NŠ - 26.kapitola

26.kapitola

"Tvůj moroj to asi nepřežil." Usmál se Dimitrij na studentku a ta se ke mně rychle otočila s vražednýma zmateným pohledem v očích. Usmála jsem se na ní a morojovi nadzvedla hlavu, aby viděla, že už je "mrtví". Dimitrij jí rychle taky přiložil ústa k hrdlu a bylo po boji.

"Vypadá to, že jste prohráli." Usmál se Dimitrij a zvedl ze země můj kůl, který mi student strhl z opasku.

"Vy jste ale podváděli." Ozval se někdo třetí.

"Podváděli? A jak?" Zeptala jsem se aniž bych odtrhla oči od Dimitrije.

"Útočili jste dva a navíc i na moroje." To už mě přinutilo odvrátit pohled. "Měli byste se jim omluvit, to bylo proti pravidlům."

A dost. Moje hormony nebyly sice nijak silné, ale tohle mě opravdu naštvalo. My a podvádět? Nikdy. "Pravidla říkají, že máme útočit jako strigojové. A tohle by strigojové přesně udělali. Vím to. On jedním byl a já s ním strávila dost času. Vlastně to byl skoro měsíc. Trávila jsem se strigojem skoro každý den a nikomu z Vás bych to nepřála. Přežila jsem jen proto, že ze mě chtěl udělat svůj majetek, udělat ze mě strigojku a nechtěl mě zabít. Žádná pravidla jsme tudíž neporušili. Naopak teď vím, že tito dva nedostanou moc dobré přidělení, pokud vůbec nějaké dostanou."

Otočila jsem se a odešla směrem k naší koleji. Dimitrij měl teď poslední sezení se strážci, kteří přebírali hlídky místo nás a já musela dobalit poslední věci.

"Já ale budu mít dobré přidělení a ty my to nemůžeš zkazit." Promluvila na mě ta holka, se kterou bojoval Dimitrij.

"My dvě si tykáme?" Pokračovala jsem v cestě, ale kámen, který mi proletěl kolem ramene mě donutil zastavit.

"Asi nevíš, kdo je moje máma, ale neměla by ses mi motat do života."

Ona mi vyhrožuje? Ví kdo já jsem? Přestala jsem jí věnovat pozornost a moje nohy se zase daly do pohybu.

Cestu mi zastoupili nějací kluci, asi třeťáci. "Uvědomujete si, že vyhrožujete mě?"

"Jste nic. Jen nějaká strážkyně nějaký královny. Jste nikdo a vždycky budete jen ubohá strážkyně Hathawayová, na které nikomu nezáleží." Vysmál se mi tmavovlasý kluk přede mnou.

"Nikdo? Já nejsem jenom strážkyně Hathawayová. Stačí říct a budu vážená a mocná Rosemarie Mazurová. Dcera bohatého, mocného a velmi vlivného Abeho Mazura." Už jednou mi otec nabídl, ať si vezmu jeho příjmení. Prý pak budu mít větší úctu, ale i moje jméno je slavné. A já si ho měnit nehodlám. Tedy ne na Mazurová.

Skupinka okolo mě se rozšířila o několik morojů, které jsem zahlédla na hodině čtvrťáků. Začaly do mě narážet kamínky a velké kameny, které pocházeli z okolí pěšiny. Vzduch kolem mě se ohřál tak moc, až jsem nemohla dýchat. Plíce mi hořely horkým a málo okysličeným vzduchem. Jeden větší kámen mi narazil do břicha a já se zkroutila na zem a chránila svojí holčičku. O nic jiného mi už nešlo. Ať klidně zemřu, ale ona nesmí. Pomoc stejně nepřijde. Tady není nikdo, kdo by jí zavolal.

"Pomoc." Vzpomněla jsem si na pouto. Do teď jsem ho necítila, ale když jsem v duchu zavolala, zjevilo se. "Dimitriji. Prosím." Šeptala jsem vyčerpaně.

"Rose? Kde jsi?" Jeho hlas se mi rozlehl hlavou a trošku mě uklidnil. Poslala jsem mu obraz místa, kde jsem ležela. Cítila jsem, jak se zlobí, ne to není správně. On zuřil. Pouto se zase utlumilo a já tiše sledovala, jak se mi parta malých a ubohých děcek směje. Děcek, která mě právě porazila.

"Mazur? A kde ho jako máš? Máme se ho bát, jo? A co nám asi tak ten starej namyšlenej moroj udělá?" Pokřikovali na mě.

"Rozcupuju vás na kousky! Tedy jestli z vás nějaký zbydou, až s vámi skončí on. Dost o tom ale pochybuju." Táta. Je tady. Asi jsem nikdy nebyla tak ráda za jeho přítomnost. A za jeho zády se zjevil Dimitrij. Vypadal jak rozzuřený bůh. Ale on je bůh, můj Ruský bůh. Naposledy jsem zahlédla, jak se rozběhl ke mně, když jsem se propadla do tmy.

"Jsi v pořádku?" Zase jsem stála na pláži a voda mi omílala kotníky.

"Jistě. Ale tatínek se bojí." Divila jsem se, že mála Sarah je tak vnímavá.

"To bych se měla probudit." Dimitrij se jinak zblázní. To jí ale nemůžu říct. Bude mít výčitky, že nepřišel včas. A to já nechci. Tohle ale mojí malé holčičce říkat nebudu.

"To nejde. Jsi slabá. A budeš teď hodně spát. Tatínek to pochopí." Ujišťovala mě.

"Bojím se, že ne. Bude se bát a taky bude moc smutný víš?" Musím se vzbudit a ujistit ho, že jsem v pořádku.

"Třeba se ti to podaří." Pláž i oceán zmizeli a mě pohltila tma. Co se stalo? Je Sarah v pořádku? Děsila jsem se myšlenky, že by se jí něco mohlo stát.

"Měla by se za chvíli probudit." Ten hlas jsem znala, ale nevěděla jsem, komu patří.

Ozvaly se i další hlasy, ale já si nevzpomněla, kdo je jejich majitel. V zoufalství jsem si sedla do té temnoty a poslouchala, jak se zvuky přibližují.

"Prosím. Vzbuď se." Ten hlas byl něčím jiný. Zněl jako jeden z těch okolo, ale byl v něčem jiný. Neozýval se totiž z temnoty, ale promlouval ke mně v mé hlavě.

Než jsem stačila zareagovat, oslnilo moje oči světlo. Zakryla jsem si je rukou a u mé hlavy se ozval zvuk úlevy. "Konečně."

Ten pokoj jsem poznala. Pokoj, ve kterém jsem se už jednou probudila. "Jak dlouho?"

Nemusela jsem to rozvádět, Dimitrij totiž dokonale pochopil, na co se ptám. "Pět hodin. Před chvíli jsme dorazili do..."