NŠ - 24.kapitola

24. kapitola

Zatnula jsem pravou ruku v pěst, a jak nejsilněji to šlo, jsem trefila nos blonďáka. Rána se mi nepovedla, tak jak jsem chtěla, jelikož mi Dimitrij levé zápěstí pevně svíral na jednom místě. Ostatní kluci z jeho party se na mě chtěli vrhnout, ale Dimitrij mě strhl za sebe a zaštítil mě svým tělem. "Držte se raději dál." Poradila jsem jim a vysmekla se z Dimitrijova stisku. Pořád jsem se ale držela za ním. Věděla jsem, že jsem silnější, ale zároveň jsem se bála o svou holčičku. Větší rána do břicha by jí mohla ublížit. A to nehodlám riskovat.

"Co si o sobě myslíš?" Vykřikl jeden z nich. V ten malý okamžik se Dimitrij rozhodl. Poznala jsem to. Vystartoval dopředu a pustil se do boje.

Ani ne za pět minut leželi všichni na zemi a byli rádi, že je Dimitrij vůbec pustil domů.

"V pořádku." Zašeptala jsem a položila mu ruku na hrudník. Cítila jsem, jak se mu zklidňuje dech a adrenalin ustupuje z jeho těla.

"Zkazili nám večer." Odpověděl už klidný. "Přitom se ti tu tak líbilo."

"To nevadí. Teď si to užijeme spolu. Co myslíš?" Prohlásila jsem. Sice jsem si moc nezatancovala, ale večer se mi líbil a já ho nechtěla ukončit a už vůbec ne rvačkou. Zvlášť když své přátele dlouho neuvidím.

"Myslím, že bychom neměli odcházet. Už se tu dneska neukážou." Lissa se zase jako správná kamarádka postavila na mojí stranu.

"Zatančíme si?" Zeptala se Christiana, když se podnikem rozlehly první tóny pomalé písně. Christian odvedl Lissu na parket a spokojeně se pustili do pomalého tance.

O mě bylo všeobecně známo, že mi takovéhle tance nejdou. Proto mě překvapil Dimitrij. Stoupnul si přede mě a nabídl mi ruku "Smím prosit?" Vypadal tak zranitelně, když čekal, jestli ho odmítnu. Ale takovou ostudu bych mu neudělala a zvlášť ne před Adrianem. Pomalu jsem mu vložila svojí ruku do dlaně a nechala se jím vytáhnout na nohy.

"Víš, že neumím tancovat." Omotala jsem mu ruce kolem krku a on si mě k sobě pevně přitáhl za boky. Pevně mě držel a sám s námi pohyboval do rytmu. Přišlo mi zvláštní, že tančím, i když to neumím. A musím přiznat, že nám ten tanec šel. Zpozorovala jsem, že se některé páry zastavily a koukaly na nás. Ale tanec s Dimitrijem mě nutil soustředit se jenom na naší blízkost a na nic jiného. "Páni." Vydechla jsem, když hudba utichla.

"A pak že neumíš tancovat." Smál se Dimitrij potichu.

"Ale to ty jsi tancoval, já se jenom snažila nezakopnout."

"A o tom převážně ten tanec je. Já tě vedu a ty se mnou držíš krok." Políbil mě a odešel k baru pro něco k pití. Celý večer, pro lidi spíše už brzké ráno jsme tancovali a skvěle se bavili. Limuzína nás vyzvedla v šest hodin, jak bylo domluveno, a my se vrátili do Akademie. Lissa tu s námi nemohla být do rána, protože kvůli klubu zameškala svůj odlet ke dvoru. Její letadlo stálo už na letišti a tak hned z limuzíny nastoupila do něj a to spolu se všemi přáteli. Nechtěla jsem se s nimi rozloučit, ale kvůli únavě jsem nepočkala ani na jejich odlet. Jen co se za nimi zavřely letadlové dveře, jsem spolu s Dimitrijem odešla do našeho pokoje.

"Dobrou noc." Zašeptala jsem, jakmilebse otevřely dveře naší ložnice. Nepřevlíkala jsem se, ale v tu chvíli mi bylo všechno jedno. Dolehla jsem na polštář a ihned usnula.

Dimitrijův pohled

Rose hned jak jsme přišli, usnula, tak jsem jí přikryl dekou a sedl si na kraj postele. Chvíli jsme jí pozoroval a pak jsem odešel. Bloumal jsem po známých místech a nořil se do vzpomínek. Když jsem potkal Rose, řekl jsem, že s jejím chováním to nikam nedotáhne, ale jaké jsem měl právo jí tohle říct? Vždyť jsem byl stejný a možná i horší.

Na akademii se všechno točilo kolem alkoholu, párty a spousty holek. Užíval jsem si to a malém mě to stálo budoucnost.

Procházel jsem se kolem kolejí a nechával se hřát slunečními paprsky. Nikdy jsem neměl rád noční režim, ale to je oběť, kterou všichni podstupujeme.

Došel jsem až do lesa, ve kterém jsme pořádali ty nejdivočejší večírky. "Zitra po večeři se tu zase sejdeme?" Mužský hlas vycházel z lesa a já se schoval za stromy, aby mě jeho vlastník neviděl.

"Nechce se mi čekat." Dívčí hlas se ozval blíž a po chvilce kolem mě prošla mladá dhampýrka. Krátce po ní z lesa vyšel vysoký moroj. Neviděl jsem mu do tváře, ale i tak jsem tušil, že je to profesor.

Profesor magie. I mě se doneslo, že když jsem tu studoval, zneužíval dhampýrskou studentku jako krvavou děvku. Myslel jsem si, že ho vyhodili, ale jaksi jsem se zmýlil.

Dneska už to ale řešit nebudu. Počkal jsem až oba zmizeli a odešel jsem zpět do našeho pokoje. Rose ležela na boku a vlasy měla nahrnuté do tváře. Oblékl jsem si pyžamo a lehl si opatrně k ní, abych jí nevzbudil. Rose se otočila a položila si hlavu na můj hrudník a já jí objal a pomalu usnul.

Rose pohled

Ráno jsem se vzbudila celá polámaná. Na zádech jsem měla otlačený zip šatů a čelenku, která se mi zázrakem nezlomila, jsem našla pod sebou. Otočila jsem se k prázdné části postele. Dimitrij mi na polštáři nechal vzkaz, "Musel jsem jít učit. Ty máš dneska hodinu v jedenáct v tělocvičně. Uvidíme se potom na obědě. Miluju tě D."

Super. Polámaná a ještě k tomu mám učit, to bude bezva den. Koukal jsem na hodiny. Deset. Vyhrabala jsem se z postele a dala si rychlou sprchu. Natáhla jsem na sebe volné oblečení a vzala si jednu cereální tyčinku. Mírným poklusem na rozcvičení jsem vyběhla k tělocvičně.

"Dneska máme tu novou." "Prej je v tom. A je to toho strážce." "Blbost. Dělejte, za chvíli tu bude." Seděla jsem v zadním rohu místnosti, ukrytá před pohledy studentů, postávajících u dveří. Jsou tak nevnímaví, že si nevšimli, že sedím za figurínami za nimi. "Asi zabloudila." Ozval se zase jeden z nich.

Fajn. Je na čase jim ukázat práci strážce. Aniž bych se zvedla, udělila jsem jim úkol, "všichni uděláte deset kroků k figurínám."

Zařazeně zkoumali, odkud přišel můj hlas. Díky ozvěně jsem zůstala ukrytá. Nakonec poslechli a stoupnuli si kousek ode mě.

Popadla jsem jednoho kluka ze zadu a naznačila pohyb k jeho krku. "Mrtvý." Zašeptala jsem a odešla si stoupnout dopředu.

"Věděl by někdo, kde jsem se schovávala? Za figurínami. Jak to, že mě tedy nikdo z vás nenašel. Dokonce jsem i promluvila a vy jste to nedokázali."

"Byla ozvěna." Nějaký vtipálek ze zadu se ozval a zkoušel udělat dojem. "A proč bychom to vůbec dělali?"

"Byla jsem stejná. Nezodpovědná, nevychovaná a znuděná. Byla jsem nejlepší z ročníku a dokonce jsem udržela dva roky na živu morojku ve skutečném světě. Pak ale přišel někdo, kdo mě porazil a řekl mi pravdu. Bála jsem se o svou kamarádku a začala trénovat. Teď jsem její strážkyní. A vy máte stejný problém."

Zavolala jsem si k sobě dva kluky a ostatním řekla, ať si sednou. Udělali kolečko a těm dvoum jsem řekla, "ukažte, že přeperete alespoň školáka."

Ustoupila jsem z kruhu a nechala je bojovat. Možná měli potenciál, ale chyběla jim správná technika. "Kdo z vás je nejlepší?" Postavil se jeden kluk. "Dobře, ostatní si sedněte kousek dál. Zkusím, jak jsi dobrý." Všichni poslechli.

Začali jsme kolem sebe kroužit. Věděla jsem, že kdo zaútočí první, většinou prohraje. Ale on to zdá se nevěděl. Netrpělivě mi zkusil podkopnout nohy. Využila jsem toho a ranou do zad ho poslala k zemi.  "Znovu"

Takhle to šlo až do konce hodiny. Vybírala jsem si i další studenty, ale všichni skončili stejně. "Na další hodinu mám překvapení." Pronesla jsem při odchodu. Studenti měli půl hodiny volno a potom byla další hodina boje.

Zazvonilo a studenti se zase nahrnuli do tělocvičny. "Takže si dejte deset kombinací dvacetkrát." Zůstali na mě koukat dost nevěřícně, "já jsem jich dělala dvacet padesátkrát." S naštvanými pohledy nakonec začali dělat, co jsem jim řekla. Asi uprostřed však naší hodinu něco přerušilo.

Pár studentů odletělo ke stěně, jak si osoba razila cestu ke mně.