Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 5

5. kapitola
Po těžkém dni, kdy si hráli na turisty, spala Anna hlubokým spánkem v ložnici hned vedle koupelny. Charles se čelem opřel o stěnu a dlouhou dobu sbíral... odvahu – ne, to nebylo správné slovo. Odhodlání.
Zhluboka se nadechl a postavil se před velké koupelnové zrcadlo, ve kterém se ženy dříve ujišťovaly, že jim pod sukněmi nejsou vidět kotníky, a nyní jim, jak předpokládal, sloužilo k tomu, aby se ujistily, že je jim spodní prádlo vidět jen tehdy, když chtěly.
Snažil se rozptýlit tím, že hleděl na zrcadlo, ne na odraz v něm.
Když se Charles ohlédl, nikoho za sebou nenašel, v zrcadle ale duchy, kteří ho strašili, viděl stejně jasně a trojdimenzionálně, jako by stále žili. Drželi se zpátky po celý den, kdy s Annou bloumali městem, když ho večer vzala na směšnou strašidelnou vyjížďku, která se ukázala být překvapivě zábavná, a i pak, když mu usínala v náruči.
Jakmile ale usnula, vrátili se.
Vidíme ji, říkali. Vidí ona tebe? Ví, co jsi? Vrah, zabiják, smrtka. Ukážeme jí pravdu, a ona od tebe uteče. Ale ne dost daleko na to, aby byla v bezpečí.
Byli smrtelně vyzáblí a zírali na něj vpadlýma očima, hleděli mu přímo do očí tak, jak už se kromě Anny, otce a bratra dlouho nikdo neodvážil. Ti nejstarší se proměnili v něco, co za života nebývali – oči měli černé a tváře znetvořené, takže už ani nepřipomínali lidi. Tři nejnovější ale stále vypadali jako ve chvíli, kdy je zabil. Lepili se na něj, až bylo zvláštní necítit na zádech jejich žár – nebo chlad. Přesto je nevnímal jen očima.
Cítil je. Nejednalo se zrovna o pach hnijícího masa, ale o něco podobného, o sladký, odporný puch, který vydávaly některé rostliny, aby přilákaly mouchy nebo mrchožravé brouky. Vnikal mu do kůže. A stejně jako duchové v zrcadle i zápach byl jen odrazem, nebyl skutečný.
A slyšel je.
Proč? ptali se. Proč jsi nás zabil? Věděl, že je jeho odpověď nezajímá, ne doopravdy.
Když je spatřil poprvé, tehdy na počátku, když začal pro otce tuto práci vykonávat, snažil se jim odpovědět, třebaže věděl, že je to zbytečné. Byl si jistý, že když jim dá správnou odpověď, odejdou. Vysvětlovat něco mrtvým bylo ale marné. Nevnímají jako živí a slova na ně mají pramalý vliv. Otázky byly určené jemu, nebylo ale na něm odpovědět – a když s nimi mluvil, jen sílili.
Přitahoval je pocit viny. Jeho vina – bránila jim odejít tam, kam patřili. Měl pro ně být schopný udělat ještě něco jiného. Fakt, že nemohl, na jeho pocitech nic neměnil.
Chránili dítě a přestali se ovládat. Charles věděl, stejně jako kterýkoli jiný vlkodlak, jak snadné je ztratit kontrolu. Pedofil pronásledoval na území smečky malé děti a alfa je poslal, aby se ho zbavili. A přesně to udělali. Pak ale všechno nenávratně pokazili. Kdykoli jindy by je potrestal, ale nezabil.
A teď ho strašili. Skutečnost, že je Charles nedokázal nechat jít, byla jeho druhým břemenem, druhým dluhem vůči nim.
Dave Mason, mrtvý nejblíže Charlesovi, poslední z minnesotských vlků, které Charles zabil, otevřel ústa a vrhl na něj. Dave byl dobrý muž. Nebyl nejchytřejší ani nejlaskavější, byl ale dobrý a vždy dodržel slovo. Chápal, že Charles dělá jen to, co musí. Dave by nechtěl, aby jeho duch kohokoli týral.
Davovy chladné, hladové oči pohlédly v zrcadle do Charlesových. Studenými ústy se přisál Charlesovi na krk a sál jeho vinu. Po několika minutách zmizel, Charles ho přesto stále cítil ostatními smysly. Zbývající duchové ho postupně napodobili, až se zdálo, že Charles stojí před zrcadlem sám, duchové ale sílili a jeho oslabovali. Fyzicky se ho
nedotýkali, ještě ne. Věděl ale, že neuvažuje rozumně, že už nemůže věřit svému úsudku.
Anna se v ložnici neklidně pohnula. Nebyla vzhůru, ale vnímala ho.
Měl by znovu uzavřít jejich pouto. Nemyslel si, že by ho některý z duchů dokázal využít k tomu, aby se k ní dostal, ale nemohl to vědět jistě. Nesnesl by, kdyby jí ublížil.
Na druhou stranu ale nedokázal snést představu, že by se od ní znovu oddělil.
Anně zazvonil mobil a ona zabrblala a zašmátrala po něm na neznámém nočním stolku.
"Haló, tady Anna," řekla hlasem zastřeným spánkem.
Byl příliš nesoustředěný, než aby věnoval pozornost slovům osoby v telefonu. Poslouchal Annu a její hlas mu připomínal, že ji od sebe neodehnal, že jí nenávratně neublížil. Ještě ne.
"Hned teď?" Odmlka. "Jistě. Rádi pomůžeme. Můžete mi dát adresu? Ne. To není nutné. Máme tu internet. Počkejte ale chvilku, než si najdu kus papíru." Ze stolku u postele sebrala něco dalšího – podle zvuku hádal, že kabelku. Charles se odvrátil od zrcadla. "Dobrá. Mám pero a papír. Můžete."
Nemohl jednat s federály. Ne takhle. Ublížil by někomu, kdo si to nezasloužil.
Využij mě, řekl bratr vlk. Zůstanu s Annou a bude to tak bezpečné pro všechny. Nikomu neublížím a ji ochráním.
Před kým? zeptal se Charles.
Před FBI, zabijáky, mrtvými. Před všemi a před každým. Bude v bezpečí – a stejně tak i ostatní. Neublížím jim, když nebudu muset. Můžeš říct to samé?
Charles se při představě, že bratr vlk je méně nebezpečný než on, skoro usmál, v tu chvíli to ale byla, jak se zdálo, pravda. Bez dalšího pohledu do zrcadla se proměnil: bude vlkovi věřit, že ji ochrání.
"Za jak dlouho se sem dostanete?" Hlas Leslie Fisherové byl chladný a profesionální, její otázka ale přece jen zněla trochu naléhavě.
Ze svého bytu zmizela mladá žena, nebyla ale pryč dlouho. Policista, který kontroloval místo činu, byl naštěstí obeznámen s případem sériového vraha, a protože se tento případ tomu jejich dost podobal, informoval FBI.
Něco bylo v nepořádku s Charlesem. Anna to cítila už od chvíle, co se probudila, musela ale zvednout telefon. Nebyl to naléhavý pocit, jen nedobrý – proto se rozhodla vyřešit napřed skutečně neodkladnou záležitost. Pokud opravdu šlo o jejich sériového vraha, měli šanci dostat se k té dívce dřív, než jí ublíží.
"Jak daleko je místo činu od hotelu, kde jsme," byly dvě ráno, "včera byli?" Charles s ní nebyl v posteli, byl ale v bytě, to věděla. Cítila ho.
"Tak deset, patnáct minut chůze. Byt oběti leží nedaleko Commons." Potom si Fisherová uvědomila, že Anna s Charlesem nejsou místní. "Boston Common. Je to velký park několik bloků od hotelu."
Po celodenních toulkách po městě by Anna mohla Fisherové přesně říct, jak velký Common je, kolik lidí je tam pohřbeno a taky všechno o tamních kachnách, které inspirovaly slavnou knihu pro děti.
Jejich apartmá se nacházelo asi pět minut od hotelu a vždycky si mohli vzít taxi, kdyby místo, kam se potřebovali dostat, bylo příliš daleko.
"Do patnácti minut jsme tam," řekla jí Anna.
"Dobře," odpověděla Fisherová. "Ocenili bychom to. Jestli se skutečně jedná o našeho vraha, můžeme na základě předchozích případů říct, že ta dívka pořád žije a ještě několik dnů bude."
"Uděláme, co budeme moct."
Anna zavěsila a začala se soukat do šatů. "Charlesi? Slyšel jsi? Pohřešují jedno děvče. Je Lizzie Beauclairová vlkodlak? Nevzpomínám si, že bych ji viděla na seznamu smečky Starého města."
Já taky ne. Neodpověděl jí Charles.
Anna se zarazila a zůstala stát na jedné noze, zrovna se totiž chystala strčit druhou do nohavice. Bratr vlk přiťapkal do pokoje, sto padesát kilo srsti rudé jako liška, zubů a drápů. Existovali i větší vlkodlaci, moc jich ale nebylo. Její vlčice vážila kolem sta kil – a Branův vlk vlastně taky.
"No," řekla pomalu. Špatnost z jejich pouta pomalu vyprchávala a zůstávala po ní jen přemýšlivá přítomnost bratra vlka. "Ušetříme čas, když jeden z nás bude vlk, až dorazíme na místo."
Charles se bojí, aby neudělal něco špatného, vysvětlil bratr vlk. Dohodli jsme se, že bude lepší, když se dnes v noci ujmu kontroly já. Bratr vlk se postupně učil komunikovat s ní slovy, nejen obrázky. Měla nepříjemný pocit, že to považuje za dětské žvatlání, ale bavilo ho to.
Pokračovala v oblékání a zvažovala jeho slova. Ze všech vlků, které během let poznala, dokázal jen Charles přenechat kontrolu vlkovi, aniž by způsobil katastrofu. Vlčí část vlkodlaka byla... zuřící bestie zrozená k lovu a zabíjení, k ochraně smečky za všech okolností, nic víc. Bratr vlk se ale od ostatních vlčích duchů lišil, stejně jako se Charles lišil od ostatních vlkodlaků, on se jím totiž narodil.
A je jiný i díky tobě, řekl jí bratr vlk.
"Pokud si – oba – myslíte, že to tak bude lepší. Víte, co děláte, lépe než já. Dej mi vědět, kdybych mohla nějak pomoct. Znamená to ale, že nemůžeme jet taxíkem."
Už jí nepřipadalo divné mluvit s Charlesem a jeho vlkem jako se dvěma lidmi, kteří sdíleli jedno tělo, oba totiž milovala. Ona a její vlčice byly mnohem víc propojené, přesto měla dojem, že nejsou tak ucelené jako většina vlkodlaků.
Bratr vlk do ní strčil, povalil ji na postel a důkladně jí olízal obličej. Ano. Vlkodlaci taxíkem nejezdí. Charles nerad řídí. Vlkodlak ucouvl, naklonil hlavu na stranu a zlaté oči mu vesele zářily – ať už Charlese rozrušilo cokoli, nemohlo to být vážné, když si jeho vlk nedělal starosti.
Postarám se o něj. Bratr vlk zvážněl. Stejně jako se sestra vlčice postarala o tebe, když jsi ji potřebovala, abys přežila chicagské vlky.
"Tak dobrá." Anna nevěděla, co si má myslet, vlčice jí totiž pomáhala snášet znásilňování a mučení. Předchozího dne ale v Charlesovi vycítila změnu, což v ní vzbudilo optimismus, rozhodla se proto brát zásah bratra vlka jako pozitivní věc. Anna si utřela obličej cípem košile a dooblékala se.
Když se obula a umyla si tvář, vyhledala na internetu adresu. "Máme štěstí," řekla. "Je to odsud jenom tři kilometry."

I ve dvě ráno byli venku lidé, nikomu ale nepřipadalo divné, že běží ulicí ve společnosti stopadesátikilového vlkodlaka. Možná zapůsobila magie smečky a lidé tak viděli jenom velkého psa – anebo je neviděli vůbec. Poznala, že magie smečky umí být vrtošivá, někdy působí, jindy
ne, a to bez vlivu vlků. Bran ji ovládal a Charles taky – Anna ale měla pocit, že si magie smečky prostě dělá, co se jí zachce.
Nezájem lidí možná ale pramenil z jejich instinktu přežití. Anna vyrostla v Chicagu. Ve městě nehledíte na nikoho, jehož pozornost nechcete upoutat. A kdo by chtěl zaujmout velkého děsivého vlka?
Měla bratra vlka na vodítku, podle Brana totiž pro lidi znamenalo velký rozdíl – a vlkodlaky nijak neomezovalo. Obojek koupila v obchodě pro velké mazlíčky. Měl roztomilou umělohmotnou sponu, která měla povolit, kdyby pes někde uvízl, aby se neudusil. Což ale taky znamenalo, že vlkodlaka by obojek ani nezpomalil.
Jméno na obojku bylo Bratr vlk. Bran s tím nesouhlasil. Trval na tom, aby jména byla méně pravdivá a více přátelská a roztomilá. Charlesův bratr jí řekl, že se Charles otci v tomto bodě vzepřel, což bylo neobvyklé, a otec ustoupil.
Adresa, kterou jim Leslie Fisherová dala, je zavedla k jednomu z mrakodrapů, k vysoké, úzké budově vmáčklé mezi dvě ještě vyšší budovy. Anna by poznala, že je na místě, i kdyby skleněnou tabuli nad hlavními dveřmi nezdobila vkusně vybroušená černá číslice, stály před ní totiž policejní vozy.
Když vešli dovnitř, nikdo na ně nepohlédl, třebaže ve vstupní hale stál hlouček policistů. Za stolem na recepci seděl mladík v uniformě bezpečnostní služby; tvářil se rozrušeně.
Anna k němu impulzivně přistoupila. "Promiňte. Byl jste ve službě, když ta mladá žena zmizela?" Čekala, že ji požádá o průkaz, ale buďto byl v šoku, nebo už si prostě zvykl zodpovídat všechny otázky, které mu byly položeny.
"Lizzie," řekl, prohlédl si ji, pak sklopil oči k bratru vlkovi a znovu vzhlédl, jako by obrovský vlk před recepcí byl méně děsivý, když se na něj nedíval. "Jmenuje se Lizzie. Domů se vrátila kolem osmé a neviděl jsem ji odcházet. A není ani na záznamech z bezpečnostní kamery." Polkl. Opět pohlédl na bratra vlka.
"Použil někdo po jejím návratu výtah?"
"Tim Hodge z pátého. Sally Roeová a její partnerka Jenny z osmého. To je ten největší pes, jakého jsem kdy viděl." Jeho hlas zněl trochu úzkostně.
"A Lizzie bydlí ve dvanáctém?"
"Správně."
"Kolik lidí používá schody?"
"V prvních třech patrech sídlí firmy," odpověděl a zamračil se na bratra vlka. Slyšela, jak se mu rozbušilo srdce, když mu instinkt napověděl, že má před sebou velkého predátora. I když mluvil dál, o krok couvl. "Několik lidí ze čtvrtého nebo pátého chodí občas dolů po schodech, většina nájemníků ale jezdí výtahem."
Bratr vlk udělal krok dopředu.
"A kde schody najdu?" zeptala se Anna, pak zasyčela na svého druha: "Nech toho." Kdyby šlo o Charlese, věděla by, že mladíka jenom škádlí – u vlka to ale bylo něco jiného.
Bratr vlk k ní otočil hlavu, přimhouřil oči a sklopil uši ve vlčím úsměvu. Což neznamenalo, že neměl chuť se za mladíkem pustit a ulovit ho – jen to, že rád škádlil ji.
"Támhle." Hlídač ukázal za hlouček policistů. "Musím vás pustit dovnitř. A k tomu potřebuju váš průkaz."
"Musíte pouštět lidi i ven?"
Zavrtěl hlavou. "Myslím, že je to proti požárním předpisům."
Takže schody představovaly nejlepší cestu ven. Dveře na schodiště se nacházely stranou a při otevření necinkaly jako dveře výtahu. Vezme bratra vlka nahoru tudy – pokud se jí podaří vyhnout se předložení průkazu. Neměla ho s sebou, a i kdyby ano, nepoužila by ho. Falešný by neukázala a nemínila nikomu poskytnout víc osobních údajů, než bylo nezbytně nutné, tedy pokud jí to nepřikáže Bran.
"Nemáte tu vizitku agentky Fisherové nebo agenta Goldsteina z FBI?" zeptala se Anna.
Prohlédl si malou sbírku vizitek na stole před sebou. "Agentky Fisherové ano."
"Co kdybyste nás pustil dovnitř a zavolal jí. Volala mi a já tak pospíchala, že jsem si zapomněla kabelku i průkaz. Očekává mě."
Zamračil se na ni.
"Opravdu," ujistila ho Anna suše. "Žena s vlkodlakem. Je těžké si nás splést."
Hlídač vykulil oči a znovu se dobře zadíval na bratra vlka – který pomalu vrtěl ocasem a tlamu nechával zavřenou. Očividně se rozhodl mladíka už dál netrápit.
"Myslel jsem, že jsou větší," prohlásil hlídač nečekaně. "A... však víte. Šedší."
"Méně civilizovaní, víc uslintaní?" Anna se usmála. "Napůl lidé, napůl vlci, velká monstra?"
"Hm." Tváří se mu mihl úsměv a dál obezřetně sledoval bratra vlka. "Bez komentáře? Přesto budete muset počkat, dokud si vaši historku neověřím. Když vás neznám, bez průkazu nebo pozvání se dovnitř nedostanete."
"Ptala už se vás policie na lidi, kteří sem dnes přišli?" zajímala se Anna.
Hlídač kývl. "Všichni. Policie, FBI a asi další tucet agentur a lidí. Počínaje Lizziiným otcem."
"Takže se nemusím znovu ptát," řekla Anna.
Zdvořile se usmál, zvedl sluchátko a vytočil číslo na vizitce, která ležela na stole. "Tady Chris z recepce. Mám tu ženu a vlkodlaka."
"Pošlete je nahoru," odpověděla Leslie Fisherová daleko méně klidně, než když volala Anně, a bez rozloučení zavěsila.
Hlídač na Annu kývl. "Pustím vás. Proč ale chcete jít po schodech? Je to dvanáct pater."
"Nemá rád výtahy," vysvětlila Anna. "A pokud byla Lizzie unesena, útočník ji vzal dolů po schodech, protože ve výtahu byste si ho všiml." Kývla na vlkodlaka. "Má dobrý čich. Prověří to tam."
Chris znovu pohlédl na bratra vlka, méně vyděšeně a s větším zájmem. "To by bylo fajn," řekl, "kdyby ji rychle našel."
Anna kývla. "Zkusíme to."
Bratr vlk klusal nahoru po schodech a nasával pach lidí, kteří tudy prošli. Byly tu staré pachy – několik lidí se psy a někdo s naprosto příšernou kolínskou... a šest nebo osm čerstvějších pachů. Jak s Annou vyrovnaným, klidným krokem stoupali vzhůru, pachy postupně mizely, až jich zůstalo jen několik. Cítil ženu, která tu uklízela – chodila sem často – ale byl tu další pach, mnohem čerstvější.
Bratr vlk přitiskl uši k hlavě a zastavil se, protože Charles mu řekl, že to, co cítí, není možné.
"Co je?" zeptala se Anna, pak řádně: Co?
Byla tu, ale nedotýkala se podlahy. Bratr vlk věděl, že působí nabručeně, nemohl ale změnit fakta jenom proto, že se Charlesovi nelíbila. Klouzala po zdi asi metr nad podlahou. Charles tvrdí, že to není možné.
"Dobrá," řekla Anna a její slova uhladila jeho pocuchanou srst. "Nemělo by nás překvapit, že jsme narazili na zatím nevysvětlitelné důkazy. Do únosu mohou být zapleteni fae nebo vlkodlaci." Položila mu ruku mezi uši. "Je zbytečné, aby ses teď přel se svými smysly – to mě naučil Charles. Najdeme vysvětlení. Uvidíme, co nám prozradí její byt."
Veseleji – postavila se na jeho stranu, ne na Charlesovu – vyrazil bratr vlk znovu na lov.
Dostali se až do dvanáctého patra, kde mu Anna podržela dveře. Nebylo těžké najít byt zmizelé dívky, před jeho dveřmi totiž postávali policisté a další lidé stejně jako předtím venku před budovou.
Byla tu žena z FBI, paže měla založené na hrudi a tvářila se odhodlaně. Před ní stál křehce stavěný muž, který byl sice vyšší než ona, díky své postavě se ale zdál menší. Kaštanově hnědé vlasy mu na spáncích šedivěly. Fae – bratr vlk to cítil. Možná vodní fae; voněl jako jezero za úsvitu.
Působil bezmocně, přestože na něm nebylo nic plachého. Bratr vlk nedokázal říct, jak mocný je. Nebyl ale odborník na fae, třebaže jich za život poznal hodně. Napadlo ho však, že schopnost schovat se před všemi smysly může u fae znamenat to samé jako u vlkodlaků. Jen Bran se dokázal maskovat tak dokonale, že bratr vlk neuměl odhadnout jeho sílu.
"Děláme, co můžeme," řekla žena z FBI. "Nevíme, jestli tento případ souvisí s ostatními – víme jen to, že náš sériový vrah už spoustu let zabíjí fae a oběti unáší podobným způsobem. Nikdo nic nevidí ani neslyší – třebaže místo, odkud oběti mizí, je dobře střežené nebo rušné."
"Moje dcera je fae jenom napůl," řekl muž. "A dokud se na to nezeptal policista Mooney, nikdo to nevěděl. Nikdo. Není důvod myslet si, že moji dceru má váš sériový vrah, dokud se forenzní technici nepodívají dovnitř. Byl jsem tam a nenašel žádnou stopu po boji. Měli jsme se sejít, abychom oslavili její úspěšný konkurz – získala místo v nejlepším baletním souboru – a rozhodně by naši schůzku nezrušila. Ne, aniž by mi zavolala. Pokud tu nejsou žádné stopy po boji, pak únosce znala a pustila ho dál. Je atletka a já se postaral o to, aby se uměla bránit. Najdu její adresář, abyste mohli projít všechna jména a ke každému poslat své lidi, zatímco budeme čekat, až únosce zavolá a bude žádat výkupné. Jenom marníme čas."
Tenhle, pomyslel si bratr vlk, je zvyklý rozkazy vydávat, ne je přijímat. Byl by v pokušení udělit mu lekci nebýt pachu zoufalé starosti a čiré hrůzy, který se fae snažil zamaskovat tichými rozkazy.
"Pokud to je náš sériový vrah," namítla žena z FBI a působila mnohem trpělivěji, než její pach napovídal, "pak technici nic nenajdou a únosce neznala. Mám..." V tu chvíli ji něco přimělo otočit se. Možná překvapené zaklení jednoho z policistů, který si všiml Anny a bratra vlka ve dveřích na schodiště.
Žena z FBI...
Leslie Fisherová, pokárala ho Anna, protože dbala na jména.
Aby jí dal najevo, že přesně ví, o kom mluví, poslal jí složitý dojem tlumené dominance, lidství a pachu, který tvořila vůně kůže, hygienických potřeb a rodiny a který naznačoval, že žena z FBI má dlouhodobý vztah s mužem, několika nedospělými dětmi a dvěma kočkami. Trochu se předváděl,
protože bylo zapotřebí spousty zkušeností, aby z pachu vyčetl takové podrobnosti.
Anna ho klepla klouby na prstech do hlavy. "Chovej se slušně," pokárala ho. Cítil ale její smích.
"Tady jsou," řekla žena z FBI, Leslie Fisherová. Dvakrát ho přejela očima, pak mrkla a zadívala se na vodítko.
Anna se usmála. "Lidé se cítí v bezpečí, když vidí obojek a vodítko," vysvětlila. "Nikdo tak neudělá nic pitomého."
Fae stačil jeden pohled na bratra vlka a sáhl k boku pro meč, žádný ale neměl – což ho nemálo zneklidnilo. Bratr vlk na to upozornil Annu, aby věděla, že je fae vidí jako možnou hrozbu.
"Anno Smithová, Charlesi Smithi, ráda bych vám představila Alistaira Beauclaira z právnické firmy Beauclaire, Hutten a Solis. Měl se tady sejít s dcerou, Lizzie Beauclairovou, v jedenáct večer na pozdní oslavu. Někdy mezi šestou, kdy s ní mluvil, a dobou, kdy sem přišel, bylo to za deset minut jedenáct, ale zmizela."
Přestože její hlas zněl klidně, její řeč těla, pohyb ruky, kterou přesunula ke zbrani, a zrychlený tep bratru vlkovi napověděly, že žena z FBI viděla, to samé co on. Mluvila víc, než bylo nutné, aby všichni měli čas se uklidnit. Začal na ni proto pohlížet jako na skutečnou osobu, nebyla totiž ničí oběť a byla chytrá, Leslie Fisherová z FBI.
"Pane," řekla Anna, "jsme tu, abychom pomohli. Ten vrah zabil letos v létě v Bostonu i tři vlkodlaky."
Štíhlý muž pohlédl z Anny na bratra vlka a bratr vlk odolal pokušení vycenit zuby, protože Charlesovi slíbil, že se postará o Annu. Vyprovokovat souboj s fae by možná bylo zábavné, nechránil by tak ale Annu.
"Oba jste vlkodlaci," řekl fae.
Anna kývla. "Navštěvuje ji hodně lidí?"
Zavrtěl hlavou. "Šest až osm hodin denně tráví ve škole nebo na zkouškách. S přáteli obvykle chodí ven, do klubu nebo do restaurace. Přátelí se hlavně s jinými tanečníky a ti nejsou zrovna při penězích. Myslím, že se stydí za to, jak dobře si žije. Její matka bydlí na Floridě s druhým manželem a dvěma Lizziinými mladšími nevlastními sourozenci."
"Dobře. To nám hodně pomůže. Takže kdo byl dnes v jejím bytě?"
Leslie zvedla hlavu. "Já." Ukázala na fae. "On." Rozhlédla se. "Hej, Moone. Mooney, jsi tu někde?"
O kus dál v chodbě vystoupil zpoza hloučku důstojníků policista a zvedl ruku. "Tady," řekl.
"Pokud je to pravda, moc nám to pomůže, až půjdeme dovnitř, abychom to tam zkontrolovali. Charles si vás ale bude muset napřed očichat, aby vyloučil vaše pachy. Neublíží vám; prostě se nehýbejte."
Anna pustila vodítko. Bratr vlk vykročil k policistovi s nastraženýma ušima a pomalu vrtícím ocasem, muž přesto strnul a zbledl. Nevadilo mu to. Vlastně to bylo zábavné. Ne tak zábavné, jako kdyby se dal na útěk, bratr vlk si ale hledal zábavu, kde mohl. Přesto mu stačilo rychlé očichání ze vzdálenosti asi jednoho metru.
Když získal pachovou stopu policisty, zastavil se u fae – ten ho sice obezřetně sledoval, jinak ale nic neudělal. Zajímavé bylo, že Leslie Fisherová sebou ani netrhla; jen její zrychlený tep ukazoval, že se bojí. Měl ji čím dál radši.
Pohlédl na svoji družku.
"Byl tu dneska večer ještě někdo?" zeptala se Anna.
"Ne," řekla Leslie. "Hned potom, co jsem přijela, jsem byt zamkla."
"Pustíte nás dovnitř?" Anna kývla na dveře.
Bratr vlk počkal, dokud je v bytě nezavřeli, pak se pustil do práce. Prozkoumat čichem pokoj pro něj nebylo nic nového a nevyžadovalo to o nic víc pozornosti, než když to dělal poprvé – jen si dal tentokrát víc záležet. Stačilo odfiltrovat staré a zvětralé pachy, probrat se těmi, které nasál na chodbě, a zjistit, co zůstane.
Ženský pach v chodbě byl stejný jako ten na schodišti. Když opustil hlavní obývací část bytu, nenašel kromě pachu jejího otce žádný, který by pocházel z posledních šesti měsíců. V ložnici pak cítil jenom ženu.
Její otec tvrdil, že je tanečnice, řekl Charles bratru vlkovi. Podívej se na skříně. Jedna se šaty pro běžný den a na večírky. Druhá s cvičebními a soutěžními úbory. Plesové šaty. Myslel jsem, že její otec říkal, že je baletka.
Bratr vlk to zvážil. První sada je kamufláž, pravil. Bylo dobře, že se Charles rozhodl na pátrání podílet, ne ho jen sledovat. Šaty v téhle skříni jsou převlek, který jí měl pomoct splynout s ostatními. Voní po parfému – dokonce v nich skrývala i svůj pach. Ty druhé ukazují, kdo je. Jsou cítit dlouhými hodinami dřiny: vítězstvím a bolestí, krví a potem.
Její ložnice vzbudila u bratra vlka větší zájem. Dívka byla stejně tak jeho kořistí jako její únosce. Možná mu něco, co se o ní dozví, pomůže při pátrání.
Na stěně viselo několik uměleckých fotografií v rámečcích. Osm černobílých bylo uspořádáno do kruhu. Fred Astair a Ginger Rogersová byli zvěčněni ve chvíli, kdy rozzářená Ginger byla vysoko ve vzduchu a Fred se lišácky usmíval. Další černobílý snímek zachycoval hlavní představitele Hříšného tance v pokleku a s hladovým pohledem – napětí jejich těl ale napovídalo, že jsou pořád uprostřed tance. Byla tu i řada jiných lidí, které neznal, většinou se jednalo o páry při rozličných tancích, od klasických po moderní. Uprostřed kruhu visel obraz o velikosti plakátu, který pokoji dominoval.
Fotograf zachytil tanečníka uprostřed skoku. Byl natažený do ladného Y a jeho nohy v levém dolním rohu byly trochu rozmazané, což dodávalo snímku na živosti a nehybnost zbytku těla o to víc vynikala. Tanečníkova levá paže, dále od diváka, byla natažená k pravému hornímu rohu, a pravá paže, blíže k divákovi, napnutá dozadu do levného horního rohu. Hlavu měl skloněnou a tělo tak dokonale natažené, jako by se houpal na provaze na pirátském korábu. Svaly měl napnuté, přesto působil uvolněným, klidným dojmem.
Na rozdíl od ostatních byl tento snímek zabarvený lehce dohněda. Mužova volná košile byla krémově bílá a punčochy tmavošedé a pozadí bylo spíše tmavohnědé než černé. Byl to cituplný, krásný obraz.
Rudolf Nurejev, řekl Charles.
"Bratře vlku," zavolala Anna odněkud nedaleko. "Charlesi? Mohl bys sem na chvíli jít? Myslím, že něco cítím."
Stála na chodbě před koupelnou a tvářila se zadumaně.
"Co cítíš?" zeptala se, a když přistoupil blíž, taky to zachytil.
Hrůzu, odpověděl – a znovu zavětřil, zavřel přitom oči, aby vyloučil ostatní smysly. Krev. Její krev. A... zavrčel. Jeho.
Malá tanečnice s únoscem bojovala. Byla to jen malá kapka krve, ale stačilo to.
Olízl ji – a sotva se jí jazykem dotkl, pach zesílil, zlomil totiž maskovací kouzlo, které mělo zakrýt i takový kousek muže, který sem přišel ubližovat. Muž, avšak ne člověk, ne úplně. Z hořké pachuti magie ho brněl jazyk. Až útočníka znovu ucítí, pozná ho.
Faeský míšenec, řekl jí.
"Asi jsme tu krev měli přenechat laboratoři FBI," řekla Anna trochu lítostivě.
Můj lov, prohlásil bratr vlk, třebaže Charles s Annou souhlasil. Moje pravidla. Poslední slova patřila jak Charlesovi, tak Anně. Pohlédl na zavřené dveře koupelny. Jestli ji sledoval, možná se schoval v koupelně. Mohla bys otevřít dveře, abych se tam po něm podíval?
Přes cíp košile sáhla na kliku a otevřela mu. Napřed si myslel, že tu nic není, že útočník číhal jinde.
Pak ale zachytil slabý závan vzrušení, který vnímal, stejně jako cítil – a náznak něčeho, co přilákalo Charlese, protože to chápal lépe než vlk: stopy duchů.
Některé domy měly své duchy, a jiné ne, a ani on, ani Charles nevěděli, proč tomu tak je. Tito duchové byli jiní než duše mrtvých; představovali vědomí věcí, které Charlesův otec nepovažoval za živé: stromů a vody, kamení a země. Domů a bytů – aspoň některých.
Tento byl slabý a ostýchavý, bude lepší, když s ním promluví šamanův syn, ne vlk.
Ukaž mi, řekl Charles duchovi domu. Ukaž mi, kdo tady čekal.
Byt byl nový, nebydlely v něm generace dětí, proto byl duch slabý. Dokázal jim poskytnout jen vjemy, trpělivost a velikost, útočník byl mnohem větší než ta, které domov patřil. Voněl čistě – ne, špatně; byl cítit čisticími prostředky. A měl u sebe... něco.
Něco? Charles byl trpělivý. Zbraň? Bratr vlk nabídl pach zbraně, olej, střelný prach, kov.
Rychlé odmítnutí a odpověď, opět spíše vjemy než slova: něco měkkého, skoro látkového, jen s náznakem kovu.
Taška, sportovní taška, pomyslel si Charles a vybavil si obrázek takové tašky. Duch skoro nadskočil radostí a poskytl jim další a další informace o ní. Jako by tím, že ji Charles pojmenoval, vytáhl zátku z láhve, která obsahovala veškeré duchovo vědění.
Přinesl si tašku, řekl bratr vlk Anně – vítězoslavně, protože na schodišti měl pravdu. Velkou plátěnou tašku a zmizelou do ní nacpal. Snesl ji dolů po schodech, proto jsem ji cítil jenom podél stěn.
"On žádný pach nemá?" zeptala se Anna, protože pochytila něco z toho, co objevil. Její hlas zahnal ostýchavého ducha na útěk.
Maskoval svůj pach magií, která voní jako faeská, odpověděl Charles.
Bratr vlk přemýšlel o hořké pachuti únoscovy krve, kterou stále cítil na jazyku. Ale taky jako magie čarodějů, černá a krvavá.
Charles souhlasil. Je... méně civilizovaná než faeská magie, kterou znám já.
"Dokázal by čaroděj snést dospělou ženu po schodech z dvanáctého patra?" zeptala se Anna.
Možná ne přímo, odpověděl Charles po chvilce úvah, existují ale způsoby.
"Jsme teprve na začátku lovu," řekla Anna.
Správně, souhlasil Charles.
"Známe někoho, kdo toho ví hodně o fae a jejich magii?" zeptala se Anna. "Co Bran?"
Máme lepší zdroj, navrhl bratr vlk. Její otec je starý a mocný.
"Sáhl po meči," řekla Anna. "Podle toho jsi poznal, že je starý?"
Bratr vlk se s ní podělil o pachovou vzpomínku na tvory starší než několik století, jejich lehká vůně s věkem sílila.
Starý, vysvětlil Charles.
A pak jí předvedli, jak voní moc fae, začali slabě a zesilovali ji, až Charles řekl: To je síla. Ale fae jsou lstiví. Neumí svůj pach zesílit, protože ho většinou necítí. Když ho však maskují, někdy ho zároveň i změní. Tenhle je starý, přesto působí tak slabě, jak jen fae může.
"Takže fae nemůže pachem navodit dojem, že je starší nebo mocnější, než ve skutečnosti je," řekla Anna, "může ale vypadat slabší. Umí se schovat, jako to rád dělává Bran."
Bratr vlk kýchl na souhlas. Charles dodal: Asi by bylo dobré promluvit si o tom s Lizziiným otcem – bez lidí.
"O tom, jak je mocný?" zeptala se jeho družka a zvedla koutek úst. Moc dobře věděla, o čem Charles mluví – někdy měla zvláštní smysl pro humor. Bratru vlkovi se to líbilo. Charles byl ale vážněji naladěný a odpověděl jí, jako by myslela svoji otázku vážně.
Ne. O tom, jaký fae by odpovídal poznatkům, které o našem sériovém vrahovi máme.
Bratr vlk kýchl, aby jí dal vědět, že ho pobavila.
"Našli jste něco?" zeptala se Leslie, když Anna a Charles vyšli ven z bytu.
Anna pohlédla na technickými prostředky velmi dobře vybavené policisty, kteří čekali na chodbě, a napadlo ji, jestli sem ty nejlepší poslali kvůli sériovému vrahovi – anebo kvůli otci zmizelé dívky – protože oběť pohřešovali sotva několik hodin.
"Ano," odpověděla Anna. "Ať už ji unesl kdokoli, je fae... nebo má přístup k faeské magii. Schoval se v koupelně a čekal tam na ni." Leslie poslala forenzní tým do bytu, pak vytáhla notýsek a začala do něj psát. Aniž by vzhlédla, zeptala se: "Co ještě jste našli?"
"Nahoru se dostal bez povšimnutí. Čistokrevný fae by se převlékl za někoho jiného, patrně za někoho, kdo tu bydlí," řekla Anna. Byla to spekulace, kdyby se ale uměla maskovat jako fae, určitě by to udělala. Fae ovládali magii, která nutila lidi hledět jinam a byla silnější než magie smečky, ale maskovací čáry, schopnost, již měli všichni fae společnou, byly něco víc – byla to velmi silná iluze. "Ať už to udělal jakkoli, kořist odnesl po schodech ve sportovní tašce."
Leslie vzhlédla. "Snesl ji dolů? Dvanáct pater?"
"A nevlekl ji," řekla Anna a položila prst na stěnu asi ve výšce, kterou bratr vlk naznačil. Pokud ji nesl ve spuštěných pažích... byl nadlidsky vysoký. To ale Anna neřekla, předložila Leslie jen fakta. "Pachatel po sobě nenechal žádný pach, proto jsme byli zpočátku zmatení."
Pohlédla na otce pohřešované dívky, který stál s rukama za zády a díval se na zem. "Protože tu nenechal pach, mohl to být někdo, kdo byl v bytě už dřív, někdo, koho znala – ale to se nám nezdálo. Zaskočil ji v chodbě před koupelnou. Bojovala s ním – a tvrdě. Ve stěně vedle dveří do koupelny je pěkný dolík. Neměla ale šanci."
Použil drogu, řekl Charles. Zachytil jsem její závan v koupelně.
"Co vám ten vlk právě řekl?" zeptal se Alistair Beauclaire. Jeho hlas musel být v soudní síni velkým přínosem, byl chladný, klidný a ušlechtilý. Kdyby byla člověk a neměla vyvinuté smysly, nepoznala by, jak těžce ho její slova zasáhla – doufal, že jde o někoho, koho by mohl vystopovat.
"Únosce ji nadrogoval." Pohlédla na Charlese. "Víš, co jí dal?"
Vonělo to jako ketamin, řekl Charles. Ale není to můj obor.
Předala odpověď i s výhradou ostatním a přemýšlela, jak přimět Lizziina otce, aby si s nimi promluvil v soukromí, mimo doslech lidí.
"Je mi líto, že nemůžeme pomoct víc," řekla Anna. "Jak víte, i nám záleží na jeho dopadení – a nikdo nechce, aby zemřel někdo další. Možná kdybychom věděli víc o fae, který ji unesl, nebo co přesně vrah obětem udělal." Odmlčela se a jemně dodala: "Anebo ‚vrazi‘?"
Agentka Fisherová si ji změřila pohledem a Mooney, jediný policista, který zůstal na místě činu, si drsně odkašlal. Beauclaire na ni se zájmem pohlédl.
Anna mu pohlédla do očí a bez zvláštního důrazu řekla: "Najdeme ho, čím víc o něm ale budeme vědět, tím rychleji to půjde." Otočila se zpátky k agentce FBI. "Pokud se se mnou budete potřebovat spojit a nedovoláte se mi na mobil, zkuste Charlesův." Vychrlila ze sebe číslo s bostonskou předvolbou, Brana totiž napadlo, že by nebylo moudré prozradit, že jsou z Montany.
Leslie Fisherové se na tváři objevil přemýšlivý výraz, rychle ale přešel v neutrální. Došlo jí, že jí Anna dala Charlesovo číslo právě teď schválně, nic na to ale neřekla.
"Klidně běžte domů," řekla Fisherová. "Kdyby vás ještě něco napadlo, zavolejte mně nebo agentu Goldsteinovi."