Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 3

3. kapitola

Charles šel zalidněnou hotelovou halou a v ruce držel dva tácky s pitím. Spěchal, proto si neuvědomil, že se cesta před ním nezvykle vylidnila a že do třetího patra, kde se měla konat schůzka s federály, vyjel prázdným výtahem. Teprve ve chvíli, kdy se dveře výtahu otevřely

a muž, který na něj ve třetím patře čekal, o tři kroky couvl a s obezřetným pohledem na Charlese se rozběhl ke schodům, ho napadlo, že lidé reagovali poněkud nezvykle.

Byl velký muž a indián. (Byl indián víc než století a jen občas o sobě smýšlel jako o původním obyvateli Ameriky. Když tomu vůbec věnoval pozornost, považoval se za polovičního Sejliše nebo Ploskohlavého.) Díky kombinaci jeho výšky a původu se mu lidé obvykle vyhýbali, hlavně na místech, kde indiáni nebyli běžní. Nemohli za to; lidé měli vštípený strach z neznáma, obzvláště když mělo podobu velkého predátora. Jeho otec tomu nevěřil, ale Charles byl přesvědčený, že většina lidí vycítí, když narazí na šelmu.

Jeho bratr tvrdil, že lidé necouvají před jeho velikostí ani před krví jeho matky, nýbrž jen a jen před jeho výrazem. Charles se rozhodl Samuelovu teorii vyzkoušet a začal se víc usmívat – načež Samuelovi se vší vážností oznámil, že se mýlil. Když se Charles smál, lidé utíkali o to rychleji.

Jediný, kdo dokázal ocenit jeho smysl pro humor, byla Anna.

Když ji měl u sebe, lidé neutíkali. Přestože s ním ale Anna nebyla, bylo trochu přehnané, aby před ním někdo, na koho se ani nepodíval, utekl, jako by držel v ruce nabitou pistoli, a ne kelímky s espressem a latté na papírových táccích. Vystoupil z výtahu a dělal pomalé pohyby, aby si muž nemyslel, že se za ním chystá pustit.

Bratra vlka napadlo, že by to byla zábava, a ukázal mu obrázek toho, jak muž vyděšeně prchá hotelovou halou a Charles se žene za ním – se směšnými tácky stále v rukou. Protože Anna trvala na horkém pití a on by nikdy nevycouval z prohrané sázky.

A tak šel pomalu chodbou, místo aby vyrazil na lov a roztrhal na kusy sladké, krvavé maso s kovovou příchutí, stejně jako jel výtahem, místo aby vyběhl nahoru po úzkém schodišti, kde do něj mohl někdo vrazit a rozlít mu pití.

Otec se musel úplně zbláznit, když mu dal takový úkol. Jeho sebekontrola byla tak nejistá, že i nic netušící člověk poznal, že je s ním něco v nepořádku. Charles vytušil, že se cosi děje, když obdržel pozvání na oběd, v domě na něj ale čekal jen otec, který v kuchyni připravoval sendviče se slaninou.

Otec snědl oběd a počkal, dokud nedojedl i Charles, teprve pak ho vzal do pracovny. Zavřel dveře, posadil se za stůl, našpulil rty a upřel na Charlese pohled, který jasně říkal: "Mám pro tebe úkol, vůbec se ti ale nebude líbit." Jejich společná jídla často končila tímto prohlášením. Když s ním otec chtěl mluvit o samotě, zřídkakdy šlo o něco dobrého.

Charles zůstal stát a čekal, aby si poslechl, co mu chce otec říct. Jeho vlk byl rozčilený a nešťastný – a to znamenalo, že se nemohl posadit, potřeboval totiž zůstat v pohybu.

"Pustil se do mě kvůli tobě Asil," řekl otec.

"Asil?" Ten ho neměl rád – a Charles Asila v posledních týdnech skoro neviděl. Což bylo dost zvláštní, když to zvážil, žili přece jen v městečku, kde stačilo dvakrát kýchnout a ani jste si nevšimli, že jste ho projeli.

"A taky Anna, což je samo sebou," pokračoval otec.

Charles se obrnil. Věděla, že někdo musí udržovat pořádek; věděla, proč to musí být on – prostě ho považovala za důležitějšího. Mýlila se, přesto ho z toho hřálo u srdce. Pokud ale přesvědčila otce, aby poslal někoho jiného, bude muset zasáhnout. Jen Charles mohl jako marokův syn a dlouholetý strážce pořádku zajistit, aby si veřejnost násilí

způsobeného vlkodlaky nevšimla. Jen jeho pověst – a otec – bránili smečkám v tom, aby šly do války a bojovaly za své vlky, když musel někdo zemřít.

"Vím, co ti Anna řekla. Ale mýlí se. Nehrozí, že bych nad bratrem vlkem ztratil kontrolu."

"Ne," souhlasil otec tiše. "Tvůj dědeček by ti ale řekl, že se musíš zbavit duchů, které s sebou nosíš."

Charles sebou trhl. Měl tušit, že otec ví, co je s ním v nepořádku. Bran nebyl spirituálně založený, aspoň o tom Charles nic nevěděl. Byl si docela jistý, že jeho duchy nevidí, jako by to dokázal dědeček. Otec ale uměl nahlédnout přímo do jádra věci, když chtěl.

"Zkusil jsem to," přiznal Charles a cítil se, jako by mu bylo třináct. "Postění ani očišťovací rituál nepomohly. Ani běh. Ani plavání."

"Držíš se jich, protože jsi přesvědčený, že jejich smrt nebyla správná."

Charles se odvrátil a sklopil oči, ale ne tak, aby neviděl otci do tváře. "Není na mně, abych stanovoval zákony, jenom dohlížím na jejich dodržování."

Otec se zamračil, nezdál se ale nespokojený, jen zamyšlený. "Mluvil jsem s Adamem Hauptmanem."

Charles zvedl obočí a suše prohlásil: "Adam si o mě taky dělá starosti?"

"Adam si dělá starosti o svoji družku, která je zraněná, mrzutá a neposlouchá," odvětil otec. "Takže není schopný vyřešit jednu dosti ošemetnou situaci."

Charles neměl tušení, kam otec míří, proto se rozhodl raději mlčet. Bran se rád poslouchal.

Starý vlk si povzdychl, protáhl se a hodil si nohy na stůl – což znamenalo, že Charles mluví se svým otcem, ne s marokem. "Lámal jsem si hlavu – i tu Asilovu – jak ti usnadnit práci."

Znělo to, jako by Adamova situace měla vliv na Charlesovu, netušil ale jaký. "Stalo se."

Otec se zamračil. "Ne. Začíná být bolestně jasné, že nic z toho, co jsem udělal, ti nepomohlo."

Bran se odmlčel a chvíli jen studoval Charlesovu tvář, jako by nevypadala stejně už od okamžiku, kdy před více než dvěma sty lety dospěl.

"Nemůžu svěřit dohled nad dodržováním pravidel někomu jinému – od této chvíle ale slevuji z trestů za přestupky v naději, že alfové budou potřebovat méně... pomoci při jejich prosazování." Charles se chystal protestovat, Bran ale zvedl ruku. "Ano, jsi jediný, koho mohu poslat. Pokud se ale zlomíš, zůstanu jenom já – a já si nevěřím. Takže je nezbytně nutné, aby ses nezlomil. Každý, kdo prošel proměnou před méně než pěti lety, dostane jedno varování. Asil je stejně hrozivý jako ty – a taky zrovna teď není alfa. Nabídl se, že bude k smrti děsit mladé idioty, kteří poprvé poruší pravidla."

Charles věděl, že to není správné. Otec zvážil situaci, rozhodl, co je potřeba k tomu, aby vlci přežili, a následně změnil zákony smečky. Přesto Charles nesklopil oči hanbou, nýbrž úlevou.

"Zklamal jsem tě," řekl.

"Ne, synu," řekl otec. "Já málem zklamal tebe. Patříš do mé smečky, jak mi Asil připomněl, a jsem tedy odpovědný i za tvé dobro." Jeho hlas zněl uštěpačně.

"Asil se jmenoval mým ochráncem?" zeptal se Charles tiše. Asil zašel příliš daleko.

"Tvrdil, že se nudí," odvětil otec a pousmál se. "Zaměstnal jsem ho, aby se už nenudil."

Bran se zhoupl v křesle, zadíval se na strop, jako by ho nesmírně zaujal, pak obrátil žluté oči k Charlesovi. "Asil bude děsit mladé, ani to ale nebude stačit. Já... my pořád budeme potřebovat, abys zabíjel. Adama ale napadlo, že kdybys dělal i jiné věci, mohlo by to... vyvážit následky. Kdybys během každé cesty nemusel zabíjet staré přátele a známé..." Charles se marně snažil skrýt trhnutí. "Mohlo by to pomoct. Takže. Kontaktoval mě jeden známý z úřadu, prý by potřebovali poradit s případem sériového vraha."

Otec si všiml jeho výrazu a nevesele se usmál. "Nejde o jednoho z nás. Jeden ze zabijáků, po kterém už nějaký čas pátrají, přešel na jiné oběti. V Bostonu zabil aspoň tři vlkodlaky."

"Tři? A my jsme o tom nevěděli?"

"Věděl jsem, že tam zemřeli tři vlci," řekl otec. "Každý patřil k jiné smečce, nikdo se mě ale neobtěžoval informovat o tom, že by mezi nimi existovalo nějaké spojení. To vyřídím sám."

Budou padat hlavy – i když možná ne doslovně. "V Bostonu žije jenom jedna smečka." Nemínil to jako otázku, bylo ale divné, že otce nezarazilo, když během krátké doby zemřeli tři vlci ze stejné smečky.

"Jeden byl turista z Vermontu a druhý pocházel ze Seattlu. Jen jeden patřil k bostonské smečce. FBI zajímá cokoli, čím bychom mohli jejich vyšetřování doplnit."

"A ty posíláš mě?" Adamovi lidé instinktivně toužili vyhovět. Charlesovi šlo lépe ničení a zastrašování než přemlouvání a okouzlování.

"Ne," řekl otec. "To by bylo hloupé. Posílám Annu. Ty jí budeš dělat strážce. Všechno, co vím, jsem vám poslal mailem."

A tak se Charles ocitl na chodbě hotelu, následoval dva federální agenty a v každé ruce přitom nesl tácky s pitím, místo aby zabíjel neposlušné vlkodlaky. Věděl, že jde o federální agenty, protože jenom partneři chodili tak blízko u sebe. Podle řeči těla nebyli milenci, takže to znamenalo armádu, federály nebo poldy. A protože mířili stejným směrem jako on, došlo mu, že narazil na dva z federálů, s nimiž se měli sejít.

Uvědomil si, že ho baví pronásledovat je chodbami elegantního hotelu, zvlášť když o tom neměli ani tušení. Pobavilo ho to.

Kdyby neprohrál sázku s Annou, nikdy by k tomu nedostal šanci. Kdo by si pomyslel, že bezpečnost na letišti SeaTac si bude dělat takové starosti s ním, až si ani nevšimne, že Anna propašovala dovnitř láhev s vodou?

Mohl si za to sám, že sázku prohrál.

Možná měl Samuel přece jen pravdu, když tvrdil, že lidi odrazuje Charlesův výraz, protože jeden ze zaměstnanců hotelu, který ho doposud ustaraně sledoval, se najednou uvolnil a vesele se na něj usmál.

Mohl Annu porazit. Nemusel podprahově zavrčet a všechny rozptýlit právě ve chvíli, kdy Anna přehodila plastovou láhev přes skenery na cizí tašku na opačné straně. Nikdo ho doopravdy neslyšel, všichni ale cítili, jak se jim naježily chlupy na zátylku, zatímco bratr vlk se smál drzosti jejich družky.

Nejenže se Anna dostala bez problémů skrz; také ho rozptýlila, když ji šacovali a skenovali. Což patrně měla celou dobu v úmyslu. Chytrá žena, jeho Anna – prohranou sázku mu ale neodpustila.

Když ho ochranka konečně pustila – děsivý vzhled nestačil na to, aby mu zabránili nasednout do letadla – Anna na něj čekala pohodlně stočená do klubíčka na lavičce, kde si lidé znovu obouvali boty. Zvedla láhev s vodou obarvenou modrým potravinovým barvivem ve vítězoslavném pozdravu, pak ji vypila do poslední kapky. Byl to Annin nápad vodu obarvit, aby ji nemohla prostě schovat – nikdy by při sázce s ním nepodváděla.

Sledovat její hrdlo, když polykala, bylo zvláštně erotické – erotické a magické, něco, co nemohlo existovat ve stejném světě jako úmrtí, která ho pronásledovala. Duchové se proto stáhli, třebaže ne natrvalo, poprvé za dlouhou dobu se ale cítil volný, a to bylo dobře.

Charlesovi prohraná sázka nevadila, jeho vlk ale neměl radost z toho, že nechali Annu o samotě s federály, zatímco šli pro kávu. Věděl ale, že Anna dokáže svým šarmem vylákat ptáky ze stromů, a několik federálů, kteří potřebovali jejich pomoc, jí nezpůsobí žádné problémy. Nikdo se jí nepokusí ublížit. Ještě ne, ne dokud se nezapojí do lovu FBI.

Otce napadlo, že by Charlesovi prospělo, kdyby se vydal na lov něčeho jiného než vlkodlaka, na lov skutečného zla. Doufal, že má pravdu – a empirické důkazy, jak se zdálo, jeho naději podporovaly, otec totiž míval často pravdu.

Proto Charles sledoval dvojici federálů k místnosti, kde se měli sejít s jeho družkou a s malou skupinou dalších lidí. Došlo mu, že nejde o agenty FBI, protože si ho nevšimli, třebaže se nijak neschovával. Národní bezpečnost a Cantrip měli víc úředníků než FBI. Hovořili spolu tak tiše, že bylo zapotřebí vlkodlačího sluchu, aby je slyšel. Bezostyšně je špehoval.

"Určitě je to bezpečné?" zeptal se blonďatý muž. Vypadal, jako by právě dokončil vysokou, nemohlo mu být ani pětadvacet. "Chci říct, vlkodlaci, Pate. Množné číslo."

"Spolupracují s námi," řekl starší Pat. Charles poznal, že pochází z Nové Anglie, jeho přízvuk ale zjemnil pobyt někde na jihu. Bylo mu kolem čtyřiceti a vypadalo to, že je zvyklý chodit pěšky. "Budou se chovat slušně, protože musí."

"Nenaštve je, že jsem tu s tebou? Měl jsi přijít jenom ty. Pět lidí. Dva z FBI, dva z národní bezpečnosti a jeden od nás."

Charlesovi došlo, že musí být z Cantripu. Podle otce měli být dva a jen jeden člověk z národní bezpečnosti. Někdo si tu něco dokazoval. Víc lidí. Bratr vlk rozhodl, že Charles je příliš uvolněný, než aby je naučil slušnému chování.

"Je snadnější žádat o odpuštění než o svolení," prohlásil Pat a otevřel dveře konferenční místnosti. "Není to tak, Leslie?"

"Jeden z vás může jít," ozval se chladný ženský hlas. "Možná už nejsi u FBI, Pate, pořád ale umíš počítat. Pět. Je to jednoduché. Můžeš použít prsty, pokud chceš."

"Haha," řekl Pat a zavřel za sebou. Charles se zastavil, aby si je poslechl. "Vsadím se, že to bude všem jedno. Kdy se ukáže náš vlkodlak? Myslel jsem, že schůzka měla začít v osm."

"Šest lidí nebude vadit," řekla Anna a bratra vlka pobavený tón hlasu jejich družky ještě víc uvolnil. "Řekli jsme pět, abychom omezili počet."

Věděl, že je v bezpečí. Byla vlkodlak, a kdyby si po jeho výcviku nedokázala poradit s hrstkou lidí, bylo by něco špatně. Přesto bratra vlka potěšilo, když uslyšel její uvolněný hlas.

Charles pohlédl na dveře a uvědomil si, že je s plnýma rukama bude jen těžko otvírat. Zvládl by to, existoval ale i jiný způsob.

Věděl, že to není dobrý nápad, že duchové nezmizeli. Bylo to ale příliš lákavé. Už tak dlouho se jí nedotkl a bratr vlk měl hlad. Skoro stejný jako on.

Otevřel proto pouto, které vázalo vlka k jeho družce, a co nejmírněji řekl: Otevři mi, prosím – a někdo bude muset pít hotelovou kávu, protože jsem přinesl pití jenom pro pět agentů.

Dveře se rozlétly. Anna na něj hleděla, tvářila se nesmírně vážně a oči se jí leskly slzami.

Mluvíš se mnou. Z její strany k němu přes pouto pronikla víc než jen slova; vždy se s ním štědře dělila o city. Její úleva skoro zamaskovala hluboký žal a bolest z opuštění. Tohle jí provedl on, věděl to – a přesto šlo o menší zlo. Musel ji ochránit před tím, co se s ním dělo. Ale ani vědomí, že jednal správně, ho nezbavilo rozervaného pocitu, lítosti nad tím, že jí ublížil.

"Hotelová káva mi nevadí," řekla a její hlas byl plný slz.

Obával se, že než bude po všem, ublíží jí ještě víc.

Charles sklonil hlavu, dotkl se nosem jejího a zavřel oči, aby skryl, jak na něj to, co jí udělal, působí – a jak na něj působí ona, její kůže na jeho. Bratr vlk ji toužil odvléct pryč od cizích lidí, najít první prázdný pokoj, stočit se kolem ní do klubíčka a už nikdy ji nepustit. Charles toužil říct: "Omlouvám se za to, že jsem ti ublížil." Znamenalo by to ale, že kdyby mohl, udělal by něco jinak. A on by nikdy nedovolil, aby ji ošklivost jeho života pošpinila, ne když tomu mohl zabránit.

A tak místo toho plácl něco hloupého: "Moje žena bude pít horkou čokoládu, kterou jsem jí přinesl." Podíval se do místnosti za ní. Až na dva muže, které sledoval, všichni seděli. Musela za tím být Anna, protože se tvářili napjatě a neklidně. Sedět, když jiní stojí, může být projevem síly – způsobem, jak říct: "Vím jistě, že tě zvládnu, proto se neobtěžuju vstát." Když ale do místnosti vejde netvor, všichni by měli být na nohou. A Charles byl velký netvor.

Důkazem toho, že Anna jednala správně, bylo podráždění, které cítil k mužům stojícím za Annou.

Pohlédl mladšímu z agentů Cantripu do očí. Muž je sklopil a bezděčně couvl, což bratra vlka potěšilo. Charles vycenil zuby v úsměvu. "Přišel jste bez pozvání, takže můžete pít hotelovou kávu."

A teď si budou doopravdy myslet, že je blázen, protože většina lidí nepochopí, že potřeboval určit, kdo je tu pán, aby bratra vlka přesvědčil, že Anna je v bezpečí. Tím, že vydal rozkaz, který bude splněn, dal jasně najevo, kdo tu velí. Rozhodl se ale, že ho nezajímá, co si o něm myslí. V případě potřeby si budou moct s Annou zahrát na chytrého poldu a hloupého poldu. A hrát si s federály bylo mnohem snazší než snažit se vypořádat s tím, co dělal Anně.

Měla si vybrat někoho jiného. Asila. Někoho. Při představě Anny s někým jiným ale bratra vlka přepadla žárlivá zuřivost.

Nikdo jiný kromě tebe pro mě neexistuje. Annina rychlá odpověď mu připomněla, že nechal pouto mezi nimi otevřené. Nevěděl, kolik toho cítí, nastal ale čas ovládnout se.

Charles prošel kolem Anny a postavil tácky na stůl. Vzal do ruky jediný kelímek, ve kterém nebyla káva, podal ho Anně, a přitom si všiml, že všichni sedí naprosto nehybně a klopí oči, všichni až na agenty Cantripu: Anna je dobře poučila.

Anna obešla stůl a posadila se tak, aby vedle ní byla prázdná židle. Agenti Cantripu si sedli na opačnou stranu stolu, poté co mladšího z nich

zvednutým obočím varoval, aby se k Anně nepřibližoval. Charles se postavil za Anninu židli.

"Můj manžel Charles," pravila Anna a složila ruce na stole. "Asi by bylo nejlepší, kdybychom se jeden druhému znovu představili, když jsme teď všichni pohromadě. Já jsem Anna."

"Zvláštní agentka Leslie Fisherová," řekla druhá žena v místnosti, černoška s inteligentníma očima a pevným hlasem. "Těžké zločiny, FBI."

"Zvláštní agent Craig Goldstein," pravil štíhlý muž kolem padesátky. "Přeřadili mě k oddělení těžkých zločinů tady v Bostonu, protože už jsem na případu tohoto sériového vraha pracoval."

Charles na agenty FBI kývl. O Fisherové věděl dost, prověřil si totiž všechny agenty oddělení těžkých zločinů v Bostonu. O Goldsteinovi si něco zjistí.

"Jim Pierce," představil se muž, který se neustále usmíval. Obrátil se s úsměvem i k Charlesovi. "Národní bezpečnost. Poslali mě sem sbírat informace."

Měl docela dobrou představu o tom, koho pošlou, protože národní bezpečnost měla jen osm lidí, kteří se specializovali na nadpřirozené záležitosti, a Charles si o všech vytvořil složky.

Politický šplhoun, řekl Anně tiše a oplatil Pierceovi úsměv. Pierce se přestal tvářit tak šťastně a poodsedl si. Chce se dostat do úřadu. Myslíš, že bych měl zapracovat na svém úsměvu?

Anna na něj pohlédla a zamračila se. Chovej se slušně, pokárala ho. Z lehce zvednutých koutků jejích úst ale vyčetl pobavení.

"Doktor Steven Singh," řekl druhý agent bezpečnosti.

Starosvětský patriot, informoval Charles Annu, poté co se s doktorem kývnutím pozdravili. Osobně klasifikoval fae a vlkodlaky jako domácí teroristy. Charles s ním souhlasil. Žádný z nich tu není proto, aby chytil sériového vraha. Pierce nebude mít co dodat. Singh je ale dost chytrý na to, aby nám případně pomohl, i když ho samotný zločin nezajímá.

Zbývající dva agenti byli zajímavější. O Cantripu toho moc nevěděl, protože to byla novější agentura než národní bezpečnost, vláda ji založila, poté co na veřejnost vystoupili vlkodlaci. Přestože ji financovala a dozírala na ni vláda, její úloha byla dosti obšírná, protože zahrnovala "sběr a sdílení informací o nelidech a změněných lidech, skupinách i jednotlivcích". Měla dvě hlavní sídla, na každém pobřeží jedno, a její agenti cestovali po Státech a zabývali se hlavně kriminálními případy, které se týkaly fae, vlkodlaků nebo čehokoli jiného, co se jim zdálo divné.

Jeho otec považoval agenty Cantripu za neškodné, protože neměli právo zatýkat nebo kohokoli věznit. Charles to viděl jinak, neboť patřili k jedné z vládních organizací, jejichž agenti byli neustále vyzbrojeni – a nosili zbraně se stříbrnými kulkami. Měl informace o spoustě jejich lidí, rozhodl se ale počkat, dokud nezjistí, koho pošlou, než si osvěží paměť.

Starší z agentů Cantripu se (marně) pokoušel pohlédnout mu do očí, proto se raději upřeně zadíval na Annu, což způsobilo, že se Charles naježil – a bratru vlkovi se taky nelíbil.

"Patrick Morris," řekl. "Zvláštní agent Cantripu."

"Bývalý agent FBI," dodala agentka Fisherová s chladným nesouhlasem, který jasně říkal, že každý, kdo se rozhodne opustit FBI, je hlupák.

"Les Heuter," řekl mladík a ihned se stal zajímavějším.

Heuter je miláček Cantripu, řekl Charles Anně. Jeho otec je texaský senátor. Když je potřeba, aby někdo z Cantripu dal rozhovor tisku,

v devíti případech z deseti je to Heuter. Což byl jeden z důvodů, proč lidé nebrali Cantrip vážně.

Měl Heutera hned poznat, ve skutečnosti ale vypadal úplně jinak, nebyl tak pohledný ani nepůsobil tak oddaně a silně, spíše upřímně a mile. Cítil z něj dychtivost jako ze psa, který se už nemůže dočkat, až vyrazí na lov. Charles přemýšlel, jestli v něm nával adrenalinu vyvolali vlkodlaci nebo sériový vrah.

Jeho tvář ale byla nečitelná. Charles pochyboval, že někdo v místnosti tuší, jak nadšený je Les Heuter z toho, že tu může být. Charles nikdy nebyl člověk, představil si ale, že to musí být jako procházet se se špunty v uších i v nose.

Goldstein se rozhlédl. "Lidi, dejme se do toho." Pohlédl na Charlese. "Muž, který schůzku zařídil, tvrdil, že tři vlkodlaci se nestali oběťmi náhodou. Podle něj prostě tolik vlkodlaků není. Tři oběti prý mohou znamenat, že se náš vrah zaměřil na vlkodlaky. Máme vám ukázat všechny oběti, pane Smithi, a zjistit, co si o nich myslíte, než začneme klást otázky. Povím vám proto všechno, co o tom vrahovi víme, a ocenil bych, kdybyste nám o něm mohl říct něco i vy."

Charles si založil paže na hrudi a opřel se o zeď, veškerou pozornost upřel na Annu a řečí těla dal jasně najevo, že tu velí Anna.

Byla to Annina práce – kdyby s nimi měl jednat Charles, patrně by se dali vyděšeně na útěk a sami začali střílet vlkodlaky.

"Kdo tuhle schůzku vlastně zařídil?" zeptal se Heuter nečekaně.

Goldstein se k mladšímu muži otočil a mdle řekl: "Nemám zdání. Muž, který mi volal, se nepředstavil, jen mi navrhl, abych si dělal poznámky a nechal si poradit. A protože mi totéž říkal i zdravý rozum, poslechl jsem ho."

Bran, pomyslela si Anna.

Pravděpodobně, souhlasil Charles. Anebo Adam Hauptman.

Anna pohlédla Heuterovi do očí a pokrčila rameny. "Vím, kdo ji zařídil na naší straně. Netuším ale, kdo to byl u vás."

Goldstein vytáhl notebook a připojil ho k video systému v místnosti. Odkašlal si. "Agentko Fisherová, mohla byste prosím zamknout? Některé z obrázků jsou dost barvité a nerad bych vyděsil chudáka pokojskou."

Agentka Fisherová zamkla a zhasla a Goldstein si zatím sundal brýle a očistil je. Když si je znovu nasadil, vypadal autoritativně; předtím působil trochu slabě, staře a neškodně, to ale nyní pominulo. Agent Goldstein vypadal na okamžik jako člověk, který loví jiné lidi, potom se ale aura slabosti vrátila, jako kdyby si oblékl pohodlnou starou košili.

"Našemu pachateli..." Odmlčel se. "Říkáme mu tak proto, že to zní profesionálněji než ‚zabiják‘ a dospěleji než ‚darebák‘. Náš pachatel dostal jméno Lovec, protože během prvních dvou desetiletí zabíjel během lovecké sezóny. První oběť jsme objevili v roce 1975, zabíjel ale velmi sofistikovaně, takže je pravděpodobné, že to nebylo poprvé." Pohlédl na Annu, která musela změnit výraz, a řekl: "Ano. Jsme si naprosto jistí, že vrahem je muž."

Klepl na klávesu a na velké obrazovce se objevily dva obrázky vedle sebe. První představoval školní fotku mladé asijské dívky – Charles hádal, že jde o Číňanku. Energicky se usmívala a ve vlasech měla jasně oranžovou čelenku. Druhý obrázek byl velmi zrnitý a ukazoval nahé tělo, hlavu halily stíny a přes boky mělo přehozené bílé prostěradlo nebo deku.

"Karen Yun-Haové bylo čtrnáct. Unesli ji z její ložnice..."

Charles nechal agenta Goldsteina mluvit; kdyby potřeboval, vybaví si, co říkal. Prozatím se soustředil na tváře, hledal stopy, lidi, které znal, oběti, jež patřily ke smečce.

První rok unesl zabiják čtyři dívky, vždy v odstupu jednoho týdne. Všechno to byly mladé Asiatky, žádné nebylo víc než šestnáct ani méně než dvanáct. Držel je v zajetí, znásilňoval je a mučil, dokud nebyl připravený na další oběť. FBI byla přesvědčena, že oběť zabil vždy těsně předtím, než unesl další – bylo ale možné, že se překrývaly. Jakmile lovecká sezóna skončila, vrah se odmlčel. První rok zabíjel ve Vermontu, druhý v Maine, kde zůstal několik let, pak v Michiganu, Texasu a v Oklahomě.

Je systematický, pomyslel si bratr vlk, který dychtil vyrazit na lov. Dobrý lovec si bral jen tolik, kolik potřeboval a kdy to potřeboval, a jejich kořist byla dobrý lovec. Vrahovy oběti se začaly během let měnit, z asijských dívek se staly ženy a pak v Texasu unesl chlapce, taky Asiata. Byl první, u kterého došlo k sodomii, následně k ní ale docházelo u všech, u mužů i žen. Další rok si zabiják rozdělil oběti napůl, unesl dvě ženy a dva chlapce. Pak se zaměřil jen na chlapce. Nato přidal černošskou dívku.

"Vypadá to, jako by hledal nejlepší potravu," řekla Anna tiše – a doktor Singh na ni šokovaně pohlédl, Charles si ale nemyslel, že by si toho všimla; upírala pozornost na obrazovku. "Začal v sedmdesátém pátém. Možná byl ve Vietnamu?"

"Asijské oběti, ano," řekl starší agent FBI a zdál se křehčí než dřív. "Všichni, dokonce ani většina, ale nebyli Vietnamci. Někteří lidé však mezi Asiaty nevidí rozdíl nebo je nezajímá. S tou teorií přišla už policie, než se do celé věci na počátku osmdesátých let zapojila FBI. Náš pachatel nebyl jediný, v kom válka vzbudila touhu zabíjet."

"‚Žijeme v dobách, které zkouší duše mužů,‘" citovala Anna tiše a Charles věděl, že si vzpomněla na jiného veterána.

"Trvalo víc než pět let, než se do věci zapojila FBI?" zeptal se Heuter.

Goldstein na agenta Cantripu trpělivě pohlédl. "Skoro deset. Za prvé, policii nějaký čas trvalo, než přišla na to, že má co do činění se sériovým vrahem, komunikace nebyla na dnešní úrovni. A za druhé, sérioví vrazi nespadají pod FBI. Jsme tu, abychom pomohli, ne sami vyšetřovali." Klepl na klávesu a objevila se nová fotka.

"Tady jsme do případu vstoupili my, FBI – bylo to ještě přede mnou. Já se k případu dostal jako zelenáč v roce 2000. V roce 1984 se Lovec vrátil do Maine. První obětí byla ten rok osmnáctiletá Melissa Snowová."

Charles ji znal – a rozhodně jí nebylo osmnáct. Další obětí byl černošský chlapec, neznámý. A neznal ani třetí oběť, další asijskou dívku. Bylo jí deset let.

Při pohledu na její jemnou, veselou tvářičku se bratr vlk rozhodl, že zabijáka najdou a odstraní ho. Děti by se měly chránit. Charles souhlasil a duchové nespravedlivě popravených, kteří ho strašili, se stáhli ještě víc.

"Ten rok jsme našli jenom tři oběti a následně se začal počet nalezených těl měnit. V letech 1986 a 1987 jsme objevili tři těla. V roce 1989 dvě. V roce 1990 zase tři a tak dále až do roku 2000, kdy se změnilo hned několik věcí, k tomu se ale dostanu za minutu. Nemyslíme si, že by změnil způsob zabíjení. Týdenní odstup mezi oběťmi se zdá pevně stanovený. Proto si myslíme, že začal schovávat těla na méně přístupných místech."

Mezi oběťmi z následujícího roku poznal Charles dvě ze tří. Všiml si rovněž, že snímky z místa činu měly lepší kvalitu – buďto si FBI přivedla lepšího fotografa, anebo za tím byl prostě pokrok v technologii a zub času, který narušil film.

Goldstein pokračoval: "V roce 1984 odpovídaly dvě oběti předchozí volbě pachatele. Od roku 1985 ale neexistuje žádný očividný vzorec, podle kterého si volí oběti. Jsou to muži i ženy, mladí i staří. Unáší je, znásilňuje a mučí a po týdnu si najde novou oběť." Goldstein si dal načas a ukázal jim tváře všech obětí. Charles si všiml, že nečetl jejich jména z poznámek, a když už se do nich podíval, obvykle si jen něco potvrzoval. "Další rok začal v září."

Charles znal tři z obětí v roce 1985 a všechny nalezené v roce 1986.

Zastav ho, řekl Anně, protože dospěl k závěru, že vrahova volba nebyla náhodná. Tohle je důležité. Ať se vrátí zpátky k roku, kdy se do případu zapojila FBI.

"Počkejte," řekla Anna a nahlédla do svých poznámek. "Mohl byste se vrátit k obětem z roku 1984?"

V tu dobu přiznali svoji existenci fae, pravil Charles. Melisse Snowové bylo osmnáct asi stejně jako mému otci. Nemyslím si, že se přiznala k tomu, co je, ale určitě byla fae.

Nemohlo jít o náhodu? nadhodila Anna, zrovna když se na monitoru objevila Melissina tvář, rozzářená a šťastná na rodinné fotografii, a hned vedle šedá a neživá. Fae nejsou zrovna všude, je ale možné, že si jednu vybral náhodou.

Nebyla míšenka, řekl jí. Kdyby ji unesl s tím, že je člověk, nedokázal by ji udržet v zajetí. Nebyla sice mocná, ale uměla se bránit lépe než člověk.

Můžu jim to říct?

Jistě. Pak je požádej, ať přejdou k dalšímu roku. Těla některých fae se po smrti rozplynou. Možná proto nenašli čtvrtou oběť.

Goldstein Annu pozorně sledoval. "Byla vlkodlak?"

"Ne," řekla Anne. "Fae." Pak federálům řekla, co jí pověděl Charles.

"Fae." Singh se zamračil. "Jak to víte?"

"Patřím k netvorům, doktore Singhu," odpověděla Anna bez váhání. "Obvykle se mezi sebou známe." Nebyla to úplná lež. "Otázkou je, jak to věděl – jak mu říkáte? Lovec? Jak věděl, co je? Kdyby ji napadl s tím, že je člověk, utekla by mu."

"Znal jsem agenta, který na tom případu pracoval," řekl Goldstein. "Melissa měla rodiče a dva sourozence, kterým v tu dobu bylo deset a sedm. Mluvil s nimi. Bylo jí osmnáct."

Nebyli to její rodiče, řekl Charles Anně. Anebo byli taky fae. Anebo mohla přijmout podobu mrtvé dívky. To se dá těžko říct. Ale znal jsem ji... ne dobře, ale dost dobře na to, abych věděl, že jí nebylo osmnáct.

Mohla obětí být skutečná Melissa Snowová a fae převzala její totožnost až po její smrti?

Anna se jen snažila pokrýt všechny možnosti, ale byla to dobrá otázka. Kdy se s Melissou seznámil? Léta měla tendenci splývat... Poznal jsem ji během prohibice, pracovala v tajné putyce v Michiganu – myslím, že v Detroitu – rozhodně ale dlouho před osmdesátými lety.

"Byla fae," potvrdila Anna. "Pokud měla rodiče a sourozence, předpokládám, že byli taky fae. Umí splynout se společností, agente Goldsteine. U fae má zjevný věk velmi málo společného s realitou."

"Zbývající dvě oběti?" zeptal se Goldstein, třebaže nepůsobil přesvědčeně.

"Nejsem odborník na fae," připustila Anna. "Melissu jsem poznala náhodou. Od tohoto roku jsou ale mezi oběťmi vždy fae."

Goldstein se zeptal: "Každý rok?"

Vysvětlilo by to zmizelá těla, zopakoval Charles. Někteří fae se prostě rozplynou, když zemřou. A pokud se po smrti vrátili do původní podoby, ostatní fae se postarali o to, aby je nikdo nikdy nenašel.

"Z toho, co jsem viděla, ano."

Napětí v Goldsteinových ramenou začalo sílit a stejně tak i dychtivost v jeho pachu, což bratru vlkovi napovědělo, že Goldstein přemýšlí, že dává kousky skládačky dohromady a snaží se zjistit, jak se mění výsledný obrázek.

Charles zvážil, jaké následky by mohl mít sériový vrah lovící fae. Šedí pánové, kteří fae vládli, si přece museli všimnout, že někdo zabíjí jejich lidi. Nebyli ale Bran, který své vlky chránil a miloval. Kdyby zemřel fae, který nebyl mocný a držel hlavu dole, aby nijak nevynikal, všimli by si toho Šedí pánové vůbec? A i kdyby ano, udělali by něco?

"Mohl by vrahem být fae?" Otázku položil Pat, agent Cantripu. "Kdyby od roku 1975 zabíjel člověk, musel by už být na vozíku."

Agentka Fisherová se zamračila. "Znám osmdesátiletého muže, který by vás složil s jednou rukou za zády, Pate. A pokud tomu chlapovi bylo osmnáct, když skončila válka ve Vietnamu, není mu ani zdaleka osmdesát. Většina sériových vrahů ale tak dlouho nevydrží. Buďto se zhroutí, anebo začnou dělat chyby."

"Vrah od Zelené řeky zabíjel přes dvacet let," nadhodil Pat. "A když ho konečně chytili, ukázalo se, že šlo o spořádaného chlapíka, který chodil pravidelně do kostela, byl ženatý, měl dvě děti a práci, kterou vykonával přes třicet let."

Goldstein je neposlouchal; hleděl na Annu, doopravdy ji ale neviděl. Uvažoval.

"Nemyslím si, že jde o fae," řekl. "Aspoň ne v případě původního vraha. Proč by jinak čekal až do chvíle, než fae přiznali svoji existenci, aby je začal zabíjet?"

Původní vrah, pomyslel si Charles.

"Neznám všechny fae osobně," řekla Anna suše. "Možná byly všechny oběti fae."

Goldstein zavrtěl hlavou a Charles s ním musel souhlasit, když řekl: "Ne. Jedná se o zvyšování úrovně kořisti, po které Lovec jde."

Chytil pach, řekl bratr vlk a se zájmem agenta FBI sledoval.

"Loví nepřátele," prohlásil Singh nečekaně. "Řekněme, že jde o veterána války ve Vietnamu. Vrátí se domů a uvidí Vietnamce – nebo Asiata, což mu stačí – na svém území. A tak se vydá na lov stejně jako za války. Přejde na chlapce. Možná proto, že si sex s nimi víc užívá – možná je ale prostě považuje za houževnatější, za lepší kořist. A pak objeví fae – vhodnějšího protivníka. A stejně jako jeho původní oběti jsou i oni v jeho očích vetřelci."

"Pokud zabil tolik fae, je dobrý a chytrý," podotkla Anna. "Obvykle je těžší je zabít než lidi. Škoda, že na nějakého takového nepadl; nic bychom z něj nenašli. Zajímalo by mě, jak to udělal."

"Zabil vlkodlaky," nadhodil Heuter nečekaně. Charles mu přestal věnovat pozornost. "Nedají se zabít ještě hůř než fae?"

Anna pokrčila rameny. "Osobně fae nezabíjím. Spousta se ale dožila opravdu vysokého věku, takže musí mít několik triků v rukávu."

"Melissa Snowová zemřela ještě před vaším narozením," řekl Pat. "Jak jste věděla, že byla fae?" Nebyla to jeho slova, nýbrž agresivita v jeho hlase, co bratra vlka upozornilo na to, že se tón schůzky změnil.

"Rodinné fotky," odsekla Anna a ohrnula ret. "Nebo jsem starší, než vypadám. Záleží na tom?"

"Je vám pětadvacet," řekl Heuter. "Vyfotil jsem si vás mobilem a poslal vaši fotku domů. Před dvěma minutami něco našli. Jste Anna Lathamová z Chicaga, matka zesnulá, otec známý právník."

"Ale jak to ví on?" zamumlal Singh a úplně ignoroval útok agenta Cantripu na Annu. "Odkud ví, že nejsou lidé? Kdyby zabíjel ty, kteří se ke své existenci přiznali, někdo by si toho všiml."

Vlkodlak dokáže fae většinou vycítit.

"Možná našel způsob, jak být u toho, když se potenciální oběti dotkly železa. Moje skotská babička přísahala, že existují masti, které způsobují, že vidíte víly, když si jimi natřete oči," pokračoval Singh. Nevypadal zrovna na to, že by měl skotskou babičku, Charles ale mohl stěží cokoli namítat, sám nevypadal zrovna velšsky.

"Obrátit si šaty naruby nebo vzít si něco železného prý taky funguje," ozvala se Fisherová, která doposud spíše mlčela. Charles si uvědomil, že se snaží zabránit tomu, aby agenti Cantripu znovu převzali kontrolu nad schůzkou, promluvila totiž zrovna ve chvíli, kdy Heuter otevřel ústa.

"Řekl jste ‚původní vrah‘," obrátila se Anna na Goldsteina a Charles musel potlačit úsměv. Myslel si, že jí to uniklo, ona ale čekala na správný okamžik, aby s tím vyrukovala. "Vy si nemyslíte, že jde pořád o stejného muže?"

"Nemyslím," potvrdil Goldstein, zcela ignoroval agenty Cantripu i Singha a soustředil se na vraždy. "Kolem roku 1995 jsme si všimli jistých změn v pachatelově chování, které ukazovaly na to, že si našel partnera. V roce 2000 pak zabíjel celých šest týdnů. Ten rok jsem se na vyšetřování poprvé podílel osobně, a přestože jsme našli jenom pět těl, časový úsek napovídal, že obětí musí být šest. Další rok i všechny následující bylo obětí šest a zabíjel šest týdnů místo čtyř, proto jsme si docela jistí, že i v roce 2000 bylo obětí šest."

"Pokud vzorec chování neodpovídal, jak jste věděli, že se jedná pořád o Lovcovy oběti, a ne o jiného sériového vraha?" zeptal se Singh. Hon na vraha ho pohltil – přestože jeho lov začal docela jinou kořistí: vlkodlaky. Bratr vlk s Charlesovým odhadem souhlasil: Singh byl chytrý, dal se ale snadno rozptýlit, pokud se mu před čenichem objevila zajímavější kořist.

Goldstein sáhl do aktovky a vytáhl... ostře žlutou visačku do ucha, kterou rančeři značkovali dobytek. "Označuje své oběti. V sedmdesátém pátém používal lovecké visačky určené pro vysokou, které ukradl z obchodu s loveckou výbavou. V osmdesátém druhém přešel k těmto. Dneska se dají koupit po internetu, jsou balené po pětadvaceti a stojí dolar za kus."

Bere své oběti jako věci, pomyslel si Charles. Dobytek.

Anebo se je snaží ve věci proměnit, dodala Anna. "Projděme si zbytek obětí. Uvidíme, jestli nenajdeme něco dalšího, s čím bychom vám mohli pomoct."

Goldstein pokračoval v promítání fotografií. Jak se rozvíjela forenzní věda, měnil se i způsob, jakým vrah zacházel s těly. Místo aby je nechal na odlehlém místě, házel je do vody. Do řek, jezer, bažin – a tady v Bostonu do Atlantického oceánu, protože věřil, že voda smyje všechny jeho hříchy, kterých bylo požehnaně.

"Nezměnil jen volbu a počet obětí," řekl Goldstein. "V roce 1991 došlo hned k několika změnám. Mučení se začalo podobat rituálu a kladl na ně mnohem větší důraz. Zabíjení se taky posunulo o měsíc. Od roku 1975 do roku 1990 vraždil v listopadu. V roce 1991 začal zabíjet v říjnu. A každý následující rok se posunul o další měsíc dopředu. V roce 1995 tedy vraždil v červnu – a tak je tomu až dodnes."

"Pokud mi dáte seznam obětí i s fotkami," řekla Anna, když Goldstein skončil, "udělám, co budu moct, abych oddělila fae od ostatních. Věřím, že první vlkodlaci mu padli za oběť tady v Bostonu, ale jistá si tím budu, teprve až se poptám kolem."

Charles si byl docela jistý, že ten rok zemřeli vlci poprvé, nikomu ale neuškodí, když si to ověří. A kromě toho, když získá seznam obětí, bude ho moct poslat několika fae, které znal a kteří by mohli sehnat víc informací o faeských obětech, případně identifikovat další.

"Dobrá," souhlasil Goldstein. "To by šlo."

Anna se zamračila, jednou rukou si mnula bradu a hleděla na koláž fotografií letošních obětí – zatím jich bylo pět. Poslední byla školní fotografie malého chlapce. Zbývala ještě jedna oběť, než se Lovec na rok odmlčí.

"Nejsem odborník na fae," řekla Anna. "Ale znám vlkodlaky. Pro normálního muže, dokonce i pro dva, by byl útok na vlkodlaka dost ambiciózní počin. Predátoři si obvykle nevolí kořist, která je může zabít."

Heuter se zamračil. "Nezdálo se, že by mu tihle nadělali problémy. Tři vlci, že? A nikdo nic neviděl. Nevěřím, že by to bylo tak těžké, jak tvrdíte. Jinak už by si někdo něčeho všiml."

Anna zaklonila hlavu a pohlédla Charlesovi do očí. Jsme tu, abychom jim poradili. Abychom jim poskytli informace. Ukážeme jim to?

Charles zamířil ke konci těžkého konferenčního stolu, kde nikdo neseděl. Nahlédl pod něj, aby se ujistil, že není přišroubovaný k podlaze, pak ho zvedl do výšky hrudi. Držel ho zcela vodorovně, aby z něj nespadly Goldsteinovy drahé přístroje. Pak ho znovu postavil na zem.

"Zabít nás," řekla Anna, "je těžké, ne nemožné. Ale držet vlkodlaka v zajetí a mučit ho..."

"Magie?" zeptal se Singh. Agent národní bezpečnosti už úplně zapomněl na to, že měl původně v plánu zjistit víc o vlkodlacích. Charles se přistihl při myšlence, že se mu líbí – s tím nepočítal.

Anna pokrčila rameny. "Anebo mimořádně dobrý plán. Nejde jenom o sílu – máme i velmi rychlý metabolismus. Nadrogovat vlka nebo ho na delší dobu znehybnit a nezabít ho přitom, je mimořádně obtížné."

"Svěcená voda," nadhodil Pat, bývalý agent FBI a nyní agent Cantripu.

Anna neobrátila oči v sloup, Charles ale vycítil její podráždění. "Mohla bych ji pít každý den – a žít přitom v Sixtinské kapli."

"Stříbro?" Zase Heuter.

"Zůstaly obětem v místech, kde byly spoutány, černé spáleniny?" zeptala se Anna. "Stříbro nás pálí jako oheň nebo kyselina."

Neodpověděli jí. Charles si všiml, že od devadesátých let byly u mrtvých foceny jen tváře a někdy scházely fotky z místa činu úplně. Byl si docela jistý, že nešlo o opomenutí.

"A jak," pokračovala Anna, "věděl, že se jedná o vlkodlaky? Jenom jeden z nich, místní vlk, se k tomu, co byl, hlásil."

Diskutovali dál, ale Charles nechal poslouchat bratra vlka, sám se rozhlížel po místnosti. Agentka Fisherová sledovala Annu se stejným

výrazem, který se objevil na tváři i Asilovi, když našel růži pro svůj skleník, byl to trochu chamtivý, zároveň však spokojený výraz.

Nebudeme je muset přemlouvat, aby nám dovolili na případu spolupracovat, řekl Anně. Agentka Fisherová nás chce ukořistit pro sebe.

Bratr vlk ho vrátil zpět do přítomnosti. Zrovna mluvil Jim Pierce, agent národní bezpečnosti. "Co když vrahem je vlkodlak?"

Anna zavrtěla hlavou. "To byste nenašli těla s visačkou; našli byste jejich kusy."

"Vlkodlaci žerou lidi?" zeptal se Heuter a zbystřil jako honící pes. "Vraždy v Minnesotě – mají je na svědomí vlkodlaci?"

Anna si odfrkla a lhala jako politik. "Podívejte. Proměna z vás neudělá sériového vraha – stejně jako z vás neudělá superhrdinu. Zůstanete tím, kým jste byli. Když se vlkodlakem stane darebák, zůstane darebákem. My ale na své lidi dohlížíme a jsme v tom dost dobří. Většinou jsme obyčejní lidé, kteří se za úplňku mění ve vlky a loví králíky."

Proměna dělala ze všech zabijáky. Vlkodlaci nebyli vlci obecní ani vlci rudohnědí, kteří vyráželi na lov, jenom když měli hlad. Byli zabijáci – a ti, kdo se neuměli ovládnout, občas zabili spoustu lidí, než nakonec sami zemřeli.

Při pohledu na upřímnou pihovatou tvář Charlesovy družky by ale nikdo neuhádl, že lže – tedy až na vlkodlaka. Jeho otec by na ni byl pyšný.