"Ale co když se vám něco stane? On mě zabije." Odporoval a chtěl odstoupit z žíněnek.
"Už jsem bojoval i se strigoji v tomhle stavu. Ty bys mi nic neudělal ani, kdybys chtěl. Nejsi vycvičený."
"Proč chcete bojovat se mnou?" Zeptal se.
"Připomínáš mi mého nejlepšího kamaráda, který na akademii zemřel, aby mě zachránil. Byl silný a já věděla, že

V hlavní budově nás přivítal ředitel školy a poprosil nás, jestli bychom nešli na dnešní trénink. Oba jsme souhlasili a tak nám strážce ukázal náš společný pokoj. Museli jsme se převléct, protože hodina začínala za patnáct minut. "Vezmi si tohle." Vybalovala jsem naše věci do skříně, zatím co Dimitrij nám hledal cvičební oblečení. "Mám ho rád." Hodil po mně volné černé tepláky

Seděli jsme na čtvrté hodině, když se z chodby ozval pištivý zvuk. Požární poplach. První jsem zareagovala já s Dimitrijem. Vyskočili jsme a vlastními těly zaštítili naše moroje. Zpozorovala jsem, jak Read, strážce jedné morojky, kterou jsem neznala, se k ní taky postavil a čekali jsme, co se bude dít. Učitel se rychle vzpamatoval a všechny nás vyhnal ze třídy. Na nádvoří jsme se dostali jako poslední

"Tady máš, nesnídala jsi a to není moc zdravé." řekl Dimitrij a vytáhl ze svého batohu chleba s máslem. "Děkuju." vzala jsem si od něj chleba a s radostí ho políbila. On je určitě ten nejpozornější chlap, jakého svět spatřil. A je celý můj.
Chleba jsem snědla a začala další hodina. Profesor vstoupil do třídy a začal povídat, když se mi zvedl žaludek. Na nic jsem nečekala

Trošku delší vzpomínkový dílek....na minulém blogu jseem ho musela dokonce rozdělit až na 6 dílů....

Budík mi oznámil, že je čas jít zase do školy. Jeff se s námi včera rozloučil těsně před večerkou v půl jedenácté a potom jsme si dlouho povídali s Adrianem. Pár dní se tady zdrží, než se vrátí ke dvoru. S Dimitrijem jsme se do postele dostali dost pozdě a spát jsme tedy rozhodně nešli.

Prudce jsem otevřela oči a zadívala se na Adriana. "Co tu děláš?"
Zaváhal. Něco mi nechtěl říct. Už se nadechoval, že mi odpoví, když ho předběhl Dimitrij. "To počká." Rozhodl a pomalu mi pomohl se posadit. "Bál jsem se o tebe." Zašeptal mi do ucha a jemně mě políbil.
"Jak dlouho jsem vůbec byla pryč?" Zeptala jsem se. Výraz na jejich tvářích mi

Rose pohled
Sotva se mi v té temnotě přizpůsobily oči, ucítila jsem zážeh magie. Nebyl ale jeden, bylo jich mnoho a při každém dalším zasáhnutí magií jsem sebou škubla bolestí. Po chvíli už jsem to nevydržela a začala křičet. Křičela jsem dlouho a pak to najednou přestalo. Nevěděla jsem jak, ale ocitla jsem se v Dimitrijově hlavě. Taky tu bolest cítil. Nestihla jsem postřehnout nic jiného,

Bloudila jsem. Šla jsem nějakým tunelem a jediné, co mi ukazovalo cestu, byl hlásek vycházející z míst přede mnou. Šla jsem za hláskem malé holčičky. Mé holčičky a najednou jsem spatřila východ z tunelu. Prošla jsem do světla a postavila se na pláž do měkkého písku. Prohlížela jsem si tunel, kterým jsem přišla, když mě za ruku vzala moje malá dcerka. "Koukej, maminko. Ten ostrov je nádherný."

Ahoj... ze statistik vím, že si články čtete a jsem za to moc ráda... Jen vás chci poprosit, abyste mi sem přihodili i nějaký ten komentář, byla bych vám vážně vděčná...nebo se zapište třeba do knihy návštěv, ale byla bych ráda, kdyby jste mi tu nechali něco, co by značilo, že se vám povídky líbí... *Alli*

"Chceš mi říct, že Sarah má udělat mír mezi námi a strigoji?"