Povidky-od-alli | NŠ - 12.kapitola

Ahoj... ze statistik vím, že si články čtete a jsem za to moc ráda... Jen vás chci poprosit, abyste mi sem přihodili i nějaký ten komentář, byla bych vám vážně vděčná...nebo se zapište třeba do knihy návštěv, ale byla bych ráda, kdyby jste mi tu nechali něco, co by značilo, že se vám povídky líbí... *Alli*

"Chceš mi říct, že Sarah má udělat mír mezi námi a strigoji?" Zeptala jsem se pro jistou. Vůbec se mi představa, že moje holčička se postaví strigojům nelíbila. Ne to nemůžu dopustit.
"Sarah? Pěkné jméno." Poznamenala Lissa. "Kdy jsi ho vymyslela?"
"V koupelně mě to napadlo. Líbí se mi." Usmála jsem se na ní. Christian zatím vypadal trochu otřeseně z faktu, že jsem těhotná, ale jméno mi taky pochválil. "A moje holčička rozhodně nebude zachraňovat svět. Minimálně do osmnácti." Zdůraznila jsem Abemu. "Je ti to jasné, tati?" Ušklíbl se mému prohlášení, ale nakonec přikývl.
"Myslím, že já do toho taky mám co mluvit. A to dítě se do žádné války nebo spasení světa nepustí, dokud jí nebude alespoň jednadvacet. Měla by si užívat život a ne ho riskovat za všechny ostatní." Rozhodl Dimitrij. Další půl hodinku jsme si povídali a nakonec jsem se i usmířila s mámou. Bylo už devět a já toho za celý den měla dost. Omluvila jsem se a šla si lehnout.
Ráno mě probudil až budík, což se mi už týden nestalo. Že by se můj žaludek vrátil do pohody díky Dimitrijovi? Vyhnala jsem ty myšlenky z hlavy a převlékla se. Celý víkend jsme si naplánovali v pokoji. Naši včera odletěli zpět ke dvoru a tak jsme já, Dimitrij, Lissa a Christian chtěli sledovat filmy. Posadila jsem se na pohovku před televizí a čekal, až se ke mně připojí ostatní. Koukli jsme na nějaké dva filmy a kluci odešli pro oběd. Lehla jsem si a nepřítomně si hladila břicho.
"Myslím, že bych jí mohla zkontrolovat. Dneska ti nebylo špatně a tak bych chtěla zjistit, co se děje." Promluvila Lissa. Taky jsem přemýšlela, čím to je, že se mi dneska nezvedl žaludek. Podívala jsem se na svoje břicho a potom na Lissu. Přikývla jsem a ona mi vyhrnula břicho. Vyslala do mého těla vlnu éteru, aby zjistila, co se děje. Najednou mým tělem ale prošla ještě větší síla a její magii odrazila. Zalapala jsem po dechu a koukla se na moje břicho. Ta vlna magie totiž přišla právě odtud. Lissa zase vyslala éter do mého břicha a tentokrát jí síla, která ze mě vyšla, odhodila kousek ode mě. Tu magii jsem nevyslala já, ale sebralo mi to tolik energie, že jsem se pomalu ponořila do tmy.
Zase jsem stála na pláži. Bosé nohy se mi bořily do hebkého bílého písku a kotníky mi omývala voda. Společně s malou, asi pětiletou holčičkou, jsme se držely za ruce a koukaly na ostrov, který se tyčil uprostřed moře. Byl vzdálený, ale pohled na něj mě z nějakého zvláštního důvodu uklidňoval. Náhle ale to poklidné ticho přerušil dívčin tenký hlásek. "Ráda jsem tě viděla, maminko, ale teď se musíš vrátit." Pousmála se a já se zase vrátila do tmy.
Slyšela jsem, jak na mě někdo mluví. Volá mě. Šla jsem za tím známým hlasem, dokud jsem neuslyšela další. Pomalu jsem začala rozeznávat jednotlivá slova z jejich rozhovoru. "Udělej něco. Nějak jí pomoz. Musíš." Připadalo mi špatné je poslouchat. Jako bych toho muže špehovala, ale přesto jsem cítila, že tam patřím, že bych to měla slyšet. Ale proč. Kdo jsou vůbec ti lidé?
Najednou jsem si vzpomněla. Dimitrij, to on na mě mluvil. Něco se mi asi stalo. Ale co? Z přemýšlení mě vytrhl další hlas. Hlas mojí nejlepší kamarádky. "Už se probouzí, vidím to v její auře, ale když na ní použiju magii, vzepře se. Nemůžu jí pomoct." Lissa skoro brečela, když mluvila. "Vzepře se? Jak to myslíš?" Zeptal se jí Dimitrij. "Nevím. Když jsem se chtěla podívat, proč jí dneska nebylo špatně, něco odrazilo mojí magii. A když jsem to zkusila znovu, odhodilo mě to od ní. Byl to éter. Vím to, ale netuším, jak je to možné. Leda, že by to udělalo to dítě." Vysvětlila mu. Sarah? Je možné, aby moje dítě ovládalo éter? A dokonce dokázalo Lisse zabránit, aby mě vyléčila?
"Chrání mě. Snaží se mě chránit." Vydechla jsem a otevřela oči. Rychle jsem toho zalitovala a zase je zavřela, když mi do očí dopadly ostré sluneční paprsky. Někdo si toho všiml a zatáhl tmavé závěsy na okně. "Díky." Řekla jsem a posadila se. Dimitrij se rychle usadil vedle mě a pevně mě objal. "Co se stalo?"
"No, když mě to dítě odhodilo, vysálo z tebe všechnu energii. Omdlela jsi. Pak přišel Christian s Dimitrijem, a ten tě položil na gauč. A pak jsi spala asi hodinu. Nedokázala jsem se ti dostat do snů, protože mě zase to dítě zablokovalo a tak jsme jen čekali." Pronesla. Hodinu? Že bychom na ten ostrov koukaly hodinu? Pomyslela jsem.
"Jaký ostrov?" Zeptal se Dimitrij.
Zděšeně jsme se na něj podívali. "Jak to víš? Já ti nic neřekla." Zeptala jsem se opatrně. V hlavě jsem si přehrála celý rozhovor a o ostrovu nepadlo ani slovo. Jen jsem na něj myslela. Nemohl vědět o ostrovu.
Zavrtěl hlavou. "Řekla. Řekla jsi přesně tohle. ‚Že bychom na ten ostrov koukaly hodinu?‘"  Ano přesně tohle jsem řekla. Ale má to jednu vadu. Řekla jsem to jenom v myšlenkách. Může to vědět jenom z mých myšlenek. To ale znamená...
"To není možné." Pořádně jsem se na Dimitrije podívala a spatřila jsem okolo něj slabou červenavou zář, která byla lemovaná tenkou linií černé. "C-Co to je?" Vykřikla jsem a ustoupila pár kroků od Dimitrije.
"Co se děje, Rose?" Vystrašeně ke mně přiběhla Lissa a vzala mě za ramena.
"Já vidím jeho auru a myslím, že mi dokáže číst myšlenky." Podívala jsem se do Dimitrijových očí, "Máme pouto." Pronesla jsem. Sotva jsem si uvědomovala, co říkám. Nemůžeme mít pouto. Nevyužívám éter. Najednou mi to došlo. Já éter neovládám, ale moje dcera ano. Naše dcera. Ona mě a dimitrije spojila poutem, které nezmizí tak, jako to s Lissou. Navždy budu s Dimitrijem spojená. I když mě nebude chtít, vždy budu s ním. Spojeni na věky. Zní to poeticky, ale je to děsivé. On mi vidí do hlavy, slyší, co si myslím, a zná všechna tajemství. To je zlé. Ne že bych měla před ním tajnosti, ale třeba rozhovory s Lissou. Neměl by vědět, o čem si povídáme. Vlastně by neměl vědět nic, co je v mojí hlavě.
"Neboj se, zvládneme to." Dimitrij si stoupnul a natáhl ke mně ruce. Bylo by tak snadné tomu uvěřit. Tak snadné věřit, že se s poutem vyrovnáme.
Tak snadné to ale není. Dělit se s ním o všechny myšlenky a přitom nevědět, o čem přemýšlí, není to vůbec snadné. A není to ani správné. Ucukla jsem před dotykem jeho rukou a stoupla si za Lissu. "Už to nikdy nedělej! Jasné? Nikdy mi nelez do hlavy! Nechci tě tam. Jak by bylo tobě na mém místě?" Viděla jsem jeho bolest. Moje slova ho zraňovala, ubližovala mu, ale ve mně se vzbudila temnota a já to nedokázal zastavit. Najednou se mnou prohnala vlna magie mého dítěte a temnota začala spolu s mou energií mizet. "UŽ TO NIKDY NEDĚLEJ!" Vkřikla jsem v poslední chvíli, kdy mě ovládala temnota a zhroutila se zase do bezvědomí.