13. kapitola
Když byl Charles ještě chlapec, jeho dědeček vzal každý podzim svůj lid a vyrazil na setkání s ostatními indiánskými kmeny, většina patřila k Ploskohlavým, Tunahům nebo jiným sejlišským skupinám, někdy s nimi ale cestovali i Šošoni, se kterými udržovali přátelské vztahy. Jeli na koních na východ lovit buvoly, aby se připravili na zimu.
Už ale nebyl chlapec a cestovat na východ nebylo dobrodružstvím, ne když to znamenalo, že se s družkou znovu ocitl ve velkém městě, místo aby byl doma v horách Montany. Ode dne, kdy zabil Benedicta Heutera uběhly tři měsíce, a nyní se vrátili zpátky na soud s jeho bratrancem. Boston byl v tuto roční dobu nádherný – stromy se ukazovaly v celé podzimní kráse. Vzduch byl ale cítit výfukovými zplodinami a příliš mnoha lidmi.
Svědčil; Anna svědčila; agenti FBI svědčili. Lizzie Beauclairová o berlích, s kolenem v dlaze a s jizvami po ranách, které jí Heuterovi způsobili, svědčila. Jednou, po mnoha operacích, snad bude schopná chodit bez berlí, tanec ale nepřicházel v úvahu. Lékaři jí mohli zmenšit jizvy, po zbytek života ale v zrcadle uvidí stopy, které na ní Heuterovi zanechali.
Když předložila svůj případ obžaloba, ujali se slova obhájci.
Poslední měsíc odhalovali porotě peklo, kterým si Les Heuter v dětství prošel. I Charles ho málem litoval. Málem.
Charles byl ale u toho, viděl vypočítavý výraz na jeho tváři, když zastřelil strýce. Už tehdy plánoval svoji obhajobu, plánoval, že všechno svalí na mrtvé. Jeho strýc se mýlil; Les Heuter byl chytrý.
Heuter seděl na lavici obžalovaných, dokonale upravený v obleku, košili a kravatě. Nic příliš drahého. Nic příliš pestrého. Udělali něco s jeho vlasy a oděvem, takže vypadal mladší, než byl. Vysvětlil porotcům, reportérům i divákům v soudní síni, jaké to bylo žít se šíleným mužem, který ho od deseti let nutil čistit zemi – tak Travis Heuter nazýval mučení a znásilňování obětí.
"Můj bratranec Benedict byl starší než já," vyprávěl. "Byl to hodný kluk a snažil se mě před starcem chránit. Několikrát se nechal místo mě zbít." Zamrkal, aby potlačil slzy, a když to nepomohlo, utřel si je.
Možná byly jeho slzy upřímné, Charlesovi se ale zdály příliš dokonalé, jediná slza silného muže, která měla vyvolat soucit, ne skutečné slzy, které by se daly považovat za slabost. Les Heuter dvě desetiletí tajil, co je; nezdálo se přehnané, že by hrál i před porotou.
"Když bylo Benedictovi jedenáct, dostal záchvat a začal jednat násilnicky. Asi dva měsíce úplně šílel. Pokusil se probodnout strýce, zbil mě a..." Opatrně sklopil oči a začervenal se. "Choval se jako jelen nebo los v říji. Strýc se to z něj pokusil vymlátit, zkoušel drogy, ale nic nepomáhalo. A tak zavolal slavné čarodějce. Ukázala nám, co je a co asi musel instinktivně skrývat. Vypadal jako normální kluk – fae to nejspíš umí vypadat jako kdokoli jiný – byl ale netvor. Měl paroží jako jelen a kopyta. A byl i mnohem vyšší než ostatní děti jeho věku, měřil skoro metr osmdesát. Moji tetu v šestnácti znásilnil nějaký cizí muž. Tehdy jsme pochopili, že to udělal netvor."
Jeho advokát počkal, dokud se hluk v soudní síni neutišil, pak položil další otázku. "Co váš strýc udělal?"
"Dal čarodějce hromadu peněz a ona mu ukázala, jak udržet Benedictovu říji pod kontrolou. Dala mu talisman, který měl nosit u sebe. Řekla mu, že když vyryje tak měsíc nebo dva před tím, než měl Benedict upadnout do říje, do zvířete určité symboly, zastaví ho to. Měli jsme obětovat zvířata, ale," nasadil znechucený výraz, "strýc zjistil, že s lidmi to funguje líp. Čarodějka o nás ale věděla, proto jsme se jí museli zbavit. Strýc ji zabil a pohodil na trávníku před domem jejích příbuzných."
Byl to mistrovský výkon a Heuterovo chování se nezměnilo ani během křížového výslechu, podařilo se mu zatajit netvora v sobě, který pomáhal znásilňovat, mučit a zabíjet lidi skoro dvě desetiletí.
Jeho otec byl skoro stejně brilantní. Když mu zemřela žena, opustil syna a dal ho na výchovu staršímu bratrovi, protože byl příliš zaměstnaný politikou a pohlcený žalem. Myslel si, že bude lepší, když chlapce vychová někdo z rodiny než placená výpomoc. Jak porotu informoval, rozhodl se odstoupit ze své pozice v senátu.
"Je to příliš málo, příliš pozdě," pravil s lítostí, která byla působivá, protože ji myslel vážně. "Nemohu ale pokračovat v práci, která mému synovi tolik ublížila."
A během celé obhajoby Heuterův prohnaný tým právníků porotě a lidem v soudní síni opatrně připomínal, že zabíjeli fae a vlkodlaky. Že Les Heuter byl přesvědčený, že chrání lidi.
Když Heuter vyprávěl o tom, že jeho strýc viděl ve vlkodlacích děsivé příšery, jeho právník předložil fotografie pedofila, kterého zabili vlkodlaci v Minnesotě. Dal si dobrý pozor, aby řekl, že šlo o pedofila a minnesotské úřady ví jistě, že viníci byli náležitě potrestaní, velmi dobrý pozor, aby řekl, že právě takové věci Travis Heuter synovci ukazoval.
A Charles si byl jistý, že nikdo z poroty neslyšel nic z toho, co obhájce říkal; viděli jen obrázky. Ukázali jim fotky mrtvého Benedicta Heutera. Samotné tělo zmizelo několik hodin poté, co ho odvezli do márnice, fotky ale zůstaly. Ukazovaly netvora zbroceného krví, nic z ladnosti, se kterou se pohyboval za života. Jeden snímek ukazoval kosti na jeho krku, rozdrcené a odtržené od sebe, třebaže byly velké jako jablko, které někdo dosti odporně použil pro srovnání.
A přestože největší netvor v síni seděl na lavici obžalovaných, Charles si byl jistý, že členové poroty viděli jen Benedicta Heutera – a vlkodlaka, který ho zabil.
Na rozsudek čekali v Beauclairově kanceláři, Charles, Anna, Lizzie, Beauclaire, jeho bývalá žena a její současný manžel. Charles litoval, že raději nepřijali Isaacovu pozvánku na dobrý oběd – Beauclaire ale trval na svém, a to zdvořilým, přesto nepokrytě výhrůžným způsobem, jak to někteří nejstarší fae dělávali. Charles byl přesvědčený, že mu šlo hlavně o Annu, že chtěl, aby byla s Lizzie, až Heutera odsoudí.
Protože Beauclaire byl právník a stejně jako Charles věděl, že dostane nízký trest. Obhájci si odměnu zasloužili. Nemohli vymazat všechna těla, která po sobě Heuterovi zanechali, udělali ale, co mohli.
Beauclairova kancelář byla cítit prázdnotou. Police na stěnách byly čisté a holé. Odcházel do důchodu. Poté co byl oficiálně identifikován jako fae, jeho firma prohlásila, že bude v nejlepším zájmu společnosti i klientů, když odejde. Nezdálo se, že by mu to vadilo.
Charlesův čich mu prozradil, že zbytek firmy tvoří většinou fae – a v chodbě viděl spoustu krabic. Možná plánovali firmu úplně zavřít, změnit si identitu a začít znovu. Patřilo to k darům/prokletí dlouhého života. Sám taky několikrát "odešel na odpočinek" a začal jinde.
Hráli karty podle trochu jiných pravidel, než byli s Annou zvyklí, ale tak už to u karet chodilo. Zaměstnalo je to při čekání a snížilo to napětí.
Lizziini rodiče se neměli nijak v lásce, třebaže se k sobě chovali až děsivě zdvořile. Její otčím napětí ignoroval a zdálo se, že se rozhodl, že jeho povinností je Lizzie zabavit.
Když jim zavolali, že porota vynesla rozsudek už po čtyřech hodinách rozmýšlení, s úlevou odhodili karty na stůl.
Soudkyně byla šedovlasá žena se zaoblenými rysy a očima, které se raději usmívaly, než mračily. Během procesu se vyhýbala pohledu na Charlese, Annu i Isaaka – a pokradmu postavila ochranku mezi sebe a lavici svědků, kdykoli byli k výslechu předvoláni vlkodlaci nebo fae, a to včetně Lizzie. Pomalu a trpělivě vyjmenovala všechny oběti,
z jejichž vraždy byl Les Heuter obviněn. Chvíli to trvalo. Když skončila, zeptala se: "Shledáváte obžalovaného vinným, nebo nevinným?"
Předseda poroty nervózně polkl, pohlédl na Charlese, odkašlal si a řekl: "Shledáváme obžalovaného nevinným ve všech bodech obžaloby."
Soudní síň na okamžik zadržela dech.
Potom se postavil Alistair Beauclaire. Tvář měl bez výrazu, z každičkého kousíčku jeho těla ale sálal vztek. Pohlédl na členy poroty, pak na soudkyni. Aniž by změnil výraz, obrátil se a odkráčel ze soudní síně. Teprve když odešel, rozpoutal se povyk.
Les se nadšeně objal s právníky a s otcem. Při pohledu na ně Anna tiše zavrčela.
"Musíme odsud dostat Lizzie," řekl Charles. "Promění se to tu v cirkus."
Postavil se a tělem vyklidil cestu Beauclairově dceři, její matce i otčímovi, které Anna popohnala ven. Několik reportérů na ně křiklo otázky, ucouvli ale, když Charles vycenil zuby – anebo to možná bylo jeho očima, protože bratr vlk je proměnil ve zlaté.
"Čekala jsem mírný trest," pravila Lizziina matka a zuby jí jektaly, jako by venku nebyl chladný podzim, nýbrž mrzlo – Charles hádal, že zuří. "Myslela jsem, že ho odsoudí za menší přečin. Ani mě nenapadlo, že ho prostě osvobodí."
Její manžel objal kolem ramen Lizzie, která vypadala úplně omráčená.
"Je volný," hlesla zmateně. "Věděli to. Věděli, co provedl. Nejenom mně, ale i ostatním lidem – a prostě ho nechali jít."
Charles věnoval část pozornosti Heuterovi, který na schodech soudu, asi patnáct metrů od nich, promlouval k davu reportérů. Jeho řeč těla i tvář napovídaly, že skutečně lituje toho, co ho strýc donutil udělat. Bratr vlk zavrčel. Heuterův otec, texaský senátor, stál za ním a ruku měl položenou na jeho rameni. Kdyby některý z nich viděl výraz Lizziiny matky, začali by si shánět bodyguardy. Mít po ruce zbraň, použila by ji.
Charles ji dobře chápal.
"Využili odlišnosti fae a vlkodlaků a vyděsili porotu," řekl Lizziin otčím, který byl stejně šokovaný jako Lizzie. Potom pohlédl Charlesovi do očí, třebaže ho Beauclaire varoval, aby to nedělal. "Travis a Benedict už nikomu neublíží – a Les bude pod dohledem, i kdybych si na něj měl najmout lidi sám. Udělá chybu, a my ho dostaneme za mříže."
"Možná by stálo za to prověřit porotce," navrhla Anna chladně, nedokázala ale potlačit vztek. "Senátor má dost peněz na to, aby je v případě potřeby podplatil."
Lizziin otčím se otočil k dceři a hlas mu zjihl. "Odvezeme tě domů, zlatíčko. Pravděpodobně budeš muset poskytnout rozhovor, aby ses zbavila reportérů, můj právník nebo tvůj táta se o to ale postarají."
"A Alistair samozřejmě zmizel, když ho nejvíce potřebujeme," zabrblala Lizziina matka. Její hlas ale nezněl záštiplně. Pak řekla: "Dobrá, není to fér. Ví, že s námi jsi v bezpečí, zlatíčko. A asi se bál, že by Heutera zabil, kdyby viděl, jak se naparuje, volný jako pták. A i když bych si přála, aby to udělal, nadělalo by to jenom další problémy. Vždycky říkal, že se mu stýská po dobách, kdy mohl zabít každého, kdo mu šel na nervy."
Anna položila Charlesovi ruku na paži. "Slyšíte to?" zeptala se tak naléhavě, že se k ní otočili.
Charles přes křik davu lidí, troubení aut a klapot podkov koní nic neslyšel.
Anna se rozhlédla a postavila se na špičky, aby viděla přes ostatní lidi. Na schodech se pořád kupil dav a obléhaly je hordy reportérů, protože sériový vrah a senátorův syn v jednom znamenali velký článek. I Charles se rozhlédl – a uvědomil si, že tu žádní koně nejsou.
Neviděl, kdy se objevili nebo odkud přišli, prostě tu najednou byli. Po několika minutách si jich všimli i ostatní lidé a zmlkli. Provoz se zastavil. Reportéři byli pořád zaujatí kupou lží, které Les Heuter vyprávěl pro celostátní zprávy, senátor Heuter ale stál čelem k ulici a stiskl synovi rameno.
Na ulici před soudem se seřadilo padesát devět černých koní. Byli vysocí a štíhlí jako šlechtění dostihoví koně, jejich hřívy a ocasy byly ale hustší – až příliš husté – a měli do nich vpletené stříbrné řetězy se zvonky.
Charles se v koních vyznal. Nebylo možné, aby padesát devět koní zůstalo stát naprosto bez hnutí, aniž by některý z nich zastříhal ušima nebo mrskl ocasem.
Měli bílá sedla – staromódní sedla s přední a zadní rozsochou, takže vypadala skoro jako westernová, jen bez hrušky – a stříbrné sedlové pokrývky. Žádný z koní neměl uzdu.
Na každém seděl jezdec v černém oděvu lemovaném stříbrem a byl stejně nehybný jako jeho kůň. Jezdci na sobě měli volné kalhoty z lehké látky a tuniky zdobené stříbrnou nití, každý měl jinou výšivku. U toho to byly květiny, u tamtoho hvězdy, u dalšího břečťan. Charles věděl, že tu působí magie, nerozeznal totiž žádné tváře, třebaže jezdci neměli masky.
Jakmile se kouzlo jejich příjezdu začalo rozplývat a davem se rozlehl šepot, pohnuli se. Koně ustoupili dozadu a postavili se do dvou řad tváří k sobě. Mezi nimi se pomalým krokem blížil bílý kůň. Ani on neměl uzdu – neměl ale ani sedlo. Do hřívy a ocasu měl ale vpletené černé řetězy ověšené stříbrnými zvonečky, které sladce cinkaly do rytmu jeho klidného kroku.
Na koni seděl muž oděný do stříbrné a bílé. V pravé ruce držel krátký stříbrný meč, v levé snítku rostliny s modrozeleným listím a malými žlutými květy. Byla to routa.
Bílý kůň se zastavil pod schody a Charles si všiml dvou věcí. Za prvé, kůň měl jasně modré oči, které obrátil k němu, chvíli ho chladně studoval a pak je přesunul k Lizzie. A za druhé, jezdcem byl Lizziin otec.
"Říkal jsem jim," pronesl čistým, zvučným hlasem, "že by neměli někomu tak starému a mocnému, jako jsem já, dát dceru, kterou by miloval. Že to špatně skončí."
Kůň se pohnul, zvedl přední nohu, zahrabal do vzduchu a znovu ji postavil na zem.
"Teď budeme všichni žít s následky."
Kůň se zvedl na zadních, ale nevzepjal se. Jednalo se o precizní, pomalý pohyb, vyrovnaný a ladný jako baletní figura.
"To, co se dnes stalo, nebyla spravedlnost. Ten muž znásilnil a mučil moji dceru. Až by s ní skončil, zabil by ji. Vy všichni nás ale vidíte jako netvory – tolik se bojíte tmy, že nevidíte netvory mezi sebou. Tak tedy dobře. Jasně jste dokázali, že ani my, ani naše děti nejsou občany této země, že mezi vás nepatříme. A že musíme počítat s jinou spravedlností, která má málo společného s krásnou dámou s vahami v ruce – a všechno s vaším strachem."
Kůň znovu klesl na všechny čtyři.
"Vybrali jste si. A všichni budeme žít s následky. Tedy většina z nás. Většina z nás s nimi bude žít."
Kůň se vydal nahoru po betonových schodech. Stříbrem okovaná kopyta cvakala, Alistair Beauclaire drtil v levé ruce routu a sypal ji za sebou, vrstva lístků ale byla na snítku, se kterou začal, příliš silná. Poslední zbytky mu vypadly z ruky, když se zastavil před Lesem Heuterem.
Charles se konečně pokusil pohnout – zjistil ale, že může jenom dýchat.
"Není spravedlivé, aby muž, který zaútočil na moji dceru, žil," prohlásil Beauclaire. Zvedl meč, ťal a maso i kosti, které zasáhl, ho sotva zpomalily. Přímo před televizní kamerou uťal Lesu Heuterovi hlavu – a pak promluvil.
"Dvě stě let jsem byl vázán přísahou, že nepoužiju svoji moc pro osobní prospěch ani pro ten svého lidu. Na oplátku nám bylo dovoleno přistěhovat se sem a žít v tiché harmonii na místě nespoutaném železem."
Neřekl, komu přísahal, Charles ale věděl, že na tom nezáleželo. Pro tak mocného fae byl slib dítěti stejně závazný jako slib daný králi nebo papeži.
Beauclaire ukázal zakrváceným mečem na tělo na zemi a tiše pokračoval: "Ty doby jsou ale pryč, protože tento muž a ti, kdo ho bez ohledu na spravedlnost osvobodili, mě přísahy zbavili. Vrátili magii jak mně, tak mému lidu. Znovu nadchází náš čas."
Potom pozvedl krvavý meč k nebi a krutě prohlásil: "My fae prohlašujeme, že nepodléháme zákonům Spojených států amerických. Neuznáváme je. Nemají nad námi žádnou moc. Od této chvíle jsme suverénní národ a vztahujeme nárok na všechny země, které nám byly postoupeny. Budeme s vámi jednat, jako jeden nepřátelský národ jedná s druhým, dokud se nerozhodneme jinak. Říkám to já, Alistair Beauclaire, opět a znovu Gwyn ap Lugh, princ Šedých pánů. A všichni vyslyší mé přání."
Bílý kůň se zvedl na zadní, otočil se a tryskem se rozběhl dolů ze schodů a cestou, kterou mu ostatní jezdci utvořili. Jak běžel, zvedala se za ním bílá mlha, která je na okamžik všechny pohltila. Když se rozplynula, byli všichni fae pryč.
Senátor Heuter klesl na kolena, aby oplakal syna.

12. kapitola
Anna po proměně lapala po dechu bolestí a přesvědčovala samu sebe, že se jí svaly třesou z úplně stejného důvodu. Cítila se slabší než kdykoli předtím ve vlčí podobě a taky její pach byl špatný. Působila nemocně nebo možná zdrogovaně.
Druhý muž, ne Les Heuter, vedle v místnosti dál barvitě popisoval, co by jí rád provedl... což znamenalo, že se proměnila stejně rychle jako Charles, anebo už mluvil dobrých patnáct nebo dvacet minut. Vsadila by na to druhé.
Heuter druhého muže, jmenoval se Benedict, pobízel, přidával ohavné detaily a utahoval si z něj, jen aby ho ještě víc vyburcoval. Heuter si asi myslel, že se choulí v kleci a vyděšeně je poslouchá.
"Pamatuješ, co jsme udělali té holce v Texasu?" zeptal se Heuter.
"Té s tetováním motýla?"
"Ne, té ne; té vysoké..."
Anna se postavila a oklepala se, jako by si z kožichu vytřásala vodu, aby rozpohybovala svaly – a taky proto, aby nevypadala, že se krčí strachy, že se bojí, i když jí ještě nic neudělali. Snažila se je nevnímat jako nepříjemnou písničku v rádiu.
Potřebovala se soustředit na něco jiného.
Jako člověk měla docela dobré noční vidění. Ve vlčí podobě ho ale měla ještě lepší. Její klec visela asi půl metru nad naleštěnou podlahou, která se do velké místnosti hodila ještě míň než klec. Zbytkový pach koní jí napověděl, že budova byla původně stodolou, někdo ji ale přestavěl na taneční studio. Na opačné straně místnosti, u kratší stěny, stála lavice, na níž leželo několik trepek a něco, co vypadalo jako... pás s mincemi pro břišní tanec.
Kout vedle lavice zabírala malá místnost, na jejíchž dveřích visela cedule s nápisem KANCELÁŘ. Delší stěnu stodoly pokrývala zrcadla, která odrážela její obraz; pořád vypadala vyděšeně. Podél zrcadel se ve výšce asi jednoho metru od podlahy táhla dlouhá mosazná tyč a ta byla poslední tečkou. Uvěznili ji v kleci, kterou zavěsili na trámy u stropu tanečního studia. Ona v žádné kobce ani v plesnivém tajném sklepení neskončí. Když ještě pravidelně vystupovala, mívala noční můry, v nichž nesměla odejít z pódia, dokud nezahraje "Mary Had a Little Lamb" pozpátku, což by bylo snadné, někdo jí ale struny na cellu vyměnil za houslové. Klec v tanečním studiu byla lepší, ne? Čirá hrůza namísto frustrované hanby.
Musela se odsud dostat.
Napřed ale potřebovala udělat něco s vyděšenou vlčicí v zrcadle.
Narovnala se, nastražila uši a hned vypadala méně uboze. Nepůsobila děsivě – Charles to zvládal, aniž by chtěl – ale ani vylekaně. Byla vlkodlak, ne oběť.
S ohledem na to, že ji odvezli do stodoly, kterou někdo proměnil v taneční studio, Annu napadlo, jestli tu není spojení s Lizzie. Možná tu tančila nebo učila. Tak ji možná vrazi našli. Anebo prostě byli Beauclaire a jeho dcera na tajemné listině Cantripu, na neúplném seznamu fae a jiných nadpřirozených tvorů žijících ve Spojených státech – na listině, ke které měl Heuter přístup. Pokud ale existovalo mezi Lizzie a tanečním studiem spojení, existovala také slabá šance, že si dá Charles dvě a dvě dohromady a najde ji.
Protože teď už musel vědět, že zmizela. Jestli se s ní nespojil prostřednictvím jejich pouta, pak jednoduše nemohl. Najde jiný způsob. A stopa ho zavede sem... tak za měsíc, dva.
A opět vypadala uboze. Ozvalo se ostré plesknutí, jako by někdo dostal políček. A ještě jedno. Muži, kteří fantazírovali o tom, jak ji budou mučit a znásilňovat, rázem zmlkli.
"Víš, co jsem ti řekl." Starý hlas, trochu roztřesený, ale pořád mocný, promluvil téměř měkce, což Anně připomnělo Brana, když byl opravdu rozzlobený. "Pokud nepřestaneš ty výrazy používat, jednou se zapomeneš a použiješ je na veřejnosti. Pak ztratíš svoji hezkou práci, ocitneš se na ulici a budeš muset žebrat o kus žvance, protože já tě živit nebudu. Moje děti budou užitečné, nebudou ze mě vysávat peníze."
Někdo skoro zašeptal: "Ano, pane."
"Podobné výrazy jsou pro lůzu," pokračoval stařec. "Pro ubohou špínu. Tvůj otec možná byl špína, tvoje matka ale byla hodné děvče a její krev by měla být silnější. Zahanbuješ ji, když takhle mluvíš."
Starcův hlas se trochu změnil, jako by se pohnul, ale taky se zostřil. "A ty. Lesi, co si myslíš, že děláš? Myslíš, že nevím, odkud to má? Myslíš si o sobě, jak jsi chytrý, ve skutečnosti ale nejsi nic. Nic. Pro FBI jsi příliš hloupý a pro armádu příliš velký slaboch. Rád zapomínáš, kdo tu velí, anebo jaký je náš úkol a co to znamená. Neměl bys ho rozptylovat; víš, jak moc se musí snažit, aby vypadal jako ostatní. Chceš, aby ho chytili? Jak daleko by ses dostal v úsilí zničit netvory, kteří přebírají naši zem, bez Benedicta? Chceš nás zničit?"
"Ne, pane." Heuterův hlas zněl pokorně, ukrýval ale jed. "Promiň, strejdo Travisi."
"Už nejsi dítě," řekl stařec přísně. Mladíkovy přetvářky si zjevně vůbec nevšiml. "Začni se podle toho chovat. Co tu děláme?"
"Zachraňujeme naši zemi." Heuterův hlas zesílil, zněl skoro vojensky – a říkal pravdu. "Děláme naši zemi bezpečnější tím, že ji zbavujeme špíny. Děláme věci, na které naše liberální, změkčilá vláda nemá odvahu."
Anna to nechápala. Pamatovala si proslov, který pronesl předchozího dne při obědě; věřil tomu, co říkal – a přestože ho nemohla vystát, cítila k němu jistý respekt.
Měla si vzpomenout na jednu z Branových zásad: fanatici mají tunelové vidění. Nic nemilují tolik jako svoji věc. Nepleť se jim do cesty, pokud nechceš, aby ti ublížili. Vždycky si myslela, že Bran mluví o sobě – věděla ale, že on takový není, třebaže on sám to netušil. Bran byl cílevědomý, miloval ale své syny a smečku. Neměl tunelové vidění.
"Vzpomínáš si na tu malou holku, kterou jsme pověsili za cop, zatímco jsme..." Chtíč v Heuterově hlase, když se snažil Benedicta, kterého zatím neviděla, vybičovat k ještě většímu zápalu, byl skutečnější než upřímná řeč, již pronesl u stolu.
Rozhodla se ale, že Heuter není ani fanatik. Tvrdil, že chrání Ameriku před netvory, jen proto, aby přesvědčil sám sebe, že dělá správnou věc, když uspokojoval svoji touhu po moci, touhu působit lidem bolest a utrpení. Šlo mu o vraždění a znásilňování; obrana Ameriky byla jen výmluva.
"Můžu si ji vzít jako první, strýčku Travisi?" požádal Benedict. "Mám holky radši. A její muž mi ublížil. Můžu si ji vzít první?"
"To je lepší, chlapče," pochválil ho starší muž. "Buď zdvořilý. Napřed se na ni podíváme, pak uvidíme co dál. Budeme mít čas pohrát si s ní, než z ní vysaješ život. Budeme mít čas na všechno."
Znělo to, jako by mluvil o rybaření, ne o mučení a zabíjení. Dveře poblíž klece se otevřely, a když muži vešli dovnitř, stařec rozsvítil.
Gang dorazil, pomyslela si, když si věznitele poprvé dobře prohlédla.
Navzdory všemu, co věděla, jí Les Heuter stále připomínal typického Američana, muže, který pomáhal stařenkám přes ulici. Druhý mladík, Benedict Heuter, byl... velký, vyšší než Charles a o dobrých pětadvacet kilo těžší, a to Charles nebyl žádné vyžle. Něco ale bylo v nepořádku s jeho očima a páchl jako jelen v říji. Bylo jí nepříjemné hledět mu do očí – a to zvládla zírat do Branových. Nemělo to ale co dělat s dominancí, mohlo za to šílenství v jeho obličeji.
Benedict vypadal jinak, v jeho očích ale viděla Justina, šíleného vlkodlaka, který ji proměnil a... provedl i další věci, které nikdo jiný nechtěl omeze udělat. Krátce poté, co se Anna seznámila s Charlesem, Charles Justina zabil. I po letech ji ale v nočních můrách pronásledovaly Justinovy oči.
Protože ji Benedict tolik znepokojoval, obrátila pozornost k druhému cizinci. Rozhodně byl s oběma mladšími muži pokrevně spřízněný – Heuter mu říkal strýčku Travisi – a ukazoval, jak bude Heuter vypadat za čtyřicet let, tedy pokud nezemře v jejích zubech, jak doufala. Věk muže neohnul, spíše ho vytvrdil. Heuter pořád vypadal měkce, a působil proto požitkářsky. Tento muž ale připomínal vyčiněnou kůži.
Dokonce i ve svých pětašedesáti nebo možná sedmdesáti letech vypadal dobře, měl světle modré oči, které nezmatněly věkem, a ostře řezané, čisté rysy, které v mládí musely být vskutku působivé, vytvrdily je ale síla a odhodlání. A pokud se Anně zdál jeho výraz trochu šílený – no, byla v dobrém postavení to posoudit.
Pohyboval se, jako by měl navzdory věku pod kůží stále svaly. A podle řeči těla ostatních poznala, že je tu alfa. On tu velel, a to díky síle charakteru a tomu, že ostatní dobře věděli, že právě on je udržuje v bezpečí a vede je – i zabije, když to bude nutné.
Když ale nehleděl Heuterovým směrem, Heuterova řeč těla se měnila, což dokazovalo, že mu závislé postavení vadí: při prvním projevu slabosti byl připravený převzít velení. Zaznívalo to i v jeho hlase. Stařec to měl vědět a fakt, že mu to uniklo, jasně naznačoval, že slábne a dlouho si už moc neudrží.
"Podíváme se na tebe, zlato," zabroukal stařec, přistoupil ke kleci a nijak ho nezaskočilo, že se proměnila ve vlka. "Černá jako smůla a ledově modré oči. Ještě nikdy jsem neviděl vlka s modrýma očima."
Musela bojovat sama se sebou, aby necouvla. Zblízka byl cítit dýmkovým tabákem. Charles tak někdy voněl po jedné z ceremonií, které ho naučil dědeček.
Charles je nevykonával často, naučila se v něm ale číst. Několik dní byl neklidný, pak vyrazil do lesa – sám, anebo ji vzal s sebou – a našel si místo, kde pálil tabák a v rodném jazyce zpíval duchům.
Někdy jí říkal, co dělá; jindy ne. Neptala se ho na kameny, které nosil domů, ani na kousky látky, které na ně kladl v určitá roční období. Jednou jí řekl, že některé věci jsou tu proto, aby se o ně dělil, jiné ne – a to jí stačilo.
Když Charles voněl tabákem, bylo to uklidňující. Nenáviděla starce za to, že ten pocit zničil.
"Strýčku Travisi, ona je vlk," zakňoural Benedict a připomínal spíše puberťáka, který se hádá o prodloužení večerky, než dospělého muže. Teď už Anna věděla jistě, že je s ním něco v nepořádku, víc než jen to, že je sociopatický – nebo psychopatický? – sériový vrah. "Jako vlk nám k ničemu není. Nemám rád starce a kluky, ale zvládnu je. Vlky ale ne – to je zvrhlé."
"Ticho," okřikl ho stařec. "Nemůže zůstat vlkem navždy. Zítra je úplněk; až zapadne měsíc, bude se muset proměnit zpátky."
Mýlil se. Kdyby jí nevadilo ztratit se ve vlkovi, mohla by jím zůstat navždy, působil ale velmi sebejistě. Možná se databáze Cantripu nemýlila jenom v tom, kdo je nebo není fae.
"Nemůžu čekat do zítřka," namítl Heuter.
"Nejsi vlkodlak," řekl Benedict. "Nepotřebuješ úplněk k tomu, abys cokoli udělal."
"Ne, na úplňku mi nesejde." Heuter se usmál. "Nemůžu se ale dočkat, až uvidím, jak ten povýšený parchant blázní, protože máme jeho ženu a on ji nedokáže najít."
"Ani se k němu nepřiblížíš," vyštěkl strýček Travis podrážděně. "Nebuď hloupý. Začneš se chovat nafoukaně a on to ucítí. Možná na tobě ucítí i ji." Neodtrhl oči od Anny, takže si nevšiml odporu, který probleskl Heuterovou tváří.
Anna neměla Charlesovu paměť, byla si ale docela jistá, že Heuterovi táhne na třicítku. Byl příliš starý na to, aby přijímal rozkazy jako malé dítě. Vlkodlaci ale museli takto poslouchat povely alfy. Řídili se jimi, nebo byli zabiti. Možná to s Heuterem bylo stejné? Možná ho měl strýc přečteného lépe než ona a hrozba smrti stačila na to, aby ho udržel na uzdě.
"Vypadáš tak pokorně," řekl strýček Travis – a chvíli trvalo, než jí došlo, že mluví s ní, protože nezměnil ani tón hlasu, ani držení těla. "Bojíš se, princezno? Měla bys. Tvůj druh se snaží ovládnout svět. Neoklamete mě svojí propagandou, ve které tvrdíte, že jste ti dobří. Poznám predátora, když ho vidím. Stejné je to i s teplouši. Se žluťáky, černými hubami a jinou havětí. Snaží se proměnit tuhle zemi v žumpu."
Žluťáci byli Vietnamci, že? Dobře že dávala na střední pozor v hodinách dějepisu, v běžném životě ten výraz totiž nikdy neslyšela. Černé huby byli černoši. Další rasistické nadávky ale neznala, zjevně bude muset zapracovat na svém slovníku. Jak by rasista nadával vlkodlakům? Vrrci? Docela se jí to líbilo, tušila ale, že rasističtí parchanti Tolkiena nečtou. A pokud ano, nechtěla to vědět.
"Ale my vás zastavíme," prohlásil strýček Travis a svůdně se usmál – byl natolik pohledný, že by se vsadila, že svým úsměvem přilákal do ložnice spoustu žen. "A jediné, co žádáme za odměnu, je, abychom se přitom mohli trochu pobavit – je to tak, chlapci?"
"Ano," řekl velký muž. "Ano, pobavit."
Bylo divné slyšet ho mluvit jako prosťáčka a přitom cítit jeho chtíč. Ze zkušenosti věděla – na střední škole patřila k dobrovolníkům, kteří nabízeli hlídání rodičům autistických dětí a dětí se zvláštními potřebami
– že většina mentálně postižených lidí je velmi milá, pokud je rodiče úplně nerozmazlili.
Benedict nebyl sladký a byl mnohem zvrácenější než rozmazlené dítě. Jak ho tak poslouchala a cítila jeho pach, jistým způsobem jí připomínal pedofila. Vzbuzoval v ní odpor.
Anna přemýšlela, jestli s ním bylo vždycky něco v nepořádku, nebo jestli ho strýček Travis... překroutil.
"Podívej na ni, strýčku Travisi," řekl Heuter. "Jenom zírá. Příliš se bojí, než aby bojovala? Anebo si myslí, že uteče, že nás může porazit? Možná se bandy obyčejných lidí nebojí."
"Nevrčí ani nezuří," souhlasil strýček Travis. "Možná už to vzdala. Možná nebudeme muset čekat, až se promění v člověka. Je o polovinu menší než ten poslední vlkodlak, a s ním jsme žádné problémy neměli." Přiblížil obličej ke kleci. Snažil se, aby to vypadalo nedbale, cítila ale jeho vzrušení. Posmíval se jí a snažil se ji vyprovokovat k útoku. "Toho jsme rozcupovali, rozebrali ho na kousky, až z něj zbyla jenom kňučící, zlomená věc. Když jsme s ním skončili, ze soucitu jsme ho oddělali."
Anna si důrazně připomněla, že Ottena necvičil Charles. Ať si myslí, že uspěli, a přestanou si dávat pozor. Sklopila uši a změnila postoj. Černá vlčice v zrcadle najednou vypadala vyděšeně a osaměle, jako by si byla jistá, že ji druh nenajde – jako by ji pouhá připomínka toho, jak dopadl Otten, zbavila sebevědomí.
Nabádala se, že jenom předstírá beznaděj a hrůzu. Že není oběť, že vydrží.
Strýček Travis se ušklíbl. "Ubohé. Všichni jsou nakonec ubozí."
"To mi nevadí," řekl Benedict upřímně. "Dokud jsou hezké. A lidské. Se zvířaty to nedělám. Dělat to se zvířaty je špatné."
Anna si všimla, že se od klece drží tak daleko, jak jen může. Byl... nervózní. Charles mu v boji ublížil a on se k ní teď nechtěl přiblížit.
Strýček Travis Benedicta ignoroval a studoval Annu, jako by byla nějaký hlavolam. "Myslím, že nebudeme čekat. Přineste mi hůl a náhubek. Vytáhneme ji ven a znovu ji vsadíme do želez."
Strýček Travis neupřesnil, s kým mluví, Benedict ale ihned vyrazil splnit rozkazy, kdežto Heuter se nepohnul.
Hůl. Možná tím myslel zbraň určenou ke střelbě po žralocích pod vodou. Viděla ji v nějakém dokumentárním pořadu v televizi. Fandila žralokům.
Benedict vešel do kanceláře v koutě stodoly a vrátil se s dva až dva a půl metru dlouhou tyčí, na jejímž konci byla lepicí páskou připevněná injekční stříkačka. Nebyla to zbraň, kterou měla Anna původně na mysli – ale rozhodně jí byla inspirovaná.
Anna obezřetně couvla. Neměla v úmyslu nechat se uspat, pokud tomu dokáže zabránit. Drogy sice na vlkodlaky nezabíraly, kdyby jich ale bylo dost, mohly by ji na několik minut omráčit. A ona se nechtěla ocitnout ve společnosti těch mužů bezmocná.

11. kapitola
Anna se probrala s odporně sladkou pachutí v ústech, která se jí rozšířila do nosu a nosních dutin a úplně jí otupila čich.
Nevolnost a děsivá bolest hlavy bojovaly o titul nejmizernějších pocitů se stříbrným obojkem a středověkými okovy a řetězy s vysokým obsahem stříbra. Anna se snažila vzpomenout si, jak se ocitla spoutaná jako v nějaké extrémní sado-maso fantazii v kleci velké tak akorát pro člověka zavěšené v rozlehlé prázdné místnosti. Byla tu tma a ona byla sama.
Hovořila s Heuterem, který se choval divně. A pak... Ježíši. Omámili ji chloroformem? Desítky let zabíjeli a používali magii čarodějů i staré, děsivé faeské pokrevní linie – a na ni použili chloroform. Několikrát, pokud její nejasné vzpomínky na zadní sedadlo auta nelhaly.
Bylo to tak... obyčejné.
Zvedla se do kleku – dál ji řetězy nepustily. Pálení stříbra a zoufalá potřeba vyzvracet se potlačily její paniku a ona se tak mohla pokusit vymyslet nějaký plán, třebaže jí třeštila hlava.
Lizzie znásilnili během několika hodin po únosu. Patřilo to k prvním věcem, které jí provedli. A to u Anny opravdu vyvolalo zvracení.
Jídlo v Isaacově irskému pubu bylo výtečné, cestou ven už tak dobře nechutnalo. Většinu zvratků se jí podařilo dostat ven z klece, část jí ale uvízla ve vlasech – kvůli spoutaným rukám si je nemohla odhrnout – a trocha pošplíchala podlahu klece, což ještě zhoršilo její mizérii.
A pak ji napadlo, jestli je v místnosti opravdu sama. Fae, který hlídal Lizzie na ostrově, nebyl vidět ani cítit. Hrozilo, že zpanikaří, ovládla se ale, protože věděla, že jí to nijak nepomůže.
Charles ji už bude hledat. Když se ale dotkla jejich pouta, bylo stále pevně uzavřené. Copak nevěděl, že zmizela? Isaac se s ním určitě hned spojil. Co když ale neměl Isaac o ničem ani tušení? Co když mu Heuter řekl, že se Anna rozhodla vrátit domů sama? To ale nedávalo smysl,
protože Isaac by poznal, že Heuter lže – a Heuter to věděl. Bude se muset od vlkodlaků držet co nejdále, aby se neprozradil.
Tak proč neotevřel Charles jejich pouto?
Vně obrovské místnosti uslyšela Anna mužské hlasy, přikrčila se proto a snažila se ztišit dech a zklidnit tlukot srdce, aby slyšela přes dveře a stěny. Hovořili spolu dost hlasitě, takže jim bez problémů rozuměla.
"...hezká. Mám rád ženy, a hlavně ty hezké."
"Myslel jsem, že ses rozhodl, že jsi superhrdina, buldoku," posmíval se Heuter.
"Jsou líp placení," řekl cizinec. "Líp než údržbáři. Nikdy mi ho nikdo nevykouřil za to, že jsem vytřel podlahu; ne jako když jsem zachránil tu štětku před jejím pasákem. Je hezká?"
"Ne tak hezká jako ta, kterou sis nechal sebrat," prohlásil Heuter.
"Nemůžu za to. Nemůžu. Ten velký vlk – chtěl mě zabít." Mužův hysterický hlas měl zvláštní kadenci. "Nikdy jsi mi neřekl, že s sebou mají netvory. Zabíjet vlkodlaky není těžké. Zabil jsem všechny, které mi strýček Travis poslal. Proč je tak těžké zabít tohohle?"
"Ta čarodějnice s ním něco udělala," řekl Heuter. "Dala mu magii, aby tě viděl, a to ho asi udělalo i silnějším. Ta holka, kterou jsme unesli dneska, je jeho manželka."
"Rozzlobí se na mě." Hlas zněl vyděšeně.
Heuter ho rychle přerušil. "Napřed nás musí najít. Tahle je letos poslední a pak půjdeme dál."
"Já si ji vezmu první," řekl cizí muž. Anna si byla jistá, že Heuter není fae – Beauclaire by to určitě poznal. Takže fae musel být druhý muž. Žádný z hlasů nezněl staře a Lizzie tvrdila, že jeden z únosců byl starší – pokud tedy Anna hádala správně a fae byl jeden z mužů, které slyšela, nikdo ji nemohl sledovat ze stínů.
"Já si ji vezmu první, protože mi ten vlk ublížil. A teď ublížím já jí. Vezmu si ji a ukážu jí, kdo je tu šéf. Já..."
Pokračoval obdobným stylem, byl stále rozčilenější a čím dál sprostším jazykem v ohavných detailech popisoval, co jí provede. Anna ho přestala vnímat. Naučila se to krátce po proměně, než poznala Charlese, který ji před šílenými parchanty v narušené chicagské smečce zachránil.
Necítila Charlese. Přijde pozdě, a to ho zničí. Zatahala za řetězy, udržely už ale jiné vlkodlaky před ní. Nedokáže je přetrhnout. Foukla si na ruce, aby ochladila pálení, a vzpomněla si na to, co Isaac řekl o Ottenovi, že čekal na svoji šanci, vrahové mu ji ale nedali.
Nemohla si dovolit čekat – musela si šanci vytvořit. Protože Anna už byla obětí a zatraceně dobře se postará o to, aby se jí znovu nestala.
Navzdory odhodlání se ale bála. Její šance nebyly dobré – tihle muži zabili už spoustu lidí, vlkodlaků a fae, a mnozí se uměli bránit lépe než ona.
Zvrácený, štiplavý pach hrůzy zbavil její čich posledních zbytků chloroformu. Sebrala proto strach, zbytky bolesti hlavy a agonii, která jí vsakovala do svalů ze stříbra, obrátila všechno proti okovům, které ji poutaly – na krku, zápěstích a kotnících – a začala se měnit.
Nejednalo se o smečku vlků; byli to lidé a fae. Znásilnit Annu ve vlčí podobě bylo něco úplně jiného než ublížit jí, když neměla děsivé ostré zuby a drápy, které by udělaly čest kterékoli pumě na Zemi.
Proměna bolela. Vždycky. A Anna se už dávno naučila obrátit bolest proti odpornému pocitu, kdy se jí natahovaly a smrskávaly kosti, narůstaly svaly a ostřily se zuby, ten byl totiž ještě nesnesitelnější než bolest.
Tentokrát byla proměna horší než obyčejně.
Její krk se vzepřel stříbrnému obojku. Spálenina se zahojila, pak krk na obojek znovu zatlačil, kovový kruh byl totiž příliš těsný, než aby ho obemkl. Právě ji napadlo, že únosce předběhla a zabila se sama, když něco v mechanismu zámku konečně povolilo a obojek se rozlétl. Spadl z ní a spolu s řetězem zařinčel o podlahu.
Nasávala vzduch do plic jako kovářský měch, pořád se ale musela soustředit a v pravou chvíli pohnout rukama. Měnily se v běhy, potřebovala je však vytáhnout z okovů a musela to udělat, dokud byly pořád rukama, jen měly jiný tvar. Anna lapala po dechu a co nejtišeji se snažila sundat si z krvácejících zápěstí pět centimetrů široká pouta. S těmi na kotnících si nedělala starosti, protože byla širší a vlčice z nich prostě vystoupí.
Strnula, hovor venku ale neustal. Buďto byli příliš zaujatí, než aby si jí všimli, očekávali, že bude dělat rámus, nebo byl jejich sluch příliš lidský na to, aby ji slyšeli přes stěnu jako ona je.
Chvíli vyčerpaně ležela – potom si ale uvědomila, že se okamžik protahuje a proměna nepokračuje. Bylo nebezpečné proměnu zastavit, třebaže nejdominantnější vlci to na nějaký čas zvládli. Snažila se najít způsob, jak ji znovu nastartovat, její tělo ale bylo příliš unavené, třásla se hladem a...
Něčím ji nadopovali. Vlkodlaci byli odolní vůči většině drog a alkoholu. Jejich metabolismus je prostě zpracovával příliš rychle, oni jí ale něco podali a patrně toho bylo hodně. Možná GHB nebo rohypnol – anebo nějaké sedativum, které ji mělo udržet pasivní. Ať už to bylo cokoli, nedokázalo to vzdorovat návalu adrenalinu, který s sebou přinesla představa, že zůstane bezmocná v rukou násilníků a vrahů – zastavilo to ale její proměnu.
Ve vlnách ji zalévala bolest, protože její tělo nebylo stavěné na to, aby v tomto stavu zůstalo dlouho. Na podlahu klece začaly kapat její tělesné tekutiny, čiré, růžové a ostře rudé. Natáhla se po Charlesovi, místo toho ale našla měsíc.
Zítra měl být úplněk a jeho píseň bude příliš silná, než aby jí odolala, tu noc ale stále narůstal a byl plný síly, kterou půjčil své dceři, když požádala. Bolestivě, trhaně a za hlasitého drhnutí řetězů a okovů po podlaze klece se její svaly napnuly, potrhaly, změnily tvar a Anna se znovu začala měnit.

10. kapitola
Na člunu si Charles natáhl nohy a snažil se ignorovat zbytkovou bolest po poslední proměně. Anna se zkusila posadit na lidská sedadla, ta pro ni ale byla příliš úzká a měla špatný tvar. Místo, kde seděla při plavbě na ostrov, zase bylo příliš kluzké, a protože nemohla do laminátu zarýt drápy, klouzala s pohybem vln sem a tam. Nakonec si těžce povzdychla a stočila se do klubíčka na zemi u jeho nohou.
Beauclaire zakázal, aby jeho dceru vyslýchali, dokud ji neprohlédne doktor. Goldstein s Isaacem se nabídli, že zůstanou na ostrově, dokud nedorazí všechny agentury, které na místo zavolali. Malcolm řekl, že ho napadlo, že by Beauclaire a vlci mohli potřebovat pomoc, když uslyšel z ostrova odplouvat člun. Charles si byl docela jistý, že rohatý pán, se kterým bojovali, odplul právě na něm. Což znamenalo, že nebezpečí na ostrově pominulo – bylo ale dobře, že Isaac zůstal na místě, aby na všechno dohlédl.
Charles tušil, že se Isaac rozhodl počkat s cestou zpátky, dokud na tom nebude lépe, přestože proměnu v člověka zvládl. Hally zůstala s Isaacem, aby zajistila, že zbytková magie neovládne forenzní techniky, kteří budou ostrov procházet centimetr po centimetru.
A tak byl člun během zpáteční plavby mnohem prázdnější než při cestě tam.
Leslie nechala Beauclaira vzadu na člunu a posadila se vedle Charlese.
"Je na tom dost špatně," řekla a sedla si na krajíček sedadla. "V přístavu bude čekat sanitka."
Agentka FBI nyní vypadala mnohem méně profesionálně, na člunu se zabalila do deky a vlasy jí rozcuchal vítr. Stejně jako Charles a Anna nespala už víc než dvacet čtyři hodin. Vyčerpání a ztráta jemného make-upu, který si setřela při běhání po ostrově, jí přidaly několik let.
Charlese zaujalo, že se posadila vedle něj, když na člunu bylo tolik volných míst.
"Nebojíte se mě?" zeptal se.
Leslie zavřela oči. "Zrovna teď jsem tak utahaná, že se nebojím vůbec ničeho. A kromě toho, kdybyste viděl mého manžela, pochopil byste, že se jen tak nevylekám."
Vzbudila v něm zvědavost. "Jak to?"
"Tři roky hrál fotbal za LSU Tigers," odvětila, aniž by otevřela oči. "V posledním ročníku si zranil rameno, jinak by z něj byl profík. Měří skoro dva metry a váží sto dvacet kilo. A nic z toho není tuk, ani teď. Učí na základce." Pohlédla na něj. "Proč se usmíváte?"
Charles otevřel dokořán oči. "Jen tak, madam."
Pousmála se. "Jude tvrdí, že má ta děcka radši než fotbal. Přesto dělá trenéra místnímu středoškolskému týmu."
"Nepřišla jste sem, abyste mi vyprávěla o svém muži," nadhodil.
"Ne." Leslie na něj pohlédla a zase se odvrátila. "Kolik je vám let?"
"Víc, než na kolik vypadám," přiznal Charles. "Mnohem víc."
Kývla. "Ptala jsem se na vás. FBI zná několik vlkodlaků. Prý jste něco jako vlkodlačí detektiv. Přijedete a vyřešíte případ."
Přemýšlel, jestli to bylo všechno, co jí řekli – patrně ano. Neodpověděl, protože nevěděl, jestli by lhal, kdyby souhlasil, nebo odmítl.
"A víte víc o světě, o kterém se my teprve dozvídáme. Lizzie jsme zachránili jenom proto, že jste věděl, že musíme do případu zapojit čarodějku – a protože se vás ta čarodějka bála dost na to, aby se chovala slušně."
V tom měla pravdu. Počkal, až přejde k věci.
"Lizzie říká, že byli tři," pravila Leslie. "Dva mladí muži a jeden starý. Jeden z mladíků říkal tomu staršímu ‚strýčku‘, než ho donutili sklapnout. Pořezal ji ten starší. Oba mladíci ji napřed znásilnili, dokud ‚byla hezká‘. Řekli jí, že starý muž má ženy radši až po tom, co je zlomí."
Doufal, že se k ní dostali dost rychle na to, aby jí toho ušetřili, byl si ale docela jistý, že ne.
"Myslel jsem, že vám Beauclaire zakázal ji vyslýchat," namítl Charles. Slyšel Lizzie mluvit, Leslie ale nemusela vědět, jak dobrý má sluch.
"Na nic jsem se jí neptala. Ona se prostě rozpovídala. Řekla mi, že chce, abychom je chytili a zavřeli, aby už to samé nemohli provést nikomu dalšímu. Silná žena. Usnula uprostřed slova – myslím, že s tím měl něco společného její otec. Můžou fae někoho uspat?"
"Nejsem odborník na magii," odvětil opatrně.
Otočila hlavu a kývla. "Umíte obcházet pravdu." Vzdychla si. "Jste zkušený detektiv a setkal jste se s nepřítelem. Jaké jsou vaše dojmy?"
"Setkal jsem se jen s jedním," namítl Charles. Její žádost o informace ale byla fér – a taky chtěl, aby viníky chytili. "Fae je z nich rozhodně
nejmladší, i když je asi jediný, kdo ovládá magii – a on je taky důvod, proč si můžou troufnout na fae a vlkodlaky."
"Proč myslíte?"
"Není lovec," řekl Charles. "Je jelen – není predátor a nezáleží na tom, jak silný nebo smrtící je." Bez ohledu na pověst Lovce Herna bratr vlk věděl, že fae, se kterým bojoval, byl kořist. Herne byl možná více lovec než jelen, ale tento... tento před nepřáteli utekl. Nebyl lovec; byl jen nástroj.
"Myslíte, že je taky oběť?"
Charles si odfrkl. "Ne. Není to žádný anděl – sám by ale na lov nikdy nevyrazil. Možná by znásilnil a zavraždil toho, kdo by se k němu přiblížil – ale nelovil by. Tak jednají predátoři. Neznamená to, že není nebezpečný. Většinu let zabijí v Kanadě sobi víc lidí než medvědi grizzly. Sobi ale lidi nestopují s úmyslem zabít je, jako to dělají grizzlyové."
"Dobrá," řekla Leslie. "Máme soba, ne medvěda. Co ještě?"
Probral si v duchu souboj. Rohatý pán bojoval instinktivně, ne strategicky, a zdálo se, že se nedokáže soustředit na víc než jednoho útočníka najednou. "Fae není chytrý. Přes den vykonává nějakou práci – řekl bych..." Charles se pokusil vysvětlit instinkt, který umožňoval dominantnímu vlkovi ovládat smečku. "Pokud chcete udržet někoho tak nebezpečného pod kontrolou, nesmíte v něm vzbudit dojem, že je cenný. Neživíte ho jen proto, že je užitečný při lovu. Musí se živit sám."
"Dobře."
Neznělo to, jako by mu Leslie věřila. Charles pokrčil rameny. "Možná by to bylo jiné, kdyby naše rodina zabijáků nebyla movitá – pak by asi našli jiný způsob, jak by mu dokázali, že je jim podřízený."
"Oni jsou bohatí?"
"Během let toho hodně nacestovali – kdybyste hledali skupinu chudých lidí, už byste je našli. Peníze usnadňují spoustu věcí. Vražda je jen jednou z nich. A museli mít spoustu peněz, aby si mohli dovolit najmout Sally Reillyovou."
"To zní rozumně. Naši psychologové přišli s tím, že Lovec je bohatý, už před patnácti lety. Chtěl jste spekulovat o tom, jakou má práci."
"Správně. Není bystrý, proto pro něj bude těžké tajit, co doopravdy je."
"‚Doopravdy‘? Jako fae?"
Charles kývl. "Ano. Takže bude skladník někde v supermarketu, obyčejný pomocník. Možná domovník nebo údržbář. Bude velice silný. Dělník v přístavu, pokud je tu ještě máte."
"Budou si ho lidé pamatovat?"
"Ptáte se, jestli je od pohledu děsivý? Jako váš manžel?" Charles zavrtěl hlavou a nechal se vést instinkty. "Neřekl bych. Myslím, že ho lidé budou litovat. Jinak by už byl ve vězení. Vyděšení lidé obvykle utíkají nebo útočí. Kdyby ho někdy někdo napadl, zabíjel by. A kdyby otevřeně zabíjel, byl by už ve vězení nebo mrtvý."
"Dobře," řekla Leslie. "Uvidíme, co s tím uděláme. Předložím to psychologům a uvidíme, jestli budou souhlasit."

9. kapitola
Jak šplhali po rozpukaném betonu, skále a křovím, měla Anna příliš mnoho času přemýšlet o tom, jaké divadlo ostatním předvedli.
Byla to její vina.
Charles se snažil probudit její vlčici – protože ji ovlivnila černá magie. Přikrčila se, když si vzpomněla na hloupou sebelítost, které se oddala. Slovy ji z ní nedokázal vytrhnout, proto ji políbil a vlčice se opravdu

8. kapitola
Charles upřeně hleděl na příď, zatímco Malcolm vedl Dacianu kolem jiných lodí a dalších překážek s dovedností skutečného piráta a falešně si přitom hvízdal veselou verzi "The Mary Ellen Carter", písničky o vyzvednutí potopené lodě. Kdyby s nimi byl Bran, určitě by se přidal. Charlesův otec miloval improvizované koncerty, obzvláště s lidmi, kteří si zpívali – nebo

7. kapitola
"Nemyslím si, že by Fuller pustil do márnice v nejbližší době další čarodějky," prohlásil Heuter a zakousl se do kusu napůl syrového steaku na vidličce.
"Byla to ta nejstrašidelnější věc, jakou jsem kdy viděla," přiznala Leslie, jedla salát a nehleděla na Heutera. Anna nevěděla, jestli je vegetariánka, nebo se prostě nedokáže dívat na lidi, kteří jedí

6. kapitola
Anna zamkla dveře jejich apartmá a sundala Charlesovi obojek, pak ho spolu s vodítkem odložila na stolek u stěny.
"Když je její otec starý a mocný fae, proč ji nedokáže najít?" zeptala se Anna.
Možná nemá správné schopnosti, odpověděl bratr vlk. Anebo ho něco blokuje. O faeské magii toho moc nevím, jenom to, že žádná magie nemá odpověď na všechno. Je to nástroj. Kladivo je dobré, na vytahování hřebíků se ale moc nehodí.
"Dobrá," řekla. "To beru." Zula si boty a prsty si prohrábla vlasy. Byla unavená. "Můžeš mi říct, co je s Charlesem?"
Bratr vlk na ni mlčky hleděl.
"Myslela jsem si to," řekla. "Charlesi, jak ti mám pomoct, když mi to nedovolíš?"
Nemůžeš mi pomoct, odvětil Charles.
Ostře se nadechla. "Ty jsi mi právě zalhal?" Nevěděla to jistě, zdálo se jí ale, že jí neříká pravdu.
Bratr vlk se odvrátil. Charles tě nenechá, abys mu pomohla.
"Nevadí," řekla. "Tak. Taky jsem ti zalhala." Vadilo jí to, moc jí to vadilo.
Až přijde faeský pán, měli bychom mít lidskou podobu, řekl bratr vlk nakonec.
Anna nevěděla, co říct, proto mlčela. Po chvíli se Charles začal měnit zpátky. Nebude mu to trvat dlouho, tak pět nebo deset minut. Díky krvi ploskohlavého šamana, která mu kolovala v žilách, mu proměna zabírala mnohem méně času než kterémukoli jinému vlkovi.
Proměnit se bolelo, a bolelo to ještě víc, když jste se měnili tam a zase zpátky během několika hodin – a Charles na tom nebyl od počátku dobře. Anna cítila, jak trpí – jen slabě, protože by jí nikdy nedovolil cítit celou jeho bolest, když tomu mohl zabránit.
Bylo lepší nechat ho několik minut být, vzdálit se a neriskovat hádku, zvláště když mohli mít v nejbližší době návštěvu. Nechtěla, aby se ocitli zpátky na začátku. Pouto mezi nimi zelo dokořán, což dokazovalo, že je na tom líp, než býval.
Byly čtyři ráno. Zvažovala, jestli se má osprchovat a obléknout – nebo si umýt zuby a jít spát. Do koupelny se ani nedostala. Postel byla pořád zmuchlaná, přesně jak ji předtím nechala, a příliš lákavá.
Vlezla si pod peřinu a zabořila hlavu do Charlesova polštáře. Spíše cítila, než slyšela, když vešel do pokoje. Zastavil se u postele, lehce ji poplácal po zadku a něco v jejím nitru se uvolnilo. "Moc se tu nerozvaluj, Růženko," zamumlal škádlivě a opět se zdál jako dřív. Možná odmítal její pomoc, přesto dělal pokroky, a to navzdory předchozímu rozhodnutí schovat se za bratra vlka. "Brzy budeme mít společnost. Nabídla jsi fae informace, které mu FBI nedá, a on s návštěvou zdvořile nepočká. Pochybuju, že toho moc naspí, dokud nenajde dceru – já bych tedy neusnul."
Počkala, dokud nepustil vodu ve sprše, pak vytáhla hlavu zpod přikrývek. Ne. Charles by neodpočíval, kdyby jeho dítě bylo v nebezpečí. Kdyby měl děti.
Vlkodlačky nebyly schopné děti donosit. Když je zavolal měsíc, proměnily se ve vlky a proměna byla pro formující se dítě příliš krutá. Obrátila se proto na Samuela, který byl doktor, a zeptala se, jestli by nemohla zůstat po dobu těhotenství vlkem. Zbledl a zavrtěl hlavou.
"Čím déle zůstáváš vlkem, tím méně jsi člověkem. Když jím zůstaneš příliš dlouho, není cesty zpátky."
"Jsem omega," namítla Anna. "Moje vlčice je jiná. Mohli bychom to zkusit."
"Pokaždé to skončí špatně," řekl bratr jejího druha chraplavě. "Prosím, nemluv o tom ani s Charlesem, ani s tátou. Poslední případ byl opravdu brutální. Byla tu jedna žena... podařilo se jí schovat se před Branem, dokud nebylo příliš pozdě. Vlkodlak není vlk, Anno, který o mladé pečuje a chrání je. Když jsme ji konečně vystopovali, Charles ji musel zabít, protože v ní nezůstalo nic z člověka, jenom bestie. Našel i jeskyni, ve které si udělala pelech. Porodila, to ano. A pak svoje dítě zabila."
V očích měl divoký pohled plný agonie, změnila proto téma. Měla ale na celou věc vlastní názor – bratr vlk nebyl žádný nemyslící netvor, který by sežral své mladé, a byla si docela jistá, že její vlastní vlčice je ještě něžnější. Zatím ale nebylo nutné uchylovat se k zoufalým činům.
Vlkodlaci vystoupili na veřejnost, už se nemuseli schovávat. Pro páry, které nemohly mít z nějakého důvodu vlastní děti, existovaly jiné možnosti, a ty by mohli využít i vlkodlaci. Zrovna teď nebyl názor veřejnosti na vlkodlaky jednotný, takže by bylo obtížné sehnat náhradní matku. Mohli si ale dovolit počkat, dokud se názor lidí nezmění.
"Dokud se nezmění jejich názor na co?" zeptal se Charles, když otevřel dveře koupelny a ven se vyvalila pára. Okolo pasu měl uvázaný ručník a dalším si sušil dlouhé vlasy.
Nemusela odpovědět, protože někdo zazvonil u dveří. Fae měl zavolat; dala mu Charlesovo telefonní číslo. Očividně se ale rozhodl zastavit se přímo.
Anna se nesvlékla, proto si jen prohrábla vlasy a vydala se ke dveřím. Charles jí zastoupil cestu a upustil ručník na podlahu.
"Ne," řekl.
Obrátila oči v sloup, ale řekla: "Fajn. Počkám na tebe."
Oblékl se rychle, třebaže se nezdálo, že by spěchal, a ona ho celou dobu sledovala. Dívat se, jak se Charles svléká a obléká, patřilo k její oblíbené zábavě – bylo to lepší než balit a rozbalovat vánoční dárky. Vlkodlaci byli všeobecně mladí, zdraví a svalnatí – což byly atraktivní
vlastnosti. Nebyli ale Charles. Ten měl široká ramena a jeho snědá kůže se leskla jako hedvábí a vábila k dotyku. Jeho dlouhé vlasy černé jako noc voněly...
"Jestli toho nenecháš," řekl mírně a zarazil se s trikem přetaženým sotva přes ramena, takže viděla, jak mu hladké svaly mizí v padnoucích džínách, "naše návštěva si ještě nějaký čas počká."
Anna se usmála a přejela mu prstem dolů po páteři. Přitiskla mu tvář k bavlněnému triku a nadechla se. "Chyběl jsi mi," přiznala.
"Ano?" odvětil tiše. Pak ještě tišeji dodal: "Zatím nejsem v pořádku."
"V pořádku, nebo ne," zavrčela tiše, "jsi můj. Raději na to znovu nezapomeň."
Charles se zasmál – byl to krátký, šťastný smích. "Dobrá. Vzdávám se. Jenom na mě neber váleček."
Anna mu stáhla triko dolů a uhladila ho. "Pak nedělej nic, čím by sis to zasloužil." Lehce ho plácla do ramene. "A to je za neúctu k babiččinu válečku."
Otočil se k ní. Zacuchané mokré vlasy mu visely na záda a oči měl vážné, třebaže koutky úst stočil nahoru. "Nikdy bych nezneuctil váleček tvojí babičky. Tvá stará smečka se ze všech sil snažila udělat z tebe oběť, a přesto, když mě ten šílený vlk napadl, chopila ses válečku, abys mě před ním bránila, třebaže ses ho bála. Byla to asi ta nejodvážnější věc, jakou jsem kdy viděl. A bylo to poprvé od chvíle, kdy jsem dospěl, co mě někdo před něčím bránil."
Dotkl se jejího nosu, sehnul se níž...
Znovu se ozval zvonek a tentokrát vyzváněl dlouho, jako by někdo začínal být netrpělivý.
Charles se přimhouřenýma očima zadíval na dveře, jako by to byl grizzly nebo mýval, který mu narušil lov.
"Taky tě miluju," zamumlala Anna, přestože ji vyrušení podráždilo skoro stejně jako jeho. "Pojďme se podívat, co nám může Lizziin otec říct."
Zvonek se ozval znovu.
Charles se nadechl, prohrábl si mokré vlasy, aby z nich dostal nejhorší uzlíky, pohlédl do zrcadla na stěně a strnul.
"Charlesi?"
Zabouchl svoji stranu pouta tak rychle, že zalapala slabě po dechu, přesto ne dost rychle na to, aby nepochopila jeho zoufalé odhodlání: toužil ji ochránit. Charles na ni nepohlédl, a když se znovu ozval zvonek, opustil ložnici.
Zastavila se na místě, kde předtím stál on, před zrcadlem, a snažila se přijít na to, co ho tolik rozrušilo. Slyšela mužské hlasy a taky jeden ženský. Zrcadlo bylo zkosené, zasazené v jednoduchém, ale kvalitním rámu, a jediné, co v něm viděla, byl její vlastní odraz a kus stěny. Nalevo ode dveří koupelny visela originální olejomalba hory. Přímo za ní zakrývaly krajkové záclony krémové barvy okno, za nímž stále vládla noc.
Co spatřil, že ji před tím toužil chránit?
Když vešla do obýváku, Alistair Beauclaire už byl v bytě – spolu se zvláštními agenty Fisherovou a Goldsteinem.
"Napadlo mě," řekl Beauclaire, "že by nám ušetřilo čas, kdybychom se sešli všichni a vyložili karty na stůl. Život mé dcery je důležitější než politika a tajemství." Od fae to bylo šokující prohlášení. Anna nejednala s fae často, přesto věděla, že odmítají komukoli podat jakékoli informace, když tomu mohou zabránit.
Beauclaire pohlédl na Charlese; musel k němu vzhlédnout.
"Vím, kdo jste," řekl Charlesovi. "Možná máte šanci najít ji, ale ne, když budeme zakopávat o tajemství, která nesmíme prozradit." Pohlédl na agenty FBI a vtáhl je do hovoru. "Pokud nám zatajíte něco, co by nám pomohlo najít Elizabeth třeba jen o minutu dřív, budete toho litovat. Budeme tu mluvit o věcech, o nichž nezasvěcení nic neví – a budeme vám důvěřovat, že ty informace použijete k tomu, abyste toho zabijáka zastavili."
Leslie nad hrozbou přimhouřila oči, ale Goldstein ji akceptoval, aniž by hnul brvou, dokonce se mu ani nerozbušilo srdce: vypadal prostě unaveně a ještě křehčeji než posledně.
"Ujišťuju vás," řekl Goldstein Beauclairovi, "že naším cílem je co nejrychleji najít vaši dceru. Kdybychom s vámi nesouhlasili, nebyli bychom tady. Bez ohledu na to, kdo vám co dluží."
Annu napadlo, jak FBI nebo Beauclair zjistili, kde s Charlesem bydlí. Apartmá patřilo malé společnosti, již vlastnila větší společnost a tak dále. A všechny bylo součástí Aspen Creek, s. r. o., což byl marok.
Neohlášeným příchodem dali jasně najevo, kdo tu má moc, že se před nimi nemůžou schovat. Ze strany FBI to byl až příliš agresivní krok: ona ani Charles nebyli podezřelí. Anna proto došla k závěru, že za brzkou ranní návštěvou stojí Beauclaire, který chtěl prosadit svoji dominanci tím, že neohlášeně vpadl na jejich území – a postavil se tak do čela honu za dcerou. Chápala, o co mu jde, na Charlese to ale nebude fungovat, naopak by se mohl stát ještě nebezpečnějším, kdyby se urazil. Charles si nasadil masku, kterou ukazoval veřejnosti, což jí napovědělo, že cítí spoustu věcí, které jí nechce ukázat.
Uzavřel jejich pouto, aby ji ochránil.
Anna se snažila zlobit, aby si nemusela dělat starosti nebo se cítit ublíženě, byl prostě dominantní vlk a to znamenalo, že se staral o to, co mu patřilo. A na prvním místě seznamu stála jeho žena, jeho družka. Proto ji Charles bude chránit před vším, co by ji mohlo, podle jeho názoru, skrz jejich spojení napadnout.
Na něco přitom ale zapomněl. On patřil jí. Byl její. Ubližoval si, aby ji ochránil, a ona mu to zatrhne – ale ne teď. Ne před ostatními. Dobrý lovec je trpělivý.
Charles na Annu pohlédl a ona přimhouřila oči, aby mu dala najevo, že vztek, který cítí, je namířený proti němu. Zvedl obočí a ona vystrčila bradu.
Charles obrátil pozornost zpět k vetřelcům a mlčky ukázal na velkou několikadílnou pohovku před televizí. Sám si přinesl z jídelny dřevěnou židli a postavil ji tak, aby se mezi ním a ostatními nacházel konferenční stolek.
Agenti FBI se posadili na kraj pohovky. Goldstein se zdál spíše unavený než zaujatý, Leslie Fisherová ale Charlese upřeně sledovala; nehleděla mu do očí, nic jí ale neuniklo. Její upřený zájem by Annu rozčílil, v Lesliině pohledu ale nebyl žádný žár. Vypadalo to spíše, jako by pozorovala subjekt v jeho přirozeném prostředí, než aby se kochala pohledem na něj.
Sám Beauclair zapadl do měkké pohovky, jako by ho ani nenapadlo, že by ho mohla omezit, kdyby se potřeboval rychle pohnout. Nikoho tady se nebojím, říkal jeho postoj. Charlesův – seděl uvolněně s pažemi volně založenými na hrudi a bradou lehce zvednutou – říkal: Nudíš mě; buďto bojuj a zemři – nebo se stáhni.
Anna si taky přitáhla dřevěnou židli, postavila ji vedle Charlesovy a sedla si. "Dobrá," řekla a přerušila testosteronový souboj, než mohl doopravdy propuknout. "Kdo začne?"
Charles pohlédl na Beauclaira. "Ví fae, že je někdo už od osmdesátých let loví?"
"Jsme tu, abychom se podělili o informace," řekl Beauclaire a šlechetně rozpřáhl ruce. "Rád začnu. Ano, jistěže to víme. Loví ale jenom nuly, míšence a osamoceně žijící fae. Nikoho, koho by chránila rodina. Nikoho se skutečnou mocí." Jeho hlas zněl chladně.
"Nikoho, kvůli komu by stálo za to riskovat," řekl Charles.
Beauclairův zdvořilý pohled působil jako zdvižený prostředník puberťáka. "Nejsme smečka. Nejsme dobří přátelé. Většinou jsme zdvořilí nepřátelé. Když zemře fae, který neměl moc – ti jsou pro nás cenní prostě proto, že jich zbylo tak málo – rodinu ani významné spojence, pohlíží většina z nás na jeho smrt s úlevou. Za prvé jsme nezemřeli my. A za druhé to nikomu jinému neublížilo a onen fae už neuzavře spojenectví s někým, kdo by mohl být náš nepřítel." Jeho hlas se během poslední věty prohloubil.
"Vadí vám to," řekla Leslie.
Anna měla ráda schopné lidi. Jen málo jich dokázalo číst ostatní tak dobře jako vlci. Leslie byla opravdu dobrá, když Beauclaira prohlédla.
Beauclaire se na Leslie podíval, chystal se něco říct, pak ale zaváhal. Nakonec řekl: "Ano, agentko Fisherová, vadí mi, že jsme nechali toho vraha zabíjet skoro půl století. Kdybych o tom věděl já, něco bych s tím udělal – což byl patrně důvod, proč mě nikdo neinformoval. Byla to chyba a už jsem se postaral o nápravu. Teď ale nezáleží na tom, co mělo být, jen na tom, co je: vrah, který své oběti mučí, než je zabije, unesl moji dceru."
"Víte, po kom nebo po čem jdeme, pane Beauclaire?" zeptal se Goldstein. "Je to fae?"
"Ano. Vím, jaký fae by dokázal vejít do budovy, aniž by po sobě zanechal pachovou stopu, kterou by bylo možné sledovat, a taky se uměl schovat, aby si nikdo nevšiml, že tam je."
"Zvláštní," řekla Anna. "Maskovací čáry na pach nepůsobí."
"Nemůžete skrýt něco, co nevnímáte," souhlasil Beauclaire. "Většina fae, která uměla sledovat pach stejně dobře jako vlkodlak, měla zvířecí mysl – jako obr v ‚Jackovi a fazoli‘. Tito fae se nedokázali schovat před křesťany se železem, kteří nás vyhnali z domovů – proto většina z nich zahynula. Pořád ale existuje několik fae, kteří pachy vnímají, a proto je dokáží i maskovat. A mezi nimi je jen jediný dost silný na to, aby vynesl moji dceru z domu v brašně a vypadal u toho, jako by nesl jenom špinavé prádlo, a to rohatý pán."
Goldstein přimhouřil oči. "Starý termín pro zrazeného muže? Toho asi na mysli nemáte."
"Rohatý," řekl Charles. "Myslíte s parožím?"
Beauclaire kývl. "Ano."
"Lovec Hern?" zeptal se Charles.
"Jako Hern," souhlasil Beauclaire. "Nikdy jich nebylo moc, jen hrstka, o které jsem věděl. Poslední na této straně Atlantiku zemřel v roce 1981, přejelo ho auto ve Vermontu. Řidič byl přesvědčený, že srazil velkého jelena, svědkem nehody byl ale jeden z nás a ten viděl fae, který se v jelenovi ukrýval. Když se nikdo nedíval, tělo jsme ukradli."
"Myslíte si, že je tu ještě další?" zeptala se Leslie.
Fae kývl. "Všechny důkazy na to ukazují."
"Pokud je vrahem fae, proč nezačal lovit jiné fae už předtím, než vystoupili na veřejnost?" zajímala se Anna.
Pokud byl pachatelem fae, vysvětlovalo by to, že je stále aktivní a dostal vlkodlaka, aniž by si toho někdo všiml. Proč si vzal fae za cíl až poté, co se odhalili, to ale nevysvětlovalo.
"Nejsem vrah, abych znal jeho motivaci, paní Smithová," řekl Beauclaire. Důrazem na její příjmení dokázal, že zná jejich pravou identitu – pořád se snažil mít navrch. "Náhody se stávají."
"Říkejte mi Anno," požádala ho přátelsky. "Většina lidí to dělá."
Chvíli na ni hleděl. Charles zavrčel a fae od ní odtrhl oči, pak se podrážděně zamračil, protože ztratil výhodu. Anna ale cítila, že se atmosféra v obýváku uvolnila, protože boj o dominanci byl vybojován.
Beauclaire se Charlesovi uklonil, pak se usmál na Annu a ji napadlo, že ještě nikdy neviděla tak smutný výraz. V tu chvíli pochopila, o co se snaží a proč – byl přesvědčený, že už dceru ztratil. Předtím, v jejím bytě, si to nemyslel, ale něco – možná fakt, že vrahem byl fae – mezitím změnilo jeho názor. Teď už šel po dceřině vrahovi, nesnažil se ji zachránit. Možná proto Charlesovi tak rychle ustoupil.
"Shoda náhod," přiznal Beauclaire, "se ale taky často přeceňuje. Je možné, že nevěděl, co je, dokud nezjistil, že něco takového jako fae vůbec existuje."
Rozhlédl se po místnosti, Anna ale netušila, co hledá.
"Ve viktoriánských dobách," pokračoval nakonec tichým, klidným hlasem, který říkal něco jiného než její čich, "když železní koně začali křižovat Evropu, jsme pochopili několik věcí. Ve starém světě už pro fae nebylo místo – a bylo nás příliš málo. Od roku 1908 až donedávna postupovali Šedí pánové, faeští vládci, tak, že nacházeli fae se vzácnými nebo užitečnými schopnostmi a nutili je brát si lidi a plodit s nimi potomky, lidé se totiž množí mnohem rychleji než my."
O tom Anna věděla, netušila ale, že se to dělo tak dlouho. Z Lesliina výrazu pochopila, že FBI o taktice míšení s lidmi nic nevěděla. Bylo to zajímavé, protože když se Beauclaire zmínil o Šedých pánech, kteří byli rovněž velkým tajemstvím, její výraz se nezměnil.
Goldstein mohl klidně poslouchat předpověď počasí, jeho výraz se totiž neměnil vůbec. Nedalo se říct, co o fae věděl, a co ne.
"Věřili jsme," pokračoval Beauclaire, "že lidská krev je slabší a faeská přetrvá – a lidé se množí tak snadno, dokonce i když mají za partnera fae." Zavřel oči a zhluboka se nadechl. "Moudrost tohoto rozhodnutí nyní přehodnocujeme. Faeští míšenci čelí mnoha problémům. Ostatní fae je většinou neakceptují. A příliš mnoho jich vykazuje... zvláštnosti – velmi častý je výskyt vrozených vad. Vysoké procento míšenců bylo po narození faeskou matkou nebo otcem opuštěno a muselo tak zjistit, kdo nebo co je, samo – občas s katastrofálními následky. A velký počet dětí se narodil zcela lidský."
Charles se opřel. "Jako vaše dcera?" zeptal se tiše.
"Jako moje dcera. Zdědila po mně jen lásku mojí matky k tanci – a každý den musí dlouhé hodiny cvičit, aby dosáhla toho, co moje matka zvládla s naprostou lehkostí." Beauclaire sklopil oči, pak je znovu zvedl k Charlesovi. "Jste starý, ale ne tak starý jako váš otec. Možná dokážete pochopit, proč jsem proti tomuto diktátu bojoval usilovněji než proti čemukoli jinému. Oklamat lidskou ženu jen proto, abych s ní počal dítě, je... nečestné. Ano. A přesto jsem tak získal někoho, koho mám nesmírně rád."
Zhluboka se nadechl, pak pohlédl Charlesovi do očí. Nebyla to výzva, spíše se snažil ukázat, jak vážně to myslí. "Není to moudré," prohlásil Beauclaire úsečně a Anna v jeho hlase slyšela přízvuk blízký tomu, kterým mluvil Bran, když se rozzlobil. "Není moudré dát někomu starému a mocnému něco, na čem mu začne záležet. A já jsem velice starý." Pohlédl na agenty FBI. "Možná dokonce starší než váš otec. O tom jsme spolu nikdy nemluvili."
Leslie fakt, že vlkodlak může být starší než fae – než nesmrtelný starý fae – zaskočil. Goldstein se zatvářil ještě unaveněji, což byla asi taky reakce.
"Nechápejte to špatně," řekla Anna. "Průměrná délka života vlkodlaka je deset let."
"Osm," opravil ji Charles a jeho hlas zněl stejně unaveně, jako Goldstein vypadal. Anna věděla, že ještě loni byla její data správná. Natáhla se a dotkla se jeho stehna, nepodíval se ale na ni. Uvědomila si, že Charles nevěnuje dění v místnosti plnou pozornost. Neustále těkal pohledem k oknům za gaučem. Zamračila se a všimla si, že se v oknech zrcadlí obraz pokoje, protože venku byla pořád tma. Viděl něco v odraze.
"Čtyři z deseti míšenců se dožijí dospělosti," říkal Beauclaire. "Když je nikdo nechrání, jsou oblíbenou kořistí jiných fae. Moje dcera oslaví za dva týdny dvacáté třetí narozeniny."
Anna pohlédla na Charlese. Nezdálo se, že by poslouchal, a ať už viděl v okně cokoli, stále víc ho to vzdalovalo přítomnosti.
"Jakému tanci se vaše dcera věnuje?" zeptala se Anna náhle. "Viděla jsem u ní baletní boty, ale i plesové šaty." Vlastně je neviděla, ne doopravdy, viděl je bratr vlk a pověděl jí o nich.
"Baletu," odpověděl Lizziin otec. "Baletu a modernímu tanci. Jeden její přítel tančí společenské tance a ona mu před několika lety dělala partnerku. Řekla mi, že společenské tance jsou pro zábavu, s baletem to ale myslí vážně." Beauclaire se na Annu usmál. "Když jí bylo šest, převlékla se o Halloweenu za vílí princeznu, měla dokonce i křídla. Tančila po pokoji a já se jí zeptal, proč nelétá. Zastavila se a vážně mi řekla, že křídla nejsou pravá. Při tanci se ale cítí, jako by létala. A ona milovala létání."
Nestačilo to. Charles byl pořád mimo.
Anna se dotkla Charlesovy tváře a čekala, dokud se neodvrátil od okna. "Lizzie Beauclairové ještě není dvacet tři. Miluje tanec. A má ji netvor, který ji bude mučit a zabije ji, pokud ji brzy nenajdeme. Ty jsi její nejlepší naděje." Už nedodala: "Tak se vzpamatuj a začni dávat pozor," věřila ale, že to slyšel v jejím hlase.
Charles naklonil hlavu na stranu, jeho tvář však zůstala nehybná. Aspoň už nezíral na okna.
"Pamatuj si to," řekla Anna důrazně a spustila ruku. "Minulost změnit nemůžeš, tohle ano. Beauclaire odpovídal první; teď je řada na nás. Víme něco, co by mohlo pomoct při pátrání?"
Hleděla Charlesovi do očí, dokud se nepředklonil a krátce nekývl.
"Těla, které policie nachází, jsou pořezaná." Charles se otočil k agentům FBI. "Únosce Lizzie Beauclairové byl cítit černou magií – krvavou magií. Připomnělo mi to čarodějnictví, takže řezné rány na obětech můžou něco znamenat. Fae nepoužívají krvavou magii."
"Na nás nefunguje," řekl Beauclaire, jeho hlas ale zněl nepřítomně. Sledoval Charlese. Nehleděl mu však do očí, ne přímo.
Goldstein řekl: "O tom něco vím." Otevřel aktovku a podal Charlesovi tlustou složku s fotkami. "Většina obětí měla do kůže vyřezané obrazce –
posledních deset let zkoumáme možné spojení s čarodějnictvím nebo s voodoo. Ale čarodějky, které s námi byly ochotné mluvit, nám jen řekly, že něco takového nikdy neviděly. Není to voodoo ani hoodoo. Nejsou to runy. Nejsou to hieroglyfy ani jiné symboly, které se v čarodějnictví používají."
Charles složku otevřel a rozložil fotky na konferenční stolek. Většinou šlo o zvětšeniny nebo detailní záběry, některé byly černobílé, jiné barevné. V levém horním rohu byla bílým perem dopsána jména, data a čísla. Snímky dokumentovaly symboly, roztřepené a na okrajích zčernalé. Některé byly vztekle rozsekané; jiné narušil rozklad těla, do kterého byly vyřezané.
"Lhaly vám," řekl Charles a sklonil se nad jednou fotkou, aby si ji dobře prohlédl.
"Kdo?"
"Čarodějky," řekl Beauclaire. Vzal do ruky jeden snímek, zase ho ale rychle odložil. Na chvíli zavřel oči, a když je otevřel, hořely mu... zuřivostí nebo hrůzou; přesněji to Annin nos nedokázal určit.
"Čarodějné symboly," řekl Beauclaire Goldsteinovi zdvořile a formálně, "jsou obvykle vázané na rodové linie. Já je nepoznám, čarodějky vám ale měly umět říct, ze které rodové linie pocházejí. Na jejich umístění nebo tvaru je však něco špatně... Jsem naživu už hodně dlouho a viděl jsem spoustu věcí. Sám krvavou magii neprovozuju, dost často jsem ale viděl, jak ji používali jiní."
Charles otočil jednu z fotografií tak, aby ji viděl z jiného úhlu, a zamračil se. Vytáhl z kapsy mobil a vyfotil si ji. Potom stiskl několik tlačítek a přiložil si telefon k uchu.
"Charlesi," řekl Bran.
"Nejsem tu sám," varoval ho Charles, aby otec věděl, že je může někdo slyšet. "Poslal jsem ti fotku. Podle mě to vypadá na čaroděje. Co si myslíš ty?"
"Zavolám ti zpátky," řekl Bran a zavěsil.
Goldstein si unaveně promnul obličej. "Nemáme je ukazovat na veřejnosti," řekl. "Můžete mi slíbit, že se ta fotka nedostane na internet nebo do novin?"
"Nemusíte se bát," ujistila ho Anna. "Zavolali jsme odborníkovi."
Než mohl kdokoli cokoli říct, zazvonil Charlesovi mobil. Přepnul ho na hlasitý odposlech.
"Teď už tě slyší všichni," řekl.
Nastala krátká odmlka, pak Bran promluvil: "Na tohle se musí podívat čaroděj. Připomíná mi to symboly, které používají irské klany, něco mi na nich ale nesedí. Některé jsou úplně nesmyslné, jiné jsou špatně vyryté. Bylo by nejlepší, kdyby čaroděj viděl skutečnou předlohu, ne jenom fotky. V magii nejde pouze o vzhled."
"Díky," řekl Charles a bez rozloučení zavěsil. "Takže zná někdo nějakého místního čaroděje, se kterým bychom si mohli promluvit?"
"Já jednu čarodějku znám," řekla Leslie. "Ale je na Floridě."
Charles zavrtěl hlavou. "Jestli budeme muset někoho přivézt, jednoho nebo dva spolehlivé lidi znám. Víte o někom v Bostonu?" Pohlédl na Beauclaira, ten ale zavrtěl hlavou.
"Neznám nikoho, kdo by nám pomohl."
"Když někoho najdeme," řekla Anna, "budeme mu moct ukázat některé z těl?"
"To můžeme zařídit," ujistila ji Leslie.
"Dobrá, zavolejme místnímu alfovi a uvidíme, jestli neví o čarodějce, která by s námi spolupracovala."
Charles vytočil číslo a podal mobil Anně. "Tebe má radši. Zeptej se ho ty."
"Bojí se mě," řekla Anna trochu samolibě.
"Tady Owens."
"Isaaku, Anna," řekla. "Potřebujeme čarodějku."

5. kapitola
Po těžkém dni, kdy si hráli na turisty, spala Anna hlubokým spánkem v ložnici hned vedle koupelny. Charles se čelem opřel o stěnu a dlouhou dobu sbíral... odvahu – ne, to nebylo správné slovo. Odhodlání.
Zhluboka se nadechl a postavil se před velké koupelnové zrcadlo, ve kterém se ženy dříve ujišťovaly, že jim pod sukněmi nejsou vidět kotníky, a nyní jim, jak předpokládal, sloužilo k tomu, aby se ujistily, že je jim spodní prádlo vidět jen tehdy, když chtěly.
Snažil se rozptýlit tím, že hleděl na zrcadlo, ne na odraz v něm.
Když se Charles ohlédl, nikoho za sebou nenašel, v zrcadle ale duchy, kteří ho strašili, viděl stejně jasně a trojdimenzionálně, jako by stále žili. Drželi se zpátky po celý den, kdy s Annou bloumali městem, když ho večer vzala na směšnou strašidelnou vyjížďku, která se ukázala být překvapivě zábavná, a i pak, když mu usínala v náruči.
Jakmile ale usnula, vrátili se.
Vidíme ji, říkali. Vidí ona tebe? Ví, co jsi? Vrah, zabiják, smrtka. Ukážeme jí pravdu, a ona od tebe uteče. Ale ne dost daleko na to, aby byla v bezpečí.
Byli smrtelně vyzáblí a zírali na něj vpadlýma očima, hleděli mu přímo do očí tak, jak už se kromě Anny, otce a bratra dlouho nikdo neodvážil. Ti nejstarší se proměnili v něco, co za života nebývali – oči měli černé a tváře znetvořené, takže už ani nepřipomínali lidi. Tři nejnovější ale stále vypadali jako ve chvíli, kdy je zabil. Lepili se na něj, až bylo zvláštní necítit na zádech jejich žár – nebo chlad. Přesto je nevnímal jen očima.
Cítil je. Nejednalo se zrovna o pach hnijícího masa, ale o něco podobného, o sladký, odporný puch, který vydávaly některé rostliny, aby přilákaly mouchy nebo mrchožravé brouky. Vnikal mu do kůže. A stejně jako duchové v zrcadle i zápach byl jen odrazem, nebyl skutečný.
A slyšel je.
Proč? ptali se. Proč jsi nás zabil? Věděl, že je jeho odpověď nezajímá, ne doopravdy.
Když je spatřil poprvé, tehdy na počátku, když začal pro otce tuto práci vykonávat, snažil se jim odpovědět, třebaže věděl, že je to zbytečné. Byl si jistý, že když jim dá správnou odpověď, odejdou. Vysvětlovat něco mrtvým bylo ale marné. Nevnímají jako živí a slova na ně mají pramalý vliv. Otázky byly určené jemu, nebylo ale na něm odpovědět – a když s nimi mluvil, jen sílili.
Přitahoval je pocit viny. Jeho vina – bránila jim odejít tam, kam patřili. Měl pro ně být schopný udělat ještě něco jiného. Fakt, že nemohl, na jeho pocitech nic neměnil.
Chránili dítě a přestali se ovládat. Charles věděl, stejně jako kterýkoli jiný vlkodlak, jak snadné je ztratit kontrolu. Pedofil pronásledoval na území smečky malé děti a alfa je poslal, aby se ho zbavili. A přesně to udělali. Pak ale všechno nenávratně pokazili. Kdykoli jindy by je potrestal, ale nezabil.
A teď ho strašili. Skutečnost, že je Charles nedokázal nechat jít, byla jeho druhým břemenem, druhým dluhem vůči nim.
Dave Mason, mrtvý nejblíže Charlesovi, poslední z minnesotských vlků, které Charles zabil, otevřel ústa a vrhl na něj. Dave byl dobrý muž. Nebyl nejchytřejší ani nejlaskavější, byl ale dobrý a vždy dodržel slovo. Chápal, že Charles dělá jen to, co musí. Dave by nechtěl, aby jeho duch kohokoli týral.
Davovy chladné, hladové oči pohlédly v zrcadle do Charlesových. Studenými ústy se přisál Charlesovi na krk a sál jeho vinu. Po několika minutách zmizel, Charles ho přesto stále cítil ostatními smysly. Zbývající duchové ho postupně napodobili, až se zdálo, že Charles stojí před zrcadlem sám, duchové ale sílili a jeho oslabovali. Fyzicky se ho
nedotýkali, ještě ne. Věděl ale, že neuvažuje rozumně, že už nemůže věřit svému úsudku.
Anna se v ložnici neklidně pohnula. Nebyla vzhůru, ale vnímala ho.
Měl by znovu uzavřít jejich pouto. Nemyslel si, že by ho některý z duchů dokázal využít k tomu, aby se k ní dostal, ale nemohl to vědět jistě. Nesnesl by, kdyby jí ublížil.
Na druhou stranu ale nedokázal snést představu, že by se od ní znovu oddělil.
Anně zazvonil mobil a ona zabrblala a zašmátrala po něm na neznámém nočním stolku.
"Haló, tady Anna," řekla hlasem zastřeným spánkem.
Byl příliš nesoustředěný, než aby věnoval pozornost slovům osoby v telefonu. Poslouchal Annu a její hlas mu připomínal, že ji od sebe neodehnal, že jí nenávratně neublížil. Ještě ne.
"Hned teď?" Odmlka. "Jistě. Rádi pomůžeme. Můžete mi dát adresu? Ne. To není nutné. Máme tu internet. Počkejte ale chvilku, než si najdu kus papíru." Ze stolku u postele sebrala něco dalšího – podle zvuku hádal, že kabelku. Charles se odvrátil od zrcadla. "Dobrá. Mám pero a papír. Můžete."
Nemohl jednat s federály. Ne takhle. Ublížil by někomu, kdo si to nezasloužil.
Využij mě, řekl bratr vlk. Zůstanu s Annou a bude to tak bezpečné pro všechny. Nikomu neublížím a ji ochráním.
Před kým? zeptal se Charles.
Před FBI, zabijáky, mrtvými. Před všemi a před každým. Bude v bezpečí – a stejně tak i ostatní. Neublížím jim, když nebudu muset. Můžeš říct to samé?
Charles se při představě, že bratr vlk je méně nebezpečný než on, skoro usmál, v tu chvíli to ale byla, jak se zdálo, pravda. Bez dalšího pohledu do zrcadla se proměnil: bude vlkovi věřit, že ji ochrání.
"Za jak dlouho se sem dostanete?" Hlas Leslie Fisherové byl chladný a profesionální, její otázka ale přece jen zněla trochu naléhavě.
Ze svého bytu zmizela mladá žena, nebyla ale pryč dlouho. Policista, který kontroloval místo činu, byl naštěstí obeznámen s případem sériového vraha, a protože se tento případ tomu jejich dost podobal, informoval FBI.
Něco bylo v nepořádku s Charlesem. Anna to cítila už od chvíle, co se probudila, musela ale zvednout telefon. Nebyl to naléhavý pocit, jen nedobrý – proto se rozhodla vyřešit napřed skutečně neodkladnou záležitost. Pokud opravdu šlo o jejich sériového vraha, měli šanci dostat se k té dívce dřív, než jí ublíží.
"Jak daleko je místo činu od hotelu, kde jsme," byly dvě ráno, "včera byli?" Charles s ní nebyl v posteli, byl ale v bytě, to věděla. Cítila ho.
"Tak deset, patnáct minut chůze. Byt oběti leží nedaleko Commons." Potom si Fisherová uvědomila, že Anna s Charlesem nejsou místní. "Boston Common. Je to velký park několik bloků od hotelu."
Po celodenních toulkách po městě by Anna mohla Fisherové přesně říct, jak velký Common je, kolik lidí je tam pohřbeno a taky všechno o tamních kachnách, které inspirovaly slavnou knihu pro děti.
Jejich apartmá se nacházelo asi pět minut od hotelu a vždycky si mohli vzít taxi, kdyby místo, kam se potřebovali dostat, bylo příliš daleko.
"Do patnácti minut jsme tam," řekla jí Anna.
"Dobře," odpověděla Fisherová. "Ocenili bychom to. Jestli se skutečně jedná o našeho vraha, můžeme na základě předchozích případů říct, že ta dívka pořád žije a ještě několik dnů bude."
"Uděláme, co budeme moct."
Anna zavěsila a začala se soukat do šatů. "Charlesi? Slyšel jsi? Pohřešují jedno děvče. Je Lizzie Beauclairová vlkodlak? Nevzpomínám si, že bych ji viděla na seznamu smečky Starého města."
Já taky ne. Neodpověděl jí Charles.
Anna se zarazila a zůstala stát na jedné noze, zrovna se totiž chystala strčit druhou do nohavice. Bratr vlk přiťapkal do pokoje, sto padesát kilo srsti rudé jako liška, zubů a drápů. Existovali i větší vlkodlaci, moc jich ale nebylo. Její vlčice vážila kolem sta kil – a Branův vlk vlastně taky.
"No," řekla pomalu. Špatnost z jejich pouta pomalu vyprchávala a zůstávala po ní jen přemýšlivá přítomnost bratra vlka. "Ušetříme čas, když jeden z nás bude vlk, až dorazíme na místo."
Charles se bojí, aby neudělal něco špatného, vysvětlil bratr vlk. Dohodli jsme se, že bude lepší, když se dnes v noci ujmu kontroly já. Bratr vlk se postupně učil komunikovat s ní slovy, nejen obrázky. Měla nepříjemný pocit, že to považuje za dětské žvatlání, ale bavilo ho to.
Pokračovala v oblékání a zvažovala jeho slova. Ze všech vlků, které během let poznala, dokázal jen Charles přenechat kontrolu vlkovi, aniž by způsobil katastrofu. Vlčí část vlkodlaka byla... zuřící bestie zrozená k lovu a zabíjení, k ochraně smečky za všech okolností, nic víc. Bratr vlk se ale od ostatních vlčích duchů lišil, stejně jako se Charles lišil od ostatních vlkodlaků, on se jím totiž narodil.
A je jiný i díky tobě, řekl jí bratr vlk.
"Pokud si – oba – myslíte, že to tak bude lepší. Víte, co děláte, lépe než já. Dej mi vědět, kdybych mohla nějak pomoct. Znamená to ale, že nemůžeme jet taxíkem."
Už jí nepřipadalo divné mluvit s Charlesem a jeho vlkem jako se dvěma lidmi, kteří sdíleli jedno tělo, oba totiž milovala. Ona a její vlčice byly mnohem víc propojené, přesto měla dojem, že nejsou tak ucelené jako většina vlkodlaků.
Bratr vlk do ní strčil, povalil ji na postel a důkladně jí olízal obličej. Ano. Vlkodlaci taxíkem nejezdí. Charles nerad řídí. Vlkodlak ucouvl, naklonil hlavu na stranu a zlaté oči mu vesele zářily – ať už Charlese rozrušilo cokoli, nemohlo to být vážné, když si jeho vlk nedělal starosti.
Postarám se o něj. Bratr vlk zvážněl. Stejně jako se sestra vlčice postarala o tebe, když jsi ji potřebovala, abys přežila chicagské vlky.
"Tak dobrá." Anna nevěděla, co si má myslet, vlčice jí totiž pomáhala snášet znásilňování a mučení. Předchozího dne ale v Charlesovi vycítila změnu, což v ní vzbudilo optimismus, rozhodla se proto brát zásah bratra vlka jako pozitivní věc. Anna si utřela obličej cípem košile a dooblékala se.
Když se obula a umyla si tvář, vyhledala na internetu adresu. "Máme štěstí," řekla. "Je to odsud jenom tři kilometry."

4. kapitola
Anna následovala Charlese ven z hotelu a snažila se přijít na to, co se s ním stalo a proč, aby věděla, co s tím udělat.
Charles vyšel z hotelu a zamířil k apartmá, kde bydleli. Charles, smečka Aspen Creeku a jejich korporace měly byty všude. Ten v Bostonu vlastnila společnost. Cestování tak bylo diskrétnější, protože neplatili za hotel a žádní cizinci jim nechodili každý den uklízet.
"Počkej chvíli," řekla.
Charles se otočil. Tvářil se úplně stejně jako předchozího dne, když odjížděli na letiště, aby je mohl letadlem dopravit do Seattlu, kde pak chytili komerční let. Působil na ni ale jinak.
Když se Charles rozhodl vyděsit všechny ty chudáky na letišti jenom proto, aby mohla vyhrát sázku, zdálo se jí, že v jeho očích vidí potměšilost. Už tomu ale bylo tak dlouho, co se smál – nebo ji škádlil svým záludným smyslem pro humor – že se neodvažovala doufat. Přece jen ho pečlivě šacovali, což ho mohlo podráždit natolik, že zavrčel, a načasování mohlo být náhodné.
A dokonce i na schůzce... bylo nutné, aby federálové uvěřili, že zdrojem informací je ona, proto je s ní sdílel. A nejlepší způsob, jak toho docílit, byl otevřít pouto mezi nimi. Bran nechtěl, aby federálové dostali z vlkodlaků strach, a Charles byl dost děsivý, hlavně v posledních měsících.
Kdyby pouto otevřel jenom proto, určitě by ho po odchodu z hotelu zase zavřel, ale neudělal to. A dotkl se jí.
Zdálo se, že Bran opravdu našel způsob, jak syna vyléčit – anebo aspoň objevil náplast na jeho ránu.
"Co je?" zeptal se Charles. Očividně na něj hleděla příliš dlouho. Natáhl se a zastrčil jí za ucho uvolněný pramen vlasů.
Toužila ho chytit za ruku a pevně se jí držet, toužila mu skočit do náruče a cítit jeho objetí. Obávala se ale, že kdyby ho upozornila na to, co dělá, zase by se uzavřel do sebe. Proto nechala ruce u sebe a místo
toho se několikrát zhoupla na špičkách. Musela ho zase vyvést z míry, aby myslel na jiné věci – a věděla přesně jak na to.
"Pojďme prozkoumat město." Z kapsy vytáhla mapu, kterou ráno sebrala v hotelové hale, a otevřela ji.
"Já znám Boston," namítl Charles a s trochu bolestivým výrazem se rozhlédl, aby zjistil, jestli si mapy někdo všiml. Byla ostře oranžová, takže bylo nepravděpodobné, že by unikla třeba i zběžnému pohledu.
"Ale já ne," odvětila a užívala si jeho výraz. Byla družkou o dvě stě let staršího vlka, což znamenalo, že ho jen zřídkakdy viděla znervóznět. "A protože se chci na průzkum vydat já..." Věděla, že ji vezme na zajímavá místa, která si určitě užije víc než cokoli, co by našla sama, ale to až zítra. Dneska toužila být... spontánní.
"Když budeš pobíhat kolem s oranžovou mapou v ruce," podotkl Charles, "všichni si budou myslet, že jsi turistka."
"Kdy jsi byl naposledy turistou?" zeptala se povýšeně.
Podíval se na ni a ona musela souhlasit. Charles rozhodně nebyl typický turista.
"Dobrá," řekla Anna. "Vzmuž se. Možná se ti to bude líbit."
"To už si můžeš na čelo rovnou vytetovat ‚bezbranná oběť‘," zabrblal.
Vzala ho za ruku a odvlekla přes ulici do Královské kaple a na nejstarší hřbitov v Bostonu – přesně podle mapy.
O dvě hodiny později bojovala na severní straně Faneuil Hall s davem turistů o jídlo, zatímco Charles se poblíž opíral zády o zeď. Metr prostoru kolem něj byl patrně jediným volným místem v celé hale – ale takový už byl Charles; lidi se na něj prostě nelepili. Chytří lidé.
Většina turistů u stánku, kde se Anna rozhodla jídlo koupit, jí sahala sotva k pasu, takže si byla docela jistá, že jí nic nehrozí, ale z toho, jak upřeně její druh na děti hleděl, by to nikdo nepoznal.
Pokud sis ještě neuvědomila, že hledím na tebe, přesněji řečeno na část tvého těla, která se nachází v úrovni hlav těch prcků, jeho hlas zněl v její hlavě jako drsné předení, pak by sis měla nechat vyšetřit oči.
Poklesla jí čelist. Flirtoval s ní? Anna se otočila a on ihned sklopil oči k jejímu pozadí. Rychle se otočila zpátky, aby si nevšiml jejího uculení – nebo zrudlých tváří. Měřil si dav. Viděla ho, viděla, jak si dobře prohlédl každé z dětí.
Charles jí ale nelhal, takže všechno ostatní dělal automaticky, ji ale okukoval úmyslně. Usmála se a její vlčice se uvolnila, protože jí připadalo správné flirtovat s vlastním druhem.
Měla dost času na to, aby jí vychladly tváře. Nějakou dobu trvalo, než se dostala k objednávce – hlavně proto, že se slitovala nad uštvanou učitelkou, která měla samojediná na starosti snad milión dětí. Nakonec unikla se dvěma sendviči a dvěma láhvemi vody a nechala se Charlesem vyvést ven před budovu, kde se rozhlédli po místu k sezení.
"Mohli jsme zajít do restaurace," namítl Charles a vzal si láhev vody, kterou mu podávala. "Anebo počkat, dokud se hladové hordy nerozejdou, a teprve potom se najíst." Mluvil vážně jako obvykle, ona ale skrz jejich pouto cítila jeho pobavení.
"Bylo jim sedm. Byla jsem si docela jistá, že neskončím na talíři, když si mohli dát hot dog a zmrzlinu."
"Kdyby to nebyly malé šelmy, nemusela by ses s nimi pošťuchovat," opáčil a zamířil k neobsazenému stolu. Anna si všimla, že alespoň jeden
člověk se chystal vyrazit stejným směrem, když si ale všiml Charlese, odvrátil se, aspoň však nezpanikařil.
"Neviděli přes pult na jídlo," namítla. "Měli jsme dohodu. Nekousnou mě, a já je zvednu, aby viděli." Očekávala, že děti budou stydlivější, zdálo se ale, že se dobře bavily. Možná byly příliš malé, než aby si dělaly starosti s cizími lidmi. Učitelka měla plné ruce práce se zvedáním své půlky třídy, než aby se zabývala Annou. Matky, které jí měly pomáhat, odešly na toaletu.
"Všechny děti?"
"Půlku. Jedno po druhém. Přece jen moc nevážily. A nebyla jsem na to sama."
"Hm." Charles zvedl obočí. "Sváděli jste dost urputné boje o místo v čele, když vezmeš v úvahu, že odměnou byly hot dogy a sendviče, ne neocenitelné umělecké poklady. Viděl jsem, jak jsi šťouchla jednu ženu loktem do žeber."
"Předběhla sedmiletého kluka," odvětila Anna pobouřeně. "Kdo by něco takového udělal?"
"Očividně ženy s diamanty za čtyři tisíce dolarů." Sebral ze stolu odpadky, které tam nechal předchozí strávník, a hodil je do koše.
"Já děti nepředbíhám a taky mám diamanty za čtyři tisíce dolarů." Sedla si na úzkou lavici, jídlo postavila na miniaturní stolek a doufala, že se nezakymácí a všechno nespadne na zem.
"Opravdu?" zeptal se Charles mírně a posadil se naproti ní. Lavice vypadala na rozdíl od stolu dostatečně pevně, takže pod jeho vahou ani nezasténala, raději se ale zakolébal, aby se ujistil, že ho udrží. "Nosíš ale jenom prsten. A ten hodnotu čtyř tisíc nemá."
"Ale náhrdelník ano, že? I kdybych ho měla pověšený na krku, žádné ubohé, hladové dítě bych nepředběhla." Utahoval si z ní, protože se bála nosit šperky, které dostala od jeho otce jako svatební dar. Její vlčice se toužila svíjet radostí a ulovit si něco na oslavu. Anna si ukousla sendvič. "Možná bych si ale musela vzít i náramek."
"Ne," ujistil ji. "Stačil by jenom náhrdelník. Ale ty ho nenosíš."
Náhrdelník zdobil přinejmenším dvojnásobek diamantů a několik větších kamenů. Snažila se přijmout, že samotný náramek stojí víc než čtyři tisíce dolarů, a byla dvojnásobně ráda, že si šperky nevzala. Měla sklony pohrávat si s věcmi na krku – co kdyby náhrdelník roztrhla?
"Pro takové věci existují správný čas a místo." Anna se snažila nedat najevo, jak ji cena šperků šokovala. Materiálním změnám, k nimž došlo v jejím životě od chvíle, kdy se setkala s Charlesem a stala se jeho družkou, raději nevěnovala pozornost – přesto je přijímala hůře než ty skutečné změny. "Nákupy rozhodně nejsou vhodnou příležitostí pro podobné šperky, obzvláště když v tobě budí dojem, že můžeš strkat do malých dětí."
Zvedl obočí. "Ach? A kdy sis tedy chtěla vzít ty diamanty?" Otázka zněla pobaveně. Charles dobře věděl, že když teď ví, kolik stály, nevezme si je vůbec.
"Možná kdybychom se měli setkat s anglickou královnou." Chvíli přemýšlela. "Anebo kdybych chtěla vypadat líp než někdo, koho bych nenáviděla." Ukousla si několik soust sendviče, kterému něco scházelo... možná cibule nebo ředkvička. Něco ostrého.
Opravdu si neuměla představit situaci, ve které by si musela ty šperky vzít, zvláště když jenom náramek stál čtyři tisíce dolarů. Co kdyby povolila spona?
"Aha. Takže nikdy?" Nezdálo se, že by mu to vadilo.
Anna o tom vážně zauvažovala. "Možná kdybych potřebovala někoho zastrašit – třeba kdyby se brácha rozhodl znovu oženit a táta by mi řekl, že ji nemá rád, a já tak musela odletět do Chicaga a zbavit se jí. Ji bych předběhla i ve frontě na hot dog. Nebylo by jí ale sedm."
Charles se usmál. Nesmál se ani se nekřenil. Ale ani to nebyl výhrůžný úsměv, takže se jeho výraz poprvé za dlouhou dobu blížil skutečnému úsměvu.
Spokojeně vydechla a špičkou boty mu poklepávala na nohavici kalhot. V neformálním oblečení by jim bylo příjemněji, to by se ale museli vrátit zpátky a převléct se. A ona se bála, že návrat do apartmá by mu poskytl výmluvu, aby se mohl stáhnout do sebe.
"Je to v pořádku," řekl. "Můžeme se převléct a ještě chvíli si hrát na turisty."
Četl ji skrz pouto. Skryla hřejivé teplo, které to v ní vyvolalo, za nedůvěřivý pohled, ukousla si sendvič a řekla: "Dobrá. Ale jenom když mi slíbíš, že se se mnou podíváš sem." Vytáhla nyní už oškubanou mapu z kapsy a poklepala prstem na reklamu.
Charles se podíval a dlouze si povzdychl. "Měl jsem vědět, že odsud neodjedeme, aniž bychom se projeli tramvají po strašidelných hřbitovech."
"Ne na mém území," zavrčel někdo za ní.
Nevypadalo to na odpověď na Charlesův rádoby souhlas, proto Anna zpočátku předpokládala, že poznámka nepatřila jim. Charles ale naklonil hlavu na stranu, přimhouřil oči a svaly na ramenou se mu lehce napjaly, proto se Anna otočila, aby zjistila, kdo to řekl.
Venkovní tržiště lemovalo několik tuctů tmavě zelených vozů, které se podobaly těm ze starých westernů, které miloval její otec. Sloužily jako stánky a prodávaly se v nich kabelky, trička a jiné drobnosti. Nahoře na jednom z vozů stál mladý muž, štíhlý černoch s jemnými rysy a žlutýma očima, a sledoval je – sledoval Charlese. Perličkové náhrdelníky na háčcích ve voze pod ním se zatím nebezpečně pohupovaly.
Z fotek poznala, že se jedná o Isaaka Owense, alfu smečky Starého města – jak se říkalo Bostonu. Podobný povyk neměl ale ve zvyku, jinak by se objevoval v místních novinách častěji.
"Děláš scénu," upozornil ho Charles konverzačním tónem, který nebyl určený pro lidské uši, vlkodlak ho ale uslyší i na tucet metrů. "Opravdu to chceš?"
"Neschovávám se. Ví, kdo jsem." Dal si dobrý pozor, aby ho všichni slyšeli – lidé se začali zastavovat – a vyzývavě zvedl hlavu. "Co ty?"
Charles pokrčil rameny. "Na tom nesejde." Předklonil se a ztišil hlas. "A stejně tak nesejde na tom, co říkáš. Sám ses připravil o kontrolu nad situací, která mě sem přivedla, když ses neobtěžoval nahlásit úmrtí na svém území. Teď už nerozhoduješ o tom, co udělám a co ne."
"Nikoho jsme nezabili," prohlásil Isaac a ukázal na Charlese. "A mých vlků se dotkneš jedině přes moji mrtvolu."
Anna si vzpomněla, že Isaac je nový. Nový vlk, nový alfa – stejně jako ona byl na vysoké, když ho proměnili. Obvykle by trvalo celé roky, než by se stal alfou, a to bez ohledu na svoji dominanci. Ale Staré město přišlo minulý rok při nehodě plachetnice o alfu a Isaac, který byl jeho zástupcem, nastoupil na jeho místo. Jeho zástupcem byl starý vlk, který patrně neměl o tomto kousku ani tušení.
Žena, která ve stánku prodávala – zdobily ji šperky z perliček a tetování různých barev i textur – pomalu couvala a snažila se na sebe neupozornit. Nebyla to špatné strategie, když jste se ocitli mezi dvěma
predátory, pomohlo by ale, kdyby na sobě neměla tolik lesklých cetek – další důvod, proč Anna nemínila nosit diamanty.
"Pokud nikdo neporušil zákon, nikdo není ani v nebezpečí," řekl Charles a Isaac se ušklíbl.
"Dolů z toho pitomého vozu, než jeho majitelka zavolá policii," přikázala mu Anna nazlobeně. "Pojď sem, představ se nám, Isaaku, a uvidíš, co se stane." Řekla to dost hlasitě na to, aby ji slyšeli i lidé, kteří kolem nich utvořili kruh – byli dost blízko na to, aby viděli, co se stane, ale ne tak blízko, aby se stali součástí dění. Což znamenalo, že mluvila skoro stejně hlasitě jako Isaac.
Alfa na ni poprvé pohlédl a zamračil se. Chřípí se mu zachvělo, jak se snažil zachytit její pach – bylo by nemožné odlišit ho od ostatních pachů okolo, byla ale cítit jako omega.
Po dlouhé odmlce pokrčil Isaac rameny a seskočil z vozu – byly to dobré tři metry. Při dopadu pokrčil kolena, pak se otočil k majitelce stánku, která zůstala stát, když na ni Anna upozornila.
"Omlouvám se," řekl. "Vás jsem vyděsit nechtěl." Usmál se a podal jí vizitku. "Přítel má hospodu – zastavte se a dejte si něco na náš účet."
Žena si vizitku vzala a její ruka se přestala klepat, když se na ni Isaac vřele usmál. Pohlédla dolů a zvedla obočí. "Tam jsem jedla. Mají tam dobrou rybu s hranolky."
"Taky si myslím," řekl, mrkl na ni a zamířil ke stolu, kde seděli Anna s Charlesem.
"Dobrá reklama," řekla Anna. "Ale kvůli tomu, co jí předcházelo, ti za ni jedničku nedám."
Zadíval se na ni a ignoroval zachmuřeného Charlese. "No né," řekl s tak přehnaným bostonským přízvukem, že mu skoro nebylo rozumět. Pak ale odložil nosovky a promluvil zřetelně: "Co, k čertu, jsi?"
"Taky tě ráda poznávám," řekla Anna. "Vsadím se, že ta věc s vizitkou tě napadla až dodatečně, co? Abys napravil svoje nezdvořilé chování?" Snížila hlas a přidala lehký bostonský přízvuk. "Hopla, omlouvám se, že jsem vám zničil auto. Tady, dejte si něco na mě. Sežral jsem vašeho psa? Ach, pardon. Dejte si něco k pití na můj účet v přítelově hospodě, a zapomeňme na to."
Isaac se zakřenil a jeho šarmantní úsměv odhalil v modročerné tváři perlově bílé zuby. "Dostalas mě, drahoušku. Ale neodpověděla jsi mi na otázku."
"Je moje," řekl Charles. Agresivita se ale neodrazila v jeho hlase, který zněl stále tiše a klidně. "Zítra máme naplánovanou schůzku s tebou a s tvojí smečkou. Tohle..." Rozhlédl se. Lidé je pořád sledovali, předstírali ale, že ne. "Tohle divadlo nebylo potřeba," dokončil.
"Jsme v Bostonu, chlape." Isaac si dřepl, aby měl hlavu ve stejné úrovni jako oni. "Tady říkáme ‚divadýlko‘. Divadel tu máme spoustu." Podruhé použil stejný výraz jako Charles. Vzpomněla si, že nepochází z Bostonu. Byl buďto z Michiganu, nebo z Pensylvánie.
Anna na něj úkosem pohlédla, pak promluvila na Charlese. "Pravděpodobně šel jenom kolem a uviděl nás. Rozhodl se, že nebude čekat do zítřka, a zachoval se jako malý."
"Ty dokážeš podkopat sebevědomí každému, co?" Isaac na ni upřel tmavé oči, poté se otočil k Charlesovi a přátelštěji řekl: "Vlastně má pravdu." Následně ale velmi, velmi zvážněl. "To, co jsem řekl, jsem myslel vážně. K mým vlkům se dostaneš jedině přes moji mrtvolu."
"Když budeš dělat svoji práci, nebude muset." Hořkost způsobila, že Annin hlas zněl ostřeji, než zamýšlela.
"Bude za tebe mluvit pořád, kemosabe?" zeptal se Isaac Charlese.
Charles zvedl přehnaně obočí a ukázal bradou na Annu, jako by čekal, že odpoví za něj. Nikdy neukazoval prsty. Řekl jí, že lid jeho matky to považoval za velmi nezdvořilé.
A když už mluvili o nezdvořilosti... "Kde je naše kartička na jídlo zdarma?" uhodila Anna. "Myslím, že nám ji dlužíš. Cogita ante salis, řekl by ti můj otec. Dvakrát měř, jednou řež."
Charles zamumlal: "Víceméně."
Anna si nebyla jistá, kolik latinských pořekadel, která znala, skutečně existovalo a kolik si její otec vymyslel. Před Branem přestala latinu používat úplně, protože vždycky nasadil útrpný výraz. Charlese obvykle pobavila, byl to jejich soukromý vtip. Tvrdil, že latinu nezná, španělština a francouzština jí ale byly očividně dost blízké na to, aby pochopil, kam míří.
"Charles tu není proto, aby trestal, aspoň ne tvé lidi." Kývla na Isaaka. "Chtěli jsme tě požádat o informace. Zemřelo několik vlkodlaků a FBI a policie nemají nic než těla. Poslali nás sem, abychom pomohli. Chtěli jsme se zeptat na věci, na které se tě už asi ptala i FBI, doufali jsme ale, že pro nás budeš mít jiné odpovědi. Jak naše lidi unesli a zabili? Odkud je unesli?"
"Chcete informace o mrtvých?" Isaac zvedl bradu a pohlédl jí do očí. Čekal, že sklopí zrak – a když to neudělala, přemýšlivě se zamračil. Patrně se ještě nikdy nesetkal s vlkem, kterého by nedokázal donutit sklopit zrak anebo před kterým necítil potřebu se sklonit.
Omega vlky mátla, protože si byli zvyklí všechny na první pohled změřit. Je ten vlk více, nebo méně dominantní? Bude plnit moje rozkazy, nebo já jeho? Anebo jsme si rovni a musím počítat se soubojem, který určí, kdo bude vládnout, a kdo poslouchat, kdo bude chránit, a kdo bude pod ochranou? Anna se na váhy poslušnosti nikam nehodila – a očividně v sobě měla něco, co dominantní vlky nutilo ji chránit.
Nakonec Isaac zavrtěl hlavou. "Podle mě se jedná o nějakého fakt mocného fae, upíra nebo podobného tvora. O dvou cizích vlcích toho moc nevím – můžu vám dát adresy jejich hotelů a udat důvod, proč byli tady. Ale byli tu už mnohokrát předtím. Žádný nikdy nedělal problémy, proto jsem je nenechal sledovat. Ale mého kluka, Ottena, toho unesli přímo od řeky Charles River, kde v pět ráno běhal."
Isaac se ohlédl přes rameno, jako by odsud mohl řeku vidět, což bylo nemožné. "To je brzy; vím, že je to brzy. Ale běhají tam i jiní lidi a on byl vlkodlak, zatraceně, no ne?" A Anna si uvědomila, že se odvrátil proto, aby mu neviděli do obličeje. "Přesto nikdo nic neviděl. Nenašly se žádné známky boje – a Otten byl starý, no ne? Starý, tvrdý a dobrý rváč, ve vlčí i v lidské podobě. Uměl si hlídat záda. Nenechal by se zaskočit. Asi o tři hodiny později mě tvrdě zasáhlo pouto smečky, prostě jsem sebou sekl – tak vážně byl zraněný. Když jsem ale přišel k sobě, bylo v poutu tolik šumu, že jsem ho nedokázal najít."
Obrátil se k Charlesovi a zahleděl se mu do očí na tak dlouho, že to u nikoho kromě jeho otce doposud nezažila. "Rozřezali ho. Znásilnili ho a zaživa rozřezali." Hlas mu ochraptěl vzteky a v tmavých očích mu tančily zlaté uhlíky, třebaže měl tváře mokré od slz.
"Oni," řekl Charles soustředěně. "Kolik jich bylo?"
Isaaka otázka zaskočila, pak překvapeně zvedl hlavu a zamračil se. "Dva? Ne... to je špatně; byl tam někdo třetí. Byly to jenom vjemy. Cítil jsem hlavně bolest. Nemyslel jsem si, že by stíny, které jsem viděl, byly důležité. Nech mě přemýšlet." Zavřel oči a naklonil hlavu na stranu
v povědomém vlčím gestu. Všichni to občas dělali. I kdyby Anně přestal fungovat čich, podle toho gesta by vždycky poznala vlkodlaka.
Isaac se zamračil a potřásl hlavou.
Říkal, že ho rozřezali. FBI jim ukázala jen vybrané obrázky pozdějších obětí, jako by chtěli skrýt zmrzačení, která považovali za důležitá a nemínili se o ně dělit. Anebo nechtěli šokovat civilního konzultanta, který by viděl jen mrtvé tělo a něco jiného by mu uniklo. Ale řezání... Věděla o jednom tvorovi, který by vlkodlaka napřed rozřezal, než by ho zabil.
"Byly řezné rány nahodilé?" zeptala se Anna. "Anebo se jednalo o nějaký vzorec?"
Isaacovi došlo, kam míří. "Čarodějové? Myslíte, že jsou za tím čarodějové?"
Charles pokrčil rameny. "Jsme na začátku lovu, Isaaku. Nechci dělat ukvapené závěry."
Isaac kývl a pohlédl na Annu. "Řezy mohly být vedeny úmyslně. Anebo si s ním někdo hrál jako kočka s myší – zdálo se, že si to užívají. Pouto mezi alfou a jeho vlky není poutem druhů – jen tu a tam jsem zachytil to nejhorší, co prožíval." Na tváři se mu objevil nešťastný výraz a oči otevřel dokořán, aby potlačil slzy. "Nebál se, víte? I když fakt trpěl. Otten si zachoval chladnou hlavu, čekal na šanci – ale nedali mu ji."
"Znal jsem ho," pravil Charles a jeho hlas prozradil víc než slova. Uznal Isaacův odhad a souhlasil s ním a Anně – i Isaacovi – řekl, že si mrtvého vážil a měl ho rád. "Děkuju, že sis s námi promluvil, Isaaku. Pomohl jsi nám. Zastavíme je, a až to uděláme, bude to i díky tobě."
"Najdi ty bastardy," zavrčel Isaac hluboce a byl to rozkaz někoho, kdo byl zvyklý poroučet, "kteří zabili Ottena..." Ostře se nadechl a odvrátil oči stranou a dolů. Anna pohlédla na Charlese, už ale neviděla výraz, na který Isaac zareagoval; zmizel.
Když bostonský alfa znovu promluvil, nezněl jeho hlas panovačně. "Najdi je, a kdybys mě požádal o posily, bral bych to jako osobní laskavost."
Podal Anně vizitku. Stálo na ní jenom jeho jméno a telefonní číslo, proto ji schovala a znovu natáhla ruku. Přimhouřil oči a zadíval se na ni, ale ona před jeho pohledem neuhnula – a navíc mu pokynula prsty. "No tak."
Zasmál se, utřel si slzy z tváří a pohlédl na Charlese. "Co je?" Aniž by počkal na odpověď – kterou by stejně nedostal – podal Anně dvě kartičky s vyraženým nápisem Irský vlkodav. "Nezmuchlej je. Nejsou na jedno použití."
Anna si odfrkla, když se Isaac zvedl a lehce vyskočil zpátky na vůz, na němž předtím stál. Zamával jim a rychle vyrazil pryč, nezdálo se ale, že by utíkal. Lehce přeskakoval z vozu na vůz, a přestože je rozkolébal, z polic nic neshodil.
Charles beze spěchu, ale také bez zbytečného zdržování, vstal a posbíral zbytky jídla. "Pojďme, dokud všichni zírají na něj."
Cestou k apartmá minuli Old State House. Budova dřepěla mezi mrakodrapy a uprostřed tmavého skla a chromu nejbližších sousedů působila jako zářivý zlatobílý přežitek. Boston... Anna očekávala něco jako Seattle, protože spousta lidí k sobě ta dvě města přirovnávala. A byly tu věci, které jí Smaragdové město silně připomínaly – kupříkladu oceán – a sofistikovaný, liberální dojem, kterým působil. Přesto byl Boston jiný, aspoň ta část, již viděla.
Nebyl jen starší; budil pocit, že je starší – a přesto stále čerstvý, odvážný a kráčející kupředu. Možná na ni působil dojmem Nového světa. Koneckonců ho postavili lidé, kteří byli tak nespokojení se svou existencí, že přepluli oceán, riskovali životy a mnozí je i položili za to, aby mohli právě tady začít nové.
A byla tu i architektura. Tolik zdejších budov mělo historický význam; byly ušetřeny, a to bez ohledu na to, jak nepohodlné to bylo. Old State House obklopovaly zprava i zleva rušné ulice a obrovské moderní budovy, přesto byl naleštěný, natřený a opečovávaný tak, jak se o něj patrně nestarali ani v koloniálních dobách, kdy Crispa Attuckse a čtyři další muže zastřelili hned vedle při bostonské tragédii.
Malé, úzké koloniální uličky z velké části pohltily široké moderní ulice, tu a tam se přesto ještě občas objevily – a ukrývaly takové poklady jako starožitnictví a antikvariáty. Masivní ocelové a skleněné budovy, které menší a křehčí předky střežily, tak působily výstředně a kouzelně.
"Myslíš, že vrahy jsou vlkodlaci?" zeptala se Anna, když bryskně mířili k apartmá.
"Vlkodlaci?" Charles to zvážil, pak zavrtěl hlavou. "Ne. Isaac by poznal, kdyby Ottena zajali vlkodlaci."
Asi půl bloku šli mlčky; potom Charles znovu zavrtěl hlavou. "Možná... možná by si toho Isaac nevšiml. Je mladý. Ale vlkodlaci takto neloví. Oběti nikdo nežere. A vlkodlak, který by lovil podobným způsobem... ostatní by vycítili, že má nemocného ducha." Odmlčel se. "Já bych to cítil. V téhle zemi není jediný vlk, který byl naživu před čtyřiceti lety a s nímž bych se od počátku vraždění nesetkal. Ale mohli to být upíři – anebo čarodějové."
"V tuto roční dobu by v pět třicet bylo na upíry dost světlo," namítla Anna. "Vrah ale loví už dlouho a zabíjí fae i vlkodlaky, takže musí jít o nějaké nadpřirozené stvoření, ne? Neumím si ale představit, že by se upír z oběti nenapil – pokud ano, nikdo se nám o tom nezmínil."
Charles pokrčil rameny a vyhnul se malému průvodu turistů vedenému mužem v napudrované paruce a revolucionářském kostýmu, který v ruce nesl nezapálenou lucernu na tyčce. Anna uhnula opačným směrem a zachytila útržek průvodcova proslovu.
"Revere té noci nevyjel sám ani se svým činem ve své době neproslavil. Paul Revere se stal slavným jen proto, že si jeho jméno vybral Longfellow pro svoji slavnou báseň namísto mého dobrého přítele Williama Dawese, který vyjel varovat lidi před invazí Britů spolu s ním." Než jeho hlas přehlušily zvuky rušného poledního provozu, Anna si všimla, že jižanský přízvuk překryl britským: nebyl tedy rodilý Bostoňan.
Charles pokračoval v rozhovoru, jako by ho nepřerušili: "Mohlo by jít o skupinu lidí, která nenávidí fae a vlkodlaky – něco jako Zářná budoucnost nebo Společnost Johna Laurena. Anebo o bandu lovců, která nás považuje za výzvu."
"Anebo o coven černých čarodějek, pokud vraždí víc než jeden člověk."
"Správně," souhlasil Charles. "Ještě toho nevím dost. FBI si dala dobrý pozor na to, kolik nám toho poví."
"Všimla jsem si, že žádná z pozdějších fotek z místa činu neukazovala tvář oběti," řekla Anna zamyšleně. "Viděli jsme jich ale dost na to, že mohlo jít o nedopatření."
"Žádné tváře, žádné odhalené trupy ani záda. A taky nám neřekli, jak vlastně zemřeli. Uškrtili je? Ubodali? Měl jsem se zeptat Isaaka."
"Myslíš, že nám FBI zavolá a požádá o pomoc?" Myslela si to, když ale po něčem tak moc toužila, obávala se věřit vlastnímu úsudku. Neustále viděla oči obětí.
Charles pokrčil rameny. "Ano. Fisherová na nás hleděla jako na kus čokolády. Ale na tom nesejde. Když to neudělají, zapojíme se do vyšetřování sami. Bylo by ale jednodušší, kdyby nás o to požádali."
Chvíli šli mlčky. No, Charles šel tiše. Anniny boty hlasitě cvak-cvak-cvakaly na chodníku. Mohla jít tišeji, líbilo se jí ale, jak zvuky, které vydávala, splývaly se zvuky města, připomínalo jí to hudbu.
Když kolem prošla hezká žena v kostýmku a na mučivě vysokých podpatcích, strčila Anna do Charlese. "Viděl jsi to? Podívej se na její nohy. Podívej se na všechny ženy v šatech – na jejich nohy. Lýtka mají silnější než stehna."
"O Bostonu se říká, že je městem chodců," zamumlal Charles a otevřel dveře budovy, ve které se nacházelo jejich apartmá. Jakmile se ocitli uvnitř, slabá aura nebezpečí, kterou vyzařoval, opadla. Charles tady býval očividně dost často na to, aby budovu nepovažoval za nepřátelské území.
"Kdy myslíš, že FBI zavolá?" zeptala se Anna. "Tedy pokud se vůbec rozhodnou přizvat nás k vyšetřování."
"Nudíš se?" Zamířil ke schodům a po předchozí jízdě v elegantním, moderním, ale neuvěřitelně pomalém výtahu se Anna šťastně vydala za ním.
"Vůbec ne. Jenom jsem se chtěla ujistit, že si dnes večer budeme moct vyrazit na strašidelnou projížďku."
Podíval se na ni a Anna se zakřenila a šťastně se ponořila do teplého bezpečí vztahu, který se po víc než roce roztříštěnosti obnovil. Bylo to příliš snadné; věděla to. Chtěla si ho ale užít, dokud to šlo.
"Možná FBI zavolá," řekl s nadějí. Nebrala to vážně; pobíhání po starých hřbitovech ho bude bavit stejně jako ji – jenom to nepřizná.
"Mám u sebe mobil," podotkla. "A ty taky. Převleč se a půjdeme."
Zavrčel.