Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 2

2. kapitola

Zvláštní agentka Leslie Fisherová hleděla z okna na centrum Bostonu. Měla krásnou vyhlídku na brzké ráno ve městě. Provoz byl stále řídký, a třebaže brzy zhoustne, jak se lidé vydají do práce, nedostatek míst k parkování způsoboval, že nebyl tak šílený jako v Los Angeles, kde sloužila posledně. Jako agentka FBI se musela každých několik let přestěhovat, ať už chtěla nebo ne, Boston ale vždy považovala za svůj domov.

Hotel byl starý, drahý a elegantní. Stěny konferenční místnosti zdobily vkusné pruhované hedvábné tapety v autentickém viktoriánském stylu a dominoval jí velký mahagonový stůl s polstrovanými židlemi, které se hodily spíše do jídelny než do kanceláře. Jednalo se ale o hotel, takže mu navzdory výzdobě scházelo cokoli osobního, co si dokázalo najít cestu přes vládní jednotvárnost i do její kóje v kanceláři.

Měla se tu setkat s konzultantem. Občas se jednalo o dokonale nevinného počítačového šprta nebo účetního, ze zkušenosti ale věděla, že obvykle šlo o darebáka, který uzavřel dohodu s těmi hodnými, aby mohli chytit ještě větší darebáky: znamenalo to odměnit malého zločince, aby mohli být zastaveni velcí netvoři.

Za poslední měsíc zemřelo pět lidí: stará žena, dva turisti, obchodník a osmiletý chlapec. Na lov se vydal masový vrah. Viděla chlapcovo tělo, a aby chytila jeho vraha, sešla by se třeba se samotným satanášem. Za dobu, kterou strávila u FBI, už jednala s bývalými překupníky drog, nájemným vrahem, který si odpykával doživotní trest ve vězení, i s řadou politiků (z nichž někteří by si měli odpykávat doživotní trest). Jednou se dokonce radila se samozvanou čarodějkou. Když o tom teď uvažovala, asi se jí tehdy dost nebála.

Dneska si měla promluvit s vlkodlaky. Neřekla by, že se někdy s nějakým vlkodlakem setkala, takže by to mohlo být zajímavé.

Zadívala se na stůl, ke kterému se měli posadit.

Kdyby se sešli v kanceláři FBI nebo na policejní stanici, její strana by byla ve výhodě – její strana, která bojovala za zachování práva a pořádku. Sejít se s lidmi na jejich území, v kanceláři nebo doma, znamenalo vzdát se výhody, na druhou stranu tak ale někdy získala informace, které by jí lidé nedali, kdyby se necítili pohodlně a bezpečně. Zvláštní bylo, že ve vězení byl ve výhodě vězeň, obzvláště když s sebou jako parťáka měla nervózního zelenáče.

Hotely představovaly neutrální území – proto se měli sejít tady namísto v kanceláři.

"Proč já?" zeptala se včera, když jí šéf oznámil, že půjde sama. "Myslela jsem, že s ním promluví celý tým."

Nick Salvador se ušklíbl a nepohodlně rozvalil své velké tělo za pracovním stolem – kde trávil tak málo času, jak jen mohl. Raději byl venku na ulici. "Jsme v prdeli," řekl, což říkal pokaždé, když šlo o politiku. Jakmile Leslie převeleli do Bostonu, na dně zásuvky v pracovním stole našla přilepený seznam Nickových hlášek, který si nechal její předchůdce podle ručně připsané poznámky odfaxovat z Denveru, kde předtím Nick sloužil. Jednalo se o celou stránku nadávek a kleteb a "Jsme v prdeli" stálo na prvním místě. Ne že by Nick neuměl jednat s nadřízenými; prostě to dělal nerad.

"Podal jsem žádost a doneslo se mi, že budeme jednat s Adamem Hauptmanem. Konzultanta dělá často – několikrát dokonce vedl přednášky v Quantiku. Napadlo mě, že bychom mohli získat informace, které by nám pomohly s případem, a možná ještě něco navíc." Otočil židli a kolenem zavadil o plátěnou sportovní tašku. V kanceláři jich měl několik. Leslie měla tři a v každé věci potřebné pro určitou práci. Její byly odlišené barevně; Nickovy byly očíslované. Dávalo to smysl – čísel bylo víc než chlapských barev (jeho tašky měly barvu khaki, khaki a znovu khaki) a on potřeboval víc tašek než ona, protože měl větší rozsah povinností. Ona kupříkladu nemusela mít připravený oblek, protože nehrozilo, že by ji předvolali, aby vystoupila před kamerami nebo před Kongresem.

"Hauptman má dobrou pověst," řekla Leslie. "Kamarád se jedné jeho přednášky zúčastnil a prý byla informativní, a navíc zábavná. Takže co se stalo?"

"Včera ráno mi volali, že Hauptman není k dispozici – vzpomínáš na tu stvůru, kterou minulý měsíc vylovili z řeky Columbie? Ukázalo se, že ji zabili Hauptman a jeho manželka, hlavně teda jeho žena – ale to je jenom pro nás." Nešlo o tajnou informaci, na druhou stranu ale bylo lepší nešířit ji dál. "Prý to dost odnesla a on ji nemůže nechat samotnou. Hauptman nám ale za sebe našel náhradu, někoho s vyšším postavením. Na schůzku však nesmí přijít víc než pět lidí – a musí proběhnout na neutrálním území. Nemáme žádné jméno ani další oficiální informaci." Nešťastně našpulil rty.

Nick Salvador měl nejlepší pokerovou tvář, ve společnosti lidí, kterým věřil, se mu ale na ní objevovaly všechny myšlenky. Leslie se to líbilo,

ráda s ním pracovala, protože byl chytrý – a nikdy se k ní nechoval jako k symbolické černošce v týmu.

"To není tak špatné," podotkla.

"Špatné je, že náš vlkodlačí poradce má ‚vyšší postavení‘ – zajímá se o něho proto víc lidí než jenom FBI," vysvětlil.

"Hauptman je alfou nějaké smečky ve Washingtonu, ne?" Leslie našpulila rty. "Myslela jsem, že neexistuje nikdo výše postavený než alfa."

"To si mysleli všichni," souhlasil Nick. "Nevím, o co tu jde, ale informovali mě, že se naší párty zúčastní dva tripeři."

Tripeři, tak říkal Nick agentům CNTRP. Byl to akronym pro Combined Nonhuman and Transhuman Relations Provisors, čili Dohlížitele na styk s nelidmi a translidmi, což byla nová agentura, která jednala výhradně s rozličnými nadpřirozenými tvory. Říkalo se jí "Cantrip". Nick jim říkal tripeři, protože mu zkratka připomínala slovo "trip", tedy zakopávat, a přesně to dělal, kdykoli se mu řečení agenti vnutili do vyšetřování. Zakopával o ně.

"Chtěli mi sem dokonce poslat dva agenty z národní bezpečnosti, ale to jsem zatrhl." Nick se zamračil na telefon, jako by byl příčinou jeho podráždění. "Zvláštní agent Craig Goldstein vyšetřoval tři předchozí úmrtí spojená s naším vrahem, a protože právě uzavřel případ, vyrazil z Tennessee, aby nám pomohl." Osobně se s Goldsteinem nikdy nesetkala, věděla ale, že Nick ano a že ho má rád – což jí jako doporučení stačilo. "Chci, aby si promluvil s tím vlkodlakem. Chtěl jsem, aby ho doprovodili dva moji agenti, ale přehlasovali mě. Schůzky se tak zúčastní dva tripeři, jeden agent národní bezpečnosti," hlas mu zledovatěl, "kterému do našeho případu vůbec nic není, Craig a ty."

"Proč já?" zeptala se. "Mohl by jít Len. Tak bys mohl do celé věci zapojit i policii." Len patřil k bostonské policii a spolupracoval s jejich oddělením. "Anebo Christine – ta pracovala na více případech sériových vrahů než já."

Nick se opřel a znehybněl, jako by vtáhl všechnu energii do sebe. Dělával to, když našli dobrou stopu vedoucí k podezřelému. "Ozval se mi přítel, aby mě varoval. Zná Hauptmana – a co víc, Hauptman ví, že se přátelíme. Hauptman mu volal a dal mu nějaké další informace."

Leslie zvedla obočí. "Zajímavé."

"Že ano?" Nick se usmál. "Hauptman mému příteli řekl, abychom dobře zvážili, koho pošleme. Chce to prý někoho klidného, kdo umí dobře číst řeč těla a není agresivní."

Pohlédl na ni a ona kývla. "Takže ani Lena, ani Christine." Len byl chytrý, ale rozhodně ne klidný, a Christine byla neuvěřitelně soutěživá. Leslie se o sebe uměla postarat, necítila ale potřebu to lidem dokazovat.

"A ani já," přiznal Nick. "Nejlépe se na to hodíte ty a Angel, a Angel je příliš velký zelenáč, než abychom ho poslali proti darebákům bez zálohy." Angel právě dorazil z Quantika.

"Budu si dělat pečlivé poznámky," slíbila.

"Dělej," řekl Nick. Nervózně pohyboval prsty, což dělával, když přemýšlel mezi přáteli – vypadalo to, jako by dirigoval hudbu, kterou slyšel jen on.

Leslie čekala, víc ale neřekl.

"Proč se vlastně tak snažíme, abychom s tím vlkodlakem dobře vycházeli?" zeptala se.

Nick se usmál. "Hauptman mému příteli řekl, že lidé, se kterými se máme sejít, by nám mohli víc než jenom poradit, pokud pošleme někoho, komu by mohli důvěřovat."

"Lidé?" Leslie se předklonila. "Víc než jeden?"

"Hauptman řekl ‚lidé‘. Není to oficiální, takže jsem neviděl důvod se o tom zmiňovat."

Nick uměl velmi dobře spolupracovat. Spolupráce vedla k vyřešeným případům a darebákům za mřížemi. Spolupráce byla novým mottem – a fungovala. Když ale Nicka někdo vytočil, jeho ochota spolupracovat... vzala za své. V soukromí se triperům možná vysmíval, při řešení případů mu ale zas tak nevadili. Národní bezpečnost ho ale uměla namíchnout pořádně, její agenti totiž měli tendenci zapomínat, že na území Spojených států spadají teroristé pod jurisdikci FBI. Nick jim to, kdykoli to bylo nezbytné, s nesmírnou potěchou připomněl.

"Byl bych velmi rád," řekl Nick, "kdybychom mohli našeho konzultanta nebo konzultanty využít přímo v poli."

"Bylo by zajímavé vidět, co vlkodlak dokáže na místě činu," řekla Leslie zadumaně. Z toho, co o vlkodlacích věděla, by to bylo jako mít po ruce honícího psa, který umí mluvit – namísto forenzních techniků.

Nick odhalil rovné bílé zuby v srdečném úšklebku. "Nechci vidět žádné další utopené dítě s dobytčí visačkou v uchu. Pokud toho vlkodlaci můžou docílit, zlanař je, prosím."

"Rozkaz."

Leslie se opřela dlaněmi o hotelový konferenční stůl. Krátké pěstěné nehty měla ošetřené průhledným lakem, který se leskl stejně jako dřevo pod jejíma rukama. Teritoriální práva byla důležitá. Měla titul z psychologie a antropologie, pochopila to ale už ve chvíli, kdy se slečna Nellie Michaelsonová vydala lovit štěňata na dvorek paní Cullinanové.

Dorazila brzy, protože si tak mohla přivlastnit neutrální území. Byla to jedna z věcí, které z ní dělaly dobrou agentku – dbala na detaily, díky nimž mohla získat výhodu nad netvory – hlavně nad těmi s velkými, ostrými zuby.

Poté co na ni Nick celou věc předchozího dne hodil, si nastudovala spoustu věcí.

Vlkodlaci prý byli ubohé, utiskované oběti nemoci, lidé, kteří využívali své neštěstí k tomu, aby pomáhali jiným. David Christiansen, první člověk, který se přiznal k tomu, že je vlkodlak, se specializoval na záchranu rukojmí z rukou teroristů. Skutečnost, že byl neuvěřitelně fotogenický, s tím určitě neměla nic společného. Lesliina nejstarší dcera měla na dveřích pokoje plakát se slavnou fotkou Davida držícího v náruči zachráněné dítě. Ostatní vlci, kteří se přiznali k tomu, co jsou, byli hasiči, policisté a vojáci: všichni do jednoho to byli dobří lidé.

Na sto honů z toho cítila propagandu. Ne že by se jednalo o lež, ne úplně. Jednotka Davida Christiansena měla mezi lidmi, se kterými Leslie mluvila, velmi dobrou pověst. Jeho lidé dokázali splnit úkol s minimálními ztrátami na obou stranách a v tom, co dělali, byli dobří. Nenechali se najímat od darebáků. A právě proto přistupovala Leslie k celé věci nezaujatě – zároveň ale byla od přírody opatrná, proto si do zásobníku pistole přidala dvě (narychlo pořízené) stříbrné kulky.

Otevřely se dveře. Když se otočila, spatřila, že do místnosti vešla mladá žena, která vypadala, jako by pořád měla chodit na střední. Leslie se tak cítila pokaždé, když se setkala s novými rekruty z Quantika. Dívka si stáhla nazrzlé hnědé vlasy do pevného copu, aby vypadala starší, nevyvážilo to ale poprašek pih na bledých tvářích ani nevinné, medově hnědé oči.

"Ach, ahoj," pozdravila dívka vesele a v hlase jí zazníval slabý chicagský přízvuk. "Myslela jsem, že tu budu první. Jdu trochu brzy."

"Ráda si předem prozkoumám terén," odvětila Leslie a mladší žena se zasmála.

"To chápu," ujistila ji a zakřenila se. "Charles je úplně stejný."

Charles byl asi její partner, pomyslela si Leslie. Museli být od Cantripu. To dítě nemohlo být vlkodlak – podle internetu sice několik vlkodlaček existovalo, smečky se k nim ale chovaly velmi ochranitelsky. Tuhle by nikdy neposlali mezi federály. Vlastně by ji ani ona nenechala o samotě.

"Tak proč tu váš Charles není?" Předhodil ji vlkům. Toužila mu za to zvalchovat záda – a to se s ním ještě ani nesetkala. Co kdyby tu na to děvče čekal vlkodlak, a ne agentka FBI?

Dívce se po tváři rozlil široký úsměv, kterým vzala na vědomí její pohoršení a shledala ho zábavným. "Prohrál sázku, takže musel jít všem koupit kávu. Vůbec se mu to nelíbilo. Asi bych si to neměla tak užívat, ale někdy mám neuvěřitelnou radost z toho, když chlapa vytočím; vy ne?"

Leslie se překvapeně zasmála. "To si pište," souhlasila, pak se obezřetně nadechla. Tahle se jí dostala pod kůži – ve službě se nikdy nesmála. Znovu si druhou ženu změřila. Vypadala jako puberťačka oblečená do na míru šitého šedého proužkovaného kostýmku, který ale působil spíše jako převlek než skutečný oděv.

"Vsadím se," řekla Leslie, protože se rozhodla ověřit si jisté tušení, "že nebezpeční mužští se můžou přetrhnout, aby se ujistili, že si nenakopnete palec."

Poznala, že má pravdu, když se žena namísto zahanbení povýšeně usmála. "A já dávám dobrý pozor na to, aby se přitom chovali náležitě slušně."

"Ha," řekla Leslie vítězoslavně. "Věděla jsem, že dokonce i Cantrip má dost rozumu na to, aby nepředhodil vlkům chutný zákusek. Zvláštní agentka Leslie Fisherová, FBI, oddělení těžkých zločinů."

"Já jsem dneska Anna Smithová." Dívka se lítostivě usmála. "Nejsem z Cantripu. Obávám se, že jsem jedním z vlků. A co hůř, Smithová není moje pravé jméno. Říkala jsem, že je to směšné, ale Charles tvrdil, že bude lepší, když si vybereme okaté jméno, než abyste vy nebo národní bezpečnost obtěžovali nějaké ubohé Washingtonovy, Adamsovy nebo Jeffersonovy."

Agentka FBI byla jiná, než Anna čekala, ale ne zas tak jiná. Byla chytrá, dobře oblečená, sebevědomá – v tom se televize a film nemýlily. Anna se od své proměny naučila dobře soudit lidi. Řeč těla a pach nelhaly. Svým odhalením ji překvapila, ale ne vyděsila, což nahrávalo jejich šancím na spolupráci.

Zvláštní agentce Leslie Fisherové se prohloubily jemné vrásky kolem očí barvy hořké čokolády a na okamžik tak dala najevo, jak dominantní ve skutečnosti je. Možná jí bylo kolem pětačtyřiceti, dobře střižené sako ale zakrývalo svaly.

Její oči říkaly, že je nepoddajná. Houževnatá jako hlídací pes – a nejen po fyzické stránce. Anna odhadovala, že kdyby byla vlk – a muž – zastávala by druhé nebo třetí místo ve smečce. Alfou by nebyla, protože jí scházela agresivní teritorialita, která protlačila dominantní vlky do čela smečky, rozhodně by ale v hierarchii stála u vrcholu. Kolik lidí agentka svým chladným zevnějškem oklamala?

Zamračení zvláštní agentky Fisherové se přeneslo z očí na plné rty, když řekla: "Sešli jsme se tady v co nejmenším počtu, protože muž, který

schůzku zařídil, tvrdil, že by nebylo moudré vlkodlaka rozčílit." Zvedla jedno pěstěně obočí. "Vás ale, jak se zdá, jen tak něco nerozčílí."

Agentka jí vyčinila. Anna se snažila ovládnout spokojený úsměv. Tak. Teď jí ještě říct, co potřebovala vědět, aniž by ji vyděsila. "Nejde o mě. Problémy by mohl dělat můj manžel."

Druhá žena se zamračila. "Takže přijde další vlkodlak. Váš manžel?" Znělo to nevěřícně. Co ji tak zaskočilo? Že je Anna vdaná? Že její manžel je vlkodlak? Že jsou dva? Kdyby Fisherová o vlkodlacích něco věděla, zaskočilo by ji, že ji Charles nechal o samotě.

Vlastně to trochu překvapilo i Annu – a vykřesalo to v ní jiskřičku naděje, že Bran je s tímto úkolem na správné stopě. Nebyla si tak jistá jako on a Asil, že poslat Charlese po stopě sériového vraha místo neposlušného vlka je dobrý nápad, Charles ale souhlasil, takže to udělali.

"Ano." Anna kývla. "Jsem vlkodlak. Jsem vdaná. A můj manžel je taky vlkodlak."

Fisherová se zamračila ještě víc. "Slyšela jsem, že vlkodlak, se kterým se máme setkat, je nadřazený Hauptmanovi, a ten je alfou celé smečky vlků."

"To jste slyšela?" zamumlala Anna a přemýšlela, kdo jim to prozradil a jestli o tom ví Bran – anebo jestli to spískal sám. Kdyby si začala lámat hlavu s tím, do jaké míry řídí Bran její život, skončila by v blázinci a pletla čepečky pro kachny.

"Jste sotva dost stará na to, abyste byla venku sama, a váš muž je vlkodlak s vyšším postavením než Hauptman," řekla agentka Fisherová. "To vám bylo dvanáct, když vás donutili vzít si ho?"

Anna zamrkala. V malém světě vystavěném z poznatků ze seriálů, které se zbožným zápalem sledovala, by agenti FBI nikdy neřekli nic tak osobního někomu, s kým se právě setkali. Dopracovali by se k tomu postupně – anebo by to opatrně naznačili. Podle šokovaného výrazu agentky Fisherové tomu tak bylo i v jejím malém světě.

Omega vzbuzuje ve všech ochranitelské city, řekl jí Asil před časem. Anna si to nikdy nespojila s lidmi.

Anna se zakřenila a zamaskovala soucit. "Ne. Nesvázali ubohou, slabou, nevinnou, malou dívku a nedonutili ji vdát se." Zvážila to. "On sice není ani slabý, ani nevinný, kdybych ale chtěla, mohla bych svázat ho a donutit ho, aby si mě vzal. Naštěstí to nebylo nutné."

Druhá žena se vzpamatovala. "Řekla jste, že to kvůli němu jsme nesměli přivést víc lidí."

"Správně," řekla Anna. "Kdybyste ale mohla chvíli počkat, raději bych to vysvětlila jen jednou, a myslím, že..."

Odmlčela se a počítala kroky (nebyly Charlesovy) před dveřmi konferenční místnosti. Mohlo jít o nějakého hotelového hosta, slyšela ale dva muže, kteří kráčeli cílevědomě a až příliš rychle, než aby se jednalo o pohodlnou chůzi, jakou někdy používají soutěživí muži.

Dveře se otevřely. Leslie obrátila pohled k nově příchozím a udělala dva kroky vpřed, stála tak mezi Annou a muži a Annu měla za zády. S agentkou FBI tak vytvořily tým a postavily se lidem z Cantripu společně – Anna aspoň předpokládala, že se jedná právě o ně, byli totiž dva. Dva lidi z Cantripu, dva z FBI a jeden z národní bezpečnosti, jak říkal Charles. Připadalo jí zajímavé, že agentka FBI v nich viděla soky – a Annu brala jako spojence.

"Jime. Takže už vám dovolili hrát si s velkými kluky?" nadhodila Leslie suše. Anna si všimla, že muži vzali její poznámku jako rýpnutí

mezi přáteli. Když si ale prostudovala řeč těla druhé ženy, všimla si, že Leslie působí velmi obezřetně, víc než předtím v Annině společnosti.

"Leslie!" zvolal mladší muž s upřímným úsměvem. Jeho řeč těla prozrazovala, že má agentku FBI rád, ať už si ona o něm myslí, co chce. "Zvláštní agentko Fisherová," opravil se. "Rád vás vidím. K velkým klukům patřím už hodně dlouho. Tohle je doktor Steve Singh."

Leslie napřáhla ruku a potřásla si s nimi. "Proč se národní bezpečností zajímá o sériového vraha? Je to věc pro místní poldy. FBI se do případu zapojila jenom proto, že vrah už celé roky překračuje hranice států."

Národní bezpečnost. Schůzky se měl zúčastnit jenom jeden agent. Anna se zamračila. Charlesovi se to nebude líbit. Neměl rád překvapení. Patrně si vytvořil složku o každém, kdo se měl dostavit.

Singh nic neřekl. Prostudoval si tvář agentky FBI, pak se obrátil k Anně. Oplatila mu pohled, protože chtěla vědět, co udělá. Zamračil se a pokusil se ji donutit odvrátit se, to ale nezvládl ani Bran, když nechtěla, a Singh nebyl ani zdaleka tak dominantní jako marok – nebo agentka Fisherová. Anna oči přesto sklopila. Nemělo cenu pouštět se do boje, dokud to nebude nutné.

"Slyšeli jsme, že vlkodlaky bude zastupovat někdo výše postavený," odpověděl Jim bez příjmení. Očividně si nevšiml souboje pohledů, do kterého se pustil jeho partner s Annou. "Rozhodli jsme se, že by bylo dobré zjistit, kdo to je a co nám může říct."

Jen lehké strnutí zad agentky FBI Anně prozradilo, že ji bezděčná arogance v mužově hlase rozzlobila.

"A proč jste tady dva?" zeptala se Fisherová. "Žádali, aby na schůzku přišlo maximálně pět lidí. Dva z FBI, dva z Cantripu a jeden od vás."

Anna poznala, že agentka FBI dobře ví, proč se národní bezpečnost o vlkodlaky zajímá. Nepřekvapilo ji, že jsou dva – vytkla jim to kvůli Anně. Tím, že Annu nepředstavila, v nich vyvolala dojem, že je druhou agentkou FBI, v naději, že tak prozradí své úmysly přímo nepříteli.

"Trochu jsme se opřeli do Cantripu," řekl Jim. "Něco nám dlužili."

Nemělo by záležet na tom, že se Fisherová postavila na její stranu. V konečném důsledku jim šlo o stejnou věc – o chycení darebáka. Možná za to mohla prostá rivalita mezi agenturami: FBI proti národní bezpečnosti. Anna přimhouřila oči a zvážila to. Bylo to možné – a kromě toho Fisherová nesnášela Jima. Anně se ale zdálo, že jde o divadýlko určené pro ni. Anna byla trpělivá; věděla, co od ní agentka FBI chce. A potřebovala pochopit i ostatní lidi v místnosti.

Jim působil čerstvě a díky tomu i šarmantně. Anně ale neunikla bystrá mysl, kterou skrýval za pozlátkem. Starší doktor Singh působil rezervovaně, což jí připomnělo některé alfa vlkodlaky, s nimiž se v posledních letech setkala.

Vlci, kteří se chovali jako on, se obyčejně drželi zpátky a jen své smečky sledovali, nechávali podřízené, aby si vyřídili spory mezi sebou, a zakročili až ve chvíli, kdy se věci příliš odklonily od směru, kterým měly podle nich jít. Pak udeřili s brutální účinností, která zajistila, že se zase nějaký čas nebudou muset pohnout. Singh si všiml toho, co Fisherová dělá, jeho uvolněná ramena ale Anně prozradila, že si ještě neuvědomil, kdo Anna je.

Dveře se zprudka otevřely a dovnitř vešel další muž. Anna sebou trochu trhla. Dělat víc věcí najednou jí zrovna nešlo. Kdyby dávala pozor, slyšela by ho přicházet, mocenská hra lidí v místnosti ji ale tak zaujala, že přeslechla jeho kroky.

Nově příchozí byl tak hubený, že vypadal až křehce, a přelétl je všechny chladnýma šedýma očima. Na sobě měl levný, lehce pokrčený oblek, jehož modrošedý odstín ladil s barvou jeho očí a doplňoval krátce zastřižené vlasy, které mu obrůstaly vršek hlavy.

Jeho oči vypadaly starší než tělo, a pokud měřil víc než metr padesát, nebylo to o moc. Celkový dojem doplňovala bledá pleť, pohyboval se ale lehce jako běžec.

Zamračil se na dva muže. "Bezpečnost," řekl neutrálně, pak se otočil k Leslie. "Vy musíte být zvláštní agentka Fisherová. Zvláštní agent Craig Goldstein. Představte mě, prosím."

Poslechla a začala s týmem z národní bezpečnosti. Anna zjistila, že Jim bez příjmení se jmenuje Jim Pierce.

"A tohle," řekla agentka Fisherová s trochou škodolibosti, "je Anna Smithová, naše vlkodlačí konzultantka. Anno, to je zvláštní agent Craig Goldstein. Je odborníkem na tento případ."

Goldstein vypadal... omráčeně, což se nestávalo často, tím si byla jistá. Dvojice z národní bezpečnosti se tvářila stejně překvapeně. Singh se vzpamatoval jako první a střelil po Fisherové pohledem.

Anna se vřele usmála a potřásla Goldsteinovi rukou, protože ji na počátku představování automaticky napřáhl.

"Vítejte, zvláštní agente Goldsteine," řekla upřímně. "Chápu, že jste s někým, jako jsem já, nepočítal, ale udělám, co bude v mých silách. Čekáme už jen na lidi z Cantripu a na mého muže, který šel pro kávu."

Charles brzy dorazí. Doufala, že bude moct počkat na agenty Cantripu, zdálo se ale, že si bude muset vystačit s tím, co má. Kdyby se Charles objevil dřív, než by ostatním vysvětlila pravidla, mohlo by to mít katastrofální následky.

Anna se rozhlédla a vydechla. "Poslouchejte, nemáme moc času. Pomůžeme vám. Jsou tu ale věci, které byste měli vědět. Až dorazí můj manžel, musíme všichni sedět. Nedívejte se mu do očí. V případě, že by se vám do očí podíval on, mrkněte nebo se odvraťte. Nedotýkejte se mě, dokonce ani nedbale. Posadím se tak, aby mezi mnou a ostatními byla prázdná židle." Bran ji před odjezdem varoval. V Aspen Creeku, ve smečce, si Charles mohl být jistý, že je v bezpečí. Jakmile ale opustí své území, může se to rázem změnit. Anna předpokládala, že Charles bude v pořádku. Problémy koneckonců nedělal bratr vlk, nýbrž Charles. Slíbila ale Branovi, že udělá, co bude moct, aby se vyhnula potížím.

Goldsteinova tvář se napjala, byl to ale Singh, kdo se zeptal: "Je nebezpečný?"

Anna si odfrkla. "Jistěže je. Já jsem taky nebezpečná a vsadila bych se, že i vy umíte být dost nebezpeční. Nejde o to, kdo je nejvíce nebezpečný, ale o to jednat chytře a zachovat klid."

"Hrajete si s námi na hodného a zlého poldu?" zeptal se Jim Pierce.

"Dominantní vlci s ostatními dobře nevycházejí," řekla Anna. "Když přistoupíte na moje pravidla hry, všichni budeme o trochu spokojenější." Přísně se zadívala na Singha, který z toho měl nejmenší radost. "Kdybyste se měl sejít s čínským ministrem, neposlechl byste radu někoho, kdo se vyzná v čínské etiketě? Berte to takhle."