny dvacáté třetí narozeniny."
Anna pohlédla na Charlese. Nezdálo se, že by poslouchal, a ať už viděl v okně cokoli, stále víc ho to vzdalovalo přítomnosti.
"Jakému tanci se vaše dcera věnuje?" zeptala se Anna náhle. "Viděla jsem u ní baletní boty, ale i plesové šaty." Vlastně je neviděla, ne doopravdy, viděl je bratr vlk a pověděl jí o nich.
"Baletu," odpověděl Lizziin otec. "Baletu a modernímu tanci. Jeden její přítel tančí společenské tance a ona mu před několika lety dělala partnerku. Řekla mi, že společenské tance jsou pro zábavu, s baletem to ale myslí vážně." Beauclaire se na Annu usmál. "Když jí bylo šest, převlékla se o Halloweenu za vílí princeznu, měla dokonce i křídla. Tančila po pokoji a já se jí zeptal, proč nelétá. Zastavila se a vážně mi řekla, že křídla nejsou pravá. Při tanci se ale cítí, jako by létala. A ona milovala létání."
Nestačilo to. Charles byl pořád mimo.
Anna se dotkla Charlesovy tváře a čekala, dokud se neodvrátil od okna. "Lizzie Beauclairové ještě není dvacet tři. Miluje tanec. A má ji netvor, který ji bude mučit a zabije ji, pokud ji brzy nenajdeme. Ty jsi její nejlepší naděje." Už nedodala: "Tak se vzpamatuj a začni dávat pozor," věřila ale, že to slyšel v jejím hlase.
Charles naklonil hlavu na stranu, jeho tvář však zůstala nehybná. Aspoň už nezíral na okna.
"Pamatuj si to," řekla Anna důrazně a spustila ruku. "Minulost změnit nemůžeš, tohle ano. Beauclaire odpovídal první; teď je řada na nás. Víme něco, co by mohlo pomoct při pátrání?"
Hleděla Charlesovi do očí, dokud se nepředklonil a krátce nekývl.
"Těla, které policie nachází, jsou pořezaná." Charles se otočil k agentům FBI. "Únosce Lizzie Beauclairové byl cítit černou magií – krvavou magií. Připomnělo mi to čarodějnictví, takže řezné rány na obětech můžou něco znamenat. Fae nepoužívají krvavou magii."
"Na nás nefunguje," řekl Beauclaire, jeho hlas ale zněl nepřítomně. Sledoval Charlese. Nehleděl mu však do očí, ne přímo.
Goldstein řekl: "O tom něco vím." Otevřel aktovku a podal Charlesovi tlustou složku s fotkami. "Většina obětí měla do kůže vyřezané obrazce –
posledních deset let zkoumáme možné spojení s čarodějnictvím nebo s voodoo. Ale čarodějky, které s námi byly ochotné mluvit, nám jen řekly, že něco takového nikdy neviděly. Není to voodoo ani hoodoo. Nejsou to runy. Nejsou to hieroglyfy ani jiné symboly, které se v čarodějnictví používají."
Charles složku otevřel a rozložil fotky na konferenční stolek. Většinou šlo o zvětšeniny nebo detailní záběry, některé byly černobílé, jiné barevné. V levém horním rohu byla bílým perem dopsána jména, data a čísla. Snímky dokumentovaly symboly, roztřepené a na okrajích zčernalé. Některé byly vztekle rozsekané; jiné narušil rozklad těla, do kterého byly vyřezané.
"Lhaly vám," řekl Charles a sklonil se nad jednou fotkou, aby si ji dobře prohlédl.
"Kdo?"
"Čarodějky," řekl Beauclaire. Vzal do ruky jeden snímek, zase ho ale rychle odložil. Na chvíli zavřel oči, a když je otevřel, hořely mu... zuřivostí nebo hrůzou; přesněji to Annin nos nedokázal určit.
"Čarodějné symboly," řekl Beauclaire Goldsteinovi zdvořile a formálně, "jsou obvykle vázané na rodové linie. Já je nepoznám, čarodějky vám ale měly umět říct, ze které rodové linie pocházejí. Na jejich umístění nebo tvaru je však něco špatně... Jsem naživu už hodně dlouho a viděl jsem spoustu věcí. Sám krvavou magii neprovozuju, dost často jsem ale viděl, jak ji používali jiní."
Charles otočil jednu z fotografií tak, aby ji viděl z jiného úhlu, a zamračil se. Vytáhl z kapsy mobil a vyfotil si ji. Potom stiskl několik tlačítek a přiložil si telefon k uchu.
"Charlesi," řekl Bran.
"Nejsem tu sám," varoval ho Charles, aby otec věděl, že je může někdo slyšet. "Poslal jsem ti fotku. Podle mě to vypadá na čaroděje. Co si myslíš ty?"
"Zavolám ti zpátky," řekl Bran a zavěsil.
Goldstein si unaveně promnul obličej. "Nemáme je ukazovat na veřejnosti," řekl. "Můžete mi slíbit, že se ta fotka nedostane na internet nebo do novin?"
"Nemusíte se bát," ujistila ho Anna. "Zavolali jsme odborníkovi."
Než mohl kdokoli cokoli říct, zazvonil Charlesovi mobil. Přepnul ho na hlasitý odposlech.
"Teď už tě slyší všichni," řekl.
Nastala krátká odmlka, pak Bran promluvil: "Na tohle se musí podívat čaroděj. Připomíná mi to symboly, které používají irské klany, něco mi na nich ale nesedí. Některé jsou úplně nesmyslné, jiné jsou špatně vyryté. Bylo by nejlepší, kdyby čaroděj viděl skutečnou předlohu, ne jenom fotky. V magii nejde pouze o vzhled."
"Díky," řekl Charles a bez rozloučení zavěsil. "Takže zná někdo nějakého místního čaroděje, se kterým bychom si mohli promluvit?"
"Já jednu čarodějku znám," řekla Leslie. "Ale je na Floridě."
Charles zavrtěl hlavou. "Jestli budeme muset někoho přivézt, jednoho nebo dva spolehlivé lidi znám. Víte o někom v Bostonu?" Pohlédl na Beauclaira, ten ale zavrtěl hlavou.
"Neznám nikoho, kdo by nám pomohl."
"Když někoho najdeme," řekla Anna, "budeme mu moct ukázat některé z těl?"
"To můžeme zařídit," ujistila ji Leslie.
"Dobrá, zavolejme místnímu alfovi a uvidíme, jestli neví o čarodějce, která by s námi spolupracovala."
Charles vytočil číslo a podal mobil Anně. "Tebe má radši. Zeptej se ho ty."
"Bojí se mě," řekla Anna trochu samolibě.
"Tady Owens."
"Isaaku, Anna," řekla. "Potřebujeme čarodějku."

Agenti FBI odešli zařídit čarodějce přístup do márnice, byla totiž k dispozici nejdříve v deset ráno. Beauclaire prohlásil, že se pokusí najít někoho, kdo by mu mohl říct, jestli neměl rohatý pán, který zemřel v roce 1981, náhodou děti.
Anna počkala, dokud Charles nezavřel dveře. "Co vidíš v zrcadle?" zeptala se.
Zavřel oči a neotočil se, aby na ni pohlédl.
"Charlesi?"
"Některé věci," řekl pomalu, "se mluvením zlepší. A pak jsou tu jiné, kterým mluvením dodáš moc. Tohle patří do druhé kategorie."
Chvíli o tom uvažovala, pak k němu přistoupila. Když se dotkla špičkami prstů jeho zad, zjistila, že svaly má úplně napjaté.
"Nezdá se," řekla pomalu, "že by ti pomáhalo o tom nemluvit." O čem nerad mluvil? O zlu, vzpomněla si. "Je to jako v Harrym Potterovi?"
Otočil hlavu. "Cože?"
"Jako v Harrym Potterovi," zopakovala. "Však víš, nikdo nemluví o Voldemortovi, aby neupoutal jeho pozornost."
Zvážil to. "Mluvíš o knížce pro děti."
"Musím tě donutit, aby ses se mnou díval na víc filmů," řekla. "Tyhle by se ti líbily. Ano, mluvím o knížce pro děti."
Zavrtěl hlavou. "Ne tak docela. Když si některých věcí všímáš, stávají se skutečnějšími. Pro mě už skuteční jsou. Když si jich začneš všímat ty, stanou se skutečnými i pro tebe, a to by nebylo dobré."
Najednou pochopila. Charles jí jednou řekl, že nevyslovuje matčino jméno, aby ji nepřipoutal k tomuto světu, aby jí nezabránil odejít. Duchy, řekl jí, je třeba oplakat a nechat jít. Když je držíš u sebe, ublíží jim to a pošpiní je to.
"Duchové," řekla a on se ostře nadechl a odstoupil od ní k oknu.
"Nech toho," přikázal ostře. Utrhla by se na něj, kdyby si nevzpomněla, jak se o ni bál, když uzavřel jejich pouto.
"Dobrá," pravila pomalu. "Cítíš se ale líp než před naším příjezdem sem. Je to tak?" Pokud se cítil líp, vyrovnával se s tím, co ho trápilo.
Zvážil to. "Ano. Ne dobře, ale líp."
Objala ho zezadu kolem pasu a nadechla se jeho vůně. "Nechám tě být, pokud mi něco slíbíš."
"Co?"
"Jestli se věci začnou zhoršovat, povíš mi to – a povíš to i Branovi."
"To můžu udělat."
"Dobrá." Ometla mu zezadu triko, jako by mu na něm ulpěly žmolky, ve skutečnosti ale její ruce hladověly po teplu jeho kůže. "Spánek, nebo snídani?" zeptala se bryskně. "Máme dvě hodiny, než nás FBI vyzvedne a odveze do márnice."

Malé, plachtou zahalené tělo na stole bylo cítit hnilobou, solí a rybinou. Nic ale nedokázalo úplně překrýt zbytky pachu hrůzy. Podle velikosti těla Anna odhadovala, že se jedná o sedmileté nebo osmileté dítě.
Annu při proměně znásilnili, přeneseně i doslova. Tři roky žila ve smečce vedené šílenou ženou a během té doby jí smrt připadala jako vysvobození, něco, co ukončí bolest. Charles to změnil – a Anna dokázala ocenit ironii, že marokův zabiják, nejděsivější vlkodlak na světě, v ní vzbudil pocit bezpečí a touhu žít.
Bez ohledu na ironii však Anna znala smrt. Márnice jí páchla stejně jako dezinfekcí, latexovými rukavicemi a tělesnými tekutinami. Když do malé místnosti vešli, přidal se ke všemu ještě pach malého chlapce, který by si měl hrát venku s přáteli, místo toho ale jeho tělo neslo známky pitvy.
Bratr vlk zavrčel, ale tak tiše, že si nemyslela, že by ho některý z lidí slyšel. Zase byl vlkem. Anna mu zabořila prsty do srsti na šíji, těžce polkla a snažila se soustředit na cokoli kromě tělíčka na stole. Dokonce i obavy o druha byly lepší než mrtvé dítě.
Charles jí slíbil, že jí dá vědět, kdyby se jeho stav zhoršil – neotevřel ale pouto mezi nimi, dokonce ani natolik, aby s ní mohl ve vlčí podobě mluvit.
"Jeho rodina si ho měla dnes vyzvednout," řekl jim muž, který je pustil dovnitř. Na sobě měl čistý lékařský oděv – buďto mu teprve začala služba, nebo se kvůli nim převlékl. "Když jsem jim vysvětlil, že se vlkodlak nabídl, že se pokusí najít stopy, které nám mohly uniknout, nebylo těžké přesvědčit je, aby ho tady nechali do zítřka."
"Neřekl jste rodičům, že přijdu i já?" ozvala se čarodějka, která vypadala, jako by vystoupila ze sitcomu ze sedmdesátých let – byla středního věku, trochu zavalitá, trochu neupravená, vlasy měla nepřirozeně červené a oblečení jí úplně nepadlo. "Vlkodlak je tu k ničemu, a musím připomenout, že mě prosil, abych přišla – a přesto jste se o mně nezmínil?" Výhrůžka v jejím hlase vymazala veškerý náznak komedie. Anna si nemohla pomoct a představila si Růženku a zlou vílu, kterou urazilo, že ji nepozvali na křtiny.
Anna neměla čaroděje ráda. Byli cítit cizí bolestí a rádi působili problémy. I kdyby ale tato žena čarodějka nebyla, Anna pochybovala, že by ji měla ráda.
Doktor Fuller – Anna tak docela nevnímala, když jim ho Leslie představovala, nasávala totiž pachy márnice, naštěstí ale měl jmenovku – se zamračil. "Jde o konzervativní baptistickou rodinu. Už samotní vlkodlaci pro ni byli trochu moc. Nemyslel jsem si, že by přijali čarodějku."
Čarodějka se usmála. "Asi ne," souhlasila vesele, jako by ještě před okamžikem nebyla smrtelně dotčená.
Isaac Annu varoval, že čarodějka, kterou kontaktoval, je dost labilní. Taky jí ale řekl, že nemá velkou moc, takže škody, které by mohla napáchat, by byly minimální. Pro smečku občas pracovala ještě jiná čarodějka, ta ale byla tajnůstkářská a mnohem nebezpečnější. Žena, kterou jim poslal, Caitlin (příjmení zatajeno), jim poví všechno, co bude vědět, jen aby se předvedla. Ta druhá by si nechala informace pro sebe, aby je později sama použila, nebo jen tak pro pobavení, což by Lizzie nijak neprospělo.
"Povězte jim, že si vážíme jejich spolupráce," řekl Heuter, mladší agent Cantripu, který se objevil, když před márnicí čekali na čarodějku.
Tvrdil, že mu někdo řekl, že se půjdou podívat na tělo, z Lesliina chování (zdvořilého, ale rezervovaného) však vyplynulo, že to nebyla ona.
Goldsteina odvolali na schůzku s někým z bostonské policie, s kým měl probrat jejich případ, takže s Heuterem jich bylo pět. Kdyby jich bylo víc, museli by nechat dveře do místnosti otevřené.
Doktor Fuller stáhl z těla plachtu. "Jacob Mott, osm let. Podle vody v plicích se utopil. Běžci ho našli zrána vyplaveného na pláži na Castle Islandu. Podle rodičů neměl propíchnuté uši, takže mu je musel propíchnout vrah – jen levé ucho ale bylo označené visačkou. Ta je v důkazech."
Anně jeho slova táhla hlavou, jedním uchem dovnitř, druhým ven. Při pohledu na tělíčko před nimi se jí nezdála podstatná. Charles si bude všechno pamatovat – a ona nechtěla.
Ve vodě Jacoba ohlodaly ryby, v té době už mu na tom ale nezáleželo. Ve srovnání s tím, co mu provedli, představovaly škody napáchané rybami jen poznámku pod čarou. Smrt už neměla Annu co naučit, ale umírání... umírání mohlo být tak těžké. A Jacobovo umírání bylo velmi těžké.
Čarodějka se dotkla těla s takovým chtíčem, že ho Anna cítila i lidským čichem.
"Ách," zabroukala a zaskočila tak doktora, který se zarazil při klinickém shrnování faktů. "Byl jsi pro někoho pěkně chutným soustem, co, dítě?" Přitiskla chlapci obličej na hruď a Anna ji toužila popadnout a strhnout ji z něj. Založila si paže na hrudi. Nebylo by moudré rozčílit čarodějku dřív, než z ní dostanou, co potřebovali vědět. Jacoba už nezajímalo, co s ním čarodějka provede.
"Někdo byl pěkně nezbedný," mumlala si čarodějka a přejížděla prsty po řadě symbolů na chlapcově stehně. Zvedla hlavu, pobrukovala si "It's a Small World" a dotýkala se značek na těle. "Na zádech má určitě další," řekla a pohlédla na doktora.
Mlčky kývl a ona Jacoba zvedla a přetočila ho obličejem dolů. I přes svoji obtloustlost byla silná, protože se ani nemusela moc snažit. S mrtvými těly se většinou hůře hýbalo než s živými.
Čarodějka tvrdila, že na zádech budou další, a taky byly. Další symboly, další známky mučení. Anna těžce polkla.
"Před smrtí," řekla čarodějka šťastně. "To všechno mu udělali před smrtí. Někdo sklidil tvoji bolest a tvůj konec, je to tak, maličký? Ale plýtvali, tolik toho vyplýtvali. Nevyznali se v tom, vůbec." Hladila mrtvého chlapce. "Tohle poznávám. Ošklivá Sally Reillyová. Nebyla zrovna talentovaná čarodějka, že? Napsala ale knihu, vystoupila v televizi, napsala další knihy a stala se slavnou. Hezká, hezká Sally se zaprodala a pak – puf, zmizela. Přesně jak by čarodějka, která byla zlá a porušila všechna pravidla, měla."
"Symboly vyryla Sally Reillyová?" zeptala se agentka Fisherová jen trochu ostře.
"Sally Reillyová je mrtvá. Už asi dvacet let, protože ukázala lidem, jak udělat tohle." Caitlin se sklonila, olízla mrtvého chlapce a Heuter se drsně nadechl. "Ale udělali to špatně a nezískali všechno, že? Nechali tu tolik krásné magie, místo aby ji snědli."
"Milášku," zamumlala Anna.
Čarodějka zvedla hlavu. "Co jsi říkala?"
"Zapomněla jsi dodat ‚můj milášku‘," řekla Anna suše. "Když chceš vypadat jako blázen, musíš to dělat správně."
Čarodějka přimhouřila oči, mávla rukama Anniným směrem a pronesla něco, co znělo jako kýchnutí. Bratr vlk odstrčil Annu stranou, trhl
sebou, jako by vstřebal ránu, pak přeskočil stůl a strhl čarodějku od těla Jacoba Motta na zem. Byl to ladný, přesný, téměř kočičí skok, při kterém se Jacoba ani nedotkl, donutil ale Heutera a doktora o několik kroků couvnout.
Anna oběhla stůl, aby se podívala, co se děje, a viděla, jak bratr vlk vycenil bílé zuby – a čarodějka se rázem přestala vzpírat.
"Charlesova babička byla čarodějka a dědeček byl šaman – na opačných stranách rodokmenu," řekla Anna klidně do ticha. "Na něj nemáš. Co kdybys nám teď řekla všechno, co o těch značkách víš?"
Bratr vlk vyloudil z hrdla tiché zavrčení a Anna dodala: "Než se fakt naštve kvůli tomu, co jsi mi chtěla provést." Anna si nebyla jistá, jestli to bratr vlk jenom hraje, nebo chce čarodějku doopravdy zabít, rozhodla se ale pracovat s tím, co se jí nabízelo. Přestože v místnosti bylo málo místa, lidé se srazili do hloučku, takže se mezi nimi a bratrem vlkem nacházel pitevní stůl. Možná se ale chtěli dostat co nejdále od čarodějky.
"Symboly mají zesílit moc toho, kdo je při ceremonii jmenován," řekla čarodějka a její hlas byl vyšší a napjatější než dřív. Do očí jí stékal pot a ona ho mrkáním zaháněla.
"Víš," řekla Anna. "Kdybys mu přestala zírat do očí, možná by nebyl v pokušení zakousnout tě." Caitlin se otočila k Anně a bratr vlk ještě víc vycenil zuby a začal hlasitěji vrčet. "Možná."
"Takže ty symboly mají zesílit moc čaroděje?" zeptala se Leslie nečekaně.
"Ano."
Bratr vlk cvaknul zuby kousek od Caitlinina nosu a čarodějka zaječela, vyskočila a maně se mu vzepřela, než znovu ochabla.
"Vlkodlaci," řekla Anna nedbale, "cítí lži a polopravdy, čarodějko. Být tebou, dala bych si dobrý pozor na to, co říkáš. Teď prosím odpověz na otázku agentky Fisherové. Zesílí ty symboly moc čaroděje?"
Caitlin polkla a mělce dýchala. "Ano – jakoukoli magii. Je jedno, jestli jde o fae, čaroděje, kouzelníka, zaklínače nebo mága. Kohokoli. Můžete si ji uložit na později. Napumpovat ji do nějakého zaklínadla nebo čar."
"V čem se dá uchovat?" zeptala se Anna.
"V něčem s velkou hustotou. V kovu nebo v krystalu. Většinou používáme něco, co se dá nosit na těle nebo snadno přenášet." Zaváhala, pak ale pohlédla na velké zuby bratra vlka a dodala: "K tomu v tomto případě nedošlo. Tyhle symboly mají zesílit magii fae."
"Takže chlapce poznamenala čarodějka," řekl Heuter.
Caitlin si navzdory hrůze z bratra vlka odfrkla a odpověděla, jako by šlo o otázku, ne o konstatování: "Jenom si na ni hraje."
"Co tím myslíte?" Lesliin hlas zněl chladně, jako by vyslýchala čarodějky, které leží na zádech a ohrožují je vlkodlaci, každý den.
"Některé symboly jsou vyryté špatně, jiné nedávají smysl." Její hlas byl plný pohrdání. "Sally zemřela na konci osmdesátých let. Možná je někdo špatně okopíroval. Skutečná čarodějka by vycítila, že je něco špatně, a dokázala by je na místě opravit. Tady si na čaroděje jenom někdo hraje." Caitlin mluvila, jako by na chlapcově životě vůbec nezáleželo, jako by to nejhorší, co Jacobu Mottovi provedli, bylo, že mu do kůže vyryli špatné symboly.
"Pověz nám o Sally Reillyové," požádala Anna. "Pokud je mrtvá, co s tím má společného?"
Čarodějka zaťala čelisti. "S nezasvěcenými o ní nemluvíme."
Bratr vlk vycenil zuby ještě více.
Polkla.
"Jestli ti to pomůže," zamumlala Anna, "známe i jiné čarodějky, a ty nám o ní poví."
"Dobrá," řekla Caitlin. "Sally Reillyová objevila způsob, jak umožnit lidem čarovat. Stačilo jí dobře zaplatit a naučila vás kreslit symboly. Dávala lidem talismany, které jim při čarování – obyčejně šlo jenom o jedno zaklínadlo – propůjčovaly schopnosti skutečných čarodějek. Říkala, že je to jako pustit si kazetu, místo abyste se naučili hrát na housle. Už je to ale dávno, co ji zabili, a většina lidí ztratila buďto symboly, nebo talismany, které jim dovolovaly zaklínadla používat. Tohle bylo použito špatně. Možná tak symboly nakreslila schválně, Sally ale měla pověst, že dodá, co slíbila. Ti lidé si zřejmě mysleli, že si je zapamatovali správně."
Caitlin se zlomyslně usmála. "Čáry nemají rády, když je používají nesprávní lidé; pokud to jde, vzepřou se. Za několik desetiletí je možná tak zkazí, že až do někoho říznou, zabije je to všechny." Pak pohlédla na Charlese a strnula. "Říkám pravdu," bránila se skoro hystericky. "Říkám pravdu."
Svaly na zádech bratra vlka se napjaly a Annu napadlo, že by možná bylo moudré sundat ho z ní, než ho Caitlin doopravdy rozčílí – jednu její část ale těšilo, že se znovu zapojil do honu.
"Spolupracuje, Charlesi," řekla Anna. "Pusť ji, než ji vyděsíš k smrti."
Vlkodlak na Annu zavrčel.
"No tak," řekla mu a klepla ho po čenichu. "To už by stačilo. Nejsi kočka. Nehraješ si s něčím, co se nechystáš sežrat." Nechtěla ho přesvědčit slovy, nýbrž uklidňujícím dotykem.
Bratr vlk z čarodějky skoro elegantně slezl a žlutýma očima sledoval, jak se škrábe na nohy.
"Lepší?" zeptala se Anna, a aniž by počkala na odpověď, položila další otázku: "Odkud víš, že se jedná o ženu? Že si na čarodějku hraje žena?"
Caitlin si roztřeseně uhladila vlasy. "Jen čarodějky jsou dost silné na to, aby dokázaly něco takového."
"Právě jsi řekla, že ten, kdo do chlapce ty symboly vyryl, není čaroděj."
"Opravdu?"
Bratr vlk zavrčel.
"Fakt bych ho už víc nedráždila," varovala Anna. "Zrovna teď z tebe nemá velkou radost." Bratr vlk střelil po Anně pobaveným pohledem, pak se znovu zatvářil děsivě.
Čarodějka si povýšeně odfrkla. Natáhla se, aby se znovu dotkla Jacobova těla, zarazila se ale, když bratr vlk udělal krok vpřed a upřel oči na její ruku. Odtáhla ji a odpověděla: "Tohle mohl vyrýt kdokoli a fungovalo by to. Jenom ze zvyku předpokládám, že šlo o ženu. Znásilnili ho ale, takže šlo patrně o muže, že?"
"A fungovalo to, i když jsou některé symboly špatné?" zeptal se Heuter. Anna se tak soustředila na čarodějku a na bratra vlka, až úplně zapomněla, že v místnosti nejsou sami.
"Cítím, že ano," odpověděla Caitlin. "Sice ne tak dobře, jako kdyby symboly byly vyryté správně, ale fungovalo."
"Které symboly jsou špatné? Jak byste to udělala líp?" Heuterův hlas zněl až příliš dychtivě.
Caitlin na něj chladně pohlédla. Bláznivou matinku z předměstí hrála tak dobře, že Anna snad nikdy v životě neviděla lepší herečku. "Nejsem tu, abych učila FBI čarovat."
Leslie si odkašlala. "Já jsem zvláštní agentka Fisherová z FBI. To je agent Heuter z Cantripu."
"Cantrip," odfrkla si Caitlin pohrdavě. Vytáhla z kabelky vizitku a podala mu ji. "Pokud máte otázky, zavolejte mi na tohle číslo. Nejsem ale Sally Reillyová, agente Heutere. Neplánuju jen tak zmizet, takže vám asi stejně nepomůžu. A ještě vám naúčtuju pořádnou sumu."
Bratr vlk kýchl, Anna se ale neusmála, protože čarodějka znovu přikročila k chlapcovu tělu.
"Měli bychom vědět ještě něco?" zeptala se Anna.
Caitlin pohlédla na stůl. "Sex není součástí rituálu." Našpulila rty. "Nevím, jestli to pomůže."
"Vrah drží oběti nějaký čas při životě," řekla Leslie. "Obvykle sedm dnů. Někdy víc, někdy míň. Je to důležité?"
Caitlin se zamračila. "To je pravděpodobně důvod, proč magie fungovala, i když ji popletl. Vyřezal do obětí symboly a nechal je působit – jako když dusíte maso, víte? Na mírném plameni neuvaříte rychle, stačí ale mít dost času." Zafuněla. "Možná s nimi měl sex, protože ho čekání znudilo. Jestli jsme skončili, ráda bych šla. Za půl hodiny mám schůzku."
Leslie jí podala vizitku. "Kdyby vás napadlo ještě něco, zavolejte mi, prosím."
"Jasně," řekla Caitlin. Pak se otočila k Anně a povýšeně se usmála. "Povím Isaacovi, co mi tvůj vlk provedl. Nebude z toho mít radost."
"Pověz mu, že mu za to koupím večeři v Irském vlkodavovi," opáčila Anna a podržela jí dveře.
Annina klidná reakce Caitlin zklamala. "Je alfou smečky Starého města a je mi něco dlužný. Budeš toho litovat."
"A ty přijdeš pozdě na schůzku, pokud si nepospíšíš," nabádala ji Anna.
Čarodějka se zamračila, obrátila se na podpatku a vypochodovala ven ze dveří. Ještě nezmizela z dohledu a doktor Fuller už převrátil chlapcovo tělo zpátky na záda a ochranitelsky ho zakryl. "Ta..." Chvíli koktal a snažil se uklidnit.
"Existuje důvod, proč nemáme čarodějky rádi," řekla Anna, když si byla jistá, že je Caitlin z doslechu. "Vím, že vás to zneklidnilo. Jacobův vrah ale drží další oběť. A ta pravděpodobně stále žije. A něco z toho, co nám čarodějka řekla, by nám mohlo pomoct Lizzie Beauclairovou najít."
Myslí si, že Sally Reillyovou zabily čarodějky.
Anna pohlédla na bratra vlka. Jejich pouto druhů bylo pořád zmrzlé jako nanuk v Antarktidě, přesto slyšela v hlavě jeho hlas.
"Ty si myslíš něco jiného," řekla.
Vlk na ni hleděl očima šamana, Charlesovýma očima, pak je zavřel a otřásl se, jako by si chtěl vyklepat z kožichu vodu. Myslím, že dala zaklínadlo vrahovi a ten nechtěl, aby mluvila. Čarodějky nebyly jediné, kdo si ji přál vidět mrtvou.
"Anno?" zeptala se Leslie. "Co říká?"
"Nic, co bychom mohli dokázat," odvětila Anna. "Bylo by ale zajímavé zjistit, jestli Sally Reillyová nezmizela v roce, kdy se nenašly všechny oběti."
"O Sally Reillyové nic nevím," namítla Leslie. "Ani o jejím zmizení."
"Čarodějnice a fae zároveň," řekl Heuter a jeho hlas zněl uchváceně a taky trochu vzrušeně.
V malé pitevně s mrtvým chlapcem na stole připadalo Anně jeho vzrušení nechutné.