25. kapitola

Dimitrij zaútočil nejprve na pár studentů a až potom se dostal ke mně. Pobaveně jsem zaujala s úsměvem bojový postoj a čekala na útok. Věděla jsem, že je nevýhodné útočit první. A Dimitrij to věděl také, to on mě to totiž naučil. Vlastně to bylo oblíbené hlavní téma jeho dlouhých a dost nudných přednášek. Po škole jsem mu za ně byla ale dost vděčná, protože mi to pomohlo v mnoha bojích. Ale byla hodina a my neměli moc času na zdržování.

Dimitrij se na mě usmál a zaútočil. Rychle jsme se vyhýbali svým ranám navzájem. Znali jsme své pohyby až moc dobře. Byla to až nadlidská rychlost, Dimitrijovi zůstala z dob, kdy byl strigojem a já se mu časem přizpůsobila. Studenti zalapali po dechu, když se Dimitrij prohnal mezi nimi nejvyšší rychlostí, napodobila jsem ho a skočila mu na záda a "zarazila" mu kůl ze zadu do srce. Vlastně ta "super" rychlost nebyla moc velká. Jako strigoj, když mě honil po Rusku až k mostu, běžel asi desetkrát rychleji. A já taky, ale to mi šlo o život a teď bych to asi nedokázala.

"Jsi čím dál tím rychlejší." Od Dimitrije mě to vážně potěšilo. Ráda jsem mu dělala radost. Chtěla jsem, aby na mě byl pyšný, i když už není můj učitel.

"Děkuju." Vlepila jsem mu pusu a prošla zpět na svoje místo. Studenti mi uhýbali z cesty a něco si mezi sebou šuškali. "Myslím, že s tím co jsem viděla, nedostanete nejlepší hodnocení. Navíc zítra začíná terénní cvičení a s takovým výkonem neprojdete ani k maturitě. Nesmíte jen stát a zírat. Musíte chránit, bojovat."

"Ale takhle rychlý není nikdo." Ozvala se jedna z mála dívek, které byly v tomhle ročníku.

"Tohle je jen ukázka rychlosti. Dimitrij je ještě rychlejší." Opravila jsem její domněnku.

"Na terénním cvičení takhle rychlí strážci nikdy nebyli." Ozval se nějaký kluk.

"Tentokrát tu ale Dimitrij bude a půlka z vás neprojde." Vypadají tak naivně, když si myslí, že ho můžou porazit.

"A Rose je taky výborná. Myslím, že letos budete mít dost tvrdé protivníky." Zasmál se u dveří hlas. Tak to jsem nečekala. Co tu dělá? Nemá být úplně v jiném státě? Vždyť mi psal, že jsou jeho rodiny a něco zařizují.

"Zmeja." "Mazur." "To je Abe Mazur." Slyšela jsem dnes už po druhé ty studenty se něčemu divit. Vždyť je to jenom Abe. Nevím, čemu se na něm diví.

"Třído, chci vám někoho představit. Tohle je Abe Mazur. Tati, tohle jsou letošní maturanti." Představila jsem je.

"Řekla 'tati'?" Zeptal se někdo. Ach jo, pořád asi existují lidi, co to nevědí, ale bude jich málo.

"Ano, tohle je můj otec. Dimitriji vezmeš zbytek hodiny prosím?" Jenom přikývl a začal studenty poučovat. Dělal to rád a já taky, přišla jsem si potom tak nějak víc důležitě.

"To si nezasloužím ani obejmout?" Zeptal se Abe dotčeně, když jsme si stoupli před tělocvičnu. Povzdechla jsem a objala ho. Pevně mě ve své náruči sevřel.

"Pustíš mě? Na tohle je to moje břicho vážně velký." Zašeptala jsem přidušeně.

"V tom tričku to nejde vidět, tak jsem asi zapomněl." Omluvil se mi.

"A proč jsi vlastně tady?"

"To nemůžu chtít vidět svojí holčičku?" Věnovala jsem mu významný pohled, "vlastně jsem se s tebou chtěl o něčem poradit." Posadila jsem se na jednu lavičku poblíž a on si sedl ke mně.

"Co se stalo?"

"Tvoje matka asi získala nějaké ty mateřské pudy a chce se přestěhovat do Ameriky, tedy přesněji ke dvoru a dohlížet na tebe. Myslí si, že jsi moc mladá na to, abys byla sama, zvlášť teď." Vyslovoval to pomalu, jako by se bál mojí reakce

"To bude mít ale do Ruska dál než z Turecka." Podotkla jsem.

"Právě o to jde. Ona chce, abyste se vrátili taky. Na Akademii sv. Vladimíra." Popravdě jsem o tom taky uvažovala. Byla,bych blíž domovu u dvora a všem přátelům a hlavně bych byla zase na místě těch nostalgických vzpomínek.

"Dimitrij se taky zminil, že by byl klidnější v Americe. Ale ještě máme v plánu navštívit jeho rodinu."

"Dobře, tak až budete vědět, kdy se vrátíte, ozvi se mi." Políbil mě na čelo a odešel.