Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 9

9. kapitola
Jak šplhali po rozpukaném betonu, skále a křovím, měla Anna příliš mnoho času přemýšlet o tom, jaké divadlo ostatním předvedli.
Byla to její vina.
Charles se snažil probudit její vlčici – protože ji ovlivnila černá magie. Přikrčila se, když si vzpomněla na hloupou sebelítost, které se oddala. Slovy ji z ní nedokázal vytrhnout, proto ji políbil a vlčice se opravdu vzbudila a setřásla z ní vliv magie, přesně jak předpokládal. Potom ale změnila pravidla hry.
Anna si dobře vzpomínala, jak ji varoval, že mají obecenstvo – a ona ho ignorovala. Už to bylo dost zlé. Že to ale udělala, když existovala velká šance, že narazí na zločince, to bylo naprosto pitomé.
"Anno," řekl jí Charles. "Nemysli na to."
"Bylo to fakt hloupé," řekla, aniž by na něj pohlédla. "A byla to moje vina. Je mi to líto. Mohli na nás zaútočit ti zabijáci." Rozhodila rukama. "Klidně jsme mohli zapnout kamery a pozvat všechny okolo, aby se podívali. A teď budeme muset ostatním své chování vysvětlit."
Zprudka se zastavil, chytil ji za zápěstí a strhl ji k sobě. Náznak násilí ji zaskočil – Charles se nikdy nepřestal ovládat.
"Pokud si opravdu myslíš, že to bylo hloupé, zbytečné a že to byla tvoje vina," řekl zastřeným hlasem, "pak jsi nedávala pozor." Znovu ji políbil, jeho ústa se dožadovala odpovědi a na těle cítila jeho žár.
Charles voněl jako domov, teple a správně. Věděla, že by se měla odtáhnout, že si podobné rozptýlení nemohou dovolit, tolik po něm ale hladověla – nejen po sexu, ale po dotycích, po absolutní jistotě, že ho může hladit a škádlit. Anna se do něj ponořila a oplácela mu stejným.
Když od sebe odstoupili, oba byli zadýchaní.
"Až se vrátíme zpátky, promluvíme si," řekl jí. "Něco jsem totiž pochopil."
"Že moje vlčice nezná stud," zamumlala, nedokázala od něj ale odstoupit.
Smál se jí, k čertu s ním. Sice jen zafuněl, poznala ale pobavení, když ho slyšela.
Vrhla se na něj uprostřed honu a ve společnosti cizích lidí. Připomněla si, že je slyšeli všichni vlkodlaci – a taky Beauclaire, který přišel hledat svoji dceru, ne poslouchat, jak se milují v lese. A aby dokázala, že se nepoučila, toužila ho znovu políbit a pokračovat v tom, co začali.
"Nic naplat," zabrblala Anna. "Musíme se tomu postavit."
"Hanba není... produktivní emoce," namítl Charles. Nastala humorná odmlka, během níž naklonil hlavu na stranu, pohlédl na ni, pak se odvrátil. "Bratru vlkovi se líbilo, že si tě vzal před ostatními. Nikdo už nebude pochybovat o tom, komu patříš. Já... já lituju toho, že se stydíš, ale jinak souhlasím s bratrem vlkem."
Anna nevěřícně zírala. Pokud na světě existoval rezervovanější muž, ještě ho nepotkala.
"A co se týká té druhé věci..." Charles se zakřenil a zvýšil hlas. "Isaaku, běžte napřed; dohoníme vás."
"Ty jsi tady šéf," zavolal Isaac.
"Půjdeme za nimi," řekl Charles. "V případě potřeby budeme na místě – když ale počkáme, dokud se neobjeví něco zajímavějšího, nebudou tě trápit." Nemusel říkat, že jeho nikdo trápit nebude.
"Díky," odpověděla Anna, protože nevěděla, co jiného říct.
Položil jí ruku na rameno a znovu vyrazili. Při šplhání se nijak nezdráhal dotýkat se jí, jak pro něj bylo typické v posledních měsících. Prostě jí položil ruku na nejbližší část těla.
Charles se pokusil otevřít jejich pouto a probudit vlčici, aby potlačila působení černé magie, ale nedokázal to. Bratr vlk zpanikařil, protože Charles jejich pouto nějak pokazil – a potom Anna pohrozila, že je opustí, a zpanikařil i Charles. Kdyby jim nedovolila, aby ji pomilovali, aby si ji znovu vzali, mohlo to být... zajímavé, podobně zajímavé jako útok grizzlyho. Protože ani on, ani bratr vlk by ji nedokázali nechat jít.
Bylo to něco jako prozření.
Charles si s mnohem větším veselím, než jaké cítil v poslední době, uvědomil, že je sobec. Položil Anně ruku na bok a nasměroval ji kolem díry v zemi. Patrně ji viděla, potěšilo ho ale, když se o ni mohl třeba jen tak málo postarat. Byl ochotný udělat cokoli, aby ji ochránil... cokoli kromě toho, že by ji nechal jít.
Až se vrátí zpátky, poví jí o duších, kteří mu hrozili, že pozabíjejí jeho blízké, pokud nenajde způsob, jak je nechat jít. Bylo to riziko – očividně ale nějak poškodil jejich pouto, když se snažil s celou věcí vypořádat sám, a jeho obnovení za to stálo. Uvidí, jestli společně nenajdou způsob, jak napravit, co pokazil – a pokud ne, zavolá otci.
Když už nic jiného, umožnil mu tento úkol získat odstup od nepoddajné pochmurnosti, která ovládla jeho život od chvíle, kdy vlkodlaci vystoupili na veřejnost. Tolik se soustředil na povinnosti, na potřeby, na to, aby odvedl svoji práci, že ztratil perspektivu.
Čest, povinnost a láska. Neobětuje Annu kvůli otci ani kvůli všem vlkodlakům na světě. Kdyby si měl vybrat, zvolil by si lásku.
Což znamenalo najít způsob, jak se vypořádat s duchy – anebo přestat být otcovým katem. Nebyl to výsledek, ve který otec doufal, když mu tuto práci dal, Charles to ale nedokázal změnit. Neztratí Annu, i kdyby to mělo znamenat, že budou muset jít do války s lidmi.
Po tomto rozhodnutí ho ovládl zvláštní mír, třebaže se zároveň cítil nemálo sobecky.
"Našli jsme to," zavolal Isaac.
Charles se rozběhl a Anna utíkala vedle něj – kam patřila.
Ostatní na ně čekali na opuštěném dvorku, v jehož středu stál malý dům nebo kůlna velká asi tři metry na čtyři a půl. Dřevěná část budovy byla dávno pryč, žulové základy ale pořád stály. Oko zaražené do jednoho z kvádrů mohlo být původní, řetěz a okovy se ale leskly novotou.
Beauclaire stál uprostřed základů, oči měl zavřené a pohyboval rty. Charles věděl, že čaruje, celé místo ale bylo tak nasáklé krvavou magií, že mu zahltila smysly.
Malcolm obcházel mýtinu s agenty FBI, kteří ve světle baterek hledali na zemi pilně stopy.
"Budeme se sem muset vrátit ve dne s techniky," řekl Goldstein tvrdě a ostře. "Neměli bychom se tu motat za tmy; mohli bychom přehlédnout stopy nebo je zničit."
"Beauclaire odsud bez dcery neodejde," pravila Leslie. Potom se ohlédla po vlkodlakovi za sebou a přisunula se blíž ke Goldsteinovi.
Charles se na Malcolma zadíval. "Malcolme," uhodil na něj.
Vousatý vlkodlak vzhlédl. "Řekl jsi, že je mám hlídat."
Isaac tiše hovořil s čarodějkou, když ale Charles promluvil, podíval se, co se děje.
"Malcolme?" zeptal se až příliš jemně.
Druhý vlk vzdychl, kousek od agentů odstoupil a změnil postoj z lovce v ochránce. Charles nevěděl, jestli lidé dokáží číst řeč těla dost dobře na to, aby poznali rozdíl, jejich instinkty to ale vzaly na vědomí.
Jakmile se Malcolm opět začal chovat slušně, Lesliina ramena se uvolnila a pravou rukou si přestala klepat do stehna.
Isaac nechal čarodějku klečet u řetězů. Prsty načrtávala do vzduchu symboly, které po sobě zanechávaly žhnoucí červené linie.
"Podle Hally tu v průběhu let zemřelo asi deset až dvanáct lidí," řekl Charlesovi. "Slíbila, že až tady policie skončí, vezme sem několik učedníků a vyčistí to tu. Už teď dělá, co může. Nechceme, aby na místě s tak silnými pozůstatky černé magie courala banda ozbrojených lidí – pro katastrofu, ke které by tu mohlo dojít, by ‚náhodná střelba‘ byla slabým slovem."
"Dobře," řekl Charles. Další věc, kterou se nemusel zabývat. "Nějaká stopa po Lizzie?"
"Tady ne. V doslechu jsme naživu jenom my a několik zajíců a nevedou odsud žádné stezky. A kromě nás v okolí ani nikoho necítím. Ve vlčí podobě bych možná zjistil víc."
"Až vyrazíme po stopě té dívky, proměníme se – všichni až na Malcolma, pokud se dokáže ovládnout," řekl Charles.
"Zvládnu to." Malcolma pobouřilo, že ho nechtěli vzít s sebou.
"Až najdeme Lizzie, budeme potřebovat rychlý odvoz na pevninu," vysvětlil Charles. "Bude nutně potřebovat lékařskou péči. Nebudeš si jenom hrát na strážce."
"Věříte, že tu Lizzie je," řekl Beauclaire ostře a přestal čarovat. "Cítíte ji? Máte důkaz?"
Charles mávl na kámen. "Tady zabili všechny místní oběti, když s nimi skončili. Myslíte si, že našli lepší místo, kde je živé schovat, než izolovaný ostrov, který je navíc v karanténě?"
Fae na něj hladově hleděl. "Jak ji podle vás najdeme? Kdyby tady byla, věděl bych to. Moje magie je ale němá. Mlčí už od začátku." Ztišil hlas. "Myslel jsem, že to znamená, že je mrtvá."
"Existují postupy, jak zneškodnit faeskou magii," pravila čarodějka, aniž by přestala pracovat na žulovém kameni. "Irské a německé čarodějky prosluly uměním narušit vaši moc, ať tak či onak, a podle Caitlin získal tenhle chlap runové zaklínadlo od irské čarodějky. Znám tucet způsobů, jak vyrobit potřebné talismany, některé jsou přitom účinnější než jiné."
Beauclaire na ni pohlédl a tvář se mu napjala nadějí. "To ano," řekl. "V tom máte pravdu."
Isaac se začal svlékat a stejně tak i Anna. Charles se přesunul mezi ně, protože ucítil malý nával teritoriality a nepodložené žárlivosti. Bratr vlk se tu noc cítil majetnicky.
Aniž by si svlékl džíny, začal se měnit. Tentokrát to bylo těžší, protože se ten den proměnil už několikrát a posledně mu šlo o rychlost. Jeho proměna byla pomalejší a bolestivější a v kostech cítil tupou bolest, podle které poznal, že za proměnu zpátky v člověka draze zaplatí. Pokud to půjde, počká a promění se až v apartmá.
Přesto byl s proměnou hotový dřív než ostatní a právě si ze svalů vytřepával poslední záchvěvy a křeče, když se na nohy vyškrábal Isaac, vlk prostřední výšky se zlatým kožichem, který Charlesovi připomněl Branovu družku Leah. Anna se stále měnila.
Charles nechal ostatní vzpamatovat se a začal čenichat po zemi. Stejně jako agenti FBI i on se soustředil na okraj mýtiny. Oběhl ji jednou, dvakrát, nic ale nenašel a právě začal třetí kolečko – Beauclaire šel pozorně vedle něj s rukou na dlouhém noži v pouzdře u opasku, kterého si Charles na člunu nevšiml – když Anna několikrát důrazně štěkla.
Dal si načas, propátral místo, kde stála, nic ale necítil, dokonce ani všudypřítomné zajíce a myši. Když zvedl hlavu, zakňourala na něj, proto to zkusil znovu. Jakmile ji zvedl podruhé, štěkla na něj a pustila se za něčím, co necítil.
Vlastní neschopnost vycítit, co objevila, ho frustrovala stejně jako fakt, že kdyby nepoškodil jejich pouto, mohla by mu říct, co našla. Vydal se za ní a Isaac s Beauclairem je následovali. Patrně proto, že byl tak podrážděný, mu trvalo skoro pět metrů, než mu to došlo.
Nic. Necítil nic.
Jako by tu za sebou někdo táhl něco, co maskovalo pach, necítil totiž vůbec nic. Jeho družka byla velmi chytrá. Dotkl se čenichem jejího, aby jí dal najevo, že pochopil. Usmála se a mezi ostrými tesáky jí šťastně plandal jazyk.
"Počkat," řekla čarodějka.
Charles se zastavil a pohlédl na ni.
"Isaac říkal, že fae, kterého honíte, není vidět ani slyšet."
Charles na Isaaka temně pohlédl. Pověděl mu, po čem jdou, když mu večer volal. Informace byla určená jen pro něj a alfa to věděl.
"Klid," řekla čarodějka. "Isaac mi to řekl jenom proto, že jsem riskovala život, když jsem vás doprovodila, a ví, že umím držet jazyk za zuby. Ten fae nasál esenci lidí, kteří tady zemřeli, a to mi Isaac říkat nemusel. Mluvila jsem s Caitlin o tom, o jaký druh magie tu jde. Takže. Můžu vám té magie trochu dát a ona fae pozná – stejně naladěné magie, vlku, svůj pozná svého. Je jí tu ale dost jen pro jednoho."
Charles přitiskl uši k hlavě, když se Isaac chystal nabídnout. Pokud měl někdo riskovat, bude to Charles – měl z nich největší šanci nepřítele porazit.
Přiklusal k čarodějce a čekal, že se vytasí s oblaky kouře, dramatickými gesty a tancem. Místo toho se jen sklonila, až měla obličej na jeho úrovni, a foukla na něj.
Rozkašlal se a zalkl se, načež se mu ze zápachu převrátil žaludek. A taky to bolelo. Měl pocit, jako by ho popíchalo tisíc včel nebo vyskočil z auta a asfalt mu sedřel kůži z těla – obojí zažil. Ale to nebylo nejhorší. Zdálo se mu, jako by na něj někdo vylil páchnoucí, mastný motorový olej a ten na něm ulpěl.
Bratr vlk zavrčel, sklopil hlavu a uši přitiskl k hlavě. Isaac zakňučel a udělal krok vpřed, jako by se chystal postavit mezi Charlese a čarodějku. Duchové v jeho nitru začali výt a smát se. Potom se o něj ale otřela Anna, umlčela je oslnivým mírem, darem omegy, a umožnila mu získat zpátky kontrolu.
Teprve pak se čarodějka pohnula. Vstala a bryskně si oprášila ruce. "Omlouvám se. Nevěděla jsem, že zareaguješ tak nepříznivě. Magie bude fungovat až do úsvitu – a zřejmě postačí jen na krátké varování, takže dávej dobrý pozor."
Charles se uklidnil, a přestože se pořád necítil příjemně, kývnutím poděkoval – nemohla za to, že ho to bolelo anebo že toužil skočit do oceánu a smýt si ze srsti olejovitou špínu. Anebo že mu poručila, Isaac jí přece neřekl, že to nemá dělat. Jestli budou čáry fungovat, jak tvrdila, budou mít šanci, pokud na fae narazí. Za to jí odpustí hodně.
Čarodějka Hally před ním stála beze strachu – a tak křehká ve své lidskosti.
Nemohla přestat být čarodějkou o nic víc, než on mohl přestat být vlkodlakem. Oba se narodili jiní. Isaac měl pravdu v tom, že většina bílých čarodějů umírala velmi mladá, protože se nedokázala bránit před
čaroději, kteří používali krvavou magii. V mezích toho, co byla, jim velmi pomohla – a na to nezapomene.
Vlci a fae nechali ostatní v pochybném bezpečí mýtiny a pod ochranou Malcolma a čarodějky.
Charles pustil ostatní vlky před sebe, jeho čich totiž nebyl po čarodějčině magii nejlepší. Postupovali pomalu, protože bylo těžší sledovat žádný pach než jeden určitý.
Po několika desítkách metrů došlo i Isaacovi, co dělají. Jeho čich byl lepší než Annin, Anna ho ale jednou zastavila, protože se vydal špatnou cestou. Čenichy je nakonec zavedly ke dveřím hrubě vsazeným do kusu betonu na svahu kopce. Charles vyběhl nahoru na betonový kvádr se stříškou o velikosti půl metru na metr. Mohli by se jí dostat dovnitř nebo ven, kdyby bylo potřeba, připadalo mu ale lepší, když vejdou dveřmi.
Seběhl dolů ke dveřím, prozkoumal je a zjistil, že jsou staré, mají jen nové panty a jsou opatřené ocelovým visacím zámkem. Věděl, že ocel fae nevadí tolik jako železo, odolá ale veškeré magii, kterou by Beauclaire použil.
Fae to očividně taky pochopil. Chvíli prohledával křoví, pak vzal do ruky velký kámen. Něco zamumlal, kámen se bahnitě zeleně rozzářil, načež jím mrštil po dveřích. Kámen vydal ránu připomínající výbuch granátu, rozpadl se v prach a na dveřích pak zanechal hluboký dolík. Zámek ani petlice nevydržely. Klika byla z hliníku a nezpůsobila Beauclairovi žádné problémy, když za ni vzal.
Za dveřmi panovala černočerná tma, Charles přesto poznal, že místnost je mnohem větší, než stříška napovídala. Někdo vyhloubil díru do kopce. Vycítil to jen z toho, jak se uvnitř rozléhal zvuk, nic totiž neviděl. Dokonce i vlk potřeboval aspoň nějaké světlo.
Vzduch tu byl čerstvý, což znamenalo druhý východ nebo ventilaci. Charles necítil žádné nebezpečí, za těchto podmínek ale nebyl ochotný věřit svému čichu, že ho varuje.
Faeský pán vyřešil problém se světlem tak, že hodil do tmy magickou svítící kouli. Zůstala viset asi metr nad hliněnou podlahou a dva až dva a půl metru před nimi a osvětlila prostor, který zpočátku asi sloužil jako sklepení nějaké velké budovy – možná byl součástí kasáren. Za posledních čtyřista let sloužila většina ostrovů v bostonském zálivu armádním účelům.
"Kdo je tam?" zamumlal někdo tiše, když se zastavili za dveřmi. Byl to tichý ženský hlas a přicházel z prázdné místnosti – všichni strnuli.
"Pomozte mi, prosím." Šeptala, takže člověk by ji nikdy neslyšel. Beauclaire ale okamžitě zareagoval.
"Lizzie!" zařval a připravil se vyrazit, hlavu přitom naklonil na stranu, aby zjistil, odkud hlas přichází. V místnosti nebyly dveře a až na hromadu sutě byla prázdná. Lizzie Beauclairová tu nikde nebyla.
"Tati?" Její hlas nezesílil; zněl plačtivě a beznadějně.
Isaac opatrně prozkoumal tmavé kouty a tiše zamručel, aby upoutal jejich pozornost. Za hromadou shnilých trámů, trubek a kusů žuly, kde Charles předtím tušil jen tmavý stín nebo další suť, se ve skutečnosti nacházelo úzké betonové schodiště s dírami a zrezivělými kusy kovu v místech, kde dříve bývalo zábradlí. Jedna jeho strana, ta s rezavějícími úchyty, se táhla podél stěny; druhá byla otevřená.
Beauclaire poslal světlo dolů, rozběhl se za ním a ostatní nechal za sebou. Nebylo to právě chytré – Charles ho ale chápal. Kdyby tam dole byl
někdo, kdo by patřil jemu, taky by neztrácel čas a snažil se k němu dostat co nejrychleji.
Světelná koule ozářila místnost asi o polovinu menší, než byla ta nahoře. V protější stěně zel otvor. Dveře z něj už dávno zmizely a část veřejí se převrátila na podlahu. Beauclaire se pod schodištěm zastavil: Lizzie ztichla. Když znovu vykročil, pohyboval se pomaleji a opatrně mířil k otvoru ve stěně, protože sklepní místnost byla očividně prázdná.
Ale nebyla.
Charles se zastavil asi šest nebo osm schodů od podlahy, spatřil totiž houf slabě zářících jiskřiček, které mu připomněly miniaturní hvězdokupu. "Dávej dobrý pozor," nabádala ho čarodějka.
Možná by si jich ani nevšiml, kdyby se nepohnuly. Jakmile je ale vzal na vědomí, prozradily mu hodně o fae, po kterém šli.
Rohatý pán, pokud to byl on, byl velký. Strop druhého sklepení se nacházel ve výšce asi tří metrů a jiskřičky vedly od něj a přes velký kus sklepa. Neviděl detaily, věděl ale, že tu fae je.
Charles litoval, že se Beauclaira nezeptal, jak rohatý pán ve své pravé podobě vypadá. Pomohlo by třeba i to, jestli se pohybuje po dvou nebo po čtyřech. Zrovna teď doufal, že po dvou – čtyřnohé stvoření, které by se dotýkalo stropu, by bylo velké skoro jako slon.
Anna se zastavila zároveň s ním, pozorná a obezřetná. Charles otočil hlavu a lehce ji šťouchl do ramene. Když na něj pohlédla, nasměroval ji k Beauclairovi, který už byl v půlce místnosti.
Bude potřebovat zálohu – a Anna neměla velké zkušenosti v boji. A souboj s neviditelným protivníkem nebyl nejlepší způsob, jak je získat.
Tázavě na něj pohlédla, vyrazila ale za fae a Charles se zatím pomaleji vydal dolů. Isaac si uvědomil, že se něco děje, zastavil se na schodech a počkal, až ho Anna i Charles minou.
Charles si dával načas, sledoval maskovaného fae a snažil se podle jisker zjistit, co dělá. Když Anna a Beauclaire rohatého pána minuli, vyrazil. Charles se přichystal skočit, maskovaný tvor se ale zastavil dřív, než se k Anně přiblížil – a jeho horní část se ve víru jisker pohnula.
Charles pochopil, že si fae uvědomil, že dvojice vlkodlaků, on a Isaac, hledí do míst, kde stál, třebaže měl být neviditelný, proto otočil hlavu a pohlédl na ně.
Po chvíli se tvor sehnul a otřásl se jako podrážděný sob – rozhodně teď věnoval pozornost jemu a Isaacovi. Charles se nemínil na nepřítele vrhnout shora a nechat se probodnout, proto se opatrně odplížil dolů a zastavil se před Isaacem, kterému řečí těla ukázal, kde nepřítel stojí.
Isaac se přitiskl k podlaze a udělal dva skoky stranou, aby mohli zaútočit ze dvou směrů a netvořili jen jeden cíl. Z otvoru, ve kterém Anna s Beauclairem zmizeli, se ozvala hlasitá rána, pak ženské vzlyky. Skoro neviditelný fae se znovu pohnul, Charles předpokládal, že se otočil po zvuku. Potom se v otvoru objevila Anna a fae vyrazil.
Nebyl ale tak rychlý jako Charles. Ten zamířil nízko, alespoň s ohledem na velikost tvora, na kterého útočil, asi metr od podlahy. Podle způsobu, jakým se fae pohyboval, se téměř jistě jednalo o dvounohé stvoření – a to znamenalo, že má šlachy. Zasáhl něco, co připomínalo sobí koleno, v průběhu útoku změnil taktiku, zakousl se do něj, setrvačností se zhoupl a zuby mu na kůži způsobil vodorovné šrámy. Dostal se tak za rohatého pána a pověsil se na něj. Zuby mu zaryl do kosti, drásal ho drápy a snažil se dosáhnout co nejvýš a najít na jeho těle nějaké důležité, zranitelné místo.
Fae vyrazil divoký, pronikavý hvízdavý zvuk, který byl kombinací losího troubení a koňského ryku, a když zařval, vzduch ve sklepení se pohnul, jako když mořem živená bouře narazí na pevninu. Něco jako kyj udeřilo Charlese do ramene, pak se do rvačky zapojil Isaac. Zaútočil o kus výš než Charles, asi doufal, že fae povalí na zem. Tvor zavrávoral, ale neupadl. Isaac si proto našel něco měkkého, do čeho mohl zabořit zuby. Podle toho, jak trhal hlavou ze strany na stranu, Charles poznal, že se zakousl do svalu, ne do kosti. Trhal, držel se předními drápy a zadními drásal jako kočka.
Charles se zadníma nohama opíral o zem, přesunul váhu a připravil se najít něco křehčího, než byla silná kost, do které se zakousl, a to i přesto, že mu poskytovala pevný úchop. Byla příliš velká, než aby ji čelistmi zlomil, a on potřeboval tvora zneškodnit, aby se nemohl dostat k Anně.
Fae znovu zařval, strhl ze sebe Isaaka a odhodil ho přes místnost, kde narazil na betonovou zeď. Podle toho, jak zacházel s Isaacem, Charles poznal, že rohatý pán má ruce – a byl silný, silnější než vlkodlak.
Když se teď fae zbavil Isaaka, mohl se soustředit na Charlese. Dvakrát ho praštil, ale nešikovně, jako by na něj nedosáhl. Potom zvedl nohu, do které se Charles zakousl, a znovu ho něčím udeřil do ramene, a to tak silně, že Charles povolil stisk. Než se mohl znovu dobře chytit nebo se úplně pustit, rohatý pán ho odkopl na zadní stěnu.
Charles spadl na zem a na okamžik zůstal bezmocně ležet, protože si vyrazil dech. Než ale mohl tvor cokoli udělat, prolétla nad Charlesem černá šmouha.
Anna se nepokusila o nic promyšleného. Prostě běhala kolem fae v kruzích, ze kterých se točila hlava. Když na něco narazila, sekla po tom a běžela dál. Rozptylovala.
Charles se vyškrábal na nohy a znovu na tvora skočil. Z nárazu na stěnu a pádu na zem se mu točila hlava, netušil proto, co vlastně zasáhl – bratr vlk věděl jen jedno, a to, že musí ochránit svoji družku. Štěstí stálo na jeho straně a podařil se mu čistý zásah. Pod zuby ucítil maso a kost a vší silou se do nich zakousl a zaryl do nich drápy.
Netušil, kdy se do boje zapojil Beauclaire. Najednou tam prostě byl a jeho tvář byla ledová, krásnější a více nelidská, než si Charles pamatoval. Byl také vyšší a štíhlejší a bojoval s nožem v jedné a s magií v druhé ruce. Byl rychlý a silný, a třebaže bojoval poslepu, jeho nůž znovu a znovu nacházel cíl – a i když Charles nevěděl, co jeho magie dělala, rohatý pán ji cítil, protože se pod jeho zuby otřásal.
Charles si byl docela jistý, že právě magie zvrátila průběh boje. Jakmile ji Beauclaire použil, rohatý pán přestal bojovat o vítězství, jeho cílem se stal útěk.
Fae, na kterém Charles visel, zařval, tentokrát tak drsně a hluboce, až z toho bolely uši, padl na zem a válel se ze strany na stranu, jako by hořel. Charles se chvíli držel, při třetím převalení se ale pustil. Beauclaire, který neměl ani drápy, ani zuby, odpadl hned.
Když se rohatý pán zbavil útočníků, vyrazil ke schodům – a Charles konečně spatřil, s čím vlastně bojovali, maskování totiž přestalo fungovat. Jeho paroží bylo obrovské. Napřed si myslel, že ho tvoří lopatky jako u soba, musel to ale být jen klam světla, protože paroží najednou začalo vydávat... ledově bílou zář a ta odhalila, že patří jelenovi – obrovskému starému jelenovi.
Měl stříbřitý kožich, a jak klopýtal nahoru po schodech, Charles poznal, že se předtím mýlil, protože fae měl čtyři nohy, dlouhé a jemně
vypadající. Černá krev mizela, jak ji vstřebávala stříbřitá srst bílého jelena, který byl o dobrý kus větší než největší sob, jakého kdy spatřil.
Bratr vlk se za ním chtěl pustit a zabít ho, protože dokud nezemře, nebudou v bezpečí. Charles souhlasil, měl ale vykloubené nebo zlomené rameno, a bylo by fakt hloupé, kdyby se za tvorem, který se rychleji uzdravoval i utíkal, pustil jeden vlkodlak. Přemýšlel, jestli je rohatý pán, který byl míšenec, opravdu tak houževnatý nebo jestli mu pomáhá cizí magie. Charles za ním každopádně nemínil běžet, a to bez ohledu na přání bratra vlka.
Nenechá Annu bez ochrany.
Bratr vlk vztekle a frustrovaně zařval a s uspokojením sledoval, jak jelen přeskočil posledních pět nebo šest schodů a klopýtl, protože ho neunesla levá zadní noha, která se ještě nezahojila.
Když zmizel fae z dohledu, Charles se rozhlédl. Isaac se pořád nezvedl, překulil se ale a trochu tupě na Charlese mrkal. Nebyl mrtvý, takže se brzy uzdraví. Beauclaire klečel, podpíral se jednou rukou a marně se snažil vstát – až na zlomené zápěstí se ale zdál v pořádku. Anna... Anna se choulila vedle Lizzie Beauclairové a broukala jí, tedy aspoň tak, jak vlk mohl.
Dívka... Viděl její fotky na stěně a byla krásná. Nyní jí zaschlé rány hyzdily čelo a tváře a každičký kousek kůže, který byl vidět. Na sobě měla otcovu košili, pod ní ale byla očividně nahá, a její dříve dokonalou pleť nyní pokrývaly symboly a modřiny – stejně jako Jacobovo tělo. Na živé, dýchající osobě to vypadalo dokonce ještě hůř, protože ji také halila odporná černá magie – jako mlha nebo hejna téměř neviditelných blech. Lizzie na něj omámeně zamrkala, odsunula se dozadu, ihned se ale zastavila a zalapala po dechu, jak ji něco zabolelo.
Zlomili jí koleno. Zkušenosti – a měl jich dost – mu říkaly, že ho roztříštili. Bylo to úmyslné – Charles přemýšlel, jestli jim jako atletka způsobila víc problémů, než čekali. Chodidla měla zhmožděná a krvavá, jako by se osvobodila a dala se bosá na útěk přes kamení. Neměla by jak uniknout, pokud by jí nepomohla mořská stvoření – o čemž pochyboval. Obvykle se zajímala jen o sebe a byla agresivní i vůči vlastnímu lidu.
Lizzie rozhodně nebyla ve stavu, aby dokázala jít. Budou ji muset nést a Charles si s ohledem na stav ostatních uvědomil, že to bude muset udělat on. Její otec měl zlomené zápěstí, takže to nezvládne, a Anna byla na vlkodlaka pořád příliš mladá, než aby se dokázala proměnit zpátky tak rychle. Isaac byl omámený, zmatený a taky nový. Charles si vzpomínal, že ho proměnili asi ve stejnou dobu jako Annu, sotva před několika lety. Takže se Charles bude muset proměnit v člověka hned teď.
Bolelo to. Zapomněl, jak moc to bolí, když je zraněný. Byl starý a při proměně se mu zahojí všechna zranění, která nebyla způsobena stříbrem – proměna ale hojila rány asi stejně, jako slaná voda bránila infekci: se spoustou bolesti.
Charles nevykřikl. Nezavyl a nevyděsil chudáka malou tanečnici, která objala Annu, jako by byla plyšové štěně. Tělo mu zbrotil pot dlouho předtím, než byl natolik člověkem, aby se vůbec mohl potit. A pak z něj byl člověk a klečel na zaprášené betonové podlaze sklepení v propoceném červeném triku a modrých džínách, které měly – jak si s pobavením všiml – staré zapínání na knoflíky místo zipu.
Charlesovi chvíli trvalo, než se vyškrábal na nohy, a i pak se mu třásly ruce. Rameno ale musel mít jenom vykloubené, protože se mu úplně uzdravilo, měl ho jen trochu bolavé.
Až se s Annou vrátí do apartmá, bude spát celý týden. Rozhlédl se, protože potřeboval dostat všechny nahoru po schodech a na člun dřív, než se rohatý pán vrátí a všechny je zabije.
Nechal proto Lizzie Beauclairovou ještě několik minut s Annou a dřepl si k Isaacovi.
"Hej," řekl. "Jsi s námi?"
Vlk jen lapal po dechu a nedokázal zaostřit.
"Dotknu se tě," řekl Charles a tón jeho hlasu nepřipouštěl námitky: dominantní vlk vydal rozkaz méně dominantnímu. "Musím zjistit, jestli nepotřebuješ ošetřit. Nebude se ti to líbit – ale dovolíš mi to. Klidně si vrč. Ale nekousej."
Po rychlé prohlídce, během které toho Isaac dost navrčel, Charles zjistil, že i když byl bostonský alfa původně vážně zraněný, většina ran už se mu zahojila. Zůstala mu jenom spousta zhmožděnin a pořádný otřes mozku, který ale během několika hodin s dostatkem žrádla odezní. Charles doufal, že Malcolm má v člunu víc než jenom červy na návnady – i když každý protein byl protein.
Charles vstal a znovu se rozhlédl.
Beauclairovi se podařilo vstát a nejistě odvrávoral k dceři. Posadil se na zem kousek od ní a natáhl se, aby ji lehce pohladil po vlasech. Ucukla a on jí začal zpívat velšsky.
Ar lan y mor mae lilis gwynion.
Ar lan y mor mae 'nghariad inne.
Měl hezký hlas. Nijak zvláštní, ne takový, jaký by Charles u fae jeho postavení a moci očekával (a fae, který bojoval po Charlesově boku dnes v noci, byl velmi mocný), uměl ale dobře držet tón a zpíval sladce, za to však možná mohly neprolité slzy. Jiná písnička by se k Beauclairovu rozsahu hodila lépe a tato nepatřila k Charlesovým oblíbeným. Dával přednost těm, které měly nějaký příběh, bohatou fantazii anebo aspoň lepší verše.
Charles vykročil vpřed, a přestože Beauclaire nevzhlédl ani nepřestal zpívat, Charles na sobě ucítil jeho pozornost. Připomínal mu chřestýše těsně před útokem.
"‚U moře‘, ano," řekl Charles tiše a sledoval Beauclairovu řeč těla.
Faeský pán přestal zpívat a vzhlédl. Charles spatřil, že hádal správně. Beauclaire byl připravený bránit dceru před každým, kdo by se k ní přiblížil. Stejně jako Isaac byl po nárazu na kámen ošklivě zhmožděný a trochu mimo – čehož si Charles zpočátku nevšiml. Zranění fae byli o to nebezpečnější. Ve zdravé ruce se mu objevil nůž a vypadal velmi ostrý.
"Ar lan y mor," zazpíval Charles a viděl, jak se Beauclaire trochu uvolnil, proto přidal ještě několik veršů. "Dobře. Jsme spojenci, vzpomínáte? Potřebujeme dostat všechny do člunu. Isaacova čarodějka možná dokáže vaši dceru zbavit černé magie – nevím, jestli ji vidíte, ale já ano. A musíme udělat něco s vaším zápěstím."
Beauclaire zavřel oči a nechal nůž zmizet. Magie nebo rychlé ruce, pomyslel si Charles. Fae kývl, trhl sebou a zašklebil se. "Ano." Když promluvil, zněl jeho hlas roztřeseněji, než když zpíval. "Musíme ji dostat do bezpečí pro případ, že by se vrátil rohatý pán. Já ji neunesu."
"Já ano, když mi to dovolíte," nabídl Charles. Pokud bude muset, vnutí Beauclairovi svoji dominanci stejně jako Isaacovi. Ale Beauclaire nebyl vlk. Na vteřinu by to možná fungovalo, mohl by si tak ale vysloužit dýku v zádech, až by přestal Beauclairovi věnovat pozornost. Bude lepší, když budou spolupracovat.
"Její koleno," řekl Beauclaire.
"Já vím. Všiml jsem si. Bude to bolet, ať už to uděláme jakkoli. Ostrov ale není velký. Nemělo by to trvat dlouho."
Beauclaire vzhlédl a usmál se. "Napřed musíme vstát a dostat se nahoru po schodech."
"Ano," souhlasil Charles.
"Mohl by tam na nás čekat."
Charles se chystal souhlasit, ozval se ale bratr vlk. Možná neznal rohaté pány, znal však kořist, a Charles věřil jeho úsudku. "Bílý jelen je pryč."
Beauclaire strnul. "Vy jste ho viděl? Bílého jelena?"
Charles kývl. "Během boje vypadal jinak." Měl čas to zvážit. Věděl, čeho se dotkl. Fae tehdy měl víceméně lidskou podobu s nohama připomínajícíma zadní běhy soba. "Vyběhl pak nahoru po schodech a proměnil se v jelena – zrovna když jeho maskování přestalo fungovat."
"Nepřestalo," řekl Beauclaire. "Schválně ho odložil. Proč jste nevyrazil za ním?"
"Nebyl jsem ve stavu, abych se o něj postaral," řekl Charles a ukázal na zraněné. "Ani společně bychom ho možná neporazili, kdyby se nedal na útěk. A nemínil jsem vás tu nechat zraněné a zranitelné."
Anna si odfrkla. Znala ho, věděla, koho nechtěl vystavit nebezpečí.
Beauclaire sklonil hlavu a usmál se. "Měl jsem vědět, že Branův syn je příliš velký paličák, než aby se nechal tahat za nos magií – dokonce i tou bílého jelena. Kdybyste za ním vyrazil, nikdy byste ho nechytil, nepřestal byste se ale za ním honit, dokud by z vašich nohou nezůstaly jen krvavé pahýly nebo dokud byste nezemřel."
Charles na něj pohlédl. "Díky za varování."
Beauclaire se zasmál. "Branův syne, nikdo nedokáže bílému jelenovi odolat – a kdybyste věděl, co je, a přesto se vydal po jeho stopě, bylo by to velmi nebezpečné. Nebezpečnější než lovit ho, aniž byste to věděl. Kdyby kolem mě bílý jelen prošel před dvěma týdny, necítil bych potřebu rozběhnout se za ním. Kdybych ho ale spatřil dnes večer, poté co jsme ho pronásledovali, protože mi unesl dceru – vyrazil bych za ním bez ohledu na to, jak jsem mocný, a honil ho, dokud by jeden z nás nezemřel."
"Myslel jsem, že fae jsou nesmrtelní," namítl Charles. "Aspoň ti, kteří o sobě mohou tvrdit, že jsou mocní."
Beauclaire se chystal něco říct, zmlkl ale, když Charles zvedl ruku.
Nad nimi se ozvalo šoupání. Někdo stál nahoře na schodišti.
"Isaaku?" Byl to Malcolm.
"Tady dole," zavolal Charles, přestože bratra vlka rozzlobili. Měli zůstat v bezpečí tam, kde je nechal.
Malcolm, čarodějka a agenti FBI jim přispěchali na pomoc a nadělali víc rámusu a zmatku, než by čtyři lidé měli. Goldstein a Leslie Fisherová se ujali velení a Charles, protože byl unavený a všechny kosti v těle ho bolely, je nechal.
Leslie si svlékla po kolena dlouhou nepromokavou bundu a pomohla Beauclairovi zabalit do ní dceru. Čarodějka se přehrabovala v batohu a mumlala nepříjemné věci. Nakonec našla pytlíček se solí, donutila je dívku znovu svléct a od hlavy k patě ji poprášila solí.
Bylo to brutální, ale efektivní. Černá magie se rozplynula – sůl ale pálila v otevřených ranách. Dívka vykřikla, zdálo se však, že je příliš pod vlivem toho, čím ji únosci nadopovali, než aby nadělala příliš rámusu. Charles z ní cítil ketamin a ještě něco dalšího.
"Mohli jsme ji hodit do moře a zase vytáhnout," řekla Hally. "Studená voda by jí ale nijak neprospěla. Bude lepší, když na ní sůl necháme. Měla by stačit půlhodina, déle ale neuškodí. Zabrání to i infekci."
Znovu Lizzie zabalili a Charles ji vzal do náruče, což ji navzdory drogám, které jí kolovaly žilami, značně rozrušilo. Únosci ji neměli v rukou dlouho – jen něco přes den – mučili ji ale, a kdovíco ještě. S muži zrovna teď nechtěla mít nic společného.
Protože se ale Anna nemohla proměnit zpátky a Leslie byla člověk, třebaže byla v dobré kondici, musel nést Lizzie až k člunu on.
Charles jí zkusil zpívat stejnou písničku, kterou zvolil její otec. Beauclaire – a Malcolm – se k němu připojili a zdálo se, že hudba pomáhá.
Goldstein použil kus klacku, ze své bavlněné košile utrhl pruh látky a vyrobil dlahu na Beauclairovo zápěstí. A když se vydali nahoru po schodech, hodil si jeho paži přes ramena a podepřel ho. Očividně se rozhodl vzít si Beauclaira osobně na starost. Beauclaire střelil po Charlesovi lehce pobaveným pohledem a nechal si pomoct – možná trochu víc, než opravdu potřeboval.
Isaac očividně trpěl a sípal námahou, postavil se ale a následoval je. Malcolm šel vedle něj. Charles je chvíli pozorně sledoval – vlci uměli být nevypočitatelní, když byl dominantnější z nich zraněný. Někteří využili příležitosti k tomu, aby se dominantnějšího vlka zbavili a zaujali jeho místo. Když byl poblíž vlk ještě dominantnější, jako byl Charles, obvykle se to nestávalo, protože udržoval mír a chránil smečku, bylo ale lepší dávat pozor. Naštěstí se zdálo, že si Malcolm dělá o svého alfu opravdové starosti.
Anna pobíhala sem a tam. Někdy byla vedle Charlese, obvykle však kroužila okolo a vyhlížela nebezpečí. Leslie šla jako poslední se zbraní připravenou ke střelbě. Hally je naopak vedla a z velké části je prostě ignorovala.
Klopýtali a vrávorali, zranění, ale vítězní, a zpívali starou velšskou lidovou písničku "Ar lan y mor". A pokud bylo trochu divné vracet se z bitvy a zpívat o liliích, rozmarýnu, skále a – z nějakého důvodu, který nikdy nepochopil – vejcích u moře, no, v jejich podání to znělo docela dobře a jen on a Beauclaire uměli velšsky.