Alfa a omega - Dvojí spravedlnost - 1

1. kapitola

Aspen Creek, Montana

"Vrať se domů," zavrčel Bran Cornick na Annu. Nikdo, kdo ho spatřil v tomto stavu, už nikdy nezapomněl na to, co se skrývá za marokovým mírným vzezřením. Jen hloupí – nebo zoufalí – lidé riskovali, že ho podráždí natolik, že odhalí netvora za maskou milého muže. Anna byla zoufalá.

"Až mi slíbíš, že přestaneš posílat mého manžela zabíjet," prohlásila Anna zarputile. Neječela, nekřičela, ale ani se nemínila jen tak vzdát.

Očividně ho dohnala k tomu, že odhodil poslední zbytky civilizovaného chování. Zavřel oči, odvrátil se od ní a velmi něžně řekl: "Anno. Běž domů a zchlaď si hlavu." Myslel tím, aby šla domů, dokud se on neuklidní. Bran byl Annin tchán, její alfa a také marok, který vládl silou vůle všem vlkodlačím smečkám v této části světa.

"Brane..."

Dal průchod vzteku a spolu s ním i své moci, protože pět vlků, kteří byli spolu s Annou v obýváku, ihned padlo k zemi, a to včetně jeho družky Leah. Sklopili hlavy, lehce je naklonili na stranu a odhalili hrdla.

Ani se nepohnul, rychlost jejich odevzdání ale svědčila o jeho vzteku a dominanci – a jen Anna zůstala tak trochu k vlastnímu překvapení stát, což jí dodalo kuráž. Když se Anna do Aspen Creeku přistěhovala, byla tak zbitá a ztýraná, že kdyby na ni někdo zaječel, schovala by se do kouta a týden nevylezla.

Zadívala se Branovi do očí a vycenila zuby, když se přes ni jeho moc přelila jako jarní vánek. Ne že by nebyla pořádně vyděšená, nebála se ale Brana. Věděla, že jí Bran neublíží, dokud se bude schopný ovládat, a to bez ohledu na to, co jí říkal rozum.

Bála se o svého druha.

"Děláš chybu," řekla Anna. "Velkou, velkou chybu. A jsi odhodlaný to nevidět, dokud ho úplně nezničíš."

"Už dospěj, holčičko," zavrčel Bran a jeho oči – jasně zlaté, ne oříškově hnědé – se nyní zahleděly na ni místo na krb ve zdi. "Život není procházka růžovým sadem a lidi musí dělat těžkou práci. Věděla jsi, co Charles je, když ses za něj provdala a přijala ho za druha."

Snažil se obrátit celou věc proti ní, protože by ji pak nemusel poslouchat. Nemohl být tak slepý, jenom tvrdohlavý. Proto ji jeho snaha změnit podstatu problému – když tu vůbec žádný problém neměl být – rozzuřila.

"Někdo se tu chová jako dítě, a já to nejsem," zavrčela na něj.

Bran na ni beze slova vycenil zuby.

"Anno, sklapni," zašeptal naléhavě Tag, který ležel zplihle na zemi a jeho oranžové dready se tloukly s kaštanově hnědou barvou perského koberce. Byl její přítel a ona většinou věřila jeho názoru. Za jiných okolností by ho poslechla, zrovna teď ale Brana tak rozčílila, až nemohl mluvit – což jí poskytlo šanci vtlouct mu několik slov do jeho paličatého, nepružného mozku.

"Znám svého druha," řekla tchánovi. "Lépe než ty. Spíše zničí sám sebe, než aby tě zklamal nebo selhal ve svých povinnostech. Musíš ho zastavit, protože on to neudělá."

Když Bran promluvil, jeho hlas zněl tiše a monotónně. "Můj syn se neohne ani nezlomí. Dělal svoji práci celé století před tím, než ty ses narodila, a bude ji vykonávat ještě za sto let."

"Jeho prací bylo konat spravedlnost," namítla. "I když to znamenalo zabíjet, zvládal to. Teď je z něho obyčejný vrah. Jeho oběti mu leží u nohou a kají se. S pláčem žebrají o milost, kterou jim nemůže dát. Ničí ho to," řekla bez obalu. "A já jsem jediná, kdo to vidí."

Bran sebou trhl. A ona si poprvé uvědomila, že novými, tvrdšími pravidly, která pro vlkodlaky zavedl, netrpí jen Charles.

"Zlé časy," řekl ponuře a Anna doufala, že k němu pronikla. Pak ale ze sebe chvilkové váhání setřásl. "Charles je silnější, než si myslíš. Ty jsi hloupá holka, která neví tolik, kolik předpokládá. Běž domů, než udělám něco, čeho budu později litovat. Prosím."

Jeho krátké zaváhání jí napovědělo, že její snaha je marná. Znal pravdu. Věděl, co se děje, navzdory všemu ale doufal, že Charles vydrží. Opustila ji zlost a zůstalo jen... zoufalství.

Dlouze se svému alfovi zadívala do očí a uznala porážku.

Anna přesně věděla, kdy Charles dorazil domů. Vrátil se z Minnesoty, kde musel vyřídit problém, o který se tamní alfa odmítal postarat. I kdyby byla hluchá a neslyšela přijíždět jeho truck, poznala by, že je Charles doma, podle magie, která vázala vlčici k druhovi. To ale bylo vše, co jí pouto prozradilo – jeho strana pouta byla tak neprůhledná, jak jen ji dokázal udělat, a to jí prozradilo o stavu jeho mysli mnohem víc, než patrně zamýšlel.

Nedovolil, aby k ní cokoli z jeho emocí proniklo, a podle toho poznala, že má za sebou další zlý výlet, že opět zemřelo příliš mnoho lidí, lidí, které patrně nechtěl zabít.

V poslední době byly všechny jeho cesty špatné.

Z počátku mu pomáhala, ale poté co se změnila pravidla, vlkodlaci přiznali svoji existenci světu a ocitli se pod drobnohledem, byla vlkům, kteří porušili Branovy zákony, nabídnuta druhá šance jen za mimořádných okolností. Anna Charlese i nadále doprovázela na cestách, protože ho odmítala nechat trpět samotného. Když ale Annu začaly trápit noční můry, poté co před ní jeden z mužů padl na kolena a mlčky žadonil o milost, přestal ji Charles brát s sebou.

Měla silnou vůli a ráda si myslela, že je houževnatá. Mohla ho donutit změnit názor nebo prostě jet za ním. Anna se ale jeho rozhodnutí nevzepřela, protože pochopila, že mu všechno jen ztěžuje. Považoval se za netvora a nevěřil tomu, že ho tak nevidí, když byla svědkem smrti, kterou přinášel.

A tak Charles vyrážel na lov sám – jako to dělal už sto let nebo i déle předtím, přesně jak říkal jeho otec. Každý lov byl úspěšný – zároveň byl ale i selháním. Byl dominantní; cítil potřebu chránit slabší vlky a paradoxem bylo, že včetně těch, které měl zabít. Když umírali, brali s sebou i kousek Charlese.

Než s nimi Bran vystoupil na veřejnost, dostali vlci, kteří prošli proměnou před méně než deseti lety, několik šancí, pokud byl jejich přečin důsledkem ztráty sebekontroly. U ostatních se bral ohled na okolnosti, které mohly zmírnit trest. Teď o nich ale věděla veřejnost a oni nemohli dovolit, aby lidé zjistili, jak nebezpeční vlkodlaci doopravdy jsou.

Běžné tresty vykonával alfa smečky. Dříve vyrážel Charles na cesty jen několikrát do roka, aby se postaral o větší nebo nezvyklejší problémy. Mnoho alfů ale s novými krutějšími pravidly nesouhlasilo a výkon spravedlnosti tak čím dál častěji padal na Brana a tudíž na Charlese. Nyní odjížděl dvakrát, třikrát do měsíce a začínalo ho to vyčerpávat.

Cítila, že se zastavil za vchodovými dveřmi, proto vložila do hudby víc vášně a volala ho sladkým hlasem cella, které jí daroval k prvním Vánocům.

Kdyby šla za ním nahoru, vážně by ji pozdravil, řekl, že si musí promluvit s otcem, a odešel. Vrátil by se za den či dva, které by strávil v horách jako vlk. Už se ale nevracel úplně.

Uběhl měsíc od chvíle, kdy se jí naposledy dotkl. Šest týdnů a čtyři dny od chvíle, kdy se s ní naposledy miloval, od návratu z poslední cesty, na kterou ho doprovodila. Pověděla by o tom Branovi, kdyby jí neřekl: "Už dospěj, děvče." Patrně mu o tom měla stejně říct, už ale vzdala snahu přimět ho uvažovat rozumně.

Rozhodla se zkusit něco jiného.

Zůstala v hudebním pokoji, který pro ni Charles vytvořil ve sklepě, on zatím byl v přízemí. Namísto slov za sebe nechala mluvit cello. Smyčec vyluzoval bohaté, upřímné tóny, které se nesly nahoru po schodišti. Po chvíli uslyšela, jak pod jeho vahou zavrzaly schody, a oddychla si. Lásku k hudbě měli společnou.

Její prsty zpívaly, vábily ho. Zastavil se ve dveřích a upřel na ni pohled, nic ale neřekl.

Anna věděla, že když hraje na cello, tvář má vyrovnanou a plnou míru – naučil ji to hned na počátku její učitel hudby, řekl jí totiž, že když se bude kousat do rtu nebo šklebit, posluchač si bude myslet, že má problémy. Neměla dostatečně pravidelné rysy na to, aby byla krásná, nebyla ale ani ošklivá a ten den si líčidly zjemnila pihy a zvýraznila oči.

Krátce na něj pohlédla. Po sejlišských předcích zdědil snědou pleť a (pro ni) exotické rysy, velšská krev po otci se projevila jemnějšími způsoby: tvarem úst a brady. Jeho práce, ne původ, zmrazila jeho rysy do bezcitné masky a vnutila jeho očím tvrdý chlad. Povinnosti ho užíraly, až z něj nezůstalo nic než svaly, kosti a napětí.

Anna přejížděla prsty po strunách a dlouhé tóny zjemňovala vibratem. Začala Pachelbelovým Kánonem v D-dur, kterým se obvykle zahřívala nebo ho hrála, když si nebyla jistá, na co má chuť. Zvážila, že by přešla k něčemu složitějšímu, ale Charles ji příliš rozptyloval. A kromě toho se nesnažila udělat na něj dojem, chtěla ho svést, aby jí dovolil pomoct mu. Proto Anna potřebovala píseň, kterou by mohla hrát a přitom přemýšlet o Charlesovi.

Pokud nepřesvědčí Brana, aby přestal posílat jejího druha zabíjet, mohla by přimět Charlese, aby jí dovolil pomoct s následky. Mohla by tak získat čas, najít správnou baseballovou pálku – nebo váleček na nudle – a vtlouct jeho otci do hlavy trochu rozumu.

Nechala být Pachelbela a improvizovaným přemostěním přešla z D-dur do G a k předehře k Bachově Suitě pro sólové violoncello číslo 1. Ne že by to byla jednoduchá melodie, hrála ji ale na koncertě na střední škole, takže ji zvládala prakticky i ve spánku.

Pohybovala prsty a nedovolila si na něj pohlédnout, přestože po tom z celého srdce toužila. Hleděla na olejomalbu spícího rysa, zatímco Charles stál ve dveřích a sledoval ji. Kdyby ho dokázala přimět, aby přišel za ní, aby ji přestal chránit před svojí prací...

A pak všechno pokazila.

Byla omega, což znamenalo, že je jediná na celém kontinentu, kdo se dokáže postavit rozzuřenému marokovi, zároveň ale uměla magicky zklidnit podrážděné vlky bez ohledu na to, jestli se chtějí uklidnit, nebo ne. Nepřipadalo jí správné vnucovat svoji vůli ostatním, proto se snažila to nedělat, pokud to nebylo nezbytně nutné. Za poslední dva roky se Anna naučila, kdy a jak nejlépe využít své dovednosti. Ale její potřeba vidět Charlese šťastného překonala hradby těžce vydobyté sebekontroly, jako by vůbec neexistovaly.

V jednu chvíli celou svojí bytostí hrála a soustředila se jen na něj – a vzápětí se její vlčice natáhla, uklidnila a uspala Charlesova vlka

a vzhůru ponechala jen jeho lidskou půlku... a Charles se otočil a beze slova odkráčel. Charles, který před ničím a nikým neutíkal, opustil dům zadním východem.

Anna odložila smyčec a vrátila cello na stojan. Nevrátí se celé hodiny, možná dny. Hudba nezabrala, protože jediné, co tu Charlese drželo, byl jeho vlk.

Taky odešla z domu. Potřeba něco udělat byla tak silná, že ji nutila vyrazit ven, třebaže neměla žádný konkrétní cíl. Mohla jít a nebo plakat, a Anna odmítala brečet. Možná by mohla ještě jednou promluvit s Branem. Když ale dojela k zatáčce vedoucí k jeho domu, minula ji.

Charles patrně zamířil k otci, aby mu pověděl, co pro vlky udělal – a bylo by... trapné sledovat ho jako stíhačka. A kromě toho už s Branem mluvila. Věděl, co se s jeho synem děje; věděla, že to ví. Stejně jako Charles ale stavěl životy všech vlků proti možnosti, že se Charles pod tlakem nutného zla zlomí, a riziko se mu zdálo přijatelné.

Proto Anna projela městem a zamířila k velkému skleníku v lese. Zajela k němu, zaparkovala vedle otlučeného džípu a vydala se hledat pomoc.

Spousta vlků mu říkala Maur – nelíbilo se mu to a tvrdil, že takové věci dělají upíři, vezmou jednu část osoby a podle té ji pojmenují, jako by nic jiného nebyla. Jeho rysy a barva pleti vykazovaly arabské předky ze severní Afriky, Anna ale souhlasila s tím, že je rozhodně víc. Byl velmi krásný, velmi starý a velmi smrtící – a zrovna teď přesazoval pelargónie.

"Asile," začala.

"Tiše," řekl. "Neruš mé rostliny svými problémy, dokud nebudou v bezpečí nových domovů. Buď užitečná a ostříhej suché květy z keříků u stěny."

Vzala do ruky košík a pustila se do stříhání Asilových růží. Věděla, že s ní nebude mluvit, dokud nedodělá práci, ať už ji chtěl uklidnit, získat zdarma pracovní sílu nebo jen v tichu pečovat o květiny. Znala Asila, takže mohlo jít o všechny tři věci dohromady.

Pracovala deset minut, pak ji ale ovládla netrpělivost a místo pro odkvetlý květ se natáhla pro poupě, věděla totiž, že bedlivě sleduje každého, kdo pracuje s jeho milovanými květinami.

"Vzpomínáš si na příběh o krásce a zvířeti?" ozval se Asil mírně. "No tak. Utrhni tu květinu. Uvidíš, co se stane."

"Kráska a zvíře je francouzská pohádka, a ty jsi Španěl," podotkla Anna, poupě ale pustila. "A rozhodně nejsi zakletý princ."

Oprášil si ruce a s drobným úsměvem se k ní otočil. "Vlastně jsem. Záleží na tom, jak definuješ prince."

"Ha ha," řekla Anna. "Chudák kráska, políbila by tě, a puf, byl by z tebe žabák."

"Obávám se, že si pleteš pohádky," upozornil Asil. "Ale ani jako žabák bych nezklamal. Přišla sis povídat o pohádkách, querida?"

"Ne." Povzdychla si a vyhoupla se na nejbližší stůl, na kterém stály malé květináče; v každém rostl jediný lísteček o velikosti hrášku. "Potřebuju poradit s netvory. Hlavně s tím, který nám všem vládne. Proto jsem přirozeně vyhledala tebe. Bran musí přestat posílat Charlese zabíjet. Ničí ho to."

Posadil se na stůl naproti a zadíval se na ni přes úzkou uličku, která je od sebe dělila. "Víš, že Charles žil skoro dvě stě let bez tvé péče? Není křehké poupě, které potřebuje tvůj něžný dotyk, aby přežilo."

"Ale není ani zabiják," vyštěkla Anna.

"Já si myslím něco jiného." Asil mírumilovně rozpřáhl ruce, když na něj zavrčela. "Výsledky mluví samy za sebe. Pochybuju, že existují jiní vlci, kteří by zabili tolik vlkodlaků jako on, tedy až na tvého současného společníka." Skromné gesto, kterým ukázal na svoji maličkost, se dalo připsat na vrub jeho hereckým schopnostem, v těle totiž neměl ani ždibec skromnosti.

Anna zavrtěla hlavou a frustrovaně zaťala ruce v pěst. "Není. Zabíjení ho bolí. Ale považuje ho za nutné zlo..."

"Protože je," zamumlal Asil shovívavě.

"Dobrá," uznala ostře a nedokázala potlačit zavrčení. V Branově případě působivě selhala, což ji poučilo, že musí temperament udržet pod kontrolou, pokud chce staré dominantní vlky o něčem přesvědčit. "Vím, že je. Samozřejmě že je to nutné. Charles by nikoho nezabil, kdyby to nepovažoval za nutné. A je taky jediný dostatečně dominantní vlk, který tu práci může vykonávat a není alfa, protože jinak by vznikly problémy s alfy teritorií, na která musí vstoupit. Dobrá. Neznamená to ale, že tak může pokračovat donekonečna. Nutné neznamená možné."

Asil si povzdychl. "Ženy." Znovu si vzdychl, tentokrát teatrálně. "Klid, dítě. Já to chápu. Jsi omega a omegy jsou ještě horší než alfové, když jde o ochranu jejich druhů. Ale tvůj druh je velmi silný." Ušklíbl se, jako by okusil něco hořkého. Anna věděla, že s Charlesem vždy nevychází, tak už to ale s dominantními vlky chodilo. "Musíš mu prostě trochu věřit."

Anna mu pohlédla do očí. "Už mě s sebou nebere na cesty. Když se dneska odpoledne vrátil, použila jsem svoji magii a uspala jeho vlka. Odešel."

"Očekávala jsi, že život s vlkodlakem bude lehký?" Asil se na ni zamračil. "Nemůžeš pomoct všem. Říkal jsem ti to. Jsi omega, ne Alláh." Asilova dávno mrtvá družka byla omega. Asil naučil Annu vše, co znala, a očividně se považoval jistým způsobem za jejího otce. Anebo se možná choval podobně blahosklonně ke všem. "Moc omegy není bez hranic. Charles je chladný zabiják – zeptej se ho. Věděla jsi to, když sis ho brala. Měla by sis přestat dělat starosti s ním a začít uvažovat, jak ty přijímáš situaci, ve které ses ocitla."

Anna na něj zírala. Věděla, že Asil s Charlesem nejsou nejlepší přátelé. Neuvědomila si ale, že Asil Charlese vůbec nezná, že vidí jen tvář, kterou nastavuje světu.

Asil byl její poslední, ztracenou nadějí. Anna se zvedla ze stolu. Obrátila se k Asilovi zády, vydala se ke dveřím a cítila, jak na ni těžce doléhá zoufalství. Nevěděla, jak ho donutit, aby pochopil, aby Bran pochopil, jak zle na tom Charles je. Bran byl ten, na kom záleželo. Mohl Charlese udržet doma. Nepovedlo se jí přesvědčit tchána. Doufala, že jí pomůže Asil.

Venku bylo pořád světlo a ještě několik hodin bude, ve vzduchu už ale byla cítit tíha narůstajícího měsíce. Otevřela dveře a otočila se k Asilovi. "Mýlíte se v něm. Ty, Bran i všichni ostatní. Je silný, ale nikdo není tak silný. Už celé měsíce nevzal do ruky žádný nástroj a nezazpíval jediný tón."

Asil zvedl hlavu a chvíli na ni zíral, což dokazovalo, že o jejím manželovi přece jen něco ví.

"Možná," řekl pomalu, zamračil se a vstal. "Možná máš pravdu. Jeho otec a já bychom si měli promluvit."

Asil vešel bez klepání do marokova domu. Bran proti tomu nikdy nic nenamítal a jiný vlk by si možná myslel, že si toho prostě nevšímá. Asil ale dobře věděl, že si Bran všímá naprosto všeho a z vlastních důvodů dovoluje Asilovi tento jemný projev vzdoru. A to Asilovi skoro stačilo na to, aby zaklepal a počkal na pozvání. Skoro.

Leah seděla v obýváku a sledovala velkou televizi. Když šel okolo, vzhlédla, ani se ale neobtěžovala usmát, z velkých reproduktorů přitom pronikavě vřeštěl ženský hlas. Poté co Asil přijel do Montany, s ním Leah flirtovala – družka jeho alfy, která by měla vědět, jak je to nevhodné. Poprvé to nechal být, podruhé jí ale ukázal, že by si s ním neměla zahrávat.

Proto zůstala sedět na gauči, pohlédla na něj a zase se odvrátila, jako by ji nudil. Oba ale věděli, že ji děsí. Asil se za to trochu styděl, ale jen protože věděl, že jeho družka, mrtvá, stále však milovaná, by byla zklamaná. Naučit Leah bát se ho bylo snazší a uspokojivější než dát jí prostě najevo, že její flirtování není vítané a nepřinese jí, co si přeje.

Kdyby si tehdy nemyslel, že ho marok v nejbližší době zabije – kvůli tomu do Montany přijel – možná by neodvedl tak dobrou práci. Vůbec mu ale nevadilo, že ho Leah ignoruje, kdykoli to jde – a rovněž mu až tolik nevadilo, že se ho marok rozhodl nezabít. Asil zjistil, že ho život pořád dokáže překvapit, proto byl ochotný zůstat ještě nějaký čas naživu.

Sledoval tiché hlasy k marokově studovně. Když si uvědomil, že marok mluví s Charlesem, zastavil se. Kdyby šlo o kohokoli jiného, šel by prostě dovnitř a očekával by, že se mu nižší vlk – všichni byli níže postavení než on – odklidí z cesty.

Asil se zamračil a uvažoval, jestli to, co se chystá říct, bude mít větší dopad, když u toho bude Charles, nebo ne. Strategie byla důležitá. Dominantní vlci, jako byl on nebo Bran, se nedali k ničemu nutit, bylo je možné jenom přesvědčit.

Nakonec se rozhodl promluvit si s ním v soukromí a pokračoval dál do knihovny, kde si vytáhl kopii Ivanhoea a přečetl si několik prvních kapitol.

"Romantické bláboly," podotkl Bran ode dveří. Bezpochyby Asila ucítil, když ten procházel kolem studovny. "A ještě navíc historicky nepřesné."

"Co je na tom špatného?" zeptal se Asil. "Romance je dobrá pro duši. Hrdinské činy, oběti a naděje." Odmlčel se. "Potřeba dvou rozdílných lidí splynout. Scottovi nešlo o historickou věrnost."

"To je dobře," zabručel Bran a posadil se do křesla naproti lenošce, ve které seděl Asil. "Protože v té naprosto selhal."

Asil se vrátil ke čtení. Byla to taktika, kterou nejednou viděl použít Brana, a věděl, že ji starý vlk určitě pozná.

Bran si pobaveně odfrkl a vzdal to jako první. "Tak co tě sem dnes odpoledne přivádí? Pochybuju, že jde o neodkladnou touhu přečíst si dílo sira Waltera."

Asil zavřel knihu a přes řasy se na alfu zadíval. "Ne. Ale jde tu o romanci, oběť a naději."

Bran zaklonil hlavu a zasténal. "Mluvil jsi s Annou. Kdybych věděl, jaké problémy mi způsobí omega, která odmítá poslouchat..."

"Poslušnost bys do ní vtloukl?" zamumlal Asil prohnaně. "Mučil bys ji hlady, trápil ji a choval se k ní jako ke špíně, aby nikdy nepochopila, co je?"

Rozhostilo se těžké ticho.

Asil se na Brana lstivě usmál. "Vím, že ne. Požádal bys ji, aby se sem přestěhovala, ještě dřív. Dělá ti dobře mít někoho, kdo před tebou necouvne. Ach, frustrující potěšení ze společnosti omegy. Dobře si na to vzpomínám." Jeho úsměv se ještě rozšířil, uvědomil si, že si dříve myslel, že už se při vzpomínce na svoji družku nikdy neusměje. "Ano, jde to příšerně na nervy, ale dělá ti to dobře. Je dobrá i pro Charlese."

Branova tvář se zatvrdila.

"Přišla za mnou Anna," pokračoval Asil a pozorně Brana sledoval. "Řekl jsem jí, že potřebuje dospět. Vzala si Charlese v dobrém i ve zlém. Musí si uvědomit, že Charlesova práce je těžká, a už se s tím konečně musí vyrovnat." To jí sice neřekl, ale vsadil by se, že Bran ano. Z alfovy tváře zmizely všechny emoce a Asil poznal, že trefil do černého.

"Řekl jsem jí, že nevidí širší souvislosti," pokračoval Asil s falešnou upřímností. "Charles je jediný, kdo může tu práci dělat – a že to nikdy nebylo nezbytnější než nyní, kdy se na nás upírají oči celého světa. Už není snadné zastírat úmrtí příběhy o divokých psech nebo mrchožroutech, kteří člověka sežrali až poté, co zemřel na něco jiného, už ne. Policie hledá důkazy toho, že vrahem byl vlkodlak, a to si nemůžeme dovolit. Řekl jsem jí, že musí dospět a čelit realitě."

Svaly na Branově čelisti se napjaly, protože Asil měl vždy talent pro imitaci – byl si jistý, že při posledních několika větách Branův hlas napodobil téměř dokonale.

"A tak to se mnou vzdala," řekl Asil vlastním hlasem. "Šla pryč a já tam seděl v samolibém přesvědčení, že je jenom slabá žena, kterou víc zajímá její druh než dobro všech. A takové by ženy přece měly být. Opravdu není fér klást jim to za vinu, když nám to nevyhovuje."

Bran na něj chladně pohlédl a Asil věděl, že ho poslední věta tvrdě zasáhla.

Asil se nešťastně usmál a pohladil knihu, kterou držel. "Pak mi řekla, že už se celé měsíce nevěnoval hudbě, viejito. Stalo se někdy, že by uběhl den, kdy by si něco nezabroukal nebo nezahrál na kytaru?"

Bran měl v očích šokovaný pohled. To nevěděl. Zvedl se a začal pochodovat sem a tam.

"Je to nezbytné," řekl Bran nakonec. "Pokud ne on, pak kdo? Hlásíš se dobrovolně?"

Bylo to nemožné; oba to věděli. Jedna smrt, možná tři či čtyři, a přestal by se ovládat. Asil byl příliš starý, příliš křehký, než aby vyrazil na lov vlkodlaků. Příliš by si to užíval. Divoký duch jeho vlka zbystřil při představě takového lovu, šance na skutečný boj, na krev silného protivníka mezi zuby.

Bran se pořád vztekal: "Nemůžu poslat alfu na území jiné smečky, aniž bych z toho udělal výzvu, která by vedla k dalšímu krveprolití. Nemůžu poslat tebe. Nemůžu poslat Samuela, protože můj nejstarší syn je na tom ještě hůř než ty. Já jít nemůžu, protože bych musel zabít všechny zatracené alfy – a nemám zájem přijmout všechny vlky do své smečky. Když ne Charlese, tak koho mám poslat?"

Asil sklopil před Branovou zlostí hlavu. "Proto jsi ty alfa a já udělám všechno, co jen půjde, abych jím už nikdy nemusel být." Vstal, hlavu ale nechal sklopenou. Pohladil látkový obal knihy a odložil ji na stůl. "Myslím, že tu knihu nepotřebuju znovu číst. Vždycky jsem si myslel, že se Ivanhoe měl oženit s Rebekou, která byla chytrá a silná, místo aby si vzal Rowenu a udělal, co bylo správné a co se od něj očekávalo."

Asil odešel a nechal Brana o samotě s myšlenkami. Kdyby totiž zůstal, Bran by se s ním jen hádal. Tak se Bran bude moct přít jen sám se sebou. A Asil věděl, že Bran umí být přesvědčivý.

Bran zíral na Ivahnoea. Kniha měla matně modrošedý obal odřený věkem. Prsty přejel po vyraženém titulu a kresbě rytíře v brnění z šestnáctého století. Kniha dříve mívala papírový přebal s ještě méně vhodným obrázkem. Věděl, že se uvnitř nachází věnování, nevyhledal ho ale. Byl si docela jistý, že tu Asil byl dost dlouho na to, aby kvůli té knize prošel celou zatracenou knihovnu. Daroval mu ji Charles, asi před sedmdesáti lety.

Veselé Vánoce, stálo tam. Určitě už jsi tu knihu četl aspoň tucetkrát. Já si ji poprvé přečetl teprve před dvěma měsíci a napadlo mě, že by tě mohl potěšit příběh, který dokazuje, že je možné, aby se dva naprosto odlišní lidé naučili spolu žít – je to dobrý příběh a stojí za to, aby sis ho přečetl znovu.

Opravdu to byl dobrý příběh, třebaže byl historicky nepřesný a romantický.

Bran vzal knihu do ruky a opatrně ji vrátil zpět na polici, aby nepodlehl nutkání roztrhat ji na kousíčky. Nepřestal by totiž, dokud by kolem nezbylo nic, co by mohl zničit – a to by ho pak nikdo nezvládl. Potřeboval, aby Charles byl něčím, čím není, a jeho syn se zničí, jen aby ze sebe udělal to, co otec potřebuje.

Jak dlouho si nalhával, že Charles bude v pořádku? Jak dlouho věděl, že Anna protestuje právem? Existovalo mnoho důvodů, dobrých, rozumných důvodů, proč nezabíjí sám Bran. Jeden dal Asilovi. Ale skutečný, pravý důvod se podobal tomu Asilovu – a ten se k němu stavěl upřímněji. Jak dlouho by trvalo, než by si Bran začal prosby a utrpení obětí užívat? Z doby, kdy přenechal nadvládu svému vlkovi, si toho moc nepamatoval, pořád o tom ale existovaly záznamy, i když mezitím uběhlo víc než deset století. Některé ze vzpomínek se týkaly vyděšených obětí a uspokojení, které mu přinášel jejich křik.

Charles by něco takového nikdy neudělal, nikdy by se nekochal strachem, který z něj ostatní mají. Nikdy by neudělal víc, než bylo nutné. Takže to byl paradox. Bran potřeboval, aby Charles byl přesně tím, čím je – a Charles se potřeboval stát netvorem, jakým byl jeho otec, aby přežil.

Zazvonil telefon a vytrhl Brana ze zamyšlení. Doufal, že jde o nějaký problém, do kterého by se mohl zakousnout. Něco, co by mohl vyřešit.

"Neudělám to," řekl Adam Hauptman, když mu Bran zavolal.

Bran se zarazil.

Nesmírně ho překvapilo, když se ukázalo, že zrovna Adam se ze všech alfů nejlépe hodí pro jednání s federály. Adam byl příšerně cholerický a neovládal se tak, jak by bylo moudré. A právě z toho důvodu ho Bran držel stranou pozornosti, a to navzdory Adamovu vzhledu a charismatu. Jeho zkušenosti s armádou a kontakty, stejně jako nečekaně dobrý cit pro politiku a politické vydírání, z něj ale postupně udělaly jednoho z Branových nejužitečnějších politických pěšáků.

Nestávalo se často, že by Adam odmítl.

"Není to těžký úkol," zamumlal Bran do telefonu a držel zpátky svého vlka, který chtěl trvat na okamžité poslušnosti. "Jde o jednoduchou výměnu informací. Přišli jsme v Bostonu o tři lidi. FBI si myslí, že

jejich smrt souvisí s větším případem a chce konzultovat vlkodlaka. Místní alfa se na to nehodí – a je příliš mladý, než aby se choval diplomaticky, když jeho lidé umírají."

"Pokud budou ochotní přiletět sem, nemám nic proti tomu," řekl Adam. "Ale Mercy má pořád zraněné nohy a nemůže se pohybovat ani v kolečkovém křesle, protože má spálené ruce."

"Tvá smečka jí nepomůže?" Jeho hlas zmrazila zuřivost. Mercy možná byla Adamova družka, ale podle jeho vlka bude vždy patřit Branovi. Navždycky bude jeho malý kojot, houževnatý a vzdorný, vychovaný dobrým přítelem, protože Bran nemohl svěřit své družce někoho, koho měl rád a kdo byl křehčí než jeho dospělí synové.

Adam zafuněl smíchy a uklidnil Branovo podráždění. "O to nejde. Je nabručená a stydí se za to, jak je bezmocná. Minulý týden jsem musel odjet na obchodní cestu. Když jsem se vrátil, staral se o ni upír, protože všechny ostatní zahnala. Já nemusím poslouchat, když mi přikáže, abych ji nechal na pokoji, ostatní ale ano."

Představa Mercy, jak komanduje tlupu vlkodlaků, Brana potěšila, proto se pohodlněji rozvalil v křesle.

"Brane? Jsi v pořádku?"

"Žádný strach," řekl Bran. "Požádám o pomoc Davida Christiansena. FBI prostě bude muset týden dva počkat, než se vrátí z Barmy."

"Na to se neptám," řekl Adam. "Obyčejně bych tě nepopsal jako výbušného – dneska ale nejsi sám sebou. Jsi v pořádku?"

Bran si stiskl kořen nosu. Měl by si to nechat pro sebe. Ale Adam... se Samuelem o tom mluvit nemohl; dosáhl by tím jedině toho, že by ve starším synovi vzbudil pocit viny.

Adam znal všechny postavy příběhu a byl alfa; pochopí, aniž by Bran musel všechno vysvětlit.

Adam mlčky poslouchal – jen si odfrkl, když uslyšel, jak snadno obrátil Asil celou věc proti Branovi.

"Drž si Asila u sebe," řekl. "Ostatní se tě příliš bojí, než aby s tebou hráli hry – a ty to občas potřebuješ, abys nezlenivěl."

"Ano," řekl Bran. "A zbytek?"

"Musíš přestat vydávat tolik rozsudků smrti," prohlásil Adam s naprostou jistotou. "Slyšel jsem o Minnesotě. Tři vlci zabili pedofila, který s provazem v ruce a paralyzérem v kapse slídil za klukem z třetí třídy."

Bran zavrčel. "Proti tomu bych nic nenamítal, oni se ale neovládli, nechali jeho napůl sežrané tělo na místě, kde ho našli lidé, a alfovi o tom řekli až následující den. Kdyby mu prostě zlomili vaz, mohl jsem to nechat být." Znovu si stiskl nos. "Takhle jsou noviny plné koronerových spekulací."

"Kdybys trochu ustoupil, Charles by nemusel tak často zabíjet, protože by tolik alfů neodmítalo dohlížet na disciplínu."

"Nemůžu," řekl Bran unaveně. "Viděl jsi reklamy sponzorované Zářnou budoucností? Příští měsíc se koná slyšení ohledně ohrožených druhů. Jestli nás lidé označí za zvířata, nepůjdou jenom po problémových vlcích."

"Jsme, co jsme, Brane. Nejsme ani civilizovaní, ani krotcí, a pokud nás k tomu budeš nutit, nepomátne se jenom Charles." Adam vydechl a méně rozčileně řekl: "Každopádně, co kdybys Charlese zbavil ostatních povinností, aby si mohl odpočinout?"

"Zbavil jsem ho obchodních závazků," řekl Bran. "Nefungovalo to."

Nastala odmlka. "Cože?" řekl Adam opatrně. "Obchody? Předal jsi finance smečky někomu jinému?"

"Už dříve se vzdal řízení společnosti a předal ji do rukou pěti nebo šesti lidem, z nichž jenom jeden ví, že podnik vlastní Charlesova rodina. Dělá to tak každých dvacet let, aby si lidé nevšimli, že nestárne. O zbytek záležitostí smečky se stará finanční společnost nebo Leah."

"Takže Charles jenom zabíjí? Nedělá nic, co by ho rozptýlilo a zmenšilo tlak? Vím, že jsem řekl, že potřebuje pauzu, ale možná je to přesně naopak. Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad? Rád vydělává peníze – považuje to za neuvěřitelně komplikovanou šachovou hru. Jednou mi řekl, že je to lepší než lov, protože u toho nikdo neumírá."

Řekl to i Branovi. Možná měl poslouchat pozorněji.

"Nemůžu mu vrátit finance," řekl Bran. "On není... Nemůžu to udělat." Ne dokud se Charles nevzpamatuje, protože smečka měla moc hlavně kvůli penězům, které měla k dispozici. Vlastní neochota svěřit je Charlesovi, který je vydělal, donutila Brana přiznat, aspoň sám sobě, že si Charlesových problémů všiml už před nějakým časem.

"Něco mě napadlo," řekl Adam pomalu. "Ten úkol, který jsi měl pro mě..."

"Nepošlu ho jednat s FBI," odmítl Bran šokovaně. "Ani před... tímhle se na to nehodil."

"S lidmi to neumí," souhlasil Adam pobaveně. "A poslední rok tomu asi moc nepomohl. Ne. Pošli Annu. Agenti FBI nebudou vědět, kde jim hlava stojí – a s Annou jako prostředníkem by jim Charles mohl pomoct. Pošli je, ať nejen radí, ale i pomohou. Jeden z nás může říct poldům na místě činu víc než forenzní technici. Dej Charlesovi práci, při které bude moct být ten dobrý, nejen kat."

Dovol mu být hrdinou, napadlo Brana, a když zavěsil, oči mu zabloudily k Ivanhoeovi na polici. Asil měl pravdu, když tvrdil, že na troše romantiky, která změkčí krutou realitu života, není nic špatného. A Adam mu možná ukázal, jak by mohl nejmladšímu synovi pomoct. Z celého srdce v to doufal.